GDC - kapitola 37

Kapitola 37 – Tráva (5)

Lan JingYi vykoukl škvírou ven a pak ji okamžitě zakryl vlastním tělem. „J-j-je jich tam tolik!”

Wei WuXian: „Chodící mrtvoly? Kolik je tolik?”

Lan JingYi: „Nevím! Zaplnily celou ulici— možná stovky! A další přicházejí! Nemyslím si, že je ty figuríny ještě dlouho zadrží!”

Pokud se figurínám venku nepodaří ubránit dveře, všechny mrtvoly na ulici se vrhnou do obchodu. Pokud je zabijí, budou pod vlivem mrtvolné otravy a když se budou snažit bojovat, jed bude rychle cirkulovat; pokud je nezabijí, ony je roztrhají a ukoušou k smrti. Xiao XingChen se chopil meče připravený odejít. S největší pravděpodobností v naději, že se svou zbývající silou udělá, co bude moct. Ale v tváři se najednou uzarděl do fialova zapotácel se k zemi.

Wei WuXian promluvil: „Můžeš se prostě posadit a odpočívat. Brzy to skončí.”

Znovu si nařízl ukazovák pravé ruky o Lan JingYiho meč. Steklo pár kapek krve.

Lan JingYi se nabídl: „Znovu použiješ Povolávání? Pokud uděláš dvě tečky v očích každé figuríny, kolik krve použiješ? Potřebuješ, abych ti nějakou dal?”

Pár dalších chlapců si okamžitě vyhrnulo rukávy. „Taky můžu nějakou pozbýt...”

Wei WuXian se nemohl rozhodnout, jestli se má smát nebo vzdychat. „To nic. Máme nějaké prázdné talismany?”

Učedníci byli stále celkem mladí, ještě nebyli na úrovni kultivace, co by jim umožňovala na místě psát runy. A tak všechny talismany, co s sebou měli, už byly popsané runami.

Lan SiZhui potřásl hlavou: „Ne.”

Wei WuXiana to příliš netrápilo. „Budou stačit už popsané.”

Lan SiZhui vytáhl z měšce qiankun štos žlutých talismanů, a přesto Wei WuXian popadl jenom jeden. Když se na něj zhruba podíval, spojil ukazovák a prostředník pravé ruky a čmáral od horního okraje k dolnímu po rumělkových runách, co už tam byly. Karmínová krev a rumělka utvořily novou sadu run. Wei WuXian mávl zápěstím a žlutý talisman a rudé runy se vznášely ve vzduchu a samy vzplály. Wei WuXian natáhl levou ruku, aby chytil tu trochu popela. Pak sevřel prsty do pěsti a mírně sklonil hlavu. Když ruku znovu rozevřel, jemně foukl černý popel k řadě papírových figurín. Vydechl: „S ohněm na pláni nezemře, když jarní větry zafoukají, znovu obživne.”

Popel vířil po místnosti.

Podsvětní rváč, co stál před všemi ostatními, najednou zvedl sekáček u svých nohou a přehodil si ho přes rameno.

Dáma s vysokým drdolem a v kvalitní róbě pomalu zvedla pravou ruku. Mrštně zakroutila svými útlými prsty, jako kdyby byla malátná šlechtična, co bezstarostně obdivuje své dlouhé, krvavě rudé nehty. Vedle dámy stáli zlatý chlapec a nefritová dívka— pár dětských sluhů. Chlapec hravě zatahal dívku za cop, zatímco dívka na něj vyplázla jazyk. Z jejích úst se rychle vytáhl jazyk téměř 15 centimetrů dlouhý, bodl chlapce do hrudi, jako kdyby byl had, a zůstala po něm velká díra. Po tom násilném útoku se jazyk hned scvrkl. Chlapec doširoka rozevřel ústa, takže odhalil dvě řady děsivých, bílých zubů, a zakousl se jí do paže. S tímhle ty dvě papírové děti začaly svůj vlastní boj.

Jedna po druhé se ty tucty papírových figurín začaly potácet. Jako kdyby si protahovaly údy, sebou škubaly, jak si mezi sebou šeptaly. Tu šustění se vzedmulo a klesalo všude kolem nich. Nebyli to lidé, ale byli lepší než lidé.

Wei WuXian: „Zadržte dech.”

Po těchto slovech uhnul a nechal cestu ke dveřím volnou. S mírnou úklonou udělal gesto pozvání.

Dřevěné dveře se rozletěly dokořán. Do místnosti se prodral nepříjemně sladký pach prášku mrtvolné otravy a učedníci si okamžitě zakryli tváře rukávy. Podsvětní rváč s dunivým výkřikem vyrazil ven. Zbytek figurín jej následovalo.

Za poslední papírovou figurínou se dveře zase zavřely.

Wei WuXian se zeptal: „Nikdo se toho nenadýchal, že?”

Všichni odpověděli negativně. Wei WuXian pomohl Xiao XingChenovi na nohy, měl v úmyslu najít místo, kde by si mohl lehnout. Ale jelikož tu nic takového nebylo, mohl akorát sedět na chladné, zaprášené podlaze. Xiao XingChen stále pevně svíral Shuanghuu. Konečně se probral ze svého napůl kómatického stavu, párkrát zakašlal a pak slabě promluvil: „To bylo... Povolání malovanýma očima?”

Wei WuXian: „Něco málo znám.”

Po chvilce přemýšlení se Xiao XingChen usmál. „Ano... Na vyhlazení těch chodících mrtvol to byla vskutku nejlepší metoda.”

Po odmlce pokračoval: „Ale tato cesta může snadno vést k tomu, že se vlastní duchové a duše obrátí proti svému tvořiteli. Dokonce ani zakladatel této cesty, Patriarcha YiLingu, se takovému konci nevyhnul. Navrhuji, abys byl opatrnější a zdržel se používání těchto metod, pokud nejsi ve strašlivé situaci. Můžeš kultivovat nějakou jinou cestu...”

Wei WuXian si tiše povzdechl: „Děkuju za radu.”

Většina známých kultivátorů se k této záležitosti stavěla velmi jasně, udělali jasnou čáru a projevovali k tomu jistému dotyčnému absolutní nenávist. A přesto se ho tento nejmladší strýc v kultivaci snažil přesvědčit, i když sám byl jen napůl naživu, a varoval ho před tím, že by se mu to mohlo vymstít. Vážně to byl člověk s něžným srdcem, vlídný a laskavý. Při pohledu na tlustou vrstvu obvazů ovinutou kolem Xiao XingChenových očí a když pomyslel na věci, kterými si prošel, Wei WuXian si nemohl pomoct a soucítil s ním.

Obvykle to byli jen mladí, relativně nezkušení učedníci, co k těmto nepatřičným cestám cítili větší zvědavost než odpor. Kromě Jin Linga, co udržoval svůj opovržlivý výraz, se všichni ostatní mačkali před škvírou v předních dveřích a sledovali ten souboj.

„Jejda... Nehty té ženské figuríny jsou tak děsivé! Jedno drápnutí a je tam pět linek.”

„Proč je jazyk té malé holky tak dlouhý a tak tvrdý? To je oběšený duch?”

„Ten muž je silný! Jak může zvednout tolik mrtvol najednou? Hodlá je pustit na zem! Hele, hele! Pustil je! Zlomily se!”

Když si Wei WuXian vyslechl Xiao XingChenova dobromyslná slova, vzal poslední misku zbylé rýžové kaše. „Jed se už propracoval po celém oběhu. Tohle v této misce to možná zpomalí, ale možná to taky vůbec nebude fungovat. Chceš to zkusit? Pokud nechceš žít, pak nehleď na to, co jsem řekl.”

Xiao XingChen si vzal misku oběma rukama. „Samozřejmě že chci. Pokud můžu žít, není důvod proč nežít.”

A přesto jen po jednom soustu mu začalo cukat v koutcích úst. Nevyplivl to jenom proto, že pevně sevřel rty. Za chvilku s úctou odpověděl: „Děkuju.”

Wei WuXian se otočil. „Viděli jste to? Viděli jste to? Co řekl? Jenom vy máte tak vysoký standard, tolik stížností, jen co jste snědli moji kaši.”

Jin Ling: „Tvoje kaše? Co jiného jsi udělal kromě toho, že jsi do hrnce přidal spoustu divných věcí?”

Xiao XingChen: „Ale když teď o tom přemýšlím, kdybych tohle musel jíst každý den, radši bych zemřel.”

Jin Ling se mu smál, aniž by se držel zpátky. Dokonce ani Lan SiZhui se nedokázal zadržet a vybuchl smíchy s „pfft”. Wei WuXian neměl slov, otočil se na ně a Lan SiZhui okamžitě nasadil vážnou tvář.

Lan JingYi promluvil, hlas mu přetékal potěšením: „Hotovo. Všechny to zabilo. Vyhráli jsme!”

Xiao XingChen okamžitě položil misku. „Ještě neotvírejte dveře. Dávejte pozor. Pořád může přijít víc...”

Wei WuXian: „Neodkládej misku. Vezmi si to a všechno sněz.” S tím se přiblížil k dřevěným dveřím a podíval se škvírou ven. Po té nelidské bitvě byla celá ulice prosycená řídkou mlhou a práškem v barvě fialově rudé. Prášek mrtvolné otravy se začal rozplývat a skupina papírových figurín v poklidu zkoumala cestu. Když mezi kousky mrtvol, co pokrývaly zemi, našly nějaký, co se ještě dokázal pohnout, bez milosti na něj duply, až z něj zbyly jenom loužičky zakaleného masa.

Kromě tohohle bylo všude ticho. V této chvíli nepřišly žádné nové mrtvoly.

Zrovna když se chtěl Wei WuXian uvolnit, nad jeho hlavou se ozvala série téměř nepostřehnutelných zvuků.

Ty zvuky se daly nesmírně těžko zaslechnout. Bylo to, jako kdyby někdo rychle kráčel po střeše. Ale jelikož pohyby toho člověka byly abnormálně lehké, zvuk jeho kroků byl téměř neznatelný. Wei WuXian to nepatrné zařinčení střešních tašek zaslechl jen díky svým bystrým smyslům. Jelikož byl Xiao XingChen slepý, také si těch zvuků všiml.

Varoval je: „Ze shora!”

Wei WuXian zakřičel: „Rozptylte se!”

Jakmile to řekl, ve stropě centrální síně se prolomila velká díra. Ze shora padal prach, tráva a rozbité střešní tašky. Bylo štěstí, že většina učedníků už se rozprchla, a tak nikdo nebyl zraněný. Z otvoru na střeše seskočila černá postava.

Ten muž měl na sobě černou kultivační róbu. Se svou vysokou postavou a rovnými zády působil jako pevná borovice. Na zádech měl připevněnou metlu z koňských žíní a v ruce držel dlouhý meč. Jeho tvář byla sice pohledná, ale jak ji mírně nakláněl nahoru, naznačovalo to povýšenou, odměřenou osobnost.

A přesto v jeho očích nebyly žádné zorničky, jenom smrtelné pole běloby.

Byla to zběsilá mrtvola!

Jakmile to všichni zjistili, zahájil útok mečem, co měl v ruce.

Svůj útok namířil na Jin Linga, co mu byl nejblíž. Jin Ling se bránil svým mečem. Ta síla, co provázela ten útok, byla tak velká, že mu to skoro ochromilo paži. Kdyby nebylo nezměrné duchovní moci v jeho vlastním meči Suihuy, možná by se meč zlomil a on by na místě zemřel. Po tomto neúspěšném prvním útoku černě oděná mrtvola znovu zaútočila. Její pohyby byly hladké a přirozené, zatímco její útoky byly ostré a nemilosrdné. Tentokrát se vrhla po Jin Lingově paži. V takovém zoufalství Xiao XingChen použil svůj meč a vykryl ten útok na Jin Linga. Možná se ta mrtvolná otrava znovu ozvala, a tak se nakonec zhroutil.

Lan JingYi zpanikařil: „Co přesně to je, mrtvý nebo živý?! Nikdy jsem neviděl...”

Mrtvolu, co byla tak rychlá a měla tak vytříbený šerm!

Tuhle větu nedokončil, protože si vzpomněl, že jednou takovou mrtvolu viděl.

Zádušní generál byl taky takový!

Wei WuXian sledoval toho kultivátora s nejvyšší pozorností. Rychle přemýšlel, vytáhl bambusovou flétnu, co měl u pasu, a zahrál pronikavý, uši rvoucí dlouhý tón. Uši z toho tak moc bolely, že si všichni přítomní zakryli uši. Jak kultivátor ten zvuk zaslechl, sice se zapotácel a ruce se mu chvěly, ale stejně zaútočil na Wei WuXiana!

Nedal se kontrolovat. Tato mrtvola měla pána!

Ten meč byl rychlý jako blesk, a přesto se mu Wei WuXian vyhnul. Jak kolem sebe prošli, v poklidu zahrál další melodii. Za setinku sekundy figuríny strážící venku také vyskočily na střechu a seskočily dírou. Mrtvola vycítila, že je něco špatně, a dvakrát bodla svou pravou paží, vertikálně přesekl dvě figuríny na čtyři půlky. Levou rukou vytáhl svou metlu. Bylo to, jako kdyby se tisíce měkkých, bílých vláken proměnilo na jedovaté ostny na palici. Každým šlehnutím sekaly a bodaly. Kdyby se to někoho omylem dotklo, rozhodně by z něj bylo zkrvavené řešeto.

Uprostřed toho všeho se Wei WuXianovi podařilo říct: „Nikdo sem nechoďte. Buďte hodní a zůstaňte v koutech!”

Po těchto slovech se okamžitě vrátil k rozkazování mrtvolám. Flétna někdy zněla vesele a někdy úporně. Ačkoli kultivátor používal obě ruce a útočil se silným nepřátelstvím, ze střechy neustále seskakovaly papírové figuríny a zasypávaly ho útoky. Když bojoval na jedné straně, z druhé strany přišlo víc; když zabil jednu vpředu, bylo jich víc vzadu. Vážně bylo nemožné se vypořádat se všemi najednou. Najednou se ze shora dolů vrhl Podsvětní rváč a přistál na něm. Držel ho na zemi s nohou přitisknutou na jeho rameni.

Okamžitě poté otvorem seskočili další tři Podsvětní rváči a jeden po druhém narazili do jeho těla.

V legendách měli Podsvětní rváči neuvěřitelnou sílu. Když je řemeslníci vyráběli, obvykle jim do těla přidali pár věcí, aby byli těžší. Když je posedl toulavý duch, každý byl těžší než ten předtím. Jenom jeden byl stejně těžký jako hora. Když měl na sobě čtyři naráz, bude štěstí, když mu nevyhřeznou vnitřnosti. A tak ti čtyři Podsvětní rváči bezpečně drželi mrtvolu na zemi.

Wei WuXian přešel k nim a zjistil, že zadní část jeho oděvu byla natržená. Když to uhladil, všiml si, že vedle levé lopatky měl ránu, tenkou a úzkou. Rozkázal: „Otočte ho.”

Čtyři Podsvětní rváči pokročili k tomu, že kultivátora otočili. Když byl břichem nahoru, bylo to snazší prozkoumat. Wei WuXian jim za odměnu přejel zraněným prstem v blízkosti úst. Podsvětní rváči pomalu olízli krev vedle svých rtů šarlatovými jazyky z papíru, jako kdyby si toho vážně cenili jako nějaké delikatesy. Teprve pak Wei WuXian shlédl a pokračoval ve svém zkoumání. Na kultivátorově levé hrudi blízko srdce byla podobná trhlina, podobně tenká a úzká rána. Zdálo se, jako kdyby zemřel po bodnutí do srdce.

Ta mrtvola sebou zmítala, jak jen mohla. Z hrdla jí vycházelo tiché vrčení a z koutků úst jí vytékala inkoustově černá krev. Wei WuXian ho štípl do tváří a přinutil ho otevřít ústa. I on měl jazyk vytržený u kořene.

Slepé oči, vytržený jazyk. Slepé oči, vytržený jazyk.

Proč se ty dva rysy objevovaly tak často?

Po chvilce pozorování Wei WuXian začal mít pocit, že ta mrtvola byla podobná Wen Ningovi, když byl pod kontrolou těch černých hřebů. S touhle myšlenkou prohmatal mrtvole spánky a jak čekal, vážně našel dva kovové body!

Tento druh dlouhých hřebů se používal na kontrolu zběsilých mrtvol vysokého řádu, aby přišly o vlastní vědomí a schopnost přemýšlet samy za sebe. Jelikož neznal totožnost a povahu mrtvoly, Wei WuXian se rozhodl, že by ty hřeby neměl zbrkle vytahovat, místo toho by ho měl nejdřív vyslechnout. Ale jelikož mu chyběl jazyk, i kdyby mrtvola nabyla vědomí, stejně by nemohla mluvit.

Wei WuXian se zeptal učedníků ze sekty Lan: „Studoval některý z vás Dotazování?”

Lan SiZhui zvedl ruku. „Já. Já to studoval.”

Wei WuXian: „Přinesl sis svou citeru?”

Lan SiZhui: „Ano.” Hned ze svého měšce qiankun vytáhl zjednodušenou citeru, jejíž dřevo pořád vyhlíželo světle.

Když Wei WuXian viděl, že citera byla celkem nová, zeptal se: „Jak jsi na tom s řečí qin? Už máš nějaké skutečné zkušenosti? Bude duch, co povoláš, schopen lhát?”

Lan JingYi se do toho vložil: „HanGuang-Jun řekl, že SiZhuivoa řeč qin je dobrá.”

Pokud Lan WangJi řekl, že byla „dobrá”, pak musela být dobrá. Nepřeháněl by to a ani by to nezmírňoval, a tak se Wei WuXian přestal bát.

Lan SiZhui dodal: „HanGuang-Jun mi řekl, abych se soustředil na kvalitu a ne množství. Duch, co povolám, se bude moct vyhnout odpovědi, ale nebude schopen lhát. Takže pokud bude ochotný odpovědět, rozhodně bude mluvit pravdu.”

Wei WuXian: „Tak začněme.”

Citeru položili vodorovně před kultivátorovu hlavu. Lan SiZhui se posadil na zem, róby se kolem něj úhledně rozložily. Zkusil pár not a přikývl.

Wei WuXian začal: „První otázka: kdo to je?”

Po chvilce rozmýšlení Lan SiZhui v tichosti odříkal zaříkávání a konečně byl připravený zahrát první větu.

Za okamžik struny citery zavibrovaly. Zahřměly dvě noty, znělo to, jako kdyby vybuchla skála.

Lan SiZhuiovi se rozšířily oči.

Lan JingYi ho pobídl: „Co řekl?”

Lan SiZhui: „Song Lan!”

...Nejdůvěrnější kultivační přítel Xiao XingChena, Song Lan?!

Všichni naráz obrátili hlavu k Xiao XingChenovi, co ležel v bezvědomí na zemi.

Lan SiZhui zašeptal: „Ví, že ten, co přišel, je Song Lan...?”

Jin Ling také ztišil hlas: „Pravděpodobně ne. Je slepý, zatímco Song Lan je němý a dokonce se z něj stala zběsilá mrtvola, co přišla o smysly... Bude nejlepší, když to neví.”

Wei WuXian: „Druhá otázka: kdo ho zabil?”

Lan SiZhui ve vší upřímnosti zahrál další větu.

Tentokrát bylo ticho třikrát delší než předtím.

Zrovna když z toho chtěli vyvodit, že Song Lanova duše nebyla ochotná odpovědět na tuto otázku, struny citery třikrát zavibrovaly. Jejich tóny se ozývaly žalem.

Lan SiZhui vyhrkl: „To je nemožné!”

Wei WuXian: „Co řekl?”

Lan SiZhui odpověděl, jako kdyby nemohl uvěřit tomu, co zrovna slyšel. „Řekl... Xiao XingChen.”

Člověk, co zabil Song Lana, byl Xiao XingChen?!

Zeptali se na pouhé dvě otázky, a přesto byly odpovědi na tyto otázky více než šokující.

Jin Ling byl skeptický: „Zahrál jsi to špatně, že?”

Lan SiZhui: „Ale 'kdo jsi' a 'kdo tě zabil' jsou dvě nejsnazší a nejběžnější otázky Dotazování. Když se člověk prvně začne učit Dotazování, tohle je první a druhá věta, co se naučí. A pak je trénuje minimálně tisíckrát. Zkontroloval jsem to, než jsem to zahrál. Rozhodně jsem je nezahrál špatně.”

Jin Ling: „Buď jsi Dotazování zahrál špatně, nebo jsi špatně přeložil řeči qin.”

Lan SiZhui potřásl hlavou. „Pokud je nemožné je špatně zahrát, pak je špatně přeložit je ještě nemožnější. Jméno a tři znaky 'Xiao XingChen' nejsou v odpovědích duchů vůbec běžné. Kdyby odpověděl jiné jméno a já to jen špatně přeložil, nebylo by to zrovna tohle jméno.”

Lan JingYi zamumlal: „...Song Lan se vydal hledat pohřešovaného Xiao XingChena, a přesto ho Xiao XingChen zabil. Proč by zabil dobrého přítele? Nezdá se jako takový typ člověka.”

Wei WuXian: „Prozatím se tím netrapme. SiZhuii, zeptej se na třetí otázku: kdo ho ovládá?”

Lan SiZhui s přísnou tváří se neodvážil ani dýchat, jak hrál třetí větu. Všechny oči se upíraly na struny citery, čekaly na Song Lanovu odpověď.

Lan SiZhui přeložil odpověď slovo od slova: „Ten. Člověk. Za. Tebou.”

Všichni se otočili co možná nejrychleji. Xiao XingChen, co ještě před pár sekundami ležel zhroucený na zemi, se už posadil a jednou rukou si mnul bradu. Věnoval jim úsměv, zvedl levou ruku, co měl oděnou v černé rukavici, a luskl.

Když ten řízný zvuk dorazil k Song Lanovým uším, bylo to, jako kdyby vybuchl přímo vedle něj. Song Lan najednou shodil všechny čtyři Podsvětní rváče, co ho drželi na zemi!

Hned vyskočil. Znovu pozvedl svůj meč a metlu a oběma rukama rozsekal papírové figuríny na barevné konfeti, co se snesly k zemi. Meč přitiskl Wei WuXianovi ke krku, zatímco metlou výhružně namířil na učedníky.

V pouhém prostoru obchodu se situace drasticky změnila.

Jin Ling položil ruku na svůj meč. Wei WuXian ten pohyb zachytil koutkem oka a okamžitě ho zastavil: „Nehýbej se. Nepřidávej další potíže. Co se šermu týče, i kdybyste se všichni spojili, nemůžete se rovnat tomuto... Song Lanovi.”

V těle měl málo duchovní síly a neměl po boku svůj meč. Navíc tu také byl Xiao XingChen— stále nebylo rozhodnuto, co měl v úmyslu udělat nebo jestli byl přítel nebo nepřítel.

Xiao XingChen: „Dospělí budou mluvit s dospělými. Děti můžou počkat venku.”

Pokynul Song Lanovi, co okamžitě poslechl a vyhnal učedníky ven. Wei WuXian je konejšil: „Prozatím jděte ven. Tady stejně nebudete moc ku pomoci. Prášek mrtvolné otravy už by měl být usazený. Až půjdete ven, neběhejte kolem a neviřte znovu prach. Dýchejte pomalu.”

Když Jin Ling zaslechl, že „tu stejně nebudou moc ku pomoci”, byl jak nepřesvědčený, tak naštvaný. Nechtěl přijmout porážku, a přesto věděl, že nemohl nic dělat, a tak vyrazil ven. Než Lan SiZhui odešel, vypadal, jako kdyby chtěl něco říct.

Wei WuXian se na něj otočil. „SiZhuii, ty jsi tu nejrozumnější. Trochu na ně dohlédni, ano? Zvládneš to?”

Lan SiZhui přikývl.

Wei WuXian dodal: „Nebuď vyděšený.”

Lan SiZhui: „Nejsem.”

„Vážně?”

„Vážně.” Lan SiZhui se usmál. „Seniore, vážně jsi hodně jako HanGuang-Jun.”

Wei WuXian byl zmatený. „My dva? Jak jsme si podobní?” Očividně byli jako oheň a led. Ale Lan SiZhui se v odpověď akorát zazubil a vyvedl zbytek skupiny ven.

V duchu pokračoval ve své myšlence: Taky to nevím, ale prostě mi přijdou podobní. Je to, jako kdybych se nemusel bát nebo se ničím trápit, když tu jeden z těch dvou seniorů je.

Xiao XingChen odněkud vytáhl rudý elixír a dal si ho do úst. „Jak dojemné.”

Když elixír snědl, ten fialově rudý nádech na jeho tváři okamžitě vyprchal.

Wei WuXian se zeptal: „Lék na mrtvolnou otravu?”

Xiao XingChen: „Správně. Mnohem efektivnější než tvoje děsivá miska kaše, že? A chutná to sladce.”

Wei WuXian: „Tvoje představení bylo úžasné. Od odvážného zabíjení mrtvol, znavení, vykrytí meče pro Jin Linga až po ztrátu vědomí. Všechno to bylo pro naše pobavení?”

Xiao XingChen zvedl prst a zahýbal mu jím před tváří. „Ne pro 'vaše' obecné pobavení, ale pro 'tvoje' pobavení. Těšil jsem se, až se s tebou setkám, totiž s Patriarchou YiLingu. Je lepší vidět na vlastní oči, než poslouchat pouhé pohádky.”

Wei WuXian na jeho slova nezareagoval a jeho výraz zůstal beze změny.

Xiao XingChen pokračoval: „Hádám, že jsi ještě všem neřekl, kdo ve skutečnosti jsi, že? Takže ani já jsem tvoje tajemství neodhalil a řekl jim, aby šli ven, abychom mohli zavřít dveře a popovídat si v soukromí. Co ty na to? Nejsem ohleduplný?”

Wei WuXian: „Všechny chodící mrtvoly ve městě Yi jsou pod tvou kontrolou?”

Xiao XingChen: „Samozřejmě. Zrovna když jste přišli do města a ty jsi začal se svým pískáním, začal jsem si myslet, že jsi trochu podivný. Proto jsem se rozhodl se na to osobně podívat a vyhledat tě. Jak jsem čekal, člověk, co mohl pomocí kouzla tak nízkého řádu jako Povolávání malovanýma očima vydat tak silnou moc, mohl být jedině zakladatel.”

Xue Yang kráčel svou starou cestou. Jelikož to byly stejné praktiky a oba používaly nepatřičné prostředky, Wei WuXian ho nemohl oklamat.

Wei WuXian se zeptal: „Takže když sis vzal skupinu dětí jako rukojmí, co chceš, abych udělal?”

Xiao XingChen se zasmál. „Seniore, chci, abys mi prokázal laskavost. Drobnou laskavost.”

Junior jeho matky ho oslovoval jako seniora. Ty generace se vážně neshodovaly. Zrovna když se Wei WuXian potají chechtal, Xiao XingChen vytáhl měšec na lapení ducha a položil ho na stůl. „Prosím.”

Wei WuXian dal ruce nad měšec a chvíli jej zkoumal, jako kdyby člověku nahmatával tep. „Čí to je duše? Je celá na kusy. Nespojí se dokonce ani lepidlem. Zbývá jí jenom jeden nádech života.”

Xiao XingChen: „Kdyby bylo tak snadné spojit duši tohoto člověka, proč bych potřeboval tvou pomoc?”

Wei WuXian ruce stáhl. „Chceš, abych tuto duši spravil? Bez urážky, ale uvnitř toho vážně moc nezůstalo. Když byl ten člověk stále naživu, pravděpodobně utrpěl spoustu muk. Mělo by to být celkem bolestné. Pravděpodobně spáchal sebevraždu, takže se pravděpodobně nechce vrátit na tento svět. Pokud samotná duše nemá touhu žít, pak bude s největší pravděpodobností nemožné ji zachránit. Pokud se nepletu, tato duše byla pravděpodobně vyspravena násilím. Jakmile opustí měšec na lapení ducha, každým okamžikem se rozplyne. Chápeš to lépe než kdokoli jiný.”

Xiao XingChen: „Nechápu to a nezajímá mě to. I když nechceš, budeš mi muset prokázat laskavost. Seniore, nezapomeň, že tvoje děti na tebe pořád zírají zvenku, čekají, až jim pomůžeš z nebezpečí.”

Ten tón, kterým promluvil, zněl celkem podivně. Byl oddaný, téměř líbezný, ale byla v tom jedovatost, co se tyčila odnikud. Bylo to, jako kdyby vás v jedné chvíli nazýval bratrem a seniorem a v další mohl začít být nepřátelský a místo toho vás zabít.

Wei WuXian se zasmál. „Také bych se s tebou radši setkal osobně, než poslouchat příběhy. Xue Yangu, proč předstíráš, že jsi kultivátor, když jsi místo toho ve skutečnosti delikvent?”

„Xiao XingChen” se zarazil, zvedl ruku a sundal si obvazy kolem očí.

Obvazy spadly vrstvu po vrstvě a odhalily pár jasných, zářících očí.

Pár netknutých očí.

Měl mladé, sympatické rysy, byl skoro pohledný. Ale ty špičáky, co se objevily, když se usmál, byly tak roztomilé, až byly dětinské, kradmo zakrývaly nezkrocenou krutost v jeho očích.

Xue Yang odhodil obvazy stranou. „Hm-hm. Přišel jsi na to.”

Wei WuXian: „Naschvál předstírat, že je ta bolest nesnesitelná, aby nám naše svědomí nedovolilo sundat ti obvazy a podívat se; naschvál nám ukázat kousek Shuanghuy; naschvál omylem vyhrknout, že jsi potulný kultivátor. Nejenom že jsi věděl, jak vyhlížet zraněně a bezbranně, ale navíc i jak si získat soucit ostatních. Vážně jsi vynesl na světlo opravdového, počestného Xiao XingChena. Kdyby nebylo toho, že sis byl vědom více věcí, než bys měl, vážně bych uvěřil, že jsi on.”

A během Dotazování dal Song Lan odpověď na druhou otázku „Xiao XingChen”, zatímco odpověď na třetí byla „Ten člověk za tebou”.

Pokud by „ten člověk za tebou” byl také Xiao XingChen, Song Lan by to nepotřeboval vyjadřovat jinak.

Tedy pokud Xiao XingChen a „ten člověk za tebou” vůbec nebyl stejný člověk. Song Lan je chtěl varovat, jak nebezpečný byl ten člověk za nimi, ale kdyby prostě odpověděl Xue Yang, bylo by možné, že by nevěděli, kdo to je. Mohl odpovědět jenom takhle.

Xue Yang se zašklebil. „No, je pravda, že má lepší pověst než já. Samozřejmě že jsem předstíral, že jsem on. Takhle je snazší získat si důvěru druhých.”

Wei WuXian: „To bylo ale výtečné hraní.”

Xue Yang: „Teď mi jen pochlebuješ. Mám velmi slavného přítele. Jeho hraní je to, co bych nazval výtečné. Pořád mám co zlepšovat. Každopádně stačí s tím tlacháním. Seniore Weii, vážně mi musíš prokázat laskavost.”

Wei WuXian: „To ty jsi vyrobil dlouhé hřeby, co ovládaly Song Lana a Wen Ninga, že? Dokážeš dokonce obnovit polovinu Styžské tygří pečeti, tak proč bys potřeboval mou pomoc při obnově duše?”

Xue Yang: „To není to samé. Ty jsi zakladatel. Kdybys nikdy nevyrobil první půlku pečeti, nedokázal bych sám od sebe udělat druhou půlku. Není pochyb o tom, že jsi lepší než já. Takže pokud něco nedokážu, ty to musíš být schopen udělat.”

Wei WuXian vážně nedokázal pochopit, proč měli cizí lidé vždycky nevysvětlitelný pocit důvěry místo něj. Dotkl se své brady, nebyl si jistý, jestli by si mezi sebou měli z úcty vyměnit pár komplimentů. „Jsi příliš skromný.”

Xue Yang: „To není skromnost. Je to pravda. Při řeči jsem nikdy nerad přeháněl. Pokud řeknu, že zabiju něčí celý klan, pak vlastně zabiju celý jejich klan. Nenechám po sobě ani psa.”

Wei WuXian: „Například klan Chang z Yueyangu?”

Než měl Xue Yang příležitost odpovědět, dovnitř vtrhl stín v černé róbě.

Wei WuXian a Xue Yang odstoupili zároveň a odešli od stolu. Xue Yang rychle popadl měšec na polapení ducha. Song Lan mírně zlehka přitiskl dlaň na stůl, ve vzduchu se převrátil a dopadl na desku stolu. Když se ustálil, rychle se otočil, aby se podíval ke dveřím. Po tvářích mu vzrůstaly černé stružky krve.

S kovovými řetězy za sebou se Wen Ning prolomil dveřmi z bílé mlhy a mrazivých větrů.

Zatímco Wei WuXian hrál první tóny na flétnu, už dal rozkaz, co měl povolat Wen Ninga. Rozkázal: „Bojuj venku. Dávej si pozor, abys ho nezmlátil moc. Dohlížej na živé lidi a nedovol ostatním mrtvolám, aby se k nim přiblížily.”

Wen Ning zvedl levou ruku a jeden z řetězů máchl kolem. Jak Song Lan čelil tomu útoku svou metlou, srazila se s řetězem a propletla se s ním. Wen Ning potáhl za řetěz a ustoupil. Ani Song Lan se nepustil a vytáhlo ho to ven ze dveří. Učedníci se už skryli v jiném obchodě blízko tohoto, každý z nich natahoval krk a upřeně zíral na scénu. S metlou z koňských žíní, kovovými řetězy a dlouhým mečem to bylo šílenství cinkání a chřestění. Viděli, že souboj mezi dvěma zběsilými mrtvolami byl vskutku intenzivní. Každý pohyb byl bezcitný, každý útok smrtelný— jenom dvě mrtvoly mohly bojovat tak brutálně. Kdyby takhle bojovali dva živí lidé, už by z nich nezůstalo nic víc než uťaté údy a pomlácené maso!

Xue Yang: „Hádej, kdo vyhraje?”

Wei WuXian: „Je mi třeba hádat? Samozřejmě Wen Ning.”

Xue Yang: „Je to taková škoda, že i když jsem mu dal do hlavy tolik hřebů, stejně nebyl ochotný poslouchat. Věci, co jsou příliš loajální, jsou také celkem nepříjemné.”

Wei WuXian odpověděl lhostejným tónem: „Wen Ning není věc.”

Xue Yang se zasmál. „Copak nevidíš, že to, co jsi řekl, se dá vyložit jinak?” Jak vyslovil to slovo „dá”, najednou vytasil meč a zaútočil.

Wei WuXian se vrhl stranou. „To často přepadáš lidi, když jsi uprostřed věty?”

Xue Yangův hlas byl plný překvapení. „Samozřejmě. Jsem delikvent, ne? Jsem si jistý, že už to víš. Každopádně to není tak, že tě chci zabít. Jen chci zařídit, že se nemůžeš pohybovat. Pak tě můžu vzít zpět a ty můžeš strávit čas spravováním duše.”

Wei WuXian: „Už jsem řekl, že s tím nic nezmůžu.”

Xue Yang: „Nebuď tak nedočkavý mě odmítnout. Pokud nevíš, co s tím, oba dva o té záležitosti můžeme diskutovat.” Než větu dořekl, znovu se po něm vrhl.

Wei WuXian se vyhnul a pak znovu, obklopovaly jej roztrhané pruhy papíru, co pokrývaly zemi. V duchu si pomyslel: Ten malý delikvent má pár dobrých tahů.

Jak Wei WuXian sledoval, jak jeho útoky zrychlovaly a zároveň nabíraly na smrtelnosti, nemohl si pomoct a vykřikl: „To vážně využíváš nízkou duchovní sílu mého těla?”

Xue Yang: „Správně!”

Wei WuXian se konečně setkal s někým, kdo znal ještě méně hanby než on. Oplatil mu to úsměvem. „Je lepší, když člověk rozčílí hrdinu než ničemu, což jsi v tomto případě ty. Už se s tebou nebudu déle zabývat. Ať to vezme někdo jiný.”

Xue Yang se zašklebil. „Kdo jiný? Ten HanGuang-Jun? Poslal jsem víc než tři sta chodících mrtvol, aby se proti němu spiklo. On...”

Než mohl domluvit, z nebes sestoupila postava v bílé róbě. Máchl po něm Bichenův ledově modrý odlesk meče.
--------------------------------------------

~ Pfft, jako kdyby pouhých 300 chodících mrtvol stačilo na to, aby zastavily Lan WangJiho. ~

~ Tak koho překvapila náhlá změna Xiao XingChena → Xue Yang. A koho to naopak s těmi malinkými nápovědami od autorky trklo?  ~

~ Tohle byla dloooouhá kapitola, ale něco mi říkalo, že byste mi nepoděkovali, kdybych ji rozpůlila. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>