AK - kapitola 25

Kapitola 25 – Ohledně královny

~ Z pohledu Eliase ~

V této zemi existují dva způsoby, jak se stát rytířem.

První je vystudovat rytířskou školu a nahromadit několik let zkušeností jako panoš. Dalším je být uznán pro své vojenské výkony a obvyklé vojenské chování a získat doporučení od nejvyššího titulovaného v rytířském řádu.

Ale říkalo se, že bylo téměř nemožné stát se rytířem prostřednictvím té druhé cesty. To proto, že rytíř musí být zběhlý ve vojenském umění a také mít společenské chování, které ho nezahanbí jako představitele země. Standard byl děsivě vysoký. A proto byla většina rytířů aristokraté, co od raného věku prošli tréninkem vojenského umění a akademickými hodinami.

Já jsem byl mezi nimi jeden z velmi mála případů člověka z prostého lidu, co prošel rytířskou školou. Ale jak se dalo čekat, rozhodně tu existovala diskriminace na základě společenského postavení rodiny. Můj život na škole v žádném případě nebyl pokojný.

Po mnoha strastech jsem konečně vystudoval. Stal jsem se panošem a za dva roky mi bylo dvacet. I když jsem se stal panošem, pronásledovalo mě moje společenské postavení. A to až do takové míry, že jsem nedokázal ani spočítat, kolik neospravedlněných chyb na mě mí seniorové našli. Ale i tak nynější velitel rytířů se o společenské postavení nezajímal. Povětšinou se povídalo, že povýšení dával schopným lidem.

Nechtěl jsem, aby mě považovali za člověka, co nedokáže zvládnout svou práci, a tak jsem se snažil víc než ostatní.

A proto jsem si zoufal, když mi řekli, že se mám stát osobním sluhou královské choti, co měla přijet kvůli sňatku.

Ten den mi můj přímý nadřízený řekl, abych se šel nahlásit do kanceláře velitele rytířů. Přímé předvolání od velitele rytířů je buď dobré, nebo špatné. Nevybavoval jsem si, že bych udělal nějakou chybu, ale stejně jsem na dveře kanceláře velitele rytířů zaklepal s nervozitou.

Počkal jsem na odpověď zevnitř a vstoupil jsem.

„Tady Elias Torazash. Řekli mi, že jste mě nechal zavolat.”

Zasalutoval jsem muži, kterého obdivovali všichni rytíři, veliteli rytířů Eckartovi.

„Promiň, že tě volám, když máš tak napilno. Předvolal jsem tě, protože tě chci upřímně požádat o jednu laskavost. No, posaď se.”

„S dovolením.” Posadil jsem se na pohovku naproti siru Eckartovi. Trochu se mi ulevilo, když se zdálo, že mě nehodlá kárat.

„Takže jsi si vědom, že král Leo tentokrát pozval královskou choť. Chci tě požádat, abys dohlížel na osobní potřeby královské choti.”

To mi říkal, abych byl osobním sluhou šlechtické dámy, i když jsem se chtěl stát rytířem pro dobro země a krále? Z přílišného šoku mi bylo slabo.

„Nemám žádné zkušenosti s péčí o někoho jiného. Také jsem nic takového nestudoval.”

Přinejmenším jsem vzdoroval. To posoudil, že jsem se na rytíře tak moc nehodil?

„Promiň. Vysvětlil jsem to nedostatečně. Nežádám tě, abys jako rytíř rezignoval. Královna má zvláštní okolnosti, takže chci do její blízkosti nasadit jen důvěryhodné lidi. A proto i když říkám, že se budeš starat o její potřeby, tvou hlavní úlohou bude ji vlastně strážit. Dokud tuto práci nepřijmeš, nemohu nijak víc promluvit o jejích okolnostech, ale myslím si, že nikdo jiný než ty se na tuto práci nehodí víc, Eliasi. Prosím, přijmeš to?”

Už nějakou dobu jsem se styděl. Jelikož toho sir Eckart řekl tolik, neměl jsem důvod odmítnout.

„Vážím si, že o mě smýšlíte tak vysoce. Přijmu tuto misi.”

„Věřil jsem, že to řekneš. Takže, hned začnu s podrobnostmi, ale je naprosto zakázáno se o tom zmínit někomu dalšímu. Pokud se to kdy dostane na veřejnost, můžeš se omluvit akorát vlastním krkem.”

Poté sir Eckart mluvil o neuvěřitelné historce.

Kdo by přišel s tím, aby muž předstíral, že je žena, a stal se nevěstou?

„Slečna Shane je v podobném věku jako ty. Prosím, chci, abys ji podporoval. V žádném případě není dovoleno, aby muž sloužil jako sluha královské choti, ale v tomto případě by bylo nemoudré na toto místo jmenovat ženu. Také mohou vyvstat situace, které nebude schopen sám skrýt, takže pokud na to dojde, zručně to zamaskuj. Naštěstí je slečna Shane chronicky nemocná a z její domoviny jí jednou za měsíc musí doručit lék. Kvůli tomu se tvá existence dá ospravedlnit tím, že kdyby se něco stalo, ženská služebná by to se svou slabou silou nezvládla. Jakmile s touto misí začneš, může se na tebe snést kritika, ale vysoce si cením tvé trpělivosti, píle a samozřejmě také tvých schopností ve vojenském umění. Proto jsem tě o toto požádal. Spoléhám se na tebe.”

„Rozumím. Oddám se tomu dle svých nejlepších schopností.”

Vstal jsem a zasalutoval jsem.

Byla to princezna z jiné země. Jen pomyšlení na to, co to bude za arogantní šlechtičnu, mě děsilo, ale jelikož mě o to požádal sir Eckart, rozhodl jsem se to za každou cenu splnit.

Nakonec nastal den, kdy měla slečna Shane přijet. Celá země byla v srdečné náladě a nadšenější než obvykle. Nebe se vyjasnilo, byl to dobrý den.

Pro tento den mě učili služebné a komorník sloužící Jeho Veličenstvu a pro případ nouze jsem se učil šerm přímo od sira Eckarta. Pár lidé z mého okolí řeklo pár otravných věcí, ale konečně jsem si byl vědom vlastní pozice, takže poslední dobou jsem měl pocit, jako kdyby to byl jen bzučící hmyz.

Zavazadla slečny Shane doručili ještě před jejím příjezdem. Překvapilo mě, že toho bylo málo. Slyšel jsem, že u normální princezny by se kvůli množství šatů zhroutila celá komnata, ale zavazadla slečny Shane nezaplnila ani jeden kočár.

Kromě toho mezi nimi byly dvě květiny v květináčích, co příjemně voněly. Vážně to působilo dojmem rodilého člověka z „Hlavního města květin”.

Když jsem pilně donesl zavazadlo do komnaty, lord Kristoff vstoupil společně s drobnou ženou.

„Eliasi, toto je princezna Shane.”

Kdyby mě lord Kristoff tiše neinformoval, vůbec bych si toho nevšiml.

Čekal jsem, že bez ohledu na to, jak moc vypadal jako žena, v určitých částech bude jasné, že to je muž. Ale při bližším pozorování mužským dojmem působil jen jeho hlubší hlas.

A co mě překvapilo nejvíc, bylo to, že byl zdvořilý ke sluhovi jako já. Navíc se mi omluvil, že jsem se měl starat o jeho osobní potřeby.

Nebyl v tom ani náznak arogantního chování, co jsem čekal. Místo toho mi nakonec bylo trapně, že ke mně mluvil příliš zdvořile.

Slečna Shane se po prvním setkání s Jeho Veličenstvem zdála vážně unavená. Když jsem jí navrhl, že se v mé přítomnosti může uvolnit, rozhodil mě její laskavý úsměv a vlídná slova.

„Jsem rád, že je královská choť.” Přišlo mi přirozené si to pomyslet, když jsem spatřil ten úsměv.

Od té doby se stalo zvykem pít čaj spolu se slečnou Shane. Bylo velmi příjemné poslouchat o oblíbených rostlinách slečny Shane a navzájem se bavit o našich zemích. Zdálo se, že lístky těch rostlin, co si slečna Shane přivezla z domoviny, se daly uvařit na nápoj zvaný bylinkový čaj.

„Až dorostou, dáme si ho spolu,” slíbili jsme si.

Od teď jsem se na to těšil.

Pořád jsem neměl takovou tu loajálnost, kdy bych riskoval cokoli, abych slečně Shane sloužil. Ale tak nějak jsem cítil, že to bylo jen otázkou času. A to díky povaze slečny Shane.

Na rozdíl od toho, co jsem čekal, tento život možná nebude tak špatný.
--------------------------------------------

Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>