pondělí 13. listopadu 2017

TS2 - kapitola 13


Kapitola 13 – Malá žádost


Gino zaskřípal zuby bolestí, jak mu Tang Feng silně přetřel místo, kam ho Charles praštil. „Takhle by ses měl chovat ke svému zachránci?”

„Copak jsem tě nakonec nezachránil já? Až by s tebou Charles skončil, byl by z tebe krvavý flek.”

„Proč se znáš s tak násilným mizerou? Vůbec se k tobě nehodí. Tangu, měl by sis od takových lidí udržovat odstup. Všichni to jsou bezcitní upíři, co tě vysají do poslední kapky krve a nechají tě hnít na zemi.” Gino zíral na druhého herce. Tang Feng měl rty trochu nateklé. Ginovi netrvalo dlouho, než mu došlo, jak se to stalo.


Gino měl pocit, jako kdyby ho ten zatracený Charles nekopl jenom do břicha, ale taky do hrudi. Jinak by neměl pocit, že ji má tak ztěžklou.

„Mám pocit, že mám nějaké vnitřní zranění. Zrovna teď mě hrozně bolí na hrudi. Zatraceně, zažaluju ho!” Nejenom že ho bolelo na hrudi, ale také měl problémy se nadechnout. Měl pocit, jako kdyby byl na kraji smrti.

„Nebuď děcko. Pokud ho zažaluješ, pravděpodobně skončíte se stejným trestem. Nezapomeň, že jsi zaútočil jako první, pane Michaeli Gino.” Tang Fenga překvapila Ginova neomalenost. Gino vrazil Charlesovi pěstí, aniž by se nejdřív na něco zeptal. Charles měl také v oblibě vyživovat svou zášť; Ginovo jméno už pravděpodobně bylo na jeho černé listině. Tang Feng došel k názoru, že až se vrátí domů, musí Charlesovi uštědřit pár dobrých kopanců.

Tang Feng se letmo podíval po Ginovi. Ten na něj upíral pohled jako dítě, které člověk pokáral za něco, co neudělal. Jak se dalo čekat, ten dojem vychovanosti, jakým Gino působil, když se poprvé setkali v Číně, si akorát Tang Feng sám vysnil. To umíněné a náročné přerostlé děcko, co před ním zrovna teď sedělo, byl Gino, co kdysi znal.

Gino se narodil do bohaté rodiny a dostalo se mu prvotřídního vzdělání; vskutku to byl šťastný život. To samozřejmě znamenalo, že Gino měl strašnou povahu, co byla důsledkem všeho toho rozmazlování, co se mu dostalo od jeho rodiny a manažera.

„Příště z něj vymlátím duši!” slíbil si Gino.

Tang Feng se uchechtl. Charles svoje svaly nenabyl cvičením v tělocvičně. To bylo jasné z toho, jak se s Ginem před chvílí pral.

Gino se svoje rány jasně naučil od trenéra v tělocvičně, s důrazem na pravidla a dobrou fyzičku.

Naopak Charles bojoval jako zločinec na ulici. V jeho způsobu boje nebyla žádná pravidla nebo vzorce, ale Tang Fengovi stačil jeden pohled a věděl, že měl spoustu zkušeností z boje; každou pěstí a každým kopem, co na Gina namířil, šel pro smrt.

A co dobré sportovní chování?

Když přišlo na rvačku se skutečnými noži a pistolemi, kdo měl čas starat se o sportovní chování? Každopádně ti dva nebyli rivalové, co spolu bojovali ve férovém zápasu na nějaké soutěži.





Kvůli té rvačce měl Gino těžkosti odpoledne točit svoje scény. Nakonec měl s režisérem dlouhý hovor o své roli a co by měl ztvárňovat. V důsledku čehož mohl Tang Feng odejít dřív.

Doma na něj čekal násilný medvěd jménem Charles. Tang Feng musel Charlesovi v poledne kývnout na nespravedlivou úmluvu, aby toho medvěda přiměl v klidu odejít.

Zatímco si Tang Feng sbíral věci a připravoval se se svým asistentem odejít, přijel Lu Tianchen, aby jej vyzvedl.

„Předsedo Lu, nemáš spoustu práce?” Tang Feng seděl v autě vedle Lu Tianchena. K téhle jejich rutině docházelo už několik dní. Lu Tianchen ho přijel vyzvednout, kdykoli měl čas. Ačkoli Lu Tianchen jako CEO velké společnosti teoreticky neměl mít tolik volného času.

„Musím akorát zadávat úkoly svým zaměstnancům a pak čekat, až mi na účet přibudou peníze.” Lu Tianchen pomalu vyjel z natáčecí lokace. Jak otáčel volantem, podíval se po Tang Fengovi. „Jsem investor, podnikatel. A ne dělník, jasné?”

„Správně, samozřejmě, to já jsem dělník.” Zatracení kapitalisté, co akorát umí vykořisťovat pracující třídu.

Lu Tianchen se usmál a nic na to neřekl. Tang Feng si najednou uvědomil, že jak s Lu Tianchenem, tak s Charlesem vycházel mnohem přirozeněji a poklidněji. Jejich každodenní konverzace odplavily jejich počáteční konflikty a obezřetnost, co mezi nimi byla. To by se mělo brát jako dobrá věc.

Nakonec by se z nich mohli stát dobří přátelé, s důrazem na to „dobří přátelé”.

„Dneska za tebou přišel Charles, že? Řekl, že tě chce překvapit,” řekl Lu Tianchen.

„Ano, překvapit. Ačkoli by mnohem přesnější bylo nepříjemně šokovat. Zmlátil Gina, i když Gino po něm vystartoval jako první. Ale nakonec to celé bylo nedorozumění.” Tang Feng si povzdechl, jak se podíval z okýnka. Teplota až do večera neklesne. Vítr, co mu foukal do tváře, s sebou přinášel horko. Rychle okýnko zavřel.

„Charles má tvrdou pěst.”

Tang Feng se usmál a podíval se na Lu Tianchena. „To zní, jako kdybys s ním už bojoval?”

„Jsou časy, kdy se muži musí popasovat pěstmi.” Lu Tianchen se usmál a zdálo se, že na něco vzpomínal.

Tang Feng si představil, jak se Lu Tianchen a Charles navzájem mlátí. Ze zvědavosti se zeptal: „Kde jste se porvali? V aréně? A kdo vyhrál?”

„Kdo chceš, aby vyhrál?”

„Hmm... vsadím se, že to byla remíza. Tebe jsem ještě bojovat neviděl, ale vzpomínám si, že jsi řekl, že ti mlácení lidí jde. Co se týče Charlese, zrovna jsem měl příležitost jeho rvačku shlédnout. Hádám, že jste zhruba na stejné úrovni,” analyzoval Tang Feng se staženým obočím.

Lu Tianchen se zasmál. Podle jeho hlubokého uchechtnutí se zdálo, že ho to celkem pobavilo.

„Jo, máš pravdu. O moc ses nezmýlil.”

„Řekni mi o tom víc?” Lu Tianchen vždycky zmlkl uprostřed historky. Tang Feng byl zvědavý a chtěl vědět víc. Jelikož teď trénoval bojové umění, zajímalo ho všechno, co mělo co dělat s bojem.

I když měl ve svém minulém životě čínské předky, nanejvýš se mohl počítat za polovičního Číňana. Vyrostl v Americe a i když se ponořil do čínského jazyka a kultury, jeho vzdělání bylo stejně pevně zakotvené v americké kultuře. Jeho přátelé byli také Američani. V důsledku čehož neměl moc zevrubné pochopení čínské kultury nebo bojového umění.

Charles byl přece jenom poloviční Číňan, takže byl prakticky stejný jako Tang Feng. Ale Lu Tianchen byl jiný. Dle vzhledu byl Lu Tianchen ryzí muž Východu.

„Takže si mám na tobě vymámit slib jako Charles?” I když to Lu Tianchen formuloval jako otázku, tón jeho hlasu prozrazoval, že to myslí vážně. Lu Tianchen jako podnikatel nenabízel nic zadarmo.

„Příliš se spoléháš na svou moc, ty upírský kapitalisto.”

„Ten kompliment mě těší.” Lu Tianchen začínal mít kůži stejně tlustou jako Velká čínská zeď. Tang Feng nesnášel, když narazil na lidi s hroší kůží.

Po chvilce váhání se zeptal: „Co chceš na oplátku?” Až si vyslechne podmínky, rozhodne se, jestli to přijme nebo ne.

„Nemáš zítra ráno volno? Co kdybys mi udělal snídani,” prohlásil Lu Tianchen.

Tang Feng pozvedl obočí. Slyšel ho správně? To ho Lu Tianchen zrovna požádal, aby mu připravil snídani?

„Jsi si jistý?” Tang Feng si vybavoval, že zmínil, že neumí vařit, takže nevěděl, jak udělat snídani (Pozn.: WTF?!). Byl nešikovný dokonce i v jednoduchých úkolech jako smažení vajíček nebo přípravy sendviče.

Všichni měli svoje silné a slabé stránky. On měl spoustu silných stránek, ale vaření bylo rozhodně jedna z jeho slabých stránek. Ale neměl v plánu to Lu Tianchenovi připomínat. Přece jenom žádost jako příprava snídaně byla v rámci jeho schopností.

„Ano, je v tom problém?”

„Ne, samozřejmě že ne.” Vůbec v tom nebyl problém. On tu svoji připravenou snídani jíst nebude.

„Jenom pro mě,” dodal Lu Tianchen po dlouhé chvíli.

„Já vím.” Tang Feng neměl v plánu otrávit někoho dalšího, ačkoli by na tom nezáleželo, kdyby se jednalo o Charlese. Pokud to oni dokázali spolknout, pak on mohl udělat cokoli, co si chtěli dát.

Tang Feng se s pohledem upřeným z okna uchechtl.





Když se Lu Tianchen a Tang Feng vrátili do svého apartmá, Charles už seděl uvnitř na tmavé kožené sedačce a čekal na ně. V ústech měl doutník. Koutek rtů měl pořád zarudlý, byl to jasně důsledek jeho rvačky s Ginem. Než aby to zranění zničilo tomu zvrhlému medvědovi jeho vzezření, akorát mu to přidalo na drsné pohlednosti.

„Lámeš mi srdce, lásko!” Charles si začal stěžovat, jakmile ty dva spatřil.

„Nejsem tvoje láska, Charlesi.” Tang Feng nakráčel dovnitř a pověsil na věšák vedle dveří černou brašnu, co měl sebou. V té měl různé vitamíny, svůj telefon a kapky do očí; všechno to byly věci, co mu na natáčení přišly k ruce.

„Ráno jsi políbil idiota a v poledne jsi toho idiota nechal, aby mi dal pěstí. A teď přede mnou stojíš s mým nejlepším kamarádem a chováš se, jako kdybyste byli sezdaní!” Kvůli Charlesovu přehnanému tónu se Tang Feng zasmál. Ten zvrhlý medvěd nechal svou představivost znovu pracovat o sto šest. Přesně jako si Lu Tianchen vypěstoval zálibu sem tam utrousit suché žerty, Charles se ve svém děsivém humoru také zlepšoval.

Tang Feng měl pocit, jako kdyby bydlel se dvěma šílenci.

„Správně.” Tang Feng na Charlesova slova přisvědčil a ovinul Lu Tianchenovi paži kolem pasu. Zvedl bradu a řekl: „Mám nového favorita. Vykázal jsem tě do chladného paláce, Charlesi.” (Pozn.: Obvyklá hláška císařské konkubíně, co přišla o přízeň císaře.)

Lu Tianchen se usmál a nic na to neřekl. Charles na ty dva zahlížel: „Vy dva jste mě hluboce ranili.”
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>

1 komentář: