GDC - kapitola 31

Kapitola 31 – Rosa (4)

Poté, co Wei WuXian povolal Wen Ninga, byl v tak nějak zmateném stavu mysli, takže pro něj bylo těžké být neustále na pozoru. A pokud Lan WangJi nechtěl, aby si někdo všiml jeho příchodu, mohl to udělat bez jakýchkoli obtíží. A tak když se otočil a spatřil za sebou v měsíčním světle ještě chladnější tvář, skoro se mu zastavilo srdce.

Nevěděl, jak dlouho tu Lan WangJi byl nebo jestli viděl a slyšel, co dělal. Pokud Lan WangJi vůbec nebyl ani opilý a následoval ho celou cestu až sem, situace by byla ještě trapnější. Zvlášť když Lan WangJimu přímo nic neřekl a vykradl se ven povolat Wen Ninga, jen co Lan WangJi usnul.

Lan WangJi překřížil paže před sebou a v nich držel Bichen. Jeho výraz byl obzvláště ztuhlý. Wei WuXian ho ještě nikdy neviděl s tak očividně nepříjemným výrazem na tváři. Měl pocit, že musel promluvit jako první a vysvětlit situaci, zmírnit atmosféru. „Ehm, HanGuang-June.”

Lan WangJi neodpověděl.

Wei WuXian stál před Wen Ningem a zíral na Lan WangJiho. Dotkl se své brady a z nějakého důvodu se cítil neobyčejně provinile.

Lan WangJi konečně spustil ruce, v kterých držel Bichen, a pokročil o pár kroků dopředu. Když Wei WuXian viděl, že šel k Wen Ningovi s mečem v ruce, pomyslel si, že ho hodlá zabít. 'Ach ne. Neříkejte mi, že Lan Zhan vážně předstíral, že je opilý, aby mohl Wen Ninga zabít, až ho povolám. Samozřejmě. Nikdo se vlastně neopije po jednom šálku.'

Vyhrkl: „HanGuang-June, poslouchej mě...”

Lan WangJi s hlasitým plesknutím udeřil do Wen Ninga.

Ačkoli to znělo celkem silně, vlastně mu to nijak neublížilo. Wen Ning se po té ráně jen zapotácel pár kroků vzad. Trochu se zakymácel a nabyl rovnováhu, znovu stál řádně a s prázdnou tváří.

Wen Ning nebyl ve stavu, kdyby by se dal snadno rozčílit, jako když vybuchl v minulosti, ale jeho povaha nebyla ani příliš dobrá. Během noci na hoře Dafan se k němu nikdo nedokázal prodrat mečem, než je všechny srazil— dokonce někoho držel pod krkem. Kdyby ho Wei WuXian nezastavil, uškrtil by tam všechny lidi do jednoho. A přesto i když ho Lan WangJi jednou pleskl, pořád měl hlavu skloněnou. Vypadal, jako kdyby se neodvažoval odporovat. Wei WuXian si myslel, že to je trochu divné, ale nicméně se mu ulevilo. Kdyby mu Wen Ning úder oplatil a ti dva začali bojovat, bylo by ještě těžší se do toho vložit.

Jako kdyby si Lan WangJi myslel, že jedno plesknutí nestačilo na to, aby vyjádřil svůj hněv, odtlačil Wen Ninga zhruba 15 metrů od sebe.

Promluvil na Wen Ninga rozčileným hlasem: „Jdi pryč.”

Wei WuXian si konečně všiml, že je na tom něco špatně.

Jak to plesknutí a tlačení, tak jeho řeč a počínání bylo nezvykle... dětinské.

Když Lan WangJi konečně Wen Ninga odtlačil dostatečně daleko, zdálo se, že byl konečně spokojený. Otočil se a přešel k Wei WuXianovi.

Wei WuXian se na něj zkoumavě díval.

Na Lan WangJiho tváři a výrazu nebylo nic divného... Byl ještě vážnější, řádnější a bezchybnější než obvykle. Tvář neměl zčervenalou, dech neměl přerývaný. Kráčel vyrovnaně se sebejistotou. Vypadalo to, jako kdyby byl pořád klidný, spravedlivý kultivátor HanGuang-Jun.

Ale když Wei WuXian shlédl na zem, zjistil, že Lan WangJi měl boty nazuté špatně.

Než Wei WuXian odešel, sundal Lan WangJimu boty a hodil je vedle postele. A teď měl levou botu na pravé noze, zatímco pravou botu měl na levé noze.

HanGuang-Jun, prominentní kultivátor, co si velmi cenil chování, by ven nikdy nešel takhle oděný.

Wei WuXian se nejistě zeptal: „HanGuang-June, co je tohle za číslo?”

Prsty vytvořil číslo dvě. Lan WangJi mu neodpověděl a natáhl ruce. Ve vší vážnosti ovinul jednu ruku kolem jednoho jeho prstu a druhou kolem druhého.

Bichen se zarachocením spadl na zem kvůli nedbalosti svého pána.

Wei WuXian: „...”

Tohle rozhodně nebyl normální Lan Zhan!

Wei WuXian: „HanGuang-June, jsi opilý?”

Lan WangJi: „Ne.”

Opilí lidé obvykle nepřiznali, že jsou opilí. Wei WuXian stáhl prsty zpět. Lan WangJi nejistě udržoval svoje gesto, jak se chopil Wei WuXianových prstů, obě ruce měl volně sbalené do pěstí. Wei WuXian naprosto neměl slov. Jak stál uprostřed mrazivého nočního vánku, odvrátil pohled od Lan WangJiho a podíval se nahoru na měsíc.

Většina lidí se opila, než usnuli, zatímco Lan WangJi usnul a pak byl opilý. A když byl opilý, vypadal naprosto stejně jako obvykle, kvůli čemuž bylo tak těžké poznat, jestli byl nebo nebyl opilý.

V minulosti měl Wei WuXian nespočet přátel, s kterými mohl pít. Viděl stovky a tisíce způsobů, jak se lidé chovali, když byli opilí. Někteří nahlas naříkali, jiní se hloupě chichotali, někteří pochodovali kolem, jiní se okamžitě zhroutili, další fňukali: „Proč mě opouštíš?” Ale tohle bylo poprvé, co viděl někoho jako Lan WangJi, co nedělal žádný hluk, vypadal slušně, a přesto se choval podivně.

Zacukalo mu v koutcích úst. Jak se snažil se nesmát, sebral ze země Bichen a dal si ho na záda. „Dobrá. Pojďme zpět.”

Rozhodně nemohl Lan WangJiho nechat se takhle venku potulovat. Kdo věděl, co jiného by mohl udělat.

Naštěstí se zdálo, že když byl Lan WangJi opilý, byl také celkem tolerantní. Po elegantním kývnutí odešli. Kdyby kolem nich někdo prošel, pomyslel by si, že jsou dobří přátelé, co se v noci prochází, a chválil by jejich vytříbené počínání.

Wen Ning za nimi je v tichosti následoval. Zrovna když na něj chtěl Wei WuXian promluvit, Lan WangJi se prudce otočil a znovu ho naštvaně pleskl. Tentokrát po hlavě.

Wen Ning kvůli tomu plesknutí ještě víc sklonil hlavu. Ačkoli měl rysy v tváři ztuhlé a nemohl se nijak tvářit, i když jeho bělmo v očích nedokázalo vytvořit žádný pohled, z nějakého důvodu stejně vypadal, jako kdyby mu bylo ukřivděno.

Wei WuXian nevěděl, jestli se má mračit nebo se smát. Popadl Lan WangJiho za paži. „Kvůli čemu ho mlátíš?”

Lan WangJi na Wen Ninga promluvil výhružným tónem, který by rozhodně nepoužil, kdyby byl střízlivý: „Jdi pryč!”

Wei WuXian věděl, že by se neměl protivit opilému člověku. Honem řekl: „Dobře, dobře. Je to na tobě. Pokud chceš, pošlu ho pryč.” Jak mluvil, vytáhl svou bambusovou flétnu. Ale než si ji vůbec přiložil ke rtům, Lan WangJi se jí rychle chopil. „Nehraj mu.”

Wei WuXian ho škádlil: „Proč jsi tak ctižádostivý?”

Lan WangJi naštvaně zopakoval: „Nehraj mu!”

Wei WuXian zjistil, že i když měli opilí lidé často hodně co říct, jelikož Lan WangJi obvykle moc rád nemluvil, když byl opilý, opakoval pořád to samé. Jelikož Lan WangJi nikdy neměl moc v lásce démonické techniky, možná se mu nelíbilo, jak svou flétnu používal na ovládání Wen Ninga. Samozřejmě ho musel hladit po směru srsti. „Dobrá. Budu hrát jenom tobě, dobře?”

Lan WangJi oznámil svou spokojenost jedním „hmm”, ale dál převracel flétnu ve svých rukách. Nebyl ochotný ji vrátit.

Wei WuXian mohl jenom zapískat. Promluvil k Wen Ningovi: „Dál se skrývej. Ať tě nikdo nenajde.”

Zdálo se, jako kdyby je chtěl Wen Ning vážně následovat, ale jelikož dostal rozkaz a jelikož se děsil, že ho Lan WangJi ještě párkrát uhodí, pomalu se otočil. Sklíčeně odešel, zatímco za sebou táhl řetězy.

Wei WuXian se otočil na Lan WangJiho: „Lan Zhane, když jsi teď opilý, jak to, že ve tváři nejsi vůbec zarudlý?”

Jelikož Lan WangJi vypadal příliš normální, skoro víc normálně než Wei WuXian, nemohl si pomoct a mluvil na něj, jako kdyby byl obyčejný člověk. A přesto, jen co to Lan WangJi zaslechl, nečekaně se po něm natáhl, popadl ho za rameno a vtáhl ho do náručí.

Wei WuXiana to zastihlo nepřipraveného a hlavou narazil přímo do jeho hrudi.

Jak ze sebe střásl závrať, zeshora přišel Lan WangJiho hlas: „Tep srdce.”

„Cože?”

Lan WangJi: „Na tváři se nic neukáže. Poslouchej tep srdce.”

Jak mluvil, hruď mu tím tichým hlasem vibrovala. Srdce mu tlouklo vyrovnaně a ustavičně. Buch, buch. Bylo to trochu rychlé. Wei WuXian pochopil a znovu vzhlédl. „Nepoznám to z tvojí tváře, poznám to, jenom když si poslechnu tvoje srdce?”

Lan WangJi upřímně odpověděl: „Hmm.”

Wei WuXian se přehnul smíchem.

Měl Lan WangJi tak zastřenou tvář, že na ní nebyl vidět ani ruměnec? Takový člověk nebyl, ne?

A Lan WangJi byl v opilosti tak upřímný. Jeho počínání a komentáře byly také... odvážnější!

Jelikož tohle byla taková vzácná příležitost spatřit tak upřímného, otevřeného Lan WangJiho, pro Wei WuXiana by bylo nemožné chovat se k němu s úctou a nepodrobit ho žádným trikům.

Hnal Lan WangJiho zpět do hostince. Jak vstoupili do pokoje, přidržel ho na posteli a sundal mu boty, co si natáhl špatně. Hádal, že Lan WangJi v tomhle stavu pravděpodobně nevěděl, jak si omýt tvář, a tak mu sundal stužku z čela a přinesl si lavor teplé vody s utěrkou. Vyždímal utěrku, přeložil ji do čtverce a jemně Lan WangJimu otřel tvář.

Během toho procesu Lan WangJi vůbec nevzdoroval, poslušně mu dovolil hníst mu tvář v různých směrech. Kromě chvil, kdy se mu utěrka přiblížila k očím a on je přimhouřil, bez mrkání zíral na Wei WuXiana. Ten měl v hlavě spoustu zábavných nápadů. Když viděl jeho jasný pohled, nemohl si pomoct a přetřel prstem po Lan WangJiho bradě. Zasmál se: „Proč se na mě díváš? Jsem pohledný?”

Zrovna ho domyl. Než mohl Lan WangJi odpovědět, Wei WuXian hodil utěrku do lavoru. „Teď máš tvář čistou. Chceš se napít trochu vody?”

Jelikož za sebou neslyšel žádnou odpověď, otočil se, jen aby spatřil, jak Lan WangJi drží lavor v rukách a tvář už měl zabořenou ve vodě.

Wei WuXian téměř zbledl šokem. Popadl lavor a hned ho dal stranou. „Nemyslel jsem vodu tady!”

Lan WangJi klidně zvedl hlavu. Po bradě se mu koulely průhledné kapky vody a vsakovaly se do přední části jeho límce. Jak se na něj Wei WuXian díval, nebyl si jistý, jak popsat to, co zrovna cítil. '...Napil se té vody nebo ne? Doufám, že až Lan WangJi vystřízliví, že si na nic nevzpomene. Nebo jinak nebude po zbytek svého života schopen se na nikoho podívat.'

Wei WuXian mu rukávem otřel kapky vody z brady a ovinul kolem něj paže. „HanGuang-June. Teď hodláš udělat všechno, co ti řeknu?”

Lan WangJi: „Hmm.”

Wei WuXian: „Odpovíš, na cokoli se tě zeptám?”

Wei WuXian se jedním kolenem opřel o postel a ušklíbl se. „Dobrá. Na něco se tě zeptám. Už jsi... potají ochutnal Císařův Úsměv, co jsi skryl u sebe v pokoji?”

Lan WangJi: „Ne.”

Wei WuXian: „Máš rád zajíce?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian: „Už jsi někdy porušil nějaké pravidlo?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian: „Měl jsi někdy někoho rád?”

Lan WangJi: „Ano.”

Všechny Wei WuXianovy otázky byly jen tak z rozmaru, ne že by se chtěl vážně dozvědět o Lan WangJiho soukromých záležitostech. Prostě chtěl vědět, jestli Lan WangJi vážně odpoví, na cokoli se ho zeptá, nebo ne. Pokračoval: „Co Jiang Cheng?”

Zamračení. „Pche.”

Wei WuXian: „Co takhle Wen Ning?”

Lhostejnost. „Hm.”

Wei WuXian se zašklebil a ukázal na sebe. „Co takhle tenhle?”

Lan WangJi: „Můj.”

„...”

Lan WangJi na něj zíral, pomalu a srozumitelně prohlásil: „Můj.”

Wei WuXian najednou pochopil.

Sundal si ze zad Bichen a pomyslel si: Když jsem ukázal na sebe, Lan Zhan si pravděpodobně myslel, že to „tenhle” znamenalo Bichen.

Slezl z postele a přecházel po místnosti s Bichenem v ruce, zleva doprava, od východu k západu. Jak čekal, Lan WangJi ho pohledem těsně sledoval, kamkoli šel, byl tak upřímný a přímočarý, vždy tak otevřený a holý.

Wei WuXianovi se pod Lan WangJiho rozohněným pohledem téměř podlomila kolena. Zvedl si Bichen před oči. „Chceš to?”

Lan WangJi: „Chci to.”

Jako kdyby si myslel, že to nestačilo na to, aby dokázal svou touhu, popadl Wei WuXiana za ruku, v které držel Bichen, a těma světle zbarvenýma očima mu zíral do očí. Mělce se nadechl a zopakoval svá slova, zdůraznil každou slabiku: „...Chci to.”

Wei WuXian věděl, že Lan WangJi byl zoufale opilý, že to nebylo namířené na něj, a přesto do něj ta dvě slova narazila a připravila ho o sílu v pažích a nohách.

V duchu si pomyslel: Lan Zhan, to je ale člověk... Pokud by byl tak upřímný a nadšený k dívce, jaký by to byl muž!

Jak se Wei WuXian zotavil z té rány, zeptal se znovu: „Jak jsi mě poznal? Proč jsi mi pomohl?”

Lan WangJi otevřel pusu. Wei WuXian se přesunul trochu blíž, chtěl slyšet jeho odpověď. Ale Lan WangJiho výraz se najednou změnil. Vrazil do něj a strčil Wei WuXiana na postel.

Mávnutím ruky zhasil světlo svící. Bichen znovu skončil na zemi, kam ho odhodil jeho pán.

Wei WuXianovi se z toho strčení motala hlava. Myslel si, že se Lan WangJi probral. „Lan Zhane?!”

Jednou ho poklepal na známé místo na zádech. Celé tělo měl bolavé a ztuhlé a vůbec se nemohl pohnout, podobně jako první noc v Oblačných Zákoutích. Lan WangJi stáhl ruku, lehl si vedle něj a zakryl je oba přikrývkou. Na Wei WuXianově straně opatrně zasunul rohy přikrývky. „Je devět. Odpočívej.”

Takže nakonec to byla děsivá rutina spánku sekty Lan.

Jak byl výslech přerušen, Wei WuXian zíral na strop. „Nemůžeme odpočívat a povídat si zároveň?”

Lan WangJi: „Ne.”

...No jo. Jednoho dne bude mít šanci Lan WangJiho znovu opít. Tu odpověď dřív nebo později odhalí.

Wei WuXian: „Lan Zhane. Sundej to. Zamluvil jsem nám dva pokoje. Nemusíme se mačkat v jedné posteli.”

Lan WangJi se na chvilku odmlčel a pak natáhl ruku a chvíli něco lovil v přikrývce, začal pomalu rozvazovat stužky, kterými měl zapnutý oděv.

Wei WuXian vykřikl: „Dobře! To stačí! Nemyslel jsem to sundat v tomhle smyslu!!! Dobrá!!! Jasně! Lehnu si a budu spát!!!”

Temnotu vyplnilo mrtvolné ticho.

Po chvilce ticha Wei WuXian znovu promluvil: „Konečně chápu, proč tvoje sekta zakazuje alkohol. Zhroutíš se po jednom šálku a nedokážeš rozpoznat dobrý alkohol od špatného. Pokud jsou všichni lidé ze sekty Lan takoví, když se opijí, zasloužíte si mít zakázáno pít. Každého, kdo se napije, by měli zbít.”

Lan WangJi se zavřenýma očima zvedl ruku a zakryl Wei WuXianovi pusu.

Utišil ho: „Pšt.”

Ten nádech, co chtěl Wei WuXian udělat, se zasekl mezi jeho hrudí a ústy, nedokázal jít ani dovnitř, ani ven.

Zdálo se, že od té doby, co se vrátil, kdykoli se rozhodl Lan WangJiho poškádlit, jako to dělal v minulosti, vždycky kvůli vlastnímu počínání utrpěl.

Takhle by to být nemělo! Kde přesně pochybil?!
--------------------------------------------

~ Minule dlouhá kapitola, tentokrát krátká, ale obsahově stála za to. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>