DS - Kapitola 16

Kapitola 16

Cam a já jsme spolu nemluvili. Teda ne nahlas. A já jsem se ze všech sil snažil ignorovat ten soucit, co z něj vycházel ve vlnách a hrozil, že mě utopí. Trápil jsem se a on mi chtěl pomoct. No, do prdele s ním. Nepotřeboval jsem jeho soucit.

Skoro celej následující den jsem ležel v posteli, stočenej na boku, aby se ke mně nemohl dostat příliš blízko. Už tak bylo špatný, jak měl ruku položenou na mým rameni, aby si reguloval tep, protože se mi jeho dotyk až příliš líbil. Chtěl jsem to a potřeboval jsem to, ale ne se všema těma hovadinama, co byly do toho balíčku zahrnutý. Pokud mě chtěl vykouřit, bylo by to v pohodě. Pokud si chtěl zašukat, bylo by to v pohodě. Ale on chtěl pomoct.

Věděl jsem, že jsem byl kretén. Věděl jsem, že jsem naštvanej, protože to byla lepší alternativa než se rozsypat, a věděl jsem, že nebylo fér, že jsem ten hněv namířil na Cama. Byl jsem dost starej, abych se uměl chovat líp, ale dopadlo to tak, že když šlo do tuhýho, tak jsem byl pořád tvrdohlavý náctiletý hovno. Brady Garrett nesnáší svůj ubohej život; a proto nesnáší všechny, co se snaží prokousat dovnitř. Hloupý.

„Měl bys něco sníst, Brady,” řekl Cam.

O hodinu později to řekl znova.

„Brady, musíš jíst.”

Zíral jsem na zeď.

Rukou mi sklouzl z ramene dolů na paži. „Brady, prosím.”

„Odprejskni, LT.”

Věděl jsem, že jsem nikdy neměl povolit a předešlýho dne vylízt z koupelny. Nesnášel jsem, že jsme se museli dotýkat. Nesnášel jsem, jak moc jsem to chtěl. Cam to potřeboval, aby zůstal naživu, ale jakou jsem měl já výmluvu? Já jsem byl prostě ubožák.

„Mám se na tebe vytasit s hodností, rekrute Garrette?”

Jeho chladnej tón hlasu mě zastihl nepřipravenýho a odfrkl jsem si. „To bych rád viděl, jak se o to budeš snažit.”

Cam svýma prstama přejížděl po citlivý kůži na mým zápěstí. „Sněz něco. To je rozkaz.”

Ignoroval jsem ho.

„Mohl bych tě dát do hlášení,” řekl mi.

„Jo,” zamumlal jsem. „A já bych strašně rád řekl mýmu kariérnímu důstojníkovi, jak se mi podařilo ošukat poručickou prdel. Pravděpodobně by se nad tím zachechtal.”

„To mi vyhrožuješ vydíráním, Garrette?” Hlas měl pořád přísnej, ale jeho dotyk byl něžnej.

Ztuhl jsem, jak mi druhou rukou vklouzl pod tričko a počítal mi obratle. „Byl bych v menším maléru za neuposlechnutí tvýho rozkazu než ty za vykouření rekruta, pane.”

Znovu jsem se napjal, jak jsem pocítil záchvěv potěšení, co jím projel. Líbil se mu namíchnutej Brady. Líbilo se mu, jak jsem mu říkal pane, jako by to byla nadávka.

„Pod mým velením bys nevydržel ani dvacet minut,” řekl.

Zavřel jsem oči, jak mi svojí teplou dlaní přejel po zádech a zapraskala mezi náma elektřina. „Jo, vsadím se, že si byl na rekruty vážně kretén.”

„Jenom na ty, co si to zasloužili.”

Bylo na něm něco, na co jsem nemohl přímo ukázat. Odolával jsem nutkání se jakkoli pohnout, utéct nebo podlehnout jeho dotyku, protože pak by věděl, že vyhrál. Ale nedokázal jsem ho přečíst, ne přesně, a to mě trápilo. Byl vzrušenej naším blízkým kontaktem, ale ne víc než já. A taky byl pořád naštvanej, ale za tím vším bylo něco dalšího. Bylo to pobavení? Protože pokud se mi smál, tak ho praštím.

Teď už mi tričko vytáhl až k pažím a kvůli každýmu pohlazení jsem se zatřásl. „Takže jsi pro výzvu?”

„Jakou výzvu?” Hlas se mi zadrhl v krku.

„Dvacet minut pod mým velením,” řekl.

Povzdechl jsem si, představil jsem si, jak mi rozkazuje, abych snědl oběd. Jak zkurveně suchopárný, když jeho dotyk sliboval něco mnohem lepšího. „Nemám hlad.”

„Budeš mít,” řekl. „Potom.”

Kurva. Možná jsem přece jenom měl nějakej příslib. Moje cukající péro si to myslelo.

„Nehodlám pro tebe dělat kliky, LT,” zamumlal jsem. Řekni mi. Řekni mi, co chceš, abych udělal.

„Dvacet minut,” řekl, hlas měl tak potichu, že jsem musel napínat sluch, abych ho slyšel. „Na dvacet minut jsi můj. A to je všechno, co ti povím.”

A taky to bylo všechno, na co myslel, hajzl. V zaštiťování svých myšlenek byl lepší než já. Hádám, že měl čtyři roky cviku.

„Jedna otázka,” řekl jsem. „Udělám se přitom?”

Jeho dech zezadu na mým krku byl teplej. „Ne, dokud ti neřeknu, že můžeš.”

Kurva. Polkl jsem. „Dobře.”

„Dobře, co?”

Péro mi poskočilo. „Pane.”

Odtáhl se ode mě.

Překulil jsem se na záda a mračil jsem se na něj, abych zamaskoval svoje nervy. „Co teď?”

Postavil se. „Dávej si pozor na jazyk, rekrute.”

Hledal jsem na jeho tváři úsměv, ale nic tam nebylo. Hrál svoji roli, dobrá. Vypadal jako jeden z těch důstojníků, co by nepoznali smysl pro humor, ani kdyby o něj zakopli. A víc než to, vypadal panovačně. Ježíši. Moje péro nikdy předtím na autoritu nereagovalo, ale evidentně to bylo dobře na rozjezdu, i když mě můj mozek musel ještě dohonit.

„Vstaň,” řekl a nedal mi ani čas se pohnout a už mi nadával. „Vztyk, rekrute, hned! Nenuť mě se opakovat!”

Zněl tak moc jako originál – hádám, že byl – že jsem automaticky zareagoval jako prostej rekrut, kterým jsem byl. Vystřelil jsem z postele a narovnal se. „Ano, pane. Promiňte, pane.”

Cam mě nezaujatě sjel pohledem. „Svlíknout.”

Tak tohle byl rozkaz, kterej jsem rád splnil. Nebyl jsem zase až tak hloupej, abych se usmál, protože jsem si nebyl jistej, jaký má tahle hra pravidla. Přetáhl jsem si tričko přes hlavu a stáhl ze sebe tepláky a boxerky. Tak nějak jsem se cítil víc odhalenej, než kdy jindy, a nervózně se podíval na Cama.

„Oči dopředu.” Přesunul se za mě. Slyšel jsem, jak se pohybuje, a pak mi stáhl ruce za záda. Ramena mě pořád ještě bolely od Lutkuse a napjal jsem se, ale Cam si dával pozor, aby mi s nima nekroutil. Něčím mi svázal zápěstí. Kousalo to. Ponožka?

„To jako vážně? Jdeme na svazování po tvých kámoších z informačního?”

„Dávej si pozor na jazyk, rekrute,” řekl Cam. Pak mi strčil tričko znovu přes hlavu a zkroutil ho. Upravil ho tak, abych ho neměl na nose a puse, ale měl jsem ho pevně přes oči. Viděl jsem tak akorát hovno.

No, Lutkus mi aspoň nezavázal oči. Snažil jsem se na tom najít něco zábavnýho, ale nemohl jsem, vážně ne. Nelíbilo se mi být takhle, nahej, svázanej a nevědět, co se kruci stane dál. Nelíbilo se mi být bezmocnej. A on to věděl, kretén. Otevřel jsem pusu, abych mu řekl, že vyhrál, ale neměl jsem šanci promluvit.

„Šestnáct minut.”

Polkl jsem. Dobrá. Tohle bych mohl zvládnout. Na to jsem byl dostatečně tvrdohlavej. A pak jsem si uvědomil, že Cam s tím pravděpodobně počítal, a já přemýšlel, co kruci zamýšlí. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech.

Nevyšiluj. Nevyšiluj.

Jeho tichý, pobavený hlas zazněl velmi blízko mýmu uchu. „Ne, Garrette. Nevyšiluj.”

Řekl to, jako kdyby to byla výzva. Věděl o všech mých páčkách.

Zadržoval jsem dech, až mě začalo pálit v plicích, a pak jsem to protahoval. Potřeboval jsem něco, co by mě rozptýlilo od přemýšlení. Nevěděl jsem, proč jsem byl tak nervózní.

Ježíšmarjá, vždyť mi kolem zápěstí uvázal ponožku. Ponožku. Na ponožce není nic strašidelnýho. Až na to, že když jsem konečně rychle vydechl, tak to znělo skoro jako nářek.

Nedotýkal se mě. Proč se mě nedotýkal? Byl pořád blízko? Naslepo jsem otočil hlavou.

„Oči dopředu.” Byl za mnou.

Jeho hlas mě uklidnil, a tý mojí části, co to poznala, se to nelíbilo. Ale zbytek mýho já mi řekl, že budu v pohodě, dokud bude Cam pořád se mnou. Dokud neodejde. Ale nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, jak jsem nebyl u kontroly. Nelíbilo se mi, jak moc jsem kvůli tomu byl tvrdej, jak zkurveně na očích a roztouženej jsem byl.

Bylo mi jedenáct, když mě Linda poprvý nazvala usopleným buzíkem. Tehdy jsem si myslel, že má pravdu jenom v tý usoplenosti. Možná že nebyla tak hloupá, jak vypadala. Ježíši, copak by se mi teď kurva nevysmála?

Neuvědomil jsem si, že jsem dýchal tak rychle a mělce, dokud mi Cam nepoložil ruku na záda mezi lopatky. „Ramena dozadu. Vystrčit hruď. Vždyť to není tvůj první den, rekrute, ne?”

Polkl jsem a stáhl ramena dozadu co nejvíc jsem dokázal, aniž by to bolelo. „Ne, pane.”

Byla to hra. Byla to jenom hra. Vážně se na mě nemohl vytasit s hodností. Ne takhle. Ale působilo to opravdově a já jsem chtěl, aby to bylo doopravdy. Chtěl jsem, aby Cam převzal kontrolu, aby mi řekl, co mám dělat a pak mě pochválil, že jsem to udělal. Chtěl jsem to a nesnášel jsem to. Ze všeho nejvíc jsem chtěl brečet a nevěděl jsem proč. Svíralo se mi hrdlo a slzy jen čekaly na to, aby mi mohly vhrknout do očí. Celý moje tělo bylo na hraně.

Sekundy odtikávaly na minuty, ale já už jsem ztratil pojem o čase. Ztratil jsem všechno, jak jsem tam stál se svázanýma zápěstíma a tričkem přes oči. Být svázanej a nevidět ze mě udělalo jenom šílenej tep a nervy, co křičely, aby se něco stalo. Péro jsem měl zkurveně tvrdý, pulzovalo a už teklo. Nebyl jsem nic jinýho než soupeřící senzace. A jediný, čeho se můj mozek mohl držet, byl Cam. Potřeboval jsem, aby se mě znovu dotkl, aby na mě promluvil, aby mě ujistil, že tu byl.

Spadla mi brada.

„Oči dopředu.”

Trhl jsem bradou zpět nahoru. Dobrá. Tohle zvládnu. Jen to budu muset držet pohromadě, dokud nevyprší čas. Jen jsem musel přestat naprosto vyšilovat.

„Varoval jsem tě, že se nerad opakuju.” Jeho hlas byl velmi blízko mýmu uchu a já sebou trhl. „Nedokážeš ani udržovat postavení. Nic jinýho jsem ani od nevědomýho smetí z Kopy neměl očekávat.”

Zatnul jsem zuby a zamračil se.

„Chceš něco říct, rekrute?”

„Ne, pane,” podařilo se mi procedit mezi zuby. Teploušskej měšťák ujetej na latté. Socialista. Liberál s krvácejícím srdcem. Pokrytec, všichni do jednoho. Zachraňte stromy. Zachraňte oceány. Zachraňte ovzduší. Zachraňte nás před námi samými, ale neobtěžujte se zachraňovat malý utečenecký děcka. Kurva, doufal jsem, že Beztváře ty kretény zabijí jako první.

Dech se mi zadrhl v krku. Všechen můj vztek, všechna moje bolest byla přímo tady, jen kousek pod povrchem. Už tak jsem byl tak zkurveně bezmocnej, tak proč jsem dovolil Camovi, aby mě taky takhle shodil? Proč jsem ho nechal, aby mi říkal, že jsem smetí? Na to jsem nepotřeboval být nahej a svázanej. To samý mi mohl říct jakejkoli jinej důstojník na Defenderu 3 a většina lidí doma.

A pak mi dal ruku na hruď a celý moje tělo sebou trhlo v reakci. Napjaly se mi koule. Myslím, že jsem dokonce zakňoural.

„Chceš něco říct, rekrute?”

„Ano, pane,” řekl jsem. Jeho dech byl na mých rtech horkej. „Prosím, dál se mě dotýkejte, pane.”

„Ty tomu tady nevelíš, rekrute.” Odstoupil. „Dvanáct minut.”

Kurva, to jako vážně? Tohle bylo řádný mučení. Zavrtěl jsem se.

„Víš, co máš za problém, Garrette?” Přesunul se za mě a prsty mi přejel po zadku.

Pod tričkem jsem se zašklebil. Potřeboval jsem se udělat. Péro mě bolelo a koule jsem měl napjatý. „Ne, pane!”

Jeho ruce se dopracovaly k mým bokům a přitiskl se ke mně. Jeho erekce mě dloubala do zadku a já se zatřásl. Tření jeho zipu a příslib jeho tělesnýho tepla mi rozpumpoval krev. Stálo mě to veškerý úsilí, abych se na něj netlačil. Cam si opřel bradu o moje rameno. „Máš špatný chování, Garrette.”

Špatný chování bylo lepší než vůbec žádný.

„Nemáš úctu ke svým nadřízeným,” řekl Cam.

Skousl jsem si ret. Proboha. Do vteřiny se udělám, a jenom z toho, jak se Cam nepatrně pohupoval proti mně a jak mezi náma probíjela elektřina.

„Musíš zavřít tu svoji přechytralou pusu a naučit se přijímat rozkazy.” Cam si mě přitáhl blíž a kvůli tomu náhlýmu pohybu jsem se zachvěl. Taky jsem se zasvíjel, jako děcko, a při nejmenším ten náhlej nával hanby stačil na to, aby utlumil můj hrozící orgasmus. Možná na pár minut. Ale ne pokud se o mě bude dál takhle třít. „Slyšíš mě, rekrute?”

Sakra ne.

„Ano, pane,” vydoloval jsem.

Jednou rukou vystoupal z boku na mou hruď a našel moji hrudní kost. „Chceš, abych tě ošukal, rekrute?”

Pod tím tričkem jsem pevně sevřel oči, jak se mi celý tělo zatřáslo. „Ano, pane!”

Dlaní zlehka přejížděl po mý bradavce. „A co potom jsi?”

„Váš, pane,” řekl jsem.

Nemyslím si, že to byla odpověď, kterou Cam očekával, protože jsem ho v tom okamžiku nedokázal přečíst. Jeho ostrý nádech mi řekl, že jsem ho překvapil, ale rychle se z toho zotavil. „Zatraceně správně, Garrette. Ale musíš si to zasloužit.”

Zachvěl jsem se, jak mi rukou přejel přes hruď.

Dlouho nic neříkal. Jen se mě zlehka dotýkal na břiše a nikdy prsty nesklouzl příliš nízko. Nebyl nikde blízko tam, kde jsem ho potřeboval. A já jsem tam jen stál, třásl se a snažil jsem se nehýbat boky. Bojoval jsem se svým pocitem marnosti. Potřeboval jsem víc, ale Cam tomu velel.

Camův dech mě zahřál u ucha. „Není to tvoje chyba.”

Ztuhl jsem. Co to kruci? Kam se poděl ten kreténskej důstojník, co si se mnou hrál? Jo, tohle už není sranda. Moje erekce povolila a najednou mi byla zima. Chtěl jsem ho odstrčit a nevím, co mi v tom bránilo.

„Osm minut,” řekl Cam.

Nebo bych to mohl hned skončit.

Cam mi překřížil paže na hrudi a držel mě na místě.

Kurva. Cítil jsem se jako idiot. Tohle všechno udělal jenom proto, aby mě dostal do pozice, kde nebudu moct utýct před jeho objetím? Tak co ze mě potom dělala moje erekce? Pravděpodobně úchyla. Chorýho pošuka, co se vzruší kvůli mocenským hrátkám, když je můj táta mrtvej a sestra byla na řadě.

„Posloucháš mě, rekrute?”

Jeho hlas a jeho dotyk byla moje kotva v temnotě. Neměl jsem na výběr a musel jsem poslouchat. Ale nesnášel jsem to. Svíraly se mi útroby, krkem mi stoupala žluč.

„Ano, pane,” zachraptěl jsem.

„Potřebuješ si dát oraz,” řekl Cam. Jeho hlas nesl pořád ten náznak rozkazu, na kterej jsem tak zajímavě reagoval. „A to je zkurvenej rozkaz, Garrette.”

Mysl jsem měl prázdnou. Potřásl jsem hlavou, ale nedokázal jsem přijít na jedinou kloudnou myšlenku, natož abych ji ještě vyjádřil.

„Není to tvoje vina, rekrute.” Rty se dotkl mýho holýho ramene.

Cítil jsem to, ale byl jsem otupělej.

„Odpověz mi!”

Vteřinu jsem jenom hýbal rty a nic z nich nevyšlo. A nebyl to tak moc hlas jako spíš zachroptění. „Musí to být něčí vina, pane.”

„Pleteš se,” řekl Cam. „Jsi jenom hloupý zkurvený děcko z Kopy. Nevíš ani hovno.”

Možná. Pod tričkem jsem pevně sevřel oči, jak mě v nich začaly pálit slzy. Stávalo se, ale to mě nevyjímalo z mých povinností. Nemohl jsem to dopustit. Kdybych to udělal, tak bych byl stejně špatnej jako Linda. Opustila nás s lehkým srdcem, ne?

„Takže se najíš,” řekl Cam. V jeho hlase byla znít ostrá hrana. „A budeš mluvit a nebudeš se uzavírat do sebe, protože to není tvoje vina. Slyšel jsi mě, rekrute?”

Bradou jsem trhl nahoru a dolů.

„Neslyšel jsem.” Cam mě sevřel pevněji.

Tehdy jsem si uvědomil, že mě nikdy nepustí.

„Ano, pane,” podařilo se mi a pak mě slzy dostaly. Bylo to, jako když z balónku začne utíkat vzduch. Nejdřív mi vypověděly službu nohy a ty pak následoval zbytek a pak už jsem jenom věděl, že jsem byl na podlaze a brečel, zatímco Cam zápolil s ponožkou kolem mých zápěstí.

Když mi strhl tričko z hlavy, měl jsem pocit, že je v místnosti jasněji než obvykle, a moje slzy tomu světlu dodávaly zářící koróny jako světlo hvězd. Paže mi vystřelily Camovi kolem krku, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, a kvílel jsem jako zasraný děcko.

„Nejsi slabej, Brady,” řekl mi a myslím, že jsem tomu skoro věřil. „Jsi silnější, než si myslíš.”

„Na tom nesejde,” řekl jsem do dolíku na jeho krku. „Není v tom rozdíl.”

„Možná že ne.” Nežně mě hladil po zádech. „Ale musíš to vědět.”

Zalknul jsem se. „Nechci, aby Lucy umřela!”

Kolíbal mě dopředu a dozadu. „Já vím, Brady. Já vím.”

„Na severu je to vážně tak zlý?”

„Měšťáku.”

„Jo,” zamumlal. „Já taky nevím ani hovno.”

Trvalo to dlouho nebo se mi to jako dlouho zdálo, ale nakonec jsem se vytáhl z jeho objetí. Opřel jsem se o postel a protřel si oči. Obezřetně jsem se na Cama podíval a on se podíval zpět.

„Oklamal jsi mě, LT,” řekl jsem nakonec. „Myslel jsem si, že mám slib.”

Camovy rty se trochu nadzvedly v úsměvu a natáhl se dopředu, aby propletl svoje prsty s mýma. „Pořád ho máš, Brady. Pořád máme čas.”

Neměli jsme vůbec žádnej čas.

Povzdechl jsem si. „Myslím, žes měl pravdu. Pod tvým velením sem nevydržel ani dvacet minut.”

Cam si zvedl mojí ruku ke rtům a políbil mě na klouby. „Ne, ale tím se netrap. Šel jsem na tebe celkem tvrdě.”

„Jo,” řekl jsem. „To jsem cítil.”

Zelený oči se mu zaleskly. „Chytráku.”

Zamračil jsem se na něj. „Jak to, že se vůbec staráš, LT?”

Pozvedl obočí. „Možná jsem jenom sobec. Když se cítíš špatně, tak se cítím špatně i já. Nebo možná že i když jsi neměl na výběr a musel si mě pustit do toho svýho bláznivýho světa, kterýmu říkáš svoje hlava, tak se mi to tu tak nějak líbí a chci, aby to bylo lepší místo, když tam trčím.”

Nervózně jsem pokrčil rameny a oba dva jsme pomysleli na to samé: Dny.

Buď všichni zemřeme, až Beztváře přijdou, nebo nezemřeme. Pokud nezemřeme, tak se naše spojení stejně vyruší. Cam na týhle stanici nezůstane. Pošlou ho zpět na Osmičku nebo zpět domů a já budu sám. Ale ne tak sám jako Lucy.

Na okamžik jsem zavřel oči. Mohl jsem se zbláznit nebo jsem se mohl zase zhroutit nebo bych se mohl pokusit zapomenout, že Lucy vůbec existovala. Ani jedna z těch možností nepomáhala. Nic nepomáhalo a nikdy nic nepomůže. Časem bude jenom moje další lítost, jen další věc uvnitř mě, který nedokážu čelit. Další selhání.

„Víš, co se stane s děckama v Kopě, co jsou samy?” zeptal jsem se a otevřel oči.

Cam zvážněl. „Ne.”

„Umřou,” řekl jsem. „Žádná škola, žádní doktoři, žádná šance. A je lepší, pokud zemře. Rozumíš? Protože by to vždycky mohlo být horší.”

Nenuť mě ti to popisovat, Came. Nenuť mě ti říkat, co se stane některým děckám.

Cam přikývl.

„A není to fér,” řekl jsem. „Kurva, to jsem říkal celej svůj zkurvenej život a nic to nemění. Tak nějak doufám, že Kai-Ren celou planetu vyhodí do povětří.”

„Žiješ ze vzteku,” řekl Cam. Natáhl se a položil mi dlaň na tvář. „A teď už to chápu, Brady. Vážně to chápu. Ale to, co jsem ti řekl, jsem myslel vážně. Není to tvoje vina.”

A šli jsme pořád dokolečka.

Povzdechl jsem si. „To to nijak nezlepší.”

Cam se naklonil dopředu a otřel se svými rty o moje. „To taky vím.”

Prosil bych ho o pomoc, ale bylo by to zbytečný. Nikoho nikdy nenapadlo, že se Cam od Beztváří vrátí. První věc, co udělají, když umřete? Přestanou vám platit. Cam nebyl v postavení, aby mi pomohl.

Pomyslel jsem na to, jak jsem Lucy nosil v postroji. Jak jsem cítil její srdce proti mýmu a jak když jsem ji uložil do postýlky, jak jsem jí z čela stáhl pramínky vlasů. Když jsem na ni pomyslel, tak se mi pořád dmulo srdce. Dmulo až k prasknutí, pokaždý.

„Cítils to?” zeptal jsem se ho.

Přikývl. „Bolí to.”

To je láska, víš.

Za několik dní se naše spojení vyruší. Cam mi nic nedlužil. To já jsem se o něj měl starat a co se s tím stalo? Nežádal mě o přední místo toho zasranýho dramatu mýho života. A určitě se neucházel o účast v publiku. Nebylo to k němu fér.

Přinutil jsem se k úsměvu. „Promiň.”

Cam se ke mně naklonil, až jsme se dotkli čely.

Zavřel jsem oči. Dech ze mě vyprchal.

Jeho blízkost zabírala tam, kde byly slova zkurveně zbytečný.

Jen další věc, co mě bude trápit, až bude pryč.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>