GDC - kapitola 34

Kapitola 34 – Tráva (2)

Náhlý podivný zvuk, jak bambusová hůl ťukala do země, zněl hlasitě a pak tiše, daleko a pak blízko, takže bylo nemožné odhadnout, odkud a co to přesně vytvářelo.

Wei WuXian: „Všichni pojďte sem. Pěkně k sobě. Nehýbejte se a neútočte.”

Kdyby v té mlze všichni juniorové vytáhli meče a pokusili se zaútočit, bylo by možné, že by zranili spíš sebe než nepřítele. Po chvilce ten hluk ustal. Pár sekund čekali v tichosti.

A pak jeden učedník pro sebe promluvil: „Zase to je to... Jak dlouho nás to bude pronásledovat?!”

Wei WuXian: „Pronásleduje vás to?”

Lan SiZhui: „Když jsme vstoupili, rozhodli jsme se kvůli příliš husté mlze kráčet blízko u sebe, protože by bylo snadné se zatoulat. Pak jsme najednou zaslechli ten hluk. Tehdy to nebylo tak rychlé. Šlo to celkem pomalu, jedno ťuknutí po druhém. V mlze se nám také podařilo zahlédnout, jak kolem prošel krátký stín. Přímo před námi. Ale když jsme to pronásledovali, zmizelo to. Od té doby nás ten zvuk pronásledoval.”

Wei WuXian: „Jak krátký je ten stín?”

Lan SiZhui naznačil ke své hrudi. „Velmi krátký. Velmi malý.”

Wei WuXian: „Jak dlouho tu už jste?”

Lan SiZhui: „Zhruba patnáct minut.”

„Patnáct minut?” Wei WuXian se zeptal: „HanGuang-June, jak dlouho tu už jsme?”

Lan WangJiho hlas se ozval zpoza nejasné mlhy: „Zhruba třicet minut.”

„Hele,” pokračoval Wei WuXian. „Byli jsme tu déle než vy. Jak to, že jste skončili před námi a že jste na nás narazili, až když jste se otočili?”

Jin Ling si nemohl pomoct a odpověděl: „Nikdy jsme se neotočili. Vždycky jsme šli dopředu a drželi jsme se téhle ulice.”

Pokud obě skupiny kráčeli kupředu, bylo možné, že někdo tu cestu proklel a udělal z ní formaci kruhového bludiště?

Wei WuXian se zeptal znovu: „Zkoušeli jste použít meče, abyste vzlétli nahoru a rozhlédli se?”

Lan SiZhui: „Ano. Myslel jsem si, že jsem vyletěl celkem dost nahoru, ale vlastně to nebylo tak vysoko. A také tam poletovalo pár neostrých stínů. Nevěděl jsem, co to bylo, a bál jsem se, že se s nimi nedokážu vypořádat, a tak jsem sletěl na zem.”

Jak to zaslechli, všichni byli chvíli zticha. Jelikož oblast Shudong byla stejně pod mlhou, nikdy o té mlze ve městě moc nepřemýšleli. Teď se zdálo, že se ta mlha neutvořila přirozeně a že to vážně byla zádušní mlha.

Lan JingYiho to šokovalo. „Ta mlha nebude jedovatá, že ne?!”

Wei WuXian: „Pravděpodobně není jedovatá. Už jsme tu celkem dlouho a pořád jsme naživu.”

Jin Ling: „Měl jsem s sebou vzít Fairy. Všechno to je kvůli tvému zatracenému oslovi.”

Když Wei WuXian zaslechl jméno psa, naskočila mu husí kůže.

Pak zaslechl Lan JingYiho křik: „Ještě jsme ani neobviňovali tvého psa! Otevřel tlamu jako první, aby kousl, a skončil s kopytem Malého jablíčka. Čí to byla vina? Každopádně ani jeden se teď nedokáže pohnout.”

Wei WuXian: „Cože?! Pes pokousal moje Malé jablíčko?!”

Jin Ling: „Jak ten osel může být důležitější než můj duchovní pes? Fairy mi dal můj nejmladší strýček. Pokud se mu něco stane, nesplatí to ani deset tisíc oslů!”

Wei WuXian ve vší absurditě namítl: „Nepoužívej LianFang-Zunovo jméno, abys lidi vyděsil. No, moje Malé jablíčko je dárek od HanGuang-Juna. Jak jste mohli Malé jablíčko vzít na noční lov? A ještě dopustit, aby se zranil?!”

Juniorové ze sekty Lan jednohlasně odpověděli: „Lháři!”

Nikdy by nevěřili, že někdo jako HanGuang-Jun by pro někoho vybral takový dárek. Dokonce i když Lan WangJi nepromluvil, pevně tomu odmítali uvěřit.

Lan SiZhui to objasnil: „Uuch... Promiň, mladý pane Mo. Tvoje Malé jablíčko... Tvůj osel v Oblačných zákoutích každý den hlučel a seniorové si už dlouho stěžovali. Takže nám rozkázali se ho během tohoto nočního lovu zbavit. Takže my...”

Ani Jin Ling nevěřil, že ten osel byl dárek od Lan WangJiho. „Nedokážu se na toho osla ani podívat. A dokonce se jmenuje Malé jablíčko. To je tak zatraceně hloupé!”

Lan JingYi si pomyslel, že pokud vážně byl od HanGuang-Juna, pak byli v maléru. Okamžitě se ho zastal: „Co je špatného na Malém jablíčku? Má rád jablka, a tak se jmenuje Malé jablíčko. Jak všední. Je to desetkrát lepší než říkat svému tlustému psovi Víla!”

Jin Ling: „Jak je Víla tlustá?! Zkus mi najít duchovního psa, co je v lepší kondici...”

Najednou všechno brebentění ustalo.

Za pár sekund se Wei WuXian zeptal: „Jste tu ještě všichni?”

Kolem něj se ozvalo spoustu „umpf” a „hmm”, což znamenalo, že tu všichni byli.

Lan WangJi chladně prohlásil: „Hluk.”

...Jak mohl utišit všechny najednou? Wei WuXian si nemohl pomoct a dotkl se vlastních rtů, cítil se celkem šťastně.

Najednou se z mlhy z levé přední strany ozvaly kroky.

Ty kroky celkem těžkopádně klopýtaly. Okamžitě poté zepředu, zepředu zprava, ze stran a zezadu přišel ten samý zvuk. Ačkoli mlha byla příliš hustá na to, aby bylo vidět nějaké postavy, už se k nim donesl zatuchlý pach.

Wei WuXian by se samozřejmě netrápil pouhými pár chodícími mrtvolami. Zlehka zapískal a skončil notou, co se vyklenula vzhůru, signalizoval jim, aby odstoupili. Jak čekal, když mrtvoly v mlze zaslechly zapískání, na krátko se zastavily.

Ale za okamžik zase spěchaly dál!

Wei WuXian tohle vůbec nečekal. Nejenom že rozkaz nefungoval, vlastně je to vyprovokovalo. Nikdy by si nepopletl dva rozdílné rozkazy „odstup” a „pospěš”!

A přesto v této chvíli neměl čas přemýšlet. Z bílé mlhy se už objevilo sedm nebo osm nakloněných postav. Podle hustoty mlhy ve městě Yi to, že je viděli, znamenalo, že už byly extrémně blízko!

Bichenův ledově modrý odlesk meče prořízl mlhu. Obklopil skupinu, vykreslil ve vzduchu jasný kruh, všechny chodící mrtvoly rozsekl vejpůl a pak se vrátil zpět do své pochvy. Wei WuXianovi se ulevilo, zatímco Lan WangJi ztišil hlas: „Proč?”

Wei WuXian také přemýšlel proč. Proč ty mrtvoly nedokázal ovládat rozkazy? S tím pomalým tempem a zatuchlým pachem to rozhodně nebyly žádné mrtvoly vysokého řádu. Měl bych je být schopen odstrašit jen pár tlesknutími. Bylo nemožné, aby moje pískání najednou nefungovalo, protože stejně nepoužívá duchovní sílu. Takováhle situace se ještě nikdy...

Najednou si na něco vzpomněl. Záda se mu orosila tenkou vrstvou potu.

Ne. Nebylo to tak, že „taková situace ještě nikdy nenastala”. Ve skutečnosti k ní opravdu dřív došlo a nejenom jednou. Vážně existoval druh mrtvoly nebo ducha, kterému nemohl rozkazovat—

Mrtvoly nebo duchové, které už byly pod kontrolou Styžské tygří pečeti!

Lan WangJi zrušil utišující kouzlo a Lan SiZhui mohl znovu mluvit: „HanGuang-June, je situace vážně nebezpečná? Máme hned odejít z města?”

„Ale mlha je tak hustá. Nemůžeme jít po cestě a ani nemůžeme odletět...”

Jeden učedník vykřikl: „Myslím, že se blíží víc mrtvol!”

„Kde? Neslyšel jsem žádné kroky.”

„Myslím, že jsem slyšel podivné zvuky dýchání...” Chlapec si uvědomil, jak to byla směšná poznámka, až když ji řekl a rozpačitě zavřel pusu.

Další chlapec odpověděl: „Ty jsi vážně něco, co? Zvuk dechu. Mrtvoly jsou mrtvé— jak můžou vydávat zvuk dechu?”

Než mohl domluvit, vpadla k nim další velká postava. Bichen se znovu vytasil a hlava stínu se oddělila od těla. Zároveň s tím byly slyšet podivné šplouchavé zvuky. Učedníci, co byli blízko té scény, všichni úlekem vyjekli. Wei WuXian se bál, že byli zranění, a tak okamžitě zavolal: „Co se stalo?”

Lan JingYi: „Z těla té mrtvoly něco vystříklo. Myslím, že to byl nějaký prášek. Chutnalo to hořkosladce. A shnile!” Vážně měl velkou smůlu. Jelikož chtěl zrovna promluvit, otevřel pusu a celkem dost toho prášku se mu dostalo dovnitř. Nestaral se, jak zrovna vypadal, a okamžitě si párkrát odplivl. Ty věci, co vytryskly z mrtvoly, nepochybně nebylo nic triviálního. Ten prášek se pořád vznášel ve vzduchu. Kdyby ho někdo omylem nasál do plic, bylo by ještě těžší se s ním vypořádat, než když pronikne jen do úst.

Wei WuXian jim nakázal: „Všichni se od té oblasti vzdalte! Pojď rychle sem. Ukaž se mi.”

Lan JingYi: „Dobře. Ale nevidím tě. Kde jsi?”

Nebylo vidět ani vlastní ruku, i když ji měl přímo před sebou, ani nemluvě o nějakém chození v téhle mlze. Wei WuXian si vybavil, že kdykoli se Bichen vytasil, jeho odlesk meče dokázal bílou mlhou proniknout. Otočil se na Lan WangJiho, co mu stál po boku. „HanGuang-June, vytas na chvilku meč, aby mohl přijít sem.”

Lan WangJi stál přímo vedle něj, a přesto neodpověděl a ani se nepohnul.

Jasný, modrý odlesk meče najednou rozjasnil oblast zhruba sedm kroků od něj.

...Lan WangJi byl tam?

Tak kdo byl ten člověk, co vždycky v tichosti stál vedle něj?!

Najednou před Wei WuXianovýma očima problýskl stín. Zepředu se k němu přiblížila temná tvář.

Temná byla proto, že na sobě měla tlustou vrstvu černé mlhy!

Muž se zamlženou tváří se natáhl po měšci qiankun, co mu visel u boku. Ale poté, co ho vzal, se měšec najednou nadmul. Provázek, co jej svazoval, se roztrhl v půli a kupředu vyrazili tři rozzuření duchové. Utvořili spletenec a vyrazili k němu!

Wei WuXian se zasmál: „Chtěl jsi měšec Qiankun? Tak to musíš mít špatné oči. Proč jsi místo toho vzal můj měšec na věznění duchů?”

Od té doby, co na hřbitově sekty Chang z Yueyangu uzmuli kopáčovi nedávno vykopané tělo a způsobili tak, že frustrovaně ustoupil, se Wei WuXian a Lan WangJi měli vždycky na pozoru. Předvídali, že to nevzdá a místo toho bude hledat příležitost, jak si to vzít zpět. A jak čekali, poté, co vstoupili do města Yi, kopáč zaútočil s úmyslem využít husté mlhy a upovídaného davu. No ano, jeho útok zabral, ale Wei WuXian už dávno vyměnil měšec Qiankun, v kterém byla levá paže, za měšec na věznění duchů.

Protivník skočil dozadu a s cinknutím vytasil meč. Okamžitě se ozvalo vřeštění duchů plné nenávisti, jako kdyby je ten útok zatlačil až na práh rozplynutí. Wei WuXian si pro sebe pomyslel: Takže to je vážně člověk s vysokou úrovní kultivace. Okamžitě zakřičel: „HanGuang-June, je tu kopáč!”

Lan WangJi nepotřeboval připomínat, jen od poslechu věděl, že se něco stalo. Zůstal zticha. Jako odpověď sloužilo Bichenovo rázné, řízné máchnutí.

Nynější situace měla do optimismu daleko. Kopáčův meč pokrývala černá mlha, takže odlesk meče nepronikal skrz a dokonale se skryl v bílé mlze. Naopak odlesk meče z Lan WangJiho Bichenu se vůbec nedal skrýt. On byl v otevřeném prostoru, zatímco nepřítel se skrýval v temnotě. A nejenom že byl nepřítel velmi zručný, co se kultivace týkalo, dokonce byl obeznámený se stylem šermu sekty Lan z Gusu. A ačkoli oba dva bojovali v mlze naslepo, on mohl dělat, cokoli se mu zachtělo, zatímco Lan WangJi musel dávat pozor, aby omylem nezranil někoho z vlastních. Podle toho všeho byl Lan WangJi vážně v nevýhodě.

Jak Wei WuXian zaslechl pár třísknutí čepelí, najednou se mu sevřelo srdce. Vyhrkl: „Lan Zhane? Jsi zraněný?!”

Z dálky přišlo tlumené zabručení, jako kdyby ten člověk utržil kritické zranění. Ale jasně to nebyl Lan WangJiho hlas.

Lan WangJi: „Samozřejmě že ne.”

Wei WuXian se zašklebil: „To to vypadá!”

Znělo to, jako kdyby se ten druhý člověk hořce zasmál. Znovu zaútočil. Řinčení Bichenova odlesku a odlesku toho druhého meče bylo čím dál tím dál. Wei WuXian věděl, že Lan WangJi je nechtěl omylem zranit, a tak naschvál odtáhl bitvu dál od nich, aby se s kopáčem sám vypořádal. Zbytek byl samozřejmě na Wei WuXianovi.

Otočil se. „Jak jsou na tom ti, co vdechli ten prášek?”

Lan SiZhui: „Začínají mít problémy stát!”

Wei WuXian: „Pojďte doprostřed a spočítejte se.”

Bylo štěstí, že když vyřídili tu vlnu chodících mrtvol a odvedli toho kopáče, nepřišlo je rušit nic dalšího. Neozval se ani zvuk úderů bambusové hole, aby je obtěžoval. Zbývající učedníci se shromáždili a spočítali se. Nikdo nechyběl. Wei WuXian vzal Lan JingYiho do náručí a přiložil mu ruku k čelu. Bylo trochu teplé. Pak přiložil ruku i k čelům ostatních chlapců, co vdechli prášek z mrtvoly. Byli na tom stejně. Odtáhl Lan JingYimu víčka. „Ukaž mi jazyk. Aaa.”

Lan JingYi: „Aaa.”

Wei WuXian: „Jo. Blahopřeju. Jsi pod vlivem mrtvolné otravy.”

Jin Ling: „Jak to je něco k blahopřání?!”

Wei WuXian: „Je to další životní zkušenost. Až budete trochu starší, bude to úvod ke konverzaci.”

K mrtvolné otravě povětšinou docházelo, když člověka zranila proměněná mrtvola nebo když se zranění dostalo do kontaktu s jejich nekrotickou krví. Kultivátoři obvykle nedopustili, aby se k nim chodící mrtvoly dostaly tak blízko, aby je zranily, takže nikdo neměl ve zvyku nosit s sebou elixíry na léčbu mrtvolné otravy.

Lan SiZhui se trápil: „Mladý pane Mo, stane se jim něco?”

Wei WuXian: „Momentálně nic. Až se to dostane do krevního toku a procestuje to celým tělem a dostane se to do srdce, pak už jim nic nepomůže.”

Lan SiZhui: „C-co se stane?”

Wei WuXian: „Stane se přesně to, co se děje mrtvolám. Pokud máš štěstí, jenom shniješ. A pokud ne, možná se staneš dlouhovlasou zombií a po zbytek života budeš moct jenom poskakovat.”

Všichni otrávení učedníci zalapali po dechu.

Wei WuXian: „Takže to chcete vyléčit?”

Všichni přikývli.

Wei WuXian pokračoval: „Pokud to chcete vyléčit, poslouchejte. Od teď se všichni musíte chovat pěkně a poslouchat, co říkám. Každý z vás.”

Ačkoli ho hodně chlapců ještě neznalo, když viděli, že mohl HanGuang-Juna důvěrně oslovovat jeho rodným jménem, jako kdyby byli ze stejné generace, a jelikož stáli uprostřed neblaze zamlženého strašidelného města a také že byli otrávení a s horečkou, cítili se obzvláště nervózně. Instinktivně se chtěli na někoho spolehnout. A jelikož všechno, co Wei WuXian vypustil z úst, mělo tak nějak nádech sebevědomí, co vyhladilo veškeré starosti, nemohli si pomoct a poslechli ho. Všichni odpověděli: „Ano!”

Wei WuXian na ně dál tlačil: „Musíte udělat, cokoli vám řeknu. Být poslušní. Rozumíte?”

„Ano!”

Wei WuXian tleskl: „Vztyk. Ti, co nejsou otrávení, můžou nést ty, co jsou. Nejlépe přes rameno. Pokud je dokážete zvednout jen trochu, nezapomeňte je natočit tak, aby hlava a srdce byly výš než zbytek těla.”

Lan JingYi: „Ale já můžu chodit. Proč se musíme nechat nést?”

Wei WuXian: „Bratře, pokud budeš poskakovat kolem, krev ti bude cirkulovat rychleji a dřív se ti dostane do srdce. Takže by ses neměl moc hýbat. Nejlepší bude, když se nebudeš hýbat vůbec.”

Chlapci okamžitě stáli bez hnutí jako prkna a dovolili svým vrstevníkům, aby je zvedli.

Jeden chlapec, kterého na rameni nesl další učedník z jeho sekty, zamumlal: „Ta mrtvola, co rozprášila ten jedovatý prášek, vážně dýchala.”

Ten chlapec, co ho nesl, lapal po dechu a stěžoval si: „Už jsem ti to řekl. Kdyby věděla, jak dýchat, byl by to žijící člověk.”

Lan SiZhui: „Mladý pane Mo, všichni se nesou. Kam půjdeme?”

Lan SiZhui byl nejhodnější, nejposlušnější a nejméně otravný učedník.

Wei WuXian odpověděl: „Momentálně rozhodně nebudeme moct odejít z města. Pojďme zaklepat na pár dveří.”

Jin Ling: „Chceš, abychom vešli do těch domů? Už venku je to takhle nebezpečné. Kdo ví, jaké věci se skrývají v těch domech, sledují nás a čekají na nás.”

Jak promluvil, všichni cítili, že v mlze a v domech byly vážně skryté páry očí, co bedlivě sledovaly každý jejich pohyb, každé jejich slovo. Nemohli si pomoct a zachvěli se strachem.

Wei WuXian odpověděl: „Pravda. Je těžké říct, jestli je nebezpečněji vně domů nebo uvnitř. Ale jelikož už to venku bylo takhle, uvnitř to nemůže být o nic horší. Pojďme. Nemáme času nazbyt. Pořád musíme vyléčit tu otravu.”

Skupina musela dělat, co jim bylo řečeno. Poslechli Wei WuXianovy instrukce, každý se držel pochvy meče člověka před nimi, aby se v té husté mlze nezatoulali. Od domu k domu klepali na dveře. Jin Ling chvíli bušil a neslyšel z domu žádnou odpověď. „Zdá se, že v tomhle nikdo není. Pojďme dovnitř.”

Donesl se k němu Wei WuXianův hlas: „Kdo ti řekl, že máš vstoupit, když uvnitř nikdo není? Pokračuj v klepání. Musíme jít do domu, v kterém někdo je.”

Jin Ling: „Chceš najít dům s někým uvnitř?”

Wei WuXian: „Ano. Klepej pěkně. Tvoje bušení bylo příliš silné. Je to celkem hrubé.”

Jin Ling byl tak podrážděný, že ty dřevěné dveře skoro rozkopal. Nakonec jenom... naštvaně zadupal do země.

Každá domácnost podél ulice měla dveře pevně zavřené, odmítali otevřít bez ohledu na to, jak moc klepali. Čím víc Jin Ling klepal, tím byl naštvanější, ale množství síly, co na klepání vynakládal, se jasně zmenšilo. Naopak Lan SiZhui zůstal klidný. U třináctého domu opakoval hlášku, co už zopakoval několikrát: „Promiňte. Je někdo uvnitř?”

Najednou se dveře pohnuly. Otevřela se tenká, černá škvíra.

Na druhé straně dveří bylo velmi temno, takže nikdo nedokázal říct, co bylo za tou mezerou. A ten člověk, co dveře pootevřel, také nemluvil. Chlapci, co byli poblíž, si nemohli pomoct a ustoupili vzad.

Lan SiZhui se opanoval. „Promiňte, ale jste vedoucí tohoto obchodu?”

Uplynula chvilka a ze škvíry pronikl starý, bizarní hlas: „Ano.”

Wei WuXian přešel k nim a poplácal Lan SiZhuie po rameni. Dával mu najevo, aby také ustoupil vzad. Promluvil: „Paní vedoucí, přišli jsme sem poprvé. Mlha byla tak hustá, že jsme se ztratili. Už tady chodíme dlouho a jsme celkem unavení. Bylo by možné nám propůjčit váš obchod, abychom si mohli trochu odpočinout?”

Bizarní hlas odpověděl: „Můj obchod není pro cestovatele, aby tu odpočívali.”

Wei WuXian vyhlížel, jako kdyby mu na tom nepřišlo vůbec nic divného, a promluvil se svým obvyklým výrazem: „Ale není tady žádný jiný v obchod, v kterém by někdo byl. Vedoucí, vážně nejste ochotná nám prokázat laskavost? Jsme ochotní zaplatit.”

Jin Ling vyhrkl: „Jak bys měl peníze na zaplacení? Tohle si vyjasněme— Já ti peníze nepůjčím.”

Wei WuXian mu před očima zakýval jemným měšcem. „Podívej, co je tohle.”

Lan SiZhuie to šokovalo. „Jak se opovažuješ?! To je HanGuang-Junovo!”

Jak se dohadovali, škvíra se otevřela na trochu víc. Ačkoli stále neviděli nábytek v místnosti, spatřili, že za dveřmi stála šedovlasá, bezvýrazná žena.

Ačkoli měla ta stará žena nahrbená záda a na první pohled se jevila celkem staře, vlastně neměla moc vrásek nebo stařeckých skvrn. Dokonce by bylo možné ji popsat jako ženu ve středním věku. Otevřela dveře a uhnula stranou. Vypadalo to, že byla ochotná pustit je dovnitř.

Jin Linga to udivilo. Zašeptal: „Vážně je ochotná nás pustit dovnitř?”

Wei WuXian také zašeptal: „Samozřejmě. Jednu nohu jsem měl ve dveřích, takže nemohla zavřít dveře, ani kdyby chtěla. Kdyby nás stejně nepustila dovnitř, prostě bych dveře rozkopl.”

Jin Ling: „...”

Město Yi bylo už tak děsivé a podivné; ani lidé, co tu žili, rozhodně nebyli obyčejní. Když učedníci viděli, jak podezřele tak stará žena vypadala, všichni si v tichosti šeptali. Ačkoli se jim vůbec nechtělo jít dovnitř, neměli žádnou jinou možnost. Mohli akorát zvednout své vrstevníky, co byli kvůli otravě příliš vyděšení se pohnout byť jen o centimetr, a po jednom vstoupit do dveří. Stará žena stála a čekala stranou, chladně se na ně dívala. Když byli všichni uvnitř, okamžitě zavřela dveře. Místnost byla znovu černočerná.

Wei WuXian se zeptal: „Paní vedoucí, proč nerozsvítíte?”

Stará žena: „Světlo je na stole. Rozsviťte si sami.”

Lan SiZhui náhodou stál u stolu. Pomalu šátral kolem a našel olejovou lampu pokrytou tlustou vrstvou prachu. Vylovil ohnivý talisman a zapálil ho. Když ho pohnul ke knotu lampy a bezděky se rozhlédl po místnosti, od nohou k hlavě mu přešel nával studeného vzduchu. Vlasy mu vstaly hrůzou.

Centrální místnost obchodu byla napěchovaná lidmi, bok po boku a ruku v ruce. Každý jednotlivý z nich měl oči doširoka rozevřené a zírali na ně bez jediného mrknutí!
--------------------------------------------

~ Jedna duchařská kapitola pěkně k večeru. ~ 

~ Je to jedna z mých nejoblíbenějších kapitol. Wei WuXian je naprosto nezřízený a jeho interakce s juniory k nezplacení. Zvlášť když blahopřeje k mrtvolné otravě a vysvětluje, co to je a že se vlastně zatím nic nestane. ~
~ Co to je za zástup lidí---- to se dozvíme zase příště. ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>