GDC - kapitola 36

Kapitola 36 – Tráva (4)

Jin Ling a celá skupina cítili, že jim srdce co nevidět vyskočí z hrudi, jak se báli, že se Wei WuXianovi, co se díval ven, něco stane a že se zhroutí na zem, zatímco si rukama bude zakrývat oči. Po jeho výkřiku „ach” chlapcům o pár tepů poskočilo srdce. Dokonce se zdálo, že se jim postavily i všechny chloupky. „Co se stalo?!”

Wei WuXian promluvil co možná nejtišeji: „Pšt. Nemluvte. Dívám se na to.”

Jin Ling ztišil hlas, takže byl ještě tišší než ten Wei WuXianův: „Tak co vidíš? Co je ta věc venku?”

Wei WuXian ani neodtrhl pohled, ani jim nedal přímou odpověď. „Hmmm... Ano... Tohle je úžasné. Vskutku úžasné.”

Ten výraz, co byl vidět ze strany jeho tváře, byl naplněný potěšením. A jak jeho chvála, tak jeho výkřik zněl, jako kdyby byly z hloubi srdce. Zvědavost učedníků okamžitě přemohla jejich nervozitu.

Lan SiZhui si nemohl pomoct a zeptal se: „...Seniore Mo, co je vskutku úžasné?”

Wei WuXian: „Jů! Je to tak pěkné. Ticho, kluci. Nevyděste to. Ještě jsem se na to nevynadíval.”

Jin Ling: „Uhni! Chci se podívat.”

„Já taky!”

Wei WuXian: „Jste si jistí?”

„Ano!”

Wei WuXian uhnul, ale dal si přitom na čas, jako kdyby nebyl ochoten odejít. Jin Ling se k němu přesunul jako první. Podíval se ven tenkou škvírou mezi dřevěnými prkny.

Už byla noc. V chladné atmosféře se dokonce i mlha ve městě Yi tak nějak rozpustila, jen stěží člověku dovolila spatřit ulici pár metrů od nich. Jin Ling se chvíli díval. Tu „úžasnou”, „pěknou” věc nenašel, takže byl celkem zklamaný a sám pro sebe si pomyslel: Nevyděsil jsem ji svým mluvením, že ne?

Zrovna když to chtěl vzdát, před škvírou se najednou mihla malá, scvrklá postava.

Jelikož spatřil celé vzezření té entity, aniž by se na to nějak připravil, Jin Lingovi vstaly vlasy na hlavě šokem. Skoro vybuchl, ale tak nějak potlačil ten výkřik, co měl stále v hrudi. Vlastně se mu podařilo zůstat zticha a udržet ten ztuhlý, sehnutý postoj. Když to mrazení v zátylku pominulo, navzdory sám sobě se otočil na Wei WuXiana. Ten, jako zdroj celého toho rozruchu, se opíral o okno vedle dveří.

S jedním koutkem úst vyklenutým nahoru pozvedl obočí a věnoval Jin Lingovi šibalský úsměv. „Nevypadá to pěkně?”

Jin Ling na něj zahlížel. Věděl, že si z nich naschvál dělal legraci, a tak zaskřípal zuby. „...Ano...”

Pak změnil názor, narovnal se a ledabyle odpověděl: „Přinejlepším to bylo jen tak tak. Jen stěží hodno pohledu!”

Po tom komentáři uhnul stranou a čekal, až se nechá oklamat další člověk. Jejich klamná slova podnítila zvědavost zbytku skupiny až na vrchol.

Lan SiZhui nedokázal zůstat stát na místě a přešel na stejné místo. Zrovna když se jeho oči přiblížily ke škvíře, vybuchl s „ach!”, ale na rozdíl od těch předchozích dvou to bylo upřímné. S tváří plnou paniky z šoku odskočil vzad. Wei WuXiana našel až po pár roztržitých otočkách. Pak si postěžoval: „Seniore Mo! Tam je... je...”

Wei WuXian odpověděl s naprostým uvědoměním: „Je tam to, že? Není třeba to říkat nahlas, jinak to už nebude příjemné překvapení. Ať se všichni sami podívají.”

Pro ostatní už bylo nemožné odvážit se přijít, když viděli Lan SiZhuiovu vyděšenou reakci. Příjemné překvapení? Spíš škaredý úlek. Všichni odmítavě zamávali rukou. „Ne, díky. Ne, díky.”

Jin Ling vyplivl: „Situace už je takováhle a ty tady pořád děláš ty svoje triky. Co sis pro všechno na světě myslel?”

Wei WuXian: „Taky ses ke mně přidal, ne? Nenapodobuj tón svého strýčka. SiZhuii, bylo to děsivé?”

Lan SiZhui poslušně kývl. „Ano.”

Wei WuXian: „To je dobře. Tohle je výtečná příležitost pro vaši kultivaci. Proč duchové děsí lidi? To proto, že když jsou lidé vyděšení, jejich vědomí poleví, zatímco se jejich duch vzedme, takže to je pro ně nejsnazší okamžik, kdy vysát yangovou energii. A proto se duchové nejvíc bojí těch, co jsou nebojácní, co se jich neděsí. Nemají žádnou příležitost, které by se mohli chopit, takže jim nemohou nic provést. A tak jako učedníků kultivace je vaším cílem číslo jedna stát se statečnějším!”

Lan JingYi byl rád, že se kvůli své neschopnosti pohybu nemohl ze zvědavosti podívat. Zamumlal: „O odvaze je rozhodnuto při narození. Co člověk zmůže, když se narodí jako zbabělec?”

Wei WuXian: „Narodil ses s vědomím, jak létat na meči? Lidé to umí až poté, co trénují a trénují. A podobně si lidé po úleku mohou na takové věci zvyknout. Smrdí latrína? Je to nechutné? Věřte, pokud byste měsíc žili v latríně, dokázali byste tam dokonce sníst vlastní jídlo.”

Chlapce to naprosto vyděsilo. To prohlášení jednohlasně odmítli: „Ne, to se nedá!!! To je nemožné!!!”

Wei WuXian: „To je jenom příklad. Dobrá, přiznávám, že jsem v latríně ještě nežil. Nevím, jestli se tam vlastně dá jíst. Nemám žádný důkaz. Ale musíte zkusit to před dveřmi. Nejenom že se na to musíte podívat, ale podívat se důkladně. Sledujte detaily. A z těch detailů najděte jakoukoli skrytou slabinu v co nejkratší možné době. Musíte tu situaci brát klidně a pátrat po šanci k protiútoku. Dobrá, řekl jsem dost, abyste to pochopili? Většina lidí nebude mít příležitost mého vedení. Využijte toho. Nikdo se dál nevzdálí. Seřaďte se v jedné řadě, prosím. Dívejte se po jednom.”

„...Vážně musíme?”

Wei WuXian: „Samozřejmě. Já nikdy nežertuju. A ani nikdy nikoho neklamu. Začneme s JingYim. Jak Jin Ling, tak SiZhui se už podívali.”

Lan JingYi: „Cože? Nebudu se muset podívat, ne? Lidé pod vlivem mrtvolné otravy se nemůžou hýbat. Sám jsi to řekl.”

Wei WuXian: „Ukaž mi jazyk. Aa.”

Lan JingYi: „Aa.”

Wei WuXian: „Blahopřeju. Jsi vyléčený. Statečně udělej svůj první krok vpřed. No tak!”

Lan JingYi: „Už jsem vyléčený?! To si děláš srandu, že jo?!”

Když jeho protesty zamítl, mohl akorát sebrat odvahu a přikročit k oknu. Podíval se jednou a pak odvrátil zrak. Podíval se znovu a zase se odvrátil.

Wei WuXian zaťukal na prkno. „Čeho se děsíš? Stojím tady. Prkny se to neproláme, o to méně ti to sní bulvy nebo něco takového.”

Lan JingYi odskočil: „Skončil jsem s díváním!”

A pak pokaždé, když na někoho přišla řada, bylo slyšet ostré nádechy z úleku. Když se všichni vystřídali, Wei WuXian znovu promluvil: „Skončili jste s díváním? Takže všichni řekněte, jakých detailů jste si všimli. Shrňme si to.”

Jin Ling zápolil, aby promluvil jako první: „Bílé oči. Žena. Malá a vyhublá. Ucházející vzezření. S bambusovou holí v ruce.”

Lan SiZhui chvíli přemýšlel: „Ta dívka mi je vysoká k hrudi. Má na sobě jenom hadry a nevypadá moc čistě, je oblečená jako žebračka toulající se po ulicích. Ta bambusová hůl se jeví jako bílá hůlka. Je možné, že se její oči nevytvořily po smrti, ale místo toho je to proto, že byla ještě před smrtí slepá.”

Wei WuXian to okomentoval: „Jin Ling měl více informací, zatímco SiZhui měl vyšší kvalitu.”

Jin Lingovi nespokojeně zacukalo ve rtech.

Jeden chlapec promluvil: „Té dívce je jenom zhruba patnáct nebo šestnáct. Má oválnou tvář a její delikátní rysy působí energickým dojmem. Dlouhé vlasy si sepnula dřevěnou sponou, na které je na konci vyřezaná malá liška. Nejenom že je malá— má i štíhlou postavu. Ačkoli není tak upravená, není ani špinavá. Když by se umyla, byla by z ní rozkošná dívka.”

Jak to Wei WuXian zaslechl, okamžitě měl pocit, že tento chlapec bude mít velmi slibnou budoucnost. Živě jej chválil: „Velmi dobře, velmi dobře. Tvoje pozorování je jak podrobné, tak jedinečné. Chlapče, až vyrosteš, rozhodně budeš sentimentální typ.”

Chlapec se začervenal a otočil se tváří ke zdi, ignoroval smích svých kamarádů.

Promluvil další chlapec: „Vypadá to, že ten zvuk ťukání holí o zem vzniká, když chodí. Pokud byla slepá ještě před smrtí, nebyla by schopná vidět ani poté, co se z ní stal duch, takže se může spoléhat jen na bílou hůl.”

Další z chlapců se dohadoval: „Ale jak by to bylo možné? Všichni jste už viděli slepé lidi, ne? Protože nemohou používat oči, pohybují se a chodí pomalu pro případ, že by do něčeho narazili. Ale ten duch před dveřmi se pohybuje svižně. Ještě nikdy jsem neviděl tak mrštného slepého člověka.”

Wei WuXian se usmál: „Dobrá práce. Bod pro tebe, že jsi na to pomyslel. Tohle je přesně to, jak byste měli analyzovat. Nezavrhujte nic podezřelého. Teď ji pojďme pozvat dovnitř, abychom získali nějaké odpovědi.”

Jakmile tu větu dořekl, okamžitě sundal jedno z prken. Nejenom chlapci uvnitř, ale dokonce i duch před oknem poskočil kvůli jeho náhlému pohybu a ostražitě zvedla svou bambusovou hůl.

Wei WuXian toho ducha nejdřív pozdravil a pak se zeptal: „Děvče, máš tu něco k činění, když jsi nás následovala až sem?”

Dívce se rozšířily oči. Kdyby byla živá, musela by vypadat opravdu rozkošně. Ale bez zorniček a se dvěma stružkami krve, co jí tekly z očí, vypadala akorát děsivěji. Pár dalších lidí vzadu zalapalo po dechu.

Wei WuXian je utěšil: „Z čeho jste vyděšení? V budoucnu si zvyknete, že budete vídat lidi krvácet ze sedmi otvorů. Momentálně krvácí jenom ze dvou ze sedmi a vy to nedokážete zvládnout? Proto vám říkám, abyste zažili víc věcí a zocelili se.”

Předtím dívka podrážděně kroužila před jejich oknem, svou holí ťukala do země, dupala nohama, na všechny zahlížela a mávala rukama. Ale teď se její chování změnilo. Pokynula jim, jako kdyby chtěla něco vyjádřit.

Jin Ling: „Divné. Nemůže mluvit?”

Jak to duch dívky zaslechl, zarazil se a pak otevřel ústa.

Z jejích prázdných úst se vyvalila krev. Jazyk jí vytrhli u kořene.

Učedníci měli všude po těle husí kůži, a přesto cítili stejné sympatie: Takže proto nemohla mluvit. Slepá a němá— jaké neštěstí.

Wei WuXian: „To používá znakovou řeč? Rozumí tomu někdo?”

Nikdo nerozuměl. Ta dívka byla tak nervózní, že zadupala nohama, a pak holí napsala a načmárala něco na zem. A přesto jasně nebyla z učené rodiny. Byla nevzdělaná a nedokázala nic napsat. Při té spoustě postav jako hůlky nikdo nechápal, co se snažila říct.

Ze vzdáleného konce ulice se najednou ozvalo sprintování a lidské lapání po dechu.

Dívčin duch najednou zmizel. Ale pravděpodobně se znovu vrátí, takže se tím Wei WuXian netrápil. Rychle zastrčil prkno zpět a pokračoval ve vyhlížení škvírou ven. Zbytek učedníků také chtěl vidět situaci venku a všichni se namáčkli ke dveřím. Od shora dolů byla vyrovnaná řádka hlav a naprosto blokovala celou škvíru.

Ačkoli už mlha nějakou dobu řídla, nyní začala znovu cirkulovat. Z mlhy se nešikovně vyloupla postava a přispěchala k nim.

Ten člověk byl oděný v černém. Jak utíkal, potácel se, jako kdyby byl zraněný. U pasu mu visel meč, co byl také zabalený v černé látce.

Lan JingYi zašeptal: „Je to ten muž se zamlženou tváří?”

Lan SiZhui zašeptal na oplátku: „Pravděpodobně ne. Ten muž se zamlženou tváří se pohyboval naprosto jinak než tento.”

Toho člověka pronásledovala skupina chodících mrtvol. Jak se rychle pohybovaly, brzy jej dohnaly. Ten člověk čelil těm útokům tím, že vytasil svůj meč. Jeho jasný, čirý odlesk meče rozčísl mlhu.

Wei WuXian se v tichosti radoval: To byl ale dobrý tah!

Ale po tom útoku se znovu ozvalo to podivné, a přesto známé tryskání. Z uťatých údů mrtvol vystřelil černorudý prášek. Ten člověk byl mrtvolami obklíčený. Jelikož se neměl kam schovat, stál na místě a okamžitě ho ten prášek zahalil.

Lan SiZhuie ta scéna šokovala. Nabádal ztišeným hlasem: „Seniore Mo, tento muž, my...”

Přišla další skupina chodících mrtvol a obklíčila toho člověka. Ten kruh se zmenšoval a zmenšoval. Znovu sekl mečem a vytrysklo víc prášku mrtvolné otravy. I on se nadechl více prášku, vypadalo to, jako kdyby už začínal ztrácet rovnováhu.

Wei WuXian promluvil: „Musíme mu pomoct.”

Jin Ling: „Jak mu chceš pomoct? Teď tam nemůžeme jít. Všude je prášek mrtvolné otravy. Pokud se přiblížíš, otrávíš se.”

Po chvilce rozmýšlení Wei WuXian odešel od okna a přešel do centrální místnosti. Chlapci si nemohli pomoct a následovali jej očima. Mezi dvěma věnci v tichosti stály papírové figuríny v různých pozicích. Wei WuXian před ně nakráčel a zastavil se před párem ženských figurín.

Každá ta figurína vypadala jinak. A přesto se zdálo, že tento pár naschvál vyrobili tak, aby byla dvojčata. Jejích líčení, oděv a rysy byly naprosto stejné. S jejich klenutým obočím a usmívajícími se výrazy člověk skoro slyšel jejich smích „hee-hee”. Vlasy měly ve dvou drdolech, měly rudé náušnice, zlaté náramky a vyšívané střevíčky. Velmi připomínaly služebné z bohaté rodiny.

Wei WuXian: „Co takhle tyhle dvě?”

Lehce přejel rukou po vytaseném meči jednoho chlapce a nařízl si palec. Jak se otočil, namaloval figurínám dva páry očí, čtyři zorničky.

Pak o krok odstoupil. S mírným úsměvem odříkal: „Oči za dlouhými řasami, rty rozevřené, se škádlivým úsměvem. Nehleďte na dobro či zlo, s malovanýma očima vás povolávám.”

Celým obchodem zčistajasna zavanul mrazivý vánek. Chlapci si nemohli pomoct a pevně sevřeli své meče.

Ty figuríny dvojčat se najednou zachvěly.

V dalším okamžiku z jejich jasně zbarvených rtů vážně vyšlo zachichotání „hee-hee”!

Bylo to Povolání malovanýma očima!

Jako kdyby ten pár figurín viděl nebo slyšel něco veselého, neustále se hihňal. Zároveň s tím se jim oči namalované lidskou krví rychle protáčely v důlcích. Tento pohled byl vskutku omračující, ale také vskutku strašlivý. Jak Wei WuXian stál před nimi, sklonil hlavu v pozdravu.

Pár papírových figurín se s úctou také mírně poklonil a vrátil mu pozdrav vyššího řádu.

Wei WuXian ukázal ven ze dveří: „Vezměte toho živého člověka dovnitř. Kromě něj všechno odstraňte.”

Z úst papírových figurín vyšel pronikavý smích. Veřeje dveří se rozletěly kvůli záhadnému poryvu větru!

Ty dvě figuríny se bok po boku hnaly ven a do kroužku chodících mrtvol. Bylo k nevíře, jak měly tak silnou moc, i když to byly jenom figuríny z papíru. S elegantními botkami a vlajícími rukávy jedním máchnutím ruky odťaly mrtvole paži, pak odsekly půl hlavy jiné— bylo to, jako kdyby se ty papírové rukávy proměnily na ostré břitvy. Celou délkou ulice se dál ozývala ozvěna koketního hihňání, vyvolávalo to jak hrůzu, tak půvab.

Zanedlouho poté bylo těch patnáct nebo šestnáct chodících mrtvol rozsekáno na rozbité kousky, co bezvládně ležely na zemi!

Dvě papírové služebné nabyly naprosté vítězství. Poslechly rozkaz a donesly oslabeného uprchlíka dovnitř. A pak znovu vyskočily ven a dveře se samy od sebe zavřely. Každá z nich strážila jednu stranu vchodu, jako kdyby to byly sochy lvů, co strážily vily, a konečně utichly.

Učedníci uvnitř místnosti neměli kvůli šoku slov.

Popisy nepatřičných kultivačních metod viděli nebo slyšeli jenom v knihách nebo od vlastních seniorů. Tehdy to nedokázali pochopit. Pokud to byly nepatřičné metody, proč se je stejně chtělo naučit tolik lidí? Proč by měl Patriarcha z YiLingu tolik napodobitelů? A teď, když to viděli na vlastní oči, si konečně uvědomili kouzlo takových praktik.

Navíc tohle byl jenom vršek ledovce— „Povolání malovanýma očima”. A tak když se chlapci dostali přes počáteční šok, nebyl na jejich tvářích ani náznak odporu. Místo toho se tam zračilo vzrušení, co nedokázali skrýt. Měli pocit, že to obohatilo jejich zkušenosti, že jim to umožnilo mít více konverzací mezi nimi a jejich juniory. Jenom Jin Ling nevypadal moc dobře.

Lan SiZhui přešel k Wei WuXianovi, aby mu pomohl s tím cizincem.

Wei WuXian promluvil: „Nikdo se nepřibližujte. Dávejte si pozor, abyste se nedotkli prášku mrtvolné otravy. Je možné, že se otrávíte i jen fyzickým kontaktem.”

Když papírové figuríny donesly toho člověka dovnitř, už byl jen napůl při vědomí, vypadalo to, jako kdyby mu zbývalo jen trochu energie. Ale teď se jeho mysl víc projasnila. Několikrát zakašlal, zakryl si ústa rukou, jako kdyby chtěl zabránit, aby ten prášek, co vykašlal, ovlivnil další lidi.

Promluvil tichým hlasem: „Kdo jste?”

Ten hlas zněl nesmírně unaveně. Na tu otázku se nezeptal jen proto, že nevěděl, kdo ti lidé v místnosti byli, ale také proto, že nic neviděl.

Ten muž měl kolem očí ovinutou tlustou vrstvu bílého obvazu. Pravděpodobně byl slepý.

A ani nemluvě o tom, že byl jak slepý, tak relativně pohledný. S vysokým nosem a tenkými rty v odstínu jemné rudé se dal skoro popsat jako pohledný. Také vypadal celkem mladě, někde mezi chlapcem a mužem. A tak přirozeně získal sympatie všech, na které narazil.

Wei WuXian v duchu přemýšlel: Proč jsem se za posledních pár dní setkal s tolika slepými lidmi? Slyšel jsem o nich a viděl jsem je; jak živé, tak mrtvé.

Jin Ling najednou zavolal: „Hej. Pořád nevíme, kdo to je, jestli to je přítel nebo nepřítel. Proč bychom ho měli bez uvážení zachránit? Pokud to je špatný chlápek, nevpustíme si dovnitř hada?”

Ačkoli to tak opravdu bylo, znělo to celkem trapně, když se to řeklo tak upřímným tónem přímo před dotyčným. Podivné bylo, že to toho člověka nerozčílilo a nevypadalo to, že by se vůbec bál, že by ho vyhodili ven.

Usmál se a odhalil tak dva hroty špičáků. „Mladý pane, máš pravdu. Bylo by lepší, kdybych odešel.”

Jin Ling takovou reakci vůbec nečekal, a tak se na sekundu odmlčel. Jelikož neměl ponětí, co říct, spěšně si odfrkl.

Lan SiZhui si pospíšil a dělal těm dvěma prostředníka: „Ale také je možné, že to není špatný člověk. Nicméně je proti pravidlům naší sekty nepomoct umírajícímu člověku.”

Jin Ling umíněně pokračoval: „Fajn. Vy jste tady ti hodní. Pokud někdo zemře, není to moje chyba.”

Lan JingYi soptil: „Ty...” Než mohl větu dokončit, jako by mu kočka snědla jazyk.

To proto, že spatřil meč, co si muž opřel o stůl. Ta černá látka ovinutá kolem trochu sklouzla a bylo vidět tělo meče.

Ten meč byl kovaný s nepřekonatelnou zručností. Jílec byl v barvě bronzu s vyhloubeným složitým vzorem mrazu. Skrz ty vzory prosvítalo tělo meče, jako kdyby bylo vykované ze stříbrných hvězd, zářilo světélkujícími skvrnkami ve tvaru sněhových vloček. Mělo to ryzí, a přesto jasný dojem krásy.

Lan JingYimu se rozšířily oči, jako kdyby chtěl něco vyhrknout. Ačkoli Wei WuXian nevěděl, co chtěl říct, jelikož ten muž zakryl svůj meč černou látkou, jasně nechtěl, aby byl vidět. Instinktivně toho cizince nechtěl poplašit, a tak Lan JingYimu zakryl jednou rukou pusu a přiložil si ke rtům ukazovák druhé ruky. Naznačil i podobně udiveným chlapcům, aby nevydali ani hlásku.

Jin Ling vykroužil ústy dva znaky, pak rukou napsal na zaprášený stůl dva znaky:

„Shuanghua”

...Ten meč Shuanghua?

Wei WuXian vykroužil rty otázku: Xiao XingChenův meč— Shuanghua?

Jin Ling a ostatní přikývli na souhlas.

Chlapci nikdy neviděli Xiao XingChena, ale Shuanghua byl jak vzácný, tak známý. Nejenom že měl silnou duchovní moc, ale také vypadal ohromně spletitý. Jeho ilustrace byla v nespočtu verzí katalogu mečů, a proto ho všichni znali.

Wei WuXian přemýšlel: Pokud je ten meč Shuanghua a ten člověk je slepý...

Jeden z chlapců na to také pomyslel. Nemohl si pomoct a natáhl se k obvazu ovázanému kolem očí toho člověka v naději, že mu ho sundá a podívá se, jestli měl oči nebo ne. A přesto když se rukou dotkl obvazů, na tváři toho člověka se objevil bolestný výraz. Mírně se odsunul dozadu, jako kdyby ho děsilo, že by se dotkli jeho očí.

Chlapec si všiml vlastní drzosti a ruku okamžitě stáhl. „Omlouvám se, omlouvám se... Nebylo to naschvál.”

Ten člověk zvedl levou ruku, na které měl tenkou, černou rukavici. Chtěl si zakrýt oči, ale bál se to udělat. Pravděpodobně to bylo tím, že i lehký dotyk způsobil nesnesitelnou bolest— na čele se mu už objevila tenká vrstvička potu. S těžkostí se mu podařilo říct: „To nic...”

Ale jeho hlas se mírně chvěl.

Při takovém chování si člověk mohl být skoro jistý, že to byl Xiao XingChen, co zmizel po tom případu s klanem Chang z Yueyangu.

Xiao XingChen ještě nevěděl, že jeho totožnost byla odhalena. Když ta bolest přešla, tápal po Shuanghuě. Wei WuXian rychle vytáhl černou látku, co z něj sklouzla.

Xiao XingChen s Shuanghuou v ruce kývl. „Díky za pomoc. Půjdu.”

Wei WuXian: „Prozatím tu zůstaň. Jsi pod vlivem mrtvolné otravy.”

Xiao XingChen: „Je to vážné?”

Wei WuXian: „Celkem ano.”

Xiao XingChen: „Pokud to je vážné, jaký má smysl zůstávat? Stejně už dávno nemám naději. Proč nezabít pár dalších mrtvol, než se stanu jednou z nich?”

Když chlapci slyšeli, jak se nestaral o vlastní život, cítili, jak jim krev vřela rozhořčením. Lan JingYi vyhrkl: „Kdo řekl, že už nemáš naději? Zůstaň tu! Vyléčí tě!”

Wei WuXian: „Já? Promiň, ale to jsi mluvil o mě?” Vážně nemohl říct pravdu— Xiao XingChen se už toho prášku mrtvolné otravy nadýchal příliš. Při tom temně rudém odstínu jeho pokožky byl s největší pravděpodobností příliš nemocný, aby rýžová kaše zabrala.

Xiao XingChen: „Už jsem v tomto městě zabil hodně mrtvol. Neustále mě pronásledují a jen co staré zemřou, připojí se nové. Pokud tu zůstanu, utopíte se v oceánu mrtvol. Dřív nebo později.”

Wei WuXian: „Víš, proč to ve městě Yi dopadlo takhle?”

Xiao XingChen potřásl hlavou. „Ne. Jsem jenom potulný kul... jen jsem procházel kolem. Doslechl jsem se o zdejších zvláštních událostech a rozhodl jsem se vyrazit na noční lov do města. Neviděli jste, kolik a jak mocné jsou zdejší živé a chodící mrtvoly. Některé se pohybují příliš rychle na to, abyste se nějak bránili. A když zabijete jiné, vypustí prášek mrtvolné otravy, co člověka otráví při dotyku. Ale pokud je nezabijete, vrhnou se po vás a zaútočí. Oboje vede k otravě, takže je velmi obtížné se s nimi vypořádat. Podle vašich hlasů je ve vaší skupině celkem dost mladých pánů, že? Bude nejlepší, když odejdete co možná nejdřív.”

Zrovna když domluvil, zvenku se ozvalo pochmurné hihňání figurínových sester. Tentokrát byl jejich smích pronikavější než dřív.
--------------------------------------------

~ Povolání malovanýma očima... To se zakládá na legendě, kterou možná znáte, protože je v asijské literatuře i filmech a anime celkem oblíbená a častá. Jeden malíř (jména se někdy liší, takže nebudu uvádět) namaloval draka a když mu ke konci domaloval oči, drak obživl a uletěl. ~

~ Řekla jsem, že se mi v seriálu víc zamlouvá Xue Yang? Nevím, kam jsem dala oči. Tedy ne oči, ale spíš hlavu. Pěkný je, to tedy ano, ale zrovna jsem o něm dopřekládala kapitolu a naprosto mě to přešlo. Máte se na co těšit. Když už se na scéně objevil "Xiao XingChen", nebude to tak dlouho trvat a objeví se i Xue Yang... ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>