AK - kapitola 37

Kapitola 37 – Pod hvězdnou oblohou

Dorazila pozvánka na Urieho svatbu. Ačkoli jsem se bohužel nemohl zúčastnit, měl jsem v plánu alespoň poslat dopis a dárky.

Pozvánka přišla s obrázkem páru: Urie a jeho milé. Urie se na tom obrázku šťastně usmíval a ten člověk v jeho náručí byl nepochybně roztomile vyhlížející chlapec.

Podle dopisu, co mi poslal Alec, Urie jel do sirotčince, aby vyjádřil soustrast rytířského řádu. Tam se Urie na první pohled zamiloval do mladého muže a zdálo se, že si získal jeho srdce.

Momentálně se zdálo, že odjeli do Orannie, aby odehráli svou vášnivou romanci, ačkoli o celé té zápletce jsem se doslechl jen ze zkazek.

Když jsem ten obrázek ukázal Leovi, jeho radost dávala najevo, že bezpochyby věřil, že Urieho radost musela být lež.

Ačkoli se dalo říct, že jsme si s Leem potvrdili naše vzájemné pocity, v našem vztahu nedošlo k žádné náhlé změně.

Ale nedávno ne tak častá „setkání nad Othellem” se znovu stala každodenní událostí.

To setkání nepůsobilo dojmem „souboje rozumu” nebo něco takového. Místo toho v tom byla vlídná a poklidná atmosféra, kdy jsme s Leem občas sdíleli polibky v jemném otření našich rtů.

I dneska poté, co jsme skončili s prací, jsme vyšli na terasu.

Měl jsem pocit, že hvězdná obloha tohoto světa, co byla povětšinou prostá umělého osvětlení, byla mnohem nádhernější než hvězdy, co jsem viděl v Japonsku.

Povídat si pod touto hvězdnou oblohou byl zvyk, se kterým jsme začali teprve nedávno.

Dneska jsem připravil nějaké zákusky a kyselý likér z citrusů.

„Omlouvám se, že jsem tě nechal čekat.”

Nabídl jsem Leovi sklínku a posadil jsem se vedle něj.

„Díky. Hvězdy jsou dneska stejně nádherné jako vždycky.”

„To jsou, že? Když jsem byl v Orannii, i tam jsem se často díval na oblohu.”

V těch dnech jsem vzhlížel k obloze a stýskalo se mi po domově, toužil jsem po Japonsku. Ale teď ta osamělost, co jsem pociťoval, postupně vyprchávala.

„Květiny z Orannie jsou celkem nádherné, že? Když už jsme u toho, Shane, vím, že máš rád květiny, ale kterou květinu bys považoval za nejoblíbenější?”

Mojí nejoblíbenější květinou byla vistárie. Ale... ještě jsem na tomto světě ani jednu neviděl. I kdybych se to pokusil popsat slovy, nevěřil jsem si, že dokážu vyjádřit jedinečnost podoby této květiny— dostal jsem se v myšlenkách až sem, když jsem si vzpomněl na obrázkovou knížku, co jsem si s sebou přinesl z Japonska.

„Mám něco pěkného, co ti chci ukázat. Počkej chvilku, prosím.”

Spěchal jsem zpět do své komnaty a vrátil jsem se s obrázkovou knížkou. Už to bylo sedm let, co jsem poprvé přišel na tento svět, a poté, co jsem nespočetkrát otevřel tuto knihu, začaly být rohy trochu opotřebované. Ale i tak byla krása obrázků stále tu. Ukázal jsem na vistárii uvnitř.

„Tohle je květina, co miluji ze všech nejvíc. Jmenuje se vistárie, ale bohužel jsem ji na tomto místě neviděl.”

Jakmile Leo spatřil tento obrázek osvětlený magií, jeho výraz se nepatrně změnil— vypadal tak nějak překvapeně.

Ale v další chvíli se jeho výraz vrátil do obvyklého stavu.

„Je to nádherná květina. Má stejnou barvu jako tvoje oči, Shane.”

Ačkoli jsem řekl tohle, bolelo mě, že jsem musel lhát ohledně barvy svých očí. Ačkoli jsme mluvili o spoustě věcí, pořád jsem nedokázal nakousnout to tajemství ohledně této barvy.

Kdyby vešlo ve známost, že králova zákonná choť měla oči tak neblahé barvy, bál jsem se, že by nebylo snadné s ním zůstat. Ačkoli jsem věděl, že Leo nebyl takový, také jsem chápal, že nebyl v postavení, kdy by o takové věci mohl rozhodnout na vlastní pěst.

Leo se na ten obrázek dlouho díval. Jako kdyby se odhodlal, najednou se mě zeptal: „Shane, pokud jsi ochotný— mohl bys mi říct své skutečné jméno?”

Nikdy mu nebudu moct říct barvu svých očí. A proto jsem si pomyslel, že doufám, že před ním nebudu skrývat aspoň ostatní věci.

„To mi nevadí, ale ať tě to nepřekvapí. Moje skutečné jméno je vlastně Haruto.”

„Vážně? Stejně jako já, že?”

Přece jen ho to překvapilo. Když jsem ho takhle viděl, nemohl jsem si pomoct a usmál jsem se.

„Moje jméno má několik jedinečných znaků, ke kterým se váže význam.”

Jak jsem to řekl, namočil jsem si ve sklínce prst a napsal jsem na stole dva znaky.

„Tohle se čte jako Haruto. Ačkoli každý znak má svůj vlastní význam, celkový význam je země nadějných dní.”

Když jsem to takhle vysvětlil, Leo mě vzal za ruku, vypadal trochu radostně.

„Já si přeju z tohoto národa udělat jasnou zemi. A vlastníma rukama změnit tuto zemi zničenou konflikty. Byl bys ochotný se mnou vytvořit takovou Zemi nadějných dní?”

Už to bylo dlouho, co jsem své jméno napsal ve znacích, takže to bylo mnohem nešikovnější než dřív. Mluvenou japonštinu jsem si už z větší části nevybavoval, a tak jsem postupně začal být neschopen si slova vybavit. Když jsem pomyslel na to, jak jsem takhle postupně začínal zapomínat na to, co jsem o Japonsku věděl, byla by lež, kdybych řekl, že mě to nerozrušovalo. Ale i tak jsem měl pocit, že jsem chtěl udělat všechno v mé moci, abych tu žil. V této zemi— Leo a já, spolu.

Se spojenýma rukama jsem mu stisknutí oplatil a odpověděl: „Ano.”
--------------------------------------------


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>