GDC - kapitola 24

Kapitola 24 – Zášť (2)

Jiang Cheng dodal: „Půjč mi svého psa.”

Jin Ling se vytrhl z omráčení. Chvíli váhal a zapískal, teprve když mu Jiang Cheng věnoval dva bleskově ostré paprsky z očí. Pes několika skoky přiběhl. Wei WuXian s tělem tak ztuhlým jako železný plát se mohl nechat akorát vláčet kupředu, kráčel po krocích.

Jiang Cheng si našel prázdnou místnost, hodil dovnitř Wei WuXiana a zavřel za sebou dveře. Pes je následoval dovnitř a sedl si u dveří. Wei WuXian měl na něj oči pevně upřené v obavě, že v dalším možném okamžiku proti němu vyrazí. Když si vzpomněl, jak ho za takovou chvilku zvládl, v duchu vykřikl, že Jiang Cheng vážně věděl, jak se s ním nejlépe vypořádat.

Mezitím si Jiang Cheng pomalu sedl za stůl a nalil si šálek čaje.

Chvilku nikdo nepromluvil ani slovo. Šálek čaje byl stále horký, až z něj stoupala pára. Aniž by Jiang Cheng byť jen usrkl, hodil jej na zem.

Jiang Cheng na tváři vysekl strohý úsměv. „...Nemáš mi co říct?”

Jak Jiang Cheng vyrůstal, viděl Wei WuXianův hrozný stav mnohokrát, jak utíkal před psy. Ostatní by mu možná věřili, kdyby to zapřel, ale před někým, kdo ho znal tak důkladně, bylo nemožné se dohadovat. Tohle byla překážka, která se překonávala hůř než Zidian.

Wei WuXian odpověděl upřímným tónem: „Nevím, co ti mám říct.”

Jiang Cheng zašeptal: „Ty se vážně nepoučíš, co?”

Odedávna byla jejich konverzace plná namítání a dohadování. Wei WuXian bez přemýšlení vyhrkl: „Ani ty jsi nijak nepokročil...”

Jiang Cheng se z hněvu zasmál. „Jistě, tak se podíváme, který z nás neudělal žádný pokrok.”

Zůstal sedět u stolu a panovačně zakřičel. Pes se okamžitě postavil!

I jenom to, že s ním byl Wei WuXian v jedné místnosti, stačilo na to, že se nervózně potil. Když viděl, že ani ne za sekundu byl ten velký, vrčící pes hned u něj, v uších neslyšel nic než jeho tiché vytí a celé tělo mu zdřevěnělo. Zapomněl na hodně ze svých raných let, kdy se toulal po ulicích. Jediné, na co si pořád vzpomínal, byla hrůza, co cítil, když jej pronásledovali psi, a řezavá bolest zubů a drápů zatínajících se do jeho masa. Strach, co měl zasazený hluboko v nitru, se nedal překonat nebo vymazat bez ohledu na to, jak se snažil.

Jiang Cheng se na něj najednou úkosem podíval. „Čí jméno jsi to zavolal?”

Wei WuXian byl tak rozrušený, že si nedokázal vybavit, jestli vůbec volal něčí jméno nebo ne. Podařilo se mu vzchopit, až když Jiang Cheng rozkázal psovi, aby ustoupil. Po chvilce váhání Wei WuXian náhle odvrátil hlavu. Naopak Jiang Cheng se zvedl ze svého místa. U pasu měl připevněný bič. S jednou rukou na něm se sehnul, aby se Wei WuXianovi podíval do tváře. Po odmlce se narovnal a zeptal se: „Když už jsme u toho, od kdy máš k Lan WangJimu tak blízko?”

Wei WuXian okamžitě pochopil, čí jméno bezděky volal.

Jiang Cheng se hrozivě usmál. „Vážně to je celkem podivné, jak dalece zašel, aby tě na hoře Dafan ochránil.”

Za okamžik se opravil: „Ne. Nebyl jsi to nutně ty, koho Lan WangJi chránil. Sekta Lan z Gusu přece jenom nemohla zapomenout, co jsi s tím svým věrným psem provedl. Jak by mohl člověk, kterého tak oslavují pro jeho spravedlnost, tolerovat někoho jako ty? Možná se zná s tímhle tělem, co jsi ukradl.”

Jeho slova byla krutá a zlověstná. Každá věta se navenek zdála dobře míněná, ale byla vlastně ponižující.

Wei WuXian to už nemohl dál vydržet: „Dávej si pozor na jazyk.”

Jiang Cheng odpověděl: „Nikdy mě nic takového nezajímalo, nevzpomínáš?”

Wei WuXian se mu posmíval: „No jasně.”

Jiang Cheng si odfrkl. „Takže ty si myslíš, že máš právo mi říkat, abych si dával pozor na jazyk? Vzpomínáš si na to ještě? Posledně na hoře Dafan. Dával sis pozor na jazyk, když jsi mluvil s Jin Lingem?”

Wei WuXianovi ztuhla tvář.

Jiang Cheng znovu nabyl v konverzaci navrch a tvářil se spokojeně. Ušklíbl se. „'Předpokládám, že nemáš matku, co by tě to naučila'. Ty vážně víš, kde to bolí nejvíc, co? Člověk, kvůli kterému Jin Linga za jeho zády takhle kritizují, není nikdo jiný než ty. Jsi celkem zapomnětlivý starý muž, co? Zapomněl jsi, co jsi řekl a co jsi slíbil? Vzpomínáš si tedy ještě, jak zemřeli jeho rodiče?!”

Wei WuXian okamžitě zvedl hlavu. „Nezapomněl jsem! To jenom, že...”

A přesto nedokázal najít ta správná slova, co by řekl.

Jiang Cheng ho přerušil: „Je to jenom co? Nedokážeš to říct? Neboj se, můžeš se vrátit zpět na Lotosové molo a vymlouvat se, zatímco budeš klečet před hrobem mých rodičů.”

Wei WuXian se uklidnil a co nejrychleji pátral po způsobu, jak se z této situace dostat. Ačkoli vždycky snil o tom, že se ještě jednou vrátí na Lotosové molo, nechtěl se vrátit do toho nynějšího zničeného.

Najednou bylo slyšet, jak se přiblížily uspěchané kroky, a někdo nahlas zabušil na dveře. Zvenku zakřičel Jin Ling: „Strýčku!”

Jiang Cheng zvedl hlas: „Copak jsem ti neřekl, abys zůstal na místě? Proč jsi sem přišel?”

Jin Ling: „Strýčku, musím ti říct něco vážně důležitého.”

Jiang Cheng: „Pokud to je něco důležitého, proč ses nerozhodl promluvit, když jsem tě káral?”

„Nechtěl jsem to říct přesně proto, že jsi mě neustále káral! Budeš poslouchat nebo ne? Pokud ne, tak to prostě neřeknu!” odpověděl Jin Ling naštvaným hlasem.

Jiang Cheng otevřel dveře se soptícím výrazem na tváři. „Řekni mi a pak vypadni!”

Jakmile se dřevěné dveře otevřely, Jin Ling nakročil dovnitř. Už se převlékl do čisté bílé uniformy. „Vážně jsem dneska narazil na něco nepříjemného. Myslím, že jsem možná naběhl na Wen Ninga!”

Jiang Chengovi zacukalo v obočí. S nepřátelským výrazem hned položil ruku na meč. „Kde? Kdy?!”

Jin Ling mu řekl: „Bylo to dneska odpoledne. Zhruba deset mil na jih odtud je sešlý dům. Šel jsem tam, protože jsem slyšel, že se tam dělo něco podivného, ale kdo mohl vědět, že se uvnitř skrývala zběsilá mrtvola.”

Jin Lingova slova zněla celkem uvěřitelně. Ale Wei WuXianovi to všechno znělo jako nesmysl. Přesně věděl, kde byl Jin Ling dneska odpoledne. Navíc pokud se Wen Ning skryl, nebylo možné, aby jej junior našel tak snadno, pokud ho on sám naschvál nepovolá.

Jiang Cheng: „Proč jsi to neřekl dřív?!”

Jin Ling: „Nebyl jsem si jistý. Ta mrtvola se pohybovala vážně rychle a jakmile jsem vstoupil dovnitř, utekla. Viděl jsem jen rozmazanou siluetu. Ale slyšel jsem řinčení řetězů jako na hoře Dafan, a proto jsem měl podezření, že by to mohl být on. Kdybys mě takhle nevyhuboval, řekl bych ti to hned, jen co jsem se vrátil. Pokud uteče a ty ho nechytíš, pak to bude kvůli té tvojí popudlivosti a ne kvůli mně.” Pořád se chtěl podívat dovnitř, ale Jiang Cheng byl tak rozhněvaný, že třískl dveřmi jemu přímo do tváře. Ačkoli Jiang Cheng zavřel dveře, zakřičel: „Vypořádám se s tebou později. Ztrať se!”

Jin Ling odpověděl akorát „ach” a jeho kroky se vytratily v dálce. Když Wei WuXian viděl, že se Jiang Cheng otočil, okamžitě nasadil směsici výrazů, co říkaly „jsem v takovém šoku”, „odhalili mé tajemství” a „co teď budu dělat, když Wen Ninga našli”. Jin Ling byl vlastně celkem chytrý. Věděl, že Jiang Cheng nenáviděl Wen Ninga víc než cokoli jiného, a tak ze svých předchozích znalostí vytvořil tak hladkou lež.

Jiang Cheng věděl, že Patriarcha YiLingu a Zádušní generál se často objevovali spolu, takže už měl své podezření, že je Wen Ning v okolí. Když slyšel Jin Linga, už byl téměř přesvědčený a Wei WuXianův výraz ho přesvědčil ještě víc. Kromě toho kdykoli zaslechl zmínku o Wen Ningovi, vybuchl hněvem. Jak o tom mohl stále pochybovat s očima zaslepenýma záští? Kvůli tomu nepřátelství, co mu narůstalo v hrudi, skoro vybuchl. Švihl svým bičem, zasáhl zemi vedle Wei WuXiana a promluvil se zaťatými zuby: „Ty toho svého poslušného psa vážně bereš všude, co?!”

Wei WuXian promluvil: „Je už dávno mrtvý a já jsem také jednou zemřel. Co jiného chceš?!”

Jiang Cheng namířil bičem na něj. „A co? Moje nenávist přetrvá, i kdyby zemřel tisíckrát! Tehdy nezahynul. Velmi dobře! Dneska ho zničím, svýma vlastníma rukama. Hned teď ho spálím a rozpráším jeho popel přímo tobě před očima!”

Třískl za sebou dveřmi a kráčel k hlavní síni. Rozkázal Jin Lingovi: „Ty na něj dávej dobrý pozor. Nevěř a neposlouchej nic, co říká! Ať nevydá ani hlásku. Jestli se opováží zapískat nebo zahrát na flétnu, nejdřív mu zacpi pusu. Pokud to nebude fungovat, prostě mu uřízni ruku nebo jazyk!”

Wei WuXian věděl, že Jiang Cheng ta slova řekl, aby je obzvláště on slyšel, vyhrožoval mu, aby nic nedělal. Jiang Cheng ho s sebou nevzal, aby nevyužil té příležitosti a nepokusil se Wen Ninga ovládnout.

Jin Ling odpověděl nonšalantním tónem: „Já vím. Samozřejmě na něj dám pozor. Strýčku, proč ses zavřel uvnitř spolu s tím zatraceným ustřiženým rukávem? Co udělal tentokrát?”

Jiang Cheng odpověděl: „Tohle není otázka, na kterou by ses měl ptát. Nezapomeň na něj žádně dávat pozor. Pokud se vrátím a zjistím, že zmizel, rozhodně ti zlomím nohu!” Po pár otázkách ohledně přesné lokace odešel s půlkou učedníků a šel se honit za neexistujícím Wen Ningem.

Po chvilce čekání se Jin Lingův arogantní hlas dostal skrz: „Ty se jdi postavit támhle. Ty, jdi počkat stranou. Vy všichni jděte stát před hlavním vchodem. Já jdu dovnitř a setkám se s ním.”

Žádný z učedníků se neodvažoval neposlechnout. Za krátko se dveře znovu otevřely a Jin Ling strčil hlavu dovnitř, těkal očima po místnosti. Wei WuXian se posadil zpříma. Jin Ling si přiložil prst ke rtům, v tichosti šel dovnitř, položil ruku na Zidian a pak něco zašeptal.

Zidian mohl pracovat, jenom když poznal svého majitele. Jiang Cheng mu pravděpodobně dovolil poznat Jin Linga. Elektrický proud okamžitě vyprchal a proměnil se na stříbrný prsten se zasazeným fialovým kamenem, co ležel na Jin Lingově světlé dlani.

Jin Ling řekl tichým hlasem: „Pojďme.”

Po těch nesmyslných rozkazech byli učedníci ze sekty Jiang z Yunmengu rozeseti všude možně. Ti dva potají prolezli oknem a přelezli zeď. Jak opustili podnik, bez hlesu sprintovali pryč. Jak vběhli do lesa, Wei WuXian za sebou zaslechl něco divného. Když se otočil, skoro ho to k smrti vyděsilo. „Proč jde taky s námi?! Řekni mu, ať jde pryč!”

Jin Ling dvakrát zapískal a pes vyplázl svůj dlouhý jazyk. Tiše kňučel, jeho špičaté uši se mu třásly a on sklíčeně odběhl. Jin Ling se pohrdlivě ušklíbl. „Tak ztracený případ. Víla nikdy nekouše. Jenom vypadá děsivě. Je to duchovní pes vycvičený, aby kousal jen zlé bytosti. Vážně sis myslel, že to je jen obyčejný pes?”

Wei WuXian: „Počkat. Jak jsi ho to nazval?”

Jin Ling: „Víla. Jeho jméno.”

Wei WuXian: „Ty jsi pojmenoval psa takhle?!”

Jin Ling sebejistě odpověděl: „Co je na tom jméně špatného? Když byl malý, byl úplně jako malá víla. Když teď vyrostl, už mu tak nemůžu říkat.”

Wei WuXian odmítl: „Ne. Ne. Ne. To není o tom, jestli je malý nebo ne! ...Kdo tě kruci naučil takové pojmenovávání?!”

Bezpochyby to musel být jeho strýc. Jiang Cheng měl v minulosti taky pár štěňat. Jména, co vybral, byly něco jako „Jasmína”, „Princezna”, „Láska” a tak dál, což znělo jako jména drahých dívek v bordelech.

Jin Ling pokračoval: „Skuteční muži se nezajímají o takové maličkosti. Proč zdůrazňuješ takové detaily? Dobrá! Přestaň. Když jsi teď urazil mého strýčka, jsi teď už napůl mrtvý. Teď tě nechám jít. Jsme vyrovnaní.”

Wei WuXian se zeptal: „Víš, proč mě tvůj strýček chce?”

Jin Ling odpověděl: „Jo. Věří, že jsi Wei WuXian.”

Wei WuXian si pomyslel: Tentokrát už to není jen pouhé podezření. Má správnou osobu. Zeptal se znovu: „A co ty? Taky si to myslíš?”

Jin Ling: „Není to poprvé, co strýček udělal něco takového. Nikdy nikoho z těch lidí nepustil, i když bylo možné, že chytil špatného člověka. Ale pokud Zidian nedokázal vytáhnout tvého ducha, prostě budu věřit, že nejsi on. Kromě toho nebyl ustřižený rukáv, ale ty ses dokonce opovážil obtěžovat...”

Se znechuceným pohledem umlkl, než zmínil, koho Wei WuXian obtěžoval, a zamával rukou, jako kdyby odháněl mouchy. „Každopádně od teď už nemáš se sektou Jin z Lanlingu nic co do činění! Pokud se do toho hodláš znovu vrhnout, ne že si najdeš někoho z mé sekty! Jinak to nenechám jen tak!”

Když Jin Ling domluvil, otočil se k odchodu. Po pár krocích se na něj znovu otočil. „Co tady pořád děláš? Jdi. To čekáš, až tě strýček přijde znovu chytit? Já ti něco řeknu – nemysli si, že ti budu vděčný jen proto, že jsi mě zachránil. A ani nečekej, že řeknu něco trapného.”

Wei WuXian si založil ruce za zády a přišel k němu. „Mladý muži, během života jsou dvě trapné fráze, které člověk musí říct. Za každou cenu.”

Jin Ling se zeptal: „Jaké dvě?”

Wei WuXian odpověděl: „Děkuju a Promiň.”

Jin Ling se mu posmíval: „Co mi může někdo provést, když to neřeknu?”

Wei WuXian: „Jednou ta slova řekneš v slzách.”

Jin Ling předstíral odplivnutí. Zrovna když na něj Wei WuXian najednou promluvil: „Promiň.”

Jin Ling se zarazil: „Cože?”

Wei WuXian: „Omlouvám se za to, co jsem ti řekl na hoře Dafan.”

Nebylo to poprvé, co Jin Lingovi někdo řekl, že „nemá matku, co by jej poučila”, ale bylo to poprvé, co se mu někdo tak vážně omluvil. Při tom „promiň”, co mu strčil přímo do tváře, nevěděl proč, ale najednou se cítil trochu nervózně.

Divoce kolem sebe rozhazoval pažemi. „To nic. Stejně jsi nebyl první, kdo to řekl. Je pravda, že nemám matku, co by mě poučila. Ale kvůli tomu nebudu horší než ostatní! Vlastně ti otevřu oči a ukážu ti, že jsem mnohem silnější než vy všichni!”

Wei WuXian se usmál. Zrovna když chtěl promluvit, jeho výraz se najednou změnil. „Jiang Chengu? Ty!”

Jin Ling se už cítil provinile, neboť ukradl Zidian a nechal Wei WuXiana jít. Když to jméno zaslechl, protočil se kolem. Wei WuXian využil té příležitosti, udeřil Jin Linga do krku hranou ruky. Položil Jin Linga na zem, vyhrnul mu spodní lem nohavic a zkontroloval Značku kletby na jeho noze. Vyzkoušel pár metod, ale kvůli žádné nijak nevybledla. Po chvilce si povzdechl s vědomím, že to bude těžké.

Ale ačkoli bylo pár značek kleteb, co nedokázal odstranit, mohl je přenést na vlastní tělo.

Jin Ling se po chvilce pomalu probral. Rukou se dotkl krku, pořád cítil trochu bolesti. Byl tak nahněvaný, že okamžitě vyskočil a vytasil meč. „Jak se opovažuješ mě uhodit! Dokonce ani můj strýček mě nikdy neuhodil!”

Wei WuXian vykřikl: „Vážně? Copak pořád neříká, že ti zláme nohy?”

Jin Ling supěl: „To jenom říká! Ty zatracený ustřižený rukáve, co po mě vůbec chceš? Já...”

Wei WuXian mu zakryl tvář a zakřičel Jin Lingovi za záda: „Ach! HanGuang-June!”

Jin Ling se víc děsil Lan WangJiho než svého strýčka. Jeho strýc byl přece jenom z jeho vlastního klanu, ale HanGuang-Jun byl z jiného. Celý vyděšený okamžitě prchl a za běhu křičel: „Ty zatracený ustřižený rukáve! Nechutný maniaku! Tebe si zapamatuju! Tohle ještě neskončilo!”

Wei WuXian se za ním smál tak moc, že nemohl dýchat. Když Jin Ling zmizel v dálce, na hrudi ho dusně škrábalo a po chvíli kašlání se mu konečně podařilo se přestat smát. Teprve pak měl čas přemýšlet.

Wei WuXiana vzal Jiang FengMian domů, když mu bylo devět.

Většinu vzpomínek z té doby už měl rozmazanou. A přesto si to Jin Lingova matka, Jiang YanLi, všechno pamatovala a dokonce mu řekla pár historek.

Řekla, že když se její otec doslechl o tom, že oba jeho rodiče zemřeli v bitvě, snažil se najít dítě, co po sobě zanechali jeho dávní přátelé. Po chvíli pátrání konečně našel v Yilingu dítě. Když se poprvé setkali, Wei WuXian klečel na zemi a jedl ovocné slupky, co někdo hodil na zem.

Zima a jaro v Yilingu byly celkem chladné, a přesto mělo to dítě na sobě jen tenkou vrstvu. Kolena už měl potrhaná a na nohou měl dvě různé boty, co mu vůbec neseděly. Jak koukal na zem a hledal ovocné slupky, Jiang FengMian na něj zavolal. Pořád si vzpomínal, že měl ve jménu „Ying”, takže zvedl hlavu. Ačkoli měl obě tváře rudé a popraskané od chladu, stejně se usmíval.

Jiang YanLi řekla, že se narodil s usměvavou tváří. Bez ohledu na to, jaké neštěstí se stalo, nelpěl na něm; bez ohledu na to, v jaké situaci byl, byl šťastný. Ačkoli to znělo trochu necitelně, vážně to nebylo špatné.

Jiang FengMian mu dal kousek melounu a Wei WuXian ho nechal, aby ho vzal s sebou. Tehdy bylo i Jiang Chengovi kolem osmi či devíti let. Na Lotosovém molu choval pár štěňátek, aby si s nimi hrál. Když Jiang FengMian zjistil, že se Wei WuXian nesmírně bojí psů, navrhl, aby Jiang Cheng poslal psy pryč. Jiang Cheng se vážně zdráhal. Dostal záchvat vzteku, když rozbíjel všechno kolem, nasupil se a vyplakal se a pak konečně poslal psy pryč.

Ačkoli kvůli tomu dlouho choval vůči Wei WuXianovi nepřátelství, když se sblížili, začali spolu provádět neplechy. Kdykoli naběhl na psy, Jiang Cheng je odehnal a pak se Wei WuXianovi pořádně vysmál, protože skočil na strom.

Vždycky si myslel, že Jiang Cheng bude na jeho straně a Lan WangJi na té opačné. Nikdy ho ani nenapadlo, že to dopadne tak jinak.

Wei WuXian kráčel k místu, kde se on a Lan WangJi měli setkat. Nikdo nechodil v mdlém světle, co v noci problikávalo. Aniž by se musel rozhlížet, na konci ulice stála postava v bílé róbě. Stála bez pohybu s hlavou nízko svěšenou.

Než Wei WuXian vyloudil nějaký zvuk, Lan WangJi vzhlédl a spatřil ho. Po chvilce váhání k němu přišel s pochmurným výrazem.

Wei WuXian nevěděl proč, ale bezděky udělal krok vzad.

V koutcích Lan WangJiho očí skoro viděl šarlatové linky krve. Musel přiznat... že Lan WangJiho tvář vážně vypadala celkem děsivě.
--------------------------------------------


~ Jeden lhář lepší než druhý, Jiang Cheng pořádně naletěl... ~

~ Ovšem Jin Ling ani zdaleka nemá na mistra lhářů Wei WuXiana. ~

~ A příště nás čeká krize s Lan WangJim.  ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>