CV - kapitola 4

Kapitola 4

Tu krátkou zprávu jsem si přečetl několikrát a byl jsem na vážkách, jestli mám na něj marnit slovy nebo času, abych s tím bláznivým mizerou někam šel.

Nemohl jsem si pomoct a povzdechl jsem si. Jen vzácně jsem měl příležitost zajít si na italské jídlo. Jen jsem pomyslel na vzhled, chuť a vůni toho jídla, sbíhaly se mi sliny. Také se zdálo, že ten fešák bude mít dobrý vkus v jídle. Kdyby byl mým průvodcem, jídlo by bylo bezpochyby nebeské. Ale tahle moje tenká peněženka si nemohla dovolit další výprask.

Co jsem měl kruci dělat... Kvůli bytu mi docházely peníze, ani nemluvě o tom, že už jsem si koupil dvě krabice instantních nudlí.

Taky bylo hrozné, že jsem byl nerozhodný typ. Koho se mám zeptat na radu...

…


„Petchi, co jsi fakt na hlavu?!” ozval se z telefonu hlas mého mladšího bratrance. „Jak jsi mohl dovolit, aby u tebe v bytě zůstal nějaký nedůvěryhodný chlápek? Co když se uprostřed noci rozhodne ti podříznout krk a zmizet i s tvým tělem?”

„Hua. Ten chlápek je nechutně bohatej,” dohadoval jsem se. „A kromě toho můj foťák je mnohem hodnotnější než moje tělo.”

„No jo, to je pravda, přece jenom jsi neschopný člověk.”

„Ty mizero!”

„Dělám si srandu~ dej si pohov. No tak...”

Ještě se nenechte zmást tou výše uvedenou konverzací. Je to profík. Po cestě zpátky z ambasády jsem se nakonec ještě jednou ztratil. A jak jsem se cítil tak nerozhodně, rozhodl jsem se zavolat svému mladšímu bratranci Phaiovi, s kterým jsem vycházel. Dopadlo to tak, že Phai sebejistě odpověděl, že velmi dobře znal následující oblasti: Saphan Mai, Don Muang, Lam Luk Ka a Pathum Thani. Jelikož jsem to slyšel poprvé, skoro jsem si myslel, že Phai sekl s výškou a stal se řidičem náklaďáku a jezdil mezi Anu Saowaree a Thammasat Rangsit. Ale s největší pravděpodobností jenom kecal, protože jsem nakonec musel Tesco Lotus objet dvakrát. Nakonec jsem našel cestu zpátky navzdory neschopnosti mého průvodce. Cítil jsem se trochu lépe, a tak jsem Phaiovi dopodrobna řekl o svém vnitřním soužení srdce.

„Hoiii. Kámo, co to kruci. Pracuješ v médiích, a přesto lidem tak snadno věříš. Zlých lidí v obleku není zase tak málo a poskrovnu.” Můj roztomilý Phai zněl nespokojeně. „Ten chlápek, co se vyhnul zákonu, když utekl do Anglie. Copak taky nenosil oblek?” (Pozn.: Odkaz na zkorumpovaného politika Thaksina).

„Mluvíš přímo k věci, pět hvězdiček za—moment! Pche, ovládej tu svoji radikální pusu.” Bylo by špatné, kdyby tenhle příběh zůstal nedokončený kvůli tomu, že by autora zatkli a zapálili u kůlu. „Jen tak mimochodem, kde teď jsi?”

„Na mostě Makkhawan.”

S plesknutím jsem složil hlavu do dlaně. Krev univerzity Thammasit byla vážně silná, pokud dokázala skromného chlapce z obchodu v Chinatown proměnit na protestanta ve žlutém tričku. (Pozn.: Politika v Thajsku je rozdělena hlavně na dvě strany známé jako Rudá trička a Žlutá trička. Žlutá trička jsou známá svými protesty na mostě Makkhawan a nemají rádi politika Thaksina. Žlutá trička jsou prý podporována většinou studentů z univerzity Thammasit, která je zase známá pro svou političnost.)

„Hele, Petchi, chceš se ke mně přidat? Zapomeň na toho fešáka a pozvi na jídlo mě. Všude kolem jsou tuny jídla, o prsatých světlých dívkách ani nemluvě.”

„Hua, ví o tom tvůj táta? Moc to nerozhlašuj, protože pokud na to přijde, nakope tě do zadku. Přece jenom všichni dobře víme, jak nesnáší protestanty.”

Phai vybuchl smíchy. „Dělám si srandu. Samozřejmě jsem nešel na Makkhawan.”

„Tak kde teda jsi?”

„Ach, jsem s Rudými tričky, připravujeme se na nahrávku našeho denního vysílání.”

„Ty nevděčný děcko, okamžitě se vrať! Jinak s tebou přetrhám veškeré svazky. Z dědictví nedostaneš ani halíř!” zařval jsem do svého telefonu, až jsem vyděsil jedno pouliční děcko, co vedle okna mého auta prodávalo květiny. Pravděpodobně jsem vypadal jako predátor, co mu co nevidět ukousne hlavu.

Tentokrát se Phai smál tak moc, že už to ani nepřipomínalo lidskou řeč. „Auu, Petchi, bolí mě z toho břicho. Proč je všechno, co řekneš, tak srandovní? Úplně z toho brečím.”

„Kdo po tobě chtěl, abys mě takhle provokoval? Až se příště uvidíme, jsi mrtvej, připrav se na to,” vyhrožoval jsem mu, než jsem změnil téma. „Takže měl bych s tím chlápkem jít na večeři nebo utéct zpět domů?”

„Zatraceně, myslel jsem si, že už ses rozhodl.” Phai ze sebe vydal rozčilený zvuk. „Hele, mám nápad, Petchi.”

„Co? Jít s fešákem na večeři a pak požádat tvýho tátu, aby to za nás zatáhl?”

„Prozatím mi vlez někam— hele, musíš udělat tohle...”

…

Navedl jsem auto na parkovací místo, zatímco jsem si vesele broukal. Ale, ale, Phai možná vypadá naprosto bezradně, ale nikdy jsem si nemyslel, že by byl v duchu tak vychytralý. Možná se zeptáte: cože? Bylo to velmi prosté. Poslal jsem fešákovi SMS, v které jsem se ptal, kde je, a z jeho odpovědi vyplynulo, že už byl u stanice Promphong; pravděpodobně se už těšil na svoje jídlo zdarma. Předstíral jsem a prohlašoval, že jdu najít volné místo na zaparkování, když jsem ve skutečnosti šlápl na plyn, najel na třídu Phetchaburi a zamířil přímo ke svému bytu. Zatímco bude ten fešák netrpělivě čekat u Promphongu, já budu u sebe doma se zapnutou klimatizací a s dvěma plechovkami piv, co na mě čekaly. A až se budu tak šťastně povalovat, budu ho mít čím škádlit, až zase půjdu na ambasádu. Ach, geniální nápad.

Prošel jsem kolem BMW, co mělo půlku laku ošoupanou, zarazil se a pak se vrátil ve vlastních stopách. Na mysl mi vytanula další zlomyslná myšlenka, hehehe. Jak jsem studoval škrábance na pravé straně auta, olízl jsem si rty. Co takhle malá odplata? Ten fešák si každopádně dokáže snadno zaplatit opravu. S tím jsem pevně sevřel své klíče, ostrou hranou jsem se dotkl nablýskaného povrchu a sedřel jsem dlouhou značku uprostřed dveří u řidiče.

Huhuhu.

Kaj se ze svých hříchů, fešáku!

Ohlédl jsem se, abych obdivoval své dílo, a pak jsem spokojeně zamířil k výtahu. Zmáčkl jsem tlačítko dvanáct, pocítil jsem napětí a pak když jsem zjistil, že před mým bytem nečeká nikdo, kdo by mě chytil, se mi ulevilo.

Huhuhu, catch me if you can! (Chyť mě, jestli to dokážeš!)

…

Telefon v kapse u košile zavibroval, upozornil mě, že jsem dostal zprávu.

Where are you? I've been waiting for 30 minutes. What's wrong? (Kde jsi? Čekám už 30 minut. Co se děje?) z čísla +66867667xxx. Spokojeně jsem se na svůj telefon zašklebil.

Dál sni, ty mizero! Za tohle musím Phaiovi vážně poděkovat. Až se příště setkáme, tenhle tvůj kámoš tě pozve na tři misky Shai See Mhee Gieaw (Pozn.: velmi levné pouliční jídlo z nudlí).

Otevřel jsem dveře od svého bytu a plně jsem natáhl vzduch do plic. Pomsta chutnala sladce.

Když už jsem to teď zmínil, proč vedle mé postele seděl známý cizinec s brýlemi, napůl nahý a s překříženýma nohama? Copak nemáš být u Promphongu!!!

„Co—” Svou třesoucí se rukou jsem ukázal na jeho tvář. „Co tady pořád děláš?”

Podíval se na mě skrz brýle. „Co? Čekám, až přijde technik a spraví konzoli na karty. Kam jsi čekal, že půjdu?”

To měl pravdu! Ale i tak copak by se někdo jako já jen poslušně vzdal? Měl jsem hlavu hrdě vztyčenou. „Předpokládal jsem, že teď budeš u Promphongu.”

Oklamal mě! Tenhle fešák nakonec seděl a odpočíval v mém klimatizovaném bytě a navyšoval mi účet za elektřinu.

Alexej zavřel knížku, sundal si brýle na čtení a ušklíbl se na mě. „Tvoje krabice instantních nudlí je ubohá.”

„Proč ses mi hrabal ve věcech!”

Alexej se zatvářil, jako kdybych mluvil nesmysly. „Jsi tak ukňouraný. Jen do toho, porozhlídni se tu, vypadá to, že je něco na jiném místě?” Doširoka rozpažil, jako kdyby chtěl ukázat svou nevinnost. Skoro jsem si chtěl vykopat díru a schovat se do ní, když jsem viděl, že vážně s ničím nepohnul. S výjimkou židle, kterou si přisunul vedle mé postele.

„Když ses nikde nehrabal, tak dobrá.” Skuteční muži se neomlouvají, když se spletou!

„Why don't you ask him?” (Proč se nezeptáš jeho?)

Kterého 'him'?

Tentokrát fešák pozvedl obočí a pak se pobaveně usmál. „Dej mi svůj telefon.”

Poslušně jsem mu nabídl svůj roztomilý čokoládový LG telefon. Teprve teď jsem si všiml, jak velké měl ruce. Moje čokoládka se stala náctiletou verzí svého původního já, když seděla v ruce tohohle chlápka. Fešák vytáhl k porovnání svůj tenký supermoderní telefon a zmáčkl klávesnici mého telefonu. Pak vytočil číslo.

„Co to děláš.”

„Nemám tvoje číslo.”

„Ha? To není možné.”

Tenký telefon v jeho druhé ruce zazvonil a jeho majitel to položil. „Ale teď ho mám.”

Podvedl mě!

„Počkej, pokud to dřívější číslo není tvoje, čí teda je?”

„Your beautiful golden retriever is waiting, I guess.” (Hádám, že tvůj nádherný zlatý retrívr čeká.)

Počkat, počkat, o čem to mluví, o jakém psovi? A to ještě zlatý retrívr, co kdybych si ho odchytil a sám ho choval.

Fešák viděl, jak se tvářím, a ztichl. „Vážně ti to nedošlo?”

Rychle jsem zakroutil hlavou.

Prstem mi pokynul, abych přišel blíž. Nastražil jsem uši a napjatě jsem poslouchal. Doufal jsem, že zjistím, co to je s tím zlatým retrívrem a který pes dokáže posílat zprávy, v které mě zval na večeři do italské restaurace.

„Odpověz mi, Petchi.”

„Co.” Proč mluvil tak tiše?

„Už jsem ti toho řekl tolik, a přesto nemáš ani ponětí. Jsi hlupák nebo skutečný blázen? Saša se tě snažil pozvat na extravagantní večeři, ale ty ses místo toho rozhodl se vrátit a dohadovat se se mnou?”

Můj mozek skládající se z falešného CPU a 16MB RAM propočítával výsledek slimáčím tempem. Ta slova zlatý retrívr se pomalu zhmotnila na jasně modré oči, leskle zlaté vlasy a široký úsměv, kvůli kterému se mohlo nadmout několik srdcí.

„Zní to povědomě? Hmmmm?”

Byl to Saša?! To snad ne~~~!

„Ale odkud má moje číslo?” zamumlal jsem slabě.

Alexej pokrčil rameny. „Jak to mám vědět. Teď už je každopádně příliš pozdě.” Svou velkou rukou mě poplácal po rameni, jako kdyby mě chtěl utěšit... když mě najednou strčil na postel. Alexej si obkročmo vlezl na mě, oči se mu leskly jako vlkovi, co je připravený rozervat svou kořist.

„Hej!! C-co m-mi to děláš!”

Krev mi ztuhla v žilách, když se ta vysoká postava přesunula a naprosto mi zakryla scénu nade mnou. Alexej se na mě díval, v očích se mu odrážela hravost, kvůli které jsem se bál o svou bezprostřední budoucnost. Zkusil jsem si uvolnit zápěstí, ale on je vtlačil hlouběji do matrace a pevně je sevřel jako ve svěráku.

Ta pohledná tvář se sklonila dolů k mému uchu a zašeptala hlasem, v kterém se mísil náznak pobavení s lítostí. „Samozřejmě s tebou večeřím... už jsi zapomněl na náš slib?”

Ústa se mi zachvěla. Čím víc jsem cítil, jak se mi ty teplé rty otíraly o ucho, tím víc mi vlasy vstávaly. Snažil jsem se tomu velkému tělu, co bylo proti mně přitisknuté, protestovat, hlavou jsem otáčel jako tornádo, odsekával jsem slova, co jsem chtěl říct, na jednotlivé slabiky. „Alexi—... co to... já... já musím jít za Sašou... ne...”

„To mě mrzí, kluku. Bohužel nejsem ochotný dovolit nějakému moulovi ukrást mi kořist, když ji mám přímo před sebou.”

!!!

„Slib se musí dodržet, ne?”

Zuby mě štípl do brady, jako kdyby mě chtěl škádlit. Ale ty agresivní šedé oči říkaly pravý opak. Pevně jsem sevřel rty a cítil jsem, jak se přes můj počáteční šok přelil hněv a vymazal ho. „Jaký hloupý slib, takhle jsem to nemysleeeel!” Natáhl jsem paže, abych se vymanil z jeho sevření. Dokonce i takový budižkničemu jako já měl svou mužskou pýchu, ty tvoje vytrénované svaly mě nezastaví!

Aaaaaaaaachhhhh! Něco ostrého a špičatého se mi zarylo do horní části pravé paže, takže jsem bolestí nahlas zakvílel. Zahlížel jsem na člověka před sebou a když jsem zjistil, že příčina té sužující bolesti bylo to, že mě kousl do paže, že své zuby naschvál zabořil do masa, začal jsem ho ještě víc nenávidět. „Co to děláš, ty psycho! Přišel jsi o rozum? To bolííí!”

„Kdybys šel na večeři se Sašou, myslíš si, že bys vyšel bez zranění?” Alexej pozvedl obočí a jeho tón byl posměšný.

Vážně jsem mu chtěl vrazit pěst do obličeje, až by oslepl, ty jeho škádlivé oči bylo to nejhorší. Ale když jsem se pokusil znovu vzdorovat, paže mě bolela tak moc, že se mi v očích začaly sbírat slzy. Fešák využil téhle příležitosti, aby mi přišpendlil obě paže a nohy, takže jsem nebyl schopen se pohnout ani o centimetr. Ty chladné šedé oči na mě vítězoslavně zíraly.

„Jsi celkem divoký.”

„Myslíš si, že nechám chlápka použít moje zadní vrátka? Nejsem teplouš!”

„Ne že by mě něco takového zajímalo.”

Au! Pokud tě moje zadní vrátka nezajímají, tak co tě zajímá!

„Nepotřebuju vědět, co tě zajímá nebo nezajímá. Já jenom dodržuju náš slib.” Sehnul tvář, aby mě kousl do špičky nosu. „Co ty na to, kde je moje večeře?”

„T-takhle jsem to nemyslel. Jako— jako...” Ugh, motala se mi hlava. Nechoď už blíž, to stačí~ tvoje pohledná tvář je velmi výrazná, dost ostrá na to, abych začal krvácet, ale já tohle pořád nechci~ neeee. „Jako~~ že nemám úchylku na veřejné činitele, jasné? Huu huu, nech mě být, mým typem není chlápek z ambasády jako ty!”

Pokrčil rameny. „Tak jsem mafián.”

„Ani mafiána nechciii!”

„Ty jsi ale náročný, ani jsem se tě nezeptal, jestli chceš nebo ne. Jen jsem se zeptal, kde je moje večeře.” Fešák zadržoval smích tak moc, že skoro vyprskl smíchy. Tohle nebyla věc, o které se žertovalo!

„Čemu se směješ. Pusť mě, něco ti uvařím!” promluvil jsem honem, konečně jsem se spoléhal na svůj instinkt přežití. Mami, tati, pomozte svému synu Petchovi, prosím. Pokud mě tenhle fešák pustí, aniž bych přišel o panictví, přísahám, že vám daruju jedno sto vařených vajec huuhuuhuu.

„Udělám ti svoji specialitu, instantní nudle! Je to mnohem lepší než živý člověk, panic, všední chlápek s chabým vkusem, nenasyta, ukňouraný stěžovač a chlápek, co ve spaní slintá, jako já! No tak, pusť mě~ Přísahám, že do tvých instantních nudlí nedám jed na krysy, a navíc ti dám prázdný sáček od koření, abys 'ses mohl chopit životní šance vyhrát nějakou cenu'!”

Najednou byly moje modlitby vyslyšeny. Fešák Alexej se smíchem zvedl ruce, aby mě pustil, tvář měl zrudlou a v očích slzy, až musel vytáhnout kapesník a otřít si koutky očí.

„You're fucking crazy...” (Jsi zpropadený blázen...) zopakoval to Alexej dvakrát nebo třikrát, než odešel umýt si tvář.

Dalších deset minut jsem fešáka obezřetně pozoroval, ale když jsem viděl, že o mě vážně ztratil zájem, zamířil jsem do kuchyně, abych uvařil instantní nudle dle našeho slibu. Nemohl jsem si pomoct a hluboce jsem si oddechl.

Pokud dnešní noc přežiju se svým panictvím netknutým, pošlu svým rodičům obětinu jedna sta vařených vajec a navíc tří pytlíků instantních nudlí... Amen.
----------------------------------------------

~ A už to vypadalo tak nadějně... Když Thajec řekne instantní nudle, nemyslí se tím "naše" české instantní nudle, kdy se to akorát zalije vodou  (*≧▽≦)  ~

<Předchozí>...<Následující>