GDC - kapitola 18

Kapitola 18 – Zdokonalení (8)

Wei WuXian si ve městě Caiyi koupil hromadu bizarních zařízení a vzal je zpět do Oblačných zákoutí. Když dorazil, o všechno se podělil s učedníky z jiných sekt. Protože Lan QiRen odešel do Qinghe a pár dní teď neměli vyučování, všichni chlapci si hráli v naprostém zmatku a spěchali do Wei WuXianova a Jiang Chengova pokoje, aby tam přespali. Všichni celé noci jedli, pili, zápasili, sázeli a prohlíželi si obrázkové knížky. Během jedné noci Wei WuXian prohrál v kostkách a poslali ho, aby se proplížil z hory a koupil Císařův úsměv. Tentokrát měli všichni konečně šanci uspokojit své chuťové pohárky. Ale druhého dne ještě před úsvitem někdo otevřel dveře místnosti a odhalil učedníky, co byli rozložení v pletenci na podlaze a spali, jako kdyby byli hromada mrtvol.

Zvuk otvíraných dveří vylekal pár lidí. Jak svýma ospalýma očima spatřili ve dveřích Lan WangJiho, okamžitě se probudili. Nie HuaiSang zuřivě strčil do Wei WuXiana, co skončil v pozici s nohama nahoře a hlavou dole. „Bratře Weii! Bratře Weii!”

Po pár šťouchnutích Wei WuXian ospale promluvil: „Kdo? Cítí se na to někdo?! Jiang Chengu? Boj je tu – jako kdybych se tě bál!”

Jiang Cheng včera v noci vypil příliš a hlava ho pořád bolela, jak ležel na zemi se zavřenýma očima. Nahodile něco popadl a hodil to na místo, odkud se ozýval Wei WuXianův hlas: „Zmlkni!”

Ten předmět přistál Wei WuXianovi na hrudi, stránky se rozevřely. Nie HuaiSang se na to podíval a zjistil, že Jiang Cheng hodil po Wei WuXianovi jednu z jeho ceněných ilustrovaných pornografických knih, co už se netiskla. Jak vzhlédl a spatřil Lan WangJiho mrazivý pohled, skoro na místě zemřel. Wei WuXian zamumlal pár vět, přitiskl si knihu k hrudi a šel znovu spát. Lan WangJi vstoupil do místnosti. Jednou rukou popadl Wei WuXiana vzadu za límec, zvedl ho a táhl ho směrem ke dveřím.

Po pár zmatených chvilkách, kdy ho Lan WangJi nesl, se konečně napůl vzbudil. Otočil se. „Lan Zhane, co to děláš?”

Lan WangJi nic neřekl a dál ho táhl kupředu. Wei WuXian se vzbudil ještě o trošku víc, zároveň s těmi ležícími mrtvolami, co jedna po druhé nabývaly vědomí. Když Jiang Cheng viděl, že Lan WangJi znovu chytil Wei WuXiana, pospíšil si ven a zeptal se: „Co se děje? Co to děláš?”

Lan WangJi otočil hlavou a promluvil po jednom slově. „Přijmout. Jeho. Trest.”

Jiang Cheng kvůli spánku a přílišnému pití reagoval pomalu, takže si teprve teď vzpomněl na ten nepořádek na podlaze. Vybavil si, že včera v noci porušili nespočet sektovních pravidel Oblačných zákoutí, a tvář mu okamžitě ztuhla.

Lan WangJi odtáhl Wei WuXiana před síň předků sekty Lan. Už tam čekalo pár starších učedníků sekty Lan, dohromady osm. Z nichž čtyři měli kázeňská pravítka vyrobená ze santálového dřeva, co byla nesmírně dlouhá a měla na sobě vyryto nespočet čtvercových znaků. Byla to opravdu pochmurná scéna. Jak ho Lan WangJi dotáhl, dva starší učedníci okamžitě předstoupili a pevně přidrželi Wei WuXiana na místě. Wei WuXian napůl klečel na zemi, neměl možnost se vzpírat. „Lan Zhane, ty mě hodláš potrestat?”

Lan WangJi na něj chladně zíral a zachovával ticho.

Wei WuXian promluvil: „Tohle nepřijmu.”

V této chvíli přispěchali i chlapci, co se probudili, ale zadrželi je před síní předků, nebylo jim dovoleno jít dovnitř. Škrábali se ve vlasech, při pohledu na kázeňské pravítko byli strachem celí němí. Ale pak Lan WangJi zvedl spodní lem svého bílého oděvu a poklekl vedle Wei WuXiana.

Jak to Wei WuXian spatřil, zbledl strachem. Snažil se vstát, ale Lan WangJi rozkázal: „Udeřte!”

Wei WuXian udiveně zíral. Honem promluvil: „Počkat, počkat, tohle přijímám, tohle přijímám, Lan Zhane. Mýlil jsem se... Gah!”

Oběma uštědřili zhruba stovku ran kázeňským pravítkem do dlaní a nohou. Lan WangJi nepotřeboval, aby ho někdo držel. Záda měl rovná a po celou dobu byla jeho pozice v kleku řádná. Naopak Wei WuXian bez zábran kvílel a hučel, takže se učedníci, co té scéně přihlíželi, děsili nad představou té bolesti. Když výprask skončil, Lan WangJi v tichosti vstal a po úkloně učedníkům v síni předků vyšel ven, nejevil žádné známky, že by byl zraněný. Wei WuXian byl pravý opak. Když ho Jiang Cheng vzal na záda, celou cestu sténal. Všichni mladí jej obklopili a ptali se: „Bratře Weii, co se pro všechno na světě stalo?”

„Je pochopitelné, že tě Lan Zhan potrestal, ale proč i on sám dostal výprask?”

Wei WuXian si povzdechl a položil se na Jiang Chengova záda. „To jsem se přepočítal! Je to dlouhá historie!”

Jiang Cheng promluvil: „Přestaň s těmi nesmysly! Co jsi kruci provedl?!”

Wei WuXian odpověděl: „Nic jsem neprovedl! Copak jsem včera v noci neprohrál v kostkách a nešel koupit Císařův úsměv?”

Jiang Cheng: „...Neříkej mi, že ses s ním zase potkal.”

Wei WuXian: „To je přesně ono. Kdo ví, co to mám za smůlu – když jsem nesl džbánky s Císařovým úsměvem a přišel sem nahoru, znovu se zastavil přímo přede mnou. Začínám mít podezření, že mě vážně každý den sleduje.”

Jiang Cheng: „Ne každý má tolik volného času. Co se stalo dál?”

Wei WuXian: „A pak jsem ho zase pozdravil. Řekl jsem: 'Lan Zhane! Taková náhoda – zase ty!' On mě samozřejmě zase ignoroval. Beze slova proti mně vyrazil. Řekl jsem: 'Hej, jaký má tohle smysl?' A on řekl, že když navštěvující učedník poruší tolikrát večerku, musí jít do síně předků sekty Lan přijmout svůj trest. A já řekl: 'Jsme tu jenom my dva. Když to neřekneš ty a ani já, nikdo nebude vědět, jestli jsem porušil večerku, ne? Slibuju, že už žádné příště nebude, nemůžeš mi tedy prokázat malou laskavost?'”

Všichni vypadali, jako kdyby to už dál nedokázali poslouchat.

Wei WuXian pokračoval: „Nakonec s protaženou tváří řekl, že se neznáme, popadl svůj meč a vyrazil proti mně. Vůbec nebral na zřetel naše přátelství nebo cokoli jiného, takže jsem mohl akorát položit Císařův úsměv a začít mu pár ran oplácet. Jeho útoky byly tak rychlé a držel se mě tak blízko, že jsem ho ani nedokázal setřást! Nakonec mě vážně naštvalo, že mě tak prohání. Zeptal jsem se: 'Vážně to nenecháš být? Co?!'”

„A on přesto řekl: 'Přijmi svůj trest.'”

Chlapci byli tou historkou celí vzrušení a Wei WuXian byl celý blažený, jak mluvil. Zapomněl i na to, že ho Jiang Cheng pořád nesl na zádech, a silně praštil Jiang Chenga do ramene. „Řekl jsem: 'Dobrá!' Pak jsem přestal uhýbat, vrhl jsem se na něj, přitiskl jsem se k němu a zřítili jsme se ze zdi Oblačných zákoutí!”

„...”

Wei WuXian: „A tak jsme oba společně spadli mimo území Oblačných zákoutí! Byl to tak ošklivý pád, že jsem před očima viděl hvězdy.”

Nie HuaiSang byl omráčený. „...On se nevykroutil?”

Wei WuXian odpověděl: „Ach, snažil se. Ale jak jsem ho držel rukama i nohama, nedokázal se vykroutit, i když chtěl. Nedokázal ze mě dokonce ani vstát. Byl tvrdý jako prkno. Řekl jsem: 'Co ty na to, Lan Zhane? Teď jsi také mimo Oblačná zákoutí. Oba jsme porušili večerku a nemůžeš být přísný na ostatní a shovívavý k sobě. Pokud mě potrestáš, budeš muset potrestat i sebe. Rovnocenné jednání. Jak to zní?”

Wei WuXian: „Když vstal, vypadal, že vážně není v dobré náladě. Já seděl stranou a řekl jsem mu, aby se tím netrápil, že to nikomu jinému neřeknu. A že o tom věděli jenom nebe, země a my dva. A on pak beze slova odkráčel. Kdo mohl vědět, že ráno udělá něco takového... Jiang Chengu, jdi pomaleji. Skoro jsi mě setřásl.”

Jiang Cheng ho chtěl nejenom setřást, ale ještě víc chtěl do země udělat pár proláklin ve tvaru člověka, až by mu o zem třískl hlavou. „To že tě prostě nesu, není dle tvého standardu?!”

Wei WuXian: „Nikdy jsem tě nepožádal, abys mě nesl.”

Jiang Cheng se rozzuřil: „Kdybych tě neodnesl, pravděpodobně bys zůstal v jejich síni předků a celý den se válel po zemi. Nemám tak hroší kůži, o kterou bych mohl přijít! Lan WangJi měl dokonce o padesát ran víc než ty a přitom odešel po svých. A ty máš přesto kuráž předstírat, že jsi mrzák. Už tě nechci dál nést. Hned slez!”

Wei WuXian: „Ne, jsem zraněný.”

Skupina žertovala na úzké stezce vyložené bílými kameny. Dostali se až k člověku v bílé róbě, co kolem nich procházel s knihou v ruce. Lan XiChen se udiveně zastavil a usmál se. „Co se to tady děje?”

Jiang Chengovi bylo nesmírně trapně, nevěděl, jak mu odpovědět. Nie HuaiSang odpověděl před ním: „Bratře XiChene, bratra Weie potrestali více než stovkou úderů pravítkem. Neexistuje na to nějaký lék?!”

Tresty v Oblačných zákoutích měl na starosti Lan WangJi. Při Wei WuXianově bolestném křiku uprostřed té skupiny, co jej obklopovala, to vypadalo, jako kdyby byl v nesmírně vážném stavu. Lan XiChen k nim okamžitě přišel. „Tohle udělal WangJi? Dokáže mladý pán Wei ještě chodit? Co se pro všechno na světě stalo?”

Jiang Cheng se samozřejmě neodvažoval říct, že si za to mohl sám Wei WuXian. Když tak o tom přemýšlel, to oni ho pobízeli, aby šel koupit alkohol. Měli potrestat každého z nich. Mohl akorát mlhavě promluvit: „To nic, to nic; není to tak vážné! Dokáže chodit. Wei WuXiane, proč jsi pořád tam nahoře?!”

Wei WuXian promluvil: „Nemůžu chodit.” Zvedl svoje rudé dlaně, co měl o pár čísel nateklé, a stěžoval si Lan XiChenovi: „ZeWu-June, tvůj mladší bratr je tak krutý.”

Lan XiChen si prohlédl jeho dlaně. „Ano, ten trest je celkem závažný, to ano. Je pravděpodobné, že ten otok splaskne až tak po třech nebo čtyřech dnech.”

Jiang Chen vážně nevěděl, že ten výprask byl tak závažný. Vykřikl: „Cože? Za tři až čtyři dny? I po nohách a zádech ho uhodili kázeňskými pravítky. Jak to může Lan WangJi udělat?!” Tu poslední větu vyřkl navzdory sám sobě dopáleně a uvědomil si to, až když ho Wei WuXian potají pleskl. Ale Lan XiChenovi to vůbec nevadilo. Usmál se. „Nicméně to není tak závažné, aby to vyžadovalo léky. Mladý pane Weii, řeknu ti, jak si ta zranění vyléčit za pár hodin.”

Byla noc během chladného jara v Oblačných zákoutích.

Lan WangJi měl zavřené oči, zatímco odpočíval v ledově chladné vodě. Najednou se vedle jeho ucha ozval hlas: „Lan Zhane.”

„...”

Lan WangJimu se oči rozletěly dokořán. A opravdu, na modrých kamenech vedle chladného pramene ležel na břiše Wei WuXian, hlavu měl nakloněnou a usmíval se na něj.

Lan WangJi vyhrkl: „Jak ses sem dostal?!”

Wei WuXian se k němu pomalu připlížil a promluvil, zatímco si rozvazoval šerpu kolem pasu. „ZeWu-Jun mi řekl, abych sem přišel.”

Lan WangJi: „Co to děláš?”

Wei WuXian z nohou skopl boty, zatímco všude na zemi nechával hromádky oblečení. „Už jsem se svlékl, tak kvůli čemu si myslíš, že tu jsem? Slyšel jsem, že chladný pramen tvojí sekty dokáže kromě pomoci v kultivaci i léčit zranění. Takže mi tvůj bratr řekl, abych sem přišel, a vykoupal se s tebou. Až na to že od tebe vážně není pěkné, že jsi sem přišel se vyléčit sám. Jejda! Vážně to je studené. Brr...”

Šel do vody a kvůli mrazivé vodě z pramene se otáčel. Lan WangJi se od Wei WuXiana rychle vzdálil několik metrů. „Přišel jsem sem kvůli kultivaci a ne léčení... Neskákej tu!”

Wei WuXian promluvil: „Ale je to tak studené, tak studené...”

Tentokrát neměl v úmyslu něco zdůrazňovat nebo dělat problémy. Byla pravda, že si většina lidí nedokázala během krátké doby zvyknout na chladný pramen sekty Lan z Gusu a že měli pocit, že kdyby jen chvilku zůstali bez pohybu, že by jim zamrzla krev i tělo. Takže mohl akorát skákat kolem s úmyslem zahřát se pohybem. Lan WangJi původně v poklidu meditoval, ale jak Wei WuXian skákal kolem, na tvář mu dopadlo pár vodních spršek. Pár kapek mu steklo po dlouhých řasách a inkoustově černých vlasech. Tohle nedokázal snést. „Nehýbej se!”

Jak promluvil, natáhl paži a položil ruku Wei WuXianovi na rameno.

Wei WuXian z toho místa, kde se jejich těla střetla, cítil nával tepla. Jak se cítil lépe, nedokázal si pomoct a přisunul se blíž. Lan WangJi byl kvůli tomu ostražitý. „Co?”

Wei WuXian odpověděl nevinným tónem: „Nic. Zdá se, že tvoje strana je teplejší.”

Lan WangJi mezi nimi pevně držel paži a udržoval tak vzdálenost. Přísně prohlásil: „To není.”

Wei WuXian se chtěl k Lan WangJimu dostat blíž, aby bylo příhodnější mu lichotit. I když k němu nemohl přijít a dostalo se mu akorát přezírání, vůbec ho to nerozčílilo. Podíval se na Lan WangJiho dlaně a rameno. Pořád tam měl modřiny, což znamenalo, že sem Lan WangJi vážně nepřišel se vyléčit. Wei WuXian upřímně promluvil: „Lan Zhane, tolik tě obdivuju. Vážně ses taky potrestal, aniž by ses k sobě choval nějak lépe. Nemám k tomu co říct.”

Lan WangJi znovu beze slova zavřel oči.

Wei WuXian znovu promluvil: „Vážně, ještě nikdy jsem neviděl někoho tak upjatého a řádného. Já bych něco takového nemohl udělat. Jsi tak skvělý.”

Lan WangJi mu stále nevěnoval žádnou pozornost.

Když Wei WuXianovi přestala být zima, začal v chladném prameni plavat. Chvíli plaval, ale stejně se vrátil do Lan WangJiho blízkosti. „Lan Zhane, nevšiml sis, co jsem dělal, když jsem s tebou mluvil?”

Lan WangJi: „Nevím.”

Wei WuXian: „Dokonce ani tohle nevíš? Skládal jsem ti poklonu, snažil jsem se s tebou sblížit.”

Lan WangJi se po něm podíval: „Co chceš dělat?”

Wei WuXian: „Lan Zhane, proč se nespřátelíme? Už se přece tak známe.”

Lan WangJi: „Neznáme se.”

Wei WuXian pleskl rukou do vody. „A teď jsi zase takový suchar. Vážně. Když se se mnou spřátelíš, bude to mít spoustu výhod.”

Lan WangJi: „Například?”

Wei WuXian plaval blízko okraje pramene a opřel se vzad s pažemi na modrých kamenech. „Vždycky jsem ke svým přátelům vážně loajální. Například tě rozhodně nechám jako prvního podívat na nové porno, co se ke mně dostane... Hej, hej, vrať se! Nevadí, když se na ně nepodíváš. Už jsi byl v Yunmengu? Tam je vážně zábava. I tamní jídlo je dobré. Nevím, jestli to je problém Gusu nebo Oblačných zákoutí, ale jídlo ve vaší sektě je špatné. Pokud přijdeš na Lotosové molo, můžeš ochutnat spoustu výborného jídla. Můžu tě vzít sbírat lotosová semínka a vodní kaštany. Lan Zhane, chceš přijít?”

Lan WangJi: „Ne.”

Wei WuXian: „Neodpovídej na všechno negativně. Zníš tak bezcitně; dívkám se to nebude líbit. Já ti něco řeknu – dívky v Yunmengu jsou velmi pěkné, jinak pěkné než v Gusu.” Levým okem na Lan WangJiho hrdě mrkl. „Jsi si jistý, že nechceš přijít?”

Lan WangJi zaváhal, ale stejně odpověděl: „Ne...”

Wei WuXian: „Takhle mě bez úcty odmítat – nebojíš se, že až budu odcházet, že ti příhodně vezmu oblečení?”

Lan WangJi: „Ztrať se!!!”

Když Lan QiRen odešel z Qinghe a vrátil se do Gusu, nenakázal Wei WuXianovi, aby se vrátil do Knihovnického pavilonu a znovu přepisoval sektovní pravidla sekty Lan. Ale místo toho mu přede všemi přísně vyhuboval. Když se pominuly části, kdy citoval dávné texty, skončilo to u toho, jak ještě nikdy neviděl někoho tak neukázněného a nestoudného, tak se prosím co možná nejdříve ztrať. Nechoď k ostatním učedníkům a obzvláště se vyvaruj pošpinit jeho oblíbence – Lan WangJiho.

Jak mu huboval, Wei WuXian ho poslouchal a akorát se šklebil, necítil vůbec žádné pokoření nebo hněv. Jen co Lan QiRen odešel, Wei WuXian se posadil a promluvil na Jiang Chenga: „Nemyslíš, že už je trochu pozdě mi teď říkat, abych se ztratil? Řekl mi, abych se ztratil, až když jsem jeho člověka pošpinil. Je příliš pozdě!”

Vodní propast ve městě Caiyi způsobila sektě Lan z Gusu spoustu problémů. Bylo nemožné ji naprosto zničit a sekta Lan ji nemohla vyhnat někam jinam jako sekta Wen. Vůdce sekty Lan většinu času meditoval v ústraní, takže Lan QiRen na tuto záležitost vynaložil veškerou svou energii. Jak byly hodiny kratší a kratší, Wei WuXian se svými přáteli trávil více a více času v horách.

Dneska měl Wei WuXian v úmyslu jít se skupinou sedmi nebo osmi lidí zase ven. Jak procházeli kolem Knihovnického pavilonu sekty Lan, podíval se skrz závěs magnóliových větví a tak akorát viděl Lan WangJiho siluetu, jak o samotě seděl u okna.

Nie HuaiSang promluvil zmateným tónem: „Dívá se na nás? To je divné. Nedělali jsme moc hluku, tak proč se na nás pořád tak dívá?”

Wei WuXian: „Pravděpodobně přemýšlí, jak na nás najít chyby.”

Jiang Cheng ho přerušil: „Špatně. Ne na 'nás', ale na 'mě'. Myslím si, že jediný člověk, kterého sleduje, jsi ty.”

Wei WuXian: „He. Jen ho nech čekat. Vyřídím to s ním, až se vrátím.”

Jiang Cheng: „Copak se ti nelíbí, jak je nudný a jak s ním není žádná sranda? Tak bys ho měl přestat škádlit. Tohle je jako tahat tygra za vousky – přestaň se dvořit vlastní smrti.”

Wei WuXian odpověděl: „Ne. Je to výjimečná zábava, právě proto, jak živý člověk dokáže být tak nezábavný.”

Do Oblačných zákoutí se vrátili, až když bylo skoro poledne. Lan WangJi seděl za stolem a urovnával štos papírů, co popsal, když od okna zaslechl zaskřípání. Vzhlédl a spatřil, že někdo skočil dovnitř.

Wei WuXian přišel tak, že vylezl po magnólii vně Knihovnického pavilonu. Celý zářil. „Lan Zhane, jsem zpět! Chyběl jsem ti? Hm? Za těch posledních pár dnů tady opisuješ texty beze mě?”

Lan WangJi se zdál jako starý mnich ve stavu meditace, všechno viděl jako nic. Dokonce se strnulým výrazem pokračoval v urovnávání hromady knih. Wei WuXian si jeho ticho naschvál špatně vyložil. „I když to neřekneš, vím, že jsem ti chyběl. Jinak proč by ses na mě předtím díval z okna?”

Lan WangJi po něm okamžitě střelil pohledem, oči měl plné tichého obvinění. Wei WuXian se posadil na okenním parapetu. „Podívej se na sebe, nechal ses nachytat jen po pár větách. Dá se tě tak snadno nachytat. Takhle si nedokážeš zachovat klid.”

Lan WangJi: „Ty. Odejdi.”

Wei WuXian: „Když neodejdu, shodíš mě dolů?”

Jak se díval Lan WangJimu do tváře, měl podezření, že kdyby promluvil jen o jednu větu víc, že by se vážně zřekl té trochy sebeovládání, co mu zbývala, a hned by ho přitloukl k oknu. Wei WuXian rychle dodal: „Nebuď tak děsivý! Přišel jsem se ti omluvit a dát ti dárek.”

Lan WangJi ho okamžitě odmítl, aniž by o tom popřemýšlel: „Ne.”

Wei WuXian: „Jsi si jistý?” Když viděl, jak Lan WangJimu do očí prosákl ten ostražitý pohled, vylovil si z náruče dva zajíce, jako kdyby předváděl nějaký magický trik. Jak je držel za uši, zdálo se, jako kdyby držel dvě kulaté, baculaté sněhové koule. Ty sněhové koule dokonce kopaly nožkami. Zvedl je Lan WangJimu před oči. „Je to tu vlastně celkem podivné. Není tu moc bažantů, ale je tu spoustu divokých zajíců. Ani se lidí nebojí. Co myslíš? Nejsou vypasení? Chceš je?”

Lan WangJi na něj lhostejně zíral.

Wei WuXian: „Fajn. Když je nechceš, dám je někomu jinému. Stejně nemáme moc chuti na jazyku.”

Když Lan WangJi slyšel tu poslední větu, promluvil: „Stůj.”

Wei WuXian natáhl paže. „Nikam nejdu.”

Lan WangJi: „Komu je dáš?”

Wei WuXian odpověděl: „Dám je komukoli, kdo umí opéct králičí.”

Lan WangJi: „Zabíjení je v Oblačných zákoutích zakázané. Je to třetí pravidlo na Zdi pravidel.”

Wei WuXian: „Tak dobře. Sejdu z hory, zabiju je venku a přinesu je zpět na opečení. Ty je stejně nechceš, tak proč se tak moc staráš?”

„...” Lan WangJi promluvil jedno slovo po druhém: „Dej. Mi. Je.”

Wei WuXian se na parapetu zašklebil. „Teď je chceš? Podívej se na sebe – vždycky jsi takový.”

Oba zajíci byli baculatí a kulatí, jevili se jako dvě koule z načechraných sněhových vloček. Jeden měl kalné oči a ležel na břiše a dokonce ani po dlouhé chvíli se nepohnul. Jak žvýkal salát, jeho růžová tlamička se neuspěchaně pohybovala. U toho druhého se zdálo, jako kdyby byl vlastně kobylka, neustále hopsal kolem. Hrál si se svým kamarádem, neustále se svíjel a skákal. Wei WuXian jim hodil pár kousků salátu, co vytáhl kdo ví odkud. Najednou zavolal: „Lan Zhane, Lan Zhane!”

Ten čilý zajíc šlápl na Lan WangJiho inkoustový kámen a udělal na stole řádku černých stop. Lan WangJi si nebyl jistý, co má dělat. Držel kousek papíru a rozmýšlel nad různými způsoby, jak to setřít. Nechtěl Wei WuXianovi věnovat žádnou pozornost, ale když slyšel ten přehnaný tón, pomyslel si, že se možná něco stalo. „Co?”

Wei WuXian: „Podívej, jak je jeden na tom druhém... To jako...?”

Lan WangJi: „Oba dva jsou samci!”

Wei WuXian: „Samci? Jak divné.” Zvedl je za uši, prohlédl je a potvrdil: „Vážně jsou samci. Takže, ani jsem tu větu nedořekl. Proč jsi tak přísný? Na co jsi myslel? Když tak teď o tom přemýšlím, to já jsem je chytil a ani jsem si nevšiml, jestli to je samec nebo samička, ale ty ses dokonce podíval na jejich...”

Lan WangJi ho konečně shodil z Knihovnického pavilonu.

Wei WuXian se ve vzduchu smál: „Hahahahahahahahahahaha!”

Lan WangJi s třísknutím zavřel okno a doklopýtal zpět ke stolu.

Jak přelétl pohledem po rozházených štosech rýžového papíru a inkoustových stopách na zemi a také na dva bílé zajíce, co se kouleli kolem, zatímco se přetahovali o listy salátu, zavřel oči a zacpal si uši.

Shluky chvějících se větví magnólie byly zavřené vně okna. A přesto nezáleželo na tom, jak moc odolával, nedokázal vytěsnit Wei WuXianův živý, nevázaný smích.

Druhého dne s nimi Lan WangJi konečně přestal chodit na hodiny.

Wei WuXian třikrát změnil místo. Původně seděl vedle Jiang Chenga, ale Jiang Cheng dával v hodinách pozor a seděl v přední řadě, aby jako člen sekty Jiang z Yunmengu zapůsobil. Tahle pozice byla příliš nápadná a neumožňovala Wei WuXianovi blbnout, a tak Jiang Chenga opustil a sedl si za Lan WangJiho. Když Lan QiRen vpředu vykládal, Lan WangJi seděl rovně jako stěna ze železa. Wei WuXian za ním mohl buď spát jako dřevo nebo čmárat, jak se mu zlíbilo. Kromě toho, že Lan WangJi občas chytil zmačkané kousky papíru, co házel po ostatních, to bylo výtečné místo. Ale brzy poté si Lan QiRen začal být vědom tohoto triku, takže ho přesadil na Lan WangJiho místo. Kdykoli od té doby Wei WuXian seděl byť jen trochu nakřivo, cítil na svých zádech chladný, ostrý pohled. Lan QiRen mu také věnoval ošklivý pohled. Bylo pro něj nesmírně nepříjemné, že jej pořád kontroloval starý i mladý. Navíc po případu s pornografií a se zajíci si byl Lan QiRen jistý, že Wei WuXian byl vědro plné černočerné barvy a obával se, že se jeho oblíbený žák ušpiní. Kvůli čemuž si pospíšil a řekl Lan WangJimu, aby přestal chodit na hodiny. A tak Wei WuXian seděl zpět na svém starém místě a následovalo půl měsíce klidu.

Bohužel pro člověka jako Wei WuXian dobré věci nikdy netrvaly dlouho.

V Oblačných zákoutích byla dlouhá zeď. Každých sedm kroků tam bylo vyhloubené okno se složitými vzorem. Všechny ty obrazy byly jiné – hrát na hudební nástroj uprostřed vysokých hor, létat ve vzduchu na meči, bojovat s netvory a zvířaty a tak dále. Lan QiRen vysvětlil, že obraz v každém vyhloubeném okně na této zdi byl o životě každého předka klanu Lan z Gusu. Nejstarší a nejslavnější čtyři okna vyprávěla život zakladatele sekty Lan, Lan Ana.

Tento zakladatel se narodil v chrámu. Vyrostl za poslechu odříkání súter, a tak se z něj ve velmi mladém věku stal slavný mnich. Ve věku dvaceti let použil „Lan” ze slova „qielan” jako své příjmení a vrátil se ke světskému životu a stal se z něj hudebník. Během své cesty kultivace se setkal se svým „osudovým člověkem”, po kterém v Gusu pátral, a ta se pak stala jeho kultivační partnerkou a založili sektu Lan. Když jeho partnerka zemřela, vrátil se do chrámu a ukončil tam svůj život. Ty čtyři okna byla „qielan”, „xiyue”, „daolu” a „guiji”. (Pozn.: qielan = chrám; xiyue = studium hudby; daolu = stát se kultivačními partnery; guiji = vrátit se do nicoty).

Během těch posledních pár dní hodiny jen zřídka zahrnovaly tak zajímavé téma jako toto. Ačkoli to Lan QiRen uvedl s nudnými letopočty, Wei WuXian projednou ty znalosti vstřebal. Po hodině se zasmál. „Takže zakladatel sekty Lan byl mnich – není divu! Vydal se do smrtelného světa, aby se setkal s jedním člověkem, a když ona odešla, také odešel a nic na této zemi nenechal. Ale proč by člověk jako on vydal tak neromantické potomky?”

Jelikož nikdy nečekal, že by sekta Lan, co byla známá svou ortodoxností, měla takového zakladatele, začali si mezi sebou povídat. Jak si povídali, konverzace se stočila k tématu „kultivačních partnerů” a začali diskutovat o kultivačních partnerech svých snů a hodnotit známé dívky v různých sektách. V téhle chvíli se někdo zeptal: „Bratře ZiXuane, co myslíš, která dívka je nejlepší?”

Jak to Wei WuXian a Jiang Cheng zaslechli, oba dva se podívali po chlapci v předních řadách třídy.

Ten chlapec měl hrdé, pohledné rysy s rumělkovou značkou na čele. Na límci, manžetách a opaskové šerpě měl vyšitou bílou pivoňku jménem Jiskry na sněhu. Tohle byl mladý pán, kterého poslali studovat do Gusu ze sekty Jin z Lanlingu – Jin ZiXuan.

Další člověk promluvil: „Bude lepší, když se na to nebudeš ptát bratra ZiXuana. On už má snoubenku, takže určitě odpoví, že jeho snoubenka.”

Když Jin ZiXuan zaslechl slovo snoubenka, zdálo se, že mu zaškubalo v ústech, a zatvářil se mírně nespokojeně. Ten učedník, co se ho ptal, byl celkem neznalý, neboť pokračoval s veselou tváří: „Vážně? Z které je sekty? Musí být nesmírně nadaná!”

Jin ZiXuan pozvedl obočí. „Zapomeň na to.”

Wei WuXian najednou promluvil: „Co myslíš tím 'zapomeň na to'?”

Všichni v místnosti se na něj překvapeně podívali. Wei WuXian se obvykle vždycky usmíval. Nikdy nebyl vážně naštvaný, dokonce ani když mu hubovali nebo ho trestali. A přesto měl v tuto chvíli na tváři očividné nepřátelství. Ani Jiang Cheng ho nekritizoval, že zničehonic dělá potíže, jak to obvykle dělal. Prostě vedle něj seděl s pochmurnou tváří.

Jin ZiXuan promluvil arogantním tónem: „To je ta fráze 'zapomeň na to' až moc složitá na pochopení?”

Wei WuXian se sardonicky usmál. „Ta fráze není obtížná na pochopení. Místo toho je těžké pochopit, jak jsi kruci nespokojený s mojí starší sestrou.”

Všichni si navzájem šeptali. Až po této výměně pochopili, že omylem píchli do vosího hnízda – Jin ZiXuanova snoubenka byla náhodou Jiang YanLi ze sekty Jiang z Yunmengu.

Jiang YanLi byla nejstarší Jiang FengMianovo dítě a Jiang Chengova starší sestra. Měla mírnou povahu a nebylo na ní nic příliš význačného; hlas měla hladký bez ničeho nezapomenutelného. Její vzhled byl jenom nadprůměrný a ani její nadání nebylo úžasné. Mezi dívkami z ostatních prominentních klanů bylo jenom přirozené, že se zdála trochu průměrná. Naopak její snoubenec Jin ZiXuan byl pravým opakem. Byl jediný oficiální syn Jin GuangShana, měl pozoruhodný vzhled a výjimečné nadání. Dle selského rozumu a při Jiang YanLiných podmínkách byla pravda, že se k sobě nehodili. Nebyla ani dost kvalifikovaná na to, aby soupeřila s ostatními dívkami. Jiang YanLi se s Jin ZiXuanem mohla zasnoubit jenom proto, že její matka byla ze sekty Yu z Meishanu a ta se celkem přátelila se sektou, z které pocházela Jin ZiXuanova matka. Ty dvě dámy vyrostly spolu a měly k sobě blízko.

Způsoby sekty Jin byly hrdé a Jin ZiXuan zdědil každou kapku této hrdost. Při svých vysokých standardech byl s tímto zasnoubením už dávno nespokojený. Nejen že nebyl spokojený se snoubenkou, ale ještě více s její matkou, co si dovolila to za něj rozhodnout, takže byl v duchu vzpupnější a vzpupnější. Dneska využil příležitosti se z toho vymanit.

Jin ZiXuan se zeptal na oplátku: „Proč se mě pro všechno na světě nezeptáš, jak s ní můžu být spokojený?”

Jiang Cheng okamžitě vstal.

Wei WuXian ho odstrčil stranou, přišel před Jin ZiXuana a ušklíbl se. „Ty si vážně myslíš, že jsi celkem uspokojivý, co? Kde jsi sebral tu odvahu být takhle vybíravý?”

Kvůli tomuto zasnoubení neměl Ji ZiXuan ze sekty Jiang z Yunmengu žádný pozitivní dojem a už dlouho se na Wei WuXianovo chování mračil. Kromě toho se chvástal, že mezi juniory neměl sobě rovna, aniž by na něj kvůli tomu někdy někdo shlížel. Všechna krev v těle mu stoupla do hlavy a on vyhrkl: „Pokud je nespokojená, tak jí řekni, ať se toho zasnoubení zbaví! Konec konců se o tvoji sestru nezajímám. Pokud se ty o ni staráš, tak o to požádej jejího otce! Copak se k tobě nechová líp než k vlastnímu dítěti nebo tak něco?”

Když Jiang Cheng zaslechl tu poslední větu, pohled mu ztuhl. Wei WuXian s nezvladatelným hněvem vyrazil a poslal proti němu pěst. Ačkoli byl Jin ZiXuan připravený, nečekal, že Wei WuXian zaútočí tak rychle. Ještě předtím, než vůbec domluvil. Jak utrpěl jednu ránu pěstí, půlka tváře mu znecitlivěla. Beze slova a okamžitě udeřil na oplátku.

Tento souboj polekal obě prominentní sekty. Stejného dne přispěchali Jiang FengMian z Yunmengu a Jin GuangShan z Lanlingu do Gusu.

Poté, co se ti dva vůdci sekty šli podíval na ty dva, co byli potrestáni klečením a vyslechli si přísné vyhubování od Lan QiRena, si setřeli z čela pot a začali se oddávat nevázanému povídání. Jiang FengMian brzy nadnesl, že by to zasnoubení zrušili.

Řekl Jin GuangShanovi: „To A-Lina matka trvala na tomto zasnoubení a já s tím nesouhlasil. Když se na to teď dívám, ani jeden z nich z toho není nadšený, a tak bude lepší, když je nebudeme nutit.”

Jin GuangShana to šokovalo. Trochu váhal, jelikož ať se na to díval, jak chtěl, nikdy nebylo dobré ukončit zasnoubení s jinou prominentní sektou. Odpověděl: „Co děti ví? Můžou bláznit, jak jen chtějí. Bratře FengMiane, ty a já jim nemusíme věnovat žádnou pozornost.”

Jiang FengMian: „Bratře Jine, ačkoli jim můžeme zařídit zásnuby, nemůžeme místo nich provést sňatek. Přece jenom to jsou oni, co spolu stráví zbytek života.”

Jin GuangShan toto zasnoubení nikdy nezamýšlel. Pokud chtěl moc své sekty posílit sňatkem s jinou sektou, sekta Jiang z Yunmengu nebyla ani jediná a ani nejlepší volba. To akorát, že se nikdy neodvážil jít proti paní Jin. Každopádně to jako první navrhla sekta Jiang. Jelikož sekta Jin byla strana ženicha, neměli tolik starostí jako strana manželky, tak jaký mělo smysl se tím trápit? Kromě toho věděl, že Jin ZiXuan vždycky cítil zášť, že je jeho snoubenkou Jiang YanLi. Po uvážení Jin GuangShan sebral odvahu a souhlasil s tím.

V této chvíli Wei WuXian stále nevěděl, co tento souboj způsobil, neboť klečel na kamenné cestě, kterou mu Lan QiRen určil. Jiang Cheng k němu přišel s úšklebkem na tváři. „Podívej se na sebe, jak jsi vychovaný, takhle řádně klečet.”

Wei WuXian z toho měl škodolibou radost. „Samozřejmě, já klečím pořád. Ale Jin ZiXuan je rozmazlený spratek, takže rozhodně ještě nikdy neklečel. Pokud ho nepřiměju klečet, dokud nezačne brečet po rodičích, tak už se nejmenuju Wei.”

Jiang Cheng sklonil hlavu, na chvilku se odmlčel a pak promluvil tichým hlasem: „Přišel otec.”

Wei WuXian: „YanLi nepřišla, že ne?”

Jiang Cheng: „Proč by chodila? Aby viděla, jak ses kvůli ní ztrapnil? Kdyby přišla, copak by nešla za tebou a nepřinesla ti lék?”

Wei WuXian si povzdechl: „...Bylo by pěkné, kdyby YanLi přišla. Je štěstí, že jsi ho neuhodil.”

Jiang Cheng: „Hodlal jsem ho uhodit. Kdybys mě neodstrčil, Jin ZiXuan by měl zničenou i druhou půlku tváře.”

Wei WuXian: „Ne. Teď vypadá ošklivěji, s asymetrickou tváří. Slyšel jsem, že si své tváře hodně cení jako páv. Copak si asi pomyslí, až se podívá do zrcadla! Hahahaha...” Když se Wei WuXian doválel smíchy na zemi, znovu promluvil: „Vlastně jsem tě měl nechat ho praštit a já měl přihlížet ze strany. Takhle by možná strýc Jiang nepřišel. Ale nedalo se s tím nic dělat. Nemohl jsem si pomoct!”

Jiang Cheng si zlehka odfrkl: „To určitě.”

Ačkoli to Wei WuXian řekl jen tak lehkovážně, měl z toho smíšené pocity, protože věděl, že to nebyla lež.

Jiang FengMian nikdy za jediný den kvůli němu nepřispěchal do jiné sekty, ať už to bylo dobré nebo špatné, velké nebo malé.

Nikdy.

Když Wei WuXian viděl jeho melancholickou tvář, myslel si, že byl ještě pořád naštvaný kvůli tomu, co Jin ZiXuan řekl. „Měl bys jít. Nemusíš se mnou zůstat. Pokud znovu přijde Lan WangJi, chytí tě. Pokud máš čas, zajdi za Jin ZiXuanem a podívej se, jak hloupě vypadá v kleku.”

Jiang Chenga to tak nějak překvapilo. „Lan WangJi? Proč přišel? Pořád se odvážil za tebou přijít?”

Wei WuXian odpověděl: „Jo, taky jsem si myslel, že by ho měli pochválit, že má odvahu za mnou přijít. Pravděpodobně mu jeho strýc řekl, aby zkontroloval, že řádně klečím.”

Jiang Cheng měl instinktivně neblahé tušení. „Řádně jsi klečel?”

Wei WuXian: „Řádně jsem klečel. Když byl ode mě trochu dál, našel jsem si klacík a začal jsem hrabat v hlíně. Ta hromádka vedle tvé nohy. Je tam mravenčí chodbička, kterou jsem po spoustě trápení našel. Když otočil hlavu, viděl, že se mi třesou ramena a rozhodně si myslel, že brečím. Dokonce přišel zpět, aby se mě na to zeptal. Vážně jsi měl vidět jeho výraz, když spatřil tu mravenčí chodbičku.”

„...” Jiang Cheng promluvil: „Měl by ses co nejdřív ztratit a vrátit se do Yunmengu! Nemyslím si, že tě chce ještě někdy vidět.”

A tak si té noci Wei WuXian sbalil věci a vrátil se s Jiang FengMianem do Yunmengu.
--------------------------------------------

~ Tohle byla nezvykle dlouhá kapitola! ~

~ Na zajíce nezapomeňte! Ono vůbec tahle novela má spoustu "nedůležitých" detailů, které se později ukážou být důležité... Já při druhém čtení novely narazila na spoustu překvapení ^_^ ~ 

~ Textový editor absolutně není schopen uznat, že existuje slovní spojení "bratře Jine" nebo "pane Jine", pořád to přepisuje na "bratře jiné", truhlík! ~

~ V příští kapitole se z minulosti vrátíme zase do současnosti. ~

~ A ještě taková kompilace z youtube --> první půlka je přesně to, o čem bylo posledních pár kapitol. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>