AK - kapitola 18

Kapitola 18 – Úzkost

Řekl jsem králi a panu Alfredovi, jak jsem se rozhodl. Oba mi byli velmi vděční, jenom Alex zůstal v depresivní náladě.

Ale nevím, jak se chovat jako člen královské rodiny. Nebo spíš dokonce pochybuju, jestli chápu logiku tohoto světa. Copak takhle nepodnítím nelibost krále Casparu? A tak jsem jim řekl o své úzkosti.

„Tak ti přidělíme učitele, Haruto. Musíš se naučit, jak se stát dobrým vládcem, jak se chovat jako člen královské rodiny a taky zásady stolování a tanec. Na každý ten obor ti seženeme nejlepší učitele v zemi, tak se neboj,” řekl pan Alfred.

„A pravděpodobně bude lepší, když si změníš jméno, Haruto. Protože v naší zemi to působí dojmem mužského jména. Navíc císař Casparu se jmenuje Leonhart (Leon-haruto). Myslím, že by mohli zpochybňovat tu podobnost.”

Znovu mě šokovalo, co mi řekli.

Nikdy mě ani nenapadlo, že si ve svých 25 letech změním jméno. Ale rozhodně by bylo trapné, kdybych se jmenoval stejně jako můj manžel. A myslím, že to pravděpodobně bude dobré připomenutí, že moje já, co se vydá do Casparu, a moje nynější já jsou dvě různé osoby.

„Chci, aby mi ho vymyslel Alex. Než odjedu ze země, chci, abys mě pojmenoval. Jelikož o tobě přemýšlím jako o svém rodičovi. Prosím,” vyjádřil jsem upřímně své přání.

Alex sklopil zrak a odešel s hláškou: „Dej mi trochu času.”




Jak jsem v místnosti zůstal s králem a panem Alfredem, mluvili jsme o budoucnosti.

„Budu s Casparem vyjednávat, abychom získali trochu času, než odjedeš ze země. Okamžitě to půjdu prodiskutovat s premiérem. Haruto, za své odhodlání máš můj respekt a nejvyšší vděk. Jsem ti vážně vděčný. Děkuju za pomoc.”

Král sklonil hlavu a já měl pocit, že jsem vážně udělal něco závažného. Byl to pocit ve smyslu: musím to udělat pro dobro země— Takové skvělé mínění to nebylo. To akorát, že jsem dostal šanci splatit Alexovi a ostatním jeho laskavost od té doby, co jsem přišel na tento svět. I když je to jenom kvůli těm pár lidem, co znám, je to pro mě dostatečná pohnutka.

„Budu se snažit ze všech sil. Buďte na mě hodní.”

Taky jsem sklonil hlavu.

„Není třeba, abys byl tak zdvořilý, protože od teď budeš náš synovec – ne naše neteř. Jsem rád, že tě poznávám.”

Po slovech pana Alfreda se mi tak nějak ulevilo.
--------------------------------------------

~ Tak to vzal hladce... ~

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>