AK - kapitola 41

Kapitola 41 – Rodičovská láska

~ Z pohledu Lea ~

Dostalo se mi násilné rány pěstí a ústy se mi rozšířila chuť železa.

Honem jsem zvedl pravou ruku, abych zastavil rytíře, co sahali po mečích, a čelil jsem Jeho výsosti Alexejovi.

„Upřímně lituji nesnází, co jsem způsobil svým náhlým pozváním sem. Navíc abych vaši dceru zapletl do bojů mé země, za to se mohu jen hluboce omluvit.”

Hluboce jsem sklonil hlavu.

Poté, co jsem se stal králem, jsem se snažil před ostatním tak snadno neklanět.

Ale v této chvíli jsem měl pocit, že nebude stačit, ať se budu omlouvat sebevíc.

„To není třeba; upřímně řečeno mě jen ta jedna rána pěstí neuspokojila. Ale každopádně mě zaveďte k Shane.”

„Samozřejmě. Nechám to na vás.”




Vstoupili jsme do komnaty a Jeho výsost Alexej řekl všem kromě mě, aby odešli. Zatímco pročítal dokumenty s lékařskými záznamy, co tu nechal lékařský tým, použil svou magii, aby pro Haruta vyrobil nějaký lék, a nechal ho to spolknout.

Po chvilce vzal Haruta zpět na futon a otočil se tímto směrem.

„Shane má tělo odolné vůči magii. Takhle řečeno jsem to v Orannii zkoumal, a tak jsem ho dokázal vyléčit. Možná se vzbudí už zítra ráno.”

Po těchto slovech jsem si vydechl úlevou.

„Vaše Veličenstvo. Rád bych si s vámi chvilku promluvil, pokud vám to nevadí?”

V protikladu k mé úlevě ten pohled na tváři Jeho výsosti Alexeje nebyl příjemný.

Když jsem zodpovědnost za péči o Haruta předal lékařskému týmu, odešli jsme z komnaty.




Když jsme znovu byli tváří v tvář, měl jsem pocit, že mě ta intenzivní atmosféra, co sálala z Jeho výsosti Alexeje, zadusí.

Byl to podivný člověk, co se zřekl svého práva na trůn, a navzdory tomu, že měl vzácné nadání na magii, spravoval zahradu v královském paláci.

Nebylo málo lidí, co by o něm nemluvilo s pohrdáním.

Ale byli naprosto mimo.

„Vaše Veličenstvo, tohle je možná celkem náhlé, ale týká se to Shanova vybarvení. To, kvůli čemu jste mě sem zavolal a co jste si už možná uvědomil, byl účinek toho léku. Ty černé vlasy jsou vlastně jeho přirozená barva. Nemám žádné výmluvy, co bych mohl použít, abych se omluvil za to, co se musí jevit jako takový podvod. Ale přinejmenším za to aspoň neviňte Shanea.”

„Samozřejmě. To nebude problém. Mám pocit, že se musím Harutovi omluvit, že kvůli mně vynaložil tak zbytečné úsilí. Navíc to chci vzít jako příležitost, aby mohl žít se svou původní barvou vlasů. Ale kdyby se barva jeho vlasů najednou změnila, mohlo by to vést ke zbytečným spekulacím, takže jestlipak by bylo lepší říct, že k tomu došlo kvůli léčbě jeho nemoci.”

„Takže to jste si myslel. Děkuju; jsem opravdu vděčný.”

Měl jsem dojem, že Alexejovy rysy v tváři zjihly.

„Takže vám Haruto řekl své jméno, že? Zdá se, že to všechno šlo mnohem lépe, než jsem čekal.”

„Ano. Slíbil jsem mu, že spolu vytvoříme zemi s jasným a čistým nebem.”

Přikývl, jako kdyby tím svým něžným výrazem na tváři chtěl říct: „Tak to je.”

„Vaše Veličenstvo, možná jste si toho už všiml, ale Haruto a já nejsme pokrevně spříznění. Ale v Orannii jsme spolu vycházeli jako každý jiný rodič a dítě.”

Ani toto náhlé přiznání pro mě nebylo překvapením.

Ať už uvážíte odolnost vůči magii jeho tělesné konstituce, rysy ve tváři, siluetu...

Ať se na to díváte, jak chcete, nebyla v tom žádná podobnost.

„Jednoho dne Haruto najednou spadl před můj dům. V té době nedokázal řádně mluvit obecnou řečí a dokonce ho překvapila i magie. Uvědomil jsem si, že Haruto musí mít nějaké výjimečné okolnosti. Ale rozhodl jsem se, že z něj tu historku tahat nebudu. Myslel jsem si, že bych měl počkat, až mi to řekne sám od sebe. Ale než k tomu mohlo dojít, poslali ho, aby se za vás provdal.”

„Omlouvám se,” omluvil jsem se, ale on zareagoval jen smíchem a „ne, ne”.

„Upřímně řečeno, když k tomu rozhodnutí došlo, dokonce jsem si myslel, že by bylo lepší proti Casparu vést válku. Byl jsem připravený jít sám bojovat, když jsem se Haruta zeptal, jestli je s tím v pohodě. Chtěl jsem jenom to, aby byl Haruto šťastný. Protože přišel do Orannie a žil se mnou, jako kdyby byl moje vlastní dítě, nemohl jsem vystát, aby byl nešťastný.”

„A přesto se zdálo, že jsem jen zakoušel zbytečné starosti. Dokonce i v Oranii jsem slyšel o vašem dobrém vztahu. O tom, jak byl Haruto opravdu výtečná královna. Nadýmal jsem se pýchou pokaždé, co jsem to slyšel.”

Jeho výsost Alexej usrkl čaje.

Když jsem poslouchal vyprávění Jeho výsosti, cítil jsem, jak mě bolelo u srdce.

Co přesně bych měl udělat, abych mohl Harutovi dát zpět všechno to štěstí a radost, co dal druhým?

„Mluvil jsem příliš dlouho. Jelikož se zdá, že Haruto už nemá žádné další problémy, je na čase, abych se odebral k odchodu. V zahradě mám pořád spoustu práce, hm.”

„Tak mi dovolte pro vás připravit kočár. Prosím, počkejte chvilku.”

Než jsem mohl zavolat sluhu, Jeho výsost Alexej mě zastavil: „Toho není třeba. Můžu se přece jenom vrátit s pomocí magie.”

Ačkoli já sám jsem si nedokázal představit, že by se něco takového dalo udělat magií, pokud šlo o Jeho výsost Alexeje, ten to rozhodně mohl. A tak jsem ho doprovodil k branám a vyprovodil ho.

„Takže po vás žádám – ať je Haruto ještě víc šťastný.”

Jak jsme se rozloučili, vzal mě za ruku a řekl tohle.

„Ano. Přísahám.”

Jeho výsost Alexej mírně kývl a řekl: „Takže příště vás oba rozhodně požádám, abyste zašli do Orannie.”

Jak mluvil, udělal jeden krok za hradní brány a v dalším okamžiku nebyla postava Jeho výsosti Alexeje nikde vidět.

Bylo to vskutku působivé, do jaké míry se dala magie použít.

Když jsem pomyslel na to, jak řekl, že si myslel, že by bylo lepší jít s Casparem do války, nemohl jsem si pomoct a měl jsem pocit, že by měli rozhodnou šanci na výhru.




Dva dny poté Haruto otevřel oči.
--------------------------------------------

~ Vsadím se, že Lea polil studený pot, když se dozvěděl, že jeho tchán může kdykoli během chvilky dorazit na hrad a dát mu pěstí (kdyby Haruta trápil)... ~

~ A pomalu se blíží konec! ~


Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>