DS2 - kapitola 8

Kapitola 8

V sráčovi bylo míň prostoru k pohybu než v naší malý podzemní cele. Taky tady byla stejná zima, ale aspoň jsem byl zase oblečenej v uniformě. V uniformě s jasně oranžovým páskem na paži, co ze mě dělal vězně. Cam měl taky jednu.

Tři zadní řady sedaček a prostor za nima jsme měli jenom pro sebe. Dál vpředu kabiny si nejnovější várka rekrutů přímo ze základny udržovala odstup, jak jen mohla, a snažili se nepředstírat, že nejsme zkurvená podívaná. Ale někteří z nich stejně zírali. Pár dalších na nás otevřeně zíralo, jako bychom byli netvoři z vedlejšího programu.

„Co se to kurva děje, Came?” zeptal jsem se ho, když konečně přišel chlápek od vojenský policie a sundal mi želízka. Tu senzaci, jak se mi krev vracela do zraněných rukou, jsem si v nejbližší době nechtěl zopakovat.

„Vyjednáváme z Beztvářema,” řekl Cam. Spodní ret měl rozseknutej a na lícní kosti měl černomodrou modřinu. „Nebo překládat. Cokoli, na co nás budou potřebovat.”

„Promiň,” zašeptal jsem a zíral na jeho tvář. Hrdlo jsem měl stažený a oči mě pálily. V hrudi mi vybuchla lítost, horká a hořká. Následovala ji vina, svíjela se mnou, kroutila se mi ve vnitřnostech jako úhoři ve vodě, snažila se osvobodit. Proč jsem to kurva udělal? Jak jsem ho mohl chtít zranit, když byl moje všechno?

„Já vím.” Jemně mi palcem přejížděl po rozmlácených kloubech na ruce. „Je to v pohodě.”

Nebylo. Jak mohlo? Nezasloužil jsem si jeho odpuštění, ale to byl celej Cam, ne? Když se mnou život vyjebal, nasral jsem se. Když vyjebal s ním, nikoho neobviňoval. Dokonce ani toho kreténa, co mu dal do tváře.

Jen další důvod, proč byl pro mě příliš dobrej.

„Řekl jsi, že se Beztváře nevrátí,” řekl jsem mu a snažil jsem ho za to trošku nesnášet. Pokud bych ho mohl z něčeho obvinit, tak by možná bylo snadnější dívat se na tu modřinu, na ten rozseklej ret, a říct si, že to je i jeho chyba.

Samozřejmě až na to, že nebyla.

„Já vím.” Jeho hlas byl tichý. Zvedl moji zničenou ruku ke svým rtům a jemně je na ni přitiskl. „Nevím, co se děje.”

„Všechno jsi Hanronovi řekl,” řekl jsem.

„Jo.” Vytíkala z něj vina, oba nás obalovala. Stáčela se kolem nás jako dým; spojení sílilo. „Už to věděl. To, jak jsme se chovali po tý můře... co se stalo při tý droze. Věděl to. Jen jsem to potvrdil.”

„Proč?” V hrdle mě bolelo a dech se mi zasekl.

„Protože mi dal ultimátum, Brady. Bylo to buď tohle nebo ta cela.” Díval se mi do očí. „Protože se taky ptal na Lucy.”

Ten dech, co se mi zasekl v hrdle, ze mě najednou vystřelil.

„Ptal se na ni, tak jsem mu místo ní dal nás.”

Nenáviděl jsem se víc, než kdy jindy. Nenáviděl jsem, jak jsem dovolil, aby se moje pochyby tak rychle změnily v zaslepenej hněv, a jak jsem mu na kůži nechal modřiny. Byl jsem hovado.

Cam mírně potřásl hlavou a usmál se. „Ne. Ne, Brady.”

Pár rekrutů teď klečelo na svých sedačkách a zírali dozadu na nás. Byli to děcka, s velkýma očima a většinou vychrtlý. Vsadím se, že víc než polovina z nich byla taky z uprchlických měst, ale chlápci jako Chris Varro by se vždycky hádali, že to je statistická anomálie. Ty děcka aspoň život, kdy s nima jebala vláda, připravil na dalších deset let, co s nima bude jebat armáda, mnohem líp než čtyři týdny základního výcviku. To byla lekce, kterou jsem se já pořád učil, pořád a pořád dokola.

„Víš, že i když tohle uděláme, i když se vrátím zpět, tak to stejně bude cela.” Nevěřil jsem těm čurákům, že dodrží svoje slovo. V ničem.

„Možná.” Cam zavřel oči. Řasy mu ležely na tvářích a já si vzpomněl, jak vypadal, když jsem ho poprvý viděl plavat jako mrtvolu v tý nádrži Beztvářích, jak měl mezi řasama chycenou vzduchovou bublinku. Otevřel oči. „Taky jsem jim řekl, proč si myslím, že nás Kai-Ren vůbec nechal jít.”

Trhl jsem sebou vzad tak rychle, že jsem zády narazil do zdi. „Kurva!”

Cam taky mrkl, pak rukou sklouzl za mě a třel mi záda. Jeho dlaň následovala bolest, tišila ji. Oba jsme se pomalu uvolnili a já se schoulil k němu.

„Proč?” O tomhle jsme nemluvili. Tohle jsem strčil do zapadlýho koutu svý mysli, kde se to podebíralo při každý zasraný noční můře, co jsem kdy o Beztvářích měl. Vždycky jsem se snažil držet si vesmír za zády a vždycky jsem selhal.

Cam zvedl svou druhou ruku a přiložil mi ji k tváři. „Protože jsi byl něco novýho. Něco jinýho. Když jsme byli spojený, viděl jsi jenom Lucy, takže to bylo to jediný, co viděl i on. Nevěděl, že jsou lidi takoví. Nevěděl, jakej by to mohl být pocit. Ta intenzita. Nechápou to, ale byl jsi to ty, kdo jim to ukázal, a ne já. Všechno to bylo díky tobě.”

Zavřel jsem oči a pomyslel na Lucy. Byla v bezpečí. Ježíši, aspoň že tentokrát byla v bezpečí. Nesešlo na tom, že mi ztrátou pukne srdce. Ani nesešlo na tom, že pukne jí. Byla v bezpečí. „Nikdy dřív jsi mi to neřekl.”

„Myslel jsem si, žes to věděl.” Cam přesunul ruku a stočil svoje prsty kolem mýho zátylku. Přiblížil naše čela, až jsme se dotkli. „Vždycky jsi to byl ty, Brady.”

Dál jsem měl oči zavřený a snažil se ze všech sil tomu věřit.

Možná.

Nevěděl jsem.

Možná.

Cam s Beztvářema strávil čtyři roky. Všechno udělal správně. Naučil se komunikovat. Naučil se poslouchat. Já? Svoje krátký zajetí jsem více méně strávil v neustálým panickým záchvatu. Jo, to bylo pro ně po Camovi něco novýho. Vyděšenej, co se se mnou stane a co se stane Lucy, samotný v Kopě. Kopa zabila našeho tátu a děcka zabíjela ještě rychlejc. A mě to zlomilo jako nic předtím, že jsem věděl, že jsem ji nemohl zachránit.

Zrovna jako teď. Tohle jsem nemohl zvládnout sám. Cam se mýlil. Já jsem nikdy nebyl řešení na nic. Nikdy jsem nebyl hrdina. Ty písničky, co hráli o líných víkendech, když jsme Cam a já jedli tousty v posteli, ty měkký tóny padající jako lehkej déšť na plechovou střechu, se mýlily. Láska nestačila. Láska nikdy nestačila. Ale na tom nesešlo. Lucy byla v bezpečí a to byl větší zázrak, než jakej jsem měl právo očekávat.

Tentokrát nebudu panikařit. Tentokrát udělám všechno správně, abych zkusil zařídit, že se dostanu domů a ne do nějaký posraný podzemní cely. Tentokrát se vrátím domů k Lucy, protože na mě bude čekat. Tentokrát měla budoucnost a já zařídím, že ji taky budu mít.

Tentokrát se nebudu bát vesmíru. Nebudu se snažit držet si ho za zády, protože to nešlo. Tentokrát se na něj budu dívat, ať se z něj na mě bude dívat cokoli.




Když jsme přistáli na Defenderu, bylo uprostřed noci, aspoň podle časovýho pásma, odkud jsme vylítali. Tady bylo brzký odpoledne, ačkoli nebylo podle čeho to říct. Čas byl na Defenderech umělej systém, mnohem libovolnější ve vesmíru než kde jinde. Seděl jsem na svým místě, hrál si se svýma odřenýma pásama, zatímco se sráč třásl a kymácel, jak se snažil dostat do přistávacích spon.

Cam měl ruce zatnutý do pěstí a položený na kolenech, a jak jsme se s bouchnutím zakymáceli proti Defenderu a zase se od něj odrazili, tak mírně zakroutil hlavou.

„Možná by k tomu měl pustit svýho slepeckýho psa,” navrhl jsem tlumeně a Cam se zasmál.

Po dalších několika minutách nemotornýho manévrování se přistávací spony konečně zamkly. Sráč se ještě jednou naposled zatřásl a pak se vypnul. Teď jsme byli přitisklí na Vnějším okruhu Defenderu jako tlustý malý klíště.

Náš policajt si rozepnul pásy. „Vystoupíme jako první. Jdeme.”

Jak jsme šli uličkou s báglama přes rameno, rekruti na nás zírali. Stáli jsme v úzkým prostoru mezi předníma sedačkama a dveřma a čekali, až jeden z pilotů přijde a otevře je.

Nedokázal jsem si pomoct a zachvěl se. Když jsem poprvý vstoupil na Defender, bylo mi šestnáct a byl jsem ochromenej tíhou mýho stesku po domově a strachu. Teď jsem se cítil stejně.

Objevil se pilot a začal se zabývat panelem vzduchovýho zámku. Čekali jsme, až se zámek protočil. Když se dveře s pneumatickým zasyčením otevřely, závan vzduchu z Defenderu byl stejně chladnej a vyvanulej, jak jsem si pamatoval. Přesně jak jsem si pamatoval. Namalovaný označení na přistávací ploše bylo dávno sešoupaný, ale nášivky na uniformách lidí z doků mi řekly, kde jsem: Def 3.

Ze všech Defenderů, co pořád visely v kosmu, mě poslali na tenhle. No, do prdele. Šance znova se potkat s chlapama. S těma, co mě zmlátili a doslova mě nechali chcípnout, když jsem tu byl naposledy.

Tohle je prostě lepší a lepší.

Cam po mě blýskl suchým úsměvem.

Byl jsem zpět a Beztváře taky. Ještě úmluvu neporušili, ale byli dost blízko k Defenderům, že vláda a velitelství začínalo být nervózní. Armáda potřebovala vědět, že Cam dokáže být zase tlumočníkem nebo, pokud to nedokázal, já.

Musel jsem být ten nejhorší záložní plán v celý historii vesmíru, ale stejně jsem tu byl.

Policajt nás předal čekajícím mariňákům.

Držel jsem oči přímo před sebou, jak nás vedli do našich ubikací. Když jsem tady dřív byl, znal jsem pár chlápků z doků, ale nerozhlížel jsem se, abych je našel. Zrovna teď jsem nechtěl vidět nikoho známýho.

Do prdele se slučákem bývalý třídy.

Mariňáci nás vedli z přistávacích doků chodbou, co vedla jedním ramenem, co spojovalo Vnější okruh Defenderu s Vnitřním okruhem. Odtamtud jsme jeli výtahem.

Dveře výtahu se otevřely do patra, co vypadalo úplně stejně jako to předtím. To byly celý Defendery. Postavený podle stejnýho plánu, z plátů šedýho kovu, co jako kameny vykopali z rudý hlíny na místech jako Kopa a pak je tam zpracovali ve smradlavých hutích. Došli jsme na konec chodby a tam jsme nastoupili do dalšího výtahu.

Tady byly chodby užší, obětovali místo, protože pokoje byly větší: důstojnický ubikace. Mariňáci nás strčili do pokoje a pak za náma zamkli dveře.

Jako za stara.

Náš pokoj v důstojnických ubikacích nebyl stejnej, jako když jsme tu Cam a já byli posledně, když jsem byl jeho lidskej kardiostimulátor. Mohl být, protože jsem si byl jistej, že se nijak nelišil od všech těch dalších pokojů podél týhle sekce Vnitřního kruhu, ale výhled byl jinej. Tentokrát jsme se dívali dovnitř k Jádru, ne ven na Vnější okruh s jeho přistávacíma plošinama a příchozíma sráčema. Shodil jsem bágl na zem a pak se postavil před okno, snažil jsem se najít nějakou rezervní odvahu, jak jsem zíral ven do vesmíru a sledoval světýlka, co v sekvencích blikaly po straně Jádra. Červený, pak zelený, pak zase červený.

„Ty jsou jako bóje v oceánu,” řekl Cam a přišel si stoupnout za mě. Vklouzl rukama kolem mě a položil si bradu na mý rameno. „Značí bezpečnej průlet. Říkají pilotům, na který straně maj letět.”

„Pokud lítají tak blízko u Jádra, tak už jsme všichni v prdeli,” řekl jsem.

Cam otočil hlavu. Rychle přitiskl svoje rty k mýmu hrdlu. „Trénink boje nablízko, Brady. Pokud Defender zaberou, Hawk může sejmout reaktor v Jádru. Ale na to se musí přiblížit.”

„Cvičili tě na to? Vyhodit do vzduchu vlastní Defendery?”

„Jo.” Jeho hlas byl tichý. „Pokud ho obsadí, jo.”

„Představ si to. Vyhodíš do povětří vlastní Defender. Pak co?”

Sevřel mě pevněji. „Potom bych asi doufal, že mám dost šťávy na to, abych se dostal k dalšímu Defenderu v řadě.”

„Hawk v sobě nemá tolik paliva.”

„Ne.”

Zavřel jsem oči a přemýšlel, jestli si kdy představoval, že takhle zemře. Toulající se sám v kosmu, bez paliva, a čekat, až mu dojde vzduch. Nenapadalo mě nic strašnějšího.

„Ach, ale bylo by to nádherný,” zašeptal a v těch pár slovech to tu bylo: ta zející propast mezi náma, kterou jsme nikdy nemohli překonat. Cam se díval do kosmu a viděl něco krásnýho. Já se podíval a ochromil mě strach.

„Nelíbilo by se mi být sám.”

„Jak bys mohl být sám? Kolem tebe by bylo všechno, co kdy existovalo.”

Do prdele s tvojí filosofií, LT. Do prdele s tvojí poezií. Na udušení není nic pěknýho.

Blízko ucha mi vypustil vzduch. Mohl to být smích. „Neboj se. Nemám v plánu umřít takhle.”

„Jo? A jak plánuješ umřít?”

„Hmm. Co takhle za šedesát nebo sedmdesát let? Ve spánku v posteli vedle tebe.”

„Jo.” V tom momentu to znělo jako ta největší fantazie, co jsem kdy slyšel. Když jsem promluvil, hlas se mi chvěl. „Jo, to zní dobře.”

Až na to, že všichni umírali sami, ne? Lidi jo. Možná že Beztváře byli jiný, se svýma sdílenýma myšlenkama a rojovým myšlením. Přemýšlel jsem, jakej to byl pocit, když jeden z nich zemřel. Byla to jenom sekunda statický elektřiny, než mysli ostatních protekly a zaplnily to prázdný místo? Cítili to pronikavě nebo si toho vůbec nevšimli? Jenom zrnko písku na celý pláži, co ukradl vítr.

Odlepil jsem se od Cama a od okna.

Zvedl jsem svůj bágl ze země na postel a otevřel ho. Uvnitř nebylo nic z mých osobních věcí. Tenhle bágl mi dali z Q skladu na základně a obsahoval všechny základní věci, co by rekrut v prvním roce mohl potřebovat: spodní prádlo, ponožky, trička a uniformy a břitvu a mýdlo. Všechno bylo nový, látka hrubá a tuhá. Přemýšlel jsem, že bych věci vytahal a dal je do skříňky, ale co na tom k čertu sešlo? Stejně jsem neměl ponětí, jak dlouho tu budu, a nebyly to moje věci.

Břitvu a mýdlo jsem vzal do koupelny. Chvíli jsem zíral na svou tvář v zrcadle. Nebyl jsem tak bledej jako minule. Ale měl jsem pod očima stejný tmavý stíny.

Kurva.

Od vesmíru se nikdy neosvobodím, co? Od kosmu, od Defenderů a od Beztváří. Nic z toho jsem nechtěl. Nikdy jsem nechtěl být důležitej. Nikdy jsem nechtěl osud. Chtěl jsem jenom, aby mě nechali na pokoji.

Chtěl jsem jenom malej život. Bezpečnej. Jeden bez strachu a bez hladu. Proč to musel být tak nemožnej sen?

Zavřel jsem oči.

Než se mě Cam vůbec dotkl, cítil jsem ho za sebou. „No tak.” Vyhrnul mi triko nahoru.

„Vážně nemám náladu, LT.”

„Smrdíš,” řekl. „Jdi do sprchy.”

Byl jsem moc unavenej na to, abych se hádal. Nechal jsem ho mě svlíknout a nedokázal jsem ze sebe vydolovat ani trochu zájmu, i když si přede mě klekl na podlahu a rozvázal mi boty. Postavil se a strčil mě do sprchy.

Proud teplý vody na ramenech mě probral. Sklonil jsem hlavu a nechal jsem vodu v čůrcích stékat ze špičky nosu, z brady. Nechal jsem, ať mě oslepí. Voda mě štípala v rozmlácených kloubech a já zasyčel. Pak byl Cam přede mnou, v ruce mýdlo a umýval mě.

„Musíš si tu ruku nechat prohlídnout.”

Podržel jsem si je před očima. Levá byla pořád ještě ošklivě nateklá. „Kdyby to bylo zlomený, bolelo by to mnohem víc.”

„Stejně by sis je měl nechat prohlídnout.”

„Nechám, když nechají oni mě.”

Pokud byl na Defenderu 3 jeden člověk, po kterým se mi stýskalo, byl to Doktor. Dával na mě pozor, když to ostatní nedělali, a měl jsem podezření, že se díval jinam, když věděl, že to já kradu příležitostnej kontraband z lékarničky. Doktor mi půjčil svoje knížky a kdykoli si na mě našel chvilku a ani jednou jsem se kvůli němu necítil jako hovado jen kvůli tomu, odkud jsem. Vždycky mi říkal, že ze mě dokáže udělat důstojníka – vážně mě vycvičit na řádnýho doktora a ne jenom na medika. Řekl, že jsem na to dost chytrej, i když dokonce i on přiznal, že můj postoj by byl sakra velká překážka.

Chtěl jsem Doktora znovu vidět.

Skrz proud vody jsem se na Cama zašklebil. „Prvně jsi mě vykouřil takhle ve sprše, pamatuješ?”

Usmál se. „Jak bych mohl zapomenout? Byl jsi tak zkurveně sexy.”

„Tak zkurveně vyděšenej,” zamumlal jsem.

„Statečnej. Byl jsi statečnej.” Naklonil mi hlavu vpřed a namydlil mi vlasy. Smyl mydlinky a pak mě vymanévroval z pod proudu. Vzal břitvu a oholil mi strniště na tváři a krku.

„Došlo mi, že zemřu, takže jsem neměl co ztratit.”

„A teď?” Mrkl a kapička vody mu sklouzla po tváři jako slza. Setřel ji hřbetem ruky.

„Teď nevím,” řekl jsem mu. „Nevím, co se to kurva děje.”

„Ani já ne.”

Pokud to byla lež, tak jsem to necítil.

Vyšel jsem ze sprchy a nechal ho se domýt a sám se utřel tenkým ručníkem. Pak jsem zamířil zpět do hlavní místnosti a natáhl si čistý oblečení. Všechno bylo zbrusu nový a svědivý a mírně to smrdělo po bělidle.

Když ze sprchy vyšel Cam, našel mě, jak zírám z okna na Jádro.

„Tohle bys posledně, co jsme tu byli, nikdy neudělal.”

Blýskl jsem po něm mírným úsměvem. „Já vím. To ale bylo jenom zapírání, ne? Že jsem si myslel, že když se na to nebudu dívat, tak to tam není.”

„Jednou tě přesvědčím, že to je nádhera.”

„Moc si od toho neslibuj.”

Oblíkl se a pak se natáhl na postel s tabletem. Ještě chvilku jsem se zdržoval před oknem a pak si vlezl do postele za ním. Ležel jsem bokem s hlavou na jeho břiše. Prstama se mi probíral ježkem, zatímco jsem já zíral do stropu.

Odolával jsem nutkání natáhnout se a vzít ho za ruku. Proplíst si s ním prsty a cítit tlak jeho dlaně proti tý mý. Kdysi by mezi náma praskala elektřina. Teď to bylo mnohem víc. Teď to byla útěcha. Byla to naše historie.

Byly to sobotní rána, kdy jsme leželi zamotaní v peřinách, jak se nám slunce zachytávalo v řasách a pomalu nás škádlilo, abychom vstali, zatímco Lucy v obýváku sledovala animovaný pohádky.

Byl to jako během mýho nejzpropadenějšího dne vůbec sledovat bandu důstojníků, jak jdou přes dvůr, a pak vidět jednoho, jak se otočí a usměje se, a já jsem věděl, že mi kryje záda.

Bylo to troufalý, poprvý v mým životě doufat v něco víc, než co chlápci jako já obvykle dostali. Ta naděje v někoho lepšího.

V zuřícím víru vesmíru byl mým klidem.

„Co vůbec čteš?” zeptal jsem se.

„Chrisův výzkum. Stáhl mi ho, než jsme odletěli.”

„Proč?”

„Protože chce, abych si to přečetl.”

„Proč?” Otočil jsem hlavu, abych se na něj podíval.

„Nejsem si jistej,” zamračil se Cam.

„Myslí si, že může mluvit s Beztvářema.”

„Chris byl vždycky chytrej.” Cam našel palcem hranu kosti za mým uchem a chvilku ji zkoumal. „Pokud existuje způsob, jak to udělat, on ho najde. Dělali jsme spolu důstojnickej výcvik. Řekl jsem ti to někdy?”

Všechny sdílený vzpomínky byly z Defenderů, pomyslel jsem si. „Ne.”

„Měli jsme pár společných přednášek. Tak jsme se potkali. Na jedný přednášce, taktika, na nás házeli takový ty scénáře. A vždycky to bylo vyber si A, pravděpodobně zemřeš. Vyber si B, pravděpodobně zemřeš nějak jinak. Bylo to na to, aby nás vycvičili jednat bez toho, aby nás zachvátil strach a nerozhodnost, víš?”

To znělo jako typická armáda.

„Chris to nesnášel. Potom jsme vždycky chodili pít a on o tom hodiny povídal. Musí existovat třetí možnost, Came! Vždycky je třetí možnost!” Nad tou vzpomínkou se usmál. „Jsem překvapenej, že to je chlápek, co se snaží naučit komunikovat s Beztvářema, místo toho, aby si myslel, že našima jedinýma možnostma je útok nebo obrana? K sakru ne.”

„Ty možnosti jsou tak nějak na hovno,” upozornil jsem. „Dneska jsme naživu jenom proto, že se Beztváře nestarali tak moc, aby to poprvý dokončili.”

Někdy jsem si myslel, že to armádu žralo ze všeho nejvíc. Ne že jsme proti Beztvářím byli bezmocný, ale že jsme byli nevýznamný. Což i naše vyjednávání s nima dělalo celkem zbytečný. Kai-Renova úmluva byla neslýchaná, i když to udělal jenom proto, aby zastavil zbytek Beztváří, aby nemrhali materiálem na plácání much.

Nakrčil jsem nos. „Takže, když jsem byl nadrogovanej amytalem, možná jsem Chrisovi řekl, že ho nesnáším.”

Cam se usmál. „Zmínil se o tom, jo. Evidentně mu taky dlužíš pár bot.”

„Ať si vytře. Vydělává víc než já.”

Cam se tiše zasmál a dál četl. Pak jeho palec ztuhl. „Sakra. Brady, už nějakou dobu nás měli na mušce.”

„Co tím myslíš?”

„Tím myslím, že před čtyřma měsícema jsme s kartičkama začali mít víc bodů, než jsme měli mít. A před třema měsícema je tu něco na našich snímcích, zvýšená mozková činnost v pravým parahypokampalovým závitu. Co to je?”

Odfrkl jsem si. „Ehm. Medik ve výcviku, vzpomínáš, pak pohaněč mopu? Tohle je mimo moji výplatní pásku, Came.”

„No, oba jsme to měli ve stejnej moment. Takže možná že naše spojení se vracelo ještě předtím, než jsme si toho byli vědomi.”

„Dobrá,” řekl jsem. „Ale proč se vrátilo? A jak se to dostalo k Lucy? Nikdy se s Beztvářema ani nesetkala.”

„To poprvý ani ty ne,” připomněl mi Cam. „Kromě mě.”

„Myslíš si, že to je jako virus? Že to chytla jenom kvůli tomu, že bydlela s náma?”

„Možná.” Povzdechl si. „Ježíši, nemůžu ani předstírat, že tomu rozumím.”

Zavřel jsem oči. Jedný mojí části se po tomhle stýskalo.

Cítil jsem, jak náma projelo jeho překvapení, než odpověděl: „Mě taky.”

Usmál jsem se a skoro jsem usnul, jak si mi prstama probíral krátkýma vlasama. Pak jím otřáslo nervózní mrazení, mnou, náma.

„Pane bože.”

Otevřel jsem oči. „Co?”

Cam se přetočil, shodil mě ze sebe, aby se posadil. Vrazil mi tablet před oči. „Znamená to, co si myslím, že to znamená?”

Vzal jsem si tablet a studoval obrazovku. „To jsou lékařský záznamy.” Ale čtyři jména z pěti jsem nepoznával. Poznal jsem to pátý: kapitán Chris Varro. A před týdnem všichni ti chlápci podepsali lékařský svolení, aby jim vpíchli... krev. Krev, kterou odebrali mě a Camovi. „Do prdele.”

Chris Varro to myslel vážně, že chtěl mluvit s Beztvářema. A pokud se jejich řeč nemohl naučit posloucháním... Pokud to vážně bylo jako virus, jakej byl lepší způsob to chytit než tohle?

„To je zkurveně šílený,” řekl jsem. „Řekl ti, že to udělal?”

Cam zakroutil hlavou. „Ale dává to smysl.”

„Dává to smysl, dokud ti čuráci nenakazí všechny ve svý rodině, jako my Lucy, a než se naděješ, celá populace na planetě bude propojená s Beztvářema!”

„Sakra.” Cam zavřel oči. „Brady, sakra.”

„Zkurvený kreténi,” zamumlal jsem a pevně jsem sevřel tablet. „Proč by si s něčím takovým zahrávali?”

Cam neodpověděl. Jenom znovu otevřel oči a leskly se slzama. „Brady...”

„Já vím!” Chtěl jsem s tím tabletem hodit a třísknout s ním o zeď. Chtěl jsem kopat a křičet a ječet, dokud jsem měl dech. Přál jsem si, aby tu teď Chris Varro byl, abych ho mohl praštit do tý jeho hloupý zasraný tváře. „Já vím!”

Protože aniž by to Chris Varro věděl, postrčil nás.

Museli jsme jim to říct.

Museli jsme armádě říct o Lucy.
------------------------------------------

<Předchozí>...<Následující>