GDC - kapitola 27

Kapitola 27 – Zášť (5)

Teprve pak se Lan WangJi znovu otočil k němu, pohled měl pořád trochu stranou. Jak to Wei WuXian viděl, zamrkal a z nějakého důvodu si z něj chtěl udělat legraci. Zrovna když chtěl Lan WangJiho poškádlit, ze stolu se najednou ozval zvuk tříštění.

Oba se postavili, aby se podívali. Šálky a čajová konvice byla roztříštěná na zemi. Mezi bílými střepy porcelánu a loužičky rozlitého čaje ležel měšec Qiankun. Povrch měšce se zvedal a splaskal, jako kdyby bylo uvnitř něco uvězněné a bylo natěšené dostat se ven.

Ačkoli byl měšec Qiankun velký jen jako pěst, byl speciálně vyrobený na ukládání věcí. Jak zvenku, tak zevnitř byla všitá složitá zaříkávání, co přidávala pár dalších pečetících vrstev. Lan WangJi v tom měšci původně zapečetil paži a položil ho na stůl pod šálek. Když teď viděli její nepokoj, konečně si vzpomněli, že bylo na čase zahrát Odpočinek. Kdyby nebylo těch krátkých nočních duetů, co hráli na její ztišení, měšec Qiankun by nedokázal tu zádušní paži uvěznit bez ohledu na to, jak velká byla jeho síla potlačení.

Wei WuXian šátral po bambusové flétně, co měl u pasu, ale nic nenašel. Když se otočil, spatřil, že Lan WangJi už měl flétnu v rukách. Lan WangJi mírně sklonil hlavu. Předal mu ji teprve poté, co na ni chvíli něco oddaně ryl. Wei WuXian si vzal flétnu zpět a všiml si, že po těchto úpravách byly i hrubé detaily jako dírky na prsty mnohem jemnější.

Lan WangJi: „Hraj řádně.”

Jak si Wei WuXian vzpomněl na ten strašný duet, co hráli v Mingshi, co rozčílil Lan QiRena tak moc, že se dokonce probral z kómatu a znovu omdlel, smál se tak moc, že skoro spadl na zem. A v duchu si říkal: Těch pár dní to pro něj muselo být těžké, tak dlouho to tolerovat. Zdržel se jakéhokoli dalšího lelkování a s vážným výrazem pozvedl flétnu ke rtům. Ale zahráli jenom pár not a měšec Qiankun najednou mnohonásobně narostl a vzpřímeně se na zemi postavil!

Wei WuXian se upískl a okomentoval to: „Zvykla si na špatné hraní? Projednou hraju pořádně a ani se jí to nelíbí.”

Jako kdyby mu chtěl měšec qiankun odpovědět, vrhl se po něm. Lan WangJiho melodie nabrala ostrý zvrat. Jediným hladkým gestem se sedm strun rozeznělo najednou a vyluzovaly zvuk tak silný, že se to skoro zdálo jako lavina. Po tomto zvuku měšec qiankun znovu spadl na zem. Wei WuXian pokračoval v hraní, jako kdyby se nic nestalo. Lan WangJi uvolnil zápěstí. Následoval melodii Odpočinku, melodie citery se znovu zklidnila a postupně se snoubila s flétnou.

Píseň skončila a měšec qiankun se konečně smrskl do původní velikosti a zůstal bez pohybu. Wei WuXian si zastrčil flétnu zpět za opasek. „Za těch pár dní nikdy nevypadala tak netrpělivě. Zdá se, jako by ji něco vyprovokovalo.”

Lan WangJi přikývl a otočil se na něj. „A bylo to něco na tobě.”

Wei WuXian na sebe okamžitě shlédl. Dneska na něm byla jen jedna věc, co byla jiná – Značka kletby, co přenesl od Jin Linga na sebe.

Jin Ling tuto Značku kletby získal, když byl v kamenném hradu na hřebeni Xinglu. Podle toho, jak silně ta zádušní ruka reagovala na Značku kletby, znamenalo to...

Wei WuXian: „Tím myslíš, že další část těla by mohla být ve zdech Síně šavlí sekty Nie?”

Druhého rána ti dva zase odešli a zamířili zpět na hřeben Xinglu.

Včera chytili Nie HuaiSanga a ten všechno přiznal. Přes noc zavolal všechny spolehlivé učedníky ze sekty, aby uklidili nepořádek, co vetřelci způsobili. Když Wei WuXian a Lan WangJi přišli, ta část zdi, z které Wei WuXian vykopal Jin Linga, byla zrovna zaplněná a už dovnitř dali nové tělo. Jak Nie HuaiSang sledoval pečlivě uspořádané bílé cihly, otřel si z čela pot. Ale když se otočil, skoro se mu podlomily nohy. Na tváři se mu objevil křečovitý úsměv.

„HanGuang-Jun... a ty...”

Wei WuXian zamával rukama a široce se usmál. „Vůdce sekty Nie, stavíš zdi?”

Nie HuaiSang si otíral pot kapesníkem, třel si čelo tak moc, že si skoro sedřel vrstvu kůže. „Ano, ano...”

Wei WuXian řekl hlasem plným spoustou soucitu a troškou bojácnosti: „Moje omluva. Vážně se omlouvám za nepříjemnosti, ale potom možná budeš muset tu zeď stavět znovu.”

Nie HuaiSang: „Ano, ano... Cože?! Počkat!”

Než vůbec dokončil větu, Bichen vyskočil z pochvy. Nie HuaiSang zíral, jak cihlová zeď, co před pouhou chvilku vyspravil, zase pukla.

Ničení bylo vždycky snazší než obnova. Wei WuXianova rychlost v rozebírání cihel byla mnohem vyšší než jejich ve skládání. Nie HuaiSang pevně svíral svůj vějíř a chvěl se. Cítil se tak ukřivděně, že měl slzy na krajíčku. A přesto jelikož stál stranou HanGuang-Jun a nic neříkal, ani on se neodvážil nic říct.

Když mu Lan WangJi stručně vysvětlil situaci, okamžitě přísahal Nebesům a zemi: „Nesmysl! To je naprostý nesmysl! Těla, co naše Síň šavlí používá, jsou kompletní se všemi údy. Je nemožné, aby tam bylo nějaké mužské tělo bez paže. Pokud mi nevěříte, rozeberu tu zeď s vámi a dokážu svou nevinu. Ale potom je musíte zase co nejdřív dát nazpět, bez odkladu. Přece jen je to pohřebiště našich předků...”

Přidalo se k nim i pár učedníků ze sekty Nie. Když teď práci dělali ostatní, Wei WuXian odstoupil, postavil se stranou a čekal na výsledky. Po hodině rozebrali téměř celou stranu zdi, do které to Jin Linga pohřbilo. Někteří učedníci si na tvář nasadili masky, zatímco jiní spolkli zvláštní rudě zbarvené pilulky, aby dech a lidská energie nezpůsobily u těl proměnu. V té černé hlíně se čas od času objevila sinalá ruka nebo žílami protkaná noha a všude kolem byly přilepené rozcuchané, špinavé vlasy. Každé mužské tělo honem očistili a rozložili na zem bok po boku.

Těla měla různé tvary a velikosti – z některých už byly kostlivci, někteří byli v procesu tlení, někteří byli ještě celkem čerství. Ale každý z nich měl tělo kompletní. Nenašli žádné mužské tělo, kterému by chyběla levá paže.

Nie HuaiSang ostražitě promluvil: „Stačilo, že jsme rozebrali tuhle jednu zeď, ne? Je třeba rozebírat další? Pravděpodobně ne, ne?”

Vskutku to stačilo. Značka kletby na Jin Lingově měla nesmírně tmavou barvu, takže bytost, co ji vytvořila, byla s největší pravděpodobností pohřbená nedaleko a vzdálenost by rozhodně nepřesáhla tuto zeď. Wei WuXian si dřepl u řady mrtvol. Po chvilce rozmýšlení se otočil na Lan WangJiho: „Máme vytáhnout měšec qiankun?”

Nebyl by špatný nápad vytáhnout z měšce qiankun levou paži, aby sama identifikovala tělo. Ale pokud by byla příliš blízko k ostatním údům, bylo by těžké ji nepodnítit a nespustit něco horšího. A kvůli množství temné energie na tomto zvláštním místě se úroveň nebezpečí znásobila. Kvůli tomuto si obezřetně zvolili přijít ve dne.

Wei WuXian potřásl hlavou a pomyslel si: Tohle neznamená, že ta paže nepatří muži, ne? Ne, to by bylo nemožné. Na první pohled dokážu říct, jestli ruka patří muži nebo ženě... Takže znamenalo by to, že má její majitel tři paže?!

Zrovna když se chtěl vysmát vlastní myšlence, Lan WangJi znovu promluvil: „Nohy.”

Po tomto připomenutí si Wei WuXian konečně vzpomněl. Přehlédl skutečnost, že se mu Značka kletby nerozšířila dál než na nohy. Rychle zavolal: „Sundejte jim kalhoty! Sundejte kalhoty!”

Nie HuaiSanga to k smrti šokovalo. „Proč bys před HanGuang-Junem říkal něco tak nestoudného?”

Wei WuXian odpověděl: „Jak to je nestoudné? Stejně jsme všichni muži. Pomozte mi sundat tělům kalhoty. Jenom mužským tělům! Tohle nemá s ženami co dělat.” Jak mluvil, začal se natahovat k šerpě na opasku těl na zemi.

Vážně to pro Nie HuaiSanga bylo neštěstí. Vážně nečekal, že po včerejšku, kdy všechno přiznal, bude muset dneska sundávat tělům kalhoty přímo v Síni šavlí svých předků. Navíc to byla mužská těla. S tváří plnou slz si pomyslel, že až zemře, určitě mu každý předek ze sekty Nie z Qinghe vlepí facku a nakonec bude zraněný tak těžce, že i po reinkarnaci bude handikepovaný.

Naštěstí Wei WuXiana zastavil Lan WangJi. Zrovna když ho chtěl Nie HuaiSang chválit, jak moc je hoden svého titulu HanGuang-Jun, zaslechl, jak řekl: „Udělám to.”

Wei WuXian: „Ty to uděláš? Vážně uděláš něco takového?”

Zdálo se, že sebou konce Lan WangJiho obočí mírně zacukala, jako kdyby v sobě něco zadržoval. Zopakoval: „Nehýbej se. Udělám to.”

Tohle byl ten nejhorší šok, co Nie HuaiSang dneska zakusil.

Lan WangJi samozřejmě nestahoval kalhoty z těl rukama. Prostě použil Bichen a zlehka rozsekl oděv na tělech a odhalil kůži uvnitř. U některých těl to nebylo třeba, protože měli oděv celkem potrhaný. Za chviličku promluvil: „Našel jsem to.”

Všichni se okamžitě podívali na zem. Na obou stehnech těla vedle Lan WangJiho bílých bot byly dvě světlé, kulaté značky. Kolem byly husté švy nitěmi tělových barev. Mezi barvou kůže nad a pod švy byl nepatrný rozdíl. Nohy a horní polovina těla jasně nepatřily stejnému člověku.

Tento pár nohou někdo přišil!

Nie HuaiSang už byl tak šokovaný, že nedokázal mluvit.

Wei WuXian se dotazoval: „Kdo vybírá těla, co sekta Nie používá v Síni šavlí?”

Nie HuaiSang odpověděl se skelným výrazem: „Obvykle je vybírají a ukládají minulí vůdci sekty, když jsou ještě naživu. Můj bratr zemřel v raném věku. Neměl dost, takže jsem mu pomohl pár vybrat... Nechal jsem si jakékoli tělo, co bylo kompletní se všemi údy. O ničem jiném nevím...”

Bylo by nemožné z něj získat cokoli o tom, kdo přesně to tělo propašoval dovnitř. Bylo nespočet podezřelých, od lidí, co těla poskytli, až po učedníky sekty Nie. Bylo pravděpodobné, že pravdu odhalí, až když najdou všechny části těla a propojí tělo a duši.

Wei WuXianovi se konečně podařilo oddělit nohy od horní půlky mužského těla a vložil je do nového měšce qiankun, zatímco mluvil k Lan WangJimu: „Vypadá to, že našeho drahého přítele rozsekali na kusy. A nejenom to, ty kusy rozházeli všude možně – jeden kus tady, jeden támhle. Kolik nenávisti k němu vrah cítil? Můžeme jen doufat, že ty kousky nejsou příliš drobné.”

Ačkoli Nie HuaiSang řekl „na shledanou”, když ti dva vyrazili, podle jeho vyděšeného výrazu je s největší pravděpodobností nechtěl po zbytek svého života vidět. Ti dva odešli z hřebene Xinglu a vrátili se do hostince. Když dorazili na relativně bezpečné místo, vytáhli ty tři údy a začali je prohlížet. Jak čekali, ten pár nohou měl stejnou barvu kůže jako odťatá paže. A pokud se daly blízko k sobě, silně reagovaly, neustále vibrovaly, jako kdyby se chtěly spojit. Ale ta snaha byla marná, protože ještě mezi nimi chyběla jedna část těla. Bylo jisté, že patřily stejnému člověku.

Kromě toho, že to byl muž s vysokou postavou, dlouhými údy, svalnatým tělem a vysokou úrovní kultivace, o tomto záhadném těle nic dalšího nevěděli. Naštěstí zádušní ruka brzy ukázala směrem, kam povedou jejich další kroky – na jihozápad.

Wei WuXian a Lan WangJi se drželi toho směru a vydali se do Yueyangu.
--------------------------------------------


~ Pořád tady čtu (a překládám): odťatá ruka, kousky mrtvoly. Ale teprve teď mě skutečně trklo, jak je to strašné... Tím myslím, kdo by se chtěl nechat po smrti rozkouskovat a rozházet po světě? ~

~ V příští kapitole do nové oblasti a k nové záhadě! ~

~ A taky děkuju za komentáře u předchozích kapitol (nejen u této novely). I když nereaguju na každý komentář, čtu si je a těším se na každý jako dítě na cukrátko. Vždycky mě to nakopne pokračovat! Takže jen tak dál. ~



Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>