GDC - kapitola 19

Kapitola 19 – Spokojenost (1)

Wei WuXian ležel celou noc na břiše. První půlku noci strávil přemýšlením, co se pro všechno na světě během těch let Lan WangJimu stalo, a usnul až v druhé půlce. Když druhého rána otevřel oči, Lan WangJi už zmizel jako pára nad hrncem. Naopak on řádně ležel na posteli s pažemi podél boků v pozici, kvůli níž se zdál dobře vychovaný.

Wei WuXian ze sebe okamžitě stáhl přikrývku. Prsty pravé ruky si zabořil do vlasů. Pořád z mysli nedokázal dostat ten nevysvětlitelný pocit absurdity a úleku.

V té chvíli se na dřevěné dveře jingshi ozvala dvě zaklepání. Zvenku přišel Lan SiZhuiův hlas: „Mladý pane Mo? Jsi vzhůru?”

Wei WuXian: „Proč na mě voláš tak brzy ráno?!”

Lan SiZhui: „B-brzy? ...Ale už je devět.”

Všichni v sektě Lan velmi systematicky vstávali v pět a chodili spát v devět. Naopak Wei WuXian podobně systematicky vstával v devět a chodil spát v jednu, přesně o čtyři hodiny později než lidé v sektě Lan. Protože půl noci ležel na břiše, pas a záda jej bolela. Promluvil upřímným tónem: „Nemůžu vstát.”

Lan SiZhui: „Ehm, co se děje tentokrát?”

Wei WuXian: „Co se děje? Oddělal mě HanGuang-Jun z vaší sekty.”

Ozval se i Lan JingYiho naštvaný hlas: „Pokud budeš takhle dál mluvit nesmysly, zaplatíš za to. Vylez!”

Wei WuXian promluvil, jako kdyby mu ukřivdili: „Vážně! Dělal mě celou noc! Nemůžu vyjít ven. Už nemám odvahu nikoho vidět.”

Pár juniorů se na sebe za dveřmi zaraženě dívalo. Lidé nemohli jít do HanGuang-Junových komnat bez jeho dovolení, takže prostě nemohli jít dovnitř a vytáhnout ho ven. Lan JingYi zuřil: „Vůbec nevíš, co to je hanba! HanGuang-Jun není ustřižený rukáv. Co ty?! Byl bych víc než vděčný, kdybys mi řekl, že jsi ty neoddělal jeho. Vstávej! Odveď toho svého osla a řádně ho vycvič. Dělá takový hluk!”

Když Wei WuXian slyšel zmínku o svém prostředku přesouvání, rychle se vyhrabal. „Co jste udělali mému Malému jablíčku?! Nesahejte na něj. Kopne vás.”

Lan JingYi se zeptal: „Co je Malé Jablíčko?”

Wei WuXian: „Můj osel!” Jak vyšel z jingshi, poháněl juniory, aby ho zavedli k jeho zvířeti. Zavedli ho na travnatý plácek. Byl tam osel a neustále hýkal a dělal spoustu hluku. Hýkal kvůli tomu, že se chtěl napást, ale na plácku se shromáždilo pár tuctů kulatých, bílých bambulí, takže se nemohl najíst.

Wei WuXian byl v sedmém nebi. „Tolik zajíců! Tady, tady, dejme je na jehlu a začněme s rožněním!”

Lan JingYu soptil vzteky: „V Oblačných zákoutích je zabíjení zakázané! Ať zmlkne, hned teď. Učedníci, co provádějí brzké čtení, se už párkrát přišli ptát! Pokud to takhle půjde dál, vyhubují nám až k smrti!”

Wei WuXian mu dal jablko, co dostal na snídani. Jak se dalo čekat, osel přestal hlučet, jak žvýkal a křoupal jablko. Wei WuXian ho pohladil po zadní části krku, zatímco pomyslel na propustky juniorů, a ukázal na kulaté zajíce všude kolem. „Vážně je nemůžu orožnit? Když je orožním, vyženete mě z hory?”

Lan JingYi vypadal, jako kdyby čelil bezprostřední hrozbě, když se honem postavil před Wei WuXiana s rozpaženýma rukama. „Ti jsou HanGuang-Juna. Jen mu občas pomáháme se o ně starat. Nemůžeš se odvážit je orožnit!”

Jak to Wei WuXian slyšel, smál se tak moc, že skoro spadl na zem. Pomyslel si: Ten Lan Zhan je ale zajímavý člověk! V minulosti je nepřijal, ani když jsem mu je dával zadarmo, ale teď jich potají chová celou hordu. A řekl, že je nechce. Koho se snažil obelhat? Ale no tak, vsadím se, že ve skutečnosti má rád takové bílé, načechrané věci. HanGuang-Jun, co s vážnou tváří drží zajíce. Ach můj bože, umřu...

Ale jak pomyslel na tu situaci, kdy včera v noci ležel na Lan WangJim, jeho smích náhle ustal.

Najednou se ze západní strany Oblačných zákoutí ozvalo zvonění.

Toto zvonění bylo naprosto jiné než vyzvánění na znamení času. Bylo to uspěchané a divoké zvonění, jako kdyby do zvonu bušil blázen. Lan JingYimu a Lan SiZhuii se najednou změnil výraz v tváři a oba s ním přestali žertovat, hned se rozběhli ke zvoničce. Wei WuXian věděl, že se něco dělo, a rychle je následoval.

Zvonění přicházelo ze strážní věže.

Strážní věži se říkalo mingshi. Byla to budova, kterou sekta Lan používala na povolávání duchů, zdi měla ze zvláštního materiálu a byla do nich vyrytá zaříkávadla. Když zvon na strážní věži začal sám od sebe vyzvánět, znamenalo to jenom jedno – že se lidem, co uvnitř vykonávali rituál povolávání, něco přihodilo. (Pozn.: Mingshi = doslova „místnost temnoty/zla”).

Před strážní věží se začalo shromažďovat víc a víc učedníků ze sekty Lan, ale nikdo si bez obezřetného uvážení netroufal vejít dovnitř. Dveře mingshi byly černé a ze dřeva. Byly pevně zamčené a daly se otevřít jenom zevnitř. Zvenku to nebylo jenom nesmírně obtížné je silou zničit, ale také to bylo zakázáno. Bylo nesmírně děsivé, aby se při rituálu povolávání ducha něco přihodilo, neboť nikdo nevěděl, jakou bytost to povolá nebo co se stane, když se někdo prolomí dovnitř. A od doby, co mingshi postavili, téměř nebyly případy, kdy by povolávání selhalo. Kvůli tomu byli všichni ještě ustaranější.

Když Wei WuXian viděl, že se Lan WangJi neobjevil, měl neblahé tušení. Pokud byl Lan WangJi stále v Oblačných zákoutích, okamžitě by přispěchal, jakmile by zaslechl výstražné zvonění, pokud... Černé dveře se s bouchnutím najednou rozrazily dokořán. Ven vyběhl učedník v bílém oděvu, potácel se a zakopával.

Jelikož nestál pevně na nohou, jakmile vyšel, skutálel se ze schodů. Dveře mingshi se hned zase zavřely, jako kdyby je někdo naštvaně zabouchl.

Zmatení přihlížející rychle pomohli učedníkovi na nohy. Když se postavil, okamžitě zase spadl na zem. Po tváři se mu nekontrolovatelně koulely slzy. Sápal se po lidech kolem. „Měli jsme... neměli jsme povolávat...”

Wei WuXian ho hned popadl za ruku a mluvil tichým hlasem: „Ducha které bytosti jste povolali? Kdo je ještě uvnitř? Kde je HanGuang-Jun?!”

Zdálo se, že učedník měl těžkosti se nadechnout. „HanGuang-Jun mi řekl, abych utekl...”

Než tu větu dořekl, z nosu a úst mu vytryskla temně rudá krev. Wei WuXian ho strčil Lan SiZhuiovi do náručí. S tou narychlo ořezanou bambusovou flétnou stále u pasu několika kroky vyšel po schodech. Kopl do dveří mingshi a rozkázal: „Otevři se!”

Dveře mingshi se prudce otevřely, jako kdyby se divoce smály s rozevřenými ústy. Wei WuXian v mžiku vešel a dveře se za ním hned zavřely. Pár učedníků jej šokovaně následovalo, ale dveře se už nedaly nijak otevřít. Učedník, co tu byl na návštěvě, vyrazil ke dveřím, na tváři měl šok a hněv, a vyhrkl: „Kdo kruci byl ten člověk?!”

Lan SiZhui podpíral toho dřívějšího učedníka a přes zaťaté zuby promluvil: „...Nejdřív mi pojď pomoct. Krvácí ze všech sedmi otvorů!” (Pozn.: Tohle je v čínských kultivačních novelách velmi častý jev, kdykoli se něco pokazí s vnitřní energií, člověk krvácí z qiqiao neboli sedmi otvorů, a to 2 oči, 2 uši, 2 nosní dírky a ústa).

Jakmile Wei WuXian vešel do mingshi, cítil, jak na něj padla temná energie.

Zdálo se, že ta temná energie byla kombinací energií zášti, hněvu a arogance, skoro byla vidět lidským okem. V jejím obklopení by člověk cítil svíravou bolest na hrudi. Uvnitř mingshi to bylo velké zhruba deset metrů na délku i šířku. V koutech na zemi bez pohybu leželo pár lidí. Předmět tohoto povolávání byl na zemi uprostřed formace.

Nebylo ti nic jiného než paže – tu, co přinesli z vesnice Mo!

Stála na zemi rovná jako hůl, s odseknutou plochou dolů. Čtyři její prsty byly sevřené v pěst, ale ukazovákem ukazovala k nebi, jako kdyby na někoho naštvaně ukazovala. Ten stabilní proud temné energie, co naplňoval mingshi, sálal z tohoto.

Všichni, co se účastnili tohoto rituálu povolávání ducha, buď utekli, nebo omdleli. Lan WangJi byl jediný, co ještě řádně seděl na hlavním místě na východní straně.

Vedle něj ležela citera. Ačkoli neměl ruku na strunách, samy od sebe dál vibrovaly. Vypadalo to, že byl zamyšlený nebo že něčemu naslouchal. Hlavu zvedl, teprve když vycítil, že někdo přišel dovnitř.

Jelikož Lan WangJi měl vždycky flegmatickou tvář, Wei WuXian neměl ponětí, o čem přemýšlí. Lan QiRen, co byl původně zodpovědný za jednu část mingshi, teď ležel zhroucený a v bezvědomí stranou, krvácel ze sedmi otvorů jako učedník, co z mingshi unikl. Wei WuXian ho nahradil na jeho místě, otočil se a nakročil k nejzazší pozici na západě, přímo naproti Lan WangJimu. Vytáhl si od pasu bambusovou flétnu a zvedl si ji ke rtům.

Během té noci ve vesnici Mo Wei WuXian nejdřív zapískal, aby paži rozptýlil, a Lan WangJi na ni pak z dálky zaútočil tóny z citery. Potlačili paži, zatímco spolu takhle bezděky spolupracovali. Lan WangJi se střetl s jeho pohledem, na tváři se mu zračilo pochopení. Jak zvedl pravou ruku, z citery se rozlila melodie. Wei WuXian se rychle přidal s flétnou.

Ta píseň, co hráli, se jmenovala „Evokace”. Používalo se při ní tělo mrtvého, jeho část nebo milovaný předmět zesnulého jako prostředek pro ducha, aby následoval melodii. Obvykle bylo třeba jenom jedné části, aby se duch objevil ve formaci. A přesto píseň téměř skončila, ale nepovolalo to žádného ducha.

Zdálo se, jako kdyby ta paže byla rozhněvaná, jak jí viditelně vystupovaly žíly. Ten pocit útlaku ve vzduchu působil tíživěji. Kdyby západní stranu strážil někdo jiný, už dávno by skončil stejně jako Lan QiRen a krvácel by ze sedmi otvorů. Wei WuXiana to potají šokovalo. Bylo téměř nemožné, aby nedokázali ducha povolat, když spolu s Lan WangJim hráli „Evokaci”, tedy pokud... Pokud duše toho zesnulého nebyla rozsekaná spolu s jeho tělem!

Vypadalo to, že smrt tohoto člověka byla o něco horší než jeho. Ačkoli jeho tělo bylo rozcupované na víc kousků, alespoň měl ucelenou duši.

Jelikož „Evokace” nezabírala, Lan WangJi přesunul prsty a začal hrát jinou melodii.

Tato píseň měla klidnou melodii, byla jiná než ta pochmurná, tázavá melodie předtím. Její název byl „Odpočinek”. Protože obě tyto písně byly v kultivačním světě celkem dobře známé, nebylo by nic divného, kdyby každý věděl, jak ji zahrát, a Wei WuXian jej přirozeně následoval.

Zádušní flétna Chenqing patriarchy YiLingu byla známá široko daleko. A přesto to teď s touto bambusovou flétnou naschvál hrál s mnoha chybami a krátkými nádechy, až to člověku lámalo srdce to poslouchat. Lan WangJi pravděpodobně ještě nikdy nehrál s někým, co měl tak příšerné schopnosti. Po chvilce to už konečně nedokázal snést a pokračovat, jako kdyby se nic nedělo, a zvedl hlavu, aby se na Wei WuXiana podíval s bezvýraznou tváří.

Wei WuXian ještě zesílil svou hroší kůži, předstíral, že nic neviděl, a hrál ještě víc falešně. Jak se otočil, aby dál hrál, za ním se stalo něco podivného. Otočil se, aby se podíval, a ten pohled ho šokoval. Lan QiRen, co pozbyl vědomí, vlastně znovu seděl vzpřímeně. Rozechvělou rukou ukázal na Wei WuXiana, tvář měl pokrytou krví a hněvem, a ochraptělým hlasem zakřičel: „Přestaň hrát! Odejdi! Hned odejdi! Přestaň...”

Než vůbec dořekl, s čím měl přestat, vychrstl krev a padl na to samé místo a ponořil se do ještě hlubšího kómatu.

Lan WangJi: „...”

Wei WuXian zíral.

Věděl, co následovalo po Lan QiRenově „přestaň” – Přestaň hrát! Přestaň s tím duetem! Přestaň špinit citerové noty mého oblíbeného učedníka WangJiho!

Jejich duet citery a flétny Lan QiRena tak rozhněval, že se probral a znovu omdlel. To ukazovalo, jak příšerně to znělo...

A přesto se ta paže postupně svěsila pod společnou silou citery a flétny. Wei WuXian si nestoudně pomyslel: I když to znělo špatně, nezáleželo na tom, když to zabralo.

Hned po poslední ozvěně citery se dveře mingshi rozevřely a vpustily dovnitř záplavu slunečního světla. Bylo pravděpodobné, že poplach na strážní věži ustal. Všichni učedníci, co stáli kolem mingshi, se nahrnuli dovnitř a volali „HanGuang-June”.

Lan WangJi položil ruku na citeru, potlačil zbytkový zvuk z vibrací strun a přešel k Lan QiRenovi, aby mu zkontroloval tep. Pod jeho vedením se zbytek lidí brzy uklidnil. Starší seniorové položili krvácející těla na zem na záda a začali je léčit. Zatímco používali jehličky a medicínu, další skupina učedníků přinesla velký zvon s úmyslem v něm uvěznit paži. Ačkoli to byla rušná scéna, všechno probíhalo velmi organizovaně. Všichni tiše šeptali a nikdo nehlučel.

Pár lidí se bálo: „HanGuang-June, nezabírají ani elixíry, ani akupunktura. Co máme dělat?”

Lan WangJi měl stále tři prsty na Lan QiRenově zápěstí a zůstal zticha. Lan QiRen už předtím řídil osm set, ne-li tisíc, rituálů na povolání ducha. Z nichž v hodně případech šlo o zuřivé duchy. Když viděl, že dokonce i jeho ta energie zášti zranila, bylo jasné, že ta zádušní ruka obsahovala nebývale silnou energii zášti.

Wei WuXian si bambusovou flétnu pověsil zpět za opasek. Dřepl si vedle bronzového zvonu a jemně přejel po jeho rytinách. Jak přemýšlel, najednou spatřil Lan SiZhuiovu sklíčenou tvář. „Co se děje?”

Lan SiZhui už věděl, že nebyl obyčejný člověk. Po chvilce váhání promluvil tichým hlasem: „To jenom, že se cítím trochu provinile.”

Wei WuXian se zeptal: „Provinile kvůli čemu?”

Lan SiZhui: „Ta ruka šla po nás.”

Wei WuXian se usmál. „Jak to víš?”

Lan SiZhui: „Prapory lákající duchy různých úrovní se kreslí jinak a mají různou moc. Prapory, co jsme nakreslili ve vesnici Mo, měly dosah jenom 2.500 metrů. A přesto měla tato ruka silné vražedné úmysly a krmila se na lidském mase a kostech. Kdyby byla od začátku v dosahu praporů, s touhle úrovní zlé vůle by z vesnice Mo už dávno byla řeka krve. Ale objevila se, až když jsme dorazili... To znamená, že ji tam museli nastražit naschvál v té době. Někdo se zlými záměry.”

Wei WuXian odpověděl: „Tvoje schopnost dedukce je celkem dobrá. To byla skvělá analýza.”

Lan SiZhui sklonil hlavu. „A pokud ano, za ty ztracené životy ve vesnici Mo bychom měli... bychom měli být zodpovědní. A teď jsme do toho zatáhli i Lan QiRena a ostatní...”

Po chvilce ticha ho Wei WuXian poplácal po rameni. „Zodpovědnost byste za to neměli nést vy, ale ten člověk, co tu ruku poslal. Na tomto světě jsou některé věci, které je nemožné ovládat.”

Na druhé straně Lan WangJi oddálil svou ruku. Lidé ze sekty Lan se spěšně zeptali: „HanGuang-June, tak co?”

Lan WangJi odpověděl: „Stopa k jejímu zdroji.”

Wei WuXian: „Správně. Pokud vystopujeme její zdroj, najdeme celé tělo, ke kterému tato ruka patří, pochopíme, kdo vlastně je, pak přirozeně budeme mít způsob, jak ho zachránit.”

Ačkoli Lan JingYi už věděl, že rozhodně nebyl pomatenec, stejně si nemohl pomoct a promluvil kritickým tónem: „V tvém podání to zní tak jednoduše. Povolání ducha nezabralo a vznikl z toho tento velký chaos. Jak bychom to mohli najít?”

Lan WangJi prohlásil: „Severozápad.”

Lan SiZhui přemýšlel: „Severozápad? HanGuang-June, proč severozápad?”

Wei WuXian: „Copak vám to už neukázalo?”

Lan JingYi byl zmatený: „Ukázalo se nám to? Kdo? Kdo to ukázal? HanGuang-Jun tedy ne.”

Wei WuXian promluvil: „Tohle.”

Lidé si najednou uvědomili, že ukazoval na tu zádušní ruku!

Ta paže vytrvale ukazovala jedním směrem. Když někdo změnil její pozici, zatvrzele se otočila zpět směrem, kterým původně čelila. Ještě nikdo nikdy neviděl takovou situaci a všechny to šokovalo. Lan JingYi vykoktal: „To? Co... k čemu to ukazuje?!”

Wei WuXian odpověděl: „Na co jiného by to mohlo ukazovat? Buď jsou to jiné části těla nebo vrah, co mu to způsobil.”

Jak to chlapci zaslechli, pár z nich, co stáli severozápadním směrem, se rychle přesunuli. Lan WangJi se podíval na svého strýce, pomalu se zvedl a promluvil na učedníky: „Řádně se o strýce starejte.”

Těch pár učedníků přikývlo. „Dobře! Pocestuješ z hory dolů?”

Lan WangJi mírně přikývl. Wei WuXian se už pokradmu přesunul za něj a hlasitým, radostným hlasem si mluvil sám pro sebe: „Ano, ano, ano, konečně můžeme slézt z téhle hory a společně uprchnout!”

Všichni vypadali, že už se na tu scénu nedokázali dál dívat. Starší učedníci se tvářili obzvláště děsivě, ale pár chlapců si už na to zvyklo. Zdálo se, že Lan QiRenovi znovu zacukalo v tváři, jak na zemi ležel v bezvědomí. Učedníci si pomysleli, že pokud řekne ještě pár vět, možná se pan Lan znovu probere hněvem...
--------------------------------------------

~ Jedna z mých oblíbených scén. Wei WuXian tak moc pokouší, až Lan QiRen tak moc soptí hněvem, že se dokonce probere z bezvědomí... ~ 

~ Malí učedníci jsou roztomilí, jak se rychle odklidili z cesty, aby na ně ruka neukazovala. ~ 

~ Já mám poslední dobou takové štěstí na novely... moje poslední tři rozečtené knihy jsou všechny párování člověk x ne-člověk. V prvním případě to je virtuální program, v druhém mytické zvíře, v třetím démonický kultivátor, co se proměňuje na obrovského chřestýše... Hm, to je teď nějaký nový trend? ( Samozřejmě nezmíním, o jaké novely jde, protože by to byl spoiler, hahahaha! ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>