DS2 - kapitola 11

~ A teď už začíná hodně přituhovat! ~

Kapitola 11

Hodiny jsem seděl na chodbě a kouřil, dokud mě z toho nebolelo v krku a dokud jsem trochu nesípal. Hromádka vajglů vedle mě rostla a rostla, zatímco jsem se snažil si vzpomenout, jak jsem se v sráčovi rozhodl zmužnět a čelit všemu, co na mě svět hodí.

V tom momentě jsem sám sebe nenáviděl, což nebylo žádný velký překvapení. Nenávist a zlost ke mně vždycky přišly až moc rychle. Až na to, že jak oboje pomalu odplouvalo a jak se mi v kostech usadila únava, uvědomil jsem ti taky něco jinýho: vážně jsem se vůbec neměl rád. Nebylo to tak silný jako nenávist, ani se to nedalo tak snadno roznítit nebo se toho tak snadno zbavit. Nebyla to ostrá, horká reakce na něco hloupýho, co jsem udělal. Bylo to mnohem víc všudypřítomný, úpornější. Bylo to... byl to můj základ. Strávil jsem takovýho času pěstováním svých ostrých hran na obranu, že jsem se možná nikdy neobtěžoval trápit se tím, že ve mně nebylo nic moc hodný obrany.

Když jsem se uprostřed noci vyškrábal do postele a smrděl po cigaretách a svědomí, Cam nic neřekl.

„Vím, že jsi vzhůru,” řekl jsem mu.

Lucy pochrupovala a popotahovala na jeho druhý straně.

Cam propletl svoje prsty s mými. „Vybral bych si tebe, určitě.”

„Teď je to tak nějak akademický, ne?”

Jeho ticho řeklo víc, než kdy mohl on.

„Jsi lepší člověk, než jakýho si zasluhuju,” řekl jsem mu. „Snažím se být lepší, ale asi jsem práce v procesu. Takže, víš, díky že mě tak trpíš.”

„Miluju tě,” zašeptal mi a otřel se svými rty o moje. „Ale smrdíš.”

„Hodně jsem kouřil,” řekl jsem mu.

„Jdi si vyčistit zuby,” zamumlal.

„Do prdele s tebou. Jsem unavenej.”

„Takže celý to nakopnutí o lepším člověku trvalo jak dlouho? Deset sekund?” Otřel mi klouby prstů o sestřih.

„Fajn,” řekl jsem a zase se narovnal. „Ale radši bys měl zařídit, aby to za to stálo, kreténe.”

Odfrkl si.

Rozsvítil jsem v koupelně a vzal si z umyvadla kartáček. Vyčistil jsem si zuby a nahnul se nad umyvadlo a vyplivl. Když jsem se narovnal, Cam stál ve dveřích. Zíral jsem na jeho odraz v zrcadle, jak zavřel dveře a zamkl je.

Asi měl v úmyslu mi to vynahradit hned teď.

Najednou jsem už nebyl unavenej.

Cam se přesunul za mě a držel mě za boky. Pohledem se střetl s mýma očima v zrcadle. „Zrovna teď tě chci vážně natvrdo ošukat.”

Jazykem jsem si přejel po spodním rtu. „Tak na co čekáš?”

Ruce mu sklouzly k mýmu poklopci a rozevřely knoflík. Při skřípání zipu jsem se zatřásl. Jak dlouho to bylo, co jsme tohle dělali? Měl jsem pocit, že roky. Měl jsem pocit, že jsme zapomněli na jednu naši část, na kterou jsme si teprve teď vzpomínali. Měl jsem pocit, že už to je tak strašně dávno, co jsme k sobě pasovali, co naše srdce bily synchronně.

Natáhl jsem se pro tašku s hygienickýma potřebama a vytáhl z ní láhev lubrikantu. Cam mi stáhl kalhoty, pak mě svojí bosou nohou kopl do kotníků, aby mě přiměl roztáhnout nohy.

„Tak mě šukáš nebo zatýkáš?” zeptal jsem se.

Naše pohledy se střetly v zrcadle. „Řekl jsem, že to chci tvrdě, Brady. Jsi s tím v pohodě?”

„Jo.” Rukama jsem se opřel o kraj skřínky.

Namazal si prsty lubrikantem a vtlačil je do mě. Nad tím chladem, nad tím bodnutím jsem sebou škubl, ale taky to byl dobrej pocit.

„Jo, LT. Přesně takhle.”

Kroutil prstama.

Kurva. Už to bylo tak dlouho, co jsme tohle dělali s aktivním spojením, že jsem skoro zapomněl, jak to bylo divný, a jak to bylo neuvěřitelný. Cítil jsem jeho prsty ve mně, jak mě otvíraly, jak se mi tak správně otíraly o prostatu a jak mě zevnitř rozpalovaly. Ale taky jsem cítil, co cítil Cam: jak se mu rozehřívala krev, jak se mu zrychloval tep, jak se mu zvětšovalo péro. Nebyly mezi náma žádný hranice, žádnej prostor. Jenom dozvuková komora vjemů a pocitů.

„No tak,” zašeptal jsem a upřeně se mu díval do očí v zrcadle. „No tak.”

Zatřásli jsme se, jak do mě vklouzla špička jeho péra. Nervy se mi vyhrotily a zpívaly; jeho odpovídaly. To první dlouhý, pomalý vniknutí, z kterýho mě mravenčilo a který mi vzalo všechen dech z plic, bylo tak dobrý.

Pohled měl upřenej ne mě. Jednu ruku roztáhl na mých svalech skákajících v břiše. Druhou ruku zvedl a zahákl mi ji kolem hrdla, přesně jak jsem to já udělal Chrisovi. Naklonil jsem hlavu vpřed, abych cítil ten tlak. Hlava se mi trochu motala.

„Jo,” řekl jsem mu. „Jo.”

Stáhl svaly v paži.

„Kurva, jo, LT.”

A pak mě tvrdě šukal, přesně jak jsem to chtěl. Chtěl jsem, aby mi do kůže otiskl svoje vlastnictví. Chtěl jsem, aby mě označil, abych od něj měl modřiny, aby mě přiměl si vzpomenout, že jsem byl jeho, vždycky.

Potřeboval jsem to vědět.

A stejně tak i ostatní vědomí, co se dotýkaly okraje tohohle momentu. Chris a ostatní chlápci, který to do tohohle momentu vtáhlo stejně, jako kdybychom šukali na veřejnosti. Ať to sledují, přivřený oči temný závistí. Ať všechno cítí, svíjející se o samotě ve svý posteli. Možná že tenhle moment sdílí, ale nebyl jejich. Tohle bylo všechno Cam a já.

Lucy pořád spala, kurva dík, a ať ji její sny vzaly kamkoli, nebyla tu s náma.

„Brady. Kurva, Brady.”

Cam zněl dokonce i v mojí hlavě bez dechu.

„Jsi tak příšerně těsnej.”

Ať to slyší.

„Brady, miluju tě.”

Ať to cítí.

Ať cítí, jak se celej svět scvrkl přímo do tohohle momentu, do těhle slov. Ať vidí, jak to je zářivější než světlo hvězd, to, co jsme dělali.

„Miluju tě,” zašeptal jsem, jak znovu přirazil.

Cam se mýho péra ani nedotkl. Nemusel. Cítil jsem, co cítil on, a ta ozvěna byla víc než dost. Pevně jsem se sevřel kolem jeho péra, takže jsme oba zalapali po dechu, a pak jsem se udělal a nechal všude po skřínce v koupelně bordel.

Cam mi pustil hrdlo a místo toho mě popadl za boky, prsty se do nich zarýval. Ještě párkrát rychle přirazil, než se taky udělal, a pak se mi opřel o záda, jeho horkej dech na mý zpocený kůži.

„Ježíši, Brady.”

Natáhl jsem se za sebe a jemně ho zatahal za vlasy.

Cam se ode mě nakonec odlepil a oba nás očistil teplou žínkou. Jak jsem se sehnul, abych si natáhl kalhoty, všechny svaly mě bolely. A mě to nezajímalo.

„Brady,” řekl Cam, políbil mě a pak se odtrhl s vydechnutým smíchem. „Ježíši.”

„To je všechno, co dokážeš říct, fešáku?” zeptal jsem se. Palcem jsem mu přejel po klíční kosti. „Zlomil jsem ti mozek?”

„Brady,” zašeptal znovu proti mým rtům.

Určitě.

„Brady, Brady, Brady.”

A pak jako náhlý zavřískání statický elektřiny: „Bray-dee.”

Přízračnej dráp mi klouzal po páteři.

Srdce mi zatuhlo.

A moje nebylo jediný.




Cítil jsem to všude kolem sebe, jejich strach a můj, jak spolu víří jako mořská voda ženoucí se do přílivových jezírek. Rozbíjející se o stěny skal, nasátý tahem přílivovýho jezírka, jen aby je to o sekundu později zase odplavilo. Neustálej vír. Strčit a tahat a dát a brát. Plnící a odtíkající, syčící a bublající a vždycky, vždycky v pohybu.

Kdo byl ten chlápek, co řekl, že vesmír je v neustálým stavu proměny?

My všichni, ten zmatek nás asi všechny táhl, přímo za sebou; se všema z nás zmítaly vlny a nebylo nic, co bychom mohli udělat, abychom to zastavili.

Kai-Ren přicházel.




Tý noci toho nikdo moc nenaspal. Nepotřeboval jsem sdílet pokoj s Chrisem nebo s ostatníma chlápkama, abych to věděl. Cítil jsem jejich roztěkanost, jejich strach stejně, jako jsem cítil ty vlastní. Ale já jsem se trochu vyspal nebo jsem podřimoval, protože mě probudil zvuk Lucina pištění a chichotání.

Vypotácel jsem se na chodbu, hrdlo bolavý a hruď staženou z přílišnýho kouření včera v noci, a našel jsem Lucy, jak si hraje na honěnou s jedním důstojníkem. Harry. Zrzek. Přišly ke mně záblesky jeho života. Pes. Školní hřiště. Žal náctiletýho. Zbytečný zasraný úlomky života někoho jinýho, co vyplavovaly ten můj, co se proplítaly.

V jeho očích jsem viděl odrážet můj vlastní neklid.

„Hej, ehm, Garrette,” řekl. „Brady.”

Nevšímal jsem si ho. „Lucy?”

Podívala se z jednoho na druhýho.

„Lucy, pojď sem. Nechci, aby sis hrála s těma kr— s těma chlápkama.”

Zamračila se na mě. „Brady!”

Harry od ní odstoupil. „Chápu to, jasný? Chápu to. Vím, čím sis prošel, chlape. Cítím to.”

Byla to pravda. Každou minutu, co jsem strávil s myšlenkou, že jsem mýho tátu zklamal, že jsem zklamal Lucy, pokaždý, když moje srdce našlo novej způsob, jak se zlomit, protože jsem si myslel, že zemře a nikdo ji neochrání. Všechno to cítil. Každej okamžik mý ubohý zpropadený bídy, kdy jsem si myslel, že jsem samotnej v širým vesmíru, že mi nikdo nikdy nepomůže, že to nikdo nikdy nedokáže pochopit. Cítil to. On to cítil a cítil to Chris a ostatní taky. Celá moje neutěšená posraná existence rozložená jako nejdepresivnější obrázková knížka na světě, aby ji ti kreténi mohli v klidu prozkoumat.

Chris a Harry a Kyle a Devon a Andre.

Znal jsem všechny jejich zkurvený jména, protože už byli v mojí hlavě.

Dělalo se mi špatně z toho, že se na mě mohli podívat, že mě mohli soudit, když jsem já ještě nikdy nevymyslel, jak posoudit sám sebe.

„Nezáleží na tom, čím jsem si prošel, chlape,” řekl jsem mu. „Záleží jenom na tom, co přichází.”

„Přichází Kai-Ren,” řekla Lucy a dívala se na mě širokýma očima.

„Jo,” řekl jsem jí, hlas drsnej. Vzal jsem ji za ruku. „Přichází Kai-Ren.”




Dveře výtahu se otevřely v obvyklou dobu. Uvnitř nikdo nebyl, ale byla tam bedna s balíčkama přídělů a dalšíma zásobama na patro. Cam a já jsme ji vytáhl ven a Cam předal pár přídělů Chrisovi a ostatním. Pořád si ode mě udržovali odstup.

V bedně byl taky plastikovej sáček, jeho konec založenej a přelepenej. Bylo na něm napsáno Garrett. Roztrhl jsem ho a našel v něm pár léčiv. Nějaký obvazy, tuba dezinfekčního krému a lahvička vitamínů. Divný. V tom sáčku nebylo nic, co bychom už neměli v krabičkách první pomoci v důstojnických koupelnách.

Sebral jsem vitamíny a předpokládal jsem, že pilulky uvnitř lahve zachřestí. Nezachřestily. Odšrouboval jsem zátku a obrátil láhev vzhůru nohama. Do dlaně mi spadl malej stočenej papír. Roztočil jsem ho.

Dávej pozor. Hodně chlapů je dost nešťastných, že jste propojený s Beztvářema. Myslí si, že jedinej způsob, jak Beztvářím zabránit přijít, je všechny vás zabít. Doktor.

Cam mi zprávu vzal z třesoucích se rukou. Jak ji četl, mračil se, a pak ji předal Chrisovi.

„Tohle je kravina,” řekl Chris. „Tuhle operaci schválili!”

„Schválili ji doma,” řekl mu Cam. „Ale zrovna teď jsme zavřený v plechovce s šesti stovkama chlapů, co nás dost dobře chtějí zabít, pokud dostanou šanci.”

Chris měl kamenej výraz, ale všichni jsme cítili to náhlý bodnutí strachu, co jím projelo.

Sebral jsem plnou náruč přídělů a šel zpět do našeho pokoje. Sedl jsem si ke stolu zády k vesmíru a sledoval jsem, jak Lucy kreslila.

Co jsem si myslel, když jsem poprvý potkal Cama? Myslel jsem si, že tají informace o Beztvářích. Myslel jsem si, že nás zradil. Myslel jsem si, že byl zrádce. I když jsem věděl, že to nebyla jeho chyba – celej svět viděl záznam, jak ho zajali – myslel jsem si, že nás všechny zradil. I když jsem měl vědět víc než to, ty pochyby, co tam pořád byly, usazený v mých nejhlubších částech jako špinavá voda. Pokud jsem si to já myslel o Camovi, tak jsem snadno poznal, proč si to teď o nás a o těch hloupejch zkurvenejch kreténech, co si dobrovolně vyhrnuli rukávy a nechali si píchnout naši krev, myslela většina chlapů z Defenderu 3.

Zrádci.

Všichni jsme byli zrádci.

Lucy si pro sebe broukala, jak se probírala svýma pastelkama, aby našla barvu, co potřebovala.

Zvenku jsem slyšel, jak spolu Cam a Chris a ostatní mluví. Ještě žádný zvýšený hlasy, ale blížili se tomu.

Chrisův problém byl ten, že nevěděl, jak rekruti přemýšleli. Vysoká šarže nás držela v temnotě. Znovu a znovu s náma vyjebávali. Byli jsme kanónenfutr a věděli jsme to. Nenáviděli jsme důstojníky. Taky jsme je počtem převyšovali. Dožeňte chlapa, nebo celou bandu, do slepý uličky a jednoho dne se možná obrátí proti vám.

Chris nikdy jen tak neseděl a neopíjel se a nemluvil kraviny s bandou rekrutů. Nikdy nahlas nepřemýšlel, co by se stalo, kdyby ten důstojník, ten, kterýho jste vážně nenáviděli, ten, co s váma jednal jako s hovadem, jednoho dne nakráčel tváří napřed do vaší pěsti. Nikdy nepřemýšlel, co by se stalo, kdyby jednoho dne vzal nůž a vrazil ho do krku toho kreténa. A proč s tím takhle končit? Proč nesejmout celou zkurvenou vysokou šarži? Všichni si to zasloužili.

Planý tlachání.

Planý tlachání s tak silným podtextem, že hrozilo, že vás to stáhne.

A někdy jste chtěli, aby vás to stáhlo.

Zavřel jsem oči a třel si spánky ve snaze odmasírovat tu bolest, co tam narůstala.

„Brady?” Cam zněl vystresovaně.

„Chce tě Cam,” řekla mi Lucy.

Trhl jsem hlavou nahoru a zíral na ni. „Tys to slyšela?”

Okusovala pastelku a jak malovala, míhala nohama dopředu a dozadu. „Hm-mh.”

„Děsí tě to?”

Podívala se na mě tím způsobem, co si obvykle vyhrazovala, když jsem udělal něco hloupýho. „Proč by mělo?”

„Děsí tě Kai-Ren?” zeptal jsem se jí a snažil jsem se, aby mi nepřeskočil hlas.

Pokrčila rameny. „Nevím.”

„Protože mě děsí až do morku kostí, Luce.”

„Já vím,” řekla Lucy. Váhavě se na mě usmála. „Asi je tak nějak děsivej.”

Moje osmiletá ségra se mě snažila utěšit.

Vytáhl jsem se na nohy. „Jdu se podívat, co Cam chce.”

Lucy se vrátila ke kreslení.

Když jsem vyšel na chodbu, byla prázdná. Z pokoje kapitána Hayashiho jsem slyšel dohadování. Zamířil jsem tam, nebyl jsem si jistej, jestli Camovi víc pomůžu nebo budu jenom překážet, ale do prdele s tím, musel jsem to zkusit, ne?

Podrážky mých bot na podlaze skřípaly.

Někteří chlápci jsou určení být hrdinama.

Ale já ne.

Já nikdy.

Když začala vřískat siréna a všechny světla vypadly, nebyly to myšlenky na hrdinství, co ve mně vyvstaly. Byl to strach, hutnej a kyselej jako žluč a hrozilo, že mě zadusí.

Nahodilo to pohotovostní světla, rudý, jako kdyby byl celej svět smáčenej v krvi.

Otočil jsem se a mířil zpět do našeho pokoje, zpět k Lucy.

Vyběhla ke mně. „Brady? Co se to děje?”

Omotal jsem kolem ní paže. „Jenom cvičení. Někdy to dělají. Je to jenom cvičení.”

Ale nebylo. Nebyla slyšet žádná doprovodná nahrávka: Tohle je cvičení. Dostavte se na své evakuační stanoviště. Tohle je cvičení.

Protože tohle nebylo cvičení.

Tohle bylo doopravdy.




„Musíme mluvit s velitelem Leonskim,” řekl Chris. Jeho tvář vypadala v rudým světle divně, skoro prostá výrazu. Ale cítil jsem v něm napětí; všichni jsme to cítili. „Musíme zjistit, co se to kruci děje.”

Harryho pihy ve světle zmizely. „Jsme tu zamčení, pane. Nemáme ani komunikátory.”

„V požárních skříních by měly být rádia,” řekl Devon. „Ne?”

Ježíši. Sloužil vůbec někdo z nich na Defenderu? Dokonce i já jsem věděl, že v požárních skříních byly rádia. Jestli fungovaly nebo ne, no... vítejte v životě ve velkým černým. Nikdy to není tak zářivý, jak brožurky slibujou.

Zamířil jsem chodbou ke dveřím požárního skladiště a škubnutím je otevřel. Kov zaskřípal. Jedna strana byla zarovnaná navijákem s masivní hadicí a policí s hasícíma přístrojema. Druhá strana byla plná dýchacích přístrojů. Víc než dost pro důstojníky, co žili v týhle sekci. Dole v ubikacích rekrutů bylo přežití přísně a přirozeně podle pravidla první přijde, první bere. Doufal jsem, že tohle nebudeme potřebovat. Nebyl jsem si jistej, jestli ty masky budou pasovat na děcko.

Uvnitř byly příruční rádia, jak slibovali, v krabici pod dýchacíma zařízeníma. Stáhl jsem z krabice víko a vytáhl ven rádio. Zapnul jsem ho a nic se nestalo. Zkusil další a za svoje potíže jsem dostal praskání statický elektriky. Proklikal jsem kanály: nic než praskání.

„Možná že blokují signál,” navrhl Devon, „kvůli bezpečnosti.”

„Proč by kruci blokovali signál?” zeptal jsem se ho. „Můžeme s Beztvářema komunikovat v myšlenkách, pro zkurvenýho boha. Dát nám funkční rádia sotva ohrozí bezpečnost stanice.”

Tohle byla jenom realita života v kosmu: vybavení na hovno, co kurva nefungovalo. Znovu jsem proklikal rádiový kanály a na jednom zůstal. Palcem jsem zmáčkl tlačítko. „Garret pro, kurva, nevím, kohokoli?”

Nic.

„To je skvělá rádiová procedura, Brady,” řekl Cam a poplácal mě po rameni.

Hodil jsem mu rádio. „Jen si posluž, kreténe.”

„Poručík Rushton komukoli, kdo monitoruje tento kanál, prosím, odpovězte.” Cam chvilku v tichosti vyčkával, pak změnil kanál a zkusil to znova. Odkráčel kousek stranou po chodbě, opakoval svoji zprávu a nedostalo se mu nic než mrtvej vzduch.

Lucy mě zatahala za rukáv. „Co se děje, Brady?”

„To nevím,” řekl jsem. Nemělo smysl jí lhát, ne když ve mně cítila rostoucí paniku, co se začala ovíjet kolem mých vnitřností pevněji než pružina. „Jen se drž u mě, dobře?”

„Dobře.” Rukou vklouzla do mojí.

Kyle se kolem nás protáhl, aby zkontroloval požární stanoviště. „Možná se Beztváře přibližují. Možná proto ten poplach.”

A možná se chytal stébla slámy. Kdyby byl Kai-Ren blíž, byl by v našich hlavách a nebylo by jak ho vypnout.

„Ne,” řekl Chris. „Kdyby se blížili Beztváře, věděli bychom to.”

Střetl jsem se s jeho očima a kývl.

„Tak co?” zeptal se Kyle a mračil se.

„Já nevím,” řekl Chris, ale všichni jsme mysleli na tu zprávu, co Doktor strčil do tý lahvičky. „Musíme se dostat za Leonskim a zjistit, co se kruci děje.”

„A jak to provedeme?” zeptal jsem se. „Jestli sis nevšiml, na jednom konci máme zamčený dveře od výtahu a na druhým vzduchový dveře. Tohle je Defender! Na Defenderu prostě nemůžeš jen tak otevřít zamčený dveře!”

Všechny Defendery byly postavený podle stejnýho plánu a všechny byly rozčleněný, aby se snížilo riziko, že to celý v případě požáru nebo katastrofickýho prolomení trupu klekne. Každých pár stovek metrů tu byly vzduchový dveře, co se daly uzavřít, aby se průlom nebo oheň nebo nepřítel zapečetil.

„Projdeme výtahovou šachtou,” řekl Chris.

Cam se vrátili a odhodil rádio. „Nic.”

„Budeme potřebovat nějaký nářadí,” řekl Chris.

„Tohle je směšný,” řekl jsem. „Ani nevíme, co se tam venku děje!”

„Proto to hodláme zjistit,” řekl Chris.

„Dobrá, kapitáne Logiko,” řekl jsem a vysekal mu lajdácký zasalutování. „Skvělej plán!”

„Radši bys byl snadným terčem?” zeptal se.

„Kdo tě vůbec kurva určil za velitele?”

Chris se neobtěžoval s odpovědí. Prostě mě ignoroval a zorganizoval si svojí malou bandu do fungující skupiny. Když zezadu z požárního stanoviště vyhrabal páčidlo, vypadal tak zatraceně spokojenej.

Jo, protože to rozbije magnetickej zámek.

Chris se otočil a přimhouřil na mě oči.

„Já to slyšel, Garrette.”

„Tak si naser, pane.”

Podíval se mi do očí a chvíli tak vydržel.

A do prdele s ním.

Do prdele s ním na n-tou.

Protože teď byl v mojí hlavě a já se neměl kde schovat. Chris mnou viděl skrz na skrz, přes to vztekání a všechny ty kraviny až do díry strachu v mým středu, do tý zející zasraný díry, co tam vždycky byla.

A pod tím?

Nic.

Zkurvený hovno.

Temnej prostor.

Otočil jsem se a odkráčel, Lucy táhl za ruku se mnou.




Náš táta mi zpívával jednu ukolíbavku, co jsem Lucy zpíval, když byla malá. Nebyla v řeči, který bych rozuměl. Slova byly všechny asi zkomolený kvůli mnoha přeříkání. Hlas mýho táty byl chraplavej, zničenej rokama práce v hutích a továrnách v Kopě, ale byl vřelej. Naplnil celej můj svět a odehnal temnotu.

„Sasi sasi,” zašeptala Lucy, jak jsme seděli na chodbě a sledovali chlapi, jak se snaží rozšťourat dveře od výtahu. Byla ke mně přitisknutá, hlavu opřenou o mou hruď.

Snažil jsem si vzpomenout na slova. Vážně jsem nemohl, ale stejně jsem se snažil to zazpívat. Aspoň jsem si pamatoval melodii. Na slovech nezáleželo. Záleželo jenom na tom momentu, jenom na Lucy. Teď byla všude kolem nás temnota a my jsme v ní byli chycený, ale v tuhle malou chvíli jsme ji dokázali držet v mezích. Jenom ještě chvilku. Na to jsme měli v dlaních dost světla.

Proklouzávalo nám mezi prsty jako slaná voda.

Páčidlo s řinčením dopadlo na podlahu.

„Kruci!” Andre si vrazil ruku do podpaží. „Kurva!”

„Moment. Slyšíte to?” Harry přitiskl ucho k dveřím od výtahu. „Co to k čertu je?”

Podlaha pod náma se zachvěla a zatřásla. Vibrace se mi ozývaly v kostech. Strach, studenej a ostrej, mi zaryl drápy do střev a zkroutil je.

Harry se odpotácel od dveří. „Co to k čertu bylo?”

Roztáhl jsem prsty po studený kovový podlaze, dlaň mě pořád svrběla. „Luce, jdi si pro batoh, dobře? Vážně rychle.”

Hnala se do našeho pokoje. Já vyskočil na nohy a následoval ji. Pomohl jsem jí natáhnout popruhy jejího kopretinovýho batohu na její vyzáblý ramena. Její bledá kůže a vlasy byly pod poplašným osvětlení rudý. Takhle jsem si ji nechtěl pamatovat.

Zamířili jsme zpět na chodbu. Chris a ostatní se kurva vzdálili od výtahových dveří a ustoupili jsme k druhýmu konci chodby, ke vzduchovým dveřím.

Další tlumený zafičení a podlaha pod našima nohama se zavlnila nárazovýma vlnama.

Nebyli jsme jediní, co se snažili otevřít dveře, co nás izolovaly od zbytku Defenderu 3. Až na to, že ti kreténi na druhý straně měli výbušniny.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>