GDC - kapitola 20

Kapitola 20 – Spokojenost (2)

Když kultivátoři z význačných klanů vyráželi na noční lovy, obvykle se kolem nich srocovaly davy a podobalo se to slavnostnímu průvodu. A přesto Lan WangJi vždycky preferoval být sám. Tato paže byla celkem divná a kdyby se s ní nezacházelo obezřetně, mohla by zranit ostatní. A proto s sebou nevzal žádné další učedníky ze své sekty a vzal jenom Wei WuXiana, sledoval ho tak důkladně, jak jen mohl.

Wei WuXian se původně chtěl proplížit během jejich expedice z hory. Ale i když se mnohokrát pokusil utéct, vždycky to dopadlo tak, že ho Lan WangJi přinesl zpět chyceného jednou rukou za límec. Wei WuXian změnil strategii a lepil se na Lan WangJiho, jak jen mohl. Obzvláště v noci vytrvale lezl Lan WangJiovi do postele s úmyslem, že se mu to zhnusí a mečem ho odhodí pryč. Navzdory tomu nezáleželo, jak moc šaškoval, Lan WangJi si vytrvale stál za svým. Kdykoli se mu Wei WuXian proplížil pod přikrývku, lehkým plesknutím mu nechal ztuhnout tělo a pak ho strčil pod druhou přikrývku do řádné pozice, kde zůstal až do úsvitu. Wei WuXian po probuzení utrpěl spoustu ztrát a stížností na své rozbolavělé tělo. Když teď vyrostl, je s ním ještě menší zábava než předtím. Když jsem ho v minulosti škádlil, vždycky se styděl, ani nemluvě o tom, že se styděl celkem zábavně. Ale teď nejenom že s ním nic nehne, dokonce se naučil jak útočit na oplátku. Jak to?!
Ti dva se drželi směru levé paže a šli na severozápad. Každý jednotlivý den hráli Odpočinek jako duet, aby dočasně zklidnili hněv a vražedný úmysl paže. Jak cestovali nedaleko Qinghe, pozice paže, co jim ukazovala, se najednou změnila. Její ukazovák se zkroutil dozadu a pak najednou zaťala pěst.

To znamenalo, že to, na co ruka ukazovala, bylo v okolí.

Jak cestovali, vyptávali se na to, a dorazili do malého města v Qinghe. Byl den. Ulice byly přeplněné lidmi, co spěchali sem a tam. Wei WuXian klusal za Lan WangJim, když ho najednou přemohla pronikavá vůně kosmetiky.

Jak si Wei WuXian zvykl na jemnou vůni santálového dřeva na Lan WangJim, okamžitě nad tím pachem nakrčil nos. Vyhrkl: „Co to prodáváš? Jak to, že to takhle smrdí?”

Ta vůně pocházela od šarlatána, co na sobě měl kultivátorskou róbu a po celé tváři měl napsáno „podvádím”. Nesl si s sebou truhlici a prodával kolemjdoucím pár věcí. Když viděl, že se ho někdo zeptal, rozzářil se. „Prodávám všechno! Růž a pudr, co tu mám, jsou levné a kvalitní. Mladý pane, podívej se?”

Wei WuXian: „Jasně, podívám se.”

Šarlatán promluvil: „Pro manželku?”

Wei WuXian se zašklebil: „Pro sebe.”

„...” Šarlatánův úsměv zatuhl a v duchu si pomyslel: To si ze mě utahuješ?

Než vybuchl, otočil se a přišel k nim další mladý muž. Promluvil s tváří prostou emocí: „Neotravuj ostatní, když nehodláš kupovat.”

Tento muž byl nesmírně pohledný, róbu a stužku na čele měl bělejší než sníh. Oči měl světlé barvy a u pasu měl pověšený dlouhý meč. Jelikož šarlatán předstíral, že byl kultivátor, pár věcí o kultivačním světě věděl. Poznal motiv sekty Lan, a tak se neodvažoval dělat problémy a i se svou truhlou utekl. Wei WuXian za ním volal: „Kvůli čemu utíkáš? Vážně jsem to chtěl koupit!”

Lan WangJi promluvil: „Máš peníze?”

Wei WuXian odpověděl: „Pokud ne, můžeš mi dát.” Jak mluvil, natáhl ruku, aby ho prošacoval. Vlastně nečekal, že něco najde, ale po pár chvilkách našel jemný, těžký měšec s mincemi uvnitř.

Vůbec to nevypadalo jako něco, co by s sebou Lan WangJi nesl. Ale během těch posledních pár dní Lan WangJi dělal celkem dost věcí, které by si nikdy ani ve snu nepředstavoval. Wei WuXianovi už to ani nepřišlo divné a hned si ten měšec vzal. Jak čekal, když chtěl, mohl si od Lan WangJiho vzít cokoli, aniž by byl ten nějak nespokojený. Kdyby nebylo toho, že měl nějaké to povědomí o Lan WangJiově osobní integritě, a dobré pověsti HanGuang-Juna, skoro by začal pochybovat, jestli spolu Lan WangJi a Mo XuanYu byli zapletení do nějakého bezmocného a chaotického vztahu.

Proč by to byl Lan WangJi jinak schopen snést, když už se kvůli němu tak namáhal?!

Po pár krocích se Wei WuXian bezděky otočil a podíval se. Lan WangJi byl pořád za ním, pořád stál na tom samém místě a zíral jeho směrem.

Wei WuXian si nemohl pomoct a zpomalil krok.

Nevěděl proč, ale měl mlhavý pocit, že by neměl chodit tak rychle a takhle tu Lan WangJiho nechat.

V této chvíli někdo stranou zakřičel: „Patriarcha YuLingu, pět měďáků za jednoho, deset měďáků za tři!”

Wei WuXian: „Kdo?!”

Pospíšil si, aby se podíval, kdo ho prodával, jen aby spatřil, že to byl ten falešný kultivátor. Sbalil si svoji nekvalitní růž a pudr a teď držel štos papírů, na kterém byl nakreslený někdo ještě zlomyslnější než božstva u dveří. Povídal: „Pět měďáků za jednoho, deset za tři – tak nízká cena vás nic nestojí! Doporučuju tři. Jeden na dveře, jeden do chodby a poslední přilepte na stěnu ložnice. Při té silné, hutné zlé energii to léčí jed jedem, takže se k vám nepřiblíží žádné zlé bytosti!”

Wei WuXian promluvil: „To je ale nestoudné chvástání! Pokud by to vážně bylo tak efektivní, prodával bys ještě jeden za pět měďáků?!”

Šarlatán odpověděl: „Zase ty? Pokud chceš koupit, kup; pokud nehodláš koupit, jdi pryč. Pokud chceš za každý utratit padesát měďáků, nevadí mi to.”

Wei WuXian prolistoval štosem „Portrétů Patriarchy YiLingu na potlačení zla”. Vážně nedokázal přijmout, že ten svalnatý muž s děsivou tváří byl on sám.

Snažil se obhájit fakta: „Wei WuXian byl proslavený svým pěkným vzhledem. Co jsi to nakreslil?! Pokud jsi ho doopravdy neviděl, tak nic nekresli. Takhle popleteš mladší generaci.”

Zrovna když chtěl šarlatán odpovědět, Wei WuXian zezadu ucítil poryv větru. Uhnul na stranu.

Ačkoli se tomu útoku vyhnul, šarlatána to odhodilo a narazil do pojízdného stánku na kraji ulice. Nějací lidé mu pomohli na nohy, zatímco ostatní sesbírali spadlé předměty – celá scéna byla jeden zmatek. Šarlatán chtěl klít, ale když viděl, že ten člověk, co jej kopl, byl mladý pán, co zářil od hlavy až k patě, takže se jevil buď jako boháč nebo člen královské rodiny, jeho impozantní postoj se okamžitě změnil. Když se znovu podíval, viděl, že měl na hrudi vyšitou bílou pivoňku Jiskra ve sněhu, a znovu ho to setřelo. Navzdory tomu nemohl takový kopanec přijmout jen tak bez důvodu, a tak se mdle zeptal: „Proč jsi mě kopl?”

Ten mladý pán byl náhodou Jin Ling. Založil si ruce na hrudi a chladně řekl: „Kopl jsem tě? Kdokoli se přede mnou odváží zmínit jméno Wei WuXian, by měl z vděčnosti klečet, když ho nezabiju. A ty tady přesto křičíš uprostřed ulice. To chceš zemřít?!”

Wei WuXian vůbec nečekal, že by se tu Jin Ling objevil, o to méně to jeho arogantní chování. V duchu si pomyslel: Jakpak tohle dítě přišlo k takové povaze, taková výbušnost a silné nepřátelství. Naučil se všechny chyby svého strýce a otce, ale nic ze silných stránek své matky. Pokud se do toho nevložím, rozhodně v budoucnu utrpí velké ztráty.

Když viděl, že se zdálo, že byl Jin Ling stále naštvaný a udělal pár kroků k muži na zemi, Wei WuXian ho přerušil: „Jin Lingu!”

Šarlatán se neopovážil ani muknout, ale pohled měl plný uznání. Jin Ling se obrátil na Wei WuXiana, jeho slova přetékala pohrdáním: „Ty jsi ještě pořád neutekl? No, tak můžeš stejně dobře zůstat.”

Wei WuXian se zasmál. „Hm. Kdo že to byl, koho to srazili na zem a nebyl schopen vstát?”

Jin Ling se ušklíbil a zapískal na krátkou píšťalku. Wei WuXian nechápal, jaký to mělo smysl, ale po chvilce z dálky přišlo hlomození nějakého zvířete.

Jak se otočil, aby se podíval, zpoza rohu vyběhl černý duchovní pes velký do pasu, běžel přímo na něj. Bojácné výkřiky se ulicí šířily blíž a blíž, hlasitěji a hlasitěji: „Šílený pes na útěku!”

Wei WuXianův výraz se okamžitě změnil a prchal tak rychle, jak jen dovedl.

Vždycky to pro něj bylo těžké nadnést, ale ačkoli bylo o Patriarchovi YiLingu známo, že byl téměř neporazitelný, kdykoli čelil psovi, stal se z něj zbabělec. Ale s tím se nedalo nic dělat. Když byl pořád ještě malý, než ho Jiang FengMian vzal k sobě domů, vyrůstal na ulicích a často se musel o jídlo prát s divokými psy. Po několika kousnutích a prohánění se začal nesmírně bát všech psů, na jejich velikosti nezáleželo. Jiang Cheng se mu kvůli tomu celkem dostkrát smál. Kdyby o tom řekl ostatním, nebylo by to jenom ostudné, ale věřilo by tomu jenom pár lidí. A proto o tom prakticky nikdo nevěděl.

Wei WuXian skoro zemřel úlekem. Jak spatřil tu vysokou, bílou postavu, rychle zakřičel z plných plic: „Lan Zhane, zachraň mě!”

Jin Linga šokovalo, když zjistil, že ho Lan WangJi pronásledoval takhle daleko. Proč se tenhle pomatenec znovu objevil vedle něj?! Lan WangJi byl vážný a nikdy si nepovídal, ani nežertoval. Při pohledu na něj bylo nervózních i pár učedníků z jeho generace, o juniorech ani nemluvě. Jeho úroveň zastrašování byla ještě vyšší než tehdy u Lan QiRena. Pes si prodělal přísný výcvik. Jelikož byl jiný než průměrný pes, byl celkem inteligentní. Jako kdyby také věděl, že se před tímhle člověkem nemohl chovat drze, párkrát zavyl a pak se schoval za Jin Lingem s ocasem staženým mezi nohama.

Tento černý duchovní pes byl vzácné rasy a dal ho Jin Lingovi Jin GuangYao. Když se lidé doslechli, že to byl dárek od LianFang-Zuna, většina se jej neopovažovala urazit. Ale Lan WangJi byl jiný než většina lidí. Nezajímalo ho, kdo mu ho dal nebo kdo ho vlastnil, všechny je stejně přísně ukáznil. Jelikož Lan WangJi Jin Linga přichytil, jak jeho pes proháněl Wei WuXiana po ulici, poklesl na duchu. 'Je konec. Rozhodně toho duchovního psa, co jsem tak obtížně vycvičil, zabije a pak dostanu výprask!'

A přesto se Wei WuXian přikrčil pod Lan WangJiho paží a šel za něj, jako kdyby po něm chtěl vyšplhat jako po stožáru. Když Lan WangJi ucítil, jak se kolem něj sevřel pár paží, na okamžik ztuhl. Jin Ling využil této příležitosti a ještě dvakrát zapískal a utekl se svým černým duchovním psem.

Šarlatán na kraji ulice zápolil, aby vstal, byl celý v šoku. „Morální degenerace světa je den ode dne horší. Jak strašliví jsou v dnešní době učedníci z předních klanů! Jak strašlivé!”

Jak Wei WuXian slyšel, jak se to štěkání postupně vytrácelo, konečně vyšel zpoza Lan WangJiho zad. Dal si ruce za záda a souhlasil, jako kdyby se nic nestalo. „Správně, den ode dne to je horší. Lidé už nejsou takoví jako v minulosti.”

Šarlatán se na něj díval, jako kdyby se díval na svého zachránce, a honem mu do rukou hodil štos „Portrétů Patriarchy YiLingu na potlačení zla”, jako kdyby to byla horká brambora. „Bratře, mockrát díky za to, co jsi předtím udělal! Tohle ti dávám. Pokud trochu slevíš a prodáš jeden za tři měďáky, stejně nakonec vyděláš aspoň tři stovky.”

Lan WangJi se podíval na toho svalovce s děsivou tváří na portrétu a nijak to nekomentoval. Když Wei WuXian viděl, že se jeho cena čím dál tím víc snižovala, nevěděl, jestli se má mračit nebo smát. „Tohle je jako poděkování? Pokud mi chceš vážně poděkovat, můžeš ho nakreslit pěkněji! ...Stůj, ještě nechoď. Chci se tě na něco zeptat. Když tu prodáváš, neslyšel jsi o nějakých podivných událostech? Nebo neviděl jsi něco divného?”

Šarlatán odpověděl: „Podivné události? Dobře, že ses mě zeptal. Zůstávám tu většinu roku a znají mě jako Všeználka z Qinghe. Jaké podivné události hledáš?”

Wei WuXian: „Například strašení zlých duchů, případy roztrhaných mrtvol, incidenty, které zničily celé klany...”

Šarlatán: „Tady nic takové není, ale pokud půjdeš méně než dvě míle odtud, je tam pohoří jménem Xinglu. Navrhuju, abys tam nechodil.”

Wei WuXian: „Pročpak?”

Šarlatán: „Hřebenu Xinglu se přezdívá také Lidožravý hřeben. Pročpak myslíš?”
--------------------------------------------

~ Konečně jsme se dostali ze "spárů anime", teď už to jen na pár záblesků z minulosti bude samá novinka... Dokud nás v létě nedohoní druhá série (tedy pokud opravdu bude, protože zatím jsem nenašla žádné potvrzení, že opravdu začne v létě). ~

~ RÁDA BYCH POPROSILA VŠECHNY ČTENÁŘE, ABY NEDÁVALI MŮJ PŘEKLAD NA JINÉ STRÁNKY (wattpad, jiné blogy apod.). A POKUD UŽ K TOMU MAJÍ NĚJAKÝ DŮVOD, ABY ALESPOŇ UVEDLI, KDE K TOMU PŘIŠLI... Docela mě mrzí na to náhodou narazit a zjistit, že to dotyčný vydává za svůj počin. ~ 

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>