GDC - kapitola 17

Kapitola 17 – Zdokonalení (7)

Pár učedníků pádlovalo a se sítěmi se hnalo za tím stínem pod vodou. Někdo zakřičel z druhé strany: „Tady je taky pár!”

Na druhé straně také prosvištěla masa černých stínů. Pár úzkých loděk táhlo sítě a plavalo na tu stranu, ale nic nechytili. Wei WuXian promluvil: „To je divné. Silueta tohoto stínu se nezdá jako u člověka. Také to je někdy dlouhé a někdy krátké, někdy velké a někdy malé... Lan Zhane, vedle tvé loďky!”

Bichen na Lan WangJiho zádech okamžitě vyskočil z pochvy a bodl do vody. Po chvilce vyletěl z řeky s ostrou ozvěnou a vzal s sebou srpek vody. A přesto nic neprobodl.

Lan WangJi držel meč v ruce s přísným výrazem. Zrovna když chtěl promluvit, učedník na druhé straně také vytasil meč a bodl jím do temného stínu, co svižně proplaval kolem.

Ale poté, co se jeho meč dostal pod vodu, už nikdy nevyletěl. Ještě párkrát odříkal zaříkávadlo meče, ale nic z vody nevytáhl. Bylo to, jako kdyby jezero jeho meč spolklo, beze stopy zmizel. Ten učedník vypadal, že byl mladík v podobném věku jako Wei WuXian a ostatní. Bez meče mu tvář bledla a bledla. Starší učedník vedle něj promluvil: „Su She, ještě jsme neurčili, co ta věc ve vodě je. Proč jsi jednal na vlastní pěst a poslal svůj meč pod vodu?”

Zdálo se, že Su She byl tak nějak nervózní, ale jeho výraz byl relativně klidný. „Viděl jsem, že i Druhý mladý pán...”

Něž vůbec domluvil, uvědomil si, jak to byla nevhodná věta. Bichen nebo Lan WangJi nebyli za žádných okolností srovnatelní s ostatními. Lan WangJi mohl svůj meč poslat pod vodu, když byl protivník neznámý a byl v pohodě, ale u ostatních to tak možná nebylo. Jeho bledá tvář se zbarvila rozpačitým odstínem rudi, jako kdyby ho zahanbili. Podíval se po Lan WangJim, ale Lan WangJi se na něj nepodíval a místo toho pozorně sledoval vodu. Bichen znovu v mžiku vyskočil z pochvy.

Tentokrát čepel meče nezajela do vody, ale místo toho sebou škubla a vymrštila kousek stínu nad vodu. Na palubu loďky s plesknutím padla hromada mokrého, černého spletence. Wei WuXian se postavil na špičky, aby se podíval. K jeho překvapení to byl kus oděvu.

Wei WuXian se smál tak moc, že skoro spadl do řeky. „Lan Zhane, jsi tak impresivní! Tohle je poprvé, co jsem někoho viděl při lovu vzít vodnímu ghoulovi oblečení!”

Lan WangJi si jen prostě prohlédl hrot Bichenu, jestli na něm nebylo něco divného. Zdánlivě se rozhodl s ním nemluvit. Jiang Cheng promluvil: „Měl bys zavřít pusu. Ta věc, co plavala pod vodou, vážně nebyl vodní ghoul. Byl to jenom kus oblečení!”

Wei WuXian to samozřejmě také jasně viděl. Jen nebyl spokojený, když Lan WangJiho párkrát nepoškádlil. Promluvil: „Takže ta věc, co se plížila kolem, byl jenom tenhle kus oděvu? Proto to sítě nedokázaly chytit a meče probodnout. Její tvar byl vždycky jiný. Ale kus oděvu by nemohl spolknout celý meč. Ve vodě musí být i něco jiného.”

V té chvíli už loďky dopluly do středu jezera Biling. Jezero mělo nesmírně tmavý odstín zelené. Lan WangJi najednou mírně zvedl hlavu. „Hned se vraťte.”

Lan XiChen se zeptal: „Proč?”

Lan WangJi odpověděl: „Podvodní bytosti dovedly loďky do středu jezera Biling naschvál.”

Jak domluvil, všichni najednou cítili, jak se jejich loďky potápějí.

Do loděk začala okamžitě natékat voda. Wei WuXian si najednou všiml, že jezero Biling už nebylo temně zelené, ale skoro černé. V oblasti blízko středu se utvořil velký vír, aniž by si toho někdo všiml. Jejich zhruba deset loděk kroužilo kolem dokola, následovalo proudy víru. Jak se otáčely, potápěly se, jako kdyby je to mělo nasát do gigantických černých úst!

Ve vzduchu zpívalo řinčení tasených mečů. Všichni jeden po druhém naskočili na své meče a letěli vzhůru. Wei WuXian se už vznášel nad jezerem. Podíval se dolů, jen aby spatřil, že Su She, ten učedník, co svůj meč poslal pod vodu, byl už po kolena ve vodě. Paluba jeho loďky už byla zaplavená vodou z jezera Biling. Ačkoli se mu ve tváři zračila panika, nezavolal o pomoc, pravděpodobně byl hrůzou celý strnulý. Wei WuXian se bez váhání sehnul a natáhl k němu paži. Popadl Su Sheho za zápěstí a táhl ho nahoru.

Pod tíhou dalšího člověka se meč pod jeho nohama náhle propadl, ale dál stoupal. Ale zanedlouho poté od Su Sheho vzešla silná síla a skoro Wei WuXiana stáhla z meče.

Su She měl už dolní půlku těla ponořenou v černém víru v jezeře. Vír se otáčel rychleji a rychleji a jeho tělo se potápělo hlouběji a hlouběji. Zdálo se, že se pod hladinou něco skrývalo, drželo ho to za nohy a táhlo ho to dolů. Jiang Cheng původně stál na svém Sandu a v klidu vystoupal zhruba sedmdesát metrů nad hladinu jezera. Jak shlédl dolů, s rozčileným výrazem se k nim přihnal. „A co teď děláte?!”

Sací síla jezera sílila a sílila. Wei WuXianův meč byl mnohem hbitější, ale v síle zaostával. Byl skoro tak zatížený, že se vznášel hned nad hladinou jezera. Ustálil se, zatímco Su Shea tahal oběma rukama a zakřičel: „Může mi sem někdo přijít pomoct?! Pokud ho pořád nedokážu vytáhnout, pustím ho!”

Wei WuXian najednou cítil, jak se mu napnul límec a jak ho to zvedlo do vzduchu. Otočil se a spatřil Lan WangJiho, jak ho jednou rukou držel zezadu za límec. Ačkoli se Lan WangJi díval jiným směrem a tvářil se lhostejně, on a jeho meč nesl tíhu tří lidí a zároveň s tím zápolil s tou záhadnou silou. Navíc neustále stabilně stoupali. Jiang Chenga to celkem šokovalo. Kdybych já šel vytáhnout Wei WuXiana na svém Sandu, pravděpodobně bych nedokázal stoupat tak rychle a stabilně. Lan WangJimu je jenom zhruba jako mě...

V této chvíli Wei WuXian promluvil: „Lan Zhane, tvůj meč je celkem silný, že? Děkuju, děkuju. Ale proč jsi mě chytil za límec? Nemůžeš držet mě? Takhle se cítím nepříjemně. Co takhle kdybych k tobě natáhl ruku a ty mě za ni chytil?”

Lan WangJi odpověděl chladným hlasem: „S druhými se nedostávám do fyzického kontaktu.”

Wei WuXian: „Už se navzájem takhle známe, tak jak mě můžeš počítat mezi 'ostatní'?”

Lan WangJi: „Neznáme se.”

Wei WuXian předstíral, že ho to ranilo. „Tohle nemůžeš dělat...”

Jiang Cheng to vážně nedokázal dál snést. Vyhuboval mu: „Ty tohle nemůžeš dělat!!! Nemůžeš utrousit o pár vět míň, když tě ve vzduchu drží za límec?!”

Skupina letěla na svých mečích a co možná nejrychleji se evakuovali z jezera Biling. Když přistáli, Lan WangJi pustil Wei WuXianův límec a v poklidu se otočil na Lan XiChena. „Je to vodní propast.”

Lan XiChen potřásl hlavou. „Tak tohle bude složité.”

Jakmile Wei WuXian a Jiang Cheng zaslechli to jméno „vodní propast”, okamžitě pochopili. Na jezeru Biling nebyli nejděsivější vodní ghoulové, ale voda, co v něm plynula.

Kvůli důvodům jako terén nebo proudy se na některých řekách nebo jezerech často potápěly lodě a topili lidé. A časem si ta část vody rozvinula osobnost. Byla jako rozmazlená mladá milenka, co nemohla tolerovat nedostatečný luxusní styl. Pokud se ve vodě jako oběť nepotopili lodě se zbožím nebo žijící lidé, rozpoutala problémy a opatřila si je sama.

Lidé z města Caiyi se s vodou sžili, takže jen zřídka docházelo k potopení lodí nebo smrti utonutím. Bylo nemožné, aby ta vodní propast vyrostla tady. Když se tu teď jedna objevila, byla jenom jedna možnost – že ji sem odněkud vyhnali.

Jakmile se objevila vodní propast, znamenalo to, že se celá masa vody proměnila na netvora. Bylo nesmírně obtížné se jí zbavit. Bylo to nemožné, pokud jste nevyjmuli každou jednotlivou kapku vody, nevylovili všechny lidi a zboží, co se potopili, a na pár let nevystavili říční dno silnému slunečnímu světlu. Nicméně existovala metoda, co mohla na úkor ostatních vyřešit okamžitý problém – vyhnat ji do jiné řeky nebo jezera a nechat ji pustošit někde jinde.

Lan WangJi se zeptal: „Trpělo poslední dobou nějaké místo kvůli vodní propasti?”

Lan XiChen ukázal na nebe.

Neukazoval na nic jiného než na slunce. Wei WuXian a Jiang Cheng se na sebe podívali, dokonale tomu rozuměli. Je to sekta Wen z Qishanu.

Ve světě kultivace bylo nespočet sekt a klanů, jejich počet dokonce přesahoval počet hvězd na nebi. A mezi nimi byl titán, co bezpochyby stál nad ostatními – sekta Wen z Qishanu.

Klan Wenů používal jako symbol svého klanu slunce, což značilo, že „v záři mohli soupeřit se sluncem, jejich dlouhověkost se vyrovnala slunci”. Rezidence jejich sekty byla celkem velká, skoro srovnatelná s městem. Jmenovalo se to Nebe bez noci, také se nazývalo Beznoční nebeské město, protože se říkalo, že v tom městě neexistoval soumrak. Tato sekta se dala nazvat titánem, neboť ať už se jednalo o počet učedníků, o moc, území nebo magické nástroje, žádná jiná rodina se s nimi nemohla rovnat. Velké množství kultivátorů považovalo za nejvyšší čest být externími učedníky sekty Wen. Podle stylu jednání sekty Wen bylo vysoce pravděpodobné, že tu vodní propast ve městě Caiyi sem vyhnali oni.

Ačkoli věděli, odkud ta vodní propast přišla, všichni byli zticha.

Pokud to udělali lidé ze sekty Wen, pak bez ohledu na to, jak moc by je obviňovali nebo kritizovali, nic by z toho nevzešlo. Sekta by to hlavně ani neuznala a ani by je nijak neodškodnili.

Jeden učedník si postěžoval: „Městu Caiyi to vážně ublíží, když sem ta sekta vyhnala vodní propast. Pokud se zvětší a rozšíří na řeky ve městě, ten netvor bude mít v rukách životy všech lidí. Tohle je tak...”

Pokud by sekta Lan z Gusu byla zodpovědná za problém, co na ni hodil někdo jiný, rozhodně by čelili nespočtu problémům. Lan XiChen si povzdechl: „Nechte to, nechte to. Pojďme zpět do města.”

Na soutoku se nalodili na nové loďky a pádlovali do části města, kde se shromáždilo hodně lidí.

Když minuli oblouk mostu a vpluli do říčního kanálu, Wei WuXian se do toho znovu pustil.

Odložil svoje pádlo, jednou nohou se zapřel o bok lodi a podíval se na svůj odraz ve vodě, zkoumal, jestli má rozcuchané vlasy. Jako kdyby zrovna nechytil tucty vodních ghoulů a neunikl z tlamy vodní propasti, Wei WuXian nepochybně věnoval okouzlující mrknutí na obě strany kanálu. „Dámy, kolik za půl kila mišpulí?”

Byl mladý a vypadal pohledně. Při takové temperamentnosti to byla vážně scéna, kdy broskvové květy proháněly plynoucí bystřinu. Jedna žena zvedla svůj bambusový klobouk, usmála se se zdviženou hlavou. „Mladý nápadníku, nemusíš platit. Co kdybych ti dala jednu zdarma?”

Nářečí Wu bylo měkké, znělo neotřele a sladce. Rty mluvčího se melodicky pohybovaly a posluchačovy uši byly ovinuté vůní. Wei WuXian sbalil dlaně. „Pokud ji dostanu od tebe, pak ji rozhodně chci!”

Žena dala ruku do košíku a hodila mu kulatou zlatou mišpuli. „Nemusíš být tak zdvořilý. To je za to, jak hezky vypadáš!”

Loďky pluly rychle. Jak se ty dvě loďky setkaly, okamžitě kolem sebe projely. Wei WuXian se otočil, dokonale mišpuli chytil a zašklebil se. „Ty vypadáš ještě pěkněji!”

Jak se vytahoval a takhle stranou flirtoval, Lan WangJi zíral přímo dopředu a jevil se celkem ctnostně. Wei WuXian si domýšlivě nadhodil mišpuli v ruce a najednou na něj ukázal. „Dámy, myslíte si, že je pohledný?”

Lan WangJi nečekal, že o něm Wei WuXian najednou začne mluvit. Zrovna když si nebyl jistý, jak na to zareagovat, ženy na řece v souladu promluvily: „Ještě pohlednější!” Zdálo se, že se mezi tím ozval smích pár mužů.

Wei WuXian promluvil: „Tak chce mu některá dát jednu mišpuli? Pokud dáte jenom mě a jemu ne, obávám se, že možná bude žárlit, až se vrátíme!”

Po celé řece se ozýval švitořivý smích. Před nimi se objevila další žena, co stála na své loďce. „Dobře, dobře, ty dostaneš dvě. Hlavu vzhůru, mladý krasavče, chytej!”

Když Wei WuXianovi v ruce přistála i druhá mišpule, zakřičel: „Slečno, nejsi jenom pěkná, ale taky hodná. Až sem příště přijdu, koupím celý košík!”

Ta žena měla jasný hlas a byla troufalejší než ostatní. Ukázala na Lan WangJiho. „Taky ho sem přiveď. Všichni sem můžete přijít pro mišpule!”

Wei WuXian přidržel mišpuli Lan WangJimu před očima. Lan WangJi neuhnul pohledem. „Uhni.”

A tak s ní Wei WuXian uhnul. „Věděl jsem, že ji rozhodně nepřijmeš, takže jsem nikdy neměl v úmyslu ti ji dát. Jiang Chengu, chytej!”

Zrovna v té chvíli kolem projela loďka, na které byl Jiang Cheng. Jednou rukou mišpuli chytil, na tváři se mu objevil mírný úsměv, ale hned si odfrkl: „Zase flirtuješ?”

Wei WuXian se ušklíbl, hrdý na svůj úsměv. „Ztrať se!” Pak se otočil zpět a zeptal se: „Lan Zhane, jsi z Gusu, takže umíš mluvit v tomhle nářečí, že? Nauč mě to. Jak nadáváte v nářečí Gusu?”

Lan WangJi po něm hodil jedno „patetické” a přeskočil na jinou loďku. Wei WuXian nečekal, že by vážně odpověděl. Jen ho chtěl škádlit, když zaslechl to zábavně měkké nářečí z Gusu a pomyslel si, že Lan WangJi tímhle nářečím také mluvil, když byl malý. Jen co zaklonil hlavu, aby si dal další doušek rýžového vína, nesl si v jedné ruce svůj baculatý, černý džbánek, do druhé ruky vzal pádlo a vyrazil dopředu, aby porazil Jiang Chenga.

Naopak Lan WangJi stál po boku Lan XiChenovi. Tentokrát byly dokonce i jejich výrazy podobné. Oba vypadali, jako kdyby se zabývali potížemi, jak přemýšleli o tom, jak se vypořádat s vodní propastí a co říct starostovi města Caiyi.

Před nimi vyjela nesmírně těžká loďka plná věder velkých, zlatých mišpulí. Lan WangJi jí věnoval jeden pohled a dál se díval přímo dopředu.

A přesto na něj Lan XiChen promluvil: „Pokud chceš mišpule, mám koupit jeden košík?”

„...”

Lan WangJi odešel se švihnutím svých rukávů. „Nechci!”

Šel stát na jiné loďce.
--------------------------------------------

~ Bratři Lanové jsou čísla...  Adoptovaní bratři Jiangové - tedy Jiang Cheng a Wei WuXian - samozřejmě ještě větší. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>