GDC - kapitola 21

Kapitola 21 – Spokojenost (3)

Wei WuXian odpověděl: „Hm, takže tam je zlá bytost, co pojídá lidi?”

Jelikož slyšel přinejmenším tisíce takových legend a zabil přinejmenším stovky takových bytostí vlastníma rukama, přišlo mu to celkem nudné. Šarlatán pokračoval, hlas se mu zvyšoval a klesal: „Správně! Říká se, že v lese kolem toho hřebenu je lidožravý hrad, kde žijí netvoři, co se krmí lidmi. Netvoři sežerou každého, kdo se vypraví dovnitř, a nenechají po něm jedinou kůstku. Nenašla se žádná těla – nebylo jediné výjimky! Je to děsivé, že?”

Nebylo divu, že sem přišel i Jin Ling. Na hoře Dafan nedokázal potlačit tu dušežravou bohyni, a tak rozhodně přišel pro tohoto netvora na hřebeni Xinglu. Wei WuXian vykřikl: „No ano, děsivé! Ale pokud po nich nic nezůstalo a nenašla se žádná těla, jak se ví, že je snědli?”

Po odmlce šarlatán odpověděl: „Samozřejmě to někdo viděl.”

Wei WuXian vyjádřil svůj obdiv: „Ale copak jsi předtím neřekl, že každého, kdo se vypraví dovnitř, sežerou a nenechají po něm jedinou kůstku, bez výjimky? Tak kdo mohl pro všechno na světě začít s touto legendou? Jak mocný by ten člověk musel být, aby přežil a mohl vyprávět o takové scéně?”

„...” Šarlatán, „tak se ta legenda povídá. Jak to mám vědět?”

Wei WuXian: „Tak víš, kolik těch lidí na hřebenu Xinglu snědli? Kdy je snědli? Jejich věk? Jejich pohlaví? Jak se jmenovali? Kde žili?”

Šarlatán: „Nevím.”

Wei WuXian: „Všeználek z Qinghe? Hm?”

Šarlatán rozzuřeně vzal svůj košík. „V legendách takové informace nejsou!”

Wei WuXian se zasmál. „Ne, ne, ještě nechoď. Dovol mi se zeptat na něco jiného. Je ten hřeben Xinglu součástí kraje Qinghe? Není Qinghe územím sekty Nie? Pokud se kolem hřebene Xinglu vážně potulují netvoři, proč to ignorují?”

Tentokrát šarlatán k jeho překvapení neodpověděl „Já nevím”. Místo toho se mu na tváři objevil náznak pohrdání. „Sekta Nie? Kdyby to byla ta dřívější sekta Nie, rozhodně by to neignorovali. Než by se ta legenda dožila druhého dne, sekta Nie by okamžitě zaútočila na místo, kde se ti netvoři potulují, a to nejráznějším možným způsobem. Ale copak není teď vůdcem té sekty Nie, he, ten kýval?”

Vůdcem sekty Nie býval ChiFeng-Zun, Nie MingJue. Poté, co jeho otec, poslední vůdce sekty, zemřel kvůli tomu, že ho vůdce sekty Wen z Qishanu, Wen RuoHan, rozzuřil k smrti, převzal sektu Nie, ještě než mu bylo dvacet. Všechno prováděl přímo a silou. Také byl zapřísáhlým bratrem ZeWu-Juna (Lan XiChena) a LianFang-Zuna (Jin GuangYaa). Po Tažení proti slunci byla sekta Nie s ním v čele celkem mocná a její vliv dosahoval téměř vlivu sekty Jin z Lanlingu. Ale po odchylce v qi zemřel na veřejnosti a tak dalším v posloupnosti na místo vůdce sekty musel být jeho mladší bratr, Nie HuaiSang.

Wei WuXian se zeptal: „Proč se mu říká kýval?”

Šarlatán: „To neznáš tu historku? Bez ohledu na to, na co se lidé vůdce sekty Nie zeptají, když to neví, nic neřekne; když to ví, příliš se děsí něco říct. Pokud se zeptáš příliš hrubě a nutíš jej k odpovědi, kroutí pořád dokola hlavou a s brekem říká 'nevím, nevím, vážně to nevím!'. Pak druhé žadoní, aby ho nechali být. Není jasné, proč se mu říká kýval?”

Wei WuXian a Nie HuaiSang spolu dřív studovali, takže bylo pár věcí, které by o tomto člověku mohl říct. Nie HuaiSang nebyl nevlídný člověk. Nebylo to tak, že nebyl chytrý, jeho srdce bylo jen upřené na něco jiného a svou chytrost používal na jiné oblasti jako malba na vějíře, hledání ptáků, chození za školu a chytání ryb. Protože jeho nadání v kultivaci bylo vážně chabé, vytvořil si jádro zhruba o osm nebo devět let později než ostatní učedníci stejné generace. Nie MingJue se za svého života často rozčiloval, že jeho bratr nesplňoval jeho očekávání, a tak ho přísně trestal. Navzdory tomu se stejně moc nezlepšil.

Když ho teď jeho starší bratr nechránil a nedohlížel na něj, sekta Nie z Qinghe pod jeho vedením každým dnem upadala. Když Nie HuaiSang vyrostl a obzvláště když se stal vůdcem sekty, často jej trápily záležitosti, v kterých se nevyznal, a všude hledal pomocníky. Obzvláště dva zapřísáhlé bratry jeho bratra. Jeden den šel do Věže Jinling stěžovat si Jin GuangYaovi a druhý den šel do Oblačných zákoutí naříkat před Lan XiChenem. S podporou těchto dvou vůdců sekt Jin a Lan se mu jen stěží podařilo udržet si postavení vůdce sekty.

Když v dnešní době lidé zmínili Nie HuaiSanga, i když nahlas nic neřekli, na tvářích měli napsáno jedno a to samé – budižkničemu.

Jak si Wei WuXian vzpomněl na věci, co se udály, nemohl si pomoct a povzdechl si.

Když se Wei WuXian přestal vyptávat na hřeben Xinglu, stejně šarlatánovi vypomohl tím, že si koupil dvě krabičky růže. Strčil si je do oděvu a kráčel zpět k Lan WangJimu. Ten stále nejevil žádný úmysl, že by ho chtěl požádat, aby mu vrátil měšec. V tichosti kráčeli směrem, který šarlatán naznačil.

Na hřebeni Xinglu byl velký cedrový les a pod stínem stromů byla široká stezka. Po chvilce chůze nenarazili na nic nezvyklého. Nicméně od začátku stejně neměli žádnou velkou naději a přišli sem jen pro jistotu. Pokud by ta místní děsivá legenda byla pravdivá, rozhodně by ty informace byly podrobnější. Na hoře Dafan, kde strašila dušežravá bohyně, bylo snadné zjistit, kde žily oběti a jak se jmenovaly – dokonce i přezdívku A-Yanina snoubence. Ale pokud si šarlatán nebyl jistý jmény a podrobnostmi o obětech, s největší pravděpodobností to byla jen přehnaná povídačka.

Po trochu méně než hodině konečně narazili na překážku. Zepředu přišlo sedm nebo osm postav a potácelo se k nim. Oči měli bílé a měli roztrhané oblečení, vypadali, jako kdyby je měl odfouknout i jen lehký vánek. Při jejich nesmírně pomalé rychlosti bylo snadné spatřit, že to byla skupina chodících mrtvol nejnižší možné úrovně.

Nejenom že tyto druhy mrtvol šikanoval vlastní druh, pokud narazili na mírně silného člověka, jedno kopnutí skolilo celou řadu; pokud se setkali s mírně rychlým dítětem, brzy je předběhlo o několik bloků. I kdyby oběť měla výjimečnou smůlu a vysáli jí pár doušků yangové energie, stejně by na to neumřela. Kromě toho, jak ošklivě ty mrtvoly vypadaly a páchly, nebyly vůbec žádnou hrozbou. A proto pokud se objevily během nočního lovu, většina starších je prostě ignorovala a nechala je pro juniory. To se drželo stejné logiky jako lovit místo krys tygry a pantery.

Když je Wei WuXian viděl kráčet jejich směrem, věděl, že se něco pokazí, a tak se znovu skrčil za Lan WangJiho zády. Jak čekal, když se ty chodící mrtvoly dopotácely zhruba na dvacet metrů od nich, jak spatřily Wei WuXiana, byly tak vyděšené, že se okamžitě otočily k ústupu. Byly tak dvakrát či třikrát rychlejší, než když sem přišly.

Wei WuXian si třel spánky, otočil se a promluvil bojácným hlasem: „Jů, HanGuang-June, jsi tak skvělý! Když tě spatřily, byly tak vyděšené, že hned utekly! Haha.”

Lan WangJi neměl slov.

Wei WuXian do něj se smíchem strčil. „Pojďme, pojďme. Pojďme pryč z tohoto hřebenu. Místní lidé jsou tak klevetiví, že se kvůli těm jejich hubám z pár zbytečných chodících mrtvol stanou nemilosrdní netvoři. Věci jako lidožravý hrad si museli taky vymyslet. Taková ztráta času, nemyslíš?”

Lan WangJi se dal do pohybu teprve po pár dalších šťouchnutích. Než ho Wei WuXian dohnal, z cedrového lesa z dálky se najednou ozvalo divoké zaštěkání.

Wei WuXianův výraz se okamžitě změnil. Rychlostí blesku se přesunul za Lan WangJiho a skrčil se do klubíčka, pažemi si objímal pas.

Lan WangJi: „...Pořád je daleko. Kvůli čemu se schováváš?”

Wei WuXian: „J-j-j-j-j-j-já se nejdřív schovám a pak uvidím. Kde je? Kde je?!”

Lan WangJi chvíli soustředěně naslouchal a pak odpověděl: „Je to Jin Lingův černý duchovní pes.”

Když Wei WuXian zaslechl Jin Lingovo jméno, okamžitě vstal, ale jakmile zaslechl další zaštěkání, zase si dřepl.

Lan WangJi pokračoval: „Pokud duchovní pes takhle štěká, něco se muselo stát.”

Wei WuXian párkrát zasténal, pak s námahou vstal, nohy se mu pořád třásly. „T-t-t-t-t-tak se pojďme podívat!”

Lan WangJi se vůbec nehýbal.

Wei WuXian vykřikl: „HanGuang-June, proč se nehýbeš? Pohni se! Pokud se nepohneš, co budu dělat?!”

Po chvilce ticha Lan WangJi odpověděl: „Nejdřív... mě pusť.”

Ti dva si razili cestu a potáceli se. Ačkoli následovali štěkání psa, akorát dvakrát obkroužili cedrový les. Štěkání duchovního psa se také někdy zdálo blízko a někdy daleko. Jak Wei WuXian celkem dlouho poslouchal to štěkání, konečně si na to tak nějak zvykl. Alespoň přestal při mluvení koktat. „To je tady Labyrintová formace?”

Tuto Labyrintovou formaci rozhodně vytvořil člověk. Před chvílí řekl, že legendy hřebene byly všechno povídačky, ale teď to začínalo být zajímavé.

Po zhruba patnácti minutách štěkání to černého duchovního psa stále neunavilo. Když ti dva přišli na způsob, jak vyjít z labyrintové formace, následovali štěkot. Zanedlouho poté se uprostřed cedrového lesa objevily obrysy strašidelných, kamenných hradů.

Ty hrady byly z šedobílých kamenů, jejich povrch pokrývaly zelené lijány a spadlé listí. Každý z nich byl vytvarovaný do podivné polokoule. Vypadalo to, jako kdyby na zemi bylo pár převrácených velkých misek.

Kdo mohl vědět, že na hřebeni Xinglu byly vážně takové kamenné hrady? Zdálo se, že se ty legendy nakonec neobjevily jen tak zničehonic. Ale bylo těžké říct, jestli tohle byly nebo nebyly lidožravé hrady a jaké bytosti byly uvnitř.

Jin Lingův černý duchovní pes byl vně shluku kamenných hradů. Běhal kolem nich, někdy tiše vrčel a někdy divoce štěkal. Když viděl přicházet Lan WangJiho, ze strachu mírně ustoupil, ale místo aby utekl, štěkal na ně ještě hlasitěji. Pak se podíval ke kamenným hradům a svými předními tlapami hrabal do země.

Wei WuXian se skryl za Lan WangJim a promluvil bolestným hlasem: „Proč pořád nejde pryč...? Kde má páníčka? Proč je jeho pán pryč?!”

Od té chvíle, co štěkot zaslechli, až do teď neslyšeli vůbec nic od Jin Linga, dokonce ani křik o pomoc. Tohoto černého duchovního psa sem musel dovést on a také to musel být on, kdo se prolomil tou Labyrintovou formací. A přesto se zdálo, že se živý člověk prostě jen tak vypařil.

Lan WangJi promluvil: „Pojďme se podívat dovnitř.”

Wei WuXian: „Jak? Nejsou tu dveře.”

Vážně tu nebyly dveře. Šedobílé kameny byly natěsnané k sobě bez místa na dveře nebo okna. Pes vyskočil a zakňučel. Zdálo se, jako kdyby se chtěl zakousnout do cípu Lan WangJiho róby, ale neodvažoval se to udělat. A tak ho obešel a zakousl se místo toho do Wei WuXianova oděvu a táhl ho konkrétním směrem.

Z Wei WuXiana téměř vyletěla duše. Natáhl paže k Lan WangJimu. „Lan Zhane... Lan Zhane, Lan Zhane... Lan Zhane, Lan Zhane, Lan Zhane!!!”

Pes táhl Wei WuXiana a Wei WuXian táhl Lan WangJiho. Pes je vedl půl cesty okolo hradu k jeho zadní části. K jeho překvapení byl ve zdi vchod zhruba velikosti člověka. Tvar byl nepravidelný a na zemi byly roztříštěné kusy kamene, což znamenalo, že se někdo násilím prolomil dovnitř s pomocí magického nástroje. Uvnitř byla příliš velká tma, aby bylo něco vidět kromě rudého světla, co tam mdle zářilo. Pes uvolnil sevření zubů. Párkrát zaštěkal směrem ke vnitřku a bláznivě mával ocasem na ty dva.

Bylo jasné, že Jin Ling musel do kamenného hradu vniknout násilím, ale když vstoupil, něco se mu stalo.

Bichen se sám od sebe na pár centimetrů vytasil. Z čepele meče sálala chladná, světle modrá zář a osvětlovala cestu před nimi. Lan WangJi se sehnul a šel dovnitř jako první. Wei WuXian se kvůli tomu psu skoro zbláznil a také rychle vběhl dovnitř a skoro do něj narazil. Lan WangJi natáhl ruku, aby jej podepřel, a zakroutil hlavou. Buď v nespokojenosti, nebo v neochotné rezignaci.

Ten černý duchovní pes vypadal, jako kdyby je chtěl vážně následovat, a také se snažil vběhnout dovnitř, ale zdálo se, jako kdyby ho venku držela nějaká síla. Ať se snažil sebevíc, nedokázal se prolomit bariérou, a tak se mohl akorát posadit před vchodem a máchat ocasem rychleji a rychleji. Wei WuXian byl tak rád, že si skoro klekl. Stáhl ruku a udělal pár kroků dovnitř. Ten vzdálený odstín modrého světla vycházejícího z meče se v obklopení této temnoty zdál téměř bílý.

Hřeben Xinglu pokrýval vysoký, hluboký les, takže tu bylo celkem mrazivo. A uvnitř kamenného hradu bylo chladněji než venku. Wei WuXian měl na sobě jenom lehký oděv a rukávy a za krkem mu fučel vítr – ten studený pot kvůli psu už oschl. To světlo u vchodu zmizelo, jako kdyby někdo zhasil svíci. Čím hlouběji šli, tím temnější a prostornější to kolem nich bylo.

Strop hradu byl zakulacený. Wei WuXian kopl do pár kamenů na zemi. Slyšel mírnou ozvěnu.

Nakonec to nedokázal dál vydržet a na místě se zastavil. Přitiskl si pravou ruku ke spánku a nakrčil obočí.

Lan WangJi se otočil a zeptal se: „Co se stalo?”

Wei WuXian odpověděl: „...Je to tak hlasité.”

Uvnitř kamenného hradu bylo jen hrobové ticho. Bylo tam ticho jako na hřbitově. Vlastně se zdálo, že se ten samotný hrad podobal hřbitovu.

Ale Wei WuXian zrovna teď v uších slyšel hluk.
--------------------------------------------

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>