GDC - kapitola 29

Kapitola 29 – Rosa (2)

Číšník: „Hlavně klid. Zrovna jsem to chtěl zmínit. Všichni zemřeli. Ačkoli jsem řekl, že on přežil, bylo to jenom na chvilku. Po pár letech zemřela i hlava klanu, Chang Ping. Tentokrát byla smrt ještě strašlivější. Zabili ho pomocí lingchi mečem! Nemusím ti říkat, co to je lingchi, že ne? To je, když se maso na něčím těle kousek po kousku odřeže šavlí nebo mečem, celkem tři tisíce a šest set krát, až je všechno maso pryč a zůstane jenom kostlivec...”

Samozřejmě bylo nemožné, aby Wei WuXian nevěděl, co to je lingchi. Pokud by někdo chtěl knihu nazvanou Tisíc způsobů, jak zemřít mučivou smrtí, on by byl tím nejkvalifikovanějším člověkem, co by ji měl napsat. Zvedl ruku. „Chápu. Takže víš, proč klan Chang vyhladili?”

Číšník: „Slyšel jsem, že to naplánovala jiná kultivační sekta. To je jisté, ne? Proč by se jinak bandě lidí, co dokázali kultivovat, nepodařilo uniknout? Rozhodně je něco nebo někdo uvěznil uvnitř.”

Pro případ, že by konverzace nešla dobře, majitel obchodu přinesl dokonce dva talířky pochutin, buráků a slunečnicových semínek. Wei WuXian uznale kývl a pokračoval, zatímco jedl slunečnicová semínka: „Zjistil někdo, co nebo kdo přesně to byl?”

Číšník se zasmál. „Mladý pane, teď jenom žertuješ. Jak bychom my obyčejní lidé, co se jen snaží protloukat životem, mohli vědět něco o těch, co létají po obloze? Logicky byste vy měli vědět víc než já, neboť všichni kultivujete. Já slyšel jen mlhavé řeči o tom, že urazili někoho, koho neměli! Každopádně potom už nezůstal nikdo, kdo by měl na starosti zlé bytosti kolem Yueyangu.”

Wei WuXian přemýšlel: „Někoho, koho neměli urazit?”

„Správně.” Číšník snědl dva buráky. „Ty sekty nebo cokoli vůči sobě navzájem opravdu chovají zášť. Myslím, že se na klan Chang museli zaměřit jiní kultivátoři. Není běžné, že se lidé zabíjejí kvůli pokladům nebo tak něco? Ve všech těch knihách to tak je. A v pohádkách a legendách taky. Ačkoli nevím, kdo přesně to udělal, evidentně se to vztahovalo k velmi slavnému zlosynovi.”

Wei WuXian se usmál, jak si šálek alkoholu pozvedl ke rtům, a úkosem se na něj podíval. „Nech mě hádat. Hodláš říct, že nevíš, kdo ten zlosyn je?”

Číšník se zachechtal. „Hádej znovu. Tohohle rozhodně znám. Rozhodně se mu říkalo nějak podobně jako patetický... Správně, patriarcha. Patriarcha YiLingu!”

Wei WuXian se zakuckal a se šplouchnutím vypustil do šálku s alkoholem několik bublinek. „Cože?”

Zase on?!

Číšník to potvrdil: „Jo, je to pravda! Jeho příjmení bylo Wei. Myslím, že se mu říkalo Wei WuQian. Když se o něm lidi zmíní, znějí jak nenávistně, tak vyděšeně.” (Pozn.: WuXian = žádná závist, zatímco WuQian = žádné peníze).

„...”

Wei WuXian o tom popřemýšlel a zjistil dvě věci— První: Nikdy dřív v Yueyangu nebyl. A druhá: Mezi všemi těmi lidmi, co zabil, nikdo nezemřel na lingchi. Měl pocit, že tohle je trochu absurdní a podíval se na Lan WangJiho, jako kdyby po něm chtěl vysvětlení. Lan WangJi na tento pohled čekal už nějakou chvíli. Odpověděl: „Odcházíme.”

Wei WuXian okamžitě pochopil. Lan WangJi mu chtěl něco říct a nemohl to říct v podniku s alkoholem, všem pod nosem. Vstal. „Tak odejdeme. Kolik... Správně, už se to platilo. Prozatím tu ten alkohol nechám. Až skončíme, budu v pití pokračovat.” Napůl žertem dodal: „Zařiď, ať to tu pořád je, až se vrátím.”

Číšník, co snědl víc než půlku talíře buráků, odpověděl: „Samozřejmě! Náš podnik je poctivý se všemi, od starých po mladé. Nech je tu a neboj se. Počkáme, dokud se nevrátíš, než zavřeme. Hej, mladí pánové, jdete teď k rezidenci Chang? Jéjej, to je celkem skvělé— Já jsem odtud a ještě jsem tam nebyl! Jen jsem se odvážil se párkrát podívat z dálky. Půjdete vy dva dovnitř? Co budete dělat?”

Wei WuXian: „Taky se jenom párkrát podíváme, z hodně daleka.”

Mladý číšník měl otevřenou povahu, spřátelil se s cizími lidmi trochu moc rychle. Ačkoli si povídali jen chvilku, už se k Wei WuXianovi choval, jako kdyby byli přátelé. Přišel k němu a položil mu ruku kolem ramen. „Je práce, co vy dva děláte, těžká? Vyděláváte hodně peněz? Pravděpodobně spoustu, co? Jak úctyhodná práce. Dovol mi se na něco zeptat— je těžké s tím začít? Já...”

Jak blábolil, najednou zavřel pusu a nervózně se podíval stranou. Zašeptal: „Mladý pane, proč ten vedle tebe... na mě zírá?”

Wei WuXian následoval jeho pohled, jen aby viděl, jak se Lan WangJi otočil, vstal a odkráčel z nálevny. „Ach, on. Tohoto mého přítele vychovávali přísně. Naprosto nesnáší, když je ostatním lidem před ním příliš pohodlně. Není to divné?”

Číšník rozpačitě sundal svou paži a odpověděl tlumeným hlasem: „Opravdu divné. Při tom, jak se sem podíval, by si člověk myslel, že jsem dal ruku kolem jeho manželky...”

Při Lan WangJiho schopnosti sluchu bylo nemožné, aby něco nezaslechl jen proto, že to bylo tlumeným hlasem. Při představě, jak se teď zrovna cítí, se Wei WuXian moc snažil, aby se nerozesmál tak moc, až ho bolelo břicho. Rychle číšníkovi řekl: „Vypil jsem džbánek.”

Číšník: „Prosím?”

Wei WuXian na sebe ukázal: „Stojím.”

Konečně si vzpomněl na to jeho „pokud po tomhle pořád dokážeš stát, přijmu tvoje příjmení”, co předtím řekl, a vyhrkl: „Ach... Aaach! Ehm... Jů! Vážně si nedělám srandu, tohle je poprvé, co vidím někoho po jednom džbánku pořád na nohou a řádně mluvícího. Mladý pane, jaké máš příjmení?”

Wei WuXian: „Moje příjmení...” Najednou si vzpomněl na „Wei WuQiana”, o kterém se číšník zmínil, a zacukalo mu v koutcích úst. Hladce přešel: „Je Lan.”

Číšník měl také hroší kůži a aniž by se mu změnil výraz na tváři, prohlásil: „Ano. Ode dneška bude moje příjmení Lan!”

Zdálo se, že se Lan WangJiho postava pod jasně rudými prapory nálevny na sekundu a velmi mírně zapotácela. Wei WuXian s šibalským úsměvem na tváři přišel k němu s rukama za zády a poplácal ho po rameni. „HanGuang-June, abych ti poděkoval za uhrazení útraty, přiměl jsem ho přijmout tvé příjmení.”

Jak odešli z města, ti dva kráčeli směrem, kterým číšník ukázal. Počet lidí se postupně snížil, zatímco počet stromů se zvýšil. Wei WuXian se zeptal: „Proč jsi mě tedy nenechal pokračovat ve vyptávání?”

Lan WangJi: „Najednou jsem si vzpomněl, že jsem slyšel o tom, co se stalo v Yueyangu. Nebylo třeba se dál vyptávat.”

Wei WuXian: „Než mi to řekneš, nech mě se na něco zeptat. Potvrď mi, že to, ehm, vyhlazení klanu Chang jsem neudělal já, že ne?”

Kromě toho, že před deseti lety zemřel a jeho duše byla celkem stabilní, bylo nemožné, že by zabil celý klan a nic si z toho nepamatoval!

Lan WangJi: „Ne.”

Wei WuXian: „Ach.”

Bylo to, jako kdyby se vrátil do těch dnů, než zemřel, kdy byl horší než krysa ve stoce a kdy ho všichni nenáviděli. Ve všem hrál roli; ze všeho jej obviňovali. I když sousedův vnuk řádně nejedl a zhubl o 2 kila, bylo to proto, že ho vyděsily historky o Patriarchovi YiLingu, jak rozkazuje Zádušnímu generálovi, aby vraždil lidi.

Ale Lan WangJi promluvil znovu: „Nezabil jsi je ty, ale vztahovalo se to k tobě.”

Wei WuXian: „Jak se to vztahovalo?”

Lan WangJi: „Dvěma způsoby. Zaprvé jeden člověk, co s tím měl spojitost, měl společnou minulost s tvou matkou.”

Wei WuXian se na místě zastavil.

Nevěděl, co zrovna v této chvíli cítil nebo jak se tvářil. Na okamžik se odmlčel a pak promluvil: „...S mojí matkou?”

Wei WuXian byl synem Wei ChangZe, sluhy v sektě Jiang z Yunmengu, a samotářské kultivátorky ZangSe. Jak Jiang FengMian, tak jeho manželka Yu ZiYuan se s Wei WuXianovými rodiči celkem znali. Navzdory tomu Jiang FengMian před Wei WuXianem nikdy nevzpomínal na svého starého přítele a navíc Yu ZiYuan na Wei WuXiana nikdy pořádně nepromluvila. Bylo štěstí, když mu nevěnovala pár šlehnutí bičem a neposlala ho klečet do síně předků, aby si udržoval odstup od Jiang Chenga. Většinu věcí, co věděl o svých rodičů, mu řekli jiní lidé. Vážně nevěděl o moc víc, než co věděli všichni ostatní.

Lan WangJi se také zastavil a obrátil se, aby se na něj podíval. „Slyšel jsi jméno Xiao XingChen?”

Wei WuXian pátral ve svých vzpomínkách. „Ne.”

Lan WangJi: „'Ne' je správně. Byl dobře známý, když před dvanácti lety odešel z hory. Teď už ho nikdo nezmiňuje.”

Před dvanácti lety to náhodou bylo rok po obléhání kopce LuanZang v YiLingu, což znamenalo, že to o chvilku propásl. Wei WuXian se zeptal: „Z jaké hory? Kdo ho učil?”

Lan WangJi: „Nevím, která hora to byla. Učil ho kultivátor. Xiao XingChen byl učedníkem samotářské kultivátorky BaoShan.”

Wei WuXian konečně pochopil, proč Lan WangJi řekl, že tento člověk měl s jeho matkou společnou minulost. „Takže to znamená, že Xiao XingChen je můj kultivační strýček.”

Samotářka ZangSe byla také učednicí samotářky BaoShan.

Samotářka BaoShan byla kultivátorka, co žila izolovaně od zbytku světa, povídalo se, že pochází ze stejné generace jako Wen Mao a Lan An. Většina hrdinů té generace se už obrátila v prach, a přesto se povídalo, že samotářka BaoShan stále nezemřela. Pokud to tak vážně bylo, pak musela být stovky let stará a mít celkem vysokou úroveň kultivace.

Tehdy se kultivační svět v čele s Wen Maem zaměřil na vzestup klanů místo sekt a kultivační síly s pokrevními pouty se začaly objevovat jako bambusové výhonky po jarním dešti. Skoro každý kultivátor, co byl jen trochu slavný, se bez výjimky rozhodl založit sektu. A přesto se tato kultivátorka rozhodla uchýlit do ústraní a žít na hoře pod kultivačním jménem samotářka BaoShan. Ale nikdo nevěděl, na které hoře byla. Když už o tom byla řeč, nazývalo se to odebrat se do ústraní právě proto, že to nikdo nevěděl. Pokud by se člověk odebral do ústraní a ostatní by je stejně snadno našli, už by se to nenazývalo odebrat se do ústraní.

Žila na neznámé nebeské hoře a často na horu přinášela opuštěné děti jako své učedníky. Ale všichni učedníci museli přísahat, že celý svůj život zasvětí kultivaci a že nikdy neopustí horu nebo nevstoupí do lidské společnosti. Anebo bez ohledu na důvod se už nikdy znovu nesmí vrátit. Budou se muset spolehnout sami na sebe, aby přežili ve smrtelném světě, a zpřetrhají se svou mistrovou veškerá pouta.

Všichni o samotářce BaoShan mluvili velmi dobře, že byla prozíravá v tom, že ustanovila toto pravidlo. To proto, že během těch pár stovek let z hory odešli jen tři její učedníci – kultivátor YanLing, samotářka ZangSe a Xiao XingChen. Žádný z těch tří učedníků nezemřel pokojnou smrtí.

Wei WuXian od mládí věděl o soudech prvního a druhého učedníka, takže nebylo třeba dalšího vysvětlování. A tak mu Lan WangJi pověděl historky o posledním učedníkovi, o jeho kultivačním strýčkovi.

Když Xiao XingChen odešel z hory, bylo mu teprve sedmnáct. Lan WangJi se s ním nikdy osobně nesetkal, ale slyšel o Xiao XingChenově talentu od ostatních.

Tehdy jen před pár lety skončilo Tažení proti Slunci a teprve skončilo obléhání kopce LuanZang v Yilingu. Všechny význačné sekty všude verbovaly kvalifikované kultivátory, aby se stali jejich součástí. Xiao XingChen odešel z hory v naději, že zachrání svět. Se svým výtečným talentem a schopným učitelem během svého prvního nočního lovu držel v jedné ruce koňskou metličku a v druhé dlouhý meč, sám vstoupil na horu a nárokoval si první místo – přes noc se stal slavným.

Když sekty viděly tak oslnivého, nadaného kultivátora v tak mladém věku, všichni jej pozvali do své sekty. A přesto Xiao XingChen odmítl všechny pozvánky. Řekl, že se nechtěl spoléhat na žádnou sektu, ale že chtěl se svým blízkým přítelem, co nelpěl na krevní linii, založit novou sektu.

Měl mírnou povahu, ale pevné srdce; vlídný navenek, ale odhodlaný uvnitř. Kdykoli se někdo potýkal s obtížnou záležitostí, jako první pomysleli na to, že ho vyhledají, aby jim pomohl. A jako morálně čestný člověk je nikdy neodmítl, kvůli čemuž o něm lidé často mluvili s rozvahou.

To bylo zhruba v době, kdy došlo k vyhlazení klanu Chang z Yueyangu.
--------------------------------------------

~ Wei WuXian vážně Lan WangJiho škádlí, kde a jak může. Ale až mu to sečte a vrátí i s úroky... ~

~ Musel to být celkem šok, dozvědět se, že páchal zvěrstva, o kterých nevěděl, a ještě mu změnili jméno na takovou degradovanou verzi. ~ 

~ Xiao XingChena si zapamatujte, ještě se k němu vrátíme ^_^ ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>