AK - kapitola 39

Kapitola 39 – Obrat k horšímu

Ta družina, co dorazila z Trancie, byla překvapivě malá.

V den odjezdu nynější král údajně náhle onemocněl. Z toho důvodu místo něj přišel králův mladší bratr, královský princ.

Tento královský princ byl štíhlý muž se světlou pokožkou ve věku něco po dvacítce a působil naprosto jiným dojmem než jeho starší bratr, co byl známý neohrožený a odhodlaný válečník.

Když ceremonie začala, vzpomněl jsem si na to, o čem Leo včera v noci mluvil, a postupně jsem se nedokázal soustředit. Mou dnešní povinností bylo dělat společnost královskému princi z Trancie během večeře po ceremonii, tak mi dopřejte trochu shovívavosti.

Leo nejprve pronesl svou uvítací řeč. Pak řečnil královský princ a nakonec si obě strany potvrdily, že navzájem neměli v úmyslu znovu válčit. Ceremonie pak bez odkladu pokročila.

Poté bylo trochu volného času, zatímco se stále připravoval večerní banket. Převlékl jsem se do bledě rudých šatů a jak jsem čekal, až přípravy skončí, trávil jsem čas popíjením čaje. A tehdy přišel Leo oděný v uniformě.

Ačkoli jsem se po tolika těžkostech konečně uklidnil, znovu mi na mysl vytanul ten slib na dnešní večer.

„Haruto, nemusíš být tak nervózní. Vypadáš, jako kdybys mi měl každou chvilkou odskočit od rukou.”

„Žádám, abys mě prosím moc neškádlil. A taky nejsem vůbec nervózní.”

I když jsem se snažil jeho slova rezolutně odmítnout, nedokázal jsem skrýt, jak mi zrudla tvář.

„Dobře, za to se omlouvám. Každopádně je skoro čas— půjdeme?”

Ačkoli to řekl tak nějak žertovným tónem, poslušně jsem se chopil ruky, co ke mně natáhl.




Během večerního banketu jsem měl konverzovat s královským princem.

„Slyšel jsem, že se Její Veličenstvo královna aktivně podílí na národních aférách. To, jak se snažíte usilovat o znalosti bez ohledu na to, že jste žena, v člověku jako já vzbuzuje respekt a obdiv.”

„Ne, vůbec ne, není to nic tak skvělého. Spíš věřím, že vy při návštěvě sousední země jako zástupce svého národa máte mnohem větší zodpovědnost.”

Jak jídlo pokročilo, nevýznamně jsme konverzovali.

„Co se toho týče, je to prostě tím, že jsem schopen dosáhnout jen takových věcí. Na rozdíl od svého bratra nejsem schopen jet na bojiště a bojovat.”

Jak to řekl, na tváři královského prince se objevil suchý úsměv, co se k jeho věku nehodil.

„Něco takového byste neměl říkat. Jsou záležitosti, které jste schopen udělat jen a jen vy, Vaše Výsosti. Co se mě týče, mám pocit, že znám příliš málo.”

Nemyslel jsem si, že by ho taková laciná slova vlastně dojala. Ale i tak jsem to nemohl neříct.




Najednou přišla pohroma.

Když banket dosáhl svého konce, vstal jsem ze svého místa, zatímco jsem si myslel, že bylo na čase, abych požádal o zákusek. S povzdechem jsem se podíval z okna. Ten výhled byl tak nějak známý a nostalgický, ale blížilo se sem světlo, co jsem na tomto místě nikdy neviděl.

Bylo to světlo, které sálalo z útočné magie podobné tomu, co mi Alec ukázal v Oranii. Rytíři kolem si to také uvědomili, ačkoli trochu pozdě.

V mžiku vytvořili obrannou zeď kolem mě a Lea.

Ale já, co si existence této útočné magie všiml o chvilku rychleji než ostatní, jsem byl jediný, kdo to viděl... Ta magie nemířila ani na Lea a ani na mě, ale místo toho mířila přímo na královského prince.

V té chvíli jsem si to uvědomil. Jak přesně král Trancie náhle onemocněl hned před odjezdem? Jak přesně se na tvář královského prince dostal ten suchý úsměv?

Věděl, že na toto místo přišel zemřít. Aby se mohl stát doutnajícím uhlíkem, co rozpálí obnovu války, stál tam bez jakékoli obrany.

Běžel jsem ke královskému princi. Narazil jsem do něj a ochránil jsem jeho tělo svým.

Projel mnou mocný náraz, začal od zad a projel do zbytku těla. Ten náraz mě vyhodil do vzduchu a mé tělo dopadlo na podlahu.

Nemohl jsem dýchat.

Všechno bylo těžké.

Na okraji svého zorného pole, co se postupně zužovalo, jsem zachytil, jak se na mě královský princ díval s omráčeným výrazem na tváři. Zdálo se, že byl v pořádku. To byla úleva.

Z dálky jsem slyšel hlas, co zněl, jako by Leo volal mé jméno. Ty paže, co mě teď objaly, byly určitě jeho paže.

I když jsem neviděl jeho tvář, byl jsem si tím jistý z tepla jeho paží.

„Pro... miň, Leo.”

Nedokázal jsem dodržet to, co jsme si na dnešní večer slíbili.

Hlas ze mě jen stěží vyšel.

Přinejmenším jsem se chtěl dotknout jeho tváře— ze všech sil jsem se snažil zvednout svou pravou ruku, ale spadla mi na zem, nedokázal jsem to.
--------------------------------------------


~ Tohle je trochu mimo příběh, ale při výběru vlastní četby vždycky koukám, jestli to je tragédie nebo ne. Tragédie totiž nečtu. A pokud ano, pak je to nedopatřením. ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>