GDC - kapitola 22

Kapitola 22 – Spokojenost (4)

Ten hluk přicházel odevšad kolem nich.

Byl to oceán šepotu, šumění a hihňání, zepředu a zezadu, zeshora a zezdola. Hlasy to byly mužské i ženské, staré i mladé, hlasité i tiché. Wei WuXian dokonce zaslechl pár střípkovitých vět, ale ty přicházely a odcházely a on nedokázal zachytit žádné konkrétní slovo.

Vážně to bylo příliš hlasité.

Wei WuXian si dál tiskl jednu ruku na spánek a druhou z měšce Qiankun vytáhl Kompas zla velikosti dlaně. Ručičky na kompasu se roztřeseně dvakrát zatočily a pak se začaly točit rychleji a rychleji. Za chvilku už se šíleně točily kolem dokola!

Už posledně na hoře Dafan bylo divné, když Kompas zla nenašel směr. Tentokrát to dopadlo dokonce tak, že se točil kolem své osy a ani na chvilku se nezastavil. Tato situace byla ještě neuvěřitelnější, než že by se ručičky vůbec nepohybovaly!

Ten neblahý stín ve Wei WuXianově nitru rostl a hutněl. Nahlas zavolal: „Jin Lingu!”

Ti dva už nějakou dobu kráčeli v kamenném hradu, ale nikoho neviděli. Wei WuXian párkrát zakřičel, ale nedostalo se mu odpovědi. První kamenné komnaty byly všechny prázdné, ale jak šli hlouběji, uprostřed jedné z komnat byla černá rakev.

Bylo celkem podivné, aby se tu objevila rakev. Ale dřevo, z kterého byla vyrobená, bylo temně černé a i její tvar byl zručně vytesaný. Jak to Wei WuXian viděl, cítil k ní výjimečně silnou spřízněnost. Nemohl si pomoct a párkrát ji poklepal. Dřevo bylo masivní a znělo pevně. Pochválil ji: „To je ale pěkná rakev.”

Lan WangJi a Wei WuXian stáli na opačných stranách rakve. Po jednom vzájemném pohledu ve stejnou chvíli natáhli paže a otevřeli víko.

Jakmile se víko otevřelo, hluk kolem nich se najednou znásobil, protékal Wei WuXianovýma ušima jako přílivová vlna. Bylo to, jako kdyby je předtím sledovalo nespočet párů očí – vlastníci těch očí je v tichosti pozorovali a diskutovali o každém slovu, co promluvili, o každém počinu, co udělali. A najednou je to podráždilo, když viděli, že se rakev měla co nevidět otevřít. Wei WuXian pomyslel na pár možností, už byl připraven odrážet silný zápach žluklosti, natahující se pařáty netvorů, záplavu jedovaté vody, toxický dým, co se rychle rozptyloval, nebo útoky rozčilených přízraků. Jeho největším přáním bylo samozřejmě spatřit Jin Linga. Navzdory tomu se nic nestalo. Nic.

Překvapivé bylo, že ta rakev byla prázdná.

Wei WuXiana to trochu polekalo, ale také ho trochu zklamalo, že tam Jin Ling nebyl zavřený. Lan WangJi přišel o něco blíž. Bichen se sám od sebe na pár centimetrů vytasil, jeho chladné světlo zářilo na dno rakve. Teprve pak si Wei WuXian všiml, že to nebylo tak, že by ta rakev byla prázdná, ale že ten předmět uvnitř byl mnohem menší, než čekal, a skryl se v nejhlubší části rakve.

V rakvi ležel dlouhý meč.

Ten meč neměl pochvu. Jílec se zdál odlitý ze zlata a vypadal celkem těžce. Tělo meče bylo štíhlé a jeho čepel zářila. Jak spočíval na vrstvě rudé látky na dně rakve, odrážel krvavý odstín šarlatu a sálal z něj mrazivý vzduch ničení.

Do rakve uložili místo těla meč. Na těchto kamenných hradech na hřebeni Xinglu vážně nebylo nic normálního a odhalovali záhady při každém dalším kroku.

Ti dva zavřeli víko rakve a pokračovali v chůzi. V dalších komnatách našli jiné rakve jako tato. Při pohledu na texturu dřeva byly všechny jinak staré. A v každé rakvi byl dlouhý meč. Dokonce až do poslední komnaty nebylo po Jin Lingovi ani stopy. Wei WuXian zavřel víko rakve, cítil se trochu ustaraně.

Když Lan WangJi viděl jeho stažené obočí, chvilku přemýšlel, položil citeru vodorovně na rakev a zvedl ruku. Ze špiček jeho prstů vyrazila melodie.

Zahrál jenom krátký úsek a pak svou pravou ruku stáhl z citery. Pozorně zíral na stále vibrující struny.

Struny se najednou zachvěly a sama od sebe zazněla jedna nota.

Wei WuXian se zeptal: „Dotazování?”

Dotazování byla slavná skladba složená předkem ze sekty Lan z Gusu. Byla jiná než Evokace a používala se, když byla totožnost oběti neznámá a nebylo po ruce médium. Hudebník použil noty citery k dotazování, ptal se oběti na otázky, zatímco odpovědi oběti se proměnily na melodie Dotazování a ukázaly se na strunách.

Pokud struny vibrovaly samy od sebe, znamenalo to, že Lan WangJi už sem do hradu přivedl ducha. Poté se ti dva začali ptát a odpovídat s použitím řeči citery.

Řeč citery byla zvláštní technika vyhraněná sektě Lan z Gusu. Ačkoli Wei WuXian znal širokou škálu věcí, pořád bylo pár, které se nedokázal naučit. Jako třeba řeč citery. Zašeptal: „HanGuang-June, pomoz mi se zeptat, co je tohle za místo, na co je a kdo to tu postavil.”

Jelikož Lan WangJi dokonale zvládl řeč citery, bez váhání a sebevědomě zahrál pár čirých not. Po pár chvilkách struny samy zahrály dva tóny.

Wei WuXian se rychle zeptal: „Co řekl?”

Lan WangJi: „Nevím.”

Wei WuXian: „Cože?”

Lan WangJi neuspěchaně odpověděl: „Řekl: nevím.”

„...” Wei WuXian se na něj podíval a najednou si vzpomněl na jejich konverzaci o „cokoli”, ke které došlo před pár lety. Dotkl se svého nosu a neměl slov. Pomyslel si: Lan Zhan je tak bystrý. Dokonce se naučil, jak mě oněmět.

Po první nezodpovězené otázce Lan WangJi zahrál další větu. Struny znovu odpověděly, dvěma stejnými notami jako předtím.

Wei WuXian dokázal říct, že i tentokrát byla odpověď „nevím”. Zeptal se: „Na co ses zeptal tentokrát?”

Lan WangJi: „Jak zemřel.”

Wei WuXian: „Pokud ho zabili potají, když nedával pozor, pak by to vysvětlovalo, proč neví, jak zemřel. Proč se ho nezeptáš, jestli ví, kdo ho zabil?”

Lan WangJi zvedl ruce, aby zahrál další frázi. A přesto byla odpověď stejné dva tóny - „Nevím.”

Byl to duch, co tu byl uvězněný, a přesto nevěděl, kde byl, jak zemřel a kdo ho zabil. Tohle bylo poprvé, kdy Wei WuXian potkal takového zesnulého. Pak ho něco napadlo a on znovu promluvil: „Tak se zeptejme na něco jiného. Zeptej se ho, jestli je muž nebo žena. Není možné, aby to nevěděl.”

Lan WangJi udělal, jak mu bylo řečeno. Když vzdálil ruce, silně se rozezněla další struna. Lan WangJi přeložil: „Muž.”

Wei WuXian: „Konečně jsme se něco dozvěděli, co? Zeptej se znovu, jestli sem vešel chlapec kolem patnácti či šestnácti let.”

Odpověděl: „Ano.”

Wei WuXian se znovu zeptal: „Tak kde je zrovna teď?”

Struny se na okamžik odmlčely a pak odpověděly. Wei WuXian se honem zeptal: „Co řekl?”

Lan WangJiho tvář byla vážná. „Řekl: přímo tady.”

Wei WuXiana to omráčilo.

„Tady” pravděpodobně značilo tento kamenný hrad. Ale předtím to tady celé prohledali a Jin Linga neviděli.

Wei WuXian promluvil: „Nemůže lhát, že ne?”

Lan WangJi: „Jsem tu, takže ne.”

No ano, nemohl lhát. Člověk, co se ho dotazoval, byl HanGuang-Jun. Pod jeho kontrolou nemohl ten duch, co přišel, lhát a rozhodně odpovídal po pravdě. Wei WuXian pokročil k prohledání komnaty, hledal jakýkoli mechanismus nebo tajnou místnost, co minuli. Lan WangJi chvíli přemýšlel a pak zahrál pár dalších frází. Ale když se mu dostalo odpovědi, jeho výraz se mírně změnil.

Jak to Wei WuXian zpozoroval, zeptal se: „Na co ses zeptal tentokrát?”

Lan WangJi: „Kolik mu je, odkud je.”

Obě ty otázky se pokoušely zjistit totožnost ducha. Wei WuXian věděl, že se mu určitě dostalo nějak nekonvenční odpovědi. „Co řekl?”

Lan WangJi: „Patnáct, z Lanlingu.”

Wei WuXianův výraz se také změnil.

Ta duše, co Dotazování našlo, byl Jin Ling?!

Pozorně naslouchal. Mezi tím hlukem, co ho tu zdánlivě bombardoval, mu vážně přišlo, že slyšel pár slabých výkřiků od Jin Linga. Ale byly mdlé a nezřetelné.

Lan WangJi se dál vyptával. Wei WuXian věděl, že se ptal na přesné místo, takže upřeně zíral na struny citery a čekal na Jin Lingovu odpověď.

Tentokrát odpověď přišla trochu pomaleji. Když si to Lan WangJi poslechl, promluvil k Wei WuXianovi: „Stůj, kde jsi, otoč se na jihozápad a naslouchej strunám. Po každé zahrané notě udělej jeden krok dopředu. Když noty ustanou, bude přímo před tebou.”

Wei WuXian se bez jediného slova obrátil na jihozápad. Zpoza něj přišlo sedm not citery, a tak udělal sedm kroků. Ale před ním se nic neobjevilo.

Noty pokračovaly, ale odmlky mezi nimi byly delší a delší a on také kráčel pomaleji a pomaleji. Další krok a další a další...

Po šestém kroku citera konečně umlkla. Nezazněly další tóny.

A před ním byla jenom stěna.

Ta stěna byla z šedobílých kamenných cihel, co na sebe těsně doléhaly. Wei WuXian se otočil: „...Je ve zdi?!”

Bichen se vytasil. Kolem proletěly čtyři pruhy modrého světla a do zdi to vyrylo uhlazenou značku. Ti dva postoupili kupředu, aby rozebrali cihly. Když pár z nich odstranili, ukázala se velká plocha černé hlíny.

Zdálo se, že kamenný hrad měl dvojitou vrstvu a mezi těmi dvěma vrstvami tvrdého kamene byla hlína. Wei WuXian holýma rukama vyrval velký kus hlíny. V obklopení uhlově černé hlíny tam byla lidská tvář s očima zavřenýma.

Byl to pohřešovaný Jin Ling!

Jelikož měl Jin Ling tvář obalenou hlínou, jakmile se ukázala, vzduch se mu nahrnul do úst a nosu. Okamžitě začal kašlat a dýchat. Když Wei WuXian viděl, že byl pořád naživu, srdce se mu konečně zklidnilo. Jin Ling vážně skoro zemřel. Jinak by Dotazování nezachytilo duši, co byla stále naživu a co užuž chtěla opustit tělo. Dobré na tom bylo to, že od chvíle, co ho to pohřbilo ve zdi, uběhl jenom krátký okamžik. Kdyby jim to trvalo déle, udusil by se.

Ti dva si pospíšili, aby jej vyhrabali ze zdi. Ale kdo mohl vědět, že jakmile se Jin Lingova horní půlka těla vynořila z hlíny, meč na jeho zádech se o něco zachytil, jako hlína k mrkvi, když ji táhnete ven, a vytáhl to ven.

Byla to sinalá kost lidské paže!

Lan WangJi položil Jin Linga na záda na zem a nahmatal mu tep. Naopak Wei WuXian vzal pochvu Bichenu a zručně začal rýpat do hlíny a následoval délku kosti. Po chvilce se před jejich očima objevil kompletní kostlivec.

Tento kostlivec vypadal stejně jako Jin Ling, vestoje pohřbený ve zdi. Smrtelně bledé kosti a černočerná hlína – ten kontrast byl zřetelný, a přesto bodal do očí. Wei WuXian zryl ještě kousek země a odlomil pár dalších cihel po straně. Po dalším šátrání nedaleko opravdu našel dalšího kostlivce.

Tento ještě úplně nezetlel. Na kostech bylo pořád trochu masa a na lebce dlouhé, rozcuchané vlasy. Podle roztrhaného oděvu v odstínu vymyté červené dokázal říct, že toto byla žena. Ale nestála, její kostlivec se shýbal. To proto, že vedle ní byl třetí kostlivec, co jí dřepěl u nohou.

Wei WuXian přestal dál kopat.

O pár kroků odstoupil. Hluk v jeho uších byl divoký a bouřlivý jako přílivové vlny.

Byl si tím skoro jistý. Vnitřek tlustých zdá tohoto kamenného hradu byl napěchovaný lidskými těly.

Nahoře, dole, na jihovýchodě, severozápadě; stáli, seděli, leželi, dřepěli...

Co kruci bylo tohle místo?!
--------------------------------------------

~ Nesnáším horory. Vážně nevím, proč to překládám, když mi i po několika přečtení stále běhá mráz po zádech. Pravděpodobně proto, že to je tak dobré... ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>