CV - kapitola 2

2. kolo

„Mnoho lidí tvrdí, že život v tomto kondominiu přináší štěstí. Sever ukazuje ke slávě, východ k bohatství, západ k podpoře a jih k duchovní ochraně.” (Pozn.: dle Feng-šui)

„To není všechno, Petchi,” řekla mi předchozí majitelka bytu, jak sklouzla do šepotu, jako kdyby měla nějaké tajemství, co před zbytkem světa skrývala. Dramaticky zamrkala svými hustými, prodlouženými řasami obalené v řasence. Ehmm, tohle místo bylo tajným harémem?

„Hele, Pae,” skočil jsem jí do toho uprostřed, když mě do hlavy udeřila pěstěná ruka velká jako list cukrové palmy. Můj kamarád tranvestita a majitel tohoto bytu se na mě mrzutě podíval.

„Ty máš ale odvahu říkat mi Pae, to si přeješ umřít? Jsem Jessica!!!”

„Není třeba přehánět, zatracený Pae.” Než jsem mohl domluvit, Pae— totiž Jessica byla jen krůček od toho, aby mi vrazila svůj jehlový podpatek do oka. Naštěstí jsem ji už přesvědčil, aby cenu bytu srazila o dalších dvě stě tisíc bahtů. Kdyby ne, zrovna teď bych té svojí puse nadával.

„Jo, jo, ať se jmenuješ jakkoli, Jessica, Amoeba, Paramecium nebo cokoli jiného, je to tvoje věc. Jen měj na paměti, že jsem jiný druh než ty. Nejsem ten typ, co by očima svlékal každého pohledného namakaného chlápka, co potkám, jako někdo tady.”

„Já nic takového nedělám! Petchi, máš o mě příliš nízké mínění.”

„Co takhle ten chlápek vedle napravo? Je sexy?”

„Mimořádně.” Paemu se rozzářily a rozjasnily oči. „Je pozorný, elegantní, nežvaní, je chladný, ale má laskavé srdce. Aaaach, a když kleje v ruštině, je to dostatečně surové a sexy.”

„A chlápek z rohového bytu?”

„To je reinkarnovaný bůh,” řekla Pae zasněně, jak se svíjela ze strany na stranu. „Je pohledný a má srdce ze zlata. Kdykoli vidí malou Jessicu s nákupníma taškama, vždycky se jí nabídne pomoct. Taky mluví rusky, ale nikdy neřekl nic nezdvořilého. Strašně Jessicu těší~”

„Ten chlápek je pravděpodobně gay,” vyvodil jsem si. Moje teorie, že dobře vychovaní muži jsou typicky homosexuálové, se mnohokrát potvrdila.

„Pche, vážně máš špatný úsudek!” namítla Pae.

„A kromě toho, že je tenhle byt tvůj osobní harém?” Přesunul jsem se k hlavnímu tématu, když zazvonil zvonek. Jessica s rozšířenýma očima sáhla po zrcátku, aby se prohlédla, a pak vyrazila otevřít dveře. Vypadalo to, že už zapomněla, že jsem teď tenhle byt vlastnil já. U dveří se objevil cizinec velký jako gorila s kamennou chladnou tváří, co se dala připodobnit ke Stonehenge. Jessica se mu vrhla do náručí. Připomněla mi tím psa doma u rodičů, když mě neviděl pouhých pět minut.

„Darling~” Jessica pak vběhla zpět, aby odtáhla svůj 30 kilový kufr. Mávala a usmívala se na mě, jako kdyby se šla účastnit příští Miss Universe. „Tak já jdu, Petchi, čau čau, see you next summer.” (uvidíme se v létě).

„Hej, počkej chvilku, kromě toho harému jsi říkala, že tu je ještě něco!” Nedokázal jsem odolat vlastní zvědavosti, a tak jsem utíkal za ní. Jessica se otočila, zatvářila se nevinně a se sladkým úsměvem (u kterého doufám, že mu nikdy nepropadnu. Nebesa, radši bych se oběsil na koriandrové nati.) řekla: „Vážně tu nic není~ Jen jsem si z tebe utahovala.”

„Ven s tím.”

„...Straší tu.”

„Cože?! To je konec, prodám ti ho zpět.”

„Dělám si srandu. Ahoj, Petchy, you'll find out soon!” (brzy na to přijdeš)


…


Co to kruci. Pae nakonec utekla se svým manželem do Německa a nechala mě tu samotného přemýšlet o těch nově nabytých informacích. Přemýšlel jsem v sedě, přemýšlel jsem v leže, přemýšlel jsem, zatímco jsem dělal salta přes postel. Totiž až do té doby, než mě z mého snění vytrhlo zvonění telefonu. Teprve pak jsem si uvědomil, že je osm večer. Zvedl jsem telefon a strážný dole mě informoval, že dorazila moje pizza a že si mám pro ni dojít. Ale jelikož jsem byl příliš líný na ty dvě cesty výtahem z 12. patra, namítal jsem. Ale nic z toho nevzešlo, a tak jsem s nechutí nakonec mířil dolů.

Zmáčkl jsem tlačítko, abych si přivolal výtah. Povzdechl jsem si, jak jsem obdivoval výhled na Bangkok v zářících světlech třídy Phetchaburi. Ať se fotograf podívá kamkoli, nakonec ve všech věcech spatří krásu. Kvůli tomu jsem zatnul zuby a rozbil svoje prasátko. Za peníze, co jsem za dvacet šest let svého života našetřil, jsem si koupil byt uprostřed tohoto města, i když jsem věděl o velké zodpovědnosti, co s tím byla spjata; a i když jsem ho koupil od svého blízkého přítele.

„Promiňte, vy jste majitel bytu 1204, co se nedávno nastěhoval?” pozdravil mě hlas vedle mě nahlas. Vylekalo mě to, ale taky mě ten pohled na jeho oslňující úsměv přiměl přimhouřit oči. Ten cizinec měl tmavě modré oči a měl na sobě běžecký oděv od Adidasu... co to je s těmi zářivýma jiskřivýma očima~

„T-to jsem.” A kdo jste vy?

„Já jsem Saša, jsem z bytu 1206. Slečna Jessica mi povídala o svém dobrém příteli.”

Jéééje Pae... Když jsi s tímhle chlápkem, automaticky tě povýšil na slečnu Jessicu. Suše jsem se usmál. Nemohl jsem prostě předstírat, že ji neznám, ale nazývat ji Jessicou mi křivilo ústa.

„Já jsem Pha-cha-ra. You can call me Petch.” (Můžete mi říkat Petch.) Najednou jsem promluvil anglicky. Vypadalo to, že se mě snažil posednout Jessicin duch. Zdálo se, že bude mocná entita. Proč mě nemohla posednout, když jsem šel na ambasádu? Ten fešák by byl prokletý tak zlomyslně, že by z něj nezůstalo nic než trochu popela.

„Ach, pane Petchi, už jsme se setkali... vzpomínáte si?”

„Ech?” Okamžitě mě to začalo zajímat. „Vážně? Potom se musím omluvit, že si na to nevzpomínám. Jsem celkem zapomnětlivý.”

Saša se na mě laskavě usmál. „To nic, rád vás zase potkávám, pane Petchi.”

Můj bože! Pae měla pravdu, vážně existuje pohledný, roztomilý a dobře vychovaný cizinec!

V tom okamžiku dorazil výtah do přízemí. Saša se omluvil, že si jde zacvičit do oddělené části budovy a rozloučil se se mnou s širokým úsměvem, jako kdybychom byli blízcí přátelé. Uvnitř jsem z toho měl podivně neotřelý pocit. Můj život pravděpodobně nebude o nic víc horší, než že se budu muset vypořádat s tím fešákem od vedle. Přijal jsem krabici s pizzou, z které pořád vycházela výborná vůně, a přitiskl jsem si ji k hrudi. Jak jsem chránil svou drahou~, opatrně jsem ji vzal nahoru v naději, že mi vydrží na několik jídel, jelikož už jsem většinu svých těžce vydřených peněz vydal na byt. Radši bych měl brzy začít zase šetřit, protože bude nějakou dobu trvat, než se dostanu zase na pevnou půdu. Naštěstí nebudu muset platit svoje tři poslední splátky za auto, protože se mamka nabídla, že ten zbytek uhradí; totiž poté, co se dozvěděla, že šetrně vařím doma a že jsem několikrát skoro zapálil kuchyň.

Dveře od výtahu se otevřely a také se objevila vysoká známá postava, s kterou jsem se setkal dneska ráno. Z nitra mi vzkypěl pocit hněvu a nenávisti, jak jsem na něj zahlížel. Ty záludný člověče. Ty bezohledný chlápku. Ty mizero! Hae~ Nepřibližuj se ke mně, nebo tě kousnu.

„Co je, pane Opilče. Už jste si opravil žádost o víza?” Jen se na něj podívejte!! Teprve teď promluvil thajsky a k tomu jasně! „Máte doma slovník? Pokud ne, půjčím vám svůj.”

„Eck-cuse me! My name is Phachara, not Mr. Opilec!” (Proo-miňte! Jsem Phachara a ne pan Opilec!) Hej, stalo se to zase. Moje přítelkyně Jessica znovu sestoupila, aby mě posedla. Tohohle chlápka jsem už chtěl dlouho proklít!

Ach, proč se smál?

„Dobrá, Petchi.”

Hm? Jak věděl o mojí přezdívce, co byl šmírák?

„Nezapomeň to opravit, tedy pokud nechceš jít na ambasádu znovu zbytečně.”

Pche!

Fešák mě sjel od hlavy k patě a pak se podíval na moji pizzu. Sevřel jsem krabici pevněji v obavě, že by mě mohl požádat, abych se s ním rozdělil. No ano, to by rozhodně bylo nevábné jídlo.

„Až dojíš, přijď za mnou do bytu 1202. We need to talk.” (Musíme si promluvit)

Zvedl jsem hlavu, abych se mu podíval do tváře, v srdci jsem cítil neklid. Mluvil nepřímo, otravně a rozkazovačně, jako kdyby byl můj šéf. Copak tenhle chlápek nebyl jenom zaměstnanec ambasády? Proč se choval tak nabubřele?

„Dneska nemám čas.”

Fešák se na mě zostra podíval, tak otravně zvedl koutky úst. Dva dlouhé, útlé prsty se pohnuly a dotkly se mé tváře, otočil ji doleva a doprava. Teprve tehdy jsem se vzpamatoval ze svého zmatku a odstrčil mu ruku. „Nedotýkej se mě.” Když děláš takové koketní věci, mám pocit, že musím chránit své tělo.

„Ti dva to přehnali...”

Celý šokovaný jsem si vybavil ten okamžik, kdy jsem opilý vylezl z auta a nahlas klel na to BMW a tím přilákal pozornost několika kolemjdoucích. Fešák vystoupil ze svého auta s kyselým obličejem spolu se dvěma strážníky, u kterých jsem nevěděl, odkud se vyloupli. Ale každopádně pokročili k tomu, aby mě zmlátili do kuličky. V té době jsem byl ještě pořád opilý, takže jsem o tom moc nepřemýšlel.

Tenhle fešák měl pravdu. Už to byly dva dny, ale koutek úst pořád jevil známky modřin. I oděrky a jiná zranění na mém těle tam pořád byly jako důkazy. A jelikož jsem měl tak světlou pleť, což bylo typické pro lidi, co měli za rodiče čínské imigranty, o to víc byla ta zranění vidět.

„Ale pokud si se mnou nechceš popovídat, nevadí, prostě ta zranění ber jako zasloužený trest. Co se stalo, stalo se... Vlastně jsem to chtěl urovnat jinak.”

Fešák pozvedl jedno obočí a zamířil do svého bytu a zanechal mě tam ve stavu zmatku.

…


Co tím myslel...

Tahle otázka se mi převalovala na mysli a nedokázal jsem ji zahnat ani jídlem, co leželo přede mnou. Pustil jsem si televizi, abych se podíval na fotbal, a žvýkal jsem pizzu. Ale kvůli té otázce vyryté v srdci jsem byl mnohem rychlejší než normálně. Nedokázal jsem ani sledovat fotbal. Abych to shrnul, pravděpodobně se budu muset vrátit a dožadovat se po tom chlápkovi odpovědi.

Dostat nakládačku, protože jsem si to „zasloužil”, existuje něco takového?

Huaaa, když o tom budu příliš přemýšlet, akorát mi ztmavne moč. Půjdu prostě na střechu, dám si pivo a udělám si pár fotek pro zábavu. Takhle řečeno jsem popadl svůj věrný fotoaparát Canon 450D, co se pořád leskl jako nový, a pověsil si ho na krk. Spolu s dvěma plechovkami piva Singha jsem zmáčkl tlačítko výtahu a zamířil na střechu.

Dneska si dám jenom trošku, jinak se zítra nevzbudím včas na tu žádost o víza. A to by byl problém.

…


Dělat pěkné fotky, srkat pivo, koukat na hvězdy a mít po boku ženu, to byly vskutku čtyři ideály lidského života. Třebaže to poslední bylo trýznivě těžké získat. Obdivoval jsem fotku rozpínající se třídy Phetchaburi za soumraku v mém aparátu a dopil zbytek piva na dně plechovky, jako kdybych si chtěl vychutnat krásu nočního Bangkoku. Původně jeden fotoaparát se rozmnožil na další dvě čočky a můj věrný stativ. Taková škoda, že mi chyběla třetí ruka, jinak bych si vzal další dvě plechovky piva.

Studené pivo a pěkné fotky, to byly dva léky na příšerný den.

„Jsi celkem šikovný.”

Zezadu jsem zaslechl hluboký pronikavý hlas a k nosu mi doputoval pach tabáku, co jsem neznal. Trhl jsem sebou, jako kdyby na mě zaútočilo nějaké stvoření mimo tento svět, a stanul jsem tváří v tvář fešákovi. Nyní byl v ležérním domácím oděvu a v ruce měl cigaretu. Otevřel jsem pusu, abych ho odehnal, ale uvědomil jsem si, že to bylo poprvé, co mi řekl něco pěkného.

„To proto, že jsem vysoce kvalitní vybavení.” Nadmul jsem hruď, abych přijal jeho kompliment.

Šedé oči pod těmi kávově zbarvenými řasami se přimhouřily s náznakem pobaveného úsměvu. „Chlubile.”

Ujéé! Co kdybych ti rozmlátil tvář stativem?

„Zkus to. Udeř mě tím stativem a to ty poletíš střemhlav z téhle budovy. Rozhodnutí je na tobě.”

Jak mi vyhrožoval, jako by mi dokázal číst myšlenky, celý jsem ztuhl a zíral jsem na fešáka s obezřetným podezřením. „Kdo přesně jsi?”

Ty šedé oči se na mě podívaly. Fešák potáhl z cigarety do plic, pak se odvrátil a vyfoukl cigaretový dým do vzduchu a ten pomalu odvanul od výškové budovy.

„Jsi fotograf na volné noze, správně?”

„Ano, teď odpověz na moji otázku.”

„Plat musí být celkem dobrý, když sis mohl dovolit byt tady.”

„Nějak jsem vyšel. Když si mě někdo najme, vezmu práci, ať je sebedivnější.” I když jsem řekl tohle, úplně jsem se třásl, jak jsem mu chtěl začít nadávat. „Typicky nemám tolik volného času, abych takhle posedával, pil pivo a dělal fotky pro zábavu, víš? To jenom že to hloupé vízum je ztráta času, když se tady snažím vydělávat na živobytí. A hádej, kdo za to může?”

Fešák pozvedl obočí.

„Chceš vízum tak moc?”

„Nejsem vítaný?”

„Pravděpodobně.”

Teď jsem zuřil. Zjevení tohohle chlápka naprosto pokazilo tu pěknou atmosféru. Rozhodl jsem se honem ukončit hovor, rychle a frustrovaně jsem si sbalil věci a zamířil ke dveřím. Tedy než mě zastavil.

„Wait, Phachara.” (Počkej, Phacharo.)

Podíval jsem se na něj úkosem. Pche! Teď ses rozhodl se mnou mluvit slušně? „Co?”

„Měj připravené všechny správné dokumenty, myslím, že ti jeden důležitý dokument chybí. Pokud nevíš, co to je, zavolej na ambasádu. Řádně si to vyřiď, než to půjdeš znovu podat. Nezapomeň, že s tebou nikdo nechce mrhat čas. Je to ztráta času, když se ostatní snaží vydělat na živobytí.”

Woiiiiiiiii!! Tenhle mizera zašel příliš daleko! Rozhodně tohohle cizince zkrvím. Položil jsem brašnu s aparátem na podlahu a přišel rovnou k němu. Jednu ruku jsem si založil v bok, jako kdybych chtěl předvést, jak to na mě nezapůsobilo.

„Najali si tě, abys pro ně pracoval, takže bys měl pořádně pracovat. Myslíš si, že jsi tak skvělý? Tvým územím je jenom ambasáda velká jako mrňavá myší díra. Nemysli si, že nemám odvahu dotknout se nuzného vízového pracovníka jako jsi ty.”

Fešák na mě zíral, v jeho očích se už přehrávala scéna, jak mě shodí z budovy. „Jen to zkus, když jsi tak statečný, jak říkáš.”

S tím se moje tenčící se trpělivost smísila s alkoholem v těle a způsobila, že jsem fešákovi trhl za límec košile. Byl to počin, kterému naprosto scházelo zpracování mozkem. Druhá ruka sevřená v pěst se hrnula k jeho tváři. Dneska se rozluč se svou pěknou tvářičkou, ty zmrde!

Až na to... moje pěst nedopadla na nic a jen o vlásek minula kůži na špičce jeho nosu. Fešák si odfrkl a pak se všechno stalo naráz. Vzpomínám se, že jsem se ocitl ve vzduchu a pak jsem zády tvrdě dopadl na betonovou podlahu střechy. Fešák měl na tváři nade mnou přilepený chladný výraz. Pohnul jsem se, abych vstal, ale zjistil jsem, že mi levé rameno tiskla k zemi kožená bota. Fešák si zapálil další cigaretu a pak si v klidu potáhl.

„Co si myslíš, že děláš, Mr. Phachara?”

Grrrrr~ Co je slepý nebo co? Copak to vypadá, že s ním večeřím? To se odvažuješ ptát na takovou otázku! Kéž bych se mohl narodit jako rottweiler, to bych se mu potom mohl zakousnout do kotníku a přimět ho brečet. „Pusť mě, woi!”

Fešák ze mě sundal nohu a pak si dřepl vedle mě. Zíral na mě se stejným úšklebkem, zatímco jsem se já s těžkostí snažil vytáhnout do sedu.

„Jsi zábavnější, než jsem si myslel. Slečna Jessica řekla, že jsi podivín, ale nikdy jsem si nemyslel, že mi přijdeš až takhle zábavný.” Přitom mlaskl. „Už ti někdo řekl, že jsi vtipný chlápek? Máš nevymáchanou pusu, ale jsi vážně směšný.”

„Zmlkni!” Uuuu... všechno mě bolelo. Nenávistně jsem zahlížel na fešáka přede mnou. Zmlátils mě a pořád máš odvahu říct, že jsem směšný? Já nejsem boxovací pytel woi! Myslíš si, že existuju, abys mě pořád dokola mlátil a pak vyvodil, že to je zábavné cvičení? Pokusil jsem se zvednout, ale nepodařilo se mi to tak, jak jsem zamýšlel. Jen pohnout bokem stačilo na to, aby mi do očí vhrkly slzy. Huu huu huu, mami... pokud ochrnu s dolní půlkou těla, budu si stěžovat na ministerstvu zahraničních věcí, že mě šikanoval zaměstnanec ambasády.

Fešák vstal, přišel k mojí brašně, vzal ji a otevřel ji. „Hej! Co to děláš?” Ne, ne, ne. Ani se ho nedotýkej, mého sladkého dítěte, mé malé Canon. „Co máš v plánu s mým fotoaparátem— Ty mizero! Ty— Ty— Ty! Jak se kruci jmenuješ!” Oslepilo mě bílé světlo blesku a než jsem se znovu rozkoukal, fešák už zmizel a zanechal tady ubohého thajského mladíka s naraženým bokem a jedním fotoaparátem. Natáhl jsem se ke svému rozkošnému dítku, své malé Canon, utěšil ji a zmáčkl tlačítko, abych se podíval na poslední pořízenou fotku. Byla to fotka mladého muže s rozcuchanými vlasy a šokovanou tváří, co se zmučeně opíral o okraj zídky na střeše. Tak nějak to připomínalo oběti v těch hrozivých, násilných filmech, bylo to vskutku děsivé.

Nakonec jsem své tělo nejistě dotáhl zpět do bytu. Měl jsem pocit, že se co nevidět kousek po kousku rozsypu. Nenávistně jsem zíral na dveře bytu 1202, který patřil tomu fešákovi. Jen počkej, ty mizero! Zítra bude mít tvoje BMW pruhy jako zebra!

Zrak mi padl na bílou vizitku vloženou jen kousek nad snímačem karty na mých dveřích. Nalevo byl obrázek dvou zlatých jednorožců, co k sobě stáli zády. Napravo bylo něco jako zlaté slunce nad kruhovým modrým podkladem. Vzadu byl název země v Rusku a podrobnosti o jméně majitele vizitky, také v ruštině. Otočil jsem ji a přečetl jsem si angličtinu, kvůli čemuž jsem na celé tři sekundy zatuhl.

Co se tam psalo, Alexander Nazarbajev... přečetl jsem to správně? To příjmení mi přišlo otravně známé. Ale jaké měl tenhle chlápek postavení? Byl ochranka ambasády? ...Ha? Consultant of Political and Foreign Affairs (Poradce politických a zahraničních věcí). Ehm, co to znamenalo? Poradce pro politiky? A cizí země? Vážně jsem si nebyl jistý, ale pokud jsem si byl něčím jistý... pak že tenhle chlápek byl vlastně mocný woi!

Uu, zahrával jsem si se špatným člověkem. Pokud se mi kdy nepodaří získat víza, tak to bude tentokrát.

P.S.: Po nějakém tom rozjímání jsem se považoval za celkem šťastného člověka, že mě jeho policajti/bodyguardi neshodili z budovy.
-----------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>