AK - kapitola 42

Kapitola 42 – Probuzení

Když jsem se probudil, byl jsem v temné komnatě. Neměl jsem nejmenší ponětí, jak dlouho jsem spal.

A přesto když jsem se podíval stranou, spatřil jsem Lea; ve spánku se skoro sklonil až k mé posteli. Jelikož i během normálního pracovního dne jsem obvykle musel zařídit spoustu věcí, začal jsem mít smíšené pocity – ten pocit, že bych chtěl v poklidu odpočívat ve své komnatě, a to štěstí, co pocházelo z toho, že jsem byl schopen odpočívat spolu s ním.

Přesunul jsem se co možná nejtišeji, ale navzdory mé snaze se Leo probudil.

„Haruto! Probral ses. Díky bohu,” promluvil něžně a objal mě svými silnými pažemi.

„Promiň, že ses kvůli mně tak trápil. A přesto doufám, že mi dokážeš odpustit, když jsem se teď probral.”

„Jo. Samozřejmě že ti odpustím. Jen mě prosím ušetři a v budoucnu už nedělej nic tak bláznivého. Mé srdce to nesnese.”

Jak to řekl, pohladil mě po vlasech a rozsvítil v komnatě. S tím jsem spatřil, že se barva mých vlasů vrátila na původní černou, takže mě to zarazilo. I když jsme spolu ještě před chvilkou tak přirozeně vycházeli, jakmile na to přijde, pochyboval jsem, že budu schopen dál žít po Leově boku. I když to byla jediná věc, co jsem před ním neustále držel v tajnosti, proč...

„Leo, promiň. Moje vlasy – jsou téhle barvy. A moje oči taky,” řekl jsem, zatímco jsem sklonil hlavu. Bál jsem se, jak zareaguje, a nedokázal jsem se na něj vůbec podívat.

„Vyslechl jsem si to od pana Alexeje, když jsem ho sem pozval, aby tě vyléčil. Je mi líto, že jsi měl pocit, že se kvůli tomu musíš tak dlouho trápit. Ale víš, jakmile jsem se na to vlastně pořádně podíval, vážně to je nádherná barva.”

Tahle reakce byla něco naprosto nečekaného a neměl jsem ponětí, jak zareagovat.

„Nemyslíš si, že to je děsivé?”

„Slyšel jsem, že v jiných zemích to tak možná je, ale v Casparu to je relativně pozitivní vzezření. Neboť jeden z našich zakladatelů, první premiér této země, měl také vlasy této barvy.”

Aach, správně. Byly tu různé části kultury, u nichž jsem si myslel, že je možná zavedl Japonec, ale nikdy jsem si nemohl ověřit, jestli měl černé oči a černé vlasy.

„Jelikož máme tak vzácnou příležitost, využijeme toho, abys mohl žít se svou přirozenou barvou. Zmatek to způsobí jen tehdy, když řekneme pravdu, takže řekněme, že tu změnu barvy způsobila tvoje nemoc.”

Kdybych věděl, že to přijme tak snadno, bylo by lepší, kdybych mu o tom od začátku řekl.

„Vážně to nevadí? Nechat to takhle.”

„Nevadí to. Důležitější je: vzpomínáš si na ten slib před oslavou? Chci ho splnit.”

Správně.

Nechal jsem ho takhle dlouho čekat.

„Rozumím.”

„Takže každopádně se dneska dobře vyspi. Jakmile zítra skončím s vládními záležitostmi, zavolám tě.”

Jak takhle něžně promluvil, zakryl mě přikrývkami.

A pak zrovna když jsem chtěl znovu usnout, jsem měl okamžik plného vědomí, kdy jsem si pomyslel, že jsem rád, že jsem tady na tomto světě. Neboť jsem se tu v nějakém bodě začal cítit nejvíce doma.
--------------------------------------------


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>