GDC - kapitola 35

Kapitola 35 – Tráva (3)

Nemohl si pomoct a uvolnil ruku, a přesto Wei WuXian zachránil olejovou lampu, co měla co nevidět dopadnout na zem. V poklidu ji otřel o hořící talisman ohně, co měl v druhé ruce, zapálil ji a postavil na stůl. „Ty jsi vyrobila sama, paní vedoucí? Jsou celkem dobře udělané.”

Zbytek si konečně uvědomil, že ti lidé, co stáli v místnosti, nebyli skuteční lidé, ale vlastně papírové figuríny.

Hlavy a těla figurín byly vkusně vyrobené, stejné velikosti jako u skutečných lidí. Byli tu muži, ženy a dokonce i děti. Všichni muži byli „Podsvětní rváči”, vyrobení s vysokými, rozložitými těly a naštvanými výrazy v tváři. Všechny ženy byly krásky se světlou pletí, s vlasy buď v jednom drdolu nebo ve dvou. I když byly zakryté tím volným papírovým oděvem, stejně byl vidět jejich elegantní postoj. Vzorky na oděvech byly skoro jemnější, než vzorek na skutečných brokátových róbách— některé byly obarvené bohatým, jasným inkoustem; jiné byly nebarvené, ponechané v popelavé šedi. Na tvářích každé figuríny byly dvě čmouhy tvářenky v náznaku růžové pleti žijícího člověka. Ale nikdo z nich ještě neměl zornice— oči měli naprosto bílé. Čím byly tváře odvážnější, tím vypadali pochmurněji.

V místnosti byl další stůl. Tam bylo pár svícnů, každý byl jinak vysoký. Wei WuXian je postupně zapálil a žluté světlo osvětlilo většinu zákoutí v domě. Kromě papírových figurín byly po obou stranách místnosti položené věnce. U stěn byly nahromaděné papírové zlato, zádušní peníze a pagody.

Jin Ling už měl meč mírně povytažený. Když viděl, že to byl jenom obchod, co prodával pohřební zboží, potají si vydechl úlevou a znovu meč zasunul. I když v kultivačním světě zemřel kultivátor, nikdo neprovozoval podivné, chaotické pohřební obřady běžného lidu. Jelikož takové věci ještě neviděli, v jejich nitru vyrašila zvědavost, jen co pominul počáteční úděs. Po celém těle měli husí kůži a měli pocit, že to bylo ještě víc vzrušující než noční lov obyčejných zvířat.

Bez ohledu na to, jak byla mlha hustá, nemohla proniknout do domů. Od chvíle, co vstoupili do města Yi, bylo toto poprvé, kdy si snadno viděli do tváří, kvůli čemuž se jim ulevilo. Wei WuXian viděl, že se uvolnili, a znovu se zeptal staré ženy: „Bylo by možné, abychom si půjčili kuchyni?”

Stará žena na lampu skoro zahlížela, jako kdyby se jí nelíbila přítomnost světla. „Kuchyň je vzadu. Použij ji, jak chceš.” Po těchto slovech odešla do jiné místnosti, jako kdyby se vyhýbala epidemii. Zabouchla dveřmi tak hlasitě, že se pár chlapců dokonce zachvělo.

Jin Ling vykřikl: „S tou babou je rozhodně něco špatně! Ty...”

Wei WuXian odpověděl: „Dobrá. Ticho. Potřebuju, aby mi někdo pomohl. Nějací dobrovolníci?”

Lan SiZhui si pospíšil: „Já můžu.”

Lan JingYi pořád stál rovně jako kůl. „Tak co mám dělat já?”

Wei WuXian: „Zůstaň stát. Nehýbej se, dokud ti neřeknu.”

Lan SiZhui následoval Wei WuXiana do kuchyně vzadu. Jakmile do ní vstoupili, přemohl je smrdutý pach. Lan SiZhui ještě nikdy necítil tak strašlivý pach. Ačkoli se mu točila hlava, podařilo se mu se zdržet toho, že by znovu vyběhl ven.

Jin Ling je také následoval, ale jakmile vstoupil, zase vyskočil ven. Ovíval se co možná nejrychleji. „Co je pro všechno na světě tohle?!! Co děláš tady, místo abys vymýšlel lék?!”

Wei WuXian: „Hmm? Dokonalé načasování. Jak jsi věděl, že tě hodlám zavolat? Pomoz mi.”

Jin Ling: „Nejsem tu, abych pomáhal! Urgh! To tu někdo někoho zabil a zapomněl ho zahrabat?!”

Wei WuXian: „Mladá dámo Jin, jdeš nebo nejdeš? Pokud ano, pojď dovnitř a pomoz; pokud ne, vrať se a řekni někomu dalšímu, aby sem přišel.”

Jin Ling zuřil: „Komu říkáš Mladá dámo Jin? Dávej si pozor na jazyk!” Chvíli si tiskl nos, sám se sebou debatoval, jestli má zůstat nebo odejít. A nakonec si odfrkl: „No, chci vidět, co se to pro všechno na světě snažíš dělat.” S tím vtrhl dovnitř. A přesto nečekal, že Wei WuXian s bouchnutím otevřel truhlu na zemi, odkud se táhl ten pach. V té truhle byla šunka a kuře. V tom rudém masu byly zelené skvrnky a mezi nimi se svíjeli bílí červi.

Jin Linga to přinutilo znovu odejít z místnosti.

Wei WuXian zvedl truhlu a předal mu ji. „Vyhoď to. Kamkoli, hlavně když to neucítíme.”

S žaludkem jako na vlnách a hlavou plnou pochybností to Jin Ling vyhodil, jak mu bylo řečeno. Zuřivě si drhl prsty kapesníkem a pak ho také vyhodil. Když se vrátil do kuchyně, Wei WuXian a Lan SiZhui donesli ze studně vzadu dvě vědra vody a momentálně uklízeli kuchyň.

Jin Ling se dožadoval: „Co to děláte?”

Lan SiZhui pilně otíral. „Jak vidíš, čistíme krb v kuchyni.”

Jin Ling: „Jaký má smysl čistit krb? Nebudeme dělat jídlo nebo tak něco.”

Wei WuXian: „Kdo ti to řekl? Děláme jídlo. Můžeš setřít prach. A zbav se všech pavučin támhle nahoře.”

Jeho slova zněla tak přirozeně, tak sebejistě, že Jin Ling s koštětem vraženým do ruky tak nějak poslechl. Čím víc uklízel, tím víc měl pocit, že je na tom něco špatně. Zrovna když chtěl prachovku hodit Wei WuXianovi na hlavu, Wei WuXian otevřel další truhlu. Vyděsil ho tak moc, že znovu vyběhl ven.

Naštěstí se tentokrát nevyvalil žádný pach.

Ti tři pracovali rychle. Po krátké chvilce vypadala kuchyně naprosto jinak. Dům se konečně zdál trochu obyvatelněji, už to nebylo jako strašidelný a dlouho opuštěný dům. V rohu bylo už trochu nasekaného dřeva na otop. Naskládali ho do krbu a s pomocí ohnivého talismanu ho zapálili. Položili na krb velký hrnec, co už umyli, a začali vařit vodu. Wei WuXian z druhé truhly vysypal trochu lepkavé rýže, všechnu ji umyl a dal ji do hrnce.

Jin Ling: „Děláš kaši?”

Wei WuXian: „Hm-m.”

Jin Ling mrštil hadrem na zem.

Wei WuXian to okomentoval: „Vidíš, jak se rozčiluješ jen po chvilce práce? Podívej se na SiZhuie. Pracoval nejvíc a ještě neřekl ani slovo. Co je špatného na kaši?”

Jin Ling: „Co na ní není špatného? Je vodnatá a bez chuti! Počkat... Nejsem naštvaný, protože je na kaši něco špatného!”

Wei WuXian: „Stejně není pro tebe.”

Jin Linga to ještě víc rozzuřilo. „Cos to řekl? Pracoval jsem tak dlouho a ještě žádnou nedostanu?!”

Lan SiZhui: „Mladý pane Mo, ta kaše dokáže vyléčit mrtvolnou otravu?”

Wei WuXian se usmál: „Ano, ale není to kaše, co dokáže vyléčit mrtvolnou otravu— je to rýže. Je to z lidové medicíny. Normálně se lepkavá rýže aplikuje na škrábance nebo kousnutí. Pokud se kdy v budoucnu znovu najdete v takové situaci, můžete to zkusit. Ačkoli to bude hodně bolet, rozhodně to účinně zabere. Ale jelikož místo škrábanců nebo kousanců spolkli prášek mrtvolné otravy, můžeme jim akorát udělat rýžovou kaši, aby ji snědli.”

Lan SiZhui došel k osvícení. „Takže proto jsi měl v úmyslu jít do domu, kde někdo je. Jenom dům, ve kterém někdo žije, bude mít kuchyň. A jenom v kuchyni může být lepkavá rýže.”

Jin Ling: „Kdo ví, jak dlouho tu ta rýže byla? Dá se ještě jíst? Ta kuchyně se tak aspoň rok nepoužívala. Všude byl prach a maso dokonce shnilo. Neříkej mi, že ta babka celý rok nejedla. Není možné, aby praktikovala inedii. Jak přežila?”

Wei WuXian: „Buď to je tak, že tu nikdo nebydlel a ona vlastně vůbec není majitelka, nebo že prostě nepotřebuje jíst.”

Lan SiZhui ztišil hlas: „Pokud nepotřebuje jíst, byla by mrtvá. Ale ta stará žena jasně dýchá.”

Wei WuXian špachtlí nonšalantně míchal hrnec s kaší a míchal do něj suroviny z různých lahví a nádob. „Správně. Ještě jste to nevysvětlili. Proč jste spolu přišli do města Yi? Nebyla to jen náhoda, že jste narazili nejdřív na sebe a pak na nás, že?”

Výrazy chlapců okamžitě zvážněly. Jin Ling odpověděl: „Já, lidé ze sekty Lan a ostatní z dalších sekt jsme něco pronásledovali. Já jsem přišel z oblasti Qinghe.”

Lan SiZhui také odpověděl: „My jsme přišli z Langyi.”

Wei WuXian: „Co to bylo?”

Lan SiZhui potřásl hlavou. „Nevíme. Nikdy to neukázalo tvář. Ani nevíme co nebo kdo... nebo jaká organizace to přesně byla.”

Od té doby před pár dny poté, co Jin Ling lhal svému strýčkovi a nechal Wei WuXiana jít, se bál, že tentokrát mu Jiang Cheng vážně zláme nohy, a tak se rozhodl se proplížit pryč a na pár dní zmizet. Neobjevit se před Jiang Chengem, dokud jeho hněv nepoleví. Utekl hned, co předal Zidian jednomu z Jiang Chengových spolehlivých podřízených. Dorazil do města na hranici oblasti Qinghe a ustal ve svém putování. Při hledání po lokaci svého dalšího nočního lovu si krátce odpočinul ve velkém hostinci. V noci, když si ve svém pokoji opakoval kouzla, Víla, co mu ležela po boku, najednou začala štěkat na dveře. Už byla hluboká noc. Jin Ling rozkázal psovi, aby přestal, ale hned poté slyšel, jak mu někdo zaklepal na dveře.

Ačkoli Víla přestala štěkat, pořád byla neklidná. Drápy zarývala do podlahy a hluboce vrčela. Jin Ling už se měl na pozoru a zeptal se, kdo je. Nepřišla žádná odpověď, a tak se vrátil ke své práci. Ale po hodině se to klepání ozvalo znovu.

Jin Ling spolu s Vílou vyskočili oknem. Obešel to a šel nahoru z přízemí, měl v úmyslu se podívat, kdo přesně si to s ním uprostřed noci zahrává. Navzdory jeho úsilí tam nikdo nebyl. Chvíli v tichosti čekal, ale stejně před svými dveřmi nikoho neviděl.

Pořád to měl na mysli, a tak nechal Vílu, aby strážila dveře. Byl připravený na toho člověka kdykoli zaútočit a zůstal vzhůru celou noc. Navzdory tomu se nic nestalo. Slyšel jen nějaké podivné zvuky, jako kdyby někde kapala voda.

Druhého rána se zpoza dveří ozvalo zaječení. Jin Ling rozkopl dveře, jen aby vkročil do kaluže krve. Něco spadlo z vršku dveří. Jin Ling uskočil vzad a jen stěží se mu podařilo zabránit, aby to do něj udeřilo.

Byla to černá kočka!

Ne tak dávno mu někdo přitloukl na dveře tělo mrtvé kočky. To podivné kapání, co slyšel během noci, bylo z toho, jak z té kočky kapala krev.

Jin Ling: „I když jsem párkrát změnil hostinec, pořád to bylo stejné, a tak jsem přešel do útoku. Když jsem zaslechl, že se někde objevila mrtvola kočky, šel jsem se na to podívat, protože jsem prostě musel zjistit, kdo si to zahrával.”

Wei WuXian se otočil na Lan Sizhuie: „Vy taky?”

Lan SiZhui přikývl. „Ano. Před pár dny pár z nás bylo na nočním lovu v Langyě. Jednoho dne během večeře jsme z polévky vylovili nestaženou hlavu kočky... Ze začátku jsme nevěděli, že to bylo mířené na nás, ale když jsme se té noci přesunuli do jiného hostince, v jedné posteli jsme našli mrtvou kočku. Takhle se to opakovalo pár následujících dnů. Pronásledovali jsme to, dorazili do Yueyangu a narazili na Mladého pána Jina. Zjistili jsme, že hledáme stejnou věc, a tak jsme se rozhodli spolupracovat a teprve dneska jsme dorazili do této oblasti. Ve vesnici před kamenným směrníkem jsme se zeptali lovce a ten nám ukázal cestu do města Yi.”

Wei WuXian si v duchu pomyslel: Lovce?

Juniorové měli tou vesnici před rozcestím projít až po něm a Lan WangJim. Ale oni v té době žádného lovce neviděli. Bylo tam jen pár stydlivých žen, co krmilo slípky a co řekly, že muži odjeli se zbožím a že se na dlouho nevrátí.

Čím víc o tom Wei WuXian přemýšlel, tím byl jeho výraz vážnější.

Podle jejich vyprávění protivník nedělal nic jiného, než že zabíjel kočky a pohazoval mrtvoly. Ačkoli to znělo a působilo to děsivě, vlastně jim to neublížilo. Ty události vlastně podnítily jejich zvědavost, aby se dostali ke kořeni problému.

A juniorové se také jeden po druhém setkali v Yueyangu. Wei WuXian a Lan WangJi přišli do Shudongu také z Yueyangu. Skoro se zdálo, jako kdyby někdo naschvál vedl ty zmatené juniory, aby se s nimi dvěma setkali.

Navést pár zmatených juniorů na nebezpečné místo, aby čelili násilnému údu zběsilé mrtvoly – nebyla to naprosto stejná rutina jako ta událost ve vesnici Mo?

A tohle na tom nebylo to nejkomplikovanější. Zrovna teď se Wei WuXian ze všeho nejvíc bál, že... Styžská tygří pečeť mohla přímo v tomto okamžiku být ve městě Yi.

Ačkoli Wei WuXian vážně nechtěl tuto možnost přijmout, bylo to nicméně nejrozumnější vysvětlení. Přece jenom existoval člověk, co dokázal opravit polovinu Styžské tygří pečeti. Navzdory povídačkám, že se s ním vypořádali, kdo ví, kam se poděla pečeť, kterou obnovil?

Lan SiZhui, co dřepěl na zemi a rozdmýchával plameny, najednou zvedl hlavu. „Seniore Mo, myslím, že je ta kaše hotová?”

Urovnal si myšlenky a přestal míchat. Vzal si misku, co Lan SiZhui umyl, a ochutnal lžičku kaše. „Je to hotové. Odneste to. Každého otráveného člověka nakrmte jednou miskou.”

Ale jakmile to přinesli, Lan JingYi měl jenom jednu lžičku, než to vyplivl. „Co to je? Jed?!”

Wei WuXian: „Jak to je jed? Je to lék! Kaše z lepkavé rýže.”

Lan JingYi: „Tak zaprvé nevím, proč by lepkavá rýže byla lék, ale ještě nikdy jsem nejedl tak pálivou kaši!”

Zbytek chlapců, co svou porci ochutnali, jako jeden přikývli. Všichni měli oči mokré od slz. Wei WuXian si promnul bradu. Vyrostl v Yunmengu. Lidé z Yunmegu byli všichni celkem tolerantní k pálivým jídlům, ale Wei WuXianova záliba v pálivosti byla tvrdá. Kdykoli vyrazil do kuchyně, jídlo bylo tak pálivé, že dokonce i Jiang Cheng mohl akorát prásknout se svou miskou a nadávat. A přesto se z nějakého důvodu nedokázal držet zpátky a přidával jednu lžičku koření za druhou. Zdálo se, že ani tentokrát nedokázal ovládnout vlastní ruce.

Lan SiZhui si ze zvědavosti misku vzal a ochutnal. I když mu tvář zčervenala a oči mu zaslzely, stiskl rty a nevyplivl to. V duchu si myslel: Ta chuť... je tak děsivá, že z toho mám skoro pocit deja vu.

Wei WuXian: „Všechny léky jsou do určité míry jedovaté. Kvůli koření se začnete potit, takže se uzdravíte dříve.”

To „ee” přicházející od chlapců odhalilo jejich nevíru. Nicméně s hořkými tvářemi se do té kaše pustili. Během sekund jim tváře zrudly a čela se jim leskla, jak v agónii trpěli.

Wei WuXian si nemohl pomoct a okomentoval to: „Není to tak zlé, ne? HanGuang-Jun je také z Gusu. Bere koření celkem dobře, tak proč jste vy kluci takoví?”

Lan SiZhui odpověděl s rukou před pusou: „Ne, seniore. HanGuang-Jun má velmi mírnou chuť. Nikdy nejí koření...”

Wei WuXian se na okamžik odmlčel: „Vážně.”

Ale vzpomínal si, že ve svém minulém životě, než zradil sektu Jiang z Yunmengu, se v Yilingu jednou setkal s Lan WangJim. Ačkoli v té době Wei WuXiana hanobili široko daleko, ještě to nebylo tak zlé, že by ho chtěl každý zbít. A tak zapomněl na hanbu a řekl Lan WangJimu, aby s ním zašel na večeři a oni mohli společně vzpomínat na staré časy. Všechna jídla, co Lan WangJi objednal, byla plná sečuánského pepře, a tak si vždycky myslel, že Lan WangJiho přístup ke koření byl více méně stejný jako jeho.

Když tak o tom teď přemýšlel, nemohl si vzpomenout, jestli Lan WangJi svoje hůlky zvedl nebo ne. Ovšem dokonce zapomněl i na to, jak řekl, že to jídlo je na jeho účet, takže Lan WangJi za něj nakonec stejně zaplatil. Proto bylo jenom přirozené, že na takový detail zapomněl.

Nevěděl proč, ale najednou chtěl vážně moc vidět Lan WangJiho tvář.

„...Seniore, seniore Mo!”

„Hmm?” Wei WuXian se konečně vzpamatoval.

Lan SiZhui zašeptal: „Dveře té staré paní... otevřely se.”

Odněkud přišel děsivý závan větru a mírně pootevřel dveře do místnosti. Ty dveře se otevíraly a zase zavíraly a odhalovaly matný obrys shrbeného stínu, co seděl u stolu v děsivé temnotě. Wei WuXian jim naznačil, aby zůstali na místě a sám vkročil do místnosti.

Dovnitř pronikalo tlumené světlo olejové lampy a svícnů z centrální místnosti. Stará žena seděla s hlavou nízko svěšenou, jako kdyby si nevšimla, že někdo vešel dovnitř. Na kolenou měla rozprostřenou látku, pevně napnutou ve vyšívacím rámu, což napovídalo, že se věnovalo ručním pracím. Obě své ruce měla ztuhle u sebe, jak se snažila navést nit okem jehly.

Wei WuXian se také posadil u stolu. „Paní vedoucí, proč si nerozsvítíš lampu, když navlékáš nit? Pomůžu ti.”

Vzal si jehlu a nit— okamžitě nit prostrčil okem. Předal ji zpět staré ženě, vykráčel z místnosti, jako kdyby se nic nestalo, a zavřel za sebou dveře. „Není třeba chodit dovnitř.”

Jin Ling: „Když jsi byl uvnitř, viděl jsi, jestli je ta babka vlastně naživu nebo ne?”

Wei WuXian: „Neříkej jí babka. To je celkem hrubé. Ta stará dáma je žijící mrtvola.”

Chlapci se po sobě podívali.

Lan SiZhui se zeptal: „Co to je žijící mrtvola?”

Wei WuXian: „Od hlavy až k patě se zdá, že to je mrtvola, ale ten člověk vlastně žije. To je žijící mrtvola.”

Jin Linga to šokovalo. „To říkáš, že je pořád naživu?!”

Wei WuXian: „Podíval ses dovnitř?”

„Ano.”

„Co jsi viděl? Co dělala?”

„Navlékala jehlu.”

„Provlékla ji?”

„...Ne.”

„Správně. Není schopná navléct jehlu. Svaly mrtvých lidí jsou příliš ztuhlé, aby provedli tak složitý počin jako navléknout jehlu. Ty skvrny, co má na tváři, nejsou stařecké skvrny, ale livor mortis. A taky nepotřebuje jíst. To akorát že může dýchat, což z ní dělá živou.”

Lan SiZhui: „A-ale ta stará paní je už celkem postarší. Spoustu starých paní má špatné oči a nedokáží si sami navléct jehlu.”

Wei WuXian: „A tak jsem jí pomohl. Ale všiml sis té další věci? Od chvíle, co se dveře otevřely, až do teď ani jednou nemrkla.”

Chlapci několikrát zamrkali.

Wei WuXian pokračoval: „Živí lidé mrkají, aby je oči nebolely. Naopak mrtví lidé tohle nepotřebují. A když jsem jí vzal jehlu a nit, všiml si někdo, jak se na mě podívala?”

Jin Ling: „Oční bulvy se jí nepohnuly... pohnula hlavou!”

Wei WuXian: „Přesně. Když se většina lidí někam dívá, obvykle se jim pohnou oční bulvy bez ohledu na to, jak nepatrný ten pohyb je. Ale oči mrtvých lidí se nepohybují. To proto, že mrtví lidé nedokáží provést tak jemný počin jako pohnout oční bulvou. Můžou místo toho akorát otočit hlavou a krkem.”

Lan JingYiho to zaskočilo. „Měli bychom si dělat poznámky?”

Wei WuXian: „Dobrý zvyk, ale myslíš si, že budeš mít na nočním lovu čas listovat poznámkami? Mějte to na paměti.”

Jin Ling promluvil se zaťatými zuby. „Chodící mrtvoly jsou už tak dost divné. Proč existují věci jako žijící mrtvoly?!”

Wei WuXian: „Mrtví lidé mají spoustu nevýhod: ztuhlé svaly, pomalý pohyb a tak dále. Ale také mají celkem dost výhod: nedostatek strachu z bolesti, neschopnost přemýšlet, jak snadno se ovládají. Někoho napadlo, že by mohl napravit nevýhody mrtvol a vytvořit dokonalé mrtvé loutky. Takhle vznikly žijící mrtvoly.”

Ačkoli chlapci nic neřekli, po celé tváři měli napsanou jednu větu— „Tenhle člověk musel být Wei! Wu! Xian!”

Wei WuXian nevěděl, jestli se má smát nebo se mračit. V tichosti si pomyslel: Ale já jsem něco takového vážně neudělal!

Pokračoval: „Ehm. Dobrá. Začal s tím Wei WuXian. Ale úspěšně stvořil Wen Ninga, neboli Zádušního generála. Upřímně řečeno jsem se chtěl vždycky zeptat— kdo přesně přišel s tímhle titulem? Je to tak hloupé. Každopádně bylo pár dalších lidí, co to chtěli imitovat, ale nebyli dost dobří, a tak použili nečestné prostředky. Místo toho se zaměřili na živé lidi a vytvořili žijící mrtvoly.” Uzavřel to: „Je to druh neúspěšné imitace.”

Když Jin Ling zaslechl Wei WuXianovo jméno, ztuhl. Odfrkl si: „Sám Wei WuXian použil nečestné prostředky.”

Wei WuXian: „Jo. A pak ti, co stvořili žijící mrtvoly, použili ty nejnečestnější prostředky ze všech nečestných prostředků.”

Lan SiZhui: „Seniore Mo, co teď máme dělat?”

Wei WuXian: „Některé živé mrtvoly možná neví, že už jsou mrtví. Myslím, že tato stará paní je jedna z těch zmatených mrtvol. Prozatím ji prostě nebudeme rušit.”

Zčistajasna se najednou ozvalo několik rázných klepnutí bambusovou holí o zem.

Ten zvuk přicházel z nedalekého okna, které bylo zatlučené černými, dřevěnými prkny. Všichni učedníci v centrální místnosti zbledli. Od chvíle, co vešli do města, je ten zvuk neustále otravoval. A teď zpanikařili, kdykoli ho zaslechli. Wei WuXian jim pokynul, aby byli zticha. Všichni zadrželi dech, jak sledovali Wei WuXiana přejít k oknu a podívat se ven úzkou škvírou mezi prkny.

Jakmile se Wei WuXian k té škvíře přiblížil, spatřil bílé pole. Myslel si, že mlha venku byla příliš hustá, aby něco viděl. Ale ta běloba se najednou rychle scvrkla vzad.

Spatřil pár bílých, ošklivých očí zahlížejících na škvíru mezi prkny. To bílé pole, co viděl, nebyla mlha, ale pár očí bez zorniček.
--------------------------------------------

~ Jelikož jsme my, naše královské já, byly v dobré náladě (a jelikož poslední kapitola skončila tak strašidelně), další kapitola už dneska. Ačkoli ani tahle neskončila o nic méně strašidelně ^_^. ~

~ The Untamed je super. Mám sice pár výhrad, ale když pominu ty, že je to vlastně jiný příběh než novela (což je vlastně taky dobře), nejvíc mě trápí, že klan Jin nemá na čele rumělku, ale spíš červenou bradavici anebo beďar... Prostě pardon, ale skřípu zuby pokaždé, co to vidím... A mohli trochu víc vypiplat hlavní hrdiny, mnohem víc se mi zamlouvá Lan XiChen a Xue Yang, ale na to si asi za pár dalších dílů zvyknu... Dílů to má 50, poslední by měl vyjít 20.8. Předpokládám, že do té doby by měla začít i druhá série anime. Pokud ji tedy neposunou zase o další měsíc. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>