DS - kapitola 14

Kapitola 14

Na určitý úrovni jsem byl asi šťastnej nebo nejblíž štěstí, jak jsem ve vesmíru byl. Bylo to divný. Nevydrží to – Kai-Ren přicházel – ale byla skoro úleva to vědět. Tím pádem nemusím čekat, až na to dojde, protože jsem věděl, že to teď bude každým dnem. Cam a já jsme neměli budoucnost, nikdo neměl budoucnost, ale měli jsme teď. Nemusel jsem zadržovat dech. Mohl jsem zbytek svýho života strávit pojídáním důstojnických přídělů, ležením na skutečný posteli a čekáním, až skončí svět.

Cam a já jsme leželi tvářema k sobě. Natáhl se a dotkl se mě na tváři. „Dlouho jsem byl vyděšenej a pak jsem byl osamělej.”


Ani ne před tolika dny by na něj moje myšlenky křičely, aby kurva zmlkl. Teď ne. Pokud mi to Cam chtěl říct, já chtěl poslouchat.

„Bylo to tak těžký.” Jeho hlas klesl do šepotu. „Udělal bych cokoli, jen abych měl další lidskou bytost, s kterou bych mohl mluvit. Abych se jí mohl dotknout.”

Tehdy se naučil, jak svoje vzpomínky uzamknout. Teď proklouzávaly jeho obranou, v drobných záblescích barev a světla: jeho rodiče, dům se zahradou, co se svažovala k řece, ta zahrada osvícená slavnostními světly a zaplněná lidmi. Bratranci a sestřenice, strýčkové, tety. Přátelé a sousedé.

„V té uniformě vypadáš tak nádherně, Camerone! Kdy vyrážíš?”

„Příští týden.”

Ta žena – tetička Dee – mu na tvář otiskla svou rtěnku a šla si pro další skleničku. A Cam se otočil tváří k noční obloze.

Bude světlo hvězd pronásledovat, až dokud ho chytí.

Až dokud ho nechytí.

Prostě chci jít domů.

Oba jsme si to pomysleli najednou.

Až tohle skončí – pokud nás Beztváře nezabijí, pokud Cam nebyl zrádce – jak moc bude bolet ho nechat jít? Cam nebyl jediný, kdo se cítil sám. Nebyl jediný, kdo prahnul po dotyku.

Až naše spojení zmizí, bude se mi po něm stýskat? Nebo tohle byla jenom biochemie?

Byl jsem jeho tep. Byl jsem jeho podělanej vesmír.

Teď jsem byl, ale brzo nebudu.

Bude se mi po tom stýskat, bude se mi stýskat po důležitosti.

Bude se mi stýskat po tom někoho mít.

„Mě taky,” zašeptal Cam.

Naklonil jsem se blíž pro polibek.

Bylo poledne. Světla byly zapnutý a mě to nezajímalo. Ale zaklepání na dveře vážně chytilo moji pozornost.

„Kruci.” Cam se ode mě odkulil a my oba jsme lovili svoje oblečení.

Nervózně jsem zápolil s knoflíkama na svojí tunice, když ti kreténi z informačního vešli do místnosti.

„Vypadni, Garrette,” řekl major Durack, pohledem mě sjížděl od hlavy k patě. „Už nemáš moje svolení být u výslechu poručíka Rushtona.”

Stál jsem si za svým a apeloval jsem na vyšší autority.

„Jsem tu na rozkaz velitele Leonskiho, pane,” řekl jsem Durackovi a vystrčil bradu.

Oči kapitána Lutkuse se nad mojí drzostí rozšířily. Měl jsem pocit, že to bral jako útok na svou osobu. Evidentně mě posledně nezmlátil dostatečně tvrdě. Já věděl jedině to, že jsem Cama s těma kreténama nechtěl nechat samotnýho.

Ale tentokrát nebyli sami. Tentokrát s sebou měli Doktora.

„Dej si pohov, Garrette,” řekl mi. Věděl jsem, že to zamračení nebylo namířený na mě. Byl s tímhle vším stejně nešťastnej jako já. „A vem si rádio.”

Jak jsem odcházel, střelil jsem pohledem po Chrisi Varrovi. Zraň ho a já tě kurva vykuchám, doufal jsem, že ten pohled říkal.

Přimhouřil svoje rozbouřený modrý oči, ale aspoň se nezasmál. K čertu, koho jsem tady klamal? Ani v nejdivočejších snech jsem nebyl útočnej pes. Pravděpodobně jsem byl něco mezi čivavou a špicem. Ale aspoň se nesmál.

Vzal jsem si od Doktora rádio a zamířil ven. Zavřeli za mnou dveře.

Bylo divný být zase sám a nelíbilo se mi to. Chvíli jsem stál na chodbě, jen za rohem a z dohledu mariňáků, a opřel jsem se o zeď. Cítil jsem se sám. Cítil jsem se sám.

Přemýšlel jsem, jestli na něj dosáhnu. Soustředil jsem se. „LT?”

„Hej, Brady.” Dokonce jsem v jeho hlase slyšel úsměv.

Přejel jsem prsty po rádiu, co mi viselo na opasku, a taky se usmál. Nebudu to potřebovat. „Jsi v pohodě, LT?”

„V pohodě. Pořád s tebou.”

Do tváří mi stouplo horko. Bál jsem se stejnou měrou o svoji samotu jako o Camovo blaho a on to věděl. Ale oba nás to přimělo se usmát, takže to asi bylo v pohodě. Doufal jsem, že jo. Co jsem k čertu věděl o vztazích?

Nebo ať bylo to, co jsme my měli, cokoli. Měl jsem z toho pocit, že to je něco víc než jen biochemie, ale nevěděl jsem. Neměl jsem to s čím srovnat. Neměl jsem žádnej úhel pohledu.

Pohnul jsem se k výtahům. Usoudil jsem, že půjdu do kasáren a zjistím, jestli tam je Branski. Branski pracoval v Q-skladu a vedl černej trh. Vždycky byl dobře zásobenej časopisama a cigaretama za rozumný ceny, a já jsem měl pořád nějakej kredit za těch pár oxykodonovejch tablet, co jsem mu propašoval.

Jídlo nebyla jediná výhoda práce na ošetřovně. Rušná směna, chlapi chodící sem a tam, léčiva se někdy někam založí. Branski do mě pořád hučel, abych se pokusil o víc, ale já nechtěl skončit v base. A nechtěl jsem ani zklamat Doktora.

První, co jsem zaregistroval, když se dveře výtahu dole otevřely, byl ten smrad. Týden nahoře mě rozmazlil. Dole v braneckých ubikacích to smrdělo. Dokonce i chodby smrděly po starých ponožkách, potu a moči. Není divu, že většina důstojníků se na nás dívala jako na špinavý zvířata.

Bylo tam skoro prázdno. Kouknul jsem na hodinky. Bylo něco po 0900 a myslím, že bylo pondělí. Na chodbě jsem potkal pár chlápků, ale všichni teď budou po svých povinnostech. Já bych měl být na výcviku, nechat po sobě řvát kapitána Lopeze, že tomu nedávám 110%. A pak, co by mě zdržoval, aby mě týral o něco dýl, bych si skoro zlomil vaz ve snaze se včas dostat na přednášky.

Mezi vší tou prací na hovno nám armáda zajišťovala vzdělání. Stejně jenom teoreticky. Prakticky jste měli ve třídě chlápky jako já, co ze školy odpadli ve dvanácti, byli tam chlápci, co měli v plánu jít na vyšší vzdělání, a byli tam chlápci, co nedokázali napsat ani svoje jméno. Takže ty přednášky byly takovej vtip.

Moje kasárna nebyly prázdný. Carter byl pořád v posteli a chrápal. Nohu obalenou v sádře měl nataženou přes okraj lehátka. Měl přiklepnutý, že je mimo službu a ždímal z toho, co se dalo.

Taky byl někdo ve sprchách. Slyšel jsem tíct vodu a trochu jsem se nad tím pousmál. Vlažný sprchy, když jste měli štěstí. Ježíši, být zpět na tomhle místě skoro stačilo, abych si chtěl urvat nějakou hodnost. Nebo nějakýho dalšího hodnostního důstojníka.

Na jedný válendě sedělo pár flákačů a hráli karty. Jak jsem kolem nich procházel, kývl jsem jim. Jeden z nich byl Harris, ten byl v pohodě. Druhej byl Prietz a toho jsem nesnášel, protože to byl Wadův kámoš. Branski tu nebyl, což bylo na hovno.

Byl to divnej pocit byl zpátky ve svých kasárnách. Byl to jenom týden, ale bylo to, jako bych se na to místo díval očima někoho jinýho. Teď jsem byl jinej člověk a nemělo to co dělat se sexem. Ale všechno to způsobil Cam. Kdybych měl od samýho začátku někoho takovýho, tak by se mi na Trojce možná tak nestýskalo po domově.

Zamířil jsem zpět ke dveřím, zrovna když se Cesari s ručníkem kolem pasu objevil ze sprch.

„Hej, Garrette,” řekl s kartáčkem v puse. „Slyšel jsem, žes dostal sladkou prácičku hlídání Camerona Rushtona.”

Slova byly lehký. Ten tón ne.

„Jo,” řekl jsem. „Něco takovýho.”

Cesari na sobě neměl nic než ten ručník a kůži měl lesklou a vlhkou. Kolem krku mu visel řetízek se stříbrným krucifixem. Třpytil se a já přemýšlel, jestli si vážně myslel, že to dělá nějakej rozdíl.

Zíral na mě. Čelist mu pracovala, ale nic neřekl.

Chtěl to vědět, ale zároveň nechtěl. Něco v mých očích ho varovalo, že to vážně nechtěl vědět.

Jo, Cesari, všichni kurva chcípneme.

Když začaly vřískat sirény, Cesari zvedl oči ke stropu. „Kurva!”

„Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.”

Harris a Prietz mířili ven. Carter se vzbudil jen na tak dlouho, aby si přes hlavu přetáhl polštář.

Cesari zápolící s tím, aby se navlíkl do kalhot, než se vydá na svoje evakuační stanoviště, ukázal k mojí válendě. „Máš dopis, Garrette. Přišel posledním Sráčem.”

„Díky,” řekl jsem.

Cesari odešel s botama v ruce. Mokrý tričko se mu lepilo na záda.

Ten dopis ležel na mým lehátku. Obálka byla zmačkaná a špinavá, ale na Defender 3 nikdy nic nedorazilo v neposkvrněným stavu. Mezi Zemí a stanicí bylo spoustu mil. Už jak jsem se natáhl, abych ten dopis zvedl, jsem věděl, co to je. Věděl jsem to, protože mi psal jenom jeden člověk, a na obálce nebylo jeho písmo.

Ruka se mi netřásla, což bylo divný. Možná jsem měl vážně chirurgický ruce. Doktor vždycky říkal, že se mu to na mě líbí. Můj pevnej dotek a skutečnost, že jsem v krizích nepanikařil. „Nemá smysl panikařit,” řekl jsem mu tehdy. Teď jsem si řekl to samý.

Převrátil jsem obálku a viděl zpáteční adresu: Denisa Clarková, společnost – pošta, město Kopa, 14beta.

Otevřel jsem obálku a vyndal dopis. Datoval se před pěti týdny. Drahý Brady, je mi líto, že ti musím oznámit, že tvůj otec včera v noci zemřel... Složil jsem ho zpět do obálky a strčil si ho do kapsy vpředu na tunice.

Přemohla mě biologie.

Tělo mi zaplavil epinefrin. Zvýšil se mi srdeční tep. Zúžily se mi cévy. Sevřely se mi svaly. V uších mi hučelo. Klesl jsem na svoje lůžko. Rozpoznal jsem na sobě příznaky akutní stresové odezvy, jak se o ní psalo v Doktorových učebnicích. Nemá kurva smysl panikařit, ale s fyziologií argumentovat nemůžete.

Byli jsme na vnější orbitě. Od Země jsme byli týdny. A blížili se Beztváře. A pokud nás všechny přece jenom nezabijou, tak jsem pořád na Defenderu 3 musel odkroutit sedm let. Nemohl jsem kurva nic dělat, byl jsem uvízlej v plechovce ve velkým černým. Vždycky jsem věděl, že tenhle den přijde. Vždycky jsem věděl, že tam pro tátu nebo pro Lucy nebudu. Vždycky jsem věděl, že se budu cítit takhle bezmocně.

A nezáleželo na tom. Nebyl by v tom kurva žádnej rozdíl, kdybych se složil na podlahu a začal brečet jako děcko. Nemá smysl panikařit. Nemá smysl se hroutit. Vůbec nic nemá smysl.

To je život, ne? Vyjebe s váma každým myslitelnym způsobem od neděle do neděle.

Zavřel jsem oči a pomyslel na svoji Lucy. Denisa se o ni nemohla starat napořád a moje gáže nebyla tak flexibilní. Ve městě bylo pár dobrých lidí jako Denisa a Kaylee, ale taky tam bylo spoustu kreténů. A hezká malá holka bez dozoru tak snadno proklouzne nějakou prasklinou. Možná by bylo lepší, kdyby Beztváře vážně stanice sestřelili a otrávili Zemi. Možná by potom Lucy tak moc netrpěla, protože z týhletý dálky jsem jí nemohl vůbec nijak pomoct.

Na vteřinu jsem svýho tátu vážně nesnášel za to, že nebyl dost silnej na to, aby vydržel, než se vrátím, ale to nebyla jeho chyba. To byl prostě život. A život byl na hovno.

Povzdechl jsem si a ten povzdech se mi zadrhl v hrdle. V očích mě pálily slzy, ale odmítal jsem je pustit. Obrň se kurva, Garrette.

Nahrbil jsem se a bojoval o dech. Zadržel jsem dech, až dokud mě nepálilo v plicích. A pak ho držel ještě chvíli. Ukázal jsem svýmu tělu, kdo tomu tady velí. Než jsem vydechl, tak mi svět před očima začal plavat.

Zíral jsem na kovovou podlahu.

A nádech.

Kov, kterýho se možná můj táta dotkl svýma rukama, kdysi dávno v továrnách a hutích ve městě. Kov, co vyrobil průmysl, kterej ho zkurveně zabil.

A nádech.

Všechny stanice byly tohle: studený hrobky. Zkurvený zbytečný monumenty zasvěcený lidem, co zemřeli při jejich výrobě.

A nádech.

To můj hlas mi v hlavě připomínal, že mám dýchat, ne Camův. Toužil jsem znovu ve svý hlavě slyšet Camův hlas. Pořád jsem s tebou, řekl, když jsem odcházel, ale kde byl teďkom? Teď jsem ho potřeboval. A pak jsem se za to nesnášel, protože to já jsem se měl starat o něj a ne naopak.

Vstal jsem. Tou dobou už se mi třásly ruce, takže jsem si je strčil do kapes. Možná bylo dobře, že nebyl v dosahu.

„LT? LT?”

Nic.

To tou vzdáleností, řekl jsem si, nebo je rozptýlenej nebo já jsem rozptýlenej, ale najednou mi bylo špatně od žaludku. Zakymácel jsem se, jak mě dohnala závrať následovaná vlnou nevolnosti. Zvedal se mi žaludek a ústa mi zaplavily sliny, když jsem si myslel, že se co nevidět pozvracím. A můj mozek medika mi řekl, že to nebyly moje příznaky. Kurva. Ty patřily Camovi.

„Garrette?” zeptal se Carter vykukující z pod polštáře, jak jsem vyletěl z kasáren.

Měl jsem sucho v krku. Bolelo mě na hrudi. Moje nebo jeho? Moje nebo jeho?

Teď bylo na chodbách rušno. Chlapi mířili ke spojovacím chodbám k evakuačním stanovištím na Vnějším okruhu. Za posledních pár dnů dělali příliš mnoho cvičení, aby s tím spěchali. Dokonce ani hučení sirén už jim nerozproudilo krev.

„Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.”

„Jděte mi kurva z cesty!” Snažil jsem se rameny protlačit pár chlapama.

„Co to kurva?” Otočila se na mě ošklivá tvář a rozčísl ji škleb. „Garrette?”

Byl to Wade. Skvělý.

Couvl jsem. Srdce mi bilo rychleji. Teď už mě bolela celá hruď. „Uhni mi z cesty, Wade.”

„Na co ten spěch, Garrette?” zeptal se mě Wade. Přimhouřil oči a vykračoval si ke mně. Ale pořád pajdal. To ho nikdy nepřešlo.

„Byl jsi poslední dobou na stěně?” zeptal jsem se ho a odolával nutkání zkontrolovat, jestli je chodba za mnou pořád prázdná. Nikdy nezaútoč na protivníka bez únikové strategie, říkali nám na přednáškách, ale můj táta vždycky říkal, že k divokýmu psovi se nikdy nesmíš otočit zády.

Wadova tvář se zkroutila do něčeho ošklivějšího. „Vyjebu s tebou, Garrette!” A pak si uvědomil, co řekl, a zasmál se vlastnímu vtipu.

„Uhni mi z cesty, Wade,” řekl jsem. „Na tyhle kraviny nemám čas.”

Stejně jako Wade ne; jen byl zkurveně hloupej, aby si uvědomil, v jakým maléru bude, když se do pár minut nedostaví na svoje evakuační stanoviště.

Awooga, awooga, awooga.

„Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.”

Nebyl jsem to samý vyděšený děcko jako před třema rokama. Teď jsem byl stejně vysokej jako Wade. Jasně, on měl postavu jako Sráč, ale já jsem poslední dobou měl v sobě víc divoký krve. Obzvláště dneska, obzvláště zrovna teď. Měl jsem za to, že bych ho dostal, a ježíši, byl by to dobrej pocit toho kreténa praštit do tváře.

„Jen si to kurva zkus,” nabídl jsem mu.

„Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.”

Zhluboka jsem se nadechl. Bolelo mě na hrudi, ale teď jsem jel na adrenalinu. Už jsem nebyl to usoplený děcko, co si Wade pamatoval. I když bych se přes něj ke Camovi nedostal, tak bych zařídil, aby trpěl jako samo peklo, že mě zastavil. Další moje část skoro chtěla, aby ze mě Wade vymlátil duši, abych taky trpěl. Možná jsem chtěl ochutnat vlastní krev, abych si vzpomněl, že jsem pořád naživu. Pořád naživu, když můj táta byl pět týdnů mrtvej.

A byl jsem naštvanej. Hněv jsem znal. Hněv se mi líbil.

„Jen do toho,” zavrčel jsem. „Zkus si to! Pokud se kurva odvážíš!”

Musel ve mně ten čirej vztek vyčíst, protože udělal něco, co jsem ho ještě nikdy neviděl udělat. Ustoupil.

„Odprejskni, Garrette,” zasyčel.

Už jsem byl pryč, botama jsem dupal na kovovou podlahu a ten zvuk se v chodbě rozléhal jako rozběsněnej srdeční tep. Střihl jsem to za roh a hnal se k výtahu.

Ať je tady. Ať je tady. Ať je tady.

Dveře už byly otevřený. Praštil jsem do knoflíku a opřel se o zeď. Teď jsem měl pocit, jako by mi s každým nádechem do plic zajížděl nůž, a nebylo to z toho běhání. Srdce mi bylo příliš rychle. Krevní tlak jsem musel mít mimo tabulky. Cítil jsem, jak mi duní v lebce jako hučení oceánu. Během minuty by mě utopil.

Moje rádio zapištělo. „Garrette? Garrette?”

Jak jsem se pro něj natáhl, třásly se mi ruce. „Jsem na cestě, Doktore!”

Když se dveře výtahu otevřely, stál tam mariňák z chodby. Popadl mě za zápěstí a vytáhl mě z výtahu. Spolu jsme sprintovali chodbou.

Sirény pořád ještě hučely po celý stanici. „Tohle je cvičení. Dostavte se na svoje evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.”

„Brady! Honem!”zařval Doktor přes rádio.

Setřásl jsem ze sebe mariňáka a protlačil se kolem kapitána Lutkuse do místnosti.

Srdce se mi sevřelo, když jsem Cama spatřil. Ležel na posteli. Nehýbal se. Doktor klečel nad ním, lepil mu na hruď polštářky z defibrilátoru. Chris Varro dřepěl na podlaze a držel ho za ochablou ruku.

Major Durack stál u okna a přihlížel s pochmurným výrazem. Přemýšlel jsem, jestli si pořád myslí, že Cam hraje mrtvýho brouka.

„Žádný tep,” řekl Chris Varro.

Co to kruci se mnou bylo, že jedna moje část byla ráda, že přece jenom nedržel Cama za ruku?

Odtlačil jsem Chrise z cesty. Taky jsem tý příležitosti využil, abych mu do boku strčil loket.

Doktor zapnul defibrilátor. „Odkliďte se.”

„Vypni to!” Položil jsem Camovi ruce na hruď, než mohl Doktor protestovat.

Doktor přístroj vyháknul, ale polštářky mu nechal. Střetli jsme se očima a já věděl, že přemýšlí o tom samým jako já: jak dlouho bude trvat, než můj dotyk přestane fungovat? Možná to bude teď.

Když jsem se dlaněmi dotkl jeho hrudi, tak jsem necítil to známý probíjení elektřiny, a zachvěl jsem se panikou.

„LT?” zeptal jsem se.

Oči měl zavřený, ale nebyl mrtvej. Nemohl být mrtvej.

„LT?” Rukou jsem mu přetřel po hrudní kosti. „Came?”

Doktor se na mě ustaraně díval z pod svýho huňatýho obočí. „Brady?”

Měl jsem sucho v hrdle. „Necítím to.”

„Dobrá,” řekl Doktor. „Vezmem to defibrilem.”

Trhl jsem hlavou vzhůru. „Ne, já jsem jeho baterka.”

Tohle jsem věděl s jistotou. Věděl jsem to, když ho vyřezali z tý nádrže, a věděl jsem to teď. Zavřel jsem oči a nadechl se. Položil jsem mu obě ruce na srdce, roztáhl jsem prsty. Za sekundu jeho tep ucítím. Určitě. Protože tohle nebude den, kdy o všechny přijdu.

Jedna moje část přemýšlela, jak dlouho mě takhle nechají, když ho můj dotek nepřivede zpět. Dokud nevychladne? Ach bože, to ne. Dneska ne.

„Brady?”

Zaslechl jsem jeho hlas v hlavě ještě před tím, než jsem ucítil jeho tep pod rukama. „Came?”

Zachvěla se mu víčka, ale oči neotevřel. „Co se stalo?”

„Já nevím,” řekl jsem. V hrdle mě bolelo. „Dostal jsem se zpět co nejdřív.”

Jeho tep pod mým dotykem sílil.

„Je zpět,” slyšel jsem, jak Doktor řekl do místnosti.

Odolával jsem nutkání Cama pohladit po vlasech. Jen jsem držel ruce na jeho hrudi a doufal, že ho to posílí.

„Myslíš si, že odejdou, když budu mít dál zavřený oči?”

Přelila se přese mě úleva. Sklonil jsem hlavu. „Zkus to a uvidíme.”

Na zlomek sekundy se mu zachvěly rty. „Dobře.” 

Když všichni odešli, usnul jsem vedle Cama a snil jsem o domově.

„Tati? Tati?” Seděl jsem naproti němu u kuchyňskýho stolu.

Táta obalil svoje oteklý, zjizvený prsty kolem svýho hrnku, snažil se to teplo udržet uvnitř. Někdy se v Kopě ochladilo, pozdě v noci.

Čekal jsem, až se táta ze směny vrátí domů. Lucy byla v mojí posteli se všema dekama, co jsme měli doma, navršený na sobě. Bylo mi zima, ale musel jsem tátovi ukázal dopis z berňáku.

Můj táta už měl tvář starce: tenkou, propadlou, sinalou. Bylo mu třicet osm.

„Brady,” řekl, „tohle není správný.”

Přes tu bolest v hrdle jsem nemohl mluvit.

„Měl ses starat o svoji sestru,” řekl.”

„Já vím.”

Neobviňoval mě z toho. Oba dva jsme věděli, že jsme s tím dopisem nemohli nic dělat.

Tátovy šedý oči se zalily slzama, než je mohl zahnat mrkáním.

„Promiň, tati,” řekl jsem.

Vyhlédl z okna na noční oblohu, jako kdyby mě už hledal na nebi. „Brady.”

Vzbudil jsem se a zjistil, že jsem brečel. Stejně jako Cam. Svoje temný řasy a tváře měl mokrý. Natáhl jsem se k němu a prsty jsem mu črtal po slzách a pak jsem se podíval přes něj z okna na velký černý.

„Promiň, tati,” řekl jsem světlu hvězd.

Bylo mi líto, že nedokázal vydržet. Bylo mi líto, že jsem nemohl jít domů. Bylo mi líto, že jsme mezi sebou nechali Lucy samotnou. A hlavně mi bylo líto, že měl tak těžkej život. Nezasloužil si takhle žít. Kdysi dávno to byl chlapec, co se zamiloval do dívky, co vlastnila vázanou edici Kompletního Shakespeara. Můj táta si zasloužil víc než život v Kopě, práci v huti, mrtvou první manželku a druhou alkoholičku a nic než děcka a dluhy.

Posadil jsem se a vytáhl z kapsy Denisin dopis. Přiblížil jsem si ho k tváři, abych mohl v šeru číst.

Drahý Brady, je mi líto, že ti musím říct, že tvůj táta včera v noci zemřel. Tvoje sestra teď bydlí se mnou. Kvůli poplatkům jsem ji odhlásila ze školy. Je mi to strašně líto, ale ani s tvým platem se o Lucy nebudu moct starat po Novým roce. Zase redukujou práci a Davovi zkrátili úvazek. Doufám, že do tý doby to pro ni nějak zařídíš. Doufám, že tě trochu utěší, že Steve o tobě nakonec mluvil. Denisa.

Nějak zařídit? Zkroutily se mi rty, ale věděl jsem, že to nebyla Denisina chyba. Dělala víc, než by udělali jiní lidi. Ale ježíši, co jsem tak mohl zařídit? Pokud můj plat nestačil na to, aby Lucy udržel v Denisině péči, tak to nikam jinam nedotáhnu.

Zavřel jsem oči a modlil se ke svý noční může. Kai-Rene, všechny nás zabij a rychle. Prosím?

A snažit se o neschopenku bylo z obliga. Už jsem na ošetřovně viděl chlápky, co si mysleli, že se výměnou za pár prstů dostanou domů dalším Sráčem, ale nikdy se domů nedostali. Nikoho nepropustili. Jen vám našli práci na větší hovno, aby vám dali lekci. Kreténi.

Ze stanice byly jenom dvě cesty: o deset let starší než když jste přijeli nebo v pytli na mrtvoly. Ani jedno by mojí sestře nepomohlo. Kdyby se jednalo jenom o mě, tak bych si už dávno podřezal žíly. Pravděpodobně hned po Wadovi. Ale neměl jsem kurva ten luxus sebevraždy. To nikdy nebyla jedna z mých možností. Ale kurva, znělo to tak dobře.

Podíval jsem se na hvězdy.

Byla to neměnná značka, co se dívá na bouře a nikdy se nezatřese; je to hvězda každé potulné bárce, jejíž cena je neznámá, ačkoli jde vidět.

A to byla láska, ale láska nestačila. Kdyby stačila, tak by dravost mé lásky zabránila mýmu tátovi zemřít. Přinesla by mu štěstí. A zachránila by moji sestru na půl cesty přes celou galaxii. Láska možná mohla být neměnná značka, ale nestačila na to, aby to něco změnilo.

Položil jsem dlaň Camovi na hruď a nahmatal jeho tep.

Cam mohl prohánět světlo hvězd, jak se mu chtělo, ale nikdy ho nechytí.
---------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>