DS - kapitola 22 (konec)

Kapitola 22

Továrny a hutě ve městě Kopa na bezchybnou modrou oblohu chrlily kouř.

Jak jsem stoupal do kopce, slunce mi pražilo do zad. Po týhle cestě jsem šel už tisíckrát, ale teď to byl jinej pocit. Měl jsem pocit, jako kdybych byl cizinec. Moje nohy si tu cestu pamatovaly, ale bylo to, jako kdyby to všechno moje oči viděly poprvý.

Na boty se mi lepila rudá hlína. Bylo víc horko, než jsem si pamatoval. Košile se mi potem lepila na záda, jak mi pot tekl po páteři.

A pak jsme byli u mýho domu. Buněčný stěny, prohýbající se střecha a zakrslá malá zahrada, kde roky nerostlo nic kromě plevele. Na cestě byly rozházený odpadky a já se najednou styděl. Byla to zkurvená chatrč.

„Tohle je tvůj dům?” zeptal se mě Cam a položil mi ruku na rameno.

Zápasil jsem s tím, abych ho ze sebe nesetřásl. Nechtěl jsem jeho... byl tohle soucit? Nechtěl jsem, aby na mě Cam shlížel, aby viděl, že jsem hovno. Nechtěl jsem, aby mě litoval. A nechtěl jsem, aby polovina populace v Kopě uhodla, že jsem buzík.

Tyhle hovadiny byly mnohem jednodušší, když byl Cam v mojí hlavě, když naslouchal, chápal a nikdy nesoudil.

A taky jsem vážně musel zapracovat na tý terminologii.

„Jo,” řekl jsem. Dřepl jsem si do hlíny částečně proto, abych se podíval na dům, a částečně proto, abych měl trochu odstup. Když jsem tu byl naposledy, měl jsem holku. Hádám, že se to ukáže.

Kurva. Nevím, co to ukáže.

Když jsem tu byl naposled, tak jsem měl taky tátu, a možná byly v buněčných stěnách nějaký ty díry a na plechový střeše víc rzi, ale pořád to byl dům. Můj táta tvrdě dřel, aby nad náma tu střechu udržel. Bylo to víc, než co mělo hodně jiných.

Ze strany domu byla prověšená šňůra na prádlo. Viselo na něm prádlo, co patřilo neznámým lidem. V Kopě dům nikdy nezůstal prázdnej dlouho.

Postavil jsem se. „Denisa je na druhý straně kopce.”

Cam přikývl.

Cam měl možná tu nejslavnější tvář na planetě, ale s jeho zanedbanýma dlouhýma vlasama a v civilu ho nikdo nepoznal jako toho chlápka z plakátů nebo televize. Já jsem strhl víc pohledů než on. Lidi v Kopě mě znali.

V dálce vřeštěli kakaduové a do vnitřností se mi zakousla panika. Tohle bylo přesně, jak mi Kopu ukázala nádrž Beztváří. Tak ostrá, tak živá. Co když jsem byl pořád v tý zkurvený nádrži? Co když mě Kai-Ren nikdy nepustil?

Cam už možná nebyl v mojí hlavě, ale nikdy to tam nebylo tak komplikovaný. Viděl, jak se tvářím, a usmál se. „Déjà vu, co?”

„Neblýskej se tady tím svým pětidolarovým vzděláním, LT,” řekl jsem. „Takhle tě tak akorát kopnou do hlavy.”

„Neříkej mi LT,” vrátil mi Cam. „Jsme na opušťáku.”

Na opušťáku, protože jinak bychom byli venku potají. Když jsem poprvý vykročil z přechodnýho velitelství na svý cestě repatriace, tak si mysleli, že trpím post traumatickou poruchou. Podruhý, potřetí a počtvrtý mě vsadili do lochu. Vězení na přechodným velitelství je mnohem lepší než basa na Defenderu 3 a nebyl jsem v tak velkým maléru, v jakým jsem měl být. Pomůže, když máte v kapse lékařskej certifikát, co říká, že jste blázen.

Taky máte docela velkou svobodu, když jste jeden z jediných dvou chlápků ve vesmíru, co viděli Beztváře tváří v tvář, a přežili jste to, abyste o tom mohli vyprávět. Až do teď mě nikdo úředně nežaloval a nikdo Camovi neřekl, aby si ostříhal vlasy.

„Vypadáš jako zločinec,” řekl Cam, když za mnou přišel do vězení.

„Ty vypadáš jako zkurvenej hippie.”

„Líbí se ti moje vlasy,” připomněl mi. „Zvykni si na to.”

Opřel jsem se o mříže. „A tobě se líbí moje chování. Zvykni si na to.”

Takže jsme si byli kvit, hádám.

Nakonec si vysoká šarže uvědomila, že bude o hodně jednoduší mě prostě nechat jít do Kopy. Poslali se mnou Cama, aby zajistili, že se vrátím. To mě rozesmálo jako nic předtím. Já jsem v Kopě nechtěl zůstat. Kdo by kurva chtěl zůstat v Kopě? Vážně si museli myslet, že my uprchlíci jsme hloupí.

Co si mysleli o Camovi a o mě, to neřekli.

Ale věděli to. Hovno, sdíleli jsme ubikace. Plátěný lůžka, což nebylo přesně ideální, ale hádám, že to bylo tak daleko, kam vysoká šarže byla ochotná zajít. Ani nevím, co neschvalovali ze všeho nejvíc: jeho vlasy a moje chování, že on byl důstojník a já branec, nebo že díky Beztváři jsme byli v hlavě toho druhýho. A na jiných místech.

Nad tím jsem se usmál a strčil si ruce do kapes.

Cam zachytil můj pohled a zašklebil se. Nepotřeboval být v mojí hlavě, aby věděl, že myslím na něco oplzlýho.

„Pojďme,” řekl jsem a zamířil nahoru do kopce.

Vzduch páchl po soli, kouři a rudým prachu. Bylo vlhko. Jak jsme šli, zvedal se před náma prach.

Cam měl v Kopě oči doširoka otevřený. Možná to bylo těma bosýma děckama a dírama ve zdech nebo rozmlácenýma flaškama na ulicích. Možná to bylo proto, že mě vážně viděl takovýho, jakej jsem byl: divokej, nevědomej uprchlík. Viděl jsem fotky: ten dům, co jsem mu zrovna ukázal, nebyl v porovnání s tím, kde vyrostl, nic. Stejně jako těch šest nebo sedm bytů, co jsme prohlíželi online.

„Při čtyřech ložnicích budeme mít pokoj navíc, ale vážně se mi líbí ten otevřenej prostor v trojce. Co myslíš?”

Myslel jsem si, že mluví nějakou cizí řečí.

Bál jsem se, že vážně nemáme nic společnýho a že mu to Kopa bezpochyby ukáže.

Zdolali jsme kopec. V zakrslý trávě vedle silnice si hrál houf děcek.

„Ježíši,” řekl Cam, jeho hlas protkanej údivem. „To je ona. To je Lucy.”

Když jsem ji spatřil, přeskočilo mi srdce: vyzáblá malá holka ve vybledlých zelených šatech a bosá. Vlasy měla v copu uvázaný mašlí.

„To je ona,” řekl Cam znovu.

A pak jsem si uvědomil, že jsem se zmýlil, že Kopa teď byla stejnou součástí Camových vzpomínek jako těch mých. Že každej divokej, pojebanej kousek mýho života, co mi kdy ulpěl v paměti, v mým podvědomí nebo v mých snech, byl teď součástí taky jeho života. On mi dal erotický sny o Chrisovi a jeho noční můry o Beztvářích. A já jsem mu dal Lucy.

Takže to možná bude v pohodě. Možná projednou to všechno nebude muset jít do háje.

Lucy k nám pomalu přišla, kousala si spodní ret.

Chtěl jsem se k ní natáhnout a popadnout ji a už ji nikdy nepustit, ale kurva, byly to tři roky. Byla to skoro půlka jejího života. Byl jsem jenom nějakej cizák.

„Ahoj,” řekl jsem.

„Ahoj.”

Zvuk jejího hlasu po tak dlouhý době něco ve mně zlomil. Myslím, že to byl můj hněv. Můj vztek, celej zabalenej do mýho strachu. Ta ztráta mě roztřásla. „Pamatuješ si na mě, Lucy?”

Stydlivě přikývla a sáhla do kapsy u svých šatiček. Vytáhla pomačkanou kartu a ukázala mi ji. Byla to fotka. Fotka mě v šestnácti s velkýma, vyděšenýma očima a krátkým sestřihem.

„Ty jsi můj brácha,” řekla. „Ty jsi Brady.”

„Jo,” řekl jsem. „Jsem Brady a tohle je Cam.”

Lucy se tvářila vážně, když přesunula pohled na Cama. „Ty jsi na plakátech,” řekla.

Vzpomněl jsem si na ten jeden ve skladě na Defenderu 3, kde jsme pili: Přidejte se k armádě a zachraňte Zemi. Kravina, pomyslel jsem si, ale ukázalo se, že měli pravdu, když na plakáty použili Camovu tvář. Zachránil Zemi.

„Jsem naživo pěknější?” zeptal se Cam se šklebem.

Lucin úsměv mi připomněl tátu.

Natáhl jsem k ní ruku a ona ji sevřela.

Tři roky utrpení se rozplynuly. Bylo těžký se nadechnout a zkurveně nemožný promluvit. To bylo v pohodě. Stejně jsem neměl žádný slova.

„Starej se o svojí sestru,” říkal mi vždycky táta.

Staral jsem se. Budu. Slibuju.

Padl jsem na zem na kolena. Držel jsem Lucy, když se mi zabořila do hrudi. Domov. Tohle byl domov.

Vzhlédl jsem na Cama, usmíval jsem se, brečel jsem. Já kurva nevím.

Nikdy jsem nemyslel dál než sem. Vážně jsem se nezajímal o hledání bytu nebo plánování kariéry nebo diskutování o tom, co mezi mnou a Camem bylo, nebo o jinou zatracenou věc, protože jedna moje část nikdy nevěřila, že k tomuhle dojde. Neodvažoval jsem se snít, že jednoho dne budu zpět v Kopě, v náručí se svojí sestřičkou. Jen pro jednou bez čekání, že všechno půjde do kytek. Jen jednou čekat to nejlepší kromě toho nejhoršího.

Neměl jsem moc zkušeností s optimismem.

Zvedl jsem se na nohy, Lucy jsem pořád držel. Byla těžká, ale to mě nezajímalo. Pravděpodobně už jí nikdy nepustím na zem. Nějakou dobu určitě ne.

„Co bude teď?” zeptal jsem se Cama a hlas se mi zlomil.

Cam se na mě usmál, jako kdyby předně věděl, co jsem tím myslel. Možná že věděl. Natáhl se ke mně a omotal kolem mě paže, s Lucy uprostřed, a do prdele s tím, co si všichni ostatní mysleli.

Jo, do prdele s tebou, Kopo. Přihlásím se k tomu a pak odtud vypadnu. Uvidíme se všichni v pekle.
Hádám, že jsem nepřišel o všechen vztek, jak jsem si myslel.

Než nás Cam pustil, zhluboka se nadechl. Zářivě se usmíval. „Nevím, co bude teď, Brady. Chceš to společně vymyslet?”

Nemohl jsem si pomoct, aby se mi po tváři neroztáhl vlastní úsměv.

„Jo,” řekl jsem a pevně jsem držel Lucy. „To zní jako plán.”




KONEC


~ Tak to byla poslední kapitola o Bradym a Camovi. Nemusíte zoufat, protože už si brousím drápky na další projekt. ;-) ~
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>