DS2 - kapitola 10

~ Stýskalo se vám po Bradym a Camovi? Situace se jim začíná trochu vymykat. ~

Kapitola 10

Náhlý, totální ticho.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to znamenalo. Na Defenderu byl vždycky, dokonce i uprostřed noci, nějakej hluk: tichej šum na pozadí, jak ventilace filtrovala vzduch.

„Came!”

Cam vzhlédl ze svýho místa u stolu, jak se probíral svýma přídělama a četl tablet. Jeho pohled zamířil rovnou k průduchům na stropě.

„Vypli nám vzduch!”

„Nepanikař. Pravděpodobně to je jenom rutinní údržba nebo něco.”

„Came,” řekl jsem tiše.

Věděl, jak jsem se cítil ohledně udušení. Tím myslím, k čertu, nikdo to nemá zrovna rád, ale nezdálo se, že by si každej byl tak zkurveně vědoměj toho, že venku v kosmu byla samotná vaše schopnost dýchat závislá na tom, že se nerozbije nějaká mašina.

„Brady.” Odložil tablet. „Máme vzduch. Jsme v pohodě. Bude trvat dlouho, než nám dojde.”

Vstal jsem z postele a chvíli jsem přecházel sem a tam, pak mě začalo trápit, kolik kyslíku to spotřebovalo. V příšerných detailech jsem si vybavil výpovědi pilotů, co jsem četl: jak cítili, jak jim vlhkost na jazyku ve vákuu vesmíru vře. Ale tohle nebylo žádný katastrofický prolomení. Defender 3 neventiloval kyslík do kosmu, nekrvácel z něj jako krev. Snažil jsem se si vzpomenout, jestli jsme po cestě sem prošli kolem požárního stanoviště. Tohle byly důstojnický ubikace. Rozhodně někde tady poblíž muselo být – skříňka v přepážce, v který byly dýchací přístroje pro případ požáru nebo jiných pohotovostí. Cam a já určitě budeme schopný vylomit dveře a dostat se k tomu, pokud vážně budeme muset.

Stejně jsem zkusil dveře. Zamčíno.

V našem pokoji už bylo tepleji. Cítil jsem se ulepeně.

„Brady,” řekl Cam a ukázal na druhou židli u malýho stolku. „Sedni si a sněz něco.”

Vzal jsem si židli a dotáhl ji pod ventilaci. Možná tam něco uvízlo nebo něco. Zrovna jsem se prsty zahákl za mřížku ventilace, když mě náhlej poryv studenýho, prašnýho vzduchu skoro udusil.

„Kurva!” odpotácel jsem se dozadu, stoupl mimo židli a skončil jsem na prdeli na podlaze. „Hajzl jeden!”

Cam pozvedl obočí. „Jsi v pohodě?”

Vyškrábal jsem se na nohy, třel si boky. „Jo.”

Potřásl hlavou a zašklebil se. „Říkal jsem ti, abys nepanikařil.”

„Já nepanikařil. Já vyšetřoval.”

„A jak to dopadlo?” zeptal se.

Přitáhl jsem židli zpět ke stolu a posadil se. Nabídl jsem si jednu jeho sušenku. „Sklapni.”

Cam se vrátil ke čtení.

Já zahlížel na ventilaci. Nikdy jsem neviděl žádnou, co by přestala pracovat. Rutinní údržba, můj ty světe. Samozřejmě tu byl sekundární systém, ale obvykle se to testovalo na malý sekci Defenderu a ne na ubikacích. Správa rizika a všechno kolem. Jenom jednou jsem slyšel o tom, že použili sekundární systém, a to...

„Kurva.”

Cam vzhlídl. „Co?”

„Jsme v karanténě,” řekl jsem. „Tím myslím jako fakt. Vsadím se, že izolovali tuhle část ubikací a dali nám vlastní zdroj kyslíku. Je to možný. Před lety na Defenderu 7 propukly spalničky. Věřil bys tomu? Zkurvený spalničky. V každým případě měli tolik nakažených chlapů, že se všichni nevešli do karantény na ošetřovně, a tak ucpali celou část ubikací a všechny tam nahnali. Což se v našem případě zdá trochu přehnaný, ale hej, tady jsou postele aspoň mnohem pohodlnější než lehátka na ošetřovně.”

Taky jsme jedno takový lehátko sdíleli.

Vstal jsem a zkontroloval dveře. Když jsem tentokrát potáhl za kliku, otevřely se.

„Říkal jsem ti to! Naše klec se jenom o hodně zvětšila, LT.”

Cam mě následoval na chodbu. Dostali jsme se až k uzavřeným hermetickým dveřím zhruba pět pokojů na jednu stranu chodby a k výtahu na druhou. Jen tak pro legraci jsem zkusil otevřít jedny dveře po cestě.

Vážně se otevřely.

Vešel jsem dovnitř a namířil si to přímo k čokoládám na stole. „Moc děkuju—” na dveřích do koupelny visela vyžehlená uniforma, „—kapitáne Hayashi.”

„Ježíši,” řekl Cam, jak jsem roztrhl obal čokolády. „Rabování je vážně tvůj první instinkt v takovýhle situaci?”

„Evidentně,” řekl jsem mu, pusu plnou čokolády. „Co udělají, LT? Udělají ze mě vězně a pošlou mě Beztvářím?”

Pusa se mu zatřásla v suchým úsměvu. „Jasně.”

Kapitán Hayashi byl asi nějakej inženýr, nebo aspoň inženýr ve volným čase, protože měl u postele napůl rozebraný něco. Ať to bylo cokoli, byla z toho vidět komplikovaná operační deska. Mě víc zaujala malá sada nářadí vedle, v úzkým pouzdře na zip.

„Brady!” vykřikl Cam, jak jsem to sebral a vrazil si to do kapsy.

„Vrátím to,” řekl jsem. „Jakmile s tím skončím.”

Přece no tak, vysoká šarže mě nechala v odříznutý části Defenderu 3 se sadou nářadí a automatem. Co si mysleli, že se stane?

Cam stál a potřásal hlavou, zatímco jsem se já pasoval s automatem na chodbě. Pak to vzdal a zamířil zpět do našeho pokoje. „Za tohle tě hodí do basy!”

„Nemůžou!” zařval jsem za nim. „Karanténa!”

Do automatů v důstojnických ubikacích se dalo dostat snadněji než do těch v ubikacích pro rekruty. Taky měli lepší věci. Skutečný značkový čokolády, malý balíčky sladkých sušenek, víc než jednu příchuť žvýkaček a – tady jsem narazil na základní zdroj – cigarety.

Zrovna jsem byl až po lokty v automatu, na podlaze vedle mě rostoucí hromádka kontrabandu, když se dveře od výtahu otevřely. Ztuhl jsem, jak z nich vyšel chlápek v oranžovým hazmatovým obleku.

Zrovna jsem přemýšlel, co bych mohl říct, abych to vysvětlil, když ten chlap promluvil jako první.

„Brady Garrette, ty malej zlodějskej spratku.”

Uvolnil jsem se. „Hej, Doktore.”

Doktor přišel blíž, jak šel, plast se otíral o plast. „Přišel jsem se ti podívat na ruku."

Na tu ruku, co jsem momentálně měl ve střevech automatu. „Jo, už s ní můžu více méně pohybovat jako dřív.”

„To vidím.” Přes masku jsem mu pořádně neviděl do tváře, ale když zase promluvil, slyšel jsem to zavrčení. „Taky jsem vám přišel říct, jak moc jste nasrali velitele Leonskiho.”

Vytáhl jsem ruku z automatu a sesbíral jsem svůj lup. „Myslím, že tohle by měl slyšet i Cam.”

Zamířili jsme do našeho pokoje.

Cam byl ve sprše. Z otevřených dveří do koupelny unikala pára a oblečení si nechal na posteli. Donesl jsem mu je do koupelny a zašilhal jsem na jeho mlhavou siluetu v páře. „Came! Je tu Doktor.”

Vypnul vodu a vystrčil hlavu zpoza přepážky. „Říkal jsi...”

Položil jsem mu oblečení vedle umyvadla.

„Díky. Hned budu venku.”

Šel jsem ven a posadil se na postel a Doktor využil příležitosti, aby mi prohlídl ruku. Potřel jí dezinfekcí, což mě přimělo zasyčet, a zkontroloval, že mám na pár dalších dní dostatek protizánětlivých léků.

Cam vyšel, tričko se mu na mokrou kůži zajímavě lepilo. Pořád si ručníkem sušil svoje mokrý vlasy, jak si sedl vedle mě. „Majore Laytone,” řekl.

„Poručíku,” zavrčel Doktor.

„Je celkem dost nasranej,” řekl jsem Camovi.

Doktor zabručel: „Možná by mi jeden z vás rád řekl, abych to mohl předat veliteli Leonskimu, proč přesně s vědomím, že je spojení zpět a že ovlivňuje dalšího člověka, aniž byste přesně znali ten mechanismus, vás napadlo, že jen tak bez varování, že jste možná nakažliví, nakráčíte na palubu tohohle Defendera.”

Protočil jsem oči v sloup. „Hej, jak by mohla být naše chyba, že nás velitelství nepřesouvalo v karanténě?”

„Protože jsem tě kurva cvičil, abys dělal líp!” zavrčel Doktor. Potřásl hlavou a trochu zvolnil. „Brady, měli jste to říct hned, jak jste si to uvědomili.”

„Až na to jakej by to mělo smysl, Doktore? Už je to deset měsíců, co jsem dostal Lucy zpět, a máš pravdu, nevíme, co to je nebo jak to funguje, ale trvalo tak dlouho, než to ovlivnilo člověka, s kterým jsme se stýkali ze všech nejvíc! A nic by to nezměnilo – nic by to nezměnilo na tom, že od tý doby, co jsem přiletěl zpět na planetu, jsem se dostal do kontaktu s tisíci lidma. Pokud jsou taky nakažený, tak nemůžem nic dělat. Kdybychom jim to řekli, tak by se změnilo akorát to, že by do tý zasraný klece strčili i Lucy!”

„Přesto jsi vědomě vstoupil do uzavřenýho prostředí s něčím, co by mohla být mimozemská nákaza.”

„Jo, no, víš, co je taky uzavřený prostředí, Doktore? Země. A pokud je tohle nákaza, tak jsme posledních deset měsíců strávili jejím roznášením.”

„Není to nákaza,” řekl Cam najednou. „Možná to má podobný některý charakteristiky, ale není to nemoc.” Prsty si projel svýma mokrýma vlasama. „Je to víc než to. Nikdy jsem s Bradym nesdílel tělní tekutiny, aby to spojení dostal.”

Přejel jsem si palcem po stehně, vzpomněl si, jak jsem si pořezal stehno, když jsme se snažili Cama dostat z nádrže. Skončil jsem se slizkým sajrajtem po celým těle a v řezný ráně. „Ale pořezal jsem si stehno, vzpomínáš?”

„Tekutina z nádrže byla sterilní,” řekl Doktor, pak pokrčil rameny. Jeho hazmatovej oblek zašustil. „Aspoň co dokážeme říct.”

„Nesleduje to stejný pravidla jako nemoc,” řekl Cam. „Je to složitější. Zaměřuje se to na určitý lidi, jako Brady nebo Lucy, a dělá to samotný spojení. Není to nahodilý jako nemoc nebo virus. Myslím, že to ovlivnilo Lucy, protože je součást naší rodinný skupiny. Ani mě nenapadlo, že by byl někdo v ohrožení, dokud se Chris a ostatní nenapíchli. To oni riskují, že se to rozšíří do jejich vlastních rodin. Ne my.”

A zase tady byla ta Camova víra. Víra v Beztváře. Víra, že spojení a to, jak se přenášelo, mělo účel, i když tomu účelu nemohl porozumět. Záhadný způsoby a všechno kolem.

„To nemůžeš vědět jistě,” řekl Doktor.

Ne, ale on tomu věřil.

„To, jak Beztváře komunikují...” Cam se zašklebil. „Nevím, jak přesně to vysvětlit. Jejich rodinný skupiny mají strukturu podobnou včelím úlům a komunikují jenom v rámci svojí skupiny. Aby mohli mluvit s jiným úlem, nejdřív se musí připojit. Ale to spojení se automaticky nepředává každýmu členu úlu. Já jsem mohl mluvit jenom s Kai-Renem. Myslím, že to je něco velmi specifickýho na jejich biologii, ale s naší biologií to nepracuje přesně tak, jak by mělo.”

Vybavila se mi Kai-Renova tvář, v slunečním svitu churavě bílá. „Vaše těla, vaše chemie, je jiná.”

Propletl jsem si s Camem prsty.

„Tohle jsem řekl snad stokrát sto různým důstojníkům,” řekl Cam. Povzdechl si a převalila se přes něj únava za poslední rok. „Všechno je to v hlášeních. Ale nedokážu to nijak líp vysvětlit, protože tomu sám jenom stěží rozumím. Nic neskrývám, pane.”

Doktor byl chvíli zticha, než konečně znovu promluvil. „Chceš po nás, abychom dali na tvoje slovo, a to dost, Rushtone.”

To vždycky, od tý doby, co přišel od Beztváří.

„Já vím, pane.” Cam bezmocně pokrčil ramenama.

Doktor si povzdechl. „Řeknu veliteli, že věřím, že jste konali v dobré víře, ale pochybuju, že ho to nějak moc utěší. Kvůli týhle kravině je celej zatracenej Defender vzhůru nohama. A karanténa zůstane, jak je.”

Cam přikývl.

„Doktore,” řekl jsem, žaludek se mi trochu svíral. „Proč jsme v karanténě tady a ne na ošetřovně? Ne že bych si stěžoval, ale posledně nám nedali tolik místa.”

Doktorův oblek zapraskal, jak otočil hlavu, aby se na mě podíval. „Protože ostatní ještě nedorazili, Brady.”




Trvalo to tři dny. Tři dny střídavýho lezení po zkurvených stěnách nebo sezení nebo zírání do kosmu. Nikdo za náma nepřišel: ani velitel Leonski, ani nikdo z intelu. Uprostřed noci se před výtahem objevila hromada přídělových balíčků. Nebyli jsme jenom v karanténě – ignorovali nás.

Třetího dne světla potemněly. Když znovu naskočily, byly rudý. Nedoprovázela to siréna, ani nahraný hlášení, ale stanice byla ve stavu pohotovosti.

Přešel jsem chodbu a vešel do pokoje kapitána Hayashiho. Jeho okno mělo výhled na Vnější okruh. Ale nic jsem neviděl, nic kromě světla hvězd. Bylo to frustrující. Chtěl jsem mu dupnout na tu operační desku, jen proto, že bych byl kretén, ale pak mě napadlo, že už jsem mu ukradl čokolády a způsobil, že se on a všichni ostatní důstojníci z týhle části ubikací museli zdekovat z vlastních pokojů. Bylo na tom něco podivnýho. Otevřený šuplíky, rozevřený knihy, peněženka na posteli. Bylo to, jako kdybych stál na Mary Celeste nebo něco a přemýšlel, kam se kurva všichni poděli.

Prolistoval jsem Hayashiho časopisem – ale nedokázal jsem číst japonsky – a pak se vrátil do našeho pokoje.

Cam byl taky na hraně.

Oba jsme napínali sluch, takže když se dveře od výtahu na konci chodby otevřely, oba jsme spěchali se podívat.

Čtyři chlápci v uniformách, bágly visící jim přes rameno a mezi sebou nesoucí dvě skřínky. Zvědavě se na nás dívali. Všichni měli na paži oranžovou pásku, stejnou jako my, ale nášivky na jejich uniformách nám řekly, že jsou z intelu. Taky jsem zkontroloval jejich hodnostní prýmky: poručík, podporučík a dva kadeti. Samozřejmě mě hodností o kilometry přesahovali. K čertu, nevím, proč jsem se vůbec obtěžoval se dívat. Všichni mě vždycky o kilometry přesahovali.

Dveře výtahu se zavřely.

„Poručíku Rushtone,” řekl jeden z nich a natáhl k němu ruku k pozdravu.

Cam si s ním potřásl.

Sakra.

Náhlej vír emocí, příliš hutnej a příliš rychlej na to, aby se daly rozplíst a pochopit, vrazil do Cama a mě to chytlo taky. Tenhle chlápek tady, s pískově hnědýma vlasama a mezerou mezi předníma zubama, jako děcko. Nějaká žena, co se smála a voněla po parfému. Starší chlap se rty s koutky stočenýma dolů v tenkým úšklebku: „Důstojnickej výcvik nikdy neprolezeš.” Nějaká píseň, co hráli v baru – přerušovaný světla a pohled tohohle chlápka zafixovanej na nějakou holku, který kozy se snažily vyrazit ze šatů. Učitel, jak pravítkem mlátí do lavice: „Hloupost, hloupost, hloupost!” Podmračenej den. Pohřeb? Řvoucí děcko. Otevíraný šampaňský. Zametání sladce vonících pilin v garáži.

Stovka různých momentů, nějak spojený, ale jak, to věděl jenom on, co ho přivedly sem, do vesmíru, k nám.

Cam se odpotácel vzad.

„Sakra,” řekl ten chlápek, vypadal stejně tak otřeseně. „Omlouvám se, pane. Sakra.”

„Není to tvoje chyba,” řekl Cam obezřetně.

„Tak nějak je,” poukázal jsem. „Ti kreténi tohle udělali schválně, LT.”

„Ti kreténi mají vyšší hodnost, Brady.”
Oba jsme je obezřetně sledovali, ale nebylo na nich ani známky, že by to slyšeli. Byli jsme v dostatečným bezpečí, prozatím, ale jak dlouho bude trvat, než se ta poslední zeď rozdrolí a každej z nich bude v mý hlavě? V naší hlavě?

Nic dalšího neřekli a nepokusili se o žádný další navazování přátelství. Mě to nezajímalo. Stejně se to dost brzo dozvím, ne? Ať už jsem chtěl nebo ne. Zahlížel jsem na ně, jak táhli svoje věci po chodbě, jak jim boty vrzaly na kovový podlaze.

„Pátej pokoj nalevo je náš,” zakřičel jsem na ně. „Držte se od něj kurva dál!”

„Brady,” řekl Cam varovným tónem.

Dveře výtahu se zase otevřely.

Stál tam Chris Varro. Nebyl sám.

Držel za ruku Lucy.

Lucy.

Ztuhl jsem. Na okamžik jsem se nedokázal pohnout ani tak moc, abych nasál vzduch do plic. Pak se Lucy řítila ke mně a instinkty naskočily. Obalil jsem kolem ní ruce a zvedl ji ze země. Potěšeně zapištěla.

Přes její rameno jsem zíral na Chrise Varra, ta náhlá radost, že ji mám v náručí, se třískala s návalem horkýho hněvu, že tu byla, oboje se sráželo v milionech roztřepených střepů, kterýma jsem se nedokázal ani probrat. Moje tělo zareagovalo, než můj mozek vůbec věděl jak: po tváři mi stekly horký slzy, než jsem si vůbec uvědomil, že chci brečet.

Ty kreténe. Ty zkurvenej kreténe.

Lucy mi brebentila do ucha, ale já ji neslyšel, ne doopravdy. Já jsem slyšel jenom to, jak mi krev tepala v lebce, tak hlasitě jako oceán, tak hlasitě jako palba.

„Dobrá,” řekl Cam nakonec, ruku na mých zádech. „Dobrá, jdeme do našeho pokoje.”

„Came,” řekl Chris. „Nech mě—”

„Já to nechci slyšet, Chrisi!” Cam mě vedl chodbou do našeho pokoje.

Ta otupělost ustoupila dost na to, že jsem cítil, jak se mi třesou ruce. Pomalu, velmi pomalu jsem začal vnímat, co mi Lucy povídala.

„...viděla jsem tolik hvězd! Nakreslila jsem to, podívej!” Vykroutila se mi z objetí a střásla si batoh ze zad. Byl to ten samej batoh, co jsme jí koupili do školy. Fialovej s kopretinama. Složila ho na zem a otevřela ho.

Sesul jsem se na okraj postele, Cam vedle mě.

„Came?”

„Ježíši, Brady. Nemyslel jsem si, že udělají tohle.”

Lucy z batohu vytáhla pomačkanej list papíru a vyškrábala se na postel, vmáčkla se mezi nás. Uhladila si papír na kolenech. „Hele. Tohle jsem já na sr—přepravníku.”

Skvělý. Takže někdo jí taky řekl, že se to jmenuje sráč.

„Ale vsadím se, že to byla pěkně nudná cesta,” řekl Cam, hlas zabarvený smíchem. Byl jsem rád, že dokázal mluvit, protože já si nebyl jistej, že bych to dokázal. „Trvá to dlouho.”

„Chris a Harry mě naučili, jak hrát černýho petra. Máš karty, Brady? Taky tě to naučím.” Když jsem jí neodpověděl, chvilku se na mě mračila a obrátila se ke Camovi. „Came, máš karty?”

„Určitě nějaký najdeme.”

Lucy se podívala na mě a pak začala zase něco lovit v batohu. Něco vytáhla. Trvalo mi sekundu, než jsem si uvědomil, co to je. „Chris mi vrátil tvůj náramek. Brady!”

Přetáhla mi ho přes třesoucí se ruku na zápěstí.

Zasranej Chris zasranej Varro.

„Díky,” podařilo se mi konečně. Polkl jsem a postavil se. „Jdu sehnat karty.”




Chris Varro si nakonec nárokoval pokoj kapitána Hayashiho. A naše spojení evidentně ještě nebylo tak silný vzhledem k tomu, že neměl zkurvený ponětí, co se děje, když jsem plně oblečenej vešel za ním do sprchy a zezadu mu obalil paži kolem hrdla a přitiskl mu špičku Hayashiho šroubováku ke krční žíle.

„Ježišikriste! Garrete?”

Vytáhl jsem ho z pod proudu vody, boty mi na podlaze ve sprše skřípaly. Byl kluzkej jako úhoř, ale taky mu z vlasů do tváře stíkaly mydlinky, takže výhodu jsem měl pořád já.

„Garrette! Co to kruci!”

Přisunul jsem pusu tak blízko k jeho uchu, že to byl skoro stejnej pocit jako v některých Camových snech, až na to že tentokrát mu tep zrychloval příslib násilí. Přeskakoval mu ohryzek. Hlas jsem dál držel nízko. „Přivedl jsi moji ségru Beztvářím, ty hovado.”

„To nebylo moje rozhodnutí!” Prsty mi omotal kolem paže, ale nedokázal ji uvolnit.

„Nelži mi kurva!”

„Nelžu!” Jak jsem ho vytáhl ze sprchy a otočil ho, mokrý nohy mu na podlaze podklouzly. „Do tohohle bych děcko nepřivedl. Neudělal bych to!”

„Ale udělal jsi to,” zavrčel jsem, vrazil jsem mu šroubovák hloub a čekal, že každou chvilku ucítím, jak jeho hrana prořízla kůži. „Přivedls ji sem v momentu, kdy ses rozhodl, že je chytrej nápad vpíchnout si naši krev!”

„Garrette,” řekl. „Brady!”

Oba jsme trochu zavrávorali, jak do nás praštily ty obrazy.

Chrisovi bylo jedenáct. Jeho rodiče ho nutili sehnout se a vtisknout polibek na čelo starý ženy, co ležela mrtvá v posteli. Její kůže byla tenká a zvrásněná a suchá jako papír. Svoje studený, pokroucený prsty měla ovinutý kolem velkýho dřevěnýho kříže. Ještě nikdy neviděl mrtvýho člověka. Tak moc ho to vyděsilo, že trvalo roky, než dokázal na svoji babičku pomyslet bez vzpomínky na tohle.

Byl chytrej. Vždycky byl chytrej. Nejchytřejší děcko ve třídě. Když mu bylo šest, jedna holka byla lepší v pravopisným testu a Chris celý dny hořel žárlivostí.

Když mu v levý ruce křupla kost, zaslechl to dřív, než to ucítil. On a ostatní děcka neměli chodit zkoumat staveniště, takže ostatní se rozprchli jako krysy. Chris šel domů sám, paži si držel u hrudi, tvář staženou, bradu vystrčenou vpřed. Bylo mu třináct a on myslel na všechny hrdiny z příběhů, co četl, a věděl, že bude tak odvážnej jako oni. Nebrečel.

Když se poprvý vyspal s holkou, bylo mu sedmnáct. Sedmnáct a půl, když se vyspal s klukem a všechno mu zapadlo na místo.

A pak byl Cam.

Pak byl Cam.

Byl Cam.

Ty zelený oči, ten zářivej úsměv, ta snadná elegance. Spolu byli dokonalí. Oba dva chytří, oba dva ambiciózní, oba dva pohlední. Oba dva důstojníci. Spolu byli dokonalí i jinak, jak se jejich těla společně hýbala. Ústa vklíněný do sebe, klouzající kůže vlhká potem, horký dech. Minuty, co se protáhly do hodin, jak se opírali jeden o druhého. Jak zkoumal Camovu kůži svými ústy, svými prsty. Spolu byli dokonalí, až na chvíle, kdy nebyli.

Skončilo to s nepatrnou příchutí lítosti a vzpomínkou s jeho jménem na Camových rtech.

Skončilo to rok potom, s koncem šroubováku dloubnutým do hrdla a Brady Garrettem, co mu vrčel do ucha: „Do prdele s tebou.”

Zamrkal jsem a strnul.

Na sekundu to bylo jako dva překrývající se obrázky, co se nestýkaly tak, jak by měly. Pak se to posunulo, splynulo to, a já byl zase ve svý hlavě, ne v jeho, a ne na tom divným sdíleným místě mezi náma.

„Brady.”

Otočil jsem hlavu a viděl jsem, jak Cam stojí ve dveřích do koupelny. Za ním byli dva z Chrisových chlápků. Přemýšlel jsem, jestli je sem přivedl hluk nebo spojení.

Pustil jsem Chrise a sekundu jsem držel ruce nahoře, než jsem si šroubovák strčil zpět do kapsy.

Chris se ode mě odpotácel, lapal po dechu, rukou si zuřivě otíral mokrý hrdlo a kontroloval, jestli má na dlani krev. „Ježíšikriste! Ty zkurvený psycho!”

Klepl jsem si prstem do spánku. „Vítej v mojí hlavě, kreténe.”

Nepotřeboval jsem mu číst v mysli, abych cítil, jak z něj ve vlnách vychází strach a hněv. Nepotřeboval jsem virus Beztváří, co mi plaval v krvi, nebo mutaci, co mi rozplítala šroubovici DNA a zase ji splítala do něčeho novýho, abych věděl, že mě Chris Varro nenáviděl stejně moc, jako ze mě byl vyděšenej.

Jak jsem se pohnul k Chrisovým chlápkům, odstoupili ode mě. Otevřela se přede mnou cesta.

„Kterej čurák se ke mně přiblíží, toho bodnu do jeho zasraných očí,” řekl jsem jim.

Zamířil jsem zpět na chodbu a celou cestu mi boty čvachtaly a z uniformy mi kapala voda.




„Takže si pamatuješ na to, jak jsi chtěl zapracovat na zvládání hněvu?” zeptal se mě Cam, klouby prstů mě jemně třel po sestřihu.

„To bylo předtím, než do tohohle zatáhli moji sestru,” řekl jsem mu.

Lucy spala vedle nás, pusu otevřenou a trochu chrápala.

„Moc ti nepomůže, když s nima budeš bojovat,” řekl Cam.

Vždycky hlas zkurvenýho rozumu.

„Já to vím. Ale do hajzlu s ním, zaslouží si být vyděšenej.”

Cam si povzdechl. „Tak vyděšenej jako ty?”

„Sklapni, kurva, LT.”

Zlehka mě políbil. „Chris není nepřítel, Brady.”

„Tak kdo teda? Beztváře? Armáda?”

Cam si povzdechl. „Možná že někdy není nikdo nepřítel.”

„Pokud si to myslíš, tak akorát dost dobře nehledáš.” Zvedl jsem se na lokti. „Vždycky je někdo, co s tebou chce pořádně vyjebat, Came, vždycky. Jen jsi moc hodnej na to, abys to viděl.”

„Tím myslíš, že jsem moc naivní.”

„To jsem neřekl.”

Zvedl obočí. „Není třeba, abys to říkal, Brady. Jsem v tvojí hlavě.”

Vydechl jsem. „Dobrá, tak si možná myslím, že jsi naivní. Vždycky si o lidech myslíš to nejlepší, ale víš ty co? Většina lidí jsou kreténi. Většina lidí by z tebou okamžitě vyjebala, kdyby si mysleli, že jim to projde. Ty jsi jako ten chlápek, co řekl, že lidi se v podstatě rodí hodní. To je kravina. Lidi nejsou hodní. Lidi jsou kreténi, Came. Jenom zkurvení kreténi.”

„Ty nejsi kretén,” řekl mi potichu.

„Jsem si celkem dost jistej, že každej na tomhle světě by s tím nesouhlasil,” zamumlal jsem.

„A co oni ví?” zeptal se mě Cam s mírným úsměvem. „A proč bych jim vůbec věřil? Všichni to jsou kreténi, ne?”

„Nedělej to,” řekl jsem a posadil se.

„Nedělej co?”

„Já nejsem děcko, LT. Nedělej to, kdy si myslíš, že mě můžeš rozesmát a že zapomenu, jak jsem naštvanej. Já nejsem hloupý děcko. Nejednej se mnou tak povýšeně.”

„Brady, já—”

„Ne. A neopovažuj se mi říct, jak jsi nic z tohohle nikdy nechtěl. Já tě kurva znám. Vím, jak moc se ti stýskalo po kosmu. Vím, že Lucy a já jsme byli jenom cena útěchy!”

„Moje zkurvený co?”

„Kdybys měl možnost mezi náma a kosmem, tak bys o tom nemusel ani přemýšlet!”

„Brady!” Tvář měl zkroucenou. „Ale oni mi nedali na výběr a—”

„Já vím! A to je přesně to, co kurva myslím!” Slezl jsem z postele a natáhl se po paklíku cigaret. Zastavil jsem se s rukou na něm, čekal jsem, jestli mi připomene, že jsem měl přestat. Nepřipomněl a ta moje pojebaná malá část, co musela vždycky všechno zničit, mi řekla, že to je tak zkurveně typický. Ani ho nezajímalo, jestli si uženu rakovinu plic.

A ježíši, jak zkurveně dětinský to bylo? Už jsem mu toho provedl tolik, že jsem věděl, že nic neříká jenom proto, že nechtěl ještě přilívat olej do ohně, co jsem tak rád rozdělával. Ale tady jsem byl, emocionální dospělost zkurvenýho děcka a nacházel jsem vinu na Camovi, když tam nebylo nic k najití. Protože dokud jsem na něj mohl plivat a vrčet, nemusel jsem se dívat na vlastní podělaný chování. Dokud mohlo být všechno jeho chyba, já jsem byl oběť. A já jsem se narodil jako zkurvená oběť, ne?

„Omrzí tě někdy mě bránit, LT?” zeptal jsem se, hlas mi chraptěl.

„Brady, no tak.”

Odfrkl jsem si, i když jsem si byl celkem jistej, že jsem nechtěl, aby mi dal přímou odpověď. Vrazil jsem si cigarety do kapsy. „Nechoď za mnou.”

Cam za mnou nešel, ale cítil jsem, jak se za mnou svíjela jeho lítost jako úponky dýmu, jak jsem vykráčel ven.
------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>