AK - kapitola 40

Kapitola 40 – První rána pěstí

~ Z Leova pohledu ~

V té chvíli, kdy zaplálo světlo útočné magie, jsem měl před očima Harutovu postavu, jak se srazil se zemí.

„Haruto—————”

Při takovém těžkém šoku jsem nedokázal udržet na paměti, že bych měl použít jeho falešné jméno.

Důležitější bylo, že jsem k němu přispěchal.

Vzal jsem jeho tělo do náručí a z plných plic jsem křičel jeho jméno.

Haruto, jako by reagoval na mé volání, natáhl ke mně svou pravou ruku.

Byla to malá úleva, že si stále zachovával vědomí, ale ve chvíli, kdy jsem se ho pokoušel vzít za ruku, ztratil sílu a ruka mu spadla k zemi.

Ten jeho malátně šeptaný hlas, kdy mi řekl „promiň”, byl pro mě absurdně ohlušující zvuk.




„Haruto, otevři oči! Slíbil jsi mi že spolu uděláme zemi s jasnou oblohou, ne! Honem otevři oči...” volal jsem na něj zoufale, ale on neodpovídal.

Za mnou se ozýval Kristoffův hlas, jak volal o záchranný tým, a Eckart, co rozkazoval rytířským jednotkám.

A pak jsem přímo před svýma očima najednou spatřil mladšího bratra krále Trancie, co spadl na pozadí a oči měl rozevřené šokem.

Jakmile jsem ho spatřil, nedokázal jsem potlačit svou zuřivost.

„Mizero, přišel jsi, aby ses nechal zabít. A kvůli tomu jsi královnu dohnal do takového stavu. Řekni mi, jak za to přijmeš zodpovědnost?”

Ta slova přetékala hněvem a promluvil jsem je tiše.

Ale královský princ se třásl tak moc, že z úst nedokázal vypravit jediné jasné slovo.

Zachránil takového hulváta jako on a teď se Haruto potácel na hranici života a smrti— když jsem pomyslel na tohle, sáhl jsem rukou po meči u boku.

„Pokud to nedokážeš vymyslet, dovol mi to urovnat vlastníma rukama,” řekl jsem, jemně jsem položil Haruta na podlahu a vytasil svůj meč.

Pomalu jsem se přiblížil ke královskému princi.

Ale jakmile jsem pozvedl meč, Eckart ke mně zezadu přišel a popadl mě za rameno.

„Leo, hodláš odvrhnout úmysly paní Shane? Když teď královského prince zabiješ, akorát to Trancii nahraje do karet. Prosím, dovol mě a rytířskému řádu, abychom se o zbytek postarali. Také dorazil záchranný tým, tak prosím zůstaň po boku paní Shane.”

Po tomto pokárání jsem nabyl trochu klidu.

„Promiň. Díky.”

Kdybych tady zůstal takhle rozčilený, situace by byla akorát zbytečně chaotická. A tak jsem následoval Haruta v péči záchranného týmu.





„Jak je na tom Shane?” zeptal jsem se velitele záchranného týmu, když jsme odešli ze síně.

„Sire. Ačkoli ještě nejsem schopen provést definitivní diagnózu, je nezvyklé, že ten magický výbuch zdánlivě neměl žádný dopad na královnino tělo. Ačkoli má závažné modřiny, jak ji odhodila nárazová vlna magie, věřím, že se to dá vyléčit naší léčivou magií. Takže se prosím uklidněte.”

Pochyboval jsem o tom, jestli vážně nedošlo k žádnému dopadu při náporu takového magického výbuchu, ale tohle bylo možná štěstí v neštěstí.

Když jsem přijal toto hlášení, konečně jsem se dokázal uklidnit.

A pak mě najednou napadlo, že jsem se jako člověk, co měl být král, choval bláhově.

Pokud během takového incidentu, co otřese celou zemí, zanedbám svůj lid a nedám jim instrukce, co budou dělat? —To jsem si pomyslel.

„Veliteli jednotky, odpusť mi— musím se vrátit do síně. Pokud se se Shane cokoli stane, žádám tě, abys mi to okamžitě nahlásil.”

Když jsem požádal o tohle, odešel jsem.




A tak za dva dny se situace konečně uklidnila.

Veřejnost, jak v zemi tak mimo ni, se o situaci ani v nejmenším neinformovala.

Tato situace, o kterém mluvím, byl samozřejmě Harutův stav.

Za poslední dva dny stav Harutova těla kolísal mezi lepším a horším.

Ačkoli původní diagnóza zněla tak, že na jeho vyléčení bude stačit léčivá magie, ve skutečnosti téměř žádná magie neměla na Haruta žádný účinek.

Z toho důvodu byla klíčová Harutova tělesná síla, co udržovala život a smrt v rovnováze.

Když jsme s různými stranami jednali o tom, jak bychom měli naložit s důsledky, něco se stalo. Velitel záchranného týmu vběhl do zasedací místnosti s nezvyklým výrazem na tváři.

„Vaše Veličenstvo, stalo se něco vážného. Královniny vlasy naprosto zčernaly.”




Přispěchal jsem do Harutovy komnaty a opravdu, Haruto tam ležel s černočernými vlasy rozloženými na posteli.

„Tohle je účinek léčby?”

„Ne, magie, co jsme použili, by neměla takový výsledek.”

„Tak co to způsobilo?”

„To stále nevíme. Jen se to najednou takhle zabarvilo.”

Když mi řekl tohle, najednou mě napadlo, že se to možná stalo kvůli tomu léku, co Haruto bral.

„Shane od chvíle, co přijela ke sňatku, pravidelně brala nějaký lék. Věřím, že to bylo jednou za dva nebo tři dny. Možná z toho léku zjistíte nějakou stopu k její léčbě. Hned to prozkoumejte.”

Když jsem rozkázal tohle, rychle mi dali vědět výsledek.




„Vaše Veličenstvo, ten lék byl něco naprosto nečekaného. Tu obsaženou magii nedokáží rozluštit ani mágové jako my.”

„Ale jen stěží jsme analyzovali, že se zdá, že se to nějak vztahuje ke změně barvy. A tak tento lék nějak, jakýmsi způsobem ovlivňoval královnu.”

„Ale u takovéto pokročilé magie je pravděpodobné, že jenom královnin otec Jeho výsost Alexej dokáže poskytnout nějaký další vhled.”

Obklopovala nás závažná atmosféra.

Velitel záchranného týmu jinými slovy říkal, že bez Jeho výsosti Alexeje nebudeme moct Haruta zachránit. Což znamenalo, že jsme neměli na výběr a museli jsme odhalit okolnosti naší země Oranii.

Ale teď nebyl čas váhat.

Udělal bych cokoli, abych Harutovi zajistil léčbu co možná nejdříve.

„Hned pošlete Jeho Výsosti Alexejovi z Oranie magickou zprávu. Nezáleží na tom, jak to uděláte, a pokud bude třeba, nahlásíte mu cokoli a všechno.”




Jeho výsost Alexej dorazil za půl dne poté, co jsme vyslali magickou komunikaci.

Jakou jen použil magii, že se k nám dostal tak rychle? Když jsem uvážil nepředstavitelný talent na magii, co Jeho výsost Alexej musel mít, nemohl jsem si pomoct a cítil jsem posvátnou úctu a nervozitu.

A tak nastalo moje první setkání s tímto mužem, jehož postava byla masivnější a rozložitější, než jsem si kdy vůbec mohl představit, když uvážím, jak byl Haruto delikátní.

„Jsem poctěn, že se s vámi poprvé setkávám. Jsem Leonhart Caspar, rád vás poznávám. Nabízím svůj nejupřímnější dík, že jste přišel až sem navzdory náhlosti zprávy.”

„Já jsem Alexej Orannia. Vaše Veličenstvo, zrovna teď prosím zatněte zuby.”

Ha? Než jsem ho vůbec mohl požádat, aby zopakoval, co řekl, do pravé tváře mi narazil brutální úder.
--------------------------------------------

~ Haha, Vaše Veličenstvo, zatněte zuby! ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>