3. kolo
Vzbudil jsem se kvůli zvonění svého mobilu. Nejdřív jsem neměl v úmyslu ho zvednout, ale když jsem viděl, že to bylo P'Punovo číslo – to byl můj služebně starší kolega fotograf – bylo jenom správné mu odpovědět; bez ohledu na to, jak moc jsem byl ospalý.
„Ach, skoro jsem si myslel, že mi to nezvedneš, Petchi.”
Lenivě jsem zívl. „Potřebuješ mě na něco? Je jenom pět třicet.”
„Ha! Pořád jsi opilý? Už je šest třicet, Petchi. Slunce ti už vykukuje zpoza zadnice, čas vstávat, ospalko.”
„Ale P'Pune, já... ehm... dneska musím jít požádat o víza do Uzbekistánu.”
„Ach, ty nemáš čas?” P'Pun se zarazil. „Tak jen dál spi, já místo toho požádám služebně mladšího kolegu, promiň, Petchi.”
„Počkej, nikdy jsem neřekl, že nemůžu jít.” Rychle jsem ho zastavil, než jsem mohl náš vztah ohrozit mým hloupým problémem s vízy. Znovu jsem zívl a odplul do koupelny. „Takže kam jdeme? Kdy?”
„Letiště Suvarnabhumi, brzy doletí důležitý úředník. Tentokrát cestuje sám, ale... každopádně pojď se mnou, dobrá? Taky ti chci říct jednu historku.” P'Pun to zkrátil a bylo slyšet, jak nastartoval motor. Mezitím jsem se já natáhl pro kartáček na zuby, přiblížil jsem ho k tubě s pastou a vytlačil na něj peprně zelenou pastu... až na to—kruci, došla mi pasta. Co to kruci, a v okolí nebyl žádný 7-Eleven. Přestal by se se mnou P'Pun kamarádit, kdybych si nevyčistil zuby?
Otočil jsem se a vzal do ruky plechovku s deodorantem, co stála nedaleko, a použil ho jako nástroj k vytlačení zbývající pasty. Tlač, tlač, tlač. Jen tak dál, dál tlač. Pche! Neodvažuj se mi dojít.
„Vyzvednu tě, jaké máš číslo bytu, aby mě ochranka pustila dovnitř?”
„Jedna, dva, nula— ach! Kruci, to je ale nadělení. Zavolám ti později, P'Pune!”
„Ehm... dobře.” Navzdory svému zmatku souhlasil, že ukončíme hovor. Mezitím jsem já stál s rukou v bok a díval se na zubní pastu, vytlačenou na mém zubním kartáčku jako hromádka zeleného exkrementu. Taková škoda.
…
Jak jsem netečně žvýkal kousek toustu, ozvalo se neurvalé klepání na dveře. Na sobě jsem neměl nic než jedny černé obtáhlé džíny. Honem jsem popadl košili nedaleko a nepořádně si ji natáhl. Vlasy jsem měl pořád mokré a neučesané. Kdybych vypadal trochu pohledně nebo korejsky, okamžitě bych vyšel s hlavou vztyčenou. Ale moje tělo se v tomto ohledu bohužel nedalo srovnávat, kdybych svého služebně staršího kolegu přivítal takhle, byla by to hanba. „Počkej, počkej, chviličku P'Pune, uklidni seeee.”
Nacpal jsem si zbývající půlku krajíce chleba do pusy, tváře jsem měl kulaté jako zlatá rybka. „Hotovo au~~~ wuaa!” Přede mnou stála vysoká, tyčící se postava s chladným leskem v očích. Založil si ruce na hrudi a opřel se o rám dveří.
„Your friend is trying to break into my room,” (Tvůj přítel se mi snaží vlámat do bytu) promluvil, hlas měl podmalovaný nesmírnou nechutí vůči mé osobě.
S očima doširoka rozevřenýma jsem přešlápl, abych se podíval na P'Puna, co stál nedaleko s extrémně pobledlou tváří. Vždycky jsem tohoto svého služebně staršího kolegu obdivoval; byl vysoký, skvělý a pohledný. Dokonce i jeho úsměv s dolíčky a zašpičatělé zuby byly— ehm, teď na tohle nebylo ani čas, ani místo. Každopádně když stál vedle tohoto fešáka— jak že se jmenoval? Alexandr Veliký něco něco? —P'Pun vypadal menší a lépe se na něj dívalo. „Ach... ehmm, omlouvám se za něj,” omluvil jsem se. Kdo by chtěl s tímhle chlápkem a tak brzy po ránu nějaký problém? Dokonce i hádka s paní z krámku s papayovým salátem byla lepší než tohle.
Ale dopadlo to tak... že sám fešák hledal nějaký ten problém. V očích mu najednou probleskla nevinnost a předstíral, že neumí thajsky. „What?” (Cože?)
Zcela bezradný P'Pun rychle vytáhl svoje zaprášená slovíčka a mlhavá gesta rukou v naději, že se tomu muži upřímně omluví. Ale než jsem ho mohl zarazit, bylo už příliš pozdě. Fešák už se vrátil ke svému obvyklému chladnému chování.
„Am... Am so sorry, sir... um... I will contack the, the, service center— (Je... je mi to líro, pane... ehm... kondaktuju to, to servisní středisko—) C-co mám dělat, Petchi? Jak se řekne anglicky opravář?” P'Pun se uprostřed věty obrátil na mě, jeho oči říkaly: Tohle zvládneš, že jo? Jestli ne, tenhle cizinec tvého kolegu rozhodně zabije.
Fešák se na mě úkosem podíval. Začínal jsem se bát, že tohle možná skončí dvojitou sebevraždou. „P'Pune... cos provedl?”
„Několikrát jsem se ti snažil zavolat, přemýšlel jsem, jestli se ti něco nestalo, a tys mi to nezvedl, takže jsem se rozhodl vyrazit dveře,” vysvětlil P'Pun ve své nevědomosti. „Mlátil jsem do dveří, až snímač karet přestal fungovat, co mám dělat, Petchi! To je tenhle chlápek od mafie? Má zatraceně děsivou tvář!”
Huhuu, mafie? I když si to myslíš, neříkej to, když ho máš přímo před sebou! Zahlížel jsem na P'Puna a on mi přesto oplácel svým nevinným pohledem; ach, jak snadné by ho bylo oklamat, aby prodal vlastní tělo. „Petchi, myslíš si, že mě podřízne? Můžeš se ho místo mě zeptat, jestli mu můžu škodu uhradit později? Spěchám, protože musím udělat tu reportáž. Pokud ji do večera neudělám, editor mi pěkně vynadá. Pomoz svému kolegovi, prosím, v angličtině jsem jelito.”
Ehmm... P'Pune, copak na tebe moje tvář křičí, že jsem rodilý mluvčí? Nemám v sobě ani špetku angličtiny, přísahám. Nebo spíš vypadám jako člověk, co zrovna emigroval z Liangshanu.
Zdálo se, že fešák pochytil směr mého smýšlení, koutky úst se mu protáhly do úšklebku. „He cannot speak English,” (Neumí anglicky) vyvodil přímo. „You go. I can talk to him later since he already has a lot to pay me back for.” (Jen jdi. Později si můžu promluvit s ním, protože už mi má hodně co splácet.)
Ach, drazí čtenáři. Drazí čtenáři, nevíte náhodou, co si P'Pun myslel? Vyluštěte to z předchozích čtyř odstavců, pokud to zvládnete...
Byl pohledný... měl svoji milou... a byl šikovný fotograf... až na to, že měl jenom jeden problém...
P'Pun nahlas zakřičel: „Cože?! Petchi, ty máš dluh u mafie?!? Když jsi potřeboval peníze, proč jsi nepřišel za mnou?”
Měl jenom jeden problém, P'Pun nechával svou představivost bloumat. A kvůli jeho slovům se fešák rozhodl, že se podle toho zařídí. Odstrčil P'Puna, z prstů udělal zbraň a přitiskl mi ji k hlavě a začal se chovat nelítostně.
„He owes me far more than you can pay for, even your life is not enough.” (Dluží mi víc, než dokážeš splatit, dokonce by nestačil ani tvůj život.)
Fešák mě pak přitáhl za límec košile a hodil mě jako polštář na P'Puna. Ty jeho hrozivé šedé oči vyhnaly mému kolegovi z těla všechno vědomí. A tak... to nakonec byla moje prohra. Odtáhl jsem P'Punovu bezduchou schránku z budovy. Ani nemluvě o tom, že jsem jeho auto s červenou poznávačkou řídil opatrně a dle svých nejlepších schopností až na letiště Suvarnabhumi.
Než se mu vědomí plně vrátilo do těla, už jsme dávno dorazili na Suvarnabhumi.
„Petchi.”
„Ano?”
„Vzal sis s sebou aparát? Dneska s sebou mám jenom jeden, druhý mám v opravě...”
„Jieak!” (Pozn.: opičí skřek)
Mami! Ten fešák mě znova popletl~
…
„Cože? Nestihli jste to včas? Jste k ničemu!” Křik editora Chida dosáhl 180 decibelů, jak se přenášel přes můj telefon LG Chocolate. Bezmocně jsem se podíval P'Punovi do očí. „Můžu to vysvětlit, pane editore, to jenom...”
„Zapomeň na to. Premiér už odešel z VIP salónku a odjel ve svém autě. Příště vás oba pošlu na hranice! Žádný článek, žádná dovolená, Petchi!”
Tohle prohlášení nás oba setřelo. P'Pun se po mě zkroušeně podíval, jak jsem tam seděl ve špatné náladě a nabručenou tváří kvůli posledním slovům editora Chida. Byl jsem z toho velmi sklíčený. Také jsem byl naštvaný na jednu konkrétní osobu, co byla kořenem celého tohoto problému. Teď už fešák pravděpodobně odpočíval a bez jediné starosti kouřil cigaretu.
P'Pun sevřel rty a založil si ruce na hrudi. „Petchi, tohle vyřídím a půjdu se editorovi sám omluvit. Díky, že jsi se mnou dneska šel.”
Jeho slova díků přišla s poplácáním po rameni. Ale jak mě prohlášení editora Chida sžíralo, nedokázal jsem sebrat žádný pocit povzbuzení. Nebo spíš mi na mysl neustále tanul otravný úšklebek jistého fešáka. Všechno to bylo kvůli němu!
Přísahám, že budu mít svou pomstu. Jen počkej!
„Petchi.”
Ale jak to provedu? Kdybych si to s tím chlápkem vyřídil pěstmi, rozhodně skončím se zlomenými kostmi, byl silný jako vůl.
„Petchi...”
Ale nechat ho na pokoji by bylo nepřijatelné. Co když si na ten pocit zvykne a rozhodne se jít týrat jiné nevinné lidi jako já? Nás Thajce už dávno vykořistili politici z „kabinetu ošklivých”, ale teď se na nás zaměřili cizinci. Oklamali nás Kambodžinci, abychom si usekli nohy, zatímco nám Arabové vzali naše rýžová pole. Kam ten svět spěl? Jak jsem o tom přemýšlel, dostal jsem se do nálady na protest národního osvobození na mostu Makkhawan, kde bych nahlas křičel: „Thaaaksinnnne~ Vypadni~” (Pozn.: Thaksin je politik notoricky známý svou zkorumpovaností).
„Hej, Petchi!”
„A-ano?!” Viditelně jsem sebou trhl.
„O čem tak sníš? O tom mafiánovi vedle? Dávej si pozor, pokud nechceš, aby ti usekli malíček.” Seniore, myslím, že si to pleteš s jinou zemí. Useknutí malíčku provádí yakuza a ne mafie. „Dneska nemáme žádnou jinou práci, takže tě zavezu zpět domů.”
„Ach, to není třeba, P'Pune, můžeš mě tady vyhodit. Jak se říká: šetři energií a osvoboď ná— ehm, tím jsem myslel: šetři energií, zachraň národ.”
„Jsi si jistý, že nechceš, abych tě zavezl zpět?”
Sepjal jsem ruce na rozloučenou a pak vystoupil z auta. Po chvíli mávání na auto v dálce jsem se otočil. Až na to, že jsem spatřil rybu ve vodě, rýži na polích a bizona, co zíral přímo na mě... přímo na mě? Když jsem se zapotácel na druhou stranu, spatřil jsem ceduli: Vítejte v kraji Lat Krabang. ...Nechal mě uprostřed rýžového pole? ...Neee!!!
P'Pun, co zaparkoval 20 metrů ode mě, se smál, až se za břicho popadal. Jak se opíral o bok svého auta, u kterého blikaly blinkry, zeptal se: „Kam tak pospícháš, Petchi? Ještě jsme ani nevyjeli z pozemku letiště.”
„Auuu, tak proč jsi mi potom zastavil?”
„Jak to mám vědět. Spěšně ses se mnou rozloučil, jako kdybys chtěl honem rychle odejít, takže jsem tě nehodlal zastavovat. To jsi zahlédl kamaráda?” P'Pun z toho slzel. Otočil jsem se a setkal se tváří v tvář s bizonem, co netečně přežvykoval trs trávy. Pak mi to došlo— „P'Pune! Copak vypadá jako můj kamarád?!”
„Teď když jsme u toho... ne, moc ne.” P'Pun si sundal brýle a setřel si slzy. „Spíš vypadá úplně jako ty.”
Bizon se na mě podíval a vydal ze sebe: „Bůů...”
Ach, P'Pune... Kdybych věděl, že budeš takový, nechal bych tě v tom našem domě zmlátit!
…
Konečně jsem se vrátil do svého bytu, v ruce mléko a máslové pečivo. Ne že by tam venku byla nějaká dívka ochotná nakrmit moulu jako já. To spíš P'Pun se si mě snažil udobřit jídlem. Zastavil se v Pattanakarnu, aby koupil tohle a tamto, pozval mě na výborné korejské jídlo na Soi 56 a taky mi slíbil, že u editora Chida vyjedná moji dovolenku. S tím jsem mu odpustil.
Tohle je přesně ten způsob, jak se má člověk omluvit, hm! Jelikož jsem dostal jídlo, začal jsem se cítit trochu lépe. Nesl jsem si svoje pečivo, zatímco jsem si pro sebe broukal. Tvář jsem měl neutrální, ale v duchu jsem se ušklíbl, že jsem dostal jídlo zdarma, co mi vydrží na několik jídel.
Pche... nejsem nenasyta, jasné?
„Petchi.”
Přesně v tom okamžiku dorazil výtah. „Ano, P'Pune?” Řekni to. Zeptej se mě, jestli se chci jít napít. Řekni mi, že mě pozveš na pivo... Počkat! Vážně nejsem nenasyta, jasné?!
„Dávej si pozor, když to všechno sníš, budeš tlustý.” Hua! Ta tvoje pusa je důvod, proč je tvoje přítelkyně po každém jídle ve špatné náladě. „Nezapomeň se podělit s tím svým hrozivým sousedem, já půjdu.”
To se P'Pun někde praštil do hlavy? Copak bych toho muže neměl nenávidět? Má příšernou povahu, ani nemluvě o tom, že je fyzicky, mentálně a emocionálně vulgární. Proč P'Pun chtěl, abych se s tím fešákem podělil o zákusky? I kdybych ho pozval na jídlo do hotelu Oriental, ten chlápek by se svým šikanováním nepřestal.
Poškrábal jsem se ve vlasech a vyjel nahoru. Bylo devět třicet tři, ještě jsem měl čas, než jsem musel jít na ambasádu žádat o víza. V duchu jsem přemýšlel, jestli mě ten cizinec zase pokouše.
Zacukalo mi v pravém oku. Měl jsem z toho špatný pocit.
Dveře výtahu se otevřely a odhalily mi výhled na fešáka, jak tam stál a mluvil se Sašou z bytu 1206; to je tak strašné načasování. Saša mě spatřil a pozdravil mě úsměvem, mávl mým směrem rukou, jako kdyby byl v dobré náladě. Prohlédl jsem si ho a, jéjej... měl na sobě dokonale ušitý oblek. Ladil mu k jeho učesaným blonďatým vlasům a modrým očím, vypadal jako božský bůh. Nijak se to nelišilo od toho, jak ho Jessica popsala. „Zdravím, pane Petchi.”
„Zdravím.”
Fešák se neobtěžoval mě pozdravit, místo toho na mě lhostejně zíral. Pohnul jsem se, abych se mu vyhnul, ale někdo mě chytil za paži. „Počkejte, pane Petchi...” Když jsem se k těm dvěma otočil, fešák stál se založenýma rukama, zatímco Saša se ho na něco ptal v ruštině. „...No, Alexeji, tento muž je pan Phachara, můžeš mu říkat Petch, je to přítel slečny Jessicy, co se nedávno přestěhovala s Erlbaumem do Německa.”
Fešákovy šedé oči se upřely na mě a koutky úst se mu stočily v obvyklém otravném úsměvu.
„A tohle je Alexander, bydlí v bytě 1202, možná působí děsivě jako mafián, ale slibuju, že je—”
„Už mi ho představili, díky, Sašo,” přerušil ho fešák. Když se na něj jeho zmatený přítel podíval, dál to rozvedl slovy, kvůli kterým jsem se chtěl ukrýt. „Tenhle chlápek dělal problémy na ambasádě, proto jsem ho hned poznal.” Jak to Saša zaslechl, vybuchl smíchy.
Zkysla mi tvář. Díky, žes aspoň nezmínil to, jak jsem ti opile nadával.
„Neříkej mi, že máš i dveře rozbité kvůli Petchovi.”
Alexander se ve svém volnočasovém oděvu podíval mým směrem a pokrčil rameny. „Rozbil je a utekl. Nakonec jsem se kvůli těmhle rozbitým dveřím nemohl setkat s premiérem. Nedají se ani otevřít, ani zavřít, budu muset počkat, až přijde opravář a opraví to. Taková ztráta času.”
Pane rozhodčí, mám námitku. Tenhle chlápek evidentně házel vinu na někoho jiného.
„Ale no tak, Alexeji, prostě tuhle příležitost ber jako volný den.” Saša se podíval na luxusní hodinky na zápěstí a spěšně si upravil kravatu. „Och, ale ambasádor má také schůzku s premiérem. Musím běžet, promluvíme si později. Zatím, pane Petchi. Paka, Alexej.”
„Paka,” odpověděl s mírným mávnutím. Nemohl jsem si pomoct a přemýšlel jsem, jestli byl Saša jediný přítel, co tenhle fešák měl. Takhle řečeno jsem se otočil a byl jsem připravený vycenit na něj zuby, že mě před laskavým a pohledným Sašou vykreslil ve špatném světle. Ale Alexej promluvil jako první: „No jo, něco pro tebe mám.”
!!!
Proto mi v pravém oku tak horečnatě cukalo?
Ten malý list papíru se mi třásl v ruce. Přečetl jsem si ho od začátku až do konce a srdce se mi v hrudi otřáslo. Jak jsem rychle pomrkával, nemohl jsem uvěřit, co jsem viděl. Ach... tohle je... tohle je???
The estimate expense for repairing security card console and system is approximately 24.000 baht (This quoted expenditure includes labor charge and VAT 7%). Additionally, the room owner shall be noted that 24 hours is required for repairing and changing the console after the technician has been reported... (Předpokládané náklady na opravu konzole na bezpečnostní kartu a její systém jsou zhruba 24.000 bahtů (včetně pracovní sazby a 7% DPH). Majitel bytu by měl vzít na vědomí, že po kontaktování technika je třeba 24 hodin na opravu a výměnu konzole...)
„Takže...” řekl.
Takže... takže co? Huuuu.
„Nehodláš mě pozvat k sobě, pane Petchi?” Když mi tenhle chlápek řekl „pane”, vstávaly mi přitom všechny vlasy. Tímhle tempem se budu muset objednat k psychologovi, pokud mi všechna jeho oslovení přijdou tak strašná.
„Neříkej mi, pane Petchi.”
„Snažil jsem se být zdvořilý a uctivý jako Saša, nelíbí se ti to?” Přesně takhle si Alexej jen tak utahoval ze svého přítele.
S nabručenou tváří jsem mu hodil svoji kartu. „Pokud se chceš tak moc dostat do bytu někoho jiného, jen do toho. Pohlídej mi ho, zatímco budu pryč. Musím na uzbeckou ambasádu. A pokud se vrátím a zjistím, že mi chybí jediná věc, jsi mrtvej.”
„Není třeba mrhat časem, přece jenom ti tu žádost nezpracují.”
Znovu útočil na moji slabinu. Vzal jsem si kartu zpět. Rozrazil jsem dveře, popadl fešáka za loket a strčil jeho velkou postavu dovnitř. „To máš vážně tak vlivné postavení? Dneska nebudeš pracovat, jak mě zastavíš, abych o to vízum nepožádal?”
„Vážně si to myslíš? Doporučil bych ti změnit přístup.”
Fešák si zapálil cigaretu, kterou jsem mu rychle zabavil a hodil do koše. „V mém bytě se nekouří. A copak je poradce tak vysoké postavení? Copak jenom neradíš ambasádorovi?”
Alexej pozvedl obočí. „Pokud by ambasádor všechno věděl lépe, obtěžoval by se žádat o moji radu?”
Ach, měl pravdu.
„Každopádně stejně nemáš moc mi ty uzbecké víza nevydat!” hádal jsem se, sbíral jsem svoje dokumenty a držel si je u hrudi spolu s klíči od auta. „Můj byt je malý jako myší díra, někdo tak velký jako ty se do něj nehodí. Chybí mi extravagantní nábytek a ať tě ani nenapadne remcat kvůli nepořádku. Do koupelny můžeš. Pokud něco nebudeš moct najít, rozhodně mi nevolej, aby sis stěžoval, můžeš si postěžovat do SMSky nebo počkat, až se vrátím a pak si postěžovat! Dovoluju ti zůstat, ale nemáš svolení prohledávat moje věci.”
„Jasně,” řekl, najednou celý poslušný. Otočil jsem se k odchodu, ale zase mi začalo cukat v pravém oku. Když jsem se ohlédl, uvítala mě scéna, jak si fešák sundal košili a přehodil ji přes židli. Záda měl svalnatá a potetovaná. Uprostřed zad měl svatou Madonnu olemovanou několika zbraněmi, co mířily vpřed. Z tohohle společně s jeho černými kalhoty, co mu visely tak nízko, sálala smyslnost, až se mi na celé tři sekundy zastavilo srdce a celé tři kroky jsem se zapotácel vzad.
„Na co koukáš? Jsi další, co si teď myslí, že jsem mafián?”
„Nesundávej si oblečení v cizím bytě! Jako člověk s vysokým postavením nemáš žádné vychování!”
Alexej se na mě úkosem podíval. „Přestaň už nadávat na moje postavení. Jaké mám postavení nebo pozici, s tebou nemá vůbec co dělat. Zabránit ti dostat víza je snazší než mrknout okem, věř si tomu nebo ne!”
Byl jsem v šoku. Když jsem si pomyslel, že tenhle chlápek dokáže být tak nestydatý. „Dokonce výš než ambasádor?”
„Pokud se mnou nechceš další potíže, zavři pusu.”
Když jsem viděl ty hrozivé oči, ochotně jsem ztichl. Zdálo se, že koupit si byt od Jessicy byla vážně velká chyba. Ale nejdřív jsem musel zavolat P'Punovi a říct mu o těch 24.000 bahtech, co teď dlužil. Můj služebně starší kolega bezpochyby přijde o rozum.
„Petchi.”
Ten zatraceně sexy Rus v mém bytě mě oslovil jménem. Viděl jsem ho opírat se o dveře a rychle jsem ho vtáhl dovnitř. Co kdyby ho někdo viděl a myslel si, že jsem si najal nahodilého muže, abych se s ním vyspal. „Co zas? Přijdu na ty víza pozdě.”
„Prostě na to zapomeň, dneska svoje víza nedostaneš. Přestaň být tak tvrdohlavý.”
„Řekni mi jiný důvod než svoje postavení, proč bych ty víza nedostal.”
Přede mnou se zamíhala rudá knížečka pasu spolu s jeho vítězným úsměvem. Šokovaně jsem rychle přiskočil, abych si ji vzal. Ale fešák byl příliš vysoký na to, abych na ni dosáhl. „Hej! Vrať mi můj pas. Jinak tě budu žalovat!”
„Kvůli čemu? Aaach, to je děsivé.”
„Kvůli čemu—ugh, zatraceně. Prostě mi nejdřív vrať pas a pak si můžeš dělat, co chceš! Můžeš tu zdarma přespat a taky se vykoupat. Dokonce tě pozvu na večeři!”
„I když ti odmítnou víza?”
„Jen počkej, až jim předám ty dokumenty.”
V mžiku mi pas spadl do rukou. Ve fešákových očích se skrýval skrytý motiv, viděl jsem, jak se v duchu uchechtával.
„Dobře si zapamatuj, co jsi řekl. Je to slib, Petchi.”
…
Autem jsem se dostal na Sukhumvit soi 71, jednou jsem se ztratil a nedokázal jsem tu ambasádu najít. Za křižovatkou jsem omylem znovu projel kolem ambasády. Když jsem dorazil, do zavíračky zbývalo jenom třicet minut. Z budovy vyjel a projel kolem mě Mercedes S500 a když jsem se podíval stranou, překvapilo mě, že jsem uvnitř za volantem spatřil Sašu z bytu 1206.
Zmáčkl jsem zvonek, stál před bezpečnostní kamerou a pak řekl: „Dobrý den, jdu žádat o víza.” Najednou jsem zaslechl slova, kvůli kterým se mi skoro chtělo omdlít. Vycházela z bílého reproduktoru, aniž by mi dala šanci vůbec spatřit tvář mluvčího.
„Ambasáda je nyní zavřená. Všichni naši zaměstnanci šli uvítat premiéra. Přijďte znovu pozítří, na shledanou.”
Zůstat zdarma přes noc.
Zdarma se vykoupat.
A ještě k tomu se nechat pozvat na večeři.
Zavibroval mi telefon a na něm byla krátká zpráva: „See you @BTS Prompong Station for dinner, best Italian restaurant there.” (Přijď ke stanici BTS Prompong, večeře v nejlepší italské restauraci.)
Huuuu, co jsem to provedl? Co jsem to vyřkl—
-------------------------------------------------
Žádné komentáře:
Okomentovat