GDC - kapitola 33

Kapitola 33 – Tráva (1)

V oblasti Shudong bylo spoustu řek a údolí. Při těch tyčících vrcholcích a hrubém terénu oblastí vanul jen mírný vánek, takže většina míst byla ovinutá mlhou.

Jak kráčeli přímo tam, kam levá ruka ukazovala, ti dva narazili na celkem malou vesnici.

Domy z hlíny a s doškovou střechou obkružovalo pár plotů. Po dvorku pobíhaly snůšky barevných kuřat a zobaly rýži. Na střeše na jedné noze stál velký kohout s jasným peřím. V hřebínku mu cukalo a povýšeně shlížel na zem, otáčel krkem ze strany na stranu. Bylo štěstí, že nikdo neměl žádné psy. Bylo pravděpodobné, že se vesničané dostali ročně jen k pár kouskům masa, ani nemluvě o tom, aby měly nějaké zbylé kosti, kterými by nakrmili psy.

Před vesnicí bylo rozcestí, co vedlo třemi různými směry. Z toho dvě byly celkem prošlapané. Jak byly pokryté velkým množstvím stop, bylo jasné, že se po nich často chodilo. A přesto byla ta poslední zarostlá plevelem. Na této cestě byl čtvercový směrník z kamene, co se nakláněl stranou. Působením času a povětrnostních podmínek byl směrník v půli rozpolcený velkou puklinou. Dokonce i z té pukliny vykukoval oschlý plevel.

Do směrníku byly vyryté dva velké znaky, což se jevilo jako místo, kam ta cesta vedla. Dalo se říct, že ten spodní znak byl znakem pro „město”. Ale ten horní znak byl složitý jak svou podobou, tak počtem tahů. A ta trhlina náhodou projela skrz, takže pár odštíplých úlomků leželo na zemi. Wei WuXian se sehnul a rozhrnul plevel. Dokonce ani po dlouhé době zírání nedokázal vymyslet, co to bylo za znak.

Shodou okolností levá ruka ukazovala opravdu směrem k této cestě.

Wei WuXian: „Proč se nezeptáme vesničanů?”

Lan WangJi přikývl. Wei WuXian samozřejmě nečekal, že by se zeptal on. S širokým úsměvem na tváři přišel k vesničance, co krmila slípky.

Mezi skupinou žen byly staré i mladé ženy. Když si všimly, že se k nim blíží neznámý muž, všechny vypadaly nervózně, jako kdyby chtěly odhodit své lopatky a utéct zpět do domů. Teprve když s nimi Wei WuXian prohodil pár slov s veselým úsměvem na tváři se konečně začaly uklidňovat a plaše odpovídat.

Jak Wei WuXian ukázal na směrník a zeptal se na otázku, jejich výrazy se najednou změnily. Na chvilku se odmlčely a pak si s ním neochotně začaly povídat. Během toho rozhovoru se na Lan WangJiho, co stál u směrníku, neodvážily ani podívat. Wei WuXian s koutky úst stále vyklenutými vzhůru soustředěně poslouchal. Nakonec se zdálo, že se téma znovu změnilo, a výrazy žen se znovu zklidnily. Postupně se uvolnily a začaly se na něj ostýchavě usmívat.

Lan WangJi na ně z dálky zíral. Chvíli čekal, ale stále se nezdálo, že by měl Wei WuXian v úmyslu se vrátit. Lan WangJi pomalu shlédl na zem a kopl do malého kamínku, co mu ležel u nohy.

Dlouho po něm šlapal a převaloval ten nevinný kámen pořád dokola. Když znovu vzhlédl, spatřil, jak Wei WuXian vytáhl něco z rukávu a dal to ženě, co mluvila nejvíc.

Lan WangJi stál bez hnutí, s prázdným výrazem na tváři. Když už se vážně nedokázal ovládat a byl připravený se vydat za nimi, Wei WuXian se konečně přiloudal zpět.

Postavil se zpět vedle Lan WangJiho. „HanGuang-June, měl jsi jít. Měly na dvorku dokonce králíky!”

Lan WangJi na jeho škádlivou repliku nezareagoval a odpověděl s hranou lhostejností: „Co ti řekly?”

Wei WuXian: „Tahle cesta vede do města Yi. Ten první znak na směrníku je 'yi'.”

Lan WangJi: „Yi jako ctnosti?”

Wei WuXian: „Ano a ne.”

Lan WangJi: „Jakpak to?”

Wei WuXian: „Ten znak je správně, ale význam ne. Není to yi jako ctnost, ale yi jako zádušní sál.”

Překročili trsy plevele a vydali se tou cestou. Rychle ten směrník minuli.

Wei WuXian pokračoval: „Ty dívky řekly, že odedávna lidé v tom městě umírali brzy, takže tam bylo mnoho zádušních domů, kde se dočasně uchovávaly mrtvoly. A jejich specialitou je také výroba rakví, papírových peněz a jiných pohřebních předmětů. Všichni byli zruční ať už ve výrobě rakví nebo papírových figurín, a proto to město bylo známé pod takovým jménem.”

Kromě seschlého plevele a kousků kamení byly na cestě i trhliny a prohlubně, kterých se dalo jen těžko všimnout. Lan WangJi měl oči upřené, kamkoli Wei WuXian stoupl, zatímco Wei WuXian při chůzi mluvil.

„Řekly, že lidé jen zřídka chodí do města Yi. A ani tamější lidé neodcházejí, jedině kvůli vývozu zboží. Za posledních pár let neviděli téměř nikoho, kdo by odcházel. Celá léta po téhle cestě nikdo nešel. Tím se vysvětluje, proč se po ní jde tak špatně.”

Lan WangJi: „A?”

Wei WuXian: „A co?”

Lan WangJi: „Co jsi jim dal?”

Wei WuXian: „Ach. To myslíš to? Růž.”

Když byli v Qinghe, od šarlatána, co mu řekl informace o hřebeni Xinglu, koupil malou pudřenku růže a vždycky ji měl u sebe.

„Když lidi o něco žádáš, musíš jim dát najevo svůj dík, ne? Chtěl jsem jim dát peníze, ale byly příliš vyděšené a neodvažovaly se je přijmout. Zdálo se, že se jim vážně zamlouvala vůně té růže. Pravděpodobně takové věci ještě nikdy nepoužívaly, a tak jsem jim ji dal.”

Odmlčel se a dodal: „HanGuang-June, proč se na mě takhle díváš? Vím, že ta růž nebyla nijak kvalitní. Ale nejsem jako dřív, když jsem s sebou měl vždycky spoustu květin a šperků, co jsem dívkám mohl dát. Vážně nemám nic jiného, co bych jim mohl dát. Alespoň je to lepší než nic.”

Lan WangJi zatěkalo v obočí, jako kdyby mu na mysl vytanula nepříjemná vzpomínka. Pomalu odvrátil hlavu.

Jak kráčeli po té hrubé cestě, plevel postupně řídl a stahoval se zpět ke stranám a i cesta se rozšířila. A přesto mlha houstla.

Co by kamenem dohodil, na konci té dlouhé cesty byla městská brána v troskách.

Věž před městem měla obitou omítku a rozbitou střechu. S jedním rohem uraženým vypadala nezvykle zchátrale. Hradby města byly pokryté čmáranicemi od neznámého člověka, zatímco rudá barva brány vybledla skoro do bíla. Každý dveřní hřeb byl zrezlý a zčernalý. Veřeje brány byly nezavřené, jako kdyby někdo otevřel na škvírku a vklouzl dovnitř.

Ještě než vstoupili, bylo cítit, že na tomto místě strašili duchové a rozdivočelí démoni.

Jak Wei WuXian kráčel po té cestě, obezřetně zkoumal okolí. U městské brány to okomentoval: „Feng Shui je tu strašné.”

Lan WangJi neuspěchaně přikývl. „Pusté hory a rozvířené řeky.”

Město Yi bylo na všech stranách obklopené strmými útesy. Ty se extrémně klonily ke středu a působily jak hrozivě, tak omezujícně, jako kdyby se měly každým okamžikem zhroutit. Ohraničené těmi temnými, masivními vrcholky a ovinuté přízračně bílou mlhou. Jevilo se to ještě netvorněji než netvoři. Stačilo tady jenom stát a člověk se cítil úzkostně a zdušeně a jako kdyby ho něco ohrožovalo.

Od dávných dob se povídalo, že „velikost člověka přinášela slávu jeho rodišti”. A povídal se i opak. Na některých místech bylo kvůli terénu nebo lokaci výjimečně otřesné feng shui. V obklopení přirozených poryvů zlé energie bylo snadné, aby všichni, co tam žili, zemřeli brzy nebo měli obecně smůlu. Pokud tu přebývali všichni předkové, pak měli ještě větší smůlu. A také docházelo k žijícím mrtvolám nebo návratu duší. Bylo jasné, že město Yi bylo takové místo.

Taková místa byla obvykle v izolovaných lokalitách, co nebyly pod vlivem žádné kultivační sekty. A pokud už byla pod vlivem nějaké sekty, ani ta sekta samozřejmě nechtěla pomoct. Takové situace byly vážně otravné, dokonce ještě otravnější než Vodní propast. Vodní propast se dala odehnat. Ale feng shui se měnilo těžko. Pokud před dveřmi sekty nikdo nenaříkal, předstírali, že nic nevidí a nic neví.

Pro obyvatele města bylo nejjednodušším řešením z toho místa odejít. Ale pokud něčí rodina žila celé generace na odlehlém místě, bylo téměř nemožné se rozhodnout odejít, když vyrostou. I kdyby pět nebo šest lidí z deseti mělo krátký život, možná to byli ti zbývající tři nebo čtyři lidé. Nezdálo se, že by to bylo příliš nesnesitelné.

Ti dva se zastavili před městskou branou a vyměnili si pohled.

Skříp. Dvě veřeje městské brány, co visely na pantech, co se měly co nevidět utrhnout, se sice nedokázaly pořádně dovřít, ale pomalu se otevřely.

Před očima neměli ani rušné ulice, ani násilné mrtvoly. Byl tam jen odstín bílé, co obklopoval úplně vše.

Mlha uvnitř byla ještě párkrát hustší než mlha vně, takže viděli jenom dlouhou, rovnou ulici před sebou. Po stranách nestáli žádní lidé, jenom skličující domy.

Ti dva přirozeně pokročili o pár kroků k sobě a společně vstoupili do města.

Pořád byl den, ale ve městě nebylo nic slyšet. Kromě nedostatku lidských hlasů nebylo slyšet ani krákání nebo štěkání. Bylo to více než podivné.

Ale na druhou stranu, jelikož sem ukázala levá paže, bylo by divnější, kdyby to nebylo podivné.

Chvíli kráčeli ulicí. Čím dál šli, tím byla mlha hustější, jako kdyby vzduch prosycovala zlá energie. Nejprve se jim stále dařilo vidět na dálku deseti kroků. A pak bylo nemožné rozpoznat jakoukoli siluetu dál než pět kroků. Nakonec neviděli ani na vlastní nataženou ruku. Čím déle Wei WuXian a Lan WangJi šli, tím blíž se k sobě přesouvali. Viděli si do tváře, jen když kráčeli bok po boku.

Wei WuXianovi najednou něco vytanulo na mysl: Kdyby někdo využil této mlhy a proplížil se mezi nás. Třetí osoba v naší skupince dvou, bylo by těžké říct, jestli bychom si toho všimli.

Najednou nohou na něco šlápl. Shlédl, ale nedokázal říct, co to bylo. Wei WuXian se pevně chopil Lan WangJiho za ruku, aby nešel napřed. Sehnul se a zamžoural. Mlhou se protrhala a skočila mu do zorného pole hlava s párem zírajících očí.

Ta hlava měla tvář muže s hustým obočím, velkýma očima a dvěma čmouhami růže, co na něm pronikavě vystupovaly.

Když Wei WuXian na hlavu stoupl, skoro ji odkopl, takže věděl, jak byla těžká. Jelikož byla tak lehká, rozhodně to nebyla lidská hlava. Zvedl ji a zmáčkl. Velká část mužovy tváře se probořila dovnitř. Rozmázl i trochu růže.

Byla to hlava vyrobená z papíru.

Ta papírová hlava byla zručně vyrobená. Ačkoli líčení bylo přehnaně dramatické, rysy byly celkem delikátní. Specialitou města Yi bylo pohřební zboží, takže samozřejmě měli slušnou techniku výroby papírových figurín. Mezi papírovými figurínami byly takové, co člověka nahrazovaly. Lidé věřili, že když ji mrtvému spálí, bude v pekle trpět místo něj; také se vyráběly služebné a nádherné dívky, co budou zesnulému pozorně sloužit v podsvětí. Samozřejmě se vyráběly jen proto, aby se žijícím trochu ulevilo. Tato papírová hlava byla pravděpodobně „Podsvětní rváč”.

Jak jeho jméno napovídalo, podsvětní rváč byl bojovník. Povídalo se, že byl schopen zesnulého ochránit před šikanou ostatních duchů nebo před záludnými soudci. A ani papírové peníze, co se spálí, nerozkradou jiné duše. K té papírové hlavě rozhodně patřilo velké, rozložité tělo. Také z papíru. Někdo mu pravděpodobně utrhl hlavu a hodil ji na ulici.

Prameny vlasů na papírové hlavě byly inkoustově černé a celkem lesklé. Wei WuXian se jich dotkl. Vlasy byly pevně přichycené k hlavě, jako kdyby na ní vážně vyrůstaly. V duchu si pomyslel: Vážně to vyrobili zručně. Vzali na to skutečné, lidské vlasy a přilepili je?

Najednou po něm přejel tenký stín.

Ten stín byl nesmírně bizarní. Proběhl kolem, otřel se mu o rameno a okamžitě zmizel v husté mlze. Bichen se sám od sebe vytasil a hnal se za tou siluetou, ale rychle se vrátil do pochvy.

Ta věc, co kolem něj proklouzla, běžela příliš rychle— člověk by takové rychlosti rozhodně nedosáhl!

Lan WangJi: „Dávej pozor.”

Ačkoli jenom proletěl kolem, bylo těžké říct, jestli neudělá něco jiného, až příště přijde.

Wei WuXian se narovnal. „Slyšel jsi to?”

Lan WangJi: „Kroky a bambusová hůl.”

Měl pravdu. V té chvíli kromě spěšných kroků zaslechli i jiný podivný zvuk. To ta-ta znělo celkem jasně, jako kdyby někdo rychle ťukal bambusovou holí o zem. Wei WuXian nevěděl, proč tu ten zvuk byl.

Z mlhy před nimi přišla další série kroků.

Tentokrát ty kroky byly lehčí, pomalejší a bylo jich víc. Zdálo se, jako kdyby se k nim opatrně přibližovala skupina lidí, ale nic neříkali. Wei WuXian vylovil Talisman spalující chmury a hodil ho kupředu. Pokud před nimi bylo něco obklopené zlou energií, vzplál by a oheň by pravděpodobně trochu osvětlil oblast.

Lidé vpředu si také všimli, že po nich bylo něco hozeno. Okamžitě zaútočili.

Přihnalo se k nim množství různě barevných odlesků mečů. Bichen se v poklidu vytasil a vznášel se před Wei WuXianem, odrážel všechny odlesky. Lidé na druhé straně zmateně tápali.

Jak Lan WangJi zaslechl ty výkřiky, okamžitě zasunul Bichen.

Wei WuXian zavolal: „Jin Lingu? SiZhuii!”

Jak čekal, neslyšel špatně. Bílou mlhou se ozval Jin Lingův hlas: „Proč jsi to zase ty?!”

Wei WuXian: „No, vlastně chci vědět, proč jsi to zase ty!”

Lan SiZhui se snažil zklidnit, ale jeho hlas zněl potěšeně. „Mladý pane Mo, taky jsi tady? Takže tu je i HanGuang-Jun?”

Když Jin Ling slyšel, že by tu mohl být i Lan WangJi, okamžitě zavřel pusu, jako kdyby ho znovu utišili. Pravděpodobně byl vyděšený, že ho zase potrestají.

Lan JingYi také zakřičel: „Rozhodně tu je! Ten odlesk před chvílí byl od Bichenu, že? Byl to Bichen, že?!”

Wei WuXian: „Jo. Je tu, hned vedle mě. Měli byste přijít sem.”

Jakmile chlapci věděli, že ti před nimi jsou přátelé a ne nepřátelé, okamžitě si párkrát vydechli úlevou a přiběhli k nim. Kromě Jin Linga a pár juniorů ze sekty Lan tu bylo také sedm nebo osm chlapců v oděvu jiných sekt, co se stále chovali váhavě. Pravděpodobně to také byli učedníci z význačného zázemí.

Wei WuXian se zeptal: „Co tu všichni děláte? Při takovém útoku je štěstí, že je se mnou HanGuang-Jun. Co kdybyste zranili obyčejné lidi?”

Jin Ling namítl: „Nejsou tu žádní obyčejní lidé— nejsou tu vůbec žádní lidé!”

Lan SiZhui přikývl: „Je den, ale všude tu je mlha. A není tu otevřený jediný obchod.”

Wei WuXian: „Na tom prozatím nezáleží. Jak jste na sebe narazili? Neříkejte mi, že jste se domluvili, že spolu půjdete na noční lov.”

Jin Ling všechny viděl jako trn v oku a chtěl se všemi bojovat. A jelikož už měl s učedníky ze sekty Lan nepříjemné jednání, jak by s nimi mohl jít na noční lov?

Lan SiZhui to poslušně vysvětlil: „To bude dlouhá historka. Původně jsme...”

Najednou z husté mlhy přišel nával mlaskání a ťukání, ten nezvykle uširvoucí zvuk ťukání bambusovou holí do země.

Tváře juniorů se okamžitě změnily. „Už je to tu zas!”
--------------------------------------------

~ Wei WuXian dostal celou skupinku děcek, z kterých si může utahovat. Juchů! ~

~ Všímáte si, jak všichni začínají chápat, že Wei WuXian = Lan WangJi je poblíž? ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>