GDC - kapitola 25

Kapitola 25 – Zášť (3)

Ale stačilo udělat jen ten jeden krok vzad, podvrtl se mu kotník a zdálo se, že se skoro zřítí na zem. Lan WangJiho výraz se změnil, přispěchal k němu a pevně mu sevřel zápěstí, jako to udělal posledně na hoře Dafan. Když Wei WuXian znovu nabyl rovnováhu, Lan WangJi poklekl na jedno koleno, aby mu prohlédl nohu.

Wei WuXiana to celkem šokovalo. „N-n-ne, HanGuang-June. Tohle nemusíš dělat.”

Lan WangJi mírně zvedl hlavu, jeho světle zbarvené oči se do něj zavrtávaly a pak se znovu podíval dolů a pokračoval ve vyhrnování jeho nohavic. Wei WuXian byl stále v jeho sevření, a tak nemohl dělat nic než vzhlížet k obloze.

Celou nohu měl pokrytou černou modřinou Značky kletby.

Lan WangJi na to chvilku zíral a pak promluvil hořkým hlasem: „...Odešel jsem jen na pár hodin.”

Wei WuXian pokrčil rameny. „Pár hodin je dlouhá doba. Mohlo se stát cokoli. No tak, no tak. Narovnej se.”

Vytáhl Lan WangJiho nahoru. „Je to jenom průměrná Značka kletby. Až to za mnou přijde, můžeme to prostě zabít. HanGuang-June, budeš mi muset pomoct. Pokud ne, nebudu to schopen zvládnout. Chytil jsi toho člověka? Je to on? Kde je teď?”

Lan WangJi se podíval směrem k vývěsnímu štítu, co stál před obchodem dál podél ulice. Wei WuXian pokračoval: „Nejdřív se vypořádejme s tou záležitostí s kamennými hrady.” Pak vyrazil k tomu podniku. Dřív si toho nevšiml, ale nohu měl trochu necitlivou, pravděpodobně od Zidianu. Bylo dobře, že Jiang Cheng kontroloval Zidianovu sílu, takže se neproměnil na ožehlou mrtvolu, do které uhodil blesk.

Lan WangJi stál za ním. Najednou zavolal: „Wei Yingu.”

Wei WuXian se zarazil. O sekundu později předstíral, jako kdyby to jméno neslyšel, a odpověděl: „Cože?”

Lan WangJi: „Tohle jsi přenesl z Jin Lingova těla, že?”

Nebyla to otázka, ale prohlášení.

Wei WuXian nic neřekl. Lan WangJi promluvil znovu: „Setkal ses s Jiang WanYinem.”

Nebylo těžké na to přijít kvůli značce, co po sobě Zidian nechal na Značce kletby. Wei WuXian se otočil. „Dokud oba na tomto světě žijeme, určitě se setkáme, dřív nebo později.”

Lan WangJi: „Nechoď...”

Wei WuXian: „Pokud nepůjdu, jak mám jako odejít? To mě poneseš na zádech nebo tak něco?”

„...” Lan WangJi se na něj v tichosti díval. Wei WuXianovi zmrzl úsměv na rtech, když mu na mysl vytanulo neblahé tušení.

Kdyby to byl Lan Zhan z dřívějška, určitě by ho tato slova tak moc šokovala, že by neměl slov, a buď by ho tu s chladnou tváří nechal nebo by ho naprosto ignoroval. Ale bylo těžké říct, jak nynější Lan Zhan zareaguje. Jak čekal, když Lan WangJi zaslechl tato slova, předstoupil před něj, jako kdyby se vážně hodlal sehnout, pokleknout a navzdory svému ctěnému postavení nést Wei WuXiana na zádech. Wei WuXian utržil další šok.

„Přestaň, přestaň. To jsem nemyslel vážně. Je to necitlivé jenom proto, že mě párkrát šlehl Zidianem, není to zlomené. Vypadalo by špatně, kdyby se dospělý muž jako já nesl na zádech někoho jiného.”

Lan WangJi se zeptal: „Vypadalo by to špatně?”

Wei WuXian odpověděl: „Vypadalo by to dobře?”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Ale ty jsi mě dřív také nesl na zádech.”

Wei WuXian: „Vážně k něčemu takovému došlo? Proč si na to nevzpomínám?”

Lan WangJi odpověděl lhostejným tónem: „Nikdy si na takové věci nepamatuješ.”

Wei WuXian: „Všichni říkají, že mám děravou paměť. Dobře, fajn. Každopádně tě nenechám mě nést na zádech.”

Lan WangJi: „Jsi si jistý?”

Wei WuXian odpověděl rezolutním tónem: „Jsem.”

Ti dva chvíli v tichosti stáli. Najednou Lan WangJi ovinul jednu svou paži kolem jeho zad, pak se mírně sehnul a druhou paží šel pod jeho kolena.

Wei WuXian byl menší a lehčí než on. A proto ho snadno zvedl, tělo měl v objetí páru pevných paží. Wei WuXian vůbec nečekal, že jeho odpověď povede k tomuto. Jak v jeho minulém, tak v tomto životě to bylo poprvé, co se k němu někdo choval takhle. Zděsilo ho to. „Lan Zhane!”

Jak ho Lan WangJi nesl, za chůze mu vyrovnaně odpověděl: „Řekl jsi, že nechceš, abych tě nesl na zádech.”

Wei WuXian. „Ani jsem neřekl, že se chci nechat nést takhle.”

Naštěstí už bylo pozdě v noci. Na ulicích nebyli žádní lidé, takže to nebylo tak trapné. A Wei WuXian nebyl člověk, co by se snadno rozpakoval. Po pár krocích se rychle uvolnil. Široce se usmíval, jak si hrál s přední částí Lan WangJiho oděvu, předstíral, že za to tahá. „Takže chceš vědět, kdo má lepší hroší kůži?”

Obklopila jej chladná vůně santálového dřeva. Lan WangJi mu nevěnoval pozornost, díval se přímo dopředu a nejevil žádné známky reakce. Udržoval spravedlivý, vážný výraz. Když Wei WuXian viděl, že jej nic nemohlo ovlivnit, jak si dál hrál s Lan WangJiho oděvem, pomyslel si: Zdá se, že Lan Zhan má celkem silný smysl pro pomstu. Hodlá mě nechat zaplatit za každou tu mnohou chvíli, kdy jsem ho v minulosti škádlil, a vezme mi všechnu zábavu. Tohle je takové zlepšení. Nejenom že si zlepšil úroveň kultivace, dokonce i získal hroší kůži.

Wei WuXian se zeptal: „Lan Zhane, už na hoře Dafan jsi věděl, že to jsem já, že?”

Lan WangJi: „Ano.”

Wei WuXian přemýšlel: „Jak jsi to poznal?”

Lan WangJi na něj shlédl. „Chceš to vědět?”

Wei WuXian prohlásil: „Ano.”

Lan WangJi: „Sám jsi mi to řekl.”

Wei WuXian: „Já? Kvůli Jin Lingovi? Protože jsem povolal Wen Ninga? Nic z toho, že?”

Zdálo se, jako kdyby se Lan WangJiho oči zčeřily vlnkami. A přesto se ta mírná vlnka okamžitě vyhladila a z jeho očí se znovu stala klidná tůňka vody.

Promluvil vážným hlasem: „Přemýšlej.”

Wei WuXian odpověděl: „Zeptal jsem se tě jenom proto, že jsem to nedokázal vymyslet.”

Bez ohledu na to, jak se ho tentokrát vyptával, Lan WangJi odmítl odpovědět. S Wei WuXianem v náručí vkročil do hostince. Kromě recepčního, co se zakuckal vodou, se nikdo z přihlížejících nechoval podivně. Jak dorazili ke dveřím pokoje, Wei WuXian promluvil: „Dobře. Jsme tu. Je na čase, abys mě pustil. Nemáš třetí ruku, kterou bys otevřel dveře...”

Než domluvil, Lan WangJi udělal něco, co bylo nesmírně nezdvořilé. Bylo možné, že to bylo poprvé za celý jeho život, kdy udělal něco tak drzého.

Jak Wei WuXiana nesl, rozkopl dveře.

Dveře se rozletěly dokořán a člověk, co nervózně seděl uvnitř, okamžitě lkál: „HanGuang-June, já nevím, já nevím, já...”

Když si uvědomil, v jaké pozici ti dva přišli dovnitř, prázdně na ně zíral a jen stěží se mu podařilo dokončit poslední větu: „...Já vážně nevím.”

Vážně to byl kýval.

Lan WangJi se choval, jako kdyby nic neviděl, vnesl Wei WuXiana dovnitř a položil ho na bambusovou rohoži. Zdálo se, že se Nie HuaiSang na tu scénu nedokázal ani podívat a okamžitě si rozevřel vějíř a zakryl si jím tvář. Wei WuXian kroužil kolem vějíře a zkoumal ho. Po tolika letech jeho bývalý spolužák neprodělal moc změn. Vypadal stejně jako tehdy. Ačkoli se narodil s elegantní, atraktivní tváří, kvůli jeho výrazu se zdálo, jako kdyby mu člověk mohl cokoli provést. Jeho stylový oděv ukazoval, že měl skvělý vkus v oblékání, což znamenalo, že o tom rozhodně hodně přemýšlel. V porovnání s vůdcem sekty se víc podobal bohatému povaleči. I kdyby měl na sobě císařskou róbu, nejevil by se jako princ; i kdyby držel šavli, nejevil by se jako kultivátor.

Za každou cenu to odmítal, a tak Lan WangJi položil na stůl cár látky, co duchovní pes odtrhl. Nie HuaiSang si prohmatal rukáv, kde mu chyběl jistý kousek a pak bídně odpověděl: „Jen jsem náhodou procházel kolem. Vážně nic nevím.”

Wei WuXian: „Pokud nic nevíš, budu mluvit já. Jak mě budeš poslouchat, možná zjistíš, že přece jenom něco víš.”

Nie HuaiSang několikrát otevřel a zavřel ústa, nedokázal nijak odpovědět.

Wei WuXian pokračoval: „V okolí hřebenu Xinglu v Qinghe kolují zkazky o Lidožravém hřebeni a Lidožravém hradu, ale nejsou tu žádné skutečné oběti, což je důvod, proč je to jen pouhá povídačka. Kvůli té povídačce se normální lidé hřebeni Xinglu vyhnou. A tudíž je její skutečnou funkcí jen jednat jako obranná linie – vlastně první obranná linie.”

„Pokud tu je první, pak tu musí být i druhá. Druhá obranná linie jsou chodící mrtvoly na hřebeni Xinglu. I kdyby někdo, kdo se nebojí zkazek o Lidožravém hradu, vylezl na hřeben, ať už naschvál nebo omylem, když spatří chodící mrtvé, rozhodně prchne. Ale těch chodících mrtvol je málo a jsou slabé, takže nezpůsobí žádnou skutečnou újmu.”

„Třetí obranná linie je labyrintová formace u kamenného hradu. Ty první dvě obranné linie jsou proti normálním lidem; jenom ta třetí je obrana proti kultivátorům. Ale nicméně to funguje jen proti průměrným kultivátorům. Pokud přijde kultivátor, co má duchovní zbraň nebo duchovního psa a specializuje se v labyrintových formacích, nebo pokud to bude kultivátor tak mocný jako HanGuang-Jun, tuto obrannou linii prolomí.”

„Třetí obranná linie tu je proto, aby kamenný hrad na hřebeni Xinglu zůstal před veřejností skrytý. Totožnost lidí, co tento kamenný hrad postavili, je celkem jasná. Toto je oblast sekty Nie. Kromě sekty Nie nikdo jiný není v Qinghe schopný tak snadno vztyčit tyto tři překážky. A navíc ses náhodou objevil nedaleko kamenného hradu a nechal jsi tam důkaz.”

„Co přesně má sekta Nie z Qinghe za cíl, že na hřebeni Xinglu postavila Lidožravý hrad? Odkud pocházejí těla ve zdech? To jsou ti snězení? Vůdce sekty Nie, pokud nám to tady řádně nevysvětlíš, obávám se, že až to tajemství vyjde na světlo, přijdou sem všechny sekty a klany, aby tě vyslýchaly. Až na to přijde, nebude záležet na tom, že to budeš chtít vysvětlit, nikdo tě nebude poslouchat nebo ti věřit.”

Nie HuaiSang zoufale odpověděl, jako kdyby se vzdal: „...Vůbec to není Lidožravý hrad. To je... To je jen pohřebiště předků mé sekty!”

Wei WuXian se dotazoval: „Pohřebiště předků? Na kterém pohřebišti předků se místo těl pochovávají šavle?”

Nie HuaiSang odpověděl se zakaboněnou tváří: „HanGuang-June, než to vysvětlím, můžeš mi něco slíbit? Naše dvě sekty se navzájem znají dlouho a naši starší bratři byli dokonce zapřísáhlí bratři. Bez ohledu na to, co po tomhle řeknu, ty... a ten vedle tebe to nesmíte nikomu říct. Pokud to tajemství v budoucnu vyjde najevo, velmi bych ocenil, kdybyste vy dva mohli jako svědci říct pár dobrých věcí. Vždycky jsi svoje slovo dodržel. Pokud to slíbíš, budu ti věřit.”

Lan WangJi: „Jak si přeješ.”

Wei WuXian se zeptal: „Řekl jsi, že to vůbec není Lidožravý hrad, takže to znamená, že to nikoho nesežralo?”

Nie HuaiSang zaťal zuby a poslušně odpověděl: „...Sežralo.”

Wei WuXian: „Jů.”

Nie HuaiSang okamžitě dodal: „Ale bylo to jenom jednou! A nebyla to chyba naší sekty a bylo to před desítkami let! Zkazky o Lidožravém hradu na hřebeni Xinglu začaly v té době. Já... já jenom rozdmýchal plameny a ty zkazky přiživil.”
--------------------------------------------

~ Když to nejde na zádech, půjde to v náručí. Někdy bych vážně chtěla nakouknout Lan WangJimu do hlavy, co se mu tam honí. ~ 

~ Další tajemství na spadnutí... ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>