Kapitola 11 – Skrytá past ve slovech
Lu Tianchen zíral na Tang Fenga. Chtěl z jeho očí získat nějakou odpověď, ale v nádherných duhovkách druhého muže nemohl nic najít.
Nebylo to poprvé, co Lu Tianchen Tang Fenga zkoušel, ale tentokrát to bylo trochu jiné. Lu Tianchen na něj nezíral tázavým pohledem, ale spíš se na něj díval s pochopením a posedlostí, dával najevo pocit, který ani on sám nepodezíral.
Tang Feng si jako herec věřil, že dokáže pochopit emoce za různými pohledy. Co mohl Lu Tianchen myslet tím, když na něj tak hluboce pohlížel?
Kvůli té intenzitě předsedova pohledu Tang Feng nedokázal odvrátit zrak. Bylo to jako plamen, co se ho snažil upálit zaživa. Chtěl se dostat z dosahu toho ohně, ale měl pocit, jako kdyby byl přilepený na místě.
Kdo netoužil milovat druhého?
Lidé přirozeně věnovali víc pozornosti lidem, co k nim byli laskaví. Lidé si pamatovali, kdo se na ně toho rána usmál, kdo jim přinesl snídani a kdo jim pomohl s taškou. Vryli si takové věci do paměti a když se s tím člověkem znovu setkali, vybavili si je.
Pro lidi bylo přirozené bažit po pozornosti, bažit po lásce, bažit po uznání.
Když se Tang Feng vydal na dráhu herce, bylo to také proto, aby získal pozornost, kterou si nemohl získat v normálním životě? Jako opuštěnému sirotkovi mu už bylo odepřeno uznání, které si jako lidská bytost zasloužil. Potřeboval dokázat, že v očích společnosti nebyl bezcenný. Že jeho existence měla smysl. Nenarodil se proto, aby ho mohli opustit.
Lidé často říkali, že Fiennes byl zázrak. Proměnil se z opuštěného sirotka na herce, kterého milovaly miliony. Jako Fiennes věděl, že ho jeho fanoušci milovali, ale mnohem víc bažil po lásce lidí kolem něj než po lásce publika odděleného stříbrným plátnem. Jenom lidé, co k němu měli blízko, věděli, jaký byl ve skutečnosti a ne jenom jeho odraz Fiennese, co vytvořila média a jeho agentura.
„Dobrou noc.” Lu Tianchen se naklonil kupředu a políbil Tang Fenga na čelo. Zvedl se z postele a zhasl světlo.
Tang Feng v setmělé místnosti zíral na strop. „Lu Tianchene, co přesně má tohle být?”
„Rozcvička na tvoje zítřejší představení,” odpověděl Lu Tianchen v klidu, jako kdyby to bylo naprosto logické.
„Ty víš, co tím myslím, neměň téma. Vysvětli to jasně, přece nejsme děti.” Tang Feng rozhodně zamrkal a znovu otevřel oči. Otočil se k Lu Tianchenovi zády a přitáhl si přikrývku až k bradě.
Jelikož ti dva spali ve stejné posteli, měli dvoje přikrývky. Tang Feng měl ve spaní ve zvyku svou přikrývku objímat. Nerad se o ni dělil s někým jiným; to by znamenalo, že aby usnul, musel by obejmout něco jiného.
„Tak jakou odpověď ode mě chceš?” Lu Tianchenův hlas zněl jako recitace básně ve tmě. Každé slovo mělo svůj příběh, svou báseň.
„Ty... Chováš vůči mě nějaké city?” Tang Feng tiše mlaskl, jak ho to rozčílilo.
Když se Tang Feng na tu otázku zeptal, zjistil, že vlastně tak moc nechtěl znát odpověď. Ať už by Lu Tianchen odpověděl ano nebo ne, ani z jednoho by nebyl šťastný.
„Jestli máš na mysli, jestli s tebou chci spát, tak je odpověď ano.” Kvůli Lu Tianchenově přímé odpovědi se Tang Feng usmál. Pak Lu Tianchen pokračoval: „Vzpomínáš si, co jsem řekl? Možná jsem podnikatel, ale taky jsem muž. Pokud jsi tak chtivý mě svést, pak nejsem proti mít kancelářskou aférku s jedním svým zaměstnancem.”
Z těch slov, co Lu Tianchenovi vyšla z úst, měl Tang Feng pocit, jako kdyby sledoval nějakou nudnou komedii.
Tang Feng zabořil hlavu do přikrývky. Řekl mírně utlumeným hlasem: „Řekl jsem, že jsem tě nesváděl. Proč nejdeš spát zpět do svého pokoje?”
Ani ne za dvě sekundy Tang Feng pocítil, jak mu po zádech sklouzlo teplo a jak se rozšířilo k jeho údům. Lu Tianchen ho zezadu objal. Ačkoli mezi sebou měli vrstvu přikrývek, to teplo stačilo na to, aby jej popálilo. „Poslední dobou jsi byl vážně nestálý.”
„Ach... Snažil jsem se vžít do své postavy. Můžeš mě trochu pustit? Je tu trochu moc horko.”
„Horko? Od kdy nosíš v posteli pyžamo?” Lu Tianchen se uchechtl. Tang Feng na zátylku cítil horký dech druhého muže. „Bojíš se, že bych se o něco pokoušel? Víš ty co? Člověk je nejméně přitažlivý, když je naprosto nahý. Je to špatný vkus a akorát tak působí nuzně.”
„Počkej...” Tang Feng se zamračil. „To se mě snažíš přimět, abych se svlékl?”
Lu Tianchenovo nepravděpodobné vysvětlení nebylo vůbec přesvědčivé.
„Můžeš to tak vzít.”
Nebesa, nevěděl, že vážný muž jako Lu Tianchen měl také svou zvrhlou stránku s hroší kůží. No ano, člověk by druhé neměl posuzovat podle vzhledu. Tang Feng si zakryl tvář oběma rukama. Co přesně se dělo? „Ne, mám pocit, že se mě snažíš vtáhnout do pasti. Od teď nebudu odpovídat na žádné tvé otázky. Proč prostě nejdeme spát, dobrá?”
Film: SATAN'S ALLEY
SCÉNA 12
EXT. V KOSTELE – NOC
Dny ubíhaly jeden za druhým. Když padla noc, mnichové z kostela se už vrátili do svých vlastních cel. V kostele zůstaly akorát jasně hořící svíčky, co tančily v slaném mořském vánku, a jeden osamělý mnich.
Tang už byl v klášteře tři měsíce. Věřil, že zpráva o jeho zločinu se nikdy nedostane přes moře až sem, kde teď byl. Musel tomu věřit. Tang měl na sobě prostou černou róbu a klečel před sochou Boha a modlil se. Modlil se, aby mu Bůh odpustil jeho lži, neboť lhal všem tady v klášteře.
Ten podvrh dopisu, co jim dal. Nikdo z nich neznal pravdu.
Čas od času se v noci probudil a v uších mu zněla obvinění jeho minulých společníků. Obvinili ho z nečistoty. Ta ošklivá slova a zahlížející oči mu vyhrožovaly, že jej pohltí jako moře venku. Topil se ve vodě, potápěl se hlouběji a hlouběji. Nemohl dýchat a světlo před jeho očima postupně tmavlo. Nakonec se potopil do chladného a bolestného světa plného temnoty.
Tang pokračoval v modlitbě a odříkávání písma.
Mořský vánek venku cloumal okny a staré, dřevěné rámy skřípaly na protest. Některé svíčky se závanem zhasly.
Po půl hodině modlení se Tang cítil mnohem lépe. Cítil, jak se mu srdce s každou modlitbou zklidňovalo. Otevřel oči a rozhlédl se kolem sebe; byl jediný, kdo zůstal v kostele.
Bylo na čase, aby se vrátil do své cely. Musel brzy vstávat a zalít zahradu. Mnichové v klášteře žili soběstačným životem. Jako cizinec a nově příchozí měl na starost velký díl práce kolem kostela. Tang si nestěžoval, věděl, že to byl boží způsob trestu.
Tang vykročil ke svícnům. Jeden zvedl a foukl do něj, tančící plamen rychle zhasl a nechal po sobě doutnající knot.
Otočil se a jednu po druhé sfoukl zbývající svíčky.
Tang za sebou brzy zaslechl kroky. Byly jasné a vyrovnané, jako kdyby se k němu blížil náhlý poryv větru.
Tang se otočil a podíval se směrem, odkud slyšel ty kroky. Ten člověk, kterého spatřil, byl od hlavy až k patě zahalený ve své černé róbě. Jejich mnišské róby měly velkou kutnu. Jak měl tu kutnu staženou do obličeje, byla z něj z venku vidět akorát brada.
Ten člověk prošel dveřmi a zastavil se tři kroky od Tanga. Natáhl svoje bledé ruce vzhůru a stáhl si kutnu. Tang toho muže znal; byl to první člověk, kterého spatřil, když se probral: Chris.
Kromě těch prvních pár dní na něj Chris znovu nepromluvil. Tang to chápal, každý nerad mluvil na někoho, kdo nemohl odpovědět. Ale často Chrise viděl stát na různých místech, jak ho hlubokým pohledem pozoroval.
Kvůli Chrisově pozornosti se Tang cítil napjatě a nepříjemně. Cítil, jak mu srdce bilo jako splašené, jak se mu snažilo vyskočit z hrudi.
„Tady jsi.”
Chris k němu přišel. Tang na něj zíral a nevěděl, co má dělat. V ruce stále držel zapomenutou hořící svíčku. Roztavený vosk stékal po svíčce a skápl mu na ruku. Tang sebou trhl bolestí a instinktivně tu svíčku upustil.
Bílá svíčka dopadla na zem a rozlomila se na půl. Po svíčce stékal vosk jako slzy a sbíral se v loužičce na chladné, tvrdé podlaze.
Tang na tu zlomenou svíčku zíral. Sehnul se, aby ji sebral, ale Chris ho popadl za zápěstí. Vedle ucha mu zazněl hlas, co byl svůdný jako hlas ďábla.
„Já vím... vím, že máš své vlastní tajemství. Možná jsi tím dopisem oklamal ostatní, ale moje oči oklamat nedokážeš, Tangu.”
Tang zvedl hlavu a podíval se na Chrise. V jeho očích se sváděla bitva, trpělivost bojovala se strachem a křehkostí. Zároveň s tím vzal Chris Tangovu tvář do dlaní a políbil jej na rty. Tang se mu vzpíral a s tím na zem svrhl další svíčky.
Svíčky se koulely po zemi a vrhaly světlo po celém temném kostele. Vítr venku zuřivě narážel do stěn, zatímco roztříštěné měsíční světlo vrhalo jejich propletené stíny na sochu Boha.
V tom okamžiku oblohu pročísl blesk.
----------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat