DS - kapitola 19

~ Tahle kapitola je drsná, a tím myslím nechutně drsná... Chudinka Brady! ~

Kapitola 19

Světla na ošetřovně byly ztlumený, ale bylo to jedno z mála míst na Defenderu 3, kde neblikaly rudě. Na ošetřovně to prostě nejde. Doktoři jsou pod dost velkým stresem, aby to nepodělali. Nepotřebovali rudý impulzy a alarm, když byli po lokty v něčích střevech.

Doktor mě namanévroval na lehátko.

„Kurva.” Roztřeseně jsem se nadechl a sledoval jsem, jak Doktor obezřetně odpáčil moje prsty z jeho ramene. „Byl v mý hlavě, Doktore, v mý posraný hlavě.”

Doktor mě svojí velkou, hranatou rukou podrbal po hlavě. „Rushton?”

„Ten zkurvenej Beztvář,” zašeptal jsem. Znovu se mi chtělo zvracet. „Jsem zkurvenej posera. Ani jsem se nerozloučil.”

O jednu zbytečnou lítost navíc. Najdu způsob, jak ji utopit, jako všechny ostatní.

„Určitě to chápe,” řekl Doktor.

Ta otřepaná fráze vyzněla dutě, ale na tom nesešlo. Ticho díky ní bylo míň prázdný.

Vzpamatoval jsem se při píchnutí injekcí.

„Co to kruci, Doktore?”

Doktor stáhl svoje huňatý obočí k sobě. „Mírný sedativum, Brady. Pomůže ti usnout. Chceš si ustlat tady?”

Rozhlídl jsem se po ošetřovně. „A nechat se vzbudit nějakým kreténem, jak má uprostřed noci psychiatrickou příhodu?”

„To se stalo jednou,” zavrčel Doktor. „A už teď je uprostřed noci.”

„Ne, to je dobrý.”

Lež, ale co jsem teď vážně chtěl, byla sprcha, čistá uniforma a cigarety. Na ošetřovně jsem mohl dostat jenom dvě z těch věcí a najednou to byly cigarety, co jsem chtěl ze všeho nejvíc.

Doktor mě poslal po svých se soucitným poklepáním na rameni, do blikajících rudých impulzů. Zamířil jsem nahoru do důstojnickej ubikací a našel jsem dveře od pokoje, co jsem sdílel s Camem, otevřený dokořán. Prostěradla a matrace byla pryč – hádám, že mě vyklidili – a moje krosna seděla na podlaze s kondomy rozházenejma kolem jako konfeti.

Rozhlídl jsem se kolem po tom kreténovi se smyslem pro humor, co je nechal takhle všem, co procházeli kolem, na očích, ale nebyl tam nikdo, aby se podíval, jak jsem se tvářil. Šmejdi.

Sesbíral jsem kondomy a vrazil je do krosny. Záda jsem držel směrem k oknu, k vesmíru a k obrovský lodi Beztváří, co objímala Vnější Okruh Defenderu 3 jako pijavice.

Svíralo se mi hrdlo a taky hruď, ale nemělo smysl brečet kvůli podělanýmu pokoji. Nezáleželo na tom, že to byl pokoj, kterej jsem sdílel s Camem. Teď byl prázdnej. Byl chladnej.

Nahodil jsem si krosnu na záda a zamířil k výtahu.

Celej svět byl rudej. Instinktivně jsem se toho snažil zbavit mrkáním. Viděl jsem, jak to dělal pilot Hawku s napětím ze zrychlením. Jenom seděl na ošetřovně a mrkal, snažil se pročistit ten rudej závoj, když mu praskly cévy za očima. Když se dveře výtahu se skřípěním rozevřely na úrovni mých kasáren, taky jsem pořád mrkal.

Zdálo se to skoro opuštěný. Když byla stanice v nejvyšší pohotovosti, chlapi budou u svých pohotovostních postů. Pár jich chodilo tam a zpět širokýma chodbama. Jeden z nich byl Cesari.

„Garrette, hej.” Cesari se tvářil obezřetně, rezervovaně. Rudý osvětlení spolklo hrany dveřních zárubní a přepážek a změkčilo plochy na Cesariho tváři. „Už jsou s tebou nahoře hotový?”

„Jo.”

Cesarimu se rozšířily oči. „Víš, co se tam nahoře děje? S Beztvářem?”

„Nemám ponětí, chlape,” lhal jsem, protože, pane bože, kde začít?

„Dobrá.” Cesari si žužlal ret. Rukou se dotkl krku a já si vzpomněl na krucifix, co nosil pod košilí. „Hodně štěstí, jo?”

„Jo, tobě taky.”

Moje kasárna byla prázdná, deky byly smotaný na lehátkách nebo spadlý na zemi, kde je chlapi nechali, když se rozezněly sirény. Shodil jsem svojí krosnu na svoje prázdný lehátko a hledal cigarety. Kouř mě štípal v krku.

Přemýšlel jsem, jestli mě Cam pořád ještě slyší. Přemýšlel jsem, jestli to ucítím, až ho Kai-Ren spraví. Cam se ode mě prostě odplíží nebo bude naše oddělení stejně ostrý a brutální jako amputace na bitevním poli?

Zavřel jsem oči.

„Came? Pořád jsi tam?”

Nic jsem necítil. V mý hlavě nebyl žádnej hlas, co by mi odpověděl. Nic kromě bodnutí mýho vlastního trápení a komu na tom k čertu záleželo? Věděl jsem, že to nemůže vydržet.

Típnul jsem cigaretu o podlahu a zapálil si další. Sledoval jsem ty kroutící se úponky dýmu a svoje bolavý hrdlo ignoroval. Došlo mi, že budu kouřit, dokud mi nedojdou cigarety. Navzdory sedativu se mi nechtělo spát.

Nevím, co jsem chtěl.

Nelíbilo se mi být sám.

Pomyslel jsem na toho jednoho chlápka, co jsem jednou viděl na ošetřovně po tom, co si podřízl krk břitvou. Byl mrtvej, než ho přivezli, a chlápek, co se ho snažil zachránit, nějakej zelenáč celej od krve, tam jenom stál, třásl se a opakoval: „Řekl, jestli bych mu moh podat břitvu.”

Bylo mi toho nováčka líto, ale toho chlápka, co se zabil, ne. Záviděl jsem mu. Nikdy jsem nevěřil tý kravině o tom, že kde je život, tam je naděje, ale spíš: kde je život, tam je zodpovědnost, ne? Musel jsem se dál snažit, dokud to neskončí. Nemohl jsem tady nechat Lucy. Dlužil jsem jí víc než to.

„Vydržím,” zašeptal jsem si pro sebe. „Vydržím.”

„Hej, Garrette!”

Kurva. Ten hlas jsem znal. Otočil jsem se na svým lehátku a ve dveřích tam stál Wade. Měl s sebou dva svoje kreténský maníky. Měli početní převahu.

„Tvůj teploušskej kámoš Rushton na nás poštval Beztváře.”

Srdce mi bilo rychleji. Bilo i jemu? Byl pořád se mnou?

Toužebný myšlení.

„Nevíš, o čem mluvíš, Wade.”

„Já vím, že seš teplej,” řekl. Ušklíbl se, ale to jeho strach nezakrylo. „Podle mě jsem to dokázal.”

Snažil jsem se neznít vyděšeně. Nefungovalo to. „Odprejskni.”

Potily se mi dlaně. Otřel jsem si je do plátna od lehátka.

„Pojď sem a zopakuj to.” Šklebil se.

A kurva, nebylo kam jinam jít.

Zvedl jsem se na nohy, cigaretu jsem zadupl do podlahy. Zamáčkl jsem ji špičkou boty a snažil se přitom vypadal ledabyle. „Co k čertu chceš, Wade?”

Což ve zpětným pohledu byla přesně ta blbá otázka pro sadistickýho šmejda jako on.

Ti kreténi mě přimáčkli ke zdi, než jsem vůbec měl šanci kolem nich projít. Prostě tak.

Pak na mě začali pracovat.

„Came? Jsi tam, Came?”

Bylo zkurveně těžký seskládat souvislou myšlenku, když se Wade snažil mě přimět, abych vyzvracel vlastní střeva. Pěstí mi zlomil nos. Druhá mi zlomila žebra. Po tom už jsem fakt neměl sílu mít v merku vlastní zranění.

Žaludek, tvář a koule.

To jsou tři místa, který jsem se snažil chránit, jak jsem se stočil do klubíčka, ale ti kreténi si z toho nic nedělali.

V tý době už jsem byl na podlaze a vždycky, když jsem se smotal, tak mě někdo z nich kopl, aby mě zase narovnal. Ti chlápci nebyli tak přesní jako kapitán Lutkus a jeho hraní si s reflexem odstupující bolesti, ale byl jsem si jistej, že pokud budou chtít, mají budoucnost v intelu zajištěnou.

Kdo by si pomyslel, že jsem přišel o Cama a že mi Beztvář mluvil přímo do mozku, a pořád to nebylo to nejhorší, co se mi dneska stalo? To je definice zkurvenosti.

Zhruba kolem šestýho kopu ten můj chytráckej přístup opustil loď a zanechal mě jenom s bolestí.

„Came?”

Bože. Tohle nebyl jen výprask.

Se smíchem si jeden z nich přidřepl a roztáhl mi paže a já neměl sílu je stáhnout zpět. Topil jsem se v krvi ze svýho rozflákanýho nosu a co jsem věděl, tak z probodnutých plic, a nedokázal jsem se ani stáhnout, když se jeden z Wadových smějících se kámošů rozběhl a skočil mi na paži.

Jak přistál, cítil jsem, jak mi křupla loketní kost, a jediný, na co jsem dokázal myslet, bylo, že příště to bude moje hlava.

Ti kreténi mě vlastně hodlali zabít.




Odešel jsem ze školy ve dvanácti, abych se staral o Lucy.

Škola v Kopě nebyla státní. Vedla ji církev. Nevím, jaká to byla církev, ale říkali, že Beztváře jsou boží trest za hříchy lidstva.

Na mojí škole učitelé říkali, že budeme souzeni.

Věřil jsem tomu.

Souzeni a pak zatraceni.

Přemýšlel jsem, jestli ten člověk, co mě bude soudit, bude vypadat jako můj táta.

„Brady,” řekl, když si Lucy rozřízla nohu o starou vodní nádrž, „měl ses o svojí sestru starat.” A potřásl hlavou a povzdechl si.

Je mi to tak líto, tati. Je mi to tak líto.

Lucy měla tátovy šedý oči. Bože, teď jsem je viděl před sebou.

„Brady? Brady, nes mě!”

Slyšel jsem smích.

„Jo, jen do toho, breč, ty malej šmejde!”

Pokud jsem brečel, tak to nebylo kvůli sobě.

Ale možná že bylo. Kvůli tátovi, kvůli Lucy a kvůli sobě. Kvůli nám třem a kvůli tý smůle, že jsme se museli narodit v Kopě a protože jsme si nikdy neoddechli. Kvůli tomu, že jsme nikdy nechtěli moc a stejně to nedostali. Kvůli tomu studenýmu, černými vesmíru, co nás rozdělil.

Kvůli všemu.

„Co to kruci děláte, chlapi?” Ten hlas jsem poznal. To byl Branski. Branski, co na Defenderu 3 vedl černej trh, a co měl být můj přítel. „Tyhle hovadiny tady nemůžete dělat! Musíte se ho zbavit!”

Do prdele s tebou, Branski.

Někdo mě zvedl za nohy a začal mě táhnout. Protočily se mi oči a ze rtů mi unikl podivnej zvuk. Kolísalo to někde mezi zakňučením a zavytím.

„Kurva,” řekl Branski znova. „Zajděte pro zkurvenej mop!”

„Uklidni se.” Wade se zasmál.

„Uklidni se? Chcete jít před soud za vraždu, vy zkurvení idioti?”

Vždycky jsem měl Branskiho rád, že byl chytrej a poskakoval kolem důstojníků, pro který pracoval v Q-skladu. Nebylo nic, z čeho by se Branski nedokázal vylízat. Škoda že byl na Wadeho straně.

„A kde mám kurva sehnat další kontakt na ošetřovně?” dožadoval se Branski.

To bylo všechno, co jsem pro něj znamenal? K čertu, nebylo to tak, že bychom si přísahali věčný bratrství nebo tak, ale bylo by pěkný, kdyby se Branski trochu víc zajímal o moji hrozící smrt než o svoje zásobovací cesty.

„Nedělej to,” snažil jsem se říct. „Ne, prosím, Branski.”

Nemyslím si, že ty slova byly vůbec slova.

Když mě přesouvali, bolelo to. Zrovna když jsem si myslel, že už to víc bolet nemůže. Myslel jsem si, že musí existovat bod, kde už to bolí tak moc, že receptory bolesti nedokážou posílat víc informací do mozku, ale to bylo jen zbožný přání. Místo toho, aby ta bolest stoupala a stoupala, až by se dostala na stejnou frekvenci, co slyší jenom psy, když mě přesouvali, bolelo to úplně novým a jiným způsobem.

Jak mě táhli chodbou, tak jsem kňučel.

Moje krev zmizela pod rudými světly.

Jednou, možná dvakrát jsem ztratil vědomí a znovu se probral, když mě hodili na podlahu. Šedá kovová podlaha odrážející rudý problikávající impulzy nad dveřma. I když stěny a strop byly pokrytý světelnýma trubkama, chvíli mi trvalo si uvědomit, kde to jsem.

UV komora.

Do prdele s Wadem, do prdele s jeho kámošema a do největší prdele s Branskim za to, že je chytřejší než zbytek. Neměl jsem sílu ani vstát a zkontrolovat, jestli jsou dveře zamčený, ale samozřejmě že byly. A jedna po druhý se trubky na stěnách a stropu rozsvěcovaly.

Otevřel jsem pusu, abych zakřičel – abych ječel, prosil nebo něco. Nic ze mě nevyšlo. Jenom zvuky. Jenom krev.

Nemohl jsem se dostat ven.

S celou stanicí v nejvyšší pohotovosti se sem nikdo ani nepřiblíží. Budou to hodiny. A pokud jsem si vybavoval to informační video, co nás důstojníci nutili sledovat pokaždý, když nás posílali do UV komory, bez ochranných brýlí jsem měl dvacet pět minut, než oslepnu. Měl jsem čtyřicet pět minut, než zemřu. Hádám, že veškerý forenzní důkazy mý vraždy už dlouho před tím budou fuč.

Pokusil jsem se pohnout, ale nedokázal jsem se ani překulit na bok. Příliš rozmlácenej, příliš krvácející. Příliš bílý bolesti trhající na neostrých okrajích mýho vědomí.

Lucy, je mi to tak líto, zlatíčko.

Než jsem to vzdal, měl jsem jednu poslední myšlenku. Byla to věc, na kterou jsem měl mít odvahu ji říct, když jsem byl v Kopuli, místo toho, abych zdrhl: „Sbohem, Came.”




„Brady? Brady?”

S obtížema jsem otevřel oči.

Do tváře mi zářily světla. Byl jsem na pojízdným lehátku.

„Brady?”

Skláněl se nade mnou Doktor a vpíchl mi injekci do zkrvavený paže – kurva, to, co tam čouhalo, byla kost? – ale nebyl to jeho hlas, co jsem slyšel.

„Came?”

„Jsem tady.” Jeho bledá tvář se objevila nade mnou, orámovaná vlasy.

V tom bodu už jsem nic necítil. Věděl jsem, že umírám. Viděl jsem to množství morfinu, co mi Doktor vpíchl do žíly v lokti. A nemohl jsem dýchat. Plíce jsem měl příliš těžký. Plnily se krví. Něco ve mně prasklo. Bylo to něco nespravitelný, protože do člověka jste vpravili takový množství morfinu, jenom když jste ho záměrně předávkovali. Ulehčit mu bolest, jak se o tom psalo v učebnicích. Vytáhnout toho ubohýho mizeru z utrpení, říkal Doktor.

Vždycky jsem si myslel, že díky morfinu se budete vznášet. Nevznášeli jste se. Jen jste se díky němu pomalu potápěli. Velmi pomalu a velmi něžně, a moc mi na tom nesešlo.

„Slyšíš mě, Brady?”

Cam byl se mnou a to bylo pěkný. Myslím, že mě držel za ruku, nebo za něčí ohořelou, opuchlou ruku. Necítil jsem ji, ale moje zakalený oči mi řekly, že ta ruka je přidělaná k mojí paži. Takže to bylo taky pěkný. A mezitím se moje hrudní dutina zaplnila krví, co tam neměla co dělat. Myslím, že jsem se v ní topil, ale věřil jsem morfinu, že mě sejme jako první. Doktor by mi nedal čas bolet, nebo čas se bát. Aspoň ze života vyklouznu bez bolesti, obalený jenom svýma lítostma.

Lucy.

„Bude to v pohodě.”

Bylo těžký držet oči otevřený.

Na stropě problikávaly světla. Někam mě vezli a já nevěděl, k čemu všechen ten spěch. Nemělo kurva smysl spěchat. Vůbec nic nemělo kurva smysl.

Cítil jsem záchvěv lítosti nad celou tou nespravedlností. Devatenáct let a umřu. A to byla sobecká myšlenka. Měl bych myslet na Lucy, ale na to jsem byl moc unavenej. Jen jsem se cítil mlhavě podvedenej. Nebylo to správný a nebylo to fér, ale byl jsem moc ospalej na to, abych to kritizoval.

„Vydrž,” řekl mi Cam.

Plíce se mi plnily krví. Měl jsem prasklý vnitřní orgány. Morfin mě něžně stahoval dolů. Copak nevěděl, že nebylo proč vydržet?

Světla se změnily. Za námi se ze syčením zavřel vzduchovej zámek a pak jsme byli někde jinde. Stropy nebyly šedý, jak by měly být. Byly tmavší. Světla problikávaly a já si na ně vzpomínal z Camových snů.

Byl jsem na lodi Beztváří. Zavřel jsem oči. Sice jsem Defender 3 nenáviděl, ale ty šedý kovový zdi byly aspoň povědomý. Možná že jednou se jich můj táta dotknul v továrně doma. Nechtěl jsem, abych jako poslední viděl nějakou mimozemskou věc.

„Prober se, Brady. Prober se!”

Kvůli jeho prosebnýmu tónu jsem se přinutil otevřít oči a tehdy jsem to uviděl: stázová nádrž. Obrovskej, černě zářící brouk se slupkou toho vaku staženou vzad.

Pokusil jsem se zatřást hlavou. Snažil jsem se utvořit slova, co ze mě nevyšly: Ne. Prosím ne.

Svlíkli mě a zvedli mě a pak jsem ležel v nádrži.

Ne, ne, ne!

Snažil jsem se vzpírat a jediný, co se uvolnilo, byla vlna bolesti. A snažil jsem se křičet a místo toho jsem prskal krev.

„Brady!” Cam mě držel zpátky. „Brady! Je to v pohodě, Brady!”

Byl jsem v podělaný stázový nádrži Beztváří. Jak to kurva mohlo být v pohodě?

„Cam-rene,” zasyčel Kai-Ren. „Musí to ležet v klidu!”

Ne. Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby mě Kai-Ren zamknul v broukovi. Nechtěl jsem, aby mě nějací Beztváří vědci vykuchali. Chtěl jsem radši umřít na ošetřovně, na jediným místě na Defenderu 3, který jsem kurva měl rád. Proč mě velitel Leonski dal Kai-Renovi? Proč Doktor pomáhal.

Vzpomněl jsem si, co Kai-Ren řekl v mý hlavě v Kopuli: Tenhle by pod mojí rukou vydával nádherné zvuky, můj mazlíčku. A vzpomněl jsem si, co Hooper řekl tu noc, co jsme pili načerno pálenou whisky ve skladišti předtím, než se můj život zbláznil: Beztváří tě buňku po buňce rozeberou. Buňku po buňce a člověk cítí každej zářez.

Ne, ne, ne, ne, ne.

Snažil jsem se zavolat na Doktora a přidusil se.

Pak mě dole držely další ruce. Byl tam Doktor a taky kapitán Loh. Co jsem jim kurva kdy udělal, že mě takhle prodali?

„Came! Came! Nenech mě ho vzít!”

A pak byl Cam zpátky a byl nahej a lezl vedle mě. „Jsi v pohodě, Brady.”

Držel mě dole.

„V klidu,” zasyčel Kai-Ren. „Musí to zůstat v klidu.”

Jednotka zahučela energií a ta membrána se pomalu přetáhla přes nádrž. Nejdřív to bylo jako tekutina a pak to zhoustlo. A pak se nádrž začala plnit tekutinou.

Cam mě pevně svíral, omotal kolem mě paže. „Nehýbej se, Brady. Můžeš v tom dýchat. Nebojuj s tím.”

Topil jsem se, nejdřív v krvi a pak v divný plodový vodě Beztváří. Kašlal jsem a dusil se a pak mi tekutina pokryla tvář. Nadechl jsem se a místo toho jsem spolkl tu tekutinu. Jak se mi prodrala do mých zničených plic, pálilo to. A pak jsem si uvědomil, že se nedusím. Proč jsem se nedusil?

Otočil jsem hlavu, abych se podíval na Cama pod tou mléčnou tekutinou.

Krátce přitiskl svoje rty na moje a uvolnil svoje sevření.

Vydechl jsem a na chvilku byla ta tekutina krvavá.

„Jsi v pohodě, Brady,” řekl Cam v mojí hlavě. „Budeš v pořádku. Teď půjdeme spát. Zavři oči.”

A tak jsem je zavřel.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>