GDC - kapitola 23

Kapitola 23 – Zášť (1)

V této chvíli se Jin Ling v bezvědomí najednou posadil.

Před těma dvěma se nešikovně postavil se zavřenýma očima. Wei WuXian chtěl vidět, co hodlá dělat, a tak nic nedělal, když Jin Ling pomalu kráčel kolem něj, udělal jeden krok a vkročil zpět do zdi, kde ještě před chvílí byl. Paže složil podél těla. Dokonce i jeho pozice byla stejná jako předtím.

Wei WuXian ho znovu vytáhl ze zdi, měl pocit, že tato situace byla legrační i podivná. Zrovna když chtěl Lan WangJimu říct, že bude nejlepší, když tu nebudou dlouho prodlévat, najednou se úlekem zachvěl, když z dálky zaslechl pár štěkání. Od té doby, co vešli dovnitř, se černý duchovní pes choval slušně a seděl před vchodem, zatímco mával ocasem. Nervózně, byť pateticky čekal, až mu přivedou jeho pána, a neštěkal. Ale zrovna teď bylo jeho štěkání urputnější než předtím.

Lan WangJi promluvil: „Vně hradu se něco pokazilo.”

Jak se natáhl, aby Jin Lingovi pomohl, Wei WuXian ho předběhl a dal si Jin Linga na záda. „Pojďme se ven podívat!”

Ti dva rychle šli zpět stejnou cestou, co přišli. Když se sehnuli, aby vyšli ven, spatřili duchovního psa hřbetem k nim, jak z hloubi hrdla vrčí jistým směrem. Ačkoli se Wei WuXianovi podařilo dojít až sem, vážně nedokázal snést takový zvuk a bezděky ustoupil o pár kroků zpět. Když se pes otočil a spatřil, že měl na zádech Jin Linga, okamžitě k němu přiběhl, kvůli čemuž Wei WuXian zaječel. Lan WangJi se přesunul před něj zrovna ve chvíli, kdy chtěl Jin Linga hodit na zem.

Duchovní pes se okamžitě zastavil a znovu stáhl ocas mezi nohy. Jazyk nevystrčil jen kvůli tomu, že v tlamě něco měl. Lan WangJi pokročil kupředu, sehnul se, vytáhl mu z mezi zubů útržek látky a předal ho Wei WuXianovi. Vypadalo to jako kousek oděvu. Předtím se tu musel někdo potulovat anebo zkoumat oblast a musel se jevit podezřele, jinak by ten psí štěkot nebyl prosycený nepřátelstvím.

Wei WuXian prohlásil: „Ještě se nedostal daleko. Pojďme za ním!”

A přesto Lan WangJi odpověděl: „To není třeba. Vím, kdo to je.”

Wei WuXian: „Taky to vím. Musela to být stejná skupina lidí, co rozšířila zkazky o hřebenu Xinglu, vypustila chodící mrtvoly, vztyčila labyrintovou formaci a postavila kamenné hrady. A ty šavle. Ale pokud je teď nechytíme, bude otrava je později najít.”

Lan WangJi: „Půjdu po nich. Co ty a Jin Ling?”

Wei WuXian: „Vezmu ho dolů z hřebene Xinglu a usídlím se někde v Qinghe, nedaleko místa, kde jsme se setkali s tím šarlatánem. Tam se setkejme.”

Tempo jejich konverzace bylo nesmírně rychlé. Lan WangJi se odmlčel jenom na chvilku a Wei WuXian dodal: „Jdi. Ještě chvilku a ten člověk uteče. Budu zpět!”

Když Lan WangJi zaslechl ta poslední slova, věnoval mu jeden hluboký pohled a bez dalšího slova odkráčel. Duchovní pes se po něm chtěl znovu vrhnout. A tak Wei WuXian okamžitě zakřičel: „P-p-p-p-počkat! Vezmi si toho psa! Vezmi si ho!!!”

Lan WangJi se musel znovu vrátit. Shlédl na černého duchovního psa. Ten byl příliš vyděšený, aby nějak vzdoroval, a tak jenom ňafal, jak následoval Lan WangJiho. Sem tam se otočil, aby se podíval na Jin Linga. Wei WuXian si z čela otřel pár kapek potu. Když se ještě jednou podíval na shluk bílých hradů, znovu Jin Linga sebral a začal scházet z hřebene Xinglu.

V té chvíli už bylo téměř šero. S chlapcem na zádech a oba pokrytí hlínou se jim od kolemjdoucích dostalo velké pozornosti. Wei WuXian se vrátil na ulici, kde ho Jin Ling proháněl se svým psem, a našel tam hostinec. Za peníze, co vytáhl z Lan WangJiho, koupil dvoje nové šaty a pronajal si pokoj. Nejdřív Jin Lingovi sundal jeho sektovní róbu, co po pohřbení v hlíně byla pomačkaná, a pak mu sundal boty. Najednou se vším přestal.

Na dolní části nohy to vypadalo, jako kdyby tam měl Jin Ling stinnou oblast. Dřepl si a vyhrnul chlapci kalhoty a zjistil, že to není stín, ale černá modřina. A nebyla to modřina, co vzešla ze zranění, byla to Značka kletby.

Značka kletby byla označení kořisti nějaké zlé bytosti. Pokud se objevila na těle, znamenalo to, že člověk urazil něco s nesmírnou záští. Pokud to po sobě zanechalo značku, za každou cenu si to člověka našlo. Možná za dlouho a možná dneska večer. Následky se různily od ztráty označené tělesné části až po prostou smrt.

Jin Lingovi zčernala celá noha a ta modřina se pořád roztahovala vzhůru. Wei WuXian ještě neviděl Značku kletby, co by měla tak intenzivní odstín černi a co by pokrývala tak velkou oblast. Čím déle se na to díval, tím se tvářil vážněji. Položil Jin Lingovi nohy a rozvázal mu spodní prádlo. Ulevilo se mu, až když spatřil, že hruď a břicho měl čisté, ještě neovlivněné Značkou kletby.

V této chvíli Jin Ling otevřel oči.

Chvíli byl zmatený. Jelikož byl nahý a bylo mu chladno, hned se vzpamatoval. Okamžitě vstal a zařval se zrudlou tváří: „C-c-c-co to děláš?!”

Wei WuXian se zašklebil. „Ach hej, jsi vzhůru.”

Jin Ling se jevil, jako kdyby zakusil velký šok, zavřel si předek spodního prádla a schoulil se do rohu postele. „Co chceš?! Kde je moje oblečení?! Kde je můj meč?! Kde je můj pes?!”

Wei WuXian promluvil: „Zrovna jsem tě chtěl obléct.”

Jeho výraz a tón byl stejně laskavý jako tón babičky, co chtěla obléknout kabát svému vnukovi. Jin Ling se s rozcuchanými vlasy opřel o zeď. „Já nejsem ustřižený rukáv!!!”

Wei WuXian se rozzářil. „Jaká náhoda— já jsem!!!”

Jin Ling se chopil meče, co ležel vedle postele, tak kurážně, že se zdálo, že kdyby se Wei WuXian ještě o krok přiblížil, že by ho zabil a pak spáchal sebevraždu, aby dokázal svou nevinnost. Wei WuXianovi se konečně podařilo přestat smát.

„Proč jsi tak vyděšený? Byl to jenom žert! Strávil jsem takového úsilí, abych tě vykopal ze zdi a ty mi ani nepoděkuješ.”

V celém tom zmatku si Jin Ling pročesal rukou své rozcuchané vlasy, takže vypadaly trochu slušněji, a pokračoval v zuření: „Kdyby nebylo toho, jen kvůli tomu, že ses opovážil ze mě sundat oděv, b-b-bych tě tisíckrát zabil!”

Wei WuXian: „Prosím ne. Umřít jednou už bylo beztak dost bolestné. No tak, no tak. Polož meč.”

Jin Ling s popleteným výrazem udělal, jak mu bylo řečeno, a složil meč.

Když hráli Dotazování, Jin Lingova duše sice opustila jeho tělo a on si toho moc nepamatoval, ale v tom zamlžení mysli věděl, že to byl tento člověk před ním, co jej vykopal a snesl z hory. Poté, co ho to pohřbilo do zdi, byl chvíli při vědomí a v nitru mu kypěl strach a zoufalství. A přesto vážně nečekal, že člověk, co jej od tohoto strachu a zoufalství osvobodí, bude tento člověk, kterého nenáviděl od první chvíle, co se setkali. Barva tváře se mu měnila od bílé po rudou. Také cítil závrať a bylo mu trapně, myšlenky měl pořád rozhozené. Najednou očima zamířil k oknu a šokovalo jej, když spatřil, že nebe už bylo tmavé a poseté sem tam nějakou hvězdou.

Wei WuXian se náhodou sehnul, aby sebral to nové oblečení, co spadlo na zem. Jin Ling seskočil z postele, nasadil si boty, popadl svůj kabátec a vyběhl z pokoje.

Wei WuXian si původně myslel, že když si prošel tolika věcmi, že chvíli pravděpodobně zůstane apatický. Kdo mohl vědět, že mladí byli tak energičtí, neboť zmizel v dálce jako závan větru. Vzpomněl si na tu Značku kletby, co nebyla žádná maličkost, a rychle zakřičel: „Kvůli čemu utíkáš?! Vrať se!”

Jin Ling běžel, zatímco si oblékal svou ušpiněnou, pomačkanou sektovní róbu. „Nechoď za mnou!” Běžel, jako kdyby létal, a po pár dlouhých krocích vyšel z hostince. Po pár blocích pronásledování ho Wei WuXian vlastně ztratil.

Po chvilce pátrání se snesl soumrak a i na ulicích bylo méně lidí. Wei WuXiana to celkem podráždilo. „Zatraceně. Jak to dítě může provést něco takového?!”

Zrovna když to chtěl vzdát, z místa před ním, na dalekém konci ulice, se ozval rozhněvaný hlas mladého muže. „Řekl jsem ti jenom pár slov a ty ses vypařil. Co jsi nějaká mladá milenka? Ta tvoje prudká povaha je horší a horší!”

Jiang Cheng.

Wei WuXian okamžitě vklouzl do vedlejší uličky. Za vteřinu se ozval i Jin Lingův hlas: „Už jsem se vrátil a nic mi není, ne? Přestaň mě sekýrovat!”

Vypadalo to, že Jin Ling nepřišel do Qinghe sám.

No, nebylo se čemu divit. Posledně na hoře Dafan s ním byl Jiang Cheng, aby mu pomohl, tak proč by nepřišel i tentokrát? Ale když o tom tak teď přemýšlel, zdálo se, že se ti dva ve městě Qinghe pohádali, a proto se Jin Ling vydal na hřeben Xinglu sám. Tak spěšně utekl pravděpodobně proto, že mu Jiang Cheng pohrozil, že mu něco udělá, když se nevrátí před setměním nebo něco takového.

Jiang Cheng: „Nic ti není? Vypadáš, jako kdyby ses vyválel v zablácené strouze, a to říkáš, že ti nic není! Nemyslíš si, že je ostuda nosit uniformu své sekty? Pospěš si zpět a převleč se do něčeho jiného! Mluv. Na co jsi narazil dneska?”

Jin Ling netrpělivě odpověděl: „Už jsem řekl, že jsem na nic nenarazil. Zakopl jsem a byla to ztráta času. Au!” Zakřičel: „Takhle mě netahej! Nejsem tříleté děcko!”

Jiang Cheng promluvil nevlídným tónem: „To si myslíš, že už tě nemůžu ukáznit? Já ti něco povím, i kdyby ti bylo třicet, stejně tě budu moct odtáhnout. Pokud se příště opovážíš pobíhat kolem, aniž bys mi něco řekl, čeká na tebe bič!”

Jin Ling: „Šel jsem sám právě proto, že jsem nechtěl, aby mi někdo pomáhal nebo mě ukázňoval.”

Wei WuXian to zvážil: Nic jiného nevím, ale Jiang Cheng měl celkem pravdu, když Jin Lingovi vyhuboval, že měl povahu jako mladá milenka.

Jiang Cheng: „Tak co teď? Co jsi chytil? Kde je duchovní pes, co ti strýček dal?”

Lan Zhan ho zahnal do nějakého nahodilého koutku. Zrovna když si to Wei WuXian pomyslel, z druhé strany uličky se ozvala dvě známá štěknutí.

Wei WuXianovo chování se hned změnilo. Nohy se mu pohybovaly samy od sebe a on vyběhl ven, jako kdyby ho pronásledovaly otrávené šípy. Černý duchovní pes přisprintoval z druhého konce, proběhl kolem Wei WuXiana a vrhl se k Jin Lingovým nohám. S láskou jej ometal svou oháňkou.

Když se tu ten pes objevil, znamenalo to, že Lan WangJi už chytil toho člověka, kdo špehoval v blízkosti kamenných hradů, a šel na místo setkání, na kterém se dřív dohodli. Ale v této chvíli Wei WuXian neměl čas přemýšlet o takových věcech.

Jak běžel, náhodou skončil přímo před Jiang Chengem, Jin Lingem a skupinou ostatních učedníků ze sekty Jiang.

Obě strany zůstaly chvíli bez hnutí a pak se Wei WuXian v tichosti otočil a prchl.

Podařilo se mu urazit jenom krátkou vzdálenost, když zaslechl zvuk praskání a kolem jeho noh se ovinul fialový elektrický proud, jako kdyby to byl had. Jeho tělem se od pat až k hlavě prohnala otupělost a bolest a když ho zezadu potáhli, okamžitě spadl. Pak ho někdo zvedl za zadní část límce. Wei WuXian se okamžitě pokusil najít měšec na uzavření duchů, ale ten člověk jej popadl dřív než on.

Jiang Chen jej stále držel a přešel pár kroků k nejbližšímu podniku a rozkopl dřevěnou západku, která už byla z půlky zasunutá.

Majitel se připravoval, že podnik na noc zavře. Když viděl, že dveře najednou rozkopl mladík v nóbl oblečení a pochmurnou tváří, vešel dovnitř s někým v ruce a vypadal, jako kdyby tu oběť hodlal tady vykuchat, byl tak vyděšený, že nemohl mluvit. Šel k němu učedník a zašeptal mu pár vět do ucha. Když mu vtiskli pár stříbrných do rukou, majitel rychle utekl do zázemí síně a už se nevrátil. Bez dalších instrukcí se učedníci ze sekty Jiang okamžitě rozptýlili zevnitř ven tak, aby se dovnitř nemohlo nic dostat, ani zevnitř uniknout.

Jin Ling stál stranou, zdálo se, že chtěl říct pár věcí, ale na to byl v příliš velkém šoku. Jiang Cheng se na něj nasupil. „O tebe se postarám později. Zůstaň tu!”

Za celou svou paměť až do teď Jin Ling na tváři Jiang Chenga nikdy neviděl takový pohled. Tento jeho strýček, co od raného věku vedl prominentní sektu Jiang z Yunmengu, byl vždycky chladný a ponurý. Když mluvil, nebyl ochoten mít smilování, nebo dělat něco dobrého. A přesto zrovna teď byly jeho oči znepokojivě intenzivní, i když se velmi snažil potlačit zbytečné výrazivo v tváři.

Ačkoli byla jeho tvář vždycky podmračená a poznačená arogancí a satyrou, zdálo se, jako kdyby každý její kousek oživl. Bylo obtížné rozhodnout, jestli to byla mstivá zášť, nepochopitelná nenávist nebo nepříčetná extáze.
--------------------------------------------

~ Ajajaj, je dobře nebo špatně, že se dostal do rukou Jiang Chengovi? A kde je kruci Lan WangJi, když ho potřebuje... ~ 

~ Jen připomínám, že ještě nebylo nikde výslovně řečeno, že mladý pán Mo je vlastně Wei WuXian (tedy jeho duše, co se zabydlela v těle nabídnutém v zakázaném rituálu). Takže nikdo "oficiálně" neví, že je Patriarcha YiLingu zpět. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>