1. kolo
~ Tučné písmo značí, že postavy mluví v angličtině. Písněte do komentářů, jestli 1) to chcete nechat takhle (s překladem v závorce) nebo 2) uvádět překlad, ale schovat ho (třeba bílým fontem) nebo 3) vůbec neuvádět. ~
„Hand me only the application first.” (Předejte mi nejdřív jenom žádost.)
Hrdlo jsem měl suché.
„Your passport, please.” (Váš pas, prosím.)
Svíral se mi žaludek.
„Your photo, please.” (Vaše foto, prosím.)
Stresoval jsem se.
Šedooký muž v elegantním šedém obleku přede mnou bezvýrazně přesunul pohled z rudé knížečky pasu na mě. Pak sklopil zrak, aby si znovu přečetl mou žádost o víza. Když jsem se podíval na ty oči za brýlemi bez obrouček, nemohl jsem si pomoct a zadržel jsem dech se směsicí napětí a nervozity.
Těžce se mi dýchalo, zvláště na ambasádě, co byla malá jako myší díra. V této pronajaté budově byl jenom jeden zaměstnanec na tuhle dlouhou frontu. Se zlou předtuchou jsem zaťal ruce. Napadlo mě, že vina padá na mě, neboť jsem se do nového bytu přestěhoval před dohodnutým termínem. Byla moje vina, že jsem moc hlučel a vzbudil cizince ve vedlejším bytu, co přišel nadávat před moje dveře. Moje vina, že mi včera zavolal můj starý přítel. Moje vina, že jsem ten hovor přijal. Moje vina, že jsem si prolil hrdlem ty čtyři piva Corona. Moje vina, že jsem byl hlupák a že jsem si vyjel na noční vyjížďku, i když jsem byl opilý. A taky to, že před mým vjezdem náhodou parkovalo to BMW 3 Series...
Muž hlasitě zaťukal na sklo, co nás oddělovalo, a vrátil mi zpět dokumenty. „You didn't completely fill in the form, take it back and check it carefully.” (Tu žádost jste zcela nevyplnil, znovu si to pozorně zkontrolujte.)
„W-w-what question I miss?” (J-j-jakou otázku jsem vynechal?) Rozuměl vůbec mojí angličtině? Jak jsem honem klopýtl dopředu, abych zaťukal na sklo, muž zmáčkl spínač a otevřel dveře od ambasády, jako kdyby se mě naschvál snažil vyhnat.
„Your occupation. We cannot accept a jobless traveler into our home,” (Vaše zaměstnání. Nemůžeme do své vlasti přijmout cestovatele bez práce.) vysvětlil chladně s posměšným úsměvem. Cítil jsem se ztuhle, točila se mi hlava, jako kdybych měl omdlít... „Or do you want me to fill it in for you? Drunkard? Troublemaker?” (Nebo chcete, abych to vyplnil za vás? Opilec? Potížista?)
„But. Wait, wait, wait. Mister, can I write it now?” (Ale. Počkat, počkat, počkat. Pane, můžu to dopsat hned?) Neopovažuj se mě vykopnout z ambasády, ty mizero!
„GET OUT!” (VEN!)
…
Auuuuuuuu!
Bolelo to, jako kdyby mě přejel náklaďák! Majitel BMW vystoupil ze svého auta. Jelikož to byl cizinec, využil jsem šance ho jízlivě proklít v naději, že se na mě bude jen zmateně koukat a nechá mě na pokoji. Ale koho by napadlo, že... moje minulá přečinění mě včera v noci dohnala, když se zničehonic objevili dva policajti a zezadu mě napadli, jako kdybych byl nějaký odpůrce. Jelikož to moje rozkošná rudá Honda Jazz – teď válečný umrlec na Thonglor soi 15 – udělala na jeho luxusním BMW dlouhý škrábanec, ani nemluvě o tom roztříštěném skle na straně řidiče, v duchu jsem nejvyšší rychlostí propočítával náklady na opravu. V tu chvíli jsem začal střízlivět a poprvé jsem jasně spatřil tvář majitele BMW. Tohle je... tohle je... tohle jeeeee! Neeeee! Svět byl přece jenom malý! Byl to ten super pohledný cizinec, co mi oděný v županu přišel zaťukat na dveře. Zapomeňte na tu historku, kdy jsem dělal takový binec, že jsem tohohle chlápka v neděli vzbudil. Byl to majitel BMW, ale také činitel na ambasádě! Ještě včera ze sebe chrlil kletby v thajštině, ale proč teď nebyl ochotný mluvit?
„Next please.” (Další, prosím.) Fešák přede mnou si posunul brýle a odkašlal si. A jak zavolal dalšího člověka na řadě, s radostí mě vyhnal. Jelikož jsem nemohl dělat nic jiného, odtáhl jsem své dokumenty s bledou tváří. Japonec ve středním věku vedle klukovské thajské dívky se na mě oba zvědavě podívali, zatímco si spolu neustále povídali. Zdáli se stejně nervózní. „Promiňte, ale byl s vaší žádostí nějaký problém?”
Na někoho s takovým vzhledem nemáš vůbec špatné chování, mladá dámo... Otočil jsem se a suše jsem se na ni usmál. „Jenom menší problém, evidentně jsem tu žádost pořádně nevyplnil.”
Klukovská dívka se otočila na svého japonského partnera a potřásla hlavou. „Vypadá to, že jsou velmi přísní.”
„Vážně?”
„Ach, ano. My už jsme dokumenty předávali třikrát.”
Cožeeee! Třikrát? Zapotácel jsem se vzad a podíval se skrz sklo. Fešák se už přesouval dozadu, zatímco vízovou přepážku převzal další muž, co vypadal vážně jako Rus.
Dovolte mi to krátce vysvětlit. Tahle ambasáda, co patřila jistému národu za „železnou oponou” byla nesmírně malá. Dokonce i tato místnost byla jen o něco větší než cukající se mrtvá kočka. Úřední hodiny byly v pondělí, ve středu a v pátek od deseti do poledne. Ale činitelé ve skutečnosti doráželi v deset třicet. Obecně tu bylo zhruba 20 lidí, co žádali o vstupní víza do země. Ale pokud to každému člověku trvalo 10 minut, pak člověk, kterého vyhnali, aby znovu vyplnil svou žádost, neměl šanci ji předat ještě ten den. Což znamenalo, že jsem musel požádat o další volno v práci a musel jsem promrhat další čas na to, abych sem pozítří přijel. Ani nemluvě o tom, že ambasáda dodržovala jak thajské svátky, tak svátky té konkrétní země, takže svátky byly přinejmenším časté. Kdybych řekl, že to se mnou nemělo co dělat, byla by to lež. Tahle letenka, co jsem měl v ruce, byla ta nejlevnější letenka, co jsem si sehnal u Air Astana, jediné aerolinky, co létala z Bangkoku přímo do mé cílové země. Do té země, kvůli které jsem podlézal a žadonil svého editora, aby mi na ni schválil dovolenku. A to poprvé po čtyřech letech. Navíc jsem slíbil, že pokud do této brutální země získám vstup, napíšu pro náš časopis celé čtyři cestovatelské bloky doplněné pěknými fotkami. A také jsem jako suvenýr slíbil vodku prémiové kvality. Kvůli tomu je životně důležité, abych ta víza dostal za každou cenu!
Upřímně řečeno jsem neměl v úmyslu své povolání nenapsat. Jsem fotograf na volné noze a abych řekl pravdu, pracuju pro velkou korporaci. Ale co se týče toho, proč jsem tuto informaci nevyplnil, slyšel jsem, že země, co se odtrhli od Sovětského svazu, nebyly nijak zvlášť vlídné vůči cizím médiím. A zadruhé kdybych vyplnil své povolání, podrobili by mě otázkám jako: kam jedete? Proč tam jedete? Co máte v plánu dělat? Hodláte vstoupit do nepovolených zón? Kdo vás pozval? Pro koho budete fotit? Co potvrzení od vaší společnosti? Kolem a kolem dostat víza bylo stejně obtížné jako aby obyčejný zaměstnanec dostal úvěr na 10 milionů bahtů. Co se týče dalšího problému... no, je to trapné... tohle slovní spojení fotograf na volné noze (freelance photographer)... Jak se to v angličtině hláskuje?
Rozhlédl jsem se kolem, abych se někoho zeptal, ale spatřil jsem, že ta dívka a její japonský partner už šli dovnitř. Zdáli se velmi vystresovaní. Vlastně jak jsem tak pozoroval tu atmosféru, co byla tahle ambasáda bojiště? Kdo ví, nemohl jsem si pomoct a povzdechl jsem si. Dobrá, všechno nebo nic. Vytáhl jsem propisku a pečlivě jsem napsal: FREE RENT PHOTOGRAFFER.
...Takhle to je správně, ne? ...Moje angličtina není tak špatná.
…
Co to s nimi je?
Sledoval jsem, jak pěkná Vietnamka vyšla s pokroucenou tváří. S tak pěkným vzezřením a vysokou, štíhlou postavou— „Kruci! Pokud jste chtěli potvrzení z práce, proč jste mi to neřekli rovnou? Taková ztráta času!” Ach, byla to Thajka...?
Než jsem stačil otevřít pusu, abych se jí zeptal, šla se opřít o masivního cizince, co vypadal jako medvěd. „Ach, drahoušku~”
Boží ochrana je skutečná. Kdybych si předtím jen na půl sekundy pustil pusu na špacír, zrovna teď bych jedl vodovou kaši.
V tomto okamžiku jsem byl druhý na řadě a zbývalo patnáct minut. Vízová přepážka se měla co nevidět zavřít, ale snad to stihnu včas... Vypozoroval jsem, že zhruba 60% lidí, co přišli žádat o víza, museli přijít znovu. Lidé, co prošli, byli ti, co už to byli podruhé nebo potřetí. Když jsem tak o tom přemýšlel, pokud nechtěli svou zemi otevřít, proč vůbec otevřeli ambasádu? Přece jenom to byla ztráta času a lidských zdrojů. Muž přede mnou byl cizinec s atletickou postavou, vysoký a z batohu mu koukala rukojeť od tenisové rakety. S takovýmhle vzezřením člověk přemýšlel, jestli byl tenhle chlápek zaměstnaný nebo ne. Nebo si ten fešák zasedl jenom na mě?
„Next, please!”
Ten muž, co šel přede mnou, vyšel s rozzářenou tváří a potěšeným pohledem, jako kdyby zrovna vyhrál Wimbledon. Rychle jsem přistoupil a když jsem spatřil tvář nového pracovníka ambasády, vydechl jsem si úlevou. Ten muž si ode mě vzal dokumenty, prolistoval je a zamračil se, než zmizel dozadu. „Alexey... Alexey.”
Byly slyšet hlasy dvou lidí, co spolu mluvili rychlou ruštinou, a zanedlouho poté se u přepážky znovu objevil jistý pohledný chlápek. A tak protivně na mě zvedl koutek úst. Zvedl hrnek, aby usrkl horké kávy, než se rozesmál a skoro si kávu vylil na svůj luxusní oblek. Dokonale vyžehleným kapesníkem si otřel koutky úst a pak zaťukal na sklo a prstem mi pokynul k sobě jako nějakému psu. Posunul ke mně ten samý papír a ukázal na žádost, co jsem zrovna vyplnil. Snažil se ze všech sil se nesmát.
„Mister...?” Zeptal se mě na jméno.
„Phachara. Pha-Cha-Ra. P.H.A.C.H.A.R.A.”
„Hed?” (Pozn.: Phachara vyslovil H jako „hed” místo „ejdž”)
Písmeno 'Hed'! Víš, 'Hed'! Copak tenhle cizinec propadl z angličtiny? Písmeno 'Hed'... ječel jsem v duchu, zatímco jsem si vzal pero a napsal mu to. Phachara, takhle!
„Ah... the letter H.” Proč se znovu smál? Když jsem byl ve čtvrté třídě, moje učitelka mě naučila, že to je 'Hed', tak to musí být 'Hed', jasné?! „Okay, Mr. Phachara, we guess your application needs to be corrected again.” (Dobře, pane Phacharo, vypadá to, že svou žádost musíte znovu opravit.)
„Why!!!” (Proč!!!)
„Check this with any dictionary and see you on Wednesday.” (Zkontrolujte si to s jakýmkoli slovníkem a uvidíme se ve středu.)
„Why Wen-day?” Vypadá to, že nerozuměl tomuhle mému 'wen-day'.
„We're closed now.” (Už máme zavřeno.)
Proč? Prooooooč? Co je na tom „Free Rent Photograffer” špatně? Řekněte mi to někdo, prosím!!!
----------------------------------------------------
~ A máme tu novou novelu. Přiznávám, že jsem dlouho váhala, a stejně jsem se nedokázala pořádně rozhodnout. Takže první je thajská a druhá čínská. Rozhodně pište do komentářů, co si o tom myslíte. Více komentářů = více motivace = více kapitol ;) ~
Hrdlo jsem měl suché.
„Your passport, please.” (Váš pas, prosím.)
Svíral se mi žaludek.
„Your photo, please.” (Vaše foto, prosím.)
Stresoval jsem se.
Šedooký muž v elegantním šedém obleku přede mnou bezvýrazně přesunul pohled z rudé knížečky pasu na mě. Pak sklopil zrak, aby si znovu přečetl mou žádost o víza. Když jsem se podíval na ty oči za brýlemi bez obrouček, nemohl jsem si pomoct a zadržel jsem dech se směsicí napětí a nervozity.
Těžce se mi dýchalo, zvláště na ambasádě, co byla malá jako myší díra. V této pronajaté budově byl jenom jeden zaměstnanec na tuhle dlouhou frontu. Se zlou předtuchou jsem zaťal ruce. Napadlo mě, že vina padá na mě, neboť jsem se do nového bytu přestěhoval před dohodnutým termínem. Byla moje vina, že jsem moc hlučel a vzbudil cizince ve vedlejším bytu, co přišel nadávat před moje dveře. Moje vina, že mi včera zavolal můj starý přítel. Moje vina, že jsem ten hovor přijal. Moje vina, že jsem si prolil hrdlem ty čtyři piva Corona. Moje vina, že jsem byl hlupák a že jsem si vyjel na noční vyjížďku, i když jsem byl opilý. A taky to, že před mým vjezdem náhodou parkovalo to BMW 3 Series...
Muž hlasitě zaťukal na sklo, co nás oddělovalo, a vrátil mi zpět dokumenty. „You didn't completely fill in the form, take it back and check it carefully.” (Tu žádost jste zcela nevyplnil, znovu si to pozorně zkontrolujte.)
„W-w-what question I miss?” (J-j-jakou otázku jsem vynechal?) Rozuměl vůbec mojí angličtině? Jak jsem honem klopýtl dopředu, abych zaťukal na sklo, muž zmáčkl spínač a otevřel dveře od ambasády, jako kdyby se mě naschvál snažil vyhnat.
„Your occupation. We cannot accept a jobless traveler into our home,” (Vaše zaměstnání. Nemůžeme do své vlasti přijmout cestovatele bez práce.) vysvětlil chladně s posměšným úsměvem. Cítil jsem se ztuhle, točila se mi hlava, jako kdybych měl omdlít... „Or do you want me to fill it in for you? Drunkard? Troublemaker?” (Nebo chcete, abych to vyplnil za vás? Opilec? Potížista?)
„But. Wait, wait, wait. Mister, can I write it now?” (Ale. Počkat, počkat, počkat. Pane, můžu to dopsat hned?) Neopovažuj se mě vykopnout z ambasády, ty mizero!
„GET OUT!” (VEN!)
…
Auuuuuuuu!
Bolelo to, jako kdyby mě přejel náklaďák! Majitel BMW vystoupil ze svého auta. Jelikož to byl cizinec, využil jsem šance ho jízlivě proklít v naději, že se na mě bude jen zmateně koukat a nechá mě na pokoji. Ale koho by napadlo, že... moje minulá přečinění mě včera v noci dohnala, když se zničehonic objevili dva policajti a zezadu mě napadli, jako kdybych byl nějaký odpůrce. Jelikož to moje rozkošná rudá Honda Jazz – teď válečný umrlec na Thonglor soi 15 – udělala na jeho luxusním BMW dlouhý škrábanec, ani nemluvě o tom roztříštěném skle na straně řidiče, v duchu jsem nejvyšší rychlostí propočítával náklady na opravu. V tu chvíli jsem začal střízlivět a poprvé jsem jasně spatřil tvář majitele BMW. Tohle je... tohle je... tohle jeeeee! Neeeee! Svět byl přece jenom malý! Byl to ten super pohledný cizinec, co mi oděný v županu přišel zaťukat na dveře. Zapomeňte na tu historku, kdy jsem dělal takový binec, že jsem tohohle chlápka v neděli vzbudil. Byl to majitel BMW, ale také činitel na ambasádě! Ještě včera ze sebe chrlil kletby v thajštině, ale proč teď nebyl ochotný mluvit?
„Next please.” (Další, prosím.) Fešák přede mnou si posunul brýle a odkašlal si. A jak zavolal dalšího člověka na řadě, s radostí mě vyhnal. Jelikož jsem nemohl dělat nic jiného, odtáhl jsem své dokumenty s bledou tváří. Japonec ve středním věku vedle klukovské thajské dívky se na mě oba zvědavě podívali, zatímco si spolu neustále povídali. Zdáli se stejně nervózní. „Promiňte, ale byl s vaší žádostí nějaký problém?”
Na někoho s takovým vzhledem nemáš vůbec špatné chování, mladá dámo... Otočil jsem se a suše jsem se na ni usmál. „Jenom menší problém, evidentně jsem tu žádost pořádně nevyplnil.”
Klukovská dívka se otočila na svého japonského partnera a potřásla hlavou. „Vypadá to, že jsou velmi přísní.”
„Vážně?”
„Ach, ano. My už jsme dokumenty předávali třikrát.”
Cožeeee! Třikrát? Zapotácel jsem se vzad a podíval se skrz sklo. Fešák se už přesouval dozadu, zatímco vízovou přepážku převzal další muž, co vypadal vážně jako Rus.
Dovolte mi to krátce vysvětlit. Tahle ambasáda, co patřila jistému národu za „železnou oponou” byla nesmírně malá. Dokonce i tato místnost byla jen o něco větší než cukající se mrtvá kočka. Úřední hodiny byly v pondělí, ve středu a v pátek od deseti do poledne. Ale činitelé ve skutečnosti doráželi v deset třicet. Obecně tu bylo zhruba 20 lidí, co žádali o vstupní víza do země. Ale pokud to každému člověku trvalo 10 minut, pak člověk, kterého vyhnali, aby znovu vyplnil svou žádost, neměl šanci ji předat ještě ten den. Což znamenalo, že jsem musel požádat o další volno v práci a musel jsem promrhat další čas na to, abych sem pozítří přijel. Ani nemluvě o tom, že ambasáda dodržovala jak thajské svátky, tak svátky té konkrétní země, takže svátky byly přinejmenším časté. Kdybych řekl, že to se mnou nemělo co dělat, byla by to lež. Tahle letenka, co jsem měl v ruce, byla ta nejlevnější letenka, co jsem si sehnal u Air Astana, jediné aerolinky, co létala z Bangkoku přímo do mé cílové země. Do té země, kvůli které jsem podlézal a žadonil svého editora, aby mi na ni schválil dovolenku. A to poprvé po čtyřech letech. Navíc jsem slíbil, že pokud do této brutální země získám vstup, napíšu pro náš časopis celé čtyři cestovatelské bloky doplněné pěknými fotkami. A také jsem jako suvenýr slíbil vodku prémiové kvality. Kvůli tomu je životně důležité, abych ta víza dostal za každou cenu!
Upřímně řečeno jsem neměl v úmyslu své povolání nenapsat. Jsem fotograf na volné noze a abych řekl pravdu, pracuju pro velkou korporaci. Ale co se týče toho, proč jsem tuto informaci nevyplnil, slyšel jsem, že země, co se odtrhli od Sovětského svazu, nebyly nijak zvlášť vlídné vůči cizím médiím. A zadruhé kdybych vyplnil své povolání, podrobili by mě otázkám jako: kam jedete? Proč tam jedete? Co máte v plánu dělat? Hodláte vstoupit do nepovolených zón? Kdo vás pozval? Pro koho budete fotit? Co potvrzení od vaší společnosti? Kolem a kolem dostat víza bylo stejně obtížné jako aby obyčejný zaměstnanec dostal úvěr na 10 milionů bahtů. Co se týče dalšího problému... no, je to trapné... tohle slovní spojení fotograf na volné noze (freelance photographer)... Jak se to v angličtině hláskuje?
Rozhlédl jsem se kolem, abych se někoho zeptal, ale spatřil jsem, že ta dívka a její japonský partner už šli dovnitř. Zdáli se velmi vystresovaní. Vlastně jak jsem tak pozoroval tu atmosféru, co byla tahle ambasáda bojiště? Kdo ví, nemohl jsem si pomoct a povzdechl jsem si. Dobrá, všechno nebo nic. Vytáhl jsem propisku a pečlivě jsem napsal: FREE RENT PHOTOGRAFFER.
...Takhle to je správně, ne? ...Moje angličtina není tak špatná.
…
Co to s nimi je?
Sledoval jsem, jak pěkná Vietnamka vyšla s pokroucenou tváří. S tak pěkným vzezřením a vysokou, štíhlou postavou— „Kruci! Pokud jste chtěli potvrzení z práce, proč jste mi to neřekli rovnou? Taková ztráta času!” Ach, byla to Thajka...?
Než jsem stačil otevřít pusu, abych se jí zeptal, šla se opřít o masivního cizince, co vypadal jako medvěd. „Ach, drahoušku~”
Boží ochrana je skutečná. Kdybych si předtím jen na půl sekundy pustil pusu na špacír, zrovna teď bych jedl vodovou kaši.
V tomto okamžiku jsem byl druhý na řadě a zbývalo patnáct minut. Vízová přepážka se měla co nevidět zavřít, ale snad to stihnu včas... Vypozoroval jsem, že zhruba 60% lidí, co přišli žádat o víza, museli přijít znovu. Lidé, co prošli, byli ti, co už to byli podruhé nebo potřetí. Když jsem tak o tom přemýšlel, pokud nechtěli svou zemi otevřít, proč vůbec otevřeli ambasádu? Přece jenom to byla ztráta času a lidských zdrojů. Muž přede mnou byl cizinec s atletickou postavou, vysoký a z batohu mu koukala rukojeť od tenisové rakety. S takovýmhle vzezřením člověk přemýšlel, jestli byl tenhle chlápek zaměstnaný nebo ne. Nebo si ten fešák zasedl jenom na mě?
„Next, please!”
Ten muž, co šel přede mnou, vyšel s rozzářenou tváří a potěšeným pohledem, jako kdyby zrovna vyhrál Wimbledon. Rychle jsem přistoupil a když jsem spatřil tvář nového pracovníka ambasády, vydechl jsem si úlevou. Ten muž si ode mě vzal dokumenty, prolistoval je a zamračil se, než zmizel dozadu. „Alexey... Alexey.”
Byly slyšet hlasy dvou lidí, co spolu mluvili rychlou ruštinou, a zanedlouho poté se u přepážky znovu objevil jistý pohledný chlápek. A tak protivně na mě zvedl koutek úst. Zvedl hrnek, aby usrkl horké kávy, než se rozesmál a skoro si kávu vylil na svůj luxusní oblek. Dokonale vyžehleným kapesníkem si otřel koutky úst a pak zaťukal na sklo a prstem mi pokynul k sobě jako nějakému psu. Posunul ke mně ten samý papír a ukázal na žádost, co jsem zrovna vyplnil. Snažil se ze všech sil se nesmát.
„Mister...?” Zeptal se mě na jméno.
„Phachara. Pha-Cha-Ra. P.H.A.C.H.A.R.A.”
„Hed?” (Pozn.: Phachara vyslovil H jako „hed” místo „ejdž”)
Písmeno 'Hed'! Víš, 'Hed'! Copak tenhle cizinec propadl z angličtiny? Písmeno 'Hed'... ječel jsem v duchu, zatímco jsem si vzal pero a napsal mu to. Phachara, takhle!
„Ah... the letter H.” Proč se znovu smál? Když jsem byl ve čtvrté třídě, moje učitelka mě naučila, že to je 'Hed', tak to musí být 'Hed', jasné?! „Okay, Mr. Phachara, we guess your application needs to be corrected again.” (Dobře, pane Phacharo, vypadá to, že svou žádost musíte znovu opravit.)
„Why!!!” (Proč!!!)
„Check this with any dictionary and see you on Wednesday.” (Zkontrolujte si to s jakýmkoli slovníkem a uvidíme se ve středu.)
„Why Wen-day?” Vypadá to, že nerozuměl tomuhle mému 'wen-day'.
„We're closed now.” (Už máme zavřeno.)
Proč? Prooooooč? Co je na tom „Free Rent Photograffer” špatně? Řekněte mi to někdo, prosím!!!
----------------------------------------------------
~ A máme tu novou novelu. Přiznávám, že jsem dlouho váhala, a stejně jsem se nedokázala pořádně rozhodnout. Takže první je thajská a druhá čínská. Rozhodně pište do komentářů, co si o tom myslíte. Více komentářů = více motivace = více kapitol ;) ~
Tak když jsi dnes dala další dil jdu si přečíst od začátku o čem to je.
OdpovědětVymazat