GDC - kapitola 32

Kapitola 32 – Rosa (5)

Tentokrát Wei WuXian celou noc nezavřel oči ani jednou. S otevřenýma očima se mu podařilo vydržet až do druhého rána. Když ucítil, že ztuhlost pominula a že mohl údy znovu pohybovat, v klidu si pod přikrývkou sundal halenu a hodil ji pod postel.

Pak vytáhl Lan WangJiho šerpový opasek a podařilo se mu z půlky vytáhnout jeho halenu. Původně mu chtěl halenu sundat naprosto, ale když spatřil tu spáleninu pod Lan WangJiho klíční kostí, na okamžik se zarazil a přestal. Také si vzpomněl na jizvy po kázeňském biči na jeho zádech, věděl, že by dál zacházet neměl a chtěl Lan WangJimu zase natáhnout prádlo zpět. Zdálo se, že kvůli tomu zpoždění pocítil chlad. Mírně se přesunul a otevřel oči se zamračením na tváři.

Jakmile měl otevřené oči, svalil se z postele.

Vážně to nebyla chyba elegantního HanGuang-Juna, že po tom šoku nebyl vůbec elegantní. Každý muž, co se dalšího rána probudil s kocovinou, spatřil vedle sebe ležet dalšího muže, co na sobě nic neměl, a s vlastní halenou jen napůl oblečenou, a zároveň zjistil, že se oba kůži na kůži tulí pod jednou přikrývkou, by eleganci nevěnoval žádnou pozornost.

Wei WuXian si částečně zakryl hruď přikrývkou, nechal venku jenom hladká ramena.

Lan WangJi: „Ty...”

Wei WuXian zavrněl: „Hmm?”

Lan WangJi: „Včera v noci, já...”

Wei WuXian na Lan WangJiho mrkl levým okem a záhadně se usmál. Podepřel si bradu jednou rukou. „Včera v noci jsi byl tak odvážný, HanGuang-June.”

„...”

Wei WuXian: „Vážně si nepamatuješ nic z toho, co se včera v noci stalo?”

Zdálo se, že si to Lan WangJi vážně nepamatoval. Tvář už měl bledou jako sníh.

Bylo štěstí, že si to nepamatoval. Kdyby si jinak Lan WangJi stále pamatoval, že se během noci vykradl ven, aby povolal Wen Ninga, a zeptal se ho na to, ani lhaní, ani pravda by tu situaci nezlepšily.

Po tolika případech, kdy se mu Lan WangJiho nepodařilo poškádlit a přitom tím akorát ublížil sám sobě, Wei WuXian konečně našel trochu ze svých minulých schopností. Ačkoli chtěl pokračovat ve svém úspěšném usilováním, pořád chtěl Lan WangJiho v budoucnu vylákat na skleničku, takže by pravděpodobně neměl zajít tak daleko, aby mu způsobil celoživotní újmu. Jinak bude Lan WangJi příště obezřetnější.

Wei WuXian zvedl přikrývku a ukázal mu kalhoty a boty, co měl pořád na sobě. „Ty jsi ale chlap! HanGuang-June, byl to jenom žert. Jen jsem si sundal oblečení. Pořád máš svoji cudnost. Nepošpinil jsem tě. Neboj se.”

Lan WangJi byl pořád ztuhlý na místě a neodpověděl. Ze středu místnosti se ozvalo tříštění.

Ten zvuk jim byl celkem známý— bylo to už podruhé, co ho slyšeli. Měšce Qiankun, co byly na stole, začaly být znovu neklidné a házely na zem šálky a konvici. Tentokrát se třemi tělesnými částmi byly ještě divočejší. Včera v noci byl jeden z nich beznadějně opilý, zatímco druhý byl bezmocně soužený, takže na duet samozřejmě zapomněli.

Wei WuXian se bál, že Lan WangJi byl v přílišném šoku a omylem by ho z popudu nabodl na postel. Pospíšil si: „Vážná věc. Pojď, pojď. Nejdřív uděláme vážné záležitosti.”

Ovinul si kolem sebe kousek látky, seskočil z postele a natáhl ruku k Lan WangJimu, co se jen stěží postavil. Chtěl mu pomoct na nohy, ale skoro to vypadalo, jako kdyby mu chtěl roztrhnout oděv. Lan WangJi se pořád nevzpamatovat z toho šoku a ustoupil vzad, jen aby zavrávoral kvůli něčemu pod svýma nohama. Když shlédl, byl to Bichen, co na zemi ležel už od minulé noci.

A v této chvíli se jedna z tkanic, co svazovala měšce, uvolnila. Z titěrného otvoru už vylezla půlky popelavé paže. Wei WuXian strčil ruku do Lan WangJiho napůl otevřeného oděvu a šmátral tam a vytáhl zevnitř flétnu. „HanGuang-June, nebuď vyděšený, dobrá? Nehodlám ti nic udělat. To akorát že jsi mi včera večer vzal flétnu. Potřebuju ji zpět.” Po tomto komentáři dokonce uvažoval, že by Lan WangJimu srovnal límec a řádně mu zavázal šerpu na opasku.

Lan WangJi se na něj díval s komplikovaným výrazem, jako kdyby se vážně chtěl zeptat na podrobnosti toho, co se stalo, když se opil. Ale byl zvyklý nejprve dokončit důležité úkoly, takže své otázky potlačil, nasadil vážný výraz a vytáhl sedmistrunnou citeru. Z těch tří měšců qiankun byla v jednom levá paže, v druhém nohy a v posledním horní polovina těla. Ty tři části už dokázaly vytvořit velkou část těla. Navzájem se ovlivňovaly a energie zášti se násobila, takže bylo těžší se s nimi vypořádat než dřív. Zklidnily se, až když zahráli Odpočinek třikrát po sobě.

Wei WuXian založil flétnu. Zrovna chtěl posbírat části těla, co se rozkutálely po zemi, když najednou prohlásil: „Našemu drahému příteli rozhodně nechybělo cvičení.”

Opasek na pohřební róbě se už uvolnil. Límec se rozevřel a odhalil silné, pevné tělo muže v rozpuku života. Měl široká ramena a útlý pas a navíc ostře vyrýsované břišní svaly, byla to mužská postava, o které snilo nespočet mužů, aby ji mělo. Jak na to Wei WuXian zíral ze všech stran, nemohl si pomoct a párkrát ty břišní svaly poplácal. „HanGuang-June, podívej se na něj. Kdyby byl naživu a já jej uhodil, ta rána by se odrazila a zranila mě. Jak kruci trénoval?”

Zdálo se, že Lan WangJimu zacukalo v koutcích očí, ale nic neřekl. A přesto Wei WuXian nečekaně ještě dvakrát poplácal tělo. Lan WangJi mu konečně vzal měšce qiankun a s bezvýraznou tváří se v tichosti jal pečetit tělo. Wei WuXian mu okamžitě udělal místo. Lan WangJi rychle dokončil pečetění těla a dokonce na každé tkanici uvázal pár uzlů. Wei WuXian o tom moc nepřemýšlel. Shlédl na postavu svého nynějšího těla, pozvedl obočí a znovu si uvázal opasek. Znovu vyhlížel řádně oblečeně.

Když se podíval stranou, viděl, že Lan WangJi na něj stále letmo pokukoval i poté, co založil měšce qiankun, v očích měl váhavost.

Wei WuXian naschvál promluvil: „HanGuang-June, proč se na mě takhle díváš? Pořád tě to trápí? Věř mi. Vážně jsem ti včera v noci nic neprovedl. A ani ty jsi samozřejmě nic neprovedl mě."

Lan WangJi o tom pár chvilek přemýšlel. Jako kdyby se konečně rozhodl, ztišil hlas: „Včera v noci kromě toho, že jsem ti vzal flétnu, já...”

Wei WuXian: „Ty? Co jiného jsi udělal? Nic moc, vážně. Jen jsi toho hodně řekl.”

Na Lan WangJiho sněhově bílém krku se mírně pohnul ohryzek. „...Co jsem řekl?”

Wei WuXian: „Nic moc důležitého. Vcelku, hmm, například, že máš vážně rád...”

Lan WangJimu ztuhl pohled.

Wei WuXian: „Že máš vážně rád zajíce.”

„...”

Lan WangJi zavřel oči a odvrátil hlavu stranou.

Wei WuXian ohleduplně dodal: „To nic! Zajíci jsou tak roztomilí— kdo nemá rád zajíce? Já je mám taky rád, tím myslím jako na talíři, hahahahaha! Na, HanGuang-June. Včera jsi toho tolik vypil, takže se teď pravděpodobně necítíš dobře. Můžeš si omýt tvář, trochu se napít a pak si chvilku odpočinout, než zase vyrazíme. Tentokrát to ukazuje na jihozápad. Půjdu dolů koupit něco k snídani a už tě nebudu dál otravovat.”

Zrovna když chtěl odejít, Lan WangJi chladně promluvil: „Počkej.”

Wei WuXian se otočil. „Co?”

Lan WangJi na něj upřeně zíral. Nakonec řekl: „Máš peníze?”

Wei WuXian se zašklebil. „Ano! Nemyslel sis, že nevím, kde si schováváš peníze, že ne? I tobě donesu něco k snídani, dobře? HanGuang-June, můžeš to vzít pomalu. Nespěcháme.”

Odešel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Na chodbě se přehnul a v tichosti se celkem dlouho smál.

Zdálo se, že Lan WangJi utržil velký šok. Zavřel se v pokoji a dlouho z něj nevyšel. Jak Wei WuXian čekal, loudavě se vydal do přízemí, odešel z hostince a procházel se po okolí. Po cestě koupil něco k jídlu. Posadil se na schody a jak jedl, vyhříval se na slunci. Po chvilce sezení přes ulici přeběhla skupina 13 či 14 letých děcek.

Děcko vpředu běželo, jako kdyby létalo, v ruce držel dlouhý provaz. Na konci toho provázku byl drak, co tančil nahoru a dolů ve vzduchu. Děti za ním měly dětské luky a šípy a jak ho proháněly, křičely a střílely na draka.

Když byl Wei WuXian malý, také rád hrál tuhle hru. Lučištnictví byla nezbytná schopnost pro všechny učedníky z významných sekt. Ale většina z nich neměla ráda střelbu řádně na terč. Kromě střílení na zlé bytosti během nočních lovů ze všeho nejvíc milovali střelbu na draky. Každý měl jednoho draka; kdokoli ho poslal nejvýš a nejdál a střílel nejpřesněji, byl vítěz. Tato hra byla původně oblíbená jen mezi mladšími učedníky kultivačních sekt. Když se to rozneslo na veřejnost, milovaly tuto hru i děti z obyčejných rodin, ačkoli škoda z jejich šípů se samozřejmě nedala srovnávat s šípy zručných učedníků.

Když ještě Wei WuXian žil na Lotosovém molu a hrál střelbu na draky s učedníky sekty Jiang, hodněkrát vyhrál první místo. Naopak Jiang Cheng byl vždycky druhý. Jeho draci buď odletěly moc daleko, aby se daly sestřelit, nebo byly dostatečně blízko, aby je sestřelil někdo jiný, ale nikdy nebyly tak daleko jako Wei WuXianovy draci. Jejich drak byl skoro dvakrát větší než normálně a vyrobený ve tvaru létajícího zvířete. Byl jasně, přehnaně barevný, měl velkou rozevřenou tlamu a pár ostrých ocasů, co mávalo ve větru. Z dálky byl výjimečně jasný a živý, ne úplně děsivý, ale skoro trochu hloupý. Jeho rám sestavil sám Jiang FengMian a pak ho dal Jiang YanLi, aby ho vybarvila. A právě proto, kdykoli jej vzali ven k soutěží, oba cítili nesmírnou hrdost.

Jak o tom Wei WuXian přemýšlel, rty se mu vyklenuly v úsměvu. Nemohl si pomoct a zvedl hlavu, aby se podíval, jak vypadal drak, co měly tyhle děti. Byl celý zlatý, byla to nějaká kulatá masa. V duchu přemýšlel: Co to je zač? Palačinka? Nebo nějaké zvíře, které neznám?

Najednou zavál poryv větru. Drak od začátku nebyl nijak vysoko a nebyl na otevřeném prostranství, takže ho to hned shodilo na zem. Jedno dítě vykřiklo: „Ale ne, slunce spadlo!”

Wei WuXian to okamžitě pochopil. Ty děti si pravděpodobně hrály a napodobovaly Tažení proti slunci.

Byli v oblasti Yueyang. Když byla sekta Wen z Qishanu na vrcholu svého rozkvětu, všude zneužívala svou moc. A jelikož Yueyang nebyl daleko od Qishanu, zdejší lidé museli velmi trpět, neboť je museli obtěžovat jejich vypuštěná zvířata nebo je museli týrat jejich arogantní kultivátoři. Když Tažení proti slunci skončilo, spojené síly ostatních sekt vyhladili sektu Wen, ty stoleté základy se v mžiku rozsypaly. Kolem oblasti Qishan hodně míst provozovalo aktivity na oslavu zničení sekty Wen a skoro se to proměnilo na tradici. Tahle hra byla pravděpodobně jedna z těch tradic.

Děti přestaly ve svém prohánění a shlukly se k přemýšlení. Začaly debatovat: „Co budeme dělat? Ani jsme to slunce nesestřelili a samo spadlo. Kdo je teď vůdce?”

Někdo zvedl ruku: „Samozřejmě já! Já jsem Jin GuangYao. Zabil jsem velkého zlosyna ze sekty Wen!”

Jak Wei WuXian seděl na schodech od hostince, sledoval je s chtivým zájmem.

V takových hrách byl samozřejmě nejoblíbenější postavou vůdce všech kultivátorů LianFang-Zun, co byl momentálně nejúspěšnější ze všech. Ačkoli jeho rodinné zázemí bylo trochu ostudné, lidé jej respektovali právě kvůli tomu, že se později vypracoval do takového postavení. Během Tažení proti slunci obratně pracoval jako špeh v sektě Wen z Qishanu. Tak moc lidi ze sekty Wen z Qishanu oklamal, že odhalil obrovské množství informací, a přesto Wenové o ničem nevěděli. Po Tažení proti slunci se s pomocí lichotek, důvtipu a nespočtu jiných metod konečně stal Vůdčím kultivátorem. Plně si ten titul zasloužil. Takový život se dal dokonce považovat za legendu. Pokud by Wei WuXian hrál, také by si chtěl zkusit být Jin GuangYaem. Vybrat si tohoto chlapce za vůdce byla velmi rozumná volba!

Někdo další protestoval: „Ale já jsem Nie MingJue! Vyhrál jsem většinu bitev a polapil jsem většinu lidí. To já bych měl být vůdce!”

'Jin GuangYao': „Ale já jsem Vůdčí kultivátor!”

'Nie MingJue' zvedl pěst a zamával jí. „A co že jsi Vůdčí kultivátor. Pořád jsi můj nejmladší bratr. Stejně budeš muset utéct, kdykoli mě spatříš.”

'Jin GuangYao' vskutku spolupracoval a udržel svůj charakter. Trhl rameny a rychle utekl. Někdo další promluvil: „Ty jepičí hlupáku.”

Vybrat si kultivátora, kterým budou, znamenalo, že k tomu konkrétnímu kultivátorovi cítili obdiv. 'Nie MingJue' zuřil: „Jin ZiXuane, zemřel jsi dokonce ještě dřív než já, takže jsi ještě větší jepice!”

'Jin ZiXuan' řekl na svou obranu: „Co je špatného na krátkém životě? Jsem na třetím místě.”

„I když jsi třetí, je to jenom o tvojí tváři!”

Zdálo se, že jedno dítě bylo unavené vším tím běháním a stáním. Také se přesunul ke schodům a posadil se vedle Wei WuXiana. Mával rukama a vyjednával mezi těma dvěma: „Dobrá, dobrá. Přestaňme bojovat. Já jsem Patriarcha YiLingu, takže jsem nejmocnější. Takže pokud na tom tak moc trváte, můžu být vůdce.”

Wei WuXian: „...”

Shlédl. Ten chlapec měl vážně u pasu malou, dřevěnou hůlku, pravděpodobně Chenqing.

Jenom takové naivní děti by se uráčily být Patriarchou YiLingu a diskutovaly jen obsah moci a ne jestli byl dobrý nebo špatný.

Vložil se do toho někdo další: „Ne. Já jsem SanDu ShengShou. Já jsem nejmocnější.” (Pozn.: Jiang Chengův titul.)

'Patriarcha YiLingu' odpověděl, jako kdyby všemu rozuměl: „Jiang Chengu, jak je možné, abys byl lepší než já? Bylo vůbec někdy, kdy jsi se mnou neprohrál? Jak se odvažuješ říkat, že jsi nejmocnější? To ti není trapně?”

'Jiang Cheng': „Pche, nemůžu být lepší než ty? Vzpomínáš si, jak jsi zemřel?”

Ten lehký úsměv na Wei WuXianově tváři se okamžitě vypařil.

Bylo to, jako kdyby ho najednou píchli otrávenou jehlou. Z celého jeho těla přicházela mírná, ostrá bolest.

'Patriarcha YiLingu', co seděl vedle něj, tleskl rukama. „Podívej se na mě! Chenqing po levici, Tygří pečeť po pravici, spolu se Zádušním generálem— jsem neporazitelný! Hahahaha...” Jak držel klacík v levé ruce a kámen v pravé, celkem dlouho se smál. „Kde je Wen Ning? Vylez!”

Dítě za davem zvedlo ruku a nevýrazně odpovědělo: „Tady jsem... Uch... já jenom říkám... Když došlo k Tažení proti slunci, ještě jsem nebyl mrtvý...”

Wei WuXian měl pocit, že se do toho vážně musí vložit.

Zeptal se: „Kultivátoři, můžu se na něco zeptat?”

Když děti hrály tuhle hru, ještě nikdy se jim do toho nevložil dospělý. Ani nemluvě o tom, že to nebylo pokárání, ale taková vážná otázka. 'Patriarcha YiLingu' se na něj podíval jak s údivem, tak s obezřetností. „Na co se chceš zeptat?”

Wei WuXian: „Proč tu není nikdo ze sekty Lan z Gusu?”

„Je.”

„Kde je?”

'Patriarcha YiLingu' ukázal na dítě, co od začátku do konce nikdy nic neřekl. „To je on.”

Wei WuXian se na něj podíval. To dítě mělo delikátní rysy, byl to zárodek okouzlujícího, pohledného muže. Místo stužky měl kolem čela ovázaný bílý provázek.

Wei WuXian se zeptal: „Kdo to je?”

'Patriarcha YiLingu' opovržlivě řekl: „Lan WangJi.”

...Fajn. Ty děti chápaly podstatu. Člověk, co hrál Lan WangJiho, by měl vskutku zavřít pusu a zůstat zticha!

Wei WuXianovi se rty najednou zčistajasna znovu vyklenuly.

Ta jedovatá jehla byla pryč, odhozená do nahodilého koutu. Veškerou bolest to okamžitě smázlo. Wei WuXian si pro sebe zamumlal: „Jak podivné. Jak to, že mě někdo tak nudný jako on, vždycky tak rozveselí?”

Když Lan WangJi sešel dolů, spatřil, jak Wei WuXian sedí na schodech. Kolem něj seděla skupina dětí a společně jedli pařené masové bochánky. Wei WuXian jedl svůj masový bochánek, zatímco naváděl ty dvě děti, co před ním stály zády k sobě: „...Teď jsou před vámi tisíce kultivátorů ze sekty Wen. Všichni byli po zuby ozbrojení a obkličovali vás tak zblízka, že by se mezi nimi nedostala ani kapka vody. Pohled byste měli mít ostřejší. Ano, to je ono. Dobrá, Lan WangJi, teď dávej pozor. Jsi pokrytý krví! Je v tom spoustu krvežíznivosti! Vypadáš vážně děsivě! Wei WuXiane, jdi blíž k němu. Umíš zatočit flétnou? Ukaž mi, jak s ní zatočíš, jenom jednou rukou. Buď víc skvělý. Víš, jak vypadat skvěle? Pojď, já ti to ukážu.”

'Wei WuXian' zareagoval a dal mu malý klacík. Wei WuXian zkušeně zatočil 'Chenqingem' mezi prsty, kvůli čemuž se všechny děti nahrnuly kolem něj a lapaly po dechu údivem.

Lan WangJi: „...”

V tichosti přišel blíž. Když Wei WuXian viděl, že přišel, oprášil si kalhoty a rozloučil se s dětmi. Když se mu konečně podařilo vstát, za chůze se smál, skoro jako kdyby vypil nějaký podivný jed.

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian: „Hahahahahahaha, promiň, HanGuang-June. Dal jsem jim všechnu snídani, co jsem pro tebe koupil. Později si koupíme něco dalšího.”

Lan WangJi: „Hmm.”

Wei WuXian: „Co myslíš? Byly ty děti roztomilé? Hádej, koho hrál ten s provázkem kolem čela, hahahaha...”

Po chvilce, kdy Lan WangJi neměl slov, to už nakonec nedokázal dál vydržet. „...Co jiného jsem vážně udělal, včera v noci?”

Rozhodně to nebylo tak prosté. Proč by se jinak Wei WuXian smál ještě teď???

Wei WuXian rychle zamával rukama. „Ne, ne, ne. Nic jsi neudělal. Jen se chovám směšně, hahahahahahaha... Dobrá. Ehm. HanGuang-June, teď budu mluvit o vážných věcech.”

Lan WangJi: „Mluv.”

Wei WuXian nasadil vážnou tvář. „To bouchání do rakví na hřbitově klanu Chang se na deset let odmlčelo. Když to tak najednou znovu začalo, rozhodně to není náhoda. Muselo to mít nějakou jinou příčinu.”

Lan WangJi: „Co myslíš, že to je za příčinu?”

Wei WuXian: „Dobrá otázka. Myslím, že tou příčinou bylo to tělo, co vykopali.”

Lan WangJi: „Hmm.”

Jeho výraz byl tak pozorný, že si Wei WuXian vybavil, jak upřímně vypadal, když ho včera v noci držel za prsty, když byl opilý. Wei WuXian s bolestí zadržoval smích a pokračoval ve vší vážnosti: „Myslím, že to rozsekání těla pravděpodobně nebylo jen kvůli pomstě a vybíjení nenávisti, ale že to byl záludný způsob, jak ho potlačit. Ten člověk, co to tělo rozsekal, si naschvál vybral místa, kde strašily zlé bytosti, aby tam části těla uložil.”

Lan WangJi: „Vybíjet jed jedem. Vyrovnali se a udržovali se v rovnováze.”

Wei WuXian: „Správně. Takže jelikož ten kopáč včera vykopal tělo, už tam nebylo nic, co by potlačovalo nenávistné duchy klanu Chang, a tak znovu začalo to bouchání do rakví. Je to to samé, jak Síň šavlí sekty Nie z Qinghe potlačovala duchy šavlí a mrtvoly ve zdech. Možná že tahle technika byla od začátku odvozená od Síně šavlí sekty Nie z Qinghe. Vypadá to, že tento člověk má spojitost jak se sektou Nie z Qinghe, tak se sektou Lan z Gusu. Obávám se, že to není snadný protivník.”

Lan WangJi: „Takových lidí je jen pár.”

Wei WuXian: „Jo. Pravda se pomalu odhaluje. A jelikož protivník už začal přesouvat části těla, znamená to, že on nebo oni už začali být nervózní. Brzy se určitě dají zase do pohybu. I když je nebudeme hledat, přijdou za námi, aby oni našli nás. A jak budou pátrat, určitě po sobě zanechají víc vodítek. A ruka našeho drahého přítele nám také řekne, kterým směrem jít. Ale také se pravděpodobně budeme muset přesouvat rychleji. Už zbývá jenom pravá ruka a hlava. I po tomhle budeme muset dorazit dřív než oni.”

Ti dva cestovali směrem na jihozápad. Tentokrát zádušní ruka ukázala na Shudong, místo známé svou těžkou mlhou.

Bylo to strašidelné město, ke kterému se nikdo neodvážil přiblížit.
--------------------------------------------

~ Tentokrát si Wei WuXian užil na Lan WangJiho konto, uvidíme, jak dlouho mu to vydrží. ~

~ Při čtení téhle části si to vždycky doplňuju po svém: 

Wei WuXian: "Proč se na mě tak díváš. Věř mi. Vážně jsem ti včera v noci nic neprovedl. A samozřejmě ani ty mě ne." 

Lan WangJi: "... (Kruci, taková škoda)" ~

~ Příště začíná další část - přijedou do nového města. Bude to děsná komedie, ale zároveň se blížíme k jedné z těch depresivních scén... Ono kolem a kolem to od teď začne být docela na ostro. ~

~ A máme červenec. A to znamená, že by se někdy během měsíce měla objevit druhá série anime. Takže to posunuli až na srpen. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>