DS2 - kapitola 15

Kapitola 15

Neoddechl jsem si, dokud jsme neprošli šedýma kovovýma zdma Defenderu 3 a dokud jsme nebyli zpět na lodi Beztváří. Dokud jsme nebyli v bezpečí. Dokud se mě Cam zase nedotýkal.

Zavřel jsem oči, jak rukou vklouzl k mýmu rameni a za krk. Pečeť na mý masce se s tichým cvaknutím rozlomila a Cam mi ji sloupl z tváře. Nadechl jsem se a pak jsem měl Camovy rty na mých. Nebyl to polibek, ne úplně. Byl to dotyk a dech a moje jméno, zašeptaný jako naléhavá modlitba.

„Brady. Brady. Ježíši, Brady.”

Vydechl jsem proti jeho rtům: „Pomoz mi s tím zbytkem.”

Ten oblek se slupoval jako hadí kůže a pod ním jsem byl bledej a navlhlej. Zatřásl jsem se, i když vzduch nebyl studený. Byl teplý jako vždycky.

A co to kruci o mě vypovídalo, že jsem se momentálně cítil bezpečněji zpět na lodi Beztváří než na Defenderu 3? Možná že ten přesun byl tak postupnej, že jsem si toho nevšiml nebo možná že jsem se v tý nádrži Beztváří nějak znovu zrodil. Nebo možná že jsem byl tak vyděšenej z toho všeho, o co jsem mohl přijít – o Cama a Lucy – že mě každej instinkt ve mně obrátil proti Defenderu 3. Nebyli to Beztváře, co ohrozili lidi, co jsem miloval. Nebyli to Beztváře, co vypálili díru do boku stanice s vědomím, že je na palubě děcko.

Povzdechl jsem si a zavřel oči, jak si Cam složil ruce kolem mě. Opřel jsem si čelo o jeho rameno a pomyslel na sluneční světlo a rudou hlínu a chuť soli a prachu na svých rtech.

„Mám malý sny, Came,” zašeptal jsem. „Malý sny, malý tužby. Ne vesmír jako ty. Nikdy jsem se nehnal za světlem hvězd.”

Jeho prsty znovu našly uzly v mý páteři. „Já vím.”

„Pořád se bojím tmy.”

„Jo.”

Na chvilku jsem zavřel oči a pátral po spojení s Lucy. Našel jsem ji s Harrym. Našel jsem i jeho. Lucy seděla na podlaze vedle něj, jak se on probíral přídělovýma balíčkama, co nám dal velitel Leonski. Dal jí malej balíček sucharů. Jak si ho s úsměvem vzala a rozbalila, fólie zašustila. Zkřoupala suchar a pak se vrátila ke svýmu kreslení. Doktor jí dal zápisník a pár propisek.

Kreslila Kai-Rena. Vysokou černou postavu s nemístně zakřiveným úsměvem nakresleným na masce Beztváří. Tohle bylo vážně to, co viděla, když se na něj dívala? Harry o tom taky přemýšlel.

Cam mi přitiskl rty na krk, vtáhl mě zpět k nám.

V týhle místnosti jsme nebyli sami.

„Cam-Rene. Bray-dee.”

Zachvěl jsem se, když se mě Kai-Ren dotkl, když potáhl hrot svýho drápu po mý nahý páteři.

„Kai-Rene,” řekl Cam.

„Kdysi jsi mi říkal pane, Cam-Rene.”

Cam přikývl. „Kdysi. Teď ne.”

„Hmm.”

Padlo ticho. Kolem nás proudil vzduch. Zbytek mýho strachu vybledl.

Cam mi zvedl ruku a políbil mě na dlaň. Jeho dech byl na mý vlhký kůži horký a vřelý. Kai-Ren zasyčel a přejel mi prsty po kůži na hlavě, jeho rukavice proti mým vlasům šustila.

„Nechci, aby to Lucy viděla,” zašeptal jsem.

„Pšt, maličký. Neuvidí to.”

„Slib mi to,” řekl jsem. Rukou jsem Camovi zajel do trička, ale ty slova patřily Kai-Renovi. „Slib mi to.”

Snažil jsem se jí naslouchat, snažil se jí vidět. Nemohl. Když jsem se chtěl na ni zaměřit, nebylo tam nic než tichý statický probíjení. Pořád jsem měl tak nějak matný poct, že tam je – tichá, klidná a v bezpečí – ale byla skrytá před mýma myšlenkama a před mým pohledem.

„Neuvidí to.”

Vklouzl jsem rukama Camovi pod tričko a posouval je po ploše jeho hrudi. Tričko se tím pohybem vyhrnulo, látka se nakrabatila. Sehnul jsem se a přitiskl pusu k jeho hrudi, do prohlubně jeho hrudní kosti. Cítil jsem, jak proti mým rtům bije jeho srdce. Taky jsem cítil, jak bije ve mně. Probila mezi náma elektřina a byl to dobrej pocit. Bylo to cítit jako domov. To spojení, silný jako vždycky, a my a to malý, tajný místo, co jsme sdíleli, zatímco kolem nás řádila vichřice.

„Came,” zašeptal jsem.

Zvedl paže a nechal mě, ať mu stáhnu tričko přes hlavu.

Políbili jsme se.

Kai-Renovy prsty se mi sevřely kolem zátylku, palcem mi tlačil na tep. Cítil jsem, jak to samý dělal Camovi. Nebál jsem se. Nevěděl jsem proč. Jedna moje část – ta část, co vyrůstala jenom se strachem a hněvem a žádnou nadějí na něco jinýho – si myslela, že bych se měl bát. Ta samá moje část cítila ten tlak na krku a vzpomněla si, jak když mi bylo sedm nebo osm, jsem sledoval souseda, co zakroutil krkem chvějícímu se, mňoukajícímu kotěti, co bylo tak malý, že ještě ani neotevřelo oči, než zemřelo. Taky jsem měl svoje oči zavřený.

Tohle jsem nechápal. Nechápal jsem, proč jsem tohle dělal nebo co z toho Kai-Ren chtěl, ale byl jsem v bezpečí. Nebyly tady žádný pouta, žadnej jed, co by mi zpomalil údy a zastřel mysl. Kai-Ren mi nehodlal ublížit.

Směšný.

Když mi ti učitelé na škole ukázali, jak spojit ruce k sobě a sklonit tu svoji zavšivenou hlavu před bohem, co žil v nebi a stvořil mě k obrazu svýmu, nikdy jsem nebyl schopen schrastit ani tu nejmenší trochu víry. Ale tady jsem a našel jsem ji v kosmu. Můj bůh nebyl ten, co moji učitelé chtěli, abych našel, ale byl stejně tak zkurveně nepoznatelnej.

Vyslyšel moje modlitby.

Spasil mě.

Vzkřísil mě.

Hodně lidí uctívalo míň.

Cam přerušil náš polibek. „Jsi s tím v pohodě?”

„Ani nevím, co tohle kurva je,” řekl jsem mu.

Kai-Ren ze sebe vydal zasyčení, co mi zabrnělo na kůži, a ten náhlej nával touhy do mě udeřil jako vlna. Chtěl to vědět. Cítit. Okusit podivnost našich neznámých emocí. Spojit se. Pochopit. Nebyli jsme jako nic, co kdy znal, protože Cam... když byl Cam s Beztvářema, přizpůsobil se. Potlačil svoje emoce. Našel způsob, jak svůj strach překonat.

Ale já ne.

Já nikdy.

Já byl jinej.

Kai-Ren nevěděl, že bychom mohli být jiní. Cam možná byl dokonalým poslem lidstva, ale já byl lidstvo. Já jsem byl těma zoufalýma kouskama, zbrklýma kouskama a všema těma kouskama s rozšklebenýma okrajema, co se nikam nehodily. Byl jsem drsnej a nedokončenej, nakřáplej a zlomenej, udělanej ze všech těch roztříštěněj kousků a ostrých rohů, ale byly to ty moje rozedraný části, co upoutaly Kai-Renovu pozornost.

Camovi se rozšířily oči, jak se přes nás přelila Kai-Renova podivně vřelá zvědavost, jak se přelila skrz a jak vtíkala do všech našich skrytých částí a způsobovala nám husí kůži.

„Celou tu dobu sis myslel, že jsem to byl já,” zašeptal. „Myslel sis, že jsem to byl já, kdo nás zachránil. Ale byl jsi to ty, Brady. Vždycky jsi to byl ty. Kdy tomu uvěříš?”

Vydral se ze mě smích, hlasitej a ošklivej.

„Polib mě” řekl jsem a potáhl za knoflík na jeho poklopci. „Ošukej mě. Pomiluj mě. Chci, abychom všechno cítili.”

Kai-Ren ze sebe vydal potěšený zvuk a odstoupil od nás.

Teď jsem byl zbrklej, zevnitř rozzářenej nějakým bláznivým výbuchem radosti, co hořel stejně jasně jako supernova, co pohltil celý solární soustavy. Škubl jsem z Cama kalhoty a znovu se zasmál, když se mu zadrhly o boty.

Svalili jsme se na vlhkou, houbovitou podlahu, prsty a tkaničky propletený. A pak byly Camovy boty dole, následovaly jeho kalhoty a spodky a já byl na zádech a on lezl na mě. Sevřel jsem ho stehnama, jednu ruku jsem mu omotal kolem zátylku. Vyměnili jsme si drsný polibky přerušený úsměvama a narázy zubů a doprovázenýma krátkýma návalama našeho lapavýho dechu.

„No tak,” pobízel jsem ho. „Ošukej mě, LT.”

Sevřel mi ruku kolem péra a já se pod ním vypružil.

Kai-Ren při tom pocitu překvapeně zasyčel.

„No tak,” řekl jsem znovu a zahákl jsem se mu nohama kolem zadnice. „Chci v sobě tvoje péro.”

Cam se ke mně nahnul, bez dechu, mírně zamračený. „Nic nemáme.”

Podíval jsem se na něj, pak jsem prsty přejel po podlaze. Měl jsem je leskle vlhký tím něčím, co loď Beztváří vylučovala z každýho povrchu, ať to bylo kurva cokoli.

Cam pozvedl obočí. „Jsi si jistej?”

„Byl jsem v nádrži Beztváří a taky v jejich bojovým brnění,” řekl jsem mu. „Ať už ta kravina je cokoli, nemyslím si, že když mi to strčíš do zadku, že v tom bude nějakej rozdíl.”

Cam ze sebe vyrazil smích a sledoval, jak jsem přesunul svoje kluzký prsty k zadnici. „Kurva.”

Jak jsem vklouzl prstem dovnitř, díval jsem se mu do očí. „Rád se díváš?” Střelil jsem pohledem ke Kai-Renovi a pak zpět na Cama. „Radši mě ojeď brzo, protože moc dlouho nevydržím.”

Cam přejel rukou po podlaze – jo, nehodlal jsem přemýšlet o tom, co to k čertu bylo za věc – a namazal se. Vdechoval krátce, jak si palcem přejel po štěrbině, a pak se znovu nahnul ke mně. Jedním prstem se přidal k mýmu v otvoru a bylo to dobrý a divný a cítil jsem sebe a cítil jsem, jak mě cítil on.

Taky jsem cítil Kai-Renův ostrý pohled a viděl jsem výjev odhalenýho masa a nahých údů, co jsme mu vytvářeli. Viděl jsem, jak se mi záda prohnuly z podlahy, jak do mě Cam vtlačil vršek svýho péra, jak jsme při tý bolesti, při tom roztažení a pálení, co jsme všichni cítili, oba na vteřinu ztuhli. Zahákl jsem nohy kolem Cama a pobízel ho blíž.

„Kurva, jo,” řekl jsem, jak zajel dovnitř.

Na Camově tváři už nebyl ani náznak smíchu, žádnej úsměv, ale v jeho očí se rozvinul celej svět, jak jsme se spolu začali pomalu pohupovat.

„Miluju tě,” řekl.

„Miluju tě,” zašeptal jsem na zpět.

Byla z nás zasraná odezvová smyčka, dozvuková komora, co znala jenom jedno slovo, co se donekonečna opakovalo: miluju miluju miluju.

Vesmír mě teď nemohl vyděsit. Ani temno ne. Ne teď, když jsem cítil akorát lásku, v každým tom jemným přírazu a vzedmutí, v každým dotyku a polibku. Ne teď, když jsme existovali jenom my a tenhle okamžik.

Kolovaly kolem nás hvězdy.

Bylo to nádherný.

Dívat se do vesmíru bylo stejný jako dívat se zpět časem. Světla milionů hvězd, co vyhořela před miléniema a co pořád zářily v černotě. Čas a prostor se setkávají na místě, kde se to všechno smíchá a ztratí význam, ale mrtvý hvězdy pořád září. Celý galaxie ve svý nekonečný smrtelný agónii osvětlují cestu černotou. Nic netrvá věčně nebo všechno trvá napořád.

Jsme to harampádí vesmíru. Chycený v jeho vírech a v tahu jeho přílivu a odlivu. Potápíme se nebo se nadnášíme. Odnáší nás světlo hvězd.

Někteří z nás se za ním ženou.

Cam a já jsme se hýbali spolu. Zavřel jsem oči a viděl jsem krůpěje světla hvězd. Znovu jsem oči otevřel a spatřil muže, co jsem miloval.

Miloval miloval miloval ozývalo se ve vesmíru, hlasitěji a hlasitěji, výš a výš, až vlna dosáhla vrcholu, rozbila se a roztříštila mě na milión blyštivých kousků.

Když jsem se udělal, vykřikl jsem a Cam mě držel blízko u sebe a slíbal mi slzy z tváří.




Když jsme znovu překročili do šedých chodeb Defenderu 3, už bylo pozdě. Vypnuli nouzový světla. Svět už se nekoupal v rudý.

Důstojnická jídelna byla z větší části prázdná. Posadil jsem se se svým tácem a probíral se jídlem. Jídlo tady bylo o tolik lepší než v jídelně pro řadový vojáky. Kuřecí kiev. Jako příloha zelenina, co nebyla jenom rozmačkaná hrouda. Tím myslím, to jako vážně? Jsem si celkem jistej, že jsme nebyli jedinej důvod ke vzpouře. Byli jsme jen ta poslední kapka, pravděpodobně.

To neznamená, že jsem těm kreténům odpustil, ani když bych před pár rokama byl na jejich straně. Devon a Kyle byli mrtví. Lucy skoro umřela.

Vrhl jsem se na svoje kuře.

Lucy jedla zmrzlinu. Ti parchanti měli dokonce zmrzlinu.

Harry a Andre seděli naproti nám. Jedli pomalu, ne jako Lucy a já. Narodíte se někde jako Kopa a když vám někdo předhodí jídlo, moc se o chování nezajímáte. Přehnete se přes talíř jako vrčící pes a naházíte to do sebe co možná nejrychlejc jen pro případ, že se vám to někdo pokusí vzít.

„Co jedí Beztváře?” zeptala se mě Lucy.

Pokrčil jsem rameny. Nikdy jsem s nima nestrávil dost času na jídlo. „Kdo ví.”

„Doufám, že mají zmrzlinu.”

Úkosem jsem se na ni podíval. „Na to bych nesázel, Luce.”

„Ale není to napořád, ne?” zeptala se mě v hlavě.

„Ne, není to napořád.” Protáhl jsem svoji zelenou fazolku česnekovým máslem. „Ale nevíme, na jak dlouho to bude.”

Beztváře neměli stejnej úhel pohledu na čas jako my. A podle toho, jak rychle budeme cestovat, na tom stejně nebude záležet. Možná budeme pryč pár týdnů, jen abychom se vrátili a zjistili, že tady uplynuly roky. To byla taková ta kravina, co jsem nedokázal pochopit. Většinou jsem nedokázal pochopit to, že Cam a Chris a Harry a Andre stejně chtěli jít. Já jsem tady nikoho neopouštěl, vážně ne.

Pomyslel jsem na Catherine a Davida a přemýšlel, jestli je ještě uvidíme.

„Každopádně,” řekl jsem, „nikam nejdeme, pokud Kai-Ren nespraví to spojení.”

„Proč?” zeptala se Lucy.

Podíval jsem se na Harryho a Andreho. Andre se zašklebil a zakýval obočím a já mu ukázal prostředník. „Kreténe.”

„To mluvíš o s-e-xu?” zeptala se Lucy.

Harry se uchechtl.

„Ježíši,” řekl jsem. „Všichni umíme hláskovat, Lucy.”

Protočila očima. „No, já vím, co ty a Cam děláte, takže na tom nezáleží.”

„Tak zaprvý, co tím myslíš, že víš, co Cam a já děláme?” Odložil jsem vidličku. „Ne, vlastně mi to neříkej. Nechci to vědět. A zadruhý, záleží na tom, jasný?”

Byla děcko. Vědět, co děláme, nějakým tím abstraktním, dětinským způsobem byla jedna věc, ale v žádným trvale zkurveným způsobem jsem ji nepotřeboval mršit tím, abych jí dovolil cítit, co jsme dělali. V žádným případě.

„Jsem si celkem jistej, že mě už jsi zmršil,” řekl Harry, ale v jeho tónu nebyla žádná zahořklost. Jenom pobavení.

„Vykuř si ho,” řekl jsem. „Pane.”

„To řekl.”

Hodil jsem na něj kousek mrkve. On ho chytil a s úšklebkem snědl.

Bylo to divný.

Teď jsme asi byli přátelé.

To bude chvíli trvat, než si na to zvyknu.

„Brady?” Camůmv hlas.

Rozhlédl jsem se kolem, ale nebyl v jídelně. Naposledy, co jsem slyšel, mluvili on a Chris s velitelem Leonskim.

Veliteli Leonskimu se nelíbilo, co jsme dělali. Bylo to jasný pokaždý, kdy promluvil, a taky v jeho sevřený čelisti vždycky, když nemluvil. Ale na rozdíl od řadových vojáků věděl, jak se držet rozkazů, a schválení pro tuhle věc přišlo z příliš vysokých míst nad ním. Politici, který jsem akorát kdy viděl v televizi tlachat na veřejnosti o těch svých kravinách, naše jména pravděpodobně vyslovovali tlumeným tónem. Pokud se vrátíme, budeme hrdinové. A pokud ne, nikdo se to nedozví.

Byli jsme pět chlápků, co se dalo snadno odepsat.

Pět chlápků a jedno osmiletý děcko.

Nikdo se nikdy takhle s Beztvářema nesnažil o diplomacii, ne takhle. Nikdo neměl ponětí, jestli to vyjde, ale byli jsme druh bez žádný další možnosti. Nebylo to tak, že bychom se mohli ubránit, kdyby se Beztváře rozhodli porušit úmluvu.

Zkurvenej Chris Varro a jeho zkurvená láska k přemýšlení mimo zavedený pravidla.

„Kde jsi?” zeptal jsem se Cama.

„Na ošetřovně. Zajdeš za mnou?”

Naházel jsem do sebe zbytek oběda a odstrčil tác. „Jdu za Camem.”

„Slyšeli jsme,” řekl Andre.

Podíval jsem se na Lucy.

„Nespustíme ji z očí,” řekl Harry.

Nepotřeboval jsem to spojení, abych věděl, že to myslel vážně. Byl v mojí hlavě. Cítil, jak její srdce bylo proti jeho, když byla mimino. Cítil v sobě ten samej divokej ochranitelskej instinkt, když byl ještě jenom vychrtlý, špinavý děcko. Možná to nebylo jeho od samýho počátku, ale teď to měl v srdci a stejně skutečný jako každej jinej pocit, co kdy cítil.

Odešel jsem z jídelny. Následovali mě dva mariňáci. Na moji ochranu. Leonski teď nehodlal riskovat naši bezpečnost, ať už si on sám myslel cokoli, a riskovat tím, že by na Defender 3 svolal zášť Beztváří. Kai-Ren by kvůli nám zničil celý světy. Cítil jsem to v kostech. Moje noční můra byla taky moje spása.

Mířil jsem na ošetřovnu.

Když jsem se tam objevil, kapitán Loh zrovna kontroloval papíry. Kývl na mě, ať jdu rovnou k Doktorovi do kanceláře. Slyšel jsem zvýšený hlasy, než jsem se tam vůbec dostal. Hlavně Camův. Vklouzl jsem do Doktorovy kanceláře a nabídl si cigaretu z krabičky, co ležela na jeho stole.

„Problém?” zeptal jsem se.

Doktor mi hodil svůj zapalovač a pak padl zpět do svý židle. „Tvůj kluk je tvrdohlavej kretén.”

„To má ode mě,” řekl jsem mu a zapálil si cigaretu.

Cam mi věnoval přimhouřenej pohled.

„Je mi padesát šest,” řekl Doktor, evidentně pokračoval v konverzaci, kde jsem je přerušil. „Upsal jsem se armádě, protože mi děti vyrostly a já si hloupě myslel, že tady venku budu dělat nějaký zasraný dobro.”

Posadil jsem se na jeho stůl. „To děláš.”

Natáhl se ke mně a jemně mě uhodil pěstí do stehna.

Na vteřinu jsem zavřel oči a zavzpomínal.

„Čekal jsem od tebe víc, Garrette.” Byl tak naštvanej, naštvanější, než jsem ho kdy znal. „Riskoval jsem vlastní krk, abych tě hodil do lékařskýho proudu, abys nemusel každou zkurvenou hodinu zbytku svýho přirozenýho života běhat kolečka, a ty se mi odvděčíš tím, že přijdeš pozdě? Kdo si kruci myslíš, že jsi?”

„Omlouvám se, pane.” Dokonce ani teď nevím, jak se mu podařilo nebrečet.

„Na zem a dej mi dvacku, Garrette.”

Až na to, že ten den, bolavej od toho, co mi Wade udělal, jsem nedokázal udělat ani tři kliky.

„Co se děje?” Tohle nezakřičel. „Garrette, jsi zraněnej?”

Přemýšlel jsem, jestli tohle bylo to, o čem si Doktor myslel, že bude řešit, když přišel do vesmíru dělat nějaký to dobro: šestnáctiletí rekruti, který zrovna znásilnili ve sprchách.

Měli jsme bránit lidstvo.

Vážně ho nemělo moc cenu bránit. Ani tehdy, ani teď.

Cam se ke mně natáhl a propletl si se mnou prsty.

„Brady,” řekl Doktor. „Chci, abys mi řekl, že jsi s tímhle v pohodě, že tě do toho nenutí.”

Vydechl jsem, poslal jsem do vzduchu opar dýmu. „Před pár dny bych ti řekl, jak se mnou armáda zase vyjebala, že nás vydala Beztvářím.”

Doktor stáhl svoje huňatý obočí k sobě. „A teď?”

„Nebyli to Beztváře, kdo se nás pokusil zabít.”

„Ježíši, synku,” řekl Doktor.

„Nejsem vyděšenej,” řekl jsem a Cam nad tou lží pozvedl obočí. „Dobrá, takže jsem vyděšenej, ale to je vcelku moje defaultní zasraný nastavení, ne? Ale vím, že nám Kai-Ren nechce ublížit. Vím to a to je mnohem víc, než jsem kdy dostal od armády.”

Vlastně víc, než jsem kdy dostal od života.

„Nebude to napořád,” řekl jsem a odklepl jsem popel do hrnku, co si Doktor nechával na stole kvůli tomuhle účelu. „A Kai-Ren to spojení spraví. Chápe, že si navzájem nemůžeme být v hlavě. Ví, že na tu kravinu nejsme stavění. Udělá to tak, že s nima pořád budeme moct mluvit, ale nebudeme si navzájem žít v mozku.”

Doktorův pohled byl vyrovnanej. „Věříš, že to dokáže?”

„Doktore,” řekl jsem. „myslím, že jsem tam venku ve vesmíru umřel. Jsem si celkem jistej, že pokud dokáže spravit tohle, pak dokáže spravit cokoli.”

Doktor si mě chvíli tiše prohlížel a pak otevřel svoji zásuvku. Vytáhl injekci, roztrhl obal a položil ji na stůl.

Cam si povzdechl.

„Co se děje?” zeptal jsem se.

„Natáhni paži, Brady,” řekl Doktor.

Podíval jsem se po Camovi, ale natáhl paži.

Doktor pomačkal v ohbí mýho loktu, aby našel žílu, a pak do ní zabodl jehlu. Potáhl píst a mojí krev to pomalu natáhlo do nádobky. Trochu jsem se při tý senzaci zapotácel. Nikdy jsem nevěděl, jestli jsem to vážně cítil nebo mi to akorát dodala představivost: ten pocit, kdy injekce pracovala proti mýmu srdci, jak s ním škubala a mě z toho bylo mírně mdlo.

Doktor vytáhl jehlu a přitiskl k tý malý rance v ohbí mýho loktu bavlněnej polštářek. Stiskl jsem ho palcem. Sevřel pěst a pak si protáhl prsty. „Na co to potřebuješ, Doktore?”

Doktor zabrblal. „Myslíš si, že tě pošlu do vesmíru se zatracenýma Beztvářema bez zkurvenýho dohledu? Mám tě rád, ty malej zmetku.”

Zapíchl si injekci do vlastní paže a zmáčkl píst.

„Ježíšikriste,” řekl jsem. „Doktore! Ježíšikriste!”

„Hádám, že teď mě máš na krku, synku,” zavrčel Doktor.

Smál jsem se tak moc, že jsem brečel, anebo naopak.

Nebo tak něco.




Někteří chlápci jsou určení být hrdinové. Já jsem nikdy nebyl jeden z nich. A možná že tihle chlápci by neváhali, když bylo na čase naposledy kurva ví na jak dlouho vstoupit na loď Beztváří, ale já jsem váhal. Poslední dva dny jsem strávil přenášením kravin na palubu, ale teď, tentokrát to bylo doopravdy. Tentokrát se za náma trup zalepí a nebude cesty zpět.

Ježíši.

Co jsem to kurva dělal?

Sledoval jsem, jak šel Doktor napřed a pořád bručel na Harryho, že si jeho vybavení nechal na poslední cestu.

„Mám vyšší hodnost,” zamumlal.

Harry jenom pokrčil rameny. „Hodnost je na hovno, až to spojení zabere, Doktore.”

Pravda.

Andre mě minul a vlekl s sebou další zatracenou brašnu něčeho, o čem si vyšší šarže k čertu myslela, že budem možná potřebovat.

Jak ke mně přišel Chris, poplácal mě po rameni. „V pohodě, Brady?”

Přikývl jsem, ale on samozřejmě cítil moji nervozitu.

„Brady?”

„No jo,” protáhl jsem. „Jsem v pohodě. Co by mohlo být lepšího, než strávit dalších x čehosi zavřený na lodi s bývalým mýho přítele?”

„Kreténe,” řekl Chris, ale bylo to skoro milý. Promnul si bicepsy, proháněl přízrak svýho zranění, i když jsem věděl, že bylo pryč. Hodina v nádrži Beztváří ho vyléčila.

Pokrčil jsem rameny. „Hej, aspoň jeden z nás bude píchat, ne?”

„Kreténe,” řekl znovu, tentokrát mnohem míň mile. Prodral se kolem mě.

Zašklebil jsem se na něj a čekal, až se otočí, abych mu ukázal prostředník.

„Malej zkurvenej blbče.”

Můj táta říkal, že ten, kdo potají poslouchá, se o sobě nikdy nic dobrýho nedoslechl. Čím dřív Kai-Ren vyřeší to spojení, tím líp.

„Brady!”

Otočil jsem se a viděl, jak ke mně běžela Lucy. Vrhla se mi do náručí a pak se odtáhla a protočila se dokola. „Líbí se ti moje oblečení?”

Někdo ze skladiště jí založil nějakým oblečením z odstřihnutých uniform, protože o všechny svoje věci přišla při vzpouře. Většinou trička a kalhoty, ale taky pár šedých zástěr s měděnýma knoflíkama, aby se to vyrovnalo. Taky měla pár párů bot, v nejmenší velikosti ve skladu, což znamenalo, že si je vpředu musela vycpat ponožkama, aby jí pořádně seděly. Dokonce i ti nejmenší šestnáctiletí rekruti byli v porovnání s Lucy obři, ale nevěděli jsme, jak dlouho tam venku budeme. Nevěděli jsme, jestli ze svých tenisek nevyroste.

„Vypadáš skvěle,” řekl jsem jí. „Dali ti taky zbraň?”

„Nebuď hloupej!” Praštila mě. „Zařídím, abych měla palandu nad tebou!”

Když jsme na palubu stěhovali palandy, Beztváře hučeli zájmem. Ještě jsem nevěděl, jak spali nebo jestli vůbec spali. Hádám, že to zjistím.

Sledoval jsem ji, jak jí ve zvláštně zářící chodbě na jejich lodi přišel naproti Beztvář. Kai-Ren. Podíval se na mě a pak se natáhl a dotkl se Lucy na hlavě. Objala ho a její teplo sálalo skrz něj, skrz mě, skrz nás všechny.

Byla s ním v bezpečí.

V bezpečí s věcí, co byla moje noční můra od doby, kdy jsem byl děcko.

Zkurveně bláznivý.

„Jo,” řekl Cam a svýma pažema mě zezadu objal. „To teda jsi.”

„Vyjeb si,” řekl jsem. „Už jsem ti řekl, že zůstávám bez diagnózy.”

Otočil jsem se v jeho objetí.

Naposledy jsem zíral do jeho zelených očí ve světle Defenderu 3.

„Jsi připravenej?” zeptal se.

Nadechl jsem se.

Neměl jsem ponětí, co na nás tam venku kurva čekalo, ale jak se to lišilo od každý jiný chvíle v mým životě?

Byl jsem vyděšenej.

Vyděšenej, ale měl jsem Lucy a měl jsem Cama.

Někteří chlápci byli určení být hrdinou. Já jsem mezi ně nikdy nepatřil, ale kurva, mohl jsem se to naučit.

„Jo,” řekl jsem a vzal ho za ruku. „Jsem připravenej.”

Připravenej na všechno, co přijde dál, pokud bude dál po mým boku.

Vždycky.

Společně jsem šli na loď Beztváří.

KONEC
--------------------------------------------

<Předchozí>...<Hlavní stránka>