AK - kapitola 21

Kapitola 21 – Rozloučení

Den, kdy jsem odjížděl z Orannie, král prohlásil za zvláštní svátek a všichni lidé v zemi měli volno. Dokonce i lidé pracující ve finanční sféře a ve službách přestali na den pracovat. Tolik lidí na hlavní cestě země pro mě vytvořilo stezku z květin.

V královském paláci zůstala jenom zemská správa, Casparovi rytíři, co mě přišli vyzvednout, a služebné, co je uvítaly.

Já, král, pan Alfred a Alex spolu s Casparovou delegací jsme čekali na určenou dobu.

Služebné dneska také dostaly volno, takže čaj servíroval pan Alfred.

„Od teď bude Haruto snášet mimořádné těžkosti. Ale pro dobro všech v Orannii doufám, že to jako člen královské rodiny vydržíš. Také máme v úmyslu dělat všechno, co bude v našich silách. Proto tě o to žádám.”

„Ano. Udělám, co budu moct, dle svých nejlepších schopností.”

Král a já jsme si navzájem potvrdili naše úmysly a potřásli jsme si rukou.

„Ber mě jako svého skutečného staršího bratra a pokud se stane něco těžkého, kdykoli mě kontaktuj, dobře? Hodně štěstí.”

„Ano. Moc děkuju.”

Požádal jsem pana Alfreda, aby mě naučil šerm. Prohodil jsem s ním pár slov, zatímco jsem vzpomínal na jeho nelítostnou siluetu.

„Haruto, můžeš se vrátit, kdykoli budeš chtít. Nedělej nic nemožného. A určitě udržuj tu strategii, co jsme vymysleli.”

„Nevím, jestli to vyjde dobře, ale zkusím to. Vážně jsem za všechno do teď vděčný. Budu se snažit ze všech sil.”

Vybavily se mi vzpomínky za těch 5 let s Alexem, ale slzy už mi nevyhrkly.




Nastal čas a premiér nás přišel zavolat.

„Dobrá, takže půjdeme? Máš všechno připravené, Shane?”

„Ano, strýčku.”

Od této chvíle jsem se z Haruta stal Shane.

Když jsem vyšel z místnosti, přišel Urie. Ten chytře zužitkoval nedávný zmatek a zdálo se, že se konečně dal dohromady s ženou, co měl v srdci.

(A proto se můžeš vdát, aniž by ses o mě musel bát.)

To povzbuzení od Urieho jsem měl pořád na mysli.

„Pane Urie, přišel jsi. Za to ti děkuji.”

Když jsem mluvil jako Shane, jak se dalo čekat, Urie se na mě díval s láskou, jako kdyby byl tak nějak smutný.

„Ne, slečno Shane. Dneska jsi ještě krásnější.”

„Děkuji. Je to něco jako šaty do boje.”

Zatímco jsem se suše usmíval, natáhl jsem k němu ruku k poslednímu potřesení. Urie, co mě vzal za ruku, mě prostě vtáhl do náručí a zašeptal mi do ucha: „Opatruj se, Haruto. Přijdu tě navštívit, tak se snaž.”

„Díky. Půjdu,” odpověděl jsem a oba jsme šli na slyšení s králem.




Během slyšení už tam byli dva lidé.

Po králově pobídnutí se ti dva představili.

„Rád vás poznávám. Mou zodpovědností je radit králi Casparu. Jmenuji se Kristoff. Tentokrát jsem obdrželi pěknou nabídku, Caspar vám bude vždy vděčný.”

Pan Kristoff vypadal metodicky, ale pravděpodobně mu bylo kolem 20 let. Takže Caspar byla země, co lidi odměňovala dle zásluh. Zatímco jsem je za to obdivoval, zvedl hlavu i ten druhý člověk.

„Já v Casparu sloužím jako velitel rytířů. Jmenuji se Eckart. Náš rytířský řád z Casparu je zodpovědný za princeznin doprovod, takže si můžete oddechnout.”

Veliteli rytířů, co to řekl, bylo kolem 45 let a opravdu vypadal jako vojenský muž. Jeho surové vzezření ovšem vyvolávalo pocit bezpečí.

A tak jsme po chvilkové diskuzi s králem vyšli z královského paláce.

Dneska bylo jasno, obloha byla bez mráčku. Měla stejnou barvu jako moje dnešní šaty.

Momentálně jsem se proměnil pomocí magického lektvaru, co mi Alex vyrobil— měl jsem nadýchané světle šedé vlasy a fialové oči a na sobě jsem měl modré šaty. Na hrudi jsem měl květinovou výzdobu, co vyrobili moji kolegové ze zahrady.

Alex, král, pan Alfred, Urie a lidé, co zůstali v paláci, vyšli ven, aby nás vyprovodili. K lidem jsem nahlas zakřičel „mějte se!” a sklonil jsem hlavu.

Pro princeznu země to možná bylo nevhodné, ale prosím, promiňte mi to v tomto závěrečném okamžiku.

Pak jsem přijal ruku, co mi nabídl velitel rytířů, a nasedl jsem do kočáru. Pan Kristoff seděl šikmo proti mně.

Když jsme projeli palácovými branami, všichni ze zahrady stáli podél cesty. Nevyhnutelně jsem jim mával. Dokonce i poté stálo podél cesty neuvěřitelné množství lidí.

Pan Kristoff, co to sledoval spolu se mnou, řekl: „Je to pěkná země.”

„Ano. Je to nádherná, laskavá země.”

Jen stěží jsem mu odpověděl. Pokud budu moc mluvit, rozbrečím se. Sebral jsem síly, abych začal s Alexovou [rozvážnou strategií].


A tak jsem po dlouhé cestě kočárem dojel do Casparu.
--------------------------------------------

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>