DS2 - kapitola 13

Kapitola 13

Probudil jsem se se slunečním světlem na tváři.

Zamrkal jsem očima a otevřel je. Viděl jsem sluncem vybledlý trsy gumových listů, jak se netečně kývají ve vánku. Viděl jsem modrou oblohu tak zářivou, že když jsem mrkl, měl jsem její obrys vypálenej na sítnici. Otočil jsem hlavu a viděl jsem rudou hlínu. Viděl jsem, jak mi po hřbetu ruky mašíruje zelenej mravenec, jak mě jeho nohy lechtaly na kůži. Natáhl jsem se a zamáčkl ho dřív, než mě mohl kousnout. Odkousl jsem mu bříško a na jazyk mi stekla sladká cukrová chuť.

Vzduch voněl po eukalyptu a tvrdý, vyprahlý zemi.

„Jsem mrtvej,” řekl jsem.

„Bray-dee.”

Proběhl mnou záchvěv. „Nejsem mrtvej. Jsem v nádrži Beztváří.”

„Bray-dee.”

Posadil jsem se a rozvázal si boty. Stáhl si je. Ponožky jsem zmuchlal a odhodil. Stáhl jsem si tričko. Pak si objal kolena a nechal si slunce pálit do zad.

Světlo hvězdy, snažil se mi Cam jednou říct. Sluneční světlo je taky jenom světlo hvězdy. Ale slunce byla jediná hvězda, která mě mohla zahřát. Bylo to jediný světlo hvězd, za kterým jsem se kdy hnal.

Projel jsem prsty rudou hlínou a trochu si nabral. Zvedl jsem dlaň vzhůru a naklonil ji, aby se většina hlíny odtrousila. Její stopy se mi hromadily v linkách na dlani jako krev.

Nejsem mrtvej.

Ale jedna moje část přemýšlela, v čem je rozdíl.




Když se Kai-Ren dotkl nádrže, blána se prohnula a tlak tekutiny uvnitř vzrostl. Otevřel jsem oči. Tekutina mě nepálila. Věděl jsem, že to je on, i když měl na sobě tenkou černou masku, co mu zakrývala vyzáblou tvář. Znal jsem jeho tvář. Přes hranaté kosti se mu napínala porcelánově bílá kůže. Propadlý tváře. Žlutý oči. Úzkej mostek nosu, škvíry jako nozdry. Tvář jako smrtka z nějakýho starodávnýho osvícenýho obrázku, kde stvoření z pekla vytančily z hlubin. Tak primitivní jako noční můra.

Zvedl jsem ruku a přitiskl ji proti jeho. Blána nádrže proklouzla mezi našima dlaněma, kluzká jako sliz, a pak se začala rozpouštět.

Zíral jsem nahoru na něj, jak tekutina kolem mě odtíkala. Jednou jsem zakašlal, když mě vzduch udeřil do tváře, a vykašlal moře mléčný tekutiny a pak mi zahořely plíce, jak jsem do sebe natáhl plný plíce kyslíku. Bolelo mě jenom prvních pár nádechů.

„Bray-dee.” Kai-Ren mi svou rukou v rukavici sjel po kluzký hrudi. Roztáhl prsty nad mým srdcem. „Hmm.”

Cítil jsem, jak jím zavrčel pomalej plamen potěšení, jak můj tep bil proti jeho dlani. Znělo to stejně dutě jako buben.

Zvedl jsem roztřesenou ruku, abych si vytřel tekutinu z očí.

Kai-Ren sklouzl rukou k mýmu hrdlu a jemně mi kolem něj sevřel prsty. Krční tepna mu bušila proti ruce. Zamrkal jsem a viděl se jeho očima. Nahá kůže lesknoucí se tekutinou, doširoka rozevřený temný oči. Bušící tep. Horká krev pulzující pod svrbící pokožkou. Vlny zmatených emocí rozbíjejících se o křehkou, lidskou lebku a rozlévajících se cukajícíma údama. Milion různých synapsí, vystřelujících a míjejících. Roznícený nervy. Tak teplý a tak naživu.

Tak cizí.

Zkřivená ústa. Sípavý hlas. Koktavý slova ojíněný strachem.

„J-jsou naživu?” zeptal jsem se ho.

Naklonil hlavu. „Poslouchej, Bray-dee.”

„Poslouchej.”

„Já je neslyším.”

Kai-Ren zasyčel. „Musíš poslouchat.”

Slyšel jsem Lucin smích. Slyšel jsem klapot jejích bot na podlaze našeho bytu. Slyšel jsem Camův dech proti mýmu uchu, jak jsem ho v noci vtáhl do náruče. Slyšel jsem je se dohadovat, kolik kousků mrkve musí Lucy sníst, než si bude moct dát zákusek.

„To jsou jenom vzpomínky,” řekl. „Musím vědět, jestli jsou naživu.”

To samý zasyčení. Možná pokárání. „Žijí.”

„Jsou v bezpečí?”

Žádná odpověď, jenom zvolnění tlaku na hrdle.

„Jsem já v bezpečí?”

Kai-Ren ustoupil vzad.

Byl moje noční můra. Měl jsem být ochromenej strachem. Posledně jsem byl. Zhroutil jsem se, jako kdybych měl kosti z vody. Vzlykal jsem a vřískal, stočil se do klubíčka jako zraněný zvíře.

Bezmocný. Beznadějný.

Pořád to samý, možná, možná navždy, ale tentokrát mě Cam nemohl ochránit. Nemohl stát mezi mnou a Kai-Renem. Tentokrát jsem musel stát na vlastních nohách.

Natáhl jsem se a chopil se okrajů nádrže. Vytáhl jsem se do stoje. Třásl jsem se, i když nebyla zima. Loď Beztváří byla vlhká, skoro plesnivá. Vzpomínal jsem si na stěny, co byly navlhlý jako živoucí tkáň. Vzpomínal jsem si na podlahy, co se pod nohama prohýbaly, propínaly se skoro jako maso.

Vylezl jsem z nádrže.

Tekutina z nádrže už na mě usychala jako druhá kůže. Když jsem se pohnul, odlupovala se ode mě jako šupiny. Vzpomněl jsem si na nával krve z roztřepený rány na mý paži a prstama jsem si přejel po kůži. Nebyla tam žádná rána, ani žádná jizva.

Otočil jsem hlavu a podíval se na Kai-Rena. Na tu jeho vysokou, černou postavu. Bez tvaru. Bez tváře. Poprvý jsem přemýšlel, jak se nazývají.

Zachránil mi život.

Pokud jsem pro něj byl hmyz a já věděl, že jsem byl, pak jsem byl hmyz, kterýho viděl, jak se topí. Ten hmyz, pod kterej vložil ruku, vytáhl ho z černý vody a položil ho na slunce. Hmyz, kterej zvědavě pozoroval, jak se třásl a probral se k životu.

„Bray-dee.”

Srdce mi bilo rychleji, jak jsem šel k němu. Jak jsem stál před ním. Jak jsem zvedl ruku, abych se dotkl jeho masky bez tváře.

Ve snech jsem viděl, jak to Cam dělal, snad stokrát. Stokrát jsem v tom snu byl Camem. Povrch jeho masky, hladký jako latex, vlhký jako membrána, mi byl známý.

Dotkl jsem se ho.

Dotkl se ho mimozemšťan s tmavýma očima.

Náma oběma zavrněla elektřina, jak spojení zajiskřilo a pak se usadilo. Pak jsem zaslechl ostatní Beztváře, ty na týhle lodi, v Kai-Renově úle. Slyšel jsem syčivý zvuky, co vydávali, když spolu mluvili, jak pomalu splývaly do slov, kterým jsem skoro rozuměl. Moje spojení bylo slabší než Camovo; on byl to spojení, co propojovalo okruh. Jak se spojení větvilo, sláblo. Chris a Lucy byli dál od centra. I ostatní Beztváře.

„Chci Cama a Lucy,” řekl jsem mu.

„Lu-cee,” zasyčel.

Moje vzpomínky se převalily přes nás oba.

Dítě nošený na popruhu přes vychrtlou chlapeckou hruď, její srdce bušící proti jeho. Malá holka s umouněnou tváří a hebkýma vlasama.

„Vyprávěj mi pohádku, Brady.”

„Zazpívej mi něco, Brady.”

„Sasi sasi, Brady.”

„Vezmi mě na ramena, Brady.”

„Výš!”

Moje vzpomínky, můj žal ho jednou zaujaly. Pod jejich silou se smrskl celý vesmír. Poprvý mě poslal zpět, protože ho něco zaujalo na tý malý holce, na tý intenzivní lásce, co jsem k ní cítil, ten stín rezonující mezi námi.

Beztváře ty věci necítili jako my, ale jejich ozvěna upoutala jeho pozornost.

Ta nejslabší ozvěna a v jeho vesmíru vybuchla jako supernova.

Kai-Ren mě poslal domů, protože zachytil záblesk toho světla, co tak jasně hořelo. Proděravělo mu brnění, který nedokázala prorazit ani kulka, ani čepel.

Ty vzpomínky ho zaujaly znovu.

Sdíleli jsme to.

Přesunul jsem svojí třesoucí se ruku z jeho tváře na rameno. Týhle vysoký věci z nočních můr.

„Bray-dee,” řekl.

Jak zvedl ruku a přejel mi jí po sestřihu, zavřel jsem oči. To gesto bylo tak známý, že to mohl být Cam, kdo se mě dotýkal. Svým způsobem taky byl. Kai-Ren se to naučil od něj, ode mě, ze všech našich vzpomínek, co vířily kolem nás jako sutiny chycený v odlivu a přílivu.

Dotkl se mě.

Palcem mi sklouzl po spodním rtu, zkoušel, jak to funguje.

Zkroutil ruku kolem mýho zápěstí a stlačil tam šlachy, jako by to byly struny kytary.

Projel mi prsty po břiše a sledoval, jak sebou svaly pod kůží zaškubaly, jak jsem se zachvěl.

Drápem mi sjel po páteři jako ve všech mých nočních můrách. Drápy sjíždějící po jeho zádech – Camových zádech. Zbytečně tahám za pouta. Bolavý ramena. Bolest planoucí po mých zádech. Bosýma nohama šátrám po podlaze, aniž bych našel oporu. Nemohl jsem uniknout. Nemohl jsem dělat nic, než to vydržet.

Přinutil jsem se otevřít oči.

„Ne,” řekl jsem mu, srdce mi bilo jako splašený.

„To ne. Budu poslouchat. Poslouchám.”

„Bray-dee.” Sálalo z něj pobavení.

„Ne,” zopakoval jsem. „To ne.”

Ublížil Camovi. Znásilnil ho. Jen další věc, co byla mimo Kai-Renovo chápání, pro něj stejně divný a cizí a nedůležitý jako každej jinej lidskej zájem. A Cam to věděl. Cam to odpustil, protože to Kai-Ren nevěděl a protože to umožnilo spojení mezi nimi. Cam tu bolest, to porušení vzal a obětoval ho pro něco většího, pro porozumění. Ale Cam nebyl já a já nebyl Cam. Já bych to nikdy nedokázal.

„Už máme spojení,” řekl jsem mu. „Ne tak silný, ale já poslouchám. Nemusíš mi ubližovat.”

„Hmm.” Kai-Ren mě vzal za ruku a přitiskl si ji k hrudi.

Roztáhl jsem prsty. Pokud mu někde v hrudi bilo srdce, já ho necítil. Možná že mi v tom bránil ten oblek. Možná měl tři srdce jako hlavonožec, na jiných místech po těle. Možná že vůbec žádný neměl, jako žížala.

Cam se ho takhle dotknul.

Cam se ho dotkl bez obleku. Přejížděl rukama po tý chladný kůži, bílý a nepoddajný jako porcelán. Nejdřív se bál a pak byl zvědavej a pak úplně něco jinýho. Dotýkal se ho, aby objevoval, aby zjišťoval a aby se ho Kai-Ren dotýkal na oplátku.

Cam byl s Beztvářema čtyři roky.

Udělal, co bylo třeba, aby přežil. Říkal Kai-Renovi pane a hrál si na domácího mazlíčka, protože ho to těšilo. Protože to nakonec těšilo je oba. Cam se díval do vesmíru a nebál se. Viděl, jak je malej, jak nevýznamnej a nezničilo ho to. Osvobodilo ho to. Cam si nikdy nemyslel, že svět je nespravedlivej. Svět prostě byl. Tváří v tvář bouři se Cam ohnul a nezlomil.

Já nebyl jako on. Já vždycky našel nějakej novej způsob, jak se zlomit, zatímco jsem skučel nad nespravedlností toho všeho. Jako kdyby na tom záleželo. Jako kdyby můj hněv něco zmohl. Jako kdyby ho vůbec bylo v centru tý bouře slyšet.

Krátce jsem zavřel oči a snažil jsem se zbavit se toho strachu, toho hněvu. Snažil jsem se na chvíli předstírat, že jsem ten strach a hněv neměl vrostlej až do morku kostí. Snažil jsem se nechal je ze sebe sloupnout jako šupiny zaschlý tekutiny z nádrže.

„Vždycky jsem se rval,” zašeptal jsem. „Vždycky jsem kolem sebe kopal, i když jsem ležel na zemi.”

„Bray-dee.” Kai-Ren mi položil ruku na stažený srdce.

„Prosím,” řekl jsem, třaslavýma prstama jsem mu do hrudi vyťukával neslyšnej rytmus. „Prosím, chci Cama a Lucy. Kvůli nim bojuju. Prosím.”

Kai-Ren ze sebe to slovo vydal jako tichý sykot páry: „Anooo.”




Šel jsem za Kai-Renem chodbama na lodi Beztváří. Bylo tam teplo a temno. Stěny byly neprůhledný a skvrnitý. Za nima jsem viděl světlo a tepající tekutinu. Pomyslel jsem na vystřelující synapse bioelektrický aktivity, a na krev a na lymfu. Na tepny a žíly a vlásečnice. Napadlo mě, že jsem v břiše zvířete.

Moje oblečení a boty ležely na hromadě blízko něčeho, co byl možná vzduchovej zámek. Část tepající stěny byla stažená tak pevně jako našpulený rty.

Když jsem byl na týhle lodi naposled, vzbudil jsem se nahej a zůstal jsem tak. Teď Kai-Ren pokynul k mýmu oblečení.

Tričko jsem měl umazaný krví. Pravděpodobně mojí, ale z větší části asi Devonovou.

„Cítil jsi, když zemřel?”

Kai-Ren natočil tvář ke mně. „Ticho. Cítil jsem ticho.”

Pomyslel jsem na zrzavou holku a polibky, co chutnaly po kávě. Pomyslel jsem na milion snů a nadějí, co to v okamžiku zadusilo. To náhlý ticho zelo jako propadlá rána. Bolelo to. Stěží jsme spolu strávili pár dní, ale taky to byl celej život. Chtělo to jenom ozvěnu všech jeho vzpomínek, jenom jejich závan – a ten prostor, co vyryly uvnitř mě, bolel prázdnotou jako zubní kaz.

Natáhl jsem si tričko. Krev na látce zaschla na tvrdý fleky. Padaly ze mě malý vločky tý tekutiny z nádrže jako lupy, jak jsem si tričko natáhl na kůži.

Navlíkl jsem si spodky a pak kalhoty. Pravou nohavici jsem měl roztrženou od kolene dolů. Látka mi pleskala kolem lýtka. Strčil jsem konce do ponožky a pak si natáhl boty. Pevně jsem je zavázal.

Pomyslel jsem na Mika Marcella.

Jak se mu palce smýkaly po dlaždičkách, dopředu a dozadu, jak se houpal.

Kai-Ren ze sebe vydal zvědavý zvuk, jak ta vzpomínka dosedla na nás oba.

„Byl vyděšenej,” řekl jsem. „Neměl žádnou naději.”

Lucy byla vždycky moje naděje a v těch nejbeznadějnějších situacích můj závazek. Kdyby nebylo jí, mýho táty, otevřel bych si žíly po tom, co na mě skočil Wade. Možná bych to udělal. Nevím. Jenom vím, že jsem se díval na chlápky, co to udělali, s něčím jako závist.

„Kurva,” řekl Doktor jednou, jak z něj lil pot. Strhl si rukavice a seknul s nima na zem, kde přistály s mokrým plesknutím. „Do prdele s tím!”

To děcko bylo mrtvý. Doktor si takovýhle kraviny vždycky bral osobně. Naštval se kvůli tomu, říkal, že to je škoda. Otevřel si flašku něčeho, jakmile bylo tělo označený a v pytli.

„Ježíši, Brady. Měl celej život před sebou!”

„Jo,” řekl jsem, ale napadlo mě, že ten chlápek, co to udělal, prostě možná až moc dobře věděl, co za život se na něj řítil.

A teď? Teď jsem neměl žádný zkurvený ponětí, co se na mě valí, a nezáleželo na tom. Dokud byla Lucy a Cam pořád tam venku, mohl jsem se tomu postavit.

Mohl jsem se postavit všem svým nočním můrám.

Možná to neudělám jako hrdina, ale stejně to udělám.




Následoval jsem Kai-Rena.

Loď všude kolem mě pulzovala. Zakopl jsem a zapřel se o stěnu a ruku jsem měl vlhkou a teplou. V membráně zdi se objevovaly a zase mizely divný světla. Někde se vzduch zahříval a vlhnul. Jinde moji zpocenou kůži ochlazovaly malý závany studenějšího vzduchu.

Někdy se zdi rozevřely s lepkavým zvukem a za náma se zavřely. Dveře, co se celily jako srůstající maso, když jsme jimi prošli.

A pak jsme byli na můstku, nebo cokoli se za něj na lodi Beztváří považovalo. Nebyly tam žádný panely nebo monitory. Byly tam jenom výklenky plný zářících světel. A poprvý jsem viděl jiný Beztváře.

Otočili se ke mně. Slyšel jsem symfonii těch syčivých zvuků jako pára, co vytvářely jejich řeč. Nedokázal jsem pochopit slova. Mozek se mi na nich zadrhával, zachytil se na té špatné straně porozumění. Ne jako kdyby mluvili mimozemskou řečí, ale jako kdybych byl já krok pozadu. Jako rádiová stanice plná statický elektřiny. Chápal jsem vzorec řeči, skoro jsem ji slyšel, skoro; ale nedokázal jsem ji pořádně vyladit.

„Bray-dee,” řekl Kai-Ren. „Pojď.”

Jeho dotyk mě měl děsit. Děsil mě, v každý noční můře, co jsem kdy měl. Skutečnost byla jiná. Ve velkým černým nebylo nic, ani Kai-Ren, co mě mohlo děsit víc než pomyšlení na to, že jsem navždy ztratil Lucy a Cama.

„Jak dlouho?” zeptal jsem se ho. „Jak dlouho jsem byl v nádrži?”

Vyšlo z něj zacvakání.

„Máte minuty nebo hodiny?” zeptal jsem se ho, když jsem ve skutečnosti potřeboval vědět, jestli je mají oni. Měli Lucy a Cam pořád čas?

„Žijí,” řekl Kai-Ren.

„Jak daleko jsme od stanice? Jsme blízko?”

Kai-Ren mi svojí rukou v rukavici přejel po hlavě. „Brzy, Bray-dee.”

Možná že čas a vzdálenost měřili jinak než my. Možná že vůbec neměli potřebu je měřit nebo možná že Kai-Ren neměl jak to vysvětlit, aby se mi to přeložilo k porozumění. Slova vždycky nestačí. Někdy spolu můžete sdílet všechny slova na světě, ale stejně se to nebude rovnat porozumění.

Minuty.

Hodiny.

Vzdálenost.

Co kruci ty věci znamenaly pro Beztváře?

Znásilnění.

Co to kruci znamenalo?

Na chvíli jsem zavřel oči. Když jsem je znovu otevřel, Kai-Ren byl pořád otočený tváří za maskou ke mně. Zhluboka jsem se nadechl. „Jak si říkáte?”

Ten zvuk, co vyslovil, byl sykavkový, výdech tak krátký jako povzdech. Bylo to vrstvené, s nuancemi. Nemyslím si, že bych to dokázal zopakovat, ani kdybych se o to snažil. Přemýšlel jsem, jestli jsem byl první lidská bytost, co to slyšela. Nebo jestli se Cam na tu otázku už zeptal.

Pak jsem pomyslel na Chrise a na to, jak chtěl s Beztvářema komunikovat. Přemýšlel jsem, jestli je to možný, když jsme byli jako dva kmeny, omezený jen na mimikry a pantomimu a kreslení malých symbolů do hlíny.

Naše spojení jen stěží škráblo do povrchu.

Byli jsme cizí.

Vždycky si budeme cizí.

Rozhlédl jsem se po můstku. Tady jsem byl v obklopení technologie Beztváří, pro někoho jako Chris Varro to byl erotický sen, a bylo to na nic. Neměl jsem žádnej úhel pohledu, kterej bych mohl použít, abych ostatním začal popisovat, co jsem tu viděl. Ani nemluvě o pochopení. Najednou jsem věděl, proč se Cam jenom usmál a potřásl hlavou, když se ho ptali na technologie a zbraně Beztváří. Najednou jsem věděl, proč lhal a proč řekl, že nic neviděl. Protože to bylo snazší než vysvětlovat pravdu: že viděl všechno, ale že to nemělo smysl. Jako opice s počítačovým čipem v jedný ruce a oblázkem v druhý, od který se čeká, aby vysvětlila rozdíl, když to oboje jsou jenom věci.

„Bray-dee, pojď.”

Kai-Ren mě dovedl k jednomu výklenku. Stál za mnou. Zvedl mi ruku a přitiskl ji k povrchu, co působil jako nějaká membrána a co mezi kostrou stěn vlhce zářil.

Udeřil do mě nával obrázků, příliš tvrdě a příliš rychle, aby je můj mozek roztřídil.

Viděl jsem loď. Viděl jsem vnitřek lodi, všechny místa a černý vnější plášť, kterej jako by vysával světlo z hvězdnýho pole za ním. Viděl jsem tisíce věcí, co neměly žádný význam. Kai-Ren mi možná ukazoval všechny svoje slabý stránky, jeho tajný tlukoucí srdce, ale já neměl jak to vědět.

Ty obrazy probleskly kolem, jak mi Kai-Ren držel ruku přitisklou na místě. Druhou rukou mi vklouzl pod tričko a roztáhl mi prsty na břiše. Možná další gesto, co si vypůjčil od Cama. Mimikry. Ale veškerá komunikace začala napodobováním, ne? Poprvé to začalo tím, že dítě oplatilo úsměv.

Lucy, pomyslel jsem si a Kai-Ren mi to vrátil jako ozvěnu: „Lu-cee.”

Potřeboval jsem ji. Ji a Cama.

Potřeboval jsem, abychom to byli zase jenom my, v bezpečí a blízko, pomalu se točící na vrzajícím kolotoči, zatímco se hvězdy hýbali nad náma.

Domov.

Potřeboval jsem, abychom šli domů.

„Anoo,” zamumlal mi Kai-Ren do ucha, bylo to jako souhlasný šepot. „Domov.”

Sklepal jsem se, jak přesunul ruku výš, jeho dotyk byl tak lehký, tak známý, tak podobný tomu Camovu. Opřel jsem se o něj.

„Bray-dee, vidíš?”

Ty podivný obrazy na membráně se změnily, zkroutily, zavířily. Přemohl jsem nával závrati a zjistil jsem, že se dívám ven.

Viděl jsem Defender 3.

Viděl jsem, jak visí ve vesmíru, tak titěrnej jako káča, takovej nepochopitelnej monument marnosti. Doma existovaly celý průmysly, co otřásaly a rachotily zemí, co chrlily do oblak dým a do vody jed, aby postavily Defendery. Záda se lidem v továrnách a hutích v utečeneckých městech ohnula a pochroumala. Zestárli ještě před třicítkou, zemřeli před čtyřicítkou a jejich děcka s prázdnýma žaludkama sledovaly, jak je život ochodil na kost a vrásky. A ty Defendery, co postavili vlastní smrtí, byly ve vesmíru tak velmi, velmi malý.

Odtud jsem neviděl škodu. Neviděl jsem, kde Hawk vystřelil do boku Defenderu 3 díru a kde ho roztrhl. Přemýšlel jsem, jestli se Cam a Lucy a ostatní pořád skrývali v tý prolomený, zničený části a odpočítávali minuty kyslíku, co jim ještě zbýval.

Přemýšlel jsem, jestli už velitel Leonski získal kontrolu zpět, nebo jestli se on a ostatní vyšší šarže houpali z nějaký improvizovaný oprátky. Doufal jsem, že Doktor byl v pořádku. Doufal jsem, že z něho jeho hodnost neudělala cíl.

Z neměnných vod velkýho černýho jsem na Defenderu 3 neviděl tu jizvu. Neviděl jsem ten chaos pod povrchem, ale to neznamenalo, že se to pořád ještě nedělo.

„Vracíme se?” zeptal jsem se. „Jdeme je zachránit?”

„Anoo.” Kai-Ren mi konečně stáhl ruku z membrány. „Zachráníme je. Všechny je zachráníme.”




Tahle místnost byla jasnější než ostatní. Jak jsem si sundal oblečení, kvůli nažloutlýmu světlu vypadala moje kůže nemocně. Kai-Ren mě vzal za ruku a přešel mi palcem po namodralých žílách na zápěstí. Nahmatal mi tep, aby cítil, jak na oplátku tepe do něj. Zasyčel smíchem, když jsem se zajíkl a zabrněla mi kůže. Přešel mi mráz po zádech.

„Bray-dee.”

Zavřel jsem oči a představil si, že se mě dotýká Cam.

Kai-Ren ze sebe vydal spokojený zvuk a já otevřel oči.

„Už se mě nebojíš.”

„Bojím se všeho,” řekl jsem mu a shodil ze sebe spodky.

„Hmm.”

Vedl mě na kraj místnosti, ke spleti lepkavých, pulzujících věcí, co ze stropu visely jako kořeny fíkovníku v zálivu Moreton, ty úponky se chvěly v neexistujícím vánku. Ještě nikdy jsem nic takovýho neviděl, zatímco jsem zároveň přesně věděl, co to je.

Jak mě Kai-Ren strčil doprostřed těch věcí, pevně jsem zavřel oči.

A tentokrát jsem se bál. Ty pulzující úponky mě objaly a pokryly mou kůži něčím hustým a tmavým jako míza. Uschlo to do tenka a hladka jako latex. Uschlo to do černa. Když mi to pokrylo tvář a přilepilo se mi to k lícním kostem, k nosu, ke rtům, myslel jsem si, že se udusím.

Bože.

Natáhl jsem do sebe vzduch, aniž bych měl ponětí, jak je to vůbec možný.

Míza mi vtekla do uší a Kai-Ren ze sebe vydal ten zvuk, co byl skoro smíchem, když jsem potřásl hlavou jako mokrej pes.

Naučilo se to můj tvar. Rozteklo se mi to po holý kůži jako plížící se teplo.

Když mě z toho Kai-Ren vytáhl, už mi zorný pole nezalívalo nažloutlý světlo. Ta maska mě neoslepila. Viděl jsem místnost v ostřejších tónech. Viděl jsem věci, co moje vlastní oči neviděly. Viděl jsem ostrý stín Kai-Renovy tváře skrz jeho masku. Viděl jsem záblesk jeho očí.

Zvedl jsem svou obalenou ruku a dotkl se vlastní masky.

Srdce mi tlouklo jako splašený.

Vesmír měl asi přece jenom smysl pro humor.

Byl jsem Beztvář.
----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>