DS2 - kapitola 9

~ Bo na ten komentář k předchozí kapitole se nedalo odpovědět jinak... ;) ~

Kapitola 9

Navzdory oranžovým páskám na uniformě, co nás označovaly za vězně, to dopadlo tak, že Cam a já jsme měli toho večera dovoleno odejít z našeho pokoje. Pár kroků za náma šel mariňák, ale bylo dost snadný ho ignorovat.

„Co tenhle kretén vůbec dělá?” zeptal jsem se Cama, jak jsem ze strany mlátil do automatu a snažil se z něj dostat čokoládu.

„Pravděpodobně se ujišťuje, že se nedostaneme do Jádra a nesabotujeme reaktor.”
Spadla mi brada. „To jako vážně?”

„Bohužel ano.” Koutky mu zacukaly v úsměvu, co mu do očí nedorazil. „S tou mašinou bys měl větší štěstí, kdybys tam vrazil peníze.”

Znovu jsem do něj ze strany bouchl. „Hele, tahle je užuž na spadnutí.”

„Brady.” Mírně potřásl hlavou a pokýval k nasupenýmu mariňákovi. „Vážně?”

Protočil jsem oči. „Co udělají, LT?”

Cam hodil očkem po vojákovi.

„Mohl bych tě vrazit do zasraný basy,” zamumlal.

„Pravda, seržante.” Ukázal jsem mu prázdný dlaně. „Budu hodnej. LT, půjčíš mi dolar? Později ti to vynahradím.”

Cam si povzdychl a potřásl hlavou, ale dal mi dolar a já jedl svojí čokoládu, jak jsme mířili na ošetřovnu. Po cestě se po nás sem tam někdo zvědavě podíval a jednou jsem si myslel, že někdo řekl moje jméno, ale když jsem se otočil, v tý bandě procházejících chlápků jsem žádnou známou tvář nezahlídl.

Na ošetřovně jsem se rozdělili.

„Neodcházej odtud bez doprovodu,” řekl mariňák.

„Ano, seržo.”

Cam po mě blýskl úsměvem. Měl se setkat s velitelem Leonskim a s nějakýma kreténama z intelu. A jakmile jim řekne o Lucy, jakákoli titěrnou svobodu, co jsme si tohle odpoledne užívali, nám pěkně kurva zatrhnout.

„Hodně štěstí, Came.”

Díval jsem se, jak odchází, než jsem vešel dovnitř. Ošetřovna měla svůj konkrétní pach, kterýho jsem se z nosu vlastně nikdy nezbavil. Chladnej vzduch, dezinfekce a zvětralej cigaretovej dým.

„Ježíši Kriste! Brady Garrett!” Doktor mohl být několik stehů v zející řezný ráně nějakýho ubohýho rekruta, ale to mu nezabránilo odhodit nástroje a obejmout mě tak pevně, že ze mě vymáčkl všechen vzduch. „Slyšel jsem, že jsi na cestě sem.” Chopil se mě za ramena a držel mě na dýlku paže, jak si mě prohlížel od hlavy k patě. „Doufal jsem, že to není pravda.”

„To jsme dva, Doktore.”

Upřel na mě svůj přimhouřenej pohled. „To si dovedu představit.”

Pokrčil jsem rameny. „Jo, no. Znáš šarži. Nejsou šťastný, dokud se mnou nějak nevyjebou.”

Doktor vybuchl smíchy. „No, nezměnil ses, co, synku? Pořád ten neposlušnej malej zmetek.”

„Špatnej charakter—”

„Je lepší než žádnej,” dokončil za mě a přetáhl mě zezadu po hlavě. „Idiote.”

Rekrut na lehátku na nás zahlížel jako sůva, zraněnou ruku si držel na klíně.

Opřel jsem se o stěnu a sledoval, jak si Doktor stáhl rukavice, vytáhl novej pár a vrátil se zpět k ruce toho děcka. Nezraněnou ruku měl špinavou. Pravděpodobně to byl mechanik. Měl mozoly, ohoblovaný nehty a oděrky na kloubech. Půlku svýho života pravděpodobně strávil s rukama až po lokte ve střevech sráčů. Kůži na levý zraněný ruce měl zažlucenou dezinfekcí.

Doktorovy stehy byly úhledný a přesný, jak Doktor pracoval s jehlou, nit tahala za maso.

„Pokračuješ ve svým výcviku?” zeptal se mě, jak pracoval.

„Teď jsem pohaněč mopu, Doktore.”

Doktor se zašklebil a probodl mě pohledem. „Kravina!”

Pokrčil jsem rameny.

Doktor se obrátil zpět k ruce toho děcka. „Obvaz,” zavrčel.

Zvedl jsem ho z tácu a podržel mu ho. Roztrhl obal. Zatímco pracoval, využil jsem příležitosti, abych si prohlídl Doktorovy stehy. Ta rána byla skoro pět centimetrů dlouhá, od palce vedla až do masitější části ruky. Na chvíli jsem pocítil nostalgii nebo něco. Byl jsem dobrej medik ve výcviku, Doktorův nejlepší, a jedný mojí části se líbilo být užitečnej. Jasný, druhá moje část se zdržovala na ošetřovně jen proto, že tu jídlo bylo o něco lepší než v kantýně a taky jsem si občas pomáhal k drogám na směnu na černým trhu na stanici, ale z větší části jsem tu práci měl rád. A líbilo se mi, jak Doktor možná věřil, že jsem lepší, než si ostatní mysleli.

Ovázal rekrutovu ruku gázou.

„Udržuj to v suchu,” řekl mu. „A v čistotě.”

Děcko přikývlo. „Ano, pane.”

Doktor ho plácl po rameni. „A zítra přijď na kontrolu, jak se to hojí.”

„Ano, pane.” Děcko se vytratilo, přitom šťouchalo do obvazu. Tolik k udržování čistoty.

Zvedl jsem vlastní ruce. „Chceš se podívat, Doktore?”

Doktor něco polohlasně zabručel. Pravděpodobně už dávno přetáhl svoji přestávku na cigáro. „Co jsi mlátil tentokrát?”

„Zeď,” řekl jsem, posadil jsem se na okraj lehátka. „A poručíka.”

Doktor zvedl svoje huňatý obočí. „Jakýho poručíka?”

„Mýho.”

Doktor si natáhl novej pár rukavic a prohlídl mi pravou ruku. U levý mu to trvalo trochu dýl, opatrně mi ohýbal prsty do bolestivý pěsti. „To se stává často?”

„Ježíši, Doktore, ne! Bylo to tak nějak za polehčujících okolností a už teď se za to cítím jako hovado, jasný?”

„Dobrá. To bys měl.”

Patama bot jsem kopal do kraje stolu. „Já vím.”

Doktor mi ruku pustil. „Nezdá se, že by to bylo zlomený. Dám ti něco na zanícení.”

„To mi došlo,” řekl jsem.

Doktor mi pokynul a já ho následoval k jeho kanceláři. Nemohl jsem si pomoct a podíval se k izolaci, jak jsem procházeli kolem vzduchovýho zámku. Když jsem tam byl naposledy, bylo to proto, abychom Cama vyřezali z nádrže Beztváří. A pak jsem se ho dotkl a můj život už nikdy nebyl stejnej. Ani můj svět.

Něco se mi muselo ukázat na tváři, protože Doktorova tradiční nevrlost trochu zjemněla. Zatlačil do dveří od svýho kanclu a postrčil mě dovnitř.

Zamířil jsem rovnou k poličce s knihama. Prsty jsem sjížděl po rozdrbaných hřbetech jeho knih. Za sebou jsem slyšel škrtnutí zapalovače a otočil se. Překvapil mě, že po mě hodil paklík cigaret.

Chytil jsem ho a přitiskl k hrudi. „Jako vážně?”

Doktor se posadil ke svýmu stolu. „Vypadáš, že by se ti jedna hodila.”

Posadil jsem se naproti jemu. „Jo? To je názor lékaře?”

Odfrkl si.

Ale ta cigareta chutnala dobře. Po takový dlouhý době bez ní se mi třásly ruce a hlava se mi točila. Prvních pár šluků chutnalo příšerně, ale pak se to rapidně zlepšilo. „Jo, to jsem potřeboval.”

„Vede se ti dobře, synku?”

„Myslel jsem si, že jo.” Znova jsem potáhl. „Zhruba ještě před týdnem.”

„Takže ty a Rushton pořád...” Rukou udělal chabý gesto.

„Šukáme?”

Doktorovo huňatý obočí vyletělo vzhůru. „Hodlal jsem říct spolubydlíte.”

Vsadím se, že ne.

„Jo. Máme byt. S Lucy, mojí ségrou. Zrovna teď je u Camových rodičů, takže, víš.” Pokrčil jsem rameny.

„Takže co?”

„Takže to asi všechno vyšlo dobře, ne?” Mírně jsem natočil hlavu, abych viděl na poličku s knihama, jestli zahlídnu Mýtus o Sisyfovi, s tím velkým rudým kamenem na obálce.

„K čertu, Brady.” Doktorův hlas byl tichej. „To není fér.”

No, ani život nebyl fér.

Přetřel jsem si čelo ve snaze uvolnit to napětí, co se ze všech sil snažilo změnit na bolest hlavy. „Bylo mi líp, než jsem dostal ty hloupý nápady o tom, že bych možná mohl jednoho dne vypadnout ze stanice a mít šanci na decentní život.”

Doktor byl dlouhou chvíli zticha.

„A teď... teď je naše spojení zpátky a zasraný Beztváře taky.” Hlas se mi zlomil a zbytek mě málem následoval.

Povzdechl si. „Sakra, Brady. Co můžu udělat?”

Přejel jsem si rukou přes svoje pálící oči. „Co já vím. Mohl bys zkusit nechat lékárničku otevřenou?”

Doktorovi zacukaly rty, co možná měl být úsměv. „No, cokoli kromě tohohle.”

Nic a oba jsme to věděli. Ticho se natahovalo.

Doktor zatočil na stole propiskou. „Takže, Wade je mrtvej.”

Spadla mi brada. „To jako vážně?”

„Oběsil se. Teď to bude několik měsíců.”

Dal jsem si vteřinu, abych zjistil, jakej z toho mám pocit. Dopadlo to tak, že jsem ani tak dlouho nepotřeboval. „Super. Nemohlo to potkat lepšího chlápka.”

Jen jsem si přál, aby měl hrob, na kterým bych mohl tančit.

Doktor zabrblal, pak vysunul zásuvku od stolu a vytáhl z ní lahev. „Něco k pití?”

„Kurva, jo.”

Odšrouboval víčko z lahve.




Když pro mě přišel Cam s mariňákem, měl jsem trochu vratký boty.

„Analgetika,” řekl Doktor chraplavě a poplácal mě po zádech, aby mě poslal ven.

Možná jsem se trochu zapotácel.

„Jsi opilej, Brady?”
„Trochu, jo.” Poplácal jsem se po kapse, abych zkontroloval, že mám pořád Doktorovy cigarety. Doktor na mě dával pozor.

Když jsme se dostali do našeho pokoje a mariňák nás tam zavřel, pořád jsem byl nabuzenej.

„Takže takhle zní dohoda,” řekl Cam, nakormidloval mě k posteli a nechal mě na ní spadnout tváří napřed. „Od teď jsme více méně v karanténě.”

„Dá rozum.” Snažil jsem si z kapsy vytáhnout cigarety. Bylo to složitější než mělo. Pak jsem si uvědomil, že jsem se o to pokoušel svojí oteklou rukou. Převalil jsem se na záda a vyměnil ruce. „Co hodlají províst s Lucy?”

„Nevím.” Kousal se do dolního rtu a cítil jsem, jak na mě klesla jeho starost. „Ale dostaneme se domů, jasný? Uděláme to správně.”

„Dobrá.” Chvíli jsem zíral do stropu. „Teď ze mě pravděpodobně mluví Doktorova whiskey, ale věřím ti.”

„Jo?”

„Jo.” Vzdychl jsem. „Vždycky si myslíš, že ty kraviny dopadnou dobře a že nás nesestřelí z oblohy a já si myslím, že seš idiot, ale taky jsi měl vždycky pravdu. Takže skutečnej idiot jsem asi já.”

Lehl si vedle mě. „Kolik jsi toho vlastně vypil?”

Hrál jsem si s paklíkem cigaret a konečně jednu vytáhl. „Trochu. Hodně. Ráno mi pravděpodobně bude blbě.”

„Nebo dřív.”

„Asi.” Strčil jsem si cigaretu mezi rty a Cam se natáhl a vytáhl mi ji. „Hej, kreténe!”

„Jestli kouříš, nemůžu tě políbit.”

„Chceš mě políbit?”

Zvedl se na jednom lokti, pak se sklonil dolů a přitiskl rty na moje. Ze začátku jenom malej, nevinnej polibek a pak jazykem objel kraj mých rtů, otevřel je.

Zasténal jsem.

Odtáhl se. „Chutnáš jako cigarety a whiskey.”

„Jo.” Zašklebil jsem se na něj. „Co s tím hodláš udělat, LT?”

Palcem mi přejel podél čelisti. „Počkám, dokud si nevyčistíš zuby.”

Zkurvenej suchar, jelikož jsem si byl celkem jistej, že se ještě chvíli nepohnu.

Cam odešel do koupelny a vrátil se s hrnkem vody. Pak mě přiměl se posadit a celej ho vypít.

„Nemyslím si, že jsem tě někdy viděl opilýho,” řekl.

„Jo.” Konečně jsem si zapálil cigaretu a pak máchl do místnosti. Vzoru, co jsem udělal rukou, se držel titěrnej proužek dýmu. „Je to skutečná oslava, ne?”

Usmál se.

Sklepal jsem popel do hrnku. Byl dost horkej, že to zasyčelo, jak se dostal k tý trošce vody na dně. „Naposled jsem se asi taky zlil tady v týhle zkurvený plechovce. Nic jinýho na práci, víš? Vsadím se, že se chlapi pořád schovávaj v tom samým starým skladišti za inženýrstvím a vypalujou si tam vlastní pití.”

„Tvoji kamarádi?”

„Nikdy jsem neměl kamarády, LT.” Nebažil jsem po lítosti, jen jsem konstatoval fakt. Znal jsem chlápky, s kterýma jsem vycházel dobře, a kretény, co mi chtěli protočit ciferník. Nebyl nikdo, koho bych mohl nazvat svým kamarádem. Možná Cesari. Ten šilenej čurák Hooper. A myslel jsem si, že Branski, dokud se nespřáhl s Wadem a těma dalšíma kreténama ve snaze mě zabít. Což by se jim naprosto povedlo, kdyby nebylo Cama a Kai-Rena. Někdy to bylo, jako bych ještě pořád ležel zlomenej na podlaze tý UV komory, a cítil jsem, jak moje vlastní maso začínalo hořet. V tý době už jsem tak nějak nic necítil – kurva dík za ztrátu krve a následnej šok – ale cítil jsem to. „Chlápci jako já si kamarády nedělaj.”

Cam se na mě neochvějně díval, ale nic nenamítal.

„Většinou jsem měl jenom nepřátele,” řekl jsem. Nakrčil jsem nos. „Když už jsme u toho, Wade je mrtvej.”

„Wade.” Zamračil se. „Ten chlápek, co...”

Tu myšlenku nedokončil.

„Jo,” řekl jsem. „Oběsil se. Ten zkurvenej kretén. Ne kvůli tomu, že by se oběsil. To bylo to nejlepší rozhodnutí, co kdy udělal. Ušetřilo by mi spoustu zkurvenýho smutku, kdyby to udělal o pár let dřív.” Snažil jsem se představit si, jak visí, snažil jsem se z toho mít radost, ale místo toho jsem akorát viděl Mika Marcella, jak bosýma nohama šoupal o podlahu sprchy. „Takže jo, když jsem tu byl poprvý, potkal jsem takovej druh chlápků, Came. Ne kamarády.”

Povzdechl si.

„Mě to nevadí,” řekl jsem mu. „Mám tebe a mám Lucy. A tentokrát to nevzdám, ani jednoho z vás. Tentokrát budu věřit, že se dostanem domů.”

„Dostanem,” řekl Cam, jako kdyby v jeho světě nebylo žádný místo ani pro drobet pochyb.

Camův svět.

Camův svět byl plnej světla hvězd, plnej divů. Cam se díval na vesmír a nebál se. Ať už přicházelo cokoli, Cam tomu bude čelit s odvahou a důstojností, s dvěma vlastnostma, se kterýma jsem neměl zkušenosti ani za hovno, ale mohl mě učit. Tentokrát budu poslouchat. Tentokrát mu budu věřit.

To byla víra, myslím.

V Kopě nebyly žádný státní školy. Když jsem byl děcko, chodil jsem do církevní školy. Učili nás, jak spojit naše špinavý dlaně k sobě a zavřít oči a říct tajný slova, co Boha přimějou poslouchat. Byla to kravina, tehdy a teď, protože tehdy nezáleželo na tom, jak moc jsem věřil. A věřil jsem. Snažil jsem se. Cítil jsem, jak se mi každej sval v těle napjal, jak jsem se sehnul přes bolest v mým prázdným břiše, s rukama pevně sepnutýma, všechny myšlenky jsem posílal nahoru do nebes, o kterých slibovali, že poslouchají. Tehdy mi modlitba nic nevynesla. Ani plný břicho, ani peníze na ruku a ani jeden den, kdy by mě moje macecha Linda z nějakýho důvodu neseřezala. Jednou jsem se svýho učitele zeptal, proč nejsou moje modlitby vyslyšeny, a on řekl, že to je proto, že nemám víru.

Moje škola byla jenom plechová chatrč na plácku s rudou hlínou s jediným eukalyptem jako stín. Během oběda jsme pod tím stromem všichni seděli, bosýma nohama jsme plácali do prachu, v břiše nám kručelo, jak jsme s doširoka rozevřenýma očima koukali na děcka, co vlastně měly něco k snědku, a čekali jsme, až nás učitel zavolá zpět dovnitř. Zeptal jsem se učitele, jak můžu získat víru, ale nebyl schopnej mi to říct. Jen řekl něco o tom, že musím do svého srdce přijmout Ježíše. Ale já jsem nepřemýšlel srdcem, ale jenom svým břichem. Celkem brzo jsem zjistil pravdu: modlitba mi nic nevynesla, protože v kosmu nebyl nějakej milující Bůh, co by naslouchal.

To jediný, co tam venku bylo, byli Beztváře.

Zvedl jsem svůj rozmazanej pohled k oknu a zíral ven. Odtamtud přicházely všechny moje nejhlubší strachy. Každá noční můra, co jsem kdy měl.

Cam se o mě opřel, srazili jsme se rameny.

„Nechápu, co Kai-Ren chce,” řekl jsem a snažil jsem se, aby mi srdce tak nebušilo. „Jen to chci pochopit.”

„Někdy věci prostě nechápeme,” řekl Cam.

Vzpomněl jsem si, co mi Chris Varro řekl ve svý kanceláři: „Důstojník se tě zeptá na otázku a ty odpovíš. Dá ti rozkaz, ty poslechneš. Není to tak těžký.”

„Jsem strašnej voják,” odfrkl jsem si.

„To teda jsi,” řekl Cam a přehodil přes mě paži. „Štěstí, že na tom nikomu důležitýmu nesejde.”




Tý noci jsem znovu snil o Kai-Renovi. Otevřel jsem oči a zjistil jsem, že jsem na jeho lodi, a známý ostří paniky mi probodlo vnitřnosti. Vytáhnul jsem se na nohy, mazlavý ruce jsem si otřel o kalhoty. Tentokrát jsem se místo toho, abych slepě běžel za Camem, snažil zjistit, jestli z okolí vůbec něco pochopím. Chodba, kde jsem byl, zářící a tepající divnou energií, se stáčela dost ostře, že jsem ani jedním směrem moc daleko neviděl. Přemýšlel jsem, jestli je tohle vůbec pravý zpodobnění lodi, nebo jestli to je jenom nějaká zkratka. Povede ta chodba někam nebo se to jen promění na zbytečný kolečko?

Měl jsem na tomhle místě nějakou moc?

Kdysi mi Kai-Ren dal Kopu.

Teď jsem na ni pomyslel, co nejvíc jsem mohl.

„Ne,” řekl jsem nahlas a pevně sevřel oči. „Ne. Tady nechci být.”

Natáhl jsem svou třesoucí se ruku, abych se dotkl stěny, a místo toho jsem prsty zavadil o nános suchýho listí. Jeden jsem rozdrtil a vzduch naplnila sladká, nezaměnitelná vůně eukalyptu.

Otevřel jsem oči.

Kopa.

Seděl jsem na břehu řeky, kde nad suchou rudou hlínou visel starej zrezlej trojúhelník. V létě, v mokrým období, sem chodily všechny děcka a houpaly se do blátivý vody. V suchým období nebylo v řečišti nic než hadi a ještěrky, jak šustily suchýma listama.

Bylo horko. Po zádech pod tričkem mi sklouzl pramínek potu.

„Hej.”

Vzhlídl jsem, jak se Cam posadil vedle mě. Ve slunečním světle jsem kolem jeho nosu viděl světlý pihy. Jeho zelený oči zářily. Viděl jsem v nich celý světy.

„Hej,” řekl jsem a odcvrnkl jsem si z hřbetu ruky zelenýho mravence, než mě stihl štípnout.

„Tohle jsi udělal ty?” zeptal se.

„Myslím, že jo. Já vážně nevím.” Shlídl jsem na svoje boty a začal je rozvazovat. Zase jsem chtěl pod nohama cítit hlínu. Jak jsem prstama odmotával tkaničky, pomyslel jsem na Marcella. „Dřív jsme to měli, v nádrži, takže mě napadlo, že by nám to mohl znovu dovolit.”

„Líbí se mi to.”

„Jsem si dost jistej, že je to zamlžený nostalgií, LT,” řekl jsem a vrazil do něj ramenem. „Viděl jsi skutečnost.”

Záblesk pohybu ve stromech na druhý straně řeky a všechno ostatní ztichlo. Dokonce i vřeštící kakaduové ztichli. Srdce mi přeskočilo.

„Lucy? Lucy!”

Pokud s náma byla na lodi Beztváří, pak proč ne tady? Tohle byla taky jenom konstrukce.

Ze stromů vystoupila vysoká silueta celá oděná v černým.

Sakra sakra sakra.

Kai-Ren.

Cam mi položil ruku na předloktí, aby mě ustálil. „Jenom sen,” zamumlal.

Noční můra.

Zhluboka jsem se nadechl a zadržel dech tak dlouho, jak jen jsem dokázal. Snažil jsem si vzpomenout, jak jsem se nehodlal nechat vyděsit, jak jsem teprve před hodinama, před spaním, seděl v našem pokoji na Defenderu 3 a zíral do kosmu.

Kai-Ren se vydal k nám. Jak kráčel k řečišti, pod jeho zářivýma černýma botama se v obláčcích zvedal prach. Prach na něj nesedal, nenechal na něm jediný stopy a to, víc než cokoli jinýho, mi řeklo, že tohle nebylo skutečný.

Cam se postavil, aby se s ním setkal. „Kai-Rene.”

Ani sebou necukl, jak se k němu natáhla útlá ruka v rukavici a Kai-Renovy prsty mu přejely po tváři. Jenom zíral do Kai-Renových rysů pod maskou, na tváři podivnej polovičatej úsměv.

„Cam-rene.” Maska se obrátila ke mně. „Bray-dee.”

Mělo mě zamrazit, jak jsem od něj slyšel svoje jméno, ale byl jsem prostě jen otupenej. Možná že to bylo všechno, co byla odvaha: otupělost. Nebo to možná bylo něco úplně jinýho.

Zadrhl se mi dech, když se Cam natáhl a prsty sklouzl kolem Kai-Renova zátylku. Slyšel jsem nepatrný kliknutí, jak se nějaká přezka otevřela nebo jak zmáčkl nějakej knoflík nebo něco, a pak mu Cam sundal masku.

Kai-Renova tvář byla noční můra, hlava smrťáka.

Měl maso bílý a studený jako porcelán a těsně natažený přes ostrou, hranatou lebku s výraznýma lícníma kostma a čelem. Jeho oči neměly řasy, duhovky měl žlutý, nos měl užší než člověk. Rty měl tenký a bezkrevný. Ve slunečním svitu jsem pod sinalou kůží na jeho spáncích viděl žlutavý žíly.

„Proč je naše spojení zpět?” zeptal se ho Cam. „Proč jsi ty zpět?”

„Zavolalo mě to.” Kai-Renův pohled se zamíhal mezi námi, jako ještěrka. „Ty jsi mě zavolal, Cam-rene.”

Camovi vynechalo srdce. „N-ne.”

Camovo popření bylo prázdný. Nezáleželo na tom, jestli to byla pravda, protože copak nesnil o světlu hvězd? Necítil, jak ho to táhne, od tý doby, co byl děcko, a sledoval, jak se mu ze stropu v pokoji houpou modely Hawků na rybářským vlasci? A navzdory všemu, co se mu stalo, netoužil pořád vrátit se zpět do kosmu?

Sklopil jsem zrak a zamrkal svýma pálícíma očima. Zíral jsem na zem. Tam bylo moje srdce, v teplý rudý hlíně, do který jsem mohl zavrtat palce u nohou.

Cam tam nikdy nebyl.

„Vaše mysli jdou zase slyšet, jako statická elektřina,” zasyčel Kai-Ren tiše.

„Ale proč je to zpět?” Cam se zamračil. „Řekl jsi, že je to na dobro rozbitý.”

„Vaše těla, vaše chemie, je to jiné.”

Cam na chvilku zavřel oči. Když je znovu otevřel, tvář měl odhodlanou. „Jsou vyděšený, že se vracíš, abys porušil úmluvu, že nás hodláš zničit.”

Kai-Ren zasyčel. Možná to měl být smích. „Kdybychom vás chtěli zničit, už by z vás byl prach.”

„Já to vím,” řekl Cam. „Ale oni se bojí.”

Kai-Renovy ploché nozdry se zachvěly. Odpor?

Cam ho vzal za ruku a zvedl ji, dlaní k obloze. „Máš naše životy tady.” Palec mu vmáčkl do dlaně a pak stočil jeho prsty do pěsti. „Můžeš nás tak snadno rozdrtit. Proto se bojí.”

„Ty se taky bojíš.”

Cam se mi na okamžik podíval do očí. „Bojím se, co provedou nám. Mě a Bradymu a Lucy.”

„Lu-cee,” zašeptal Kai-Ren.

Otočil hlavu, v jeho žlutých očích se lesklo slunce.

Spatřil jsem ji, na druhý straně řečiště, na vrcholku kopce. Její vlasy vlály ve větru, modrá károvaná školní uniforma se jí třepotala kolem kostnatých kolen. Byla tam, ale nebyla, tady ale přitom ne, nějak zastřená vzdáleností tisíců kilometrů. Byla tady, ale byla taky na Zemi. Tak daleko.

Jak jsem ji sledoval, připojili se k ní muži, jako kdyby vystoupili z mlhy. Pět mužů, všichni v šedých uniformách. Byli příliš nepatrní, příliš přízrační, abych rozeznal jejich rysy. Ale jednoho z nich jsem znal. Znal jsem jeho výšku, jeho postoj, šířku jeho ramen a tvar jeho čelisti. Znal jsem to ze svých snů, ještě než jsem ho potkal: Chris Varro.

Zpropadeně.

Fungovalo to.

Chris Varro byl taky připojenej.




Probral jsem se ze snu a lapal po dechu. Cam vedle mě to samý.

„Do prdele,” zamumlal jsem. „To se stalo, že jo?”

„To se stalo.” Camovi srdce tlouklo jako splašený; cítil jsem to ve vlastním tepu. Zase jsme byli synchronní, naše srdce už nebily v protipólu. Nebylo to tak uklidňující, jak by mělo. Jako dlouho, než se k našim srdcím přidá to Lucino? Jak dlouho, než se k nám přidá Chris a ostatní? Jak dlouho, než v mojí v hlavě nebude žádný zasraný místo, protože bude plná vzpomínek, hlasů, strachů, snů a nočních můr jiných lidí?

Lidi takhle neměli fungovat. Tohle nebylo něco, k čemu jsme se vyvinuli, abychom to zvládli.

Jak dlouho, než nás to všechny zkurveně dožene k šílenství?
---------------------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>