DS - kapitola 18

Kapitola 18

Když Kai-Ren přišel, stalo se to rychle.

Myslel jsem si, že máme pořád čas. Mýlil jsem se.

Nebyl to sen a to na tom bylo to nejhorší.

Byli jsme ve sprše, dotýkali se, ochutnávali se, oba dva jsme byli tam a v tom okamžiku. Jenom my, jenom ten pocit padající vody na naší kůži, jenom zvuk našeho dýchání, naše steny, ty tichý, naléhavý zvuky, co jsme vydávali. Jenom my, jako kdyby se nám nějak podařilo nechat všechnu tu zkurvenou batožinu ve vedlejší místnosti.

„Cam-rene. Cam-rene.” V tom sykavkovým hlase byl náznak pobavení. „Copak to děláš, Cam-rene, můj mazlíčku?”

„Do prdele!” Odskočil jsem od Cama, jako kdyby byl jedovatej, a skoro ukouzl. Nemotorně jsem se zachytil a ramenem mi vystřelila bolest. Stěží jsem si jí všiml. Jen jsem zíral na Cama, z nosu mi kapala voda a snažil jsem se nadechnout. „To nebyla vzpomínka!”

Hodil jsem po něm ty slova jako obvinění, což nebylo fér. Nebyla to jeho chyba.

Taky na mě zíral. „Ne. Teď je dost blízko na to, aby si ve mně četl.”

Podíval jsem se Camovi do očí a přemýšlel, jestli mě jimi Kai-Ren sleduje. „To jako vážně, LT?”

Přikývl.

A to byl konec s naší zábavou ve sprše. Vystoupil jsem z kabinky a popadl ručník.

Do prdele s tím. Už tak to bylo dost zlý s Camem v mojí hlavě. Nikoho dalšího jsem tam nepotřeboval. Obzvlášť ne Beztváře. Proboha. Prosím, ne Beztváře.

Srdce mi tlouklo rychleji. Hádám, že i Camovo.

Bože. Byli jsme v našem pokoji tak dobře zahrabaní, že bylo snadný ignorovat, co se dělo na stanici. Denní nácviky se zvýšily, ale už nebyla taková hustá doprava a Cam z postavení hvězd dokázal říct, že jsme na vnějším okraji naší elipsy. Všechno se to počítalo, ale mysleli jsme si, že máme pořád čas, než mě tenhle Kai-Renův malý mentální trik zamrazil až do morku kostí.

Oblíkl jsem se.

Večeřeli jsme v tichosti, oba jsme se zkříženýma nohama seděli na posteli. Já měl záda k černotě venku a taky ke Camovi. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že Kai-Ren byl tady v pokoji se mnou, s přilípnutou Camovou tváří. Ale nezáleželo na tom, jestli se odmítnu podívat na Cama, nebo jestli se odmítnu podívat z okna. Loď Beztváří se blížila. Cítil jsem, jak se blíží, a nemusel jsem ji vidět, abych věděl, jak vypadala. Cam to věděl, takže jsem to věděl i já.

Pamatoval jsem si na problikávající světla uvnitř, co po podivných prohnutých stěnách vrhala barvy. Pamatoval jsem si na hučení pohonných trubek v těch temných, hrbolatých stěnách, jako žíly v mase. Pokud to byl kov, tak jsme nic takovýho neměli. Pokud to bylo organický, tak to rostlo, jak chtěli. Pokud ta nádrž vypadala jako krovky brouka, pak loď Beztváří byla jako včelí úl.

Když Cam na tom místě poprvý otevřel oči, nebyl schopen se nadechnout. Byl nahej, visel za zápěstí a dusil ho vlastní strach.

Jenom ta vzpomínka teď dusila mě.

„Je blíž,” zašeptal jsem.

Camův pohled sklouzl z mojí tváře do černoty za mými zády a já věděl. I bez otáčení jsem věděl, co tam uvidím, ale stejně jsem se otočil.

S polem hvězd v pozadí to byl černej obrys. Byla to nepřítomnost světla. Byla to věc vyřezaná z nikdy nekončící noci. Byl to temný prostor.

Byla to moje noční můra a šla si pro mě.

Všechny nás zabij, Kai-Rene, a udělej to rychle, prosím.

Ale jiná moje část šeptala, Ne, ne, ne, ne, ne.

„Brady.” Cam kolem mě obtočil paže, vtáhl mě do objetí. „Budeš žít, Brady, slibuju. Slibuju.”

Zabořil jsem mu tvář do krku a vdechl jeho vůni a cítil se, poprvý po celý věčnosti, jako děcko. Jako kdybych mu skoro mohl uvěřit, jako kdyby to skoro byla pravda. Až na to, že jsem mu nevěřil. Nemohl jsem.

Kdysi jsem klečel na rudý hlíně s pažema kolem Lucy, nutil jsem se k úsměvu, kterýmu jsem nevěřil. „Je to v pohodě,” řekl jsem. „Ty a táta budete beze mě v pohodě a já se domů vrátím vážně brzo, slibuju.”

Slibuju, slibuju, slibuju.

Přemýšlel jsem, jestli Camova lež chutnala na jazyku taky tak hořce jako ta moje.

Nebylo to tak, že bych ho za tu lež nenáviděl.

Doufal jsem, že ani Lucy mě nenáviděla.




Ve vesmíru nebyla žádná noc. Žádnej den, žádná noc. Hodiny na stanici byly nastavený na svévolným dvaceti čtyř hodinovým cyklu, tak jak měl Kai-Ren vědět, že byly zrovna tři hodiny ráno, když dorazil na Defender 3?

Sirény se rozezněly hned po půlnoci, ohlušující jekot, co se ozýval úzkýma kovovýma tepnama stanice. O tři hodiny později ještě pořád přerušovaně blikaly, ale někdo vypnul zvuk. Nepotřebovali jsme ho k tomu, aby nám připomínal, že máme nejvyšší pohotovost.

Že jsme všichni byli mrtví.

Loď Beztváří byla větší, než cokoli, co jsem kdy viděl. Byla aspoň čtvrtina celý naší stanice a ježila se zubatýma hranama a bodama a věcma, co mohly být tykadla. Jako hmyz.

Neměla žádný vnější světla a žádný otvory. Byla prostě jenom černá. Stejně inkoustově černá jako Camova stázová nádrž. Loď Beztváří se k Defenderu 3 přisála jako parazit, její černý povrch odrážel světla stanice, jako kdyby to bylo temný zrcadlo nebo olejová skvrna.

Logika mi řekla, že nás loď Beztváří nesestřelí z oblohy, dokud s náma bude propojená, ale logika byla až na druhým místě za rozčilenou panikou.

Zavřel jsem oči. Nedokázal jsem se podívat z okna na tu masivní, parazitickou věc. Taky jsem se nedokázal podívat na Cama, příliš jsem se bál, že se na mě Kai-Ren bude dívat skrz Camovy zářivě zelený oči.

Pane bože.

Kurva. Existoval bůh? Zdálo se to jako věc, o kterým jsem měl přemýšlet dřív. Celou tu dobu, jak jsem čekal na hrozící smrt, a jak to, že jsem si tuhle otázku nikdy nepoložil?

Srdce mi škobrtlo.

Pravda přistála tak tvrdě jako kámen do střev: protože ta otázka byla hloupá.

Žádnej bůh. Žádnej posmrtnej život. Žádný navěky.

Narodili jsme se. Umřeme. Nic než rychlá jiskra, rychle vyhaslá. Nezůstane po nás nic než černo.

Jednou jsem si z Doktorovy knihovničky vzal vydání Mýtu o Sisyfovi. Na obálce byl velkej červenej balvan, co mi připomněl barvu bauxitu. Myslím, že proto se mi líbila. „Tohle si nechceš přečíst, Brady,” řekl Doktor, ale stejně jsem si to přečetl. V tý knížce se psalo, že život nemá smysl. Pro Doktora se to zdá divný mít něco takovýho ve svý knihovničce. A dokonce jsem chápal, jak to mělo být osvobozující – jako když Cam zírá do velký černoty – ale já to necítil. Možná že já sám bych to pocítil, ale Lucy neměla útěchu filozofie.

„Nezemřeš, Brady,” řekl mi Cam. „A jsi až moc naštvanej, abys byl nihilista.”

Jo. Zhluboka jsem se nadechl a na chvíli ho zadržel. Jo, to byla pravděpodobně pravda. Zavřel jsem oči a vydechl jsem. Dýchal jsem, dokud jsem moh.

A když pro nás přišli mariňáci, jen jsem se zvedl na nohy a následoval je.

Nebylo kam utýct, nikam kromě tam, kam nás mariňáci vedli: ven z důstojnických ubikací a do Jádra. V červeně osvětlených chodbách se všecko zdálo divný a jako ze sna. Srdce mi bušilo a Camovi taky a proudil mnou adrenalin. Náma.

Dorazili jsme do Jádra a vkročili do výtahu.

„Jsem vyděšenej, LT. Cítíš, jak jsem vyděšenej?”

Prahli jsme po dotyku, ale mariňáci zírali se spojeným obočím.

„Budeš v pohodě, Brady. Tohle bude v pohodě.”

Camův tichý hlas zněl dutě.

Výtah nás dopravil nahoru.

Dveře se otevřely do obrovský kruhový místnosti, co jsem viděl jenom na mapách stanice: Kupole. Kupole bylo místo, kam se politici a diplomati chodili fotografovat. Bylo to místo, kde důstojníci nosili svoje slavnostní uniformy, a dneska tu bylo nacpáno důstojníkama: velitel Leonski, korvetní kapitán Chanter, major Durack a kapitán Lutkus a Chris Varro. Byl tam i Doktor.

Když nám doma na těch zářivých letáčcích ukazovali fotky ze stanice, vždycky to byla Kupole. Okna od podlahy ke stropu poskytovala 360° výhled na velký černý. Ze všech stran jsem viděl světlo hvězd. Ale pro jednou to nebyl velkej vesmír, co mě strašil, že mi z plic vysaje všechen strach, kvůli čemu jsem se chtěl schovat.

Byl to Beztvář.

Srdce mi přeskočilo, když se otočil, aby se podíval naším směrem.

Kai-Ren byl vysokej, stejně vysokej jako v mých nočních můrách. Tyčil se o hlavu a ramena nad nejvyšším chlapem v místnosti. Byl pokrytej černotou: tenká jako latex, ale tvrdá jako ocel. Na masce byly vidět matný rysy jeho tváře – obočí, brada, můstek nosu – a nic víc. Možná bych si myslel, že to je jeho kůže, ale viděl jsem Camovy sny. Viděl jsem pod tím maso tak bílý a bezkrevný jako porcelán.

Jak viděl? Jak dýchal?

Na Defenderu 3 byl Beztvář. Jak to, že kruci ještě všichni dýchali?

Ta zářící, neforemná tvář se otočila k nám, ke mně, a já jsem to neměl být schopen říct kvůli tý masce, ale když na mě Kai-Ren upřel pohled, prošla mnou rána něčeho. Byl to strach. Bylo to očekávání. Nevím kurva, co to bylo, ale bylo to stejně elektrický, jako když jsme se já a Cam dotkli.

Ta věc se podívala přímo do mýho zkurvenýho mozku.

„Jsi v pohodě,” řekl Cam, ale jediný, co jsem slyšel, bylo to zakňourání vzadu v hrdle, co jsem se zoufale snažil spolknout.

Beztvář obrátil svou zamaskovanou tvář na Cama a řekl tím sykavkových hlasem, co zněl skoro potěšeně: „Cam-rene, můj mazlíčku.”

„Kai-Rene,” řekl tiše.

„Žádné vřelé přivítání, Cam-rene?” zeptal se Kai-Ren.

„Jen těžko vím, co mám říct,” řekl Cam. Sálaly z něj vlny lítosti, který když do mě narazily, jsem si přeložil jako strach. Cam něco skrýval.

„Came?”

Ignoroval mě.

Velitel Leonski si odkašlal. „Prosím, poručíku, pokud by ses mohl omezit jen na překládání?”

„Ano, pane,” řekl Cam. Nervy mu brnkaly jako natažený struny na kytaře. Srdce mu bilo jako splašený. „Kai-Ren mě jenom zdravil.”

Cože? Mrkl jsem. Co kurva? Pane bože. Já jsem rozuměl, co ten Beztvář řekl. Nebylo to v angličtině, ale rozuměl jsem tomu. Krev mi vyprchala z tváří. V hlavě jsem neměl jenom Cama. Byl tam i Kai-Ren.

Ta tvář v černý masce se na mě otočila a mě se sevřel žaludek.

Ne ne ne ne ne.

„Je to v pohodě, Brady,” pomyslel si Cam.

O krok jsem ustoupil. Snažil jsem se Camovi věřit, snažil jsem se ho přečíst, ale nedokázal to. Čím víc jsem se snažil, tím míň jsem se dokázal zachytit. Moje mysl se nechtěla soustředit. Byl to pocit podobnej migréně, kocovině, jako mentální okno. To bylo ono: mentální okno. Věděl jsem, že tam je. Cítil jsem jeho okraje, ale dovnitř jsem neviděl. Pořád jsem vycházel s prázdnou a věděl jsem. Ta věc, co Cam skrýval, byla tam.

Vyměnil jsem si s Camem pohled.

„Promiň, Brady.” Jeho úsměv byl tak prchavej, že jsem si ho mohl jenom představovat.

Znovu jsem o krok ustoupil, narazil jsem do slavnostní uniformy. Byl to Doktor.

„Něco je špatně,” zašeptal jsem k němu.

Doktor se ke mně natáhl a ovinul prsty moje zápěstí. Pro útěchu, jeho nebo mojí, nebo aby mi zabránil udělat scénu jako posledně, co jsem byl v obklíčení důstojníků, to nevím. Pod jeho oblými prsty můj tep zakolísal.

„Něco je špatně,” zašeptal jsem znovu, tentokrát trochu hlasitěji.

„Nic není špatně, Brady,” řekl mi Cam. „Slíbil jsem ti to, vzpomínáš? Budeš v pořádku. Přežiješ a půjdeš domů. Vy všichni.”

Poprvý jsem spatřil pravdu.

„Ale co ty?” zašeptal jsem.

„Já budu taky v pohodě,” řekl Cam tiše. Natáhl se ke mně a konečky prstů se dotkl těch mých. „Jen budu hodně daleko.”




Nebyla to zrada. Bolelo to jako zrada, ale nebyla to zrada. Cam byl hrdina. Až to lidi zjistí, budou to vědět. A možná to bylo proto, že měl známou tvář, tvář, co vypadala tak dobře na plakátech, že jsem si myslel, že všechno jeho hrdinství bude takovýhle: velký okamžiky, neuvěřitelný okamžiky, navěky zarámovaný čočkami fotoaparátů. Bezstarostný úsměv, co tomu hrdinskýmu odhodlání sebere tu hranu.

To nebylo hrdinství. To byla umělotina. Každej plakát, co jsem kdy viděl, s vlajkama vlajícíma za Camovou usměvavou tváří, všechno to bylo vyrobený tak, abych se na to podíval a věděl, že byl hrdina. Až na to, že jeho hrdinství ve skutečným životě nebylo plný barev a světla.

Cam byl bledej. Pod očima měl tmavý kruhy. Tiše překládal, jak velitel Leonski a Kai-Ren mluvili, a já věděl, že bych tomuhle historickýmu okamžiku měl přihlížet s očima doširoka otevřenýma, že bych měl nasávat každý detail, že bych měl zastírat strach na všech tvářích v místnosti, ale všechno, co jsem dokázal vidět, byl Cam. Cam a, když do mě udeřila obzvláště silná vlna neštěstí, Kai-Ren. Pokaždý se ke mně otočil jako loveckej pes, co zachytil ostrej pach, a hrůza mi vyhrotila smysly.

„Jde s ním,” zašeptal jsem jednou a Doktor zíral.

Když to Cam ohlásil, neozval se žádnej výkřik proti. Velitel Leonski tu smlouvu nepopadl a neroztrhal ji na kousky. Jenom ticho a místnost plná chlapů, co se Camovi nedokázali podívat do očí. Chris Varro ani nenamítal. Kretén.

A k čertu, ani já ne.

Odvrátil jsem se a zíral ven do vesmíru.

Ve vesmíru čas ztrácí význam. Mimo planetu se čas střetává s místem mezi hmotou a světlem a mění se na celou hromadu divných věcí, kterým nerozumím. Mění se na fyziku, na filozofii, na kraviny, který můj mozek nedokáže zpracovat. Já vím tohle: dívat se do vesmíru je stejný jako dívat se do minulosti.

Pak byste si mysleli, že se ho nebudu tak bát.

„Nikdy jsem nelhal.” Camův tichý hlas pročísl celou Kopuli, aby mě našel.

„Já vím.”

„Nikdy jsme neměli budoucnost.”

Čas neměl smysl až na to, že každej okamžik bylo odpočítávání ke konci. Přemýšlel jsem, jestli už jsme měli svůj poslední dotyk, a nesnášel jsem se za to, že jsem o tom přemýšlel. Kdo jsem k čertu byl, že jsem myslel na to, jak se ho dotýkám, když jsem neměl koule ani na to, abych se otočil a čelil mu?

„Já vím.”

Upřel jsem oči na minulost, na minulost tak vzdálenou, že možná že se z tý jasný hvězdy stala supernova před milion lety. Možná že ten výbuch se pořád hnal k nám a my to nebudeme vědět, dokud to do nás nepraští. Jako můry tančící v dálkových světlech, oslněný, co neviděly náklaďák, dokud nebyl s nimi na tom samým místě v prostoru a času. Plác.

Zavřel jsem oči. „Tohle by bylo snazší, kdybych byl naštvanej.”

Slyšel jsem v jeho hlase úsměv. „Seš trochu naštvanej.”

„Možná.” Sbalil jsem prsty do pěsti. „Ale ne na tebe.”

Byl jsem naštvanej na svět, na osud, na boha, na kterýho jsem ve skutečnosti nevěřil, ale ne na Cama, protože Cam byl hrdina.

Lítost se přelila přes nás oba. Hřbetem ruky jsem si otřel nos.

„Divokej uprchlíku.”

Od Cama to znělo jako lichotka, ale já jsem ani nedokázal předstírat úsměv. Otočil jsem se zpět. Můj pohled našel jeho bledou tvář.

Bylo to špatně. Bylo to kurva špatně a nikdo to nehodlal ani zkusit to zastavit, protože Kai-Ren by nás sestřelil z oblohy. Kai-Ren mohl zničit Zemi. Pokud byl Cam cena za přežití, nemohli jsme se ho zbavit dostatečně rychle. Možná ho později budeme oplakávat, v nějakým bodě mu možná dokonce budeme vzdávat čest, ale prozatím kolem něj uvažme stužku a hoďme ho zpět Beztvářím. Užijte si to! Veselý zkurvený Vánoce!

Kai-Ren natočil svou maskovanou tvář mým směrem. „Co jsou Vánoce, Cam-rene?”

Ach kurva. Přitiskl jsem se zády k oknu, skoro jsem ho chtěl rozbít a vysát nás všechny k nepoznání. Vzpomněl jsem si, jak se mi Cam tehdy smál.

„Co se mi nelíbí, je vědomí, že mezi mnou a zkurveným vákuem je tenký sklo.”

„Není to sklo, Garrette.”

Kéž by bylo. Kéž by bylo tenký jako papír, protože Kai-Ren byl v mojí hlavě a zíral na mě – celou tu dobu poslouchal? – a najednou jsem nedokázal myslet na nic jinýho, než jak Cam visel za zápěstí, když ho Kai-Ren poprvý šukal. A nebylo to jenom strachem, že mi dech vázl v hrdle.

Kai-Ren to věděl. „Tenhle by pod mojí rukou vydával nádherné zvuky, můj mazlíčku.”

Camovi bilo srdce jako splašený.

„Chceš ho, mazlíčku? Kdybych je požádal, dali by nám ho.”

„Ne.” Cam se střetl s mým pohledem. „Nechci ho.”

Pevně jsem sevřel oči a myslel na rudou zem a žhnoucí výheň. Bože, prosím ne. Prosím.

Slyšel jsem ve svý mysli Kai-Renův sykavkový smích.

„Brady?” Doktor se naklonil blíž ke mně. „Jsi v pořádku, synku?”

„Ať mě nevezme, Doktore,” zašeptal jsem. „Prosím, ne.”

„Nikdo tě nikam nevezme,” řekl Doktor, ale jeho chraplavý hlas byl daleko, jenom ozvěna Camova: „Nevezme si tě, Brady.”

„Musím se odsaď dostat,” řekl jsem, panika mi hryzala hrdlo. Pořád se díval. Kai-Ren se pořád díval a já jsem to kurva cítil. „Ježíši, Doktore, prosím.”

Doktorovi stačilo, aby se mi podíval do tváře a viděl, že jsem u konce. Dal mi ruku kolem ramen a vedl mě ke dveřím.

„Brady. Brady?” To byl Camův hlas, ale nemohl jsem se znova otočit. Musel jsem se odsaď dostat, protože pokaždý, když Cam řekl moje jméno, Kai-Ren to zopakoval svým sykotem, jako kdyby na jazyku zkoušel, jak to chutná: „Bray-dee.”

Doktor mě dostal ven a napůl cesty k výtahu, než jsem se předklonil a pozvracel mu celý boty.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>