AK - kapitola 28

Kapitola 28 – Svatební obřad

V den svatby byla jasná obloha. Nikdy jsem se nepovažoval za člověka, co by přivolával dobré počasí, ale od té doby, co jsem přišel na tento svět, jsem byl požehnaný v tom, že v kritických dobách bylo pěkné počasí.

Dneska ráno jsem měl na pilno s přípravami na svatbu. Kadeřnice mě učesala a nalíčila a pak mi Elias pomohl převléci se do indigových svatebních šatů.

Jelikož švadleny kvůli tomuto dni strávily několik nocí prací, když spatřily mé vzezření, mírně je to dojalo k slzám. Když mi i Elias řekl, že mi to sluší, trochu se mi ulevilo. Každopádně bylo důležité, že se před velkým množstvím obyvatel neobjevím v hadrech.

Vydal jsem se do audienční síně hradu, zatímco jsem si dával pozor, abych si nešlápl na lem šatů. Když jsem se tam dostal, Leonhart už tam čekal. Postava tohoto muže v bílé obřadní vojenské uniformě byl jako obrázek z pohádky. Od našeho prvního setkání jsem se s Leonhartem nesetkal.

„Nechala jsem tě čekat.”

„Ne, vlastně ne.” Leonhart se na mě otočil a odpověděl a pak si mě prohlédl. „Ty šaty ti sluší,” složil mi poklonu.

„Děkuji. Ale nejsem na takové šaty zvyklá, takže jsem nervózní.”

Po této zdvořilé konverzaci mi Leonhart nabídl ruku a pomohl mi do kočáru. Jeli jsme ulicemi do kostela na svatební obřad.

Zatímco jsem se z kočáru díval na scenérii, vzpomněl jsem si na pohádky, co jsem četl jako dítě. Nikdy jsem si nepředstavoval, že budu v takovém kočáru. Navíc jsem měl na sobě dokonce svatební šaty.

Mírně jsem obyvatelům mával. Velmi přísně mě naučili jeden způsob mávání.

„Nežije se ti tady nijak nepohodlně?” zeptal se Leonhart najednou.

„Ne. Díky tobě je každý den příjemný, ale obávám se, že Elias kvůli mně pobírá nespravedlivou péči jako rytíř.”

I když dotyčné projevil své pochopení, pořád mě to trápilo.

„Co se toho týče, to je v pořádku. Eliase jsem jako stráž jmenoval na Eckartovo doporučení. Eckart by ve výběru člověka chybu neudělal. Kromě toho Elias se zdál ochotný se učit od mých služebných.”

Trochu mě to přesvědčilo podle toho, jak byl zručný v přípravě černého čaje.

„Vážně? To se mi ulevilo.”

Konverzace s Leonhartem nikdy netrvaly dlouho. Bylo nezbytné, abych měl na paměti „rozvážnou strategii”. Ale tato strategie byla možná nejlepší způsob. Myslím si, že Leonhart by v tom byl lepší, neboť byl tak odměřený. A nevypadalo to, že by to hrál.

Po chvilce jsme přijeli do kostela. Uvnitř byla široká, křídově bílá místnost, kde jsme si vyměnili prstýnky. Tuto výměnu prstýnků sledovaly autority země a představitelé sousedních zemí. Možná že je tuto kulturu naučil premiér první generace, ale v Casparu se vyvinula po svém. A to tak, že prstýnky měly barvu dle očí partnera.

Přesněji řečeno já jsem měl na levé ruce modrý prstýnek, co byl v barvě Leonhartových očí. A Leonhart měl na levé ruce lesklý, fialový prsten v barvě mých očí. Fascinovala mě ta záhadná záře prstenů.

Ale knězova slova mě přivedla zpět do reality a překvapila. „Takže prosím stvrďte svůj slib polibkem.”

Omráčilo mě, že se předávala i tato tradice. O tom jsem vůbec neslyšel.

K mému překvapení mi Leonhart položil pravou ruku na levou tvář. Když jsem vzhlédl, přirozeně se na mě přímo dívaly modré oči. Jak jsem se díval do těch modrých očí, co byly nádhernější než prsten, přiblížil se ke mně a pak se naše rty dotkly.

Leonhart mi ukradl polibek a vzdálil se ode mě. „Ať je z nás dobrá rodina,” zašeptal.

Když jsem to slyšel, konečně jsem ten polibek zpracoval a moje mysl začala zase pracovat. Jasně jsem zčervenal a mírně jsem kývl.
--------------------------------------------


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>