DS - kapitola 10

Kapitola 10

Doktor věděl o všech mých tajemstvích. Dokonce věděl i o tý události ve sprchách s Wadem, protože jsem na přednášky přišel pozdě a on mě potom rozcupoval na kousíčky. „Čekal jsem od tebe víc, Garrette,” zavrčel, „riskoval jsem vlastní krk, abych tě hodil do lékařskýho proudu, abys nemusel každou zkurvenou hodinu zbytku svýho přirozenýho života běhat kolečka, a ty se mi odvděčíš tím, že přijdeš pozdě? Kdo si kruci myslíš, že jsi?” 


„Omlouvám se, pane.”

„Na zem a dej mi dvacku, Garrette.”

Nedokázal jsem udělat ani tři kliky.

„Co se děje?” Tohle nezakřičel. „Garrette, jsi zraněnej?”

Zalhal jsem mu a řekl, že nejsem, ale Doktor mi rozkázal se svlíknout. Přál bych si, abych mohl říct, že nevím, co bylo horší, bolest nebo to ponížení, ale nebyl jsem tak hrdej: byla to ta bolest. Štípalo to jako čert, když mě Doktor prohlížel. Střepy bolesti ostrý jako sklo mi probodávaly střeva a já se zblil po celý podlaze, když Doktorovy prsty v rukavicích našli, kde jsem se natrh.

„Kdo ti tohle udělal, Brady?” zeptal se mě.

„Já nevím,” lhal jsem.

Ale musel na to přijít, protože Doktor ještě nikdy takhle zkurveně nepodělal narovnávání zlomený nohy jako u Wadea, když jsem konečně dostal svojí pomstu tam na stěně. Vypadá to, že ani Doktor nebyl povznesenej nad pomstu.

V každým případě věděl o všech mých tajemstvích. Stejně jsem si nedokázal pomoct a červenal jsem se a koktal, když se následujícího rána objevil na svojí pravidelnou návštěvu a zeptal se mě, co jsem udělal, že se Cameron Rushton tak spravil.

„Já nevím, Doktore,” řekl jsem nakonec. „Možná se to děje samo od sebe, víš.”

Doktor se na mě úkosem podíval, zatímco svým stetoskopem poslouchal Camovo srdce. Věděl, že mu lžu.

„Dobrá,” řekl. „Můžeš si navlíct tričko, poručíku.”

„Pane,” řekl Cam a sebral svoje tričko.

Sledoval jsem, jak mu svaly hrály, když si to tričko přetáhl přes hlavu. Kurva jo, to bylo pěkný.

Doktor se na mě pronikavě díval a jsem si jistej, že jsem zčervenal.

„No,” řekl Doktor nakonec, „když se ti vede tak dobře, co kdybychom dali mladýmu Garrettovi trochu volnosti?”

Cože?

„Myslím, že to bude v pořádku, majore,” řekl Cam. „Jsem si jistý, že Garrett přestávku ocení.”

A najednou jsem neměl dovoleno mít názor, protože to byli důstojníci. Kreténi.

Měl jsem hodinu, řekl Doktor. Věděli jsme, že Cam vydrží až dvě hodiny a půl bez mýho dotyku, abych mu reguloval srdce, ale to bylo, když jsem byl ve stejný místnosti. Přísahal, že je silnější než včera, ale odkdy kruci pacienti věděli něco o něčem? Takže mi Doktor dal hodinu. A dal mi ji s herdou do zad, jako kdyby mi dělal laskavost. Hádám, že asi jo. Kdybych byl čtyři dny po sobě zavřenej s kterýmkoli jiným chlápkem, tak bych pěnil od huby, abych se odtud dostal. A přesně to jsem dělal, na začátku. Ale vypadá to, že dokážu být celkem tolerantní k člověku, co mi neustále zasahuje do mýho osobního prostoru, když mě vykouří vždycky, když staneme ve sprše.

Dneska ráno mě zase udělal. Já pořád sbíral odvahu mu tu laskavost opětovat.

„Zasloužíš si trochu volna za vzorný chování, Brady,” řekl Doktor, když mě vystrkal ze dveří.

Nechtělo se mi jít, ale taky se mi nechtělo to přiznat.

„Já nevím,” řekl jsem. „Co když se něco stane?”

„Když se něco stane, tak jsem tady já,” řekl Doktor. „A ty máš svoje rádio. Dej si na čas, Brady. Zajdi na stěnu nebo si zahraj paintball. Slyšel jsem, že chlapi z údržby hrají karty a vždycky je tu posilovna.”

Pozvedl jsem obočí. Posilovna? To jenom dokazuje, jak málo se toho na zkurvený stanici dá dělat. Posilovnu jsem už tak nesnášel, když jsme museli dělat sestavy na trénink. Nikdy jsem tam nechodil ve volným čase, což byl pravděpodobně důvod, proč jsem skončil na podělaným seznamu kapitána Lopeze. Vždycky jsem měl jeden z nejpomalejších časů. Nikdy jsem nebyl poslední – nebyl jsem dost blbej na to, abych to dopustil – ale stěží jsem byl hvězda jednotky. Ne fyzicky skvělej, ne akademicky skvělej, ne nic skvělýho, ale držel jsem hubu a krok. Proplouval jsem pod radarem, nebo jsem aspoň proplouval, dokud jsem se nestal Camovým lidským kardiostimulátorem. Teď jsem byl nervózní při pomyšlení, kolik důstojníků mě znalo jménem.

„Dej si na čas,” řekl Doktor a vrazil mi do rukou rádio. „Dej si odstup.”

Podíval jsem se mu přes rameno, kde Cam seděl na kraji postele. Tahal za nitku na koleni svý uniformy. Vlasy mu stínily tvář. Pak vzhlédl a věnoval mi úsměv, co mi rozbušil srdce. Jemu možná taky. Položil si ruku na srdce.

„Mám tě tady. Budu v pohodě.”

„Tak jdi,” řekl Doktor a vystrčil mě ze dveří.

První, co jsem zaznamenal, bylo, že mariňáci byli pořád za dveřma. Velitel Leonski měl jasný právo se obávat, že Cam představuje bezpečnostní riziko. Neříkalo to moc o jeho názoru, co měl na mě, pokud byl ochotnej zavřít mě s někým, kdo mohl být nebezpečný, ale odkdy měl prostej rekrut nějakou cenu? Nikdy, tak to je.

Mariňáci na mě zírali, jako kdyby mi narostla druhá hlava. Kreténi.

Chvíli jsem se zdržoval na chodbě, na půl jsem čekal, že rádio zaskřípe urgentním voláním, abych se vrátil zpět ke Camovi. Ale nic se nestalo. Zkontroloval jsem, že ho mám zapnutý a ještě chvíli čekal.

Pak mě napadlo, že to je poprvý po čtyřech dnech, kdy jsem byl volnej, a že jsem byl hlupák to promarnit jenom stáním na chodbě. Podíval jsem se na hodinky. Možná si dám půl hodinku. To byl dostatečně dobrej kompromis.

Bylo zrovna něco po 2000. Kantýna bude prázdná, ale kasárna nebudou. Tohle byl ten okamžik večera, co měli všichni nejradši: volno. Chodby o patro níž budou plný chlapů. Budou se hrát karty, jak Doktor řekl, a bude se pít a možná, že v jedný z rekreačních hal budou dokonce promítat nějakej film. Před čtyřmi dny bych se k tomu přidal. Teď se mi nechtělo. Nechtělo se mi odpovídat na všechny ty otázky, co jsem věděl, že mě budou bombardovat: Kde jsi byl, Garrette? Co je s Rushtonem? Co se děje se vší tou dopravou navíc? Co víš o Beztvářích? Protože by se to ve chviličce zhatilo: Co se kurva děje? Proč nám to zatajuješ, Garrette? Kdo si k čertu myslíš, že jsi?

Není to tak, že bych na Defenderu 3 neměl žádnýho chlapa rád. Měl jsem pár slušných přátel a nedělal jsem potíže. Ale fámám v uzavřeném prostředí jako stanice netrvalo dlouho, než se vystupňovaly na něco ošklivýho. Od Camova znovuobjevení budou všichni na hraně. Všichni věděli, že se děje něco velkýho, a všichni by chtěli vědět, co to je. Pokud by si mysleli, že jim něco zatajuju, tak by se na mě vrhli. Rekruti se nebrali za nic moc ani mezi branci. Ježíši, v mých kasárnách bylo jenom pět chlápků, co bylo níž než já, a to bylo jenom proto, že byli novější. Tři roky vám nezaručily žádnou úctu, ne od chlápků, co se blížili konci svojí služby. Pro ně jste nebyli nic než usmrkaný děcko a nezáleželo na tom, jestli jste se sem dostali devět a půl let po nich nebo týden po nich. Takhle to prostě bylo.

Takže jsem chvíli bloumal úzkýma chodbama důstojnických ubikací, vyhýbal jsem se výtahu, co by mě zavezl zpět na vlastní působiště. Za rohem jsem našel automat a šel jsem se na něj podívat. Byly tam časopisy, čokolády a cigarety, to samý jako na našem patře. Možná bych si koupil čokoládu – nemá smysl šetřit, když Beztváře přicházejí – ale peněženku jsem si zapomněl na pokoji.

Zkontroloval jsem zadek automatu. Nebyl ani zašroubovanej jako ten na našem patře, ale pořád jste potřebovali kód, aby jste ho otevřeli. U našich jste potřebovali šroubovák a odvíst pozornosti.

Znovu jsem se podíval na čokoládu a zakručelo mi v žaludku. Pravděpodobně bych se dokázal do tý mašiny dostat, ale nebyl by dobrej nápad riskovat, že mě chytí, jak kradu z důstojnických ubikací. Cam by nebyl šťastnej, kdybychom oba skončili v base kvůli mojí mlsný.

Mládí v Kopě ze mě tak nějak udělalo parazita. Poznali jste chlapy, co přišli z takových míst. Vždycky jsme byli první ve frontě v kantýně, jako kdybychom se báli, že jídlo dojde. Dělali jsme si zásoby těch malých přídělových balíčků, dokonce i ty malý sáčky nakyslý majonézy. Někteří z nás dobrovolně pracovali v kuchyni. Někteří z nás, jako já, jsme byli chytrý a zdržovali se kolem ošetřovny. A nezáleželo na tom, že jediná slušná věc na armádě bylo, že vás nikdy nenechali hladovět. Když se vám to v dětství stalo dostatečně často, tak se na to nezapomíná.

Vsadím se, že Cam nikdy nebyl první ve frontě v kantýně.

Odešel jsem od automatu a ještě chvíli se plížil chodbama, každých pět minut jsem kontroloval svoje hodinky.

Náhodou jsem našel důstojnickej klub. Zahnul jsem za roh a tam to bylo: doširoka rozevřený dveře, co vedly do velký místnosti plný židlí a stolů a pohovek a širokoúhlý obrazovky. Byl tam bar. Cítil jsem pivo. U těch dveří byl taky jeden chlápek a podezíravě se na mě díval.

Nedostatek prýmků na ramenech říkal, že byl branec jako já. Několikrát jsem ho viděl, ale neznal jsem ho. Byl malej, ale širokej. Byl taky ošklivej s nosem, co vypadal, že mu ho někdo pěstí rozmázl po půlce obličeje. Přemýšlel jsem, jak se dostal k týhle fajnový prácičce.

„Co děláš tady nahoře, rekrute?” zamračil se.

„Přidělili mi tady ubikace,” řekl jsem.

Jeho nevíra se mu jasně ukázala na tváři. „Odprejskni. Tady nemáš co dělat.”

„Aťsi,” řekl jsem. Stejně jsem nechtěl jít dovnitř. Otočil jsem se a naběhl jsem přímo do tlupy důstojníků mířících do klubu.

„Dávej pozor,” řekl jeden z důstojníků a vyhnul se mi.

„Omlouvám se, pane!” Ostře jsem se narovnal, stáhl ramena vzad a snažil se ze všech sil vysekat slušný zasalutování. Po skoro třech letech u armády by si člověk myslel, že v tom budu lepší, ale můj zvyk vyhýbat se důstojníkům, kde se dalo, mi nedopřál tolik cviku.

Moje lajdácký zasalutování přitáhlo jejich pozornost, stejně jako nedostatek hodnosti.

Byli tři a nepoznával jsem je. Všichni byli vysocí, věkem pokročilí a všichni byli rozhodně ze stejnýho těsta. Nebylo je podle čeho moc rozlišit. Jeden byl menší, jeden vyšší a jeden plešatější.

„Co děláš tady nahoře, rekrute?” zeptal se mě ten menší a přimhouřil svoje tmavý oči. „Máš nějakej důvod, proč být v důstojnických ubikacích?”

Jo, vášnivý rande.

„Velitel Leonski mi tu přidělil dočasný ubikace, pane,” řekl jsem a přemýšlel jsem, proč to tolik znělo jako hloupá lež. „Nesnažil jsem se dostat do klubu.”

Samozřejmě tomu nevěřili. Dívali se na mě, jako kdybych sem nahoru přišel jenom proto, abych se zkusil vloupat do jejich automatů, plížil se po jejich chodbách a opil se na vůni jejich pivních výparů. Jako že si možná vážně mysleli, že všichni branci jsou lháři a zloději. Ne že bych byl ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Ježíši, mohl bych být ukázkový děcko parazitujících a zlodějských mizerů kdekoli. Na Defenderu 3 jsem držel hubu a krok, protože jsem nechtěl všechen čas strávit v base a protože tady nebylo moc co krást, ale doma v Kopě jsem si odkroutil dost toho braní, co nebylo moje, i když táta by mě zabil, kdyby na to přišel.

Ten Menší zvedl obočí a ten Vyšší a Plešatější se zasmáli.

Snažil jsem se se nebát. Co se mohlo stát nejhoršího? Zavolají vojenskou policii, co by zavolali veliteli Leonskimu nebo Doktorovi a všechno by se to vyřešilo. Ale i tak jak dlouho by to zabralo? Podíval jsem se na hodinky: co jsem odešel od Cama uplynulo dvacet pět minut.

Dívat se na hodinky byla chyba.

„Máš někde být, rekrute?” zeptal se mě ten Vyšší a vystrčil bradu dopředu.

„Ano, pane,” řekl jsem a ta odpověď se mu moc nelíbila.

Nejdřív si mysleli, že jsem lhář: teď si mysleli, že jsem chytrák. Důstojníci tomu říkají nedostatek kázně. Velkej termín jako tohle na hlášení vypadalo líp.

„A kdepak?” zeptal se ten Vyšší.

Snažil jsem se nezírat na jeho jizvy po akné, co mu prodůlkovaly tváře. „Očekává mě major Layton, pane.”

Ten menší přimhouřil oči.

„Ty jsi medik,” řekl najednou ten plešatější. Já je neznal, ale oni evidentně znali mě. „Ty jsi medik Camerona Rushtona.”

„Ano, pane,” řekl jsem.

Ten pohled, co mi věnovali, byl stejnej jako mariňáci: blázen. Plešatější to začal okecávat.

„Rushton je tady v důstojnických ubikacích,” řekl plešatější ostatním a na tom tónu, jak to řekl, bylo něco jedovatýho, jako kdyby si nemyslel, že to je správné.

„Ano, pane,” řekl jsem. „Poručík Rushton je tady, pane.”

Můj tón se jim nelíbil, ale to bylo v pohodě. Tak přesně jsem to zamýšlel. Cam byl pořád důstojník, dokud velitelství neřeklo, že není, a neměli žádný právo o něm mluvit, jako kdyby si nezasloužil být v důstojnickej ubikacích. Nebyl vetřelec jako já.

„Nemůže být medik,” řekl ten menší a prohlížel si mě od hlavy k patě. „Vždyť je to pořád rekrut!”

Otevřel jsem pusu, abych vysvětlil, že ze mě bude medik, až za tři měsíce vystuduju – že nejsem nějakej zelenáč z posledního Sráče ze Země – ale ten plešatější mě přerušil.

„Rushton ho nechce kvůli jeho kvalifikaci,” řekl.

Menší a Vyšší se ušklíbli a mě zahořely tváře.

„Tak hupsni na to, rekrute,” řekl Plešatější a jeho upjatý úsměv se pomalu protáhl do úšklebku. „Jsem si jistý, že tě poručík postrádá.”

Bylo to, jak zdůraznil to slovo, že ho proměnil na urážku.

„Pane,” zamumlal jsem a otočil se.

„Znal jsem Rushtona jako rekruta,” řekl Plešatější druhým dvěma, jak mířili ke dveřím do klubu. Zvýšil hlas, abych to taky určitě slyšel. „Vždycky to byl buzík, i tehdy.”

Snažil jsem se nedat na sobě znát, že jsem to slyšel, ale jejich smích mi řekl, že viděli, jak jsem sebou trhl, když Plešatější řekl to slovo: buzík. Trhl jsem sebou a nemohl jsem si pomoct a útroby se mi sevřely a vzkypěla ve mě žluč.

„Jak dlouho mu asi trvalo, než se Beztvářím podrobil!”

Hajzlové. Nic nevíte. Zkurvení kreténi.

Mířil jsem zpět do svýho pokoje a přál si, abych byl nikdy neodešel. A pořád jsem musel mít pusu staženou pevněji než kočičí prdelka, když jsem vkročil dovnitř, protože jak Cam, tak Doktor na mě zírali.

„Brady?” zeptali se oba najednou.

„Co se stalo, synku?” zeptal se mě Doktor.

Když mě tak Doktor oslovil, někdy to ztupilo ostří mýho stesku po domově. Někdy to akorát zhoršilo.

Přešel jsem k posteli a zakroutil hlavou. „Nic. Na tom nesejde.”

Posadil jsem se a začal si rozvazovat boty. Kurva. Ti důstojnici byli jenom kreténi. Nezáleželo na tom, co si mysleli. Pokud jsem měl jenom týden života, tak mi kurva nezáleželo na tom, co si o mě mysleli. Uvidíme se v pekle.

Sundal jsem si boty a pak si vzpomněl, že jsem medik a ne nějaká zkurvená princezna. Ustaraně jsem se podíval na Cama. „Promiň. Cítíš se v pohodě?”

„Trochu unaveně,” řekl a posadil se vedle mě.

Doktor nás dychtivě sledoval, jak jsme si stiskli ruce. To už nebyl náš oblíbený způsob kontaktu, ale stačilo to.

Camův tep byl trochu mimo, ale ne tak zlý. Rychle sklouzl zpět do zdravýho rytmu. Byl na tom líp, ale byl na tom i hůř. Ale neměl jsem ho opouštět. V budoucnu to neudělám. Bylo by to pro nás pro oba lepší.

Kreténi.

„Tolik tě to štve?” zeptal se Cam tiše. Věděl to. Uvažoval jsem, jestli je naše spojení dost silný, aby slyšel každý slovo, když se to stalo, nebo jestli to viděl jenom jako vzpomínku v mojí vířící mysli.

Rozšířily se mi oči. „Nezajímá mě, co říkají o mě. Ale tobě musí prokazovat zkurvenou úctu, LT.”

Nad tím se mírně usmál a pokrčil rameny. „Nezajímá mě, co si myslí, Brady.”

Byla to pravda. Byl v klidu a já jsem se taky postupně uklidnil, jak mě zasáhl jeho vliv. Usadilo se to kolem jako objetí a všechen můj hněv a ponížení se roztrousilo do pouhýho náznaku lítosti.

„Brady?” zeptal se mě Doktor tiše. Zapomněl jsem, že je tu. „Co se stalo, Brady?”

Povzdechl jsem si. „To nic, Doktore, vážně. Jen jsem naběhl na pár kreténskej důstojníků, co LTmu říkali buzík. A mě taky, hádám.”

Doktor se zamračil, stáhnul svoje huňatý obočí k sobě. Přešel po místnosti a postavil se přede mě. Znal všechny moje tajemství. Teda až do dneška je znal všechny. A tak mě napadlo, že možná si zasloužil vědět i tohle.

„Tohle nemusíš dělat, Brady,” řekl Camův hlas v mý hlavě.

Ale musel jsem, myslím. Možná na tom záleželo. Protože jsem Doktorovi nikdy nelhal, teda jenom jednou tenkrát.

„Kdo ti to udělal?”

„Nevím.”

A ta malá lež mezi náma chvíli hnila, protože si Doktor myslel, že mu dostatečně nedůvěřuju, abych mu to řekl, když jsem mu ve skutečnosti věřil víc, než komukoli jinýmu, koho jsem na stanici potkal. Neřekl jsem mu, že to byl Wade jenom proto, že jsem se nemohl přimět vyslovit jméno toho kreténa.

Pustil jsem Camovu ruku. „Doktore, totiž, ehm... možná to není lež.” Ach, to bylo hladký. Vážně hladký. „A myslím, že díky tomu je LT silnější,” zamumlal jsem a zíral si do klína.

Dal mi ruku na rameno. „Podívej se na mě, Brady.”

Kurva. Jak jsem se střetl s jeho očima, srdce mi bušilo. Nevím, co jsem čekal, že uvidím, ale nebyly to obavy.

„Chtěl by sis o tom radši promluvit v soukromí?” zeptal se mě tiše.

„To nemá smysl, Doktore,” zamumlal jsem a trhl hlavou ke Camovi. „Žije mi v hlavě.”

Doktor se na mě chvíli ustaraně mračil a já věděl, že myslí na Wadea a ten den, když jsem brečel, jak mě vyšetřoval. „Je tohle to, co chceš, synku?” zeptal se mě. „Vážně?”

Co jsem chtěl, bylo, aby se podlaha rozevřela a spolkla mě.

„Tak to není, ne s LT.”

Doktor si dělal starosti, nebyl překvapenej. Stovky chlapů zavřených v plechovce bez jediný ženský: stalo se to. Někdy se to stalo kvůli kreténům jako Wade, ale taky to mohlo být oboustranný. Ne že bych něco takovýho před Camem dělal. Kurva, jen jsem se párkrát vyhonil s jiným chlapem. Tím myslím zároveň, žádný skutečný dotýkání. Protože jsem nebyl gay, myslel jsem si vždycky, a přesto tady jsem kurva byl.

Zíral jsem na díru ve svojí ponožce a zavrtěl jsem v ní palcem.

„Dobře, Brady,” řekl Doktor. „Jen mysli na bezpečí.”

Tváře mi zčervenaly vinou.

Doktor si povzdechl. „Proboha, Brady, to jako vážně? Viděl jsi pohlavní nemoci!”

„Jen jsme blbli,” řekl jsem a cítil se jako to nejhloupější děcko ve třídě. „A oba jsme čistý, ne?”

„On je,” řekl Doktor. „Ty ses na tohle nenechal testovat šest měsíců.”

„No, za těch šest měsíců jsem nedostal nic než mozoly,” vystřelil jsem.

Doktor sundal ruku z mýho ramene a střelil mi jednu zezadu do hlavy. „Pozor na jazyk, Garrette.”

Zašklebil jsem se.

„Nebudu vám to psát do záznamů,” řekl Doktor. „Ty nepotřebuješ ten smutek, Brady, a ty, poručíku, nepotřebuješ ty obvinění.”

Ach, ano. Bratříčkování se byl další velkej termín, co důstojníci rádi používali v hlášeních. Vojenská hierarchie se nezajímala, co se stalo mezi plnoletýma dospělýma, ale neměli rádi, když ty blbosti překračovaly hodnosti. Být gayem nebyl zločin, ale bratříčkování vás mohlo dostat před vojenskej soud. Já bych skončil v base a Cam by přišel o svoji hodnost. Nepropustili by vás kvůli tomu – na to příliš potřebovali muže – ale zařídili by, aby o tom všichni věděli. A být gayem možná není zločin, ale stejně by z vás chlapi, o kterých jste si mysleli, že jsou kamarádi, vytloukli duši. Na nižších hodnostech by se to stalo tak jako tak a podle toho, co jsem viděl před chvilkou, vyšší důstojníci nebyli zrovna zářným příkladem tolerance.

Kreténi.

Ne že by na tom záleželo. Ježíši, Cam a já jsme neměli budoucnost, žádnou v tom slova smyslu. I kdyby nás Beztváře nevyhladili, tak by to nemohlo vydržet. Protože on byl poručík a já byl rekrut. Protože ho pošlou zpět na Osmičku nebo zpět domů.

A i kdyby nás Beztváře všechny nezabili, Kai-Ren přeruší naše spojení. Spraví Cama a to možná bude konec čehokoli, co mezi náma bylo. Možná se vrátí k Chrisovi a já se budu zase dívat na holky s velkýma kozama v časopisech a oba dva budeme moct předstírat, že to nic neznamenalo.

Měli jsme tolik času, kolik nám Kai-Ren dal, to bylo celý, být spolu. Na ničem jiným kromě tohohle nezáleželo. Když je to takhle velkej osud, tak se s ním ani nemusíte prát. Bylo to skoro osvobozující.

Cam se ke mně natáhl a znovu mě vzal za ruku, a naše prsty se propletly.

Doktor nás chvíli v tichosti sledoval. „Řekni mi, jak ho máš v hlavě, Brady.”

Na chvilku jsem zavřel oči a pak je otevřel a podíval se z okna. Bylo divný, jak už mě vesmír tak moc neděsil. Bylo to proto, že ho Cam tak moc miloval? Nebo proto, že jsem se necítil tak sám?

„Hodně vnímám pocity,” řekl jsem. „Takový nějaký vibrace si myslím. Možná to je jeho podvědomí. Ale někdy slyším i jeho hlas, vědomá odpověď, až na to, že si to jenom pomyslí a nevysloví to.”

„Jako takhle?” usmál se na mě Cam.

„Chytráku,” zamumlal jsem. „Promiň, Doktore.”

Jenom pokrčil rameny.

„Takže jo,” řekl jsem ve snaze vyjádřit, co jsem sám pořádně nechápal. „Cítím jeho fyzický a emocionální reakce a sdílíme sny. V jeho snech jsem on. Není tam žádný přeskakování, žádná ozvěna, prostě jsem on.”

„To platí pro oba,” řekl Cam. „Zdálo se mi o tvojí rodině.”

Oba jsme pomysleli na Lucy a oběma se nám po ní stýskalo.

„A čím jste blíž, tím je to spojení silnější?” zeptal se Doktor.

Zčervenal jsem.

„Mluvil jsem s velitelem Leonskim,” řekl Doktor a obrátil svůj pohled na Cama. „Takhle s tebou komunikovali Beztváře?”

„Ano,” řekl Cam.

Pořád se za to styděl. I mě se sevřel žaludek. Ale nestyděl se za to, co se stalo, to jsem teď věděl. Jen se styděl za to, jak se na něj kvůli tomu ostatní chlapi koukali. Nechtěl jejich lítost a jejich odpor. Nepotřeboval to.

Doktor takovej nebyl.

„Dobře,” řekl nakonec. „Dobrá, pokud to je takhle. Ale od teď to přede mnou nebudete tajit, jasný?”

„Ano, pane,” řekl Cam.

Přikývl jsem. „Dobře, Doktore.”

Doktor se na mě na chvíli zamračil a pak se mi svou velkou rukou otřel o hlavu. „Dávej na sebe pozor, synku.”

Cítil Cam, jak moc se mi nadmulo srdce, když to Doktor dělal? Samozřejmě že to cítil. Můj bídnej zkurvenej život byl před ním rozloženej jako obrázková knížka.

Doktor si sbalil zařízení. „Jdeme, kluci. Beru vás na večeři.”

Posadil jsem se zpříma. „Večeře?”




Důstojnická kantýna vypadala úplně stejně jako kantýna branců: řady ocelových stolů a židlí a dlouhá fronta na jídlo. Trochu mě to zklamalo, dokud jsem se nedostal dopředu. Protože to jídlo bylo dobrý. Ten večer byl kuřecí kiev. To se psalo na tabuli. Já vím jenom to, že to vypadalo dobře a vonělo to ještě líp. A Doktor se mi smál, když jsem si podnos zvedl k nosu a tu vůni do sebe nasál.

„Vyžírka popelnic.” Cam po mě blýskl úsměvem.

Byl to nervózní úsměv. Naše přítomnost tady si vysloužila víc než jen pár postranních pohledů. Moje protože jsem byl prostej rekrut a Cam protože nikdo z nich nevěděl, co byl zač, ale jistě jako samo peklo mu nevěřili.

Cam měl na sobě uniformu, co mu to ráno poslali ze zásobování. Na ramenech měla nášivky, co ho určovaly jako pilota Hawku, další nášivka s „Def-8” na ní, jeho hodnostní prýmky a jeho příjmení na přední kapse. Cítil jsem jeho obezřetnej ruměnec hrdosti, když se oblékl, jako kdyby ho potěšilo, že si konečně oblékl správnou uniformu, a jako kdyby se bál, že mu ji zase vezmou.

Skoro se k němu chovali jako k důstojníkovi a ne jako ke zrádci. Jediná věc, kvůli který teď vyčníval, bylo jeho slabý opálení a jeho vlasy. Ještě mu nikdo neřekl, aby si je ostříhal, a on sám se nenabídl. Možná čekal na rozkaz. Možná potom bude vědět, že si vážně myslí, že je jedním z nich.

A to si nemysleli. To bylo očividný. Jak jsme procházeli, hovor utichal. Když zase navázali, bylo to ostrý spekulacema. Strachem.

U stolu jsme seděli s Doktorem, kapitánem Lohem a nějakým chlápkem s brýlemi, kterýho jsem neznal. Nášivka na jeho uniformě říkala, že je z logistiky. Takže to bych pravděpodobně jemu měl poděkovat za ten kuřecí kiev. Četl si ochmatanej román a vypadal, že je milion kilometrů odtud. To jsem mu záviděl.

V důstojnický kantýně to bylo víc civilizovaný. Nikdo z nich nejedl s loktama na stole, přehnutý přes svůj tác jako psi, co se bojí, že jim někdo vezme misku, než dojí. Nikdo z nich nekřičel na ostatní, aby ho bylo slyšet přes sto dalších hovorů. Nikdo z nich si jen tak pro zábavu netýpal cigaretu o večeři nováčků.

„Garrette.” Kapitán Loh mi kývl, když jsem se posadil.

„Pane,” řekl jsem.

Loh se na mě chvíli zvědavě díval a já přemýšlel, jestli mu Doktor řekl, co jsme Cam a já dělali. Řekl, že to nezahrne do našich spisů, ale co když věřil Lohovi dost na to, aby mu to řekl? Tím myslím, lékařsky to musí být zajímavý, ne? Nebo možná jsem byl jenom paranoidní. Možná že Loh, jako všichni ostatní v místnosti, přemýšlel, jestli byl Cam zrádce a jestli jsem to od něj chytil jako nějakou nemoc.

„Tohle je lepší, hmm, Brady?” zeptal se mě Doktor, vidličku zabořil do svý bramborový kaše. „Změna prostředí?”

„Ano, Doktore,” řekl jsem a vrhl se do svýho kuřecího kievu.

Ale dopadlo to tak, že mě sem nepřivedl jen kvůli prostředí. Přivedl mě sem kvůli konzultaci kariéry.

„Teď budeš za tři měsíce maturovat,” řekl mi nad dezertem.

Dezert! Byl to rýžovej nákyp, ale byl sladkej a mléčnej a hodlal jsem Camovi šlohnout ten jeho, pokud si nepospíší a nesní ho.

Cam se po mě podíval, usmál se a postrčil misku mým směrem.

Doktor si zamumlal pod vousy a odkašlal si. „Za tři měsíce maturuješ,” řekl znovu.

Rukávem jsem si otřel pusu. „Ano, pane.”

Buď odmaturuju nebo už budu mrtvej.

„Chci, aby ses zapsal do prvního výcvikovýho modulu na paramedickou praxi,” řekl mi Doktor.

Převrátil se mi žaludek. „To je pro internisty, Doktore, ne pro základní mediky.”

Učil jsem se na medika, ne paramedika. Medici zastavovali krvácení, obvazovali rány a posílali chlapy ke skutečným doktorům. Paramedici pracovali na úplně jiný úrovni: kanylování, podávání léčiv, narkotický potlačování bolesti, intubace, sedativa, šití a správa zranění. Paramedici dokonce mohli asistovat u základních operací. Bez univerzitního titulu to byl první krok, jak se u armády stát lékařským důstojníkem. A Doktor věděl, že jsem nechtěl být důstojníkem. Ne za všechen rýžovej nákyp ve vesmíru.

Doktor zvedl svoje huňatý obočí. „Máme na stanici nedostatek paramediků, Brady, a požádali mě, abych jim dal doporučení.”

Složil jsem lžíci zpět na stůl. Kvůli tomuhle mě vzal do důstojnický kantýny. Doktor věděl, že obvykle stačilo, aby mě uplatil slušným jídlem, a udělal jsem mu, co jsem mu na očích viděl. Ale tentokrát ne. „Ne. Nechci být paramedik.”

Což nebyla tak úplně pravda. Jen jsem nechtěl být důstojníkem. Nehodlal jsem armádě věnovat svých dalších pět let. Ne k těm sedmi, co mi ještě zbývaly. Měl jsem život, ke kterýmu jsem se chtěl vrátit. Ke kterýmu jsem se potřeboval vrátit. Mýmu tátovi nezbývalo třináct let života. K čertu, neměl ani těch sedm.

Doktor věděl, v jaký jsem situaci. „Za čtyři roky by z tebe mohl být důstojník, Brady. Jsou to dobrý peníze.”

„Já vím,” řekl jsem.

Součty mi nikdy moc nevycházely. Nikdy. Takže co byla nejlepší volba? Doufat, že budu moct jít za sedm let domů a že najdu Lucy v pořádku? Nebo se upsat na dalších třináct let ve velkým černým a za čtyři roky začít domů posílat skutečný peníze? Ať udělám cokoli, nedokázal jsem pokrýt tu mezeru, co po sobě táta zanechá. To to rozhodnutí dělalo mnohem jednodušší.

„Ne,” řekl jsem Doktorovi. „Díky, ale ne.”

„Dobrá, synku,” řekl Doktor a vypadal skoro zklamaně. A to mě zabolelo, protože Doktorovy názory mě vždycky zajímaly víc, než by měly.

Camova ruka našla pod stolem mojí.

Jo, byl jsem jak otevřená kniha.

Do háje s tím. Co na tom záleželo, že jsem ho zklamal? Dostane se přes to.

Stejně budeme všichni za týden mrtví.

Jedl jsem Camův rýžovej nákyp a nevzhlídl jsem pro případ, že bych se střetl s Doktorovým pohledem.

-----------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>