GDC - kapitola 38

Kapitola 38 – Tráva (6)

V obklopení atmosféry mrazu a ledu stál Lan WangJi před Wei WuXianem. Xue Yang odrazil ten útok tím, že vypustil Shuanghuu. Ty dva meče se srazily a pak odletěly zpět ke svým majitelům.

Wei WuXian to okomentoval: „Není tohle to takzvané přijít včas je lepší než přijít dřív?”

Lan WangJi: „Ano.”

Když jejich výměna skončila, otočili se zpět k boji s Xue Yangem. Před chvilkou Xue Yang proháněl Wei WuXiana, ale teď Lan WangJi hnal Xue Yanga. V reakci na tu opačnou situaci protočil očima a zašklebil se a hodil si Shuanghuu do levé ruky. Pravou rukou pohnul ve svém rukávu. Wei WuXian se obával, že z rukávu qiankun možná hodí jedovatý prášek nebo skryté dýky. Ale on prostě vytáhl další meč a bez škobrtnutí se přizpůsobil útoku dvěma meči.

Odlesk toho meče, co vytáhl z rukávu, byl ponurý a temný. Jak ho vytasil, skoro se zdálo, že z něj sálala černá aura. Vytvářelo to jasný kontrast se stříbrnou září Shuanghuy. Oba meče používal stejně dobře a jeho ruce byly ve vzájemném dokonalém načasování. Hned měl navrch.

Lan WangJi se otázal: „Jiangzai?”

Xue Yang: „Hmm? HanGuang-June, ty tento meč znáš? Jaká čest.”

Jiangzai byl Xue Yangův vlastní meč. Jak jeho jméno a jeho majitel napovídali, byl to neblahý meč, co s sebou přinášel krveprolití.

Wei WuXian do toho skočil: „To jméno se k tobě dokonale hodí.”

Lan WangJi: „Ustup. Není tě tady třeba.”

A tak Wei WuXian pokorně poslechl jeho návrh a ustoupil. Když se dostal ke dveřím, podíval se ven. Wen Ning, naprosto bez výrazu, svíral Song Lana za krk. Zvedl ho do vzduchu a udeřil jím o zeď, ve které vznikla velká prohlubeň ve tvaru člověka. Song Lan, podobně naprosto bez výrazu, se ho chopil za zápěstí. Když se převrátil dozadu, hodil ho na zem. Obě mrtvoly bojovaly bezvýrazně, neustále se mlátily a bušily. Jelikož ani jeden z nich necítil bolest a ani se nebál zranění, budou pokračovat v boji, i kdyby ztratili úd nebo dva, dokud se nerozsekají na kousky.

Wei WuXian si pro sebe zamumlal: „Nemyslím si, že by mě bylo třeba tady.”

Najednou spatřil, jak na něj Lan JingYi uvnitř matně osvětleného obchodu horečnatě mával. Rozzářil se: Aha. Támhle mě rozhodně bude třeba.

Zrovna když odešel, Bichenův odlesk meče se rozzářil desetkrát víc. Xue Yangovi jen trochu ujela ruka a Shuanghua mu vyletěla ze sevření. Lan WangJi ten meč prakticky chytil. Když Xue Yang viděl, že Shuanghua byla v rukou někoho jiného, rozkázal Jiangzaiovi, aby přímo sekl po Lan WangJiho levé paži, kterou svíral meč. Když se tomu útoku vyhnul, v Xue Yangových očích problýskl mrazivý hněv.

Chladně se dožadoval: „Vrať mi ten meč.”

Lan WangJi: „Tento meč si nezasloužíš.”

Na druhé straně Wei WuXian přešel k učedníkům. V obklopení chlapců se dotazoval: „Všichni v pořádku?”

„Ano!”

„Všichni jsme tě poslechli a zadrželi jsme dech.”

Wei WuXian: „Dobře. Pokud mě někdo neposlechne, znovu ho nakrmím kaší.”

Těch pár chlapců, co zakusilo tu chuť, předstíralo, že zvrací. Najednou se všude kolem nich ozvaly kroky. Z konce ulice už se začaly objevovat stíny. Lan WangJi ten zvuk také zaslechl. S mávnutím rukávu vytáhl svou citeru Wangji.

Udeřil tělem citery horizontálně o stůl. Lan WangJi si hodil Bichen do levé ruky a pokračoval v boji s Xue Yangem, jeho útoky zůstaly silné. Zároveň aniž by vůbec otočil hlavu, zvedl pravou ruku a zadrnkal na struny.

Ten akord byl hlasitý a jasný. Rozezvučel se až na konec ulice. Co se vrátilo zpět, byl podivný, a přesto známý zvuk, jak mrtvolám vybuchly hlavy. Lan WangJi pokračoval v boji jednou rukou s Xue Yangem a druhou rukou hrál na citeru. Letmo se na tu scénu podíval, jako kdyby to byla prostá záležitost, a pak nonšalantně vyklenul prsty, aby znovu zadrnkal. Jak pracoval oběma rukama, tak nějak se pořád zdál klidný a neuspěchaný.

Jin Ling navzdory sobě vyhrkl: „Je tak dobrý!”

Viděl Jiang Chenga a Jin GuangYaa jít na noční lovy a zabíjet zvířata, kvůli čemuž si myslel, že jeho dva strýčkové byli ti nejmocnější kultivátoři na celém světě. Ale k Lan WangJimu vždycky cítil víc strachu než úcty, zvláště k jeho technice umlčet ostatní a k jeho chladné povaze.

Ale v nynějším okamžiku si nemohl pomoct a obdivoval Lan WangJiho schopnosti.

Lan JingYi to schválil: „No, očividně. Samozřejmě že je HanGuang-Jun dobrý. Jen se nikdy nerad předvádí. Je velmi nenápadný, že?”

To „že” bylo namířené na Wei WuXiana, co zmateně odpověděl: „To se ptáš mě? Proč se ptáš mě?”

Lan JingYi byl na pokraji hněvu. „Takže si myslíš, že HanGuang-Jun není dobrý?!”

Wei WuXian si promnul bradu. „Hmm. Je dobrý. Samozřejmě. Je vážně dobrý. Je nejlepší.” Jak mluvil, nemohl si pomoct a na tváři se mu rozlil úsměv.

Ta nebezpečně strašlivá noc měla konečně minout— úsvit byl skoro tu. Ale to nebyla ta nejlepší zpráva. Pokud nastane den, i mlha zhoustne. A pak znovu nebudou moct nic udělat!

Kdyby tu byli jen Wei WuXian a Lan WangJi, pak by to nebylo obtížné. Ale pokud by s tolika živými lidmi kolem skončili v obklíčení velkou skupinou chodících mrtvol, únik by byl téměř nemožný. Jak se Wei WuXian snažil urgentně vymyslet řešení, znovu se ozvalo jasné ťukání bambusovou holí.

Znovu přišel duch slepé dívky bez jazyku!

Wei WuXian bez váhání rozkázal: „Jděte!”

Lan JingYi: „Kam?”

Wei WuXian: „Následujte ťukání bambusové hole.”

Jin Linga to tak nějak překvapilo. „Chceš, abychom následovali ducha? Kdo ví, kam nás zavede!”

Wei WuXian: „To přesně uděláte. To ťukání vás provázelo od chvíle, co jste sem přišli, správně? Snažili jste se jít do města, ale ona vás vedla k městským branám, kde jste narazili na nás. Vyháněla vás ven— snažila se vás zachránit!”

Ty podivné, sporadické zvuky bambusové hole byla technika, co používala, aby vyděsila lidi, co vstoupili do města. Hlavu Podsvětního rváče, na kterou Wei WuXian stoupl, tam možná také položila ona, aby je vyděsila a varovala.

Wei WuXian pokračoval: „A včera v noci nám jasně chtěl říct něco vážně důležitého, ale nedokázala to vysvětlit. Ale zmizela, jakmile přišel Xue Yang. S největší pravděpodobností se snažila vyhnout se Xue Yangovi. Každopádně rozhodně není na stejné straně jako on.”

„Xue Yang?! Proč tu je i Xue Yang? Nebyl to Xiao XingChen a Song Lan?”

„Uch, to vysvětlím později. Každopádně HanGuang-Jun uvnitř nebojuje s Xiao XingChenem, ale s Xue Yangem, co předstíral, že je on.”

Ťukání bambusovou holí pokračovalo, jako kdyby na ně dívka čekala nebo je pobízela. Pokud ji budou následovat, mohli se dostat do léčky; pokud ji nebudou následovat, budou v obklíčení mrtvol, co vypouštěly prášek mrtvolné otravy. Nebude to moc bezpečnější. Chlapci se rázně rozhodli následovat ťukání spolu s Wei WuXianem. A opravdu, jak se přesouvali, i ten zvuk se pohyboval. Někdy v řídké mlze v dálce viděli malý, matný stín, ale někdy tam vůbec nic nebylo.

Po chvilce běhu Lan JingYi promluvil: „Takže prostě takhle utečeme?”

Wei WuXian se otočil a zakřičel: „HanGuang-June, teď je to na tobě. My jdeme napřed!”

Struny citery zavibrovaly, jako kdyby někdo řekl „hmm”.

Wei WuXian se uchechtl s pfft.

Lan JingYi váhal. „To bylo celé? Nic jiného neřekneš?”

Wei WuXian: „Co jiného chceš, abych udělal? Co jiného mám říct?”

Lan JingYi: „Proč jste vy dva neřekli: 'Bojím se o tobě. Zůstávám!', 'Jdi!', 'Ne! Nepůjdu! Pokud půjdu, půjdeš se mnou!'? Není to nutnost?”

Wei WuXianovi spadla brada. „Kdo tě to naučil? Kdo ti řekl, že musí dojít k takovéhle konverzaci? Z mojí pusy by to znělo v pohodě, ale dokážete si vůbec představit, že by váš HanGuang-Jun řekl něco takového?”

Juniorově ze sekty Lan sborově: „Ne...”

Wei WuXian: „Že? Je to ztráta času. Věřím, že někdo tak spolehlivý jako HanGuang-Jun se s tím rozhodně dokáže vypořádat. Já se můžu prostě zaměřit na své vlastní věci a buď počkat, až mě najde, nebo ho jít sám najít.”

Následovali to ťukání bambusové hole méně než 15 minut. Po pár otočkách a zabočeních ty zvuky před nimi najednou utichly. Wei WuXian natáhl paži, zastavil chlapce za sebou a pokročil pár kroků dopředu. V mlze, co byla hustší a hustší, stál osamocený dům.

„Skříp...”

Někdo otevřel dveře domu, co v tichosti očekával příchod cizinců. Wei WuXian měl pocit, že uvnitř musí něco být. Nebylo to nic nebezpečného nebo něco, co by je mohlo zabít, ale něco, co jim něco řekne a ukáže jim odpovědi.

Otočil se na učedníky. „Už jsme došli takhle daleko. Pojďme dovnitř.”

Zvedl nohu a vkročil do domu. Přizpůsobil se tmě a aniž by se otočil, varoval je: „Dávejte pozor na práh. Nezakopněte.”

Jak čekal, jeden z chlapců skoro zakopl o vysoký práh. Stěžoval si: „Proč je práh tak vysoký? Vždyť to není chrám nebo tak něco.”

Wei WuXian: „Není to chrám, ale je to místo, co také potřebuje vysoký práh.”

Za vzájemného vrážení rozsvítili několik talismanů ohně. Oranžové světlo třepotajících se plamenů osvětlilo celý dům.

Na zemi byla rozházená sláma, co sloužila jako koberec. V nejpřednější části byl oltář a pár spadlých stoliček různé výšky. Napravo byla malá, neosvícená místnost. Kromě toho tu bylo také sedm nebo osm černých, dřevěných rakví.

Jin Ling: „Tohle je ten takzvaný dům rakví? Kam se dočasně ukládají mrtví lidé?”

Wei WuXian: „Správně. Mrtvoly, pro které si nikdo nepřijde, kvůli kterým by byl dům příliš neblahý nebo které čekají na pohřeb, se často ukládají do domu rakví. Dá se to popsat jako přestupní stanice pro mrtvé.” Ta menší místnost stranou byla pravděpodobně místo, kde odpočíval člověk, co střežil dům rakví.

Lan SiZhui se zeptal: „Seniore Mo, proč je práh od domu rakví tak vysoko?”

Wei WuXian: „Pro případ, že se mrtvoly promění.”

Lan JingYi byl zmatený. „Dokáže vysoký práh zabránit mrtvole v proměně?”

Wei WuXian: „Nedokáže zabránit proměně mrtvoly, ale někdy dokáže zabránit mrtvolám nízkého řádu, co už se proměnily, aby vyšly ven.” Šel se postavit před práh. „Řekněme například, že jsem mrtvý a zrovna jsem se proměnil.”

Chlapci přikývli.

Pokračoval: „Jelikož jsem se zrovna proměnil, mám vážně ztuhlé údy, že? A nedokážu provést jisté počiny?”

Jin Ling: „To se nemusí ani zmiňovat. Nemůžeš ani chodit. Nemůžeš vykročit kupředu, takže můžeš jenom skákat...” V této chvíli to okamžitě pochopil.

Wei WuXian to potvrdil. „Správně. Můžu jenom skákat.” S oběma nohama u sebe se pokusil vyskočit ven.

Ale jelikož byl práh příliš vysoko, ani jednou se mu to nepodařilo. Když učedníci viděli, jak palci narážel do prahu, přišla jim ta scéna vtipná. Začali se smát, jak si představili, jak se mrtvola, co se zrovna přeměnila, zoufale snažila takhle vyskočit ven, ale pokaždé jí v tom zabránil vysoký práh.

Wei WuXian znovu promluvil: „Teď to chápete? Nesmějte se. Tohle je inteligence běžných lidí. Ačkoli je to neotesané a zdá se to příliš jednoduché, proti mrtvolám nízkého řádu je to vskutku efektivní. Pokud mrtvola, co se přeměnila, zakopne o práh, se svým ztuhlým tělem nebude během krátké chvilky schopná se postavit. A když konečně vstane, buď brzy nato vyjde slunce a kohout zakokrhá, anebo na ni přijde člověk, co stráží dům rakví. Je vlastně celkem impresivní, že obyčejní lidé, co nekultivují, dokázali vymyslet takové řešení.”

Ačkoli se i Jin Ling té scéně smál, když teď slyšel vysvětlení, hned smích potlačil. „Proč nás přivedla do domu rakví? Neříkej mi, že to je proto, že nás tady ty chodící mrtvoly neobklíčí. Kam se ona sama poděla?”

Wei WuXian: „Je pravděpodobné, že nás tady vážně neobklíčí. Tak dlouho už stojíme bez hnutí. Slyšel někdo nějaké chodící mrtvoly?”

Zrovna když domluvil, na rakvi se objevil duch mladé dívky.

Kvůli Wei WuXianově přemlouvání už všichni viděli, jak ta dívka vypadá. Dokonce už viděli, jak vypadala s krvácejícíma očima a ústy bez jazyka. Takže když ji teď viděli znovu, nikdo nebyl vyděšený nebo nervózní. Mohlo se to brát přesně tak, jak řekl Wei WuXian. Když člověka něco párkrát vyděsí, bude statečnější a bude situacím čelit s lepším klidem.

Ta dívka neměla fyzickou podobu, měla jenom duchovní tělo obklopené jemnou, utlumenou aurou. Jak její postava, tak její tvář byla malá. Kdyby se trochu upravila, byla by z ní prostě okouzlující dívka od vedle. Ale podle toho, jak seděla s nohama od sebe, se vůbec nejevila delikátně. Bambusová tyč, co používala jako slepeckou hůl, byla opřená o rakev. Své dvě nohy měla svěšené a nervózně s nimi komíhala sem a tam.

Jak seděla na rakvi, rukou zaťukala na víko. Pak seskočila na zem a párkrát obkroužila rakev a dělala na ně gesta rukou. Tentokrát to gesto bylo celkem snadné pochopit. Byl to počin něco „otevřít”.

Jin Ling odhadl: „Chce, abychom jí otevřeli tuhle rakev?”

Lan SiZhui navrhl: „Mohlo by to být tak, že je uvnitř její tělo? Možná chce, abychom ji pohřbili, aby došla klidu.” Tohle byl nejlogičtější úsudek, neboť nejběžnějším důvodem, proč mnoho duchů na zemi strašilo, bylo to, že jejich mrtvola nebyla pohřbená.

Wei WuXian stál na jedné straně rakve, zatímco pár chlapců stálo na opačné s úmyslem mu pomoct rakev otevřít.

Ujistil je: „Nemusíte mi pomáhat. Postavte se trochu dál. Co když to není mrtvola a vytryskne na vás další prášek mrtvolné otravy?”

Otevřel rakev sám a položil víko na zem. Když shlédl, spatřil mrtvolu.

Ale nebyla to mrtvola dívky, ale místo toho někoho jiného.

Byl to mladý muž. Byl uložen do pokojné polohy s rukama složenýma a prsty propletenými, pod nimi spočívala metla z koňských žíní. Na těle měl kultivační róbu bílou jako sníh. Silueta dolní části jeho tváře s bledou pokožkou a bledými rty byla pohledná a uhlazená. Ale horní část jeho tváře byla ovinutá vrstvami obvazů v celkové šíři čtyř prstů. Pod obvazy na místě, kde měly být oči, nic nevystupovalo. Ty obvazy se místo toho propadly. Nebyly tam oči, ale jen dvě prázdné díry.

Když dívka slyšela, jak otevřeli rakev, připotácela se k ní. Strčila ruce do rakve a po chvilce šátrání konečně našla tvář mrtvoly. Zadupala a z očí jí znovu vytryskly slzy z krve.

Všichni to pochopili, aniž by jim bylo třeba slov nebo gest. Umístěn sám v domě rakví, co stál o samotě, tato mrtvola byl skutečný Xiao XingChen.

Slzy duchů nebyly schopné skanout. Poté, co dívka chvíli plakala, najednou se postavila a se zaťatými zuby na ně dělala aach. Vypadala rozhněvaně a podrážděně, bylo to, jako kdyby vážně chtěla vyjádřit své myšlenky.

Lan SiZhui se zeptal: „Mám znovu zahrát Dotazování?”

Wei WuXian: „To není třeba. Je možné, že bychom se zeptali na špatnou otázku a ne na ty, na které chce, abychom se zeptali. A myslím, že její odpověď bude celkem složitá, celkem obtížná přeložit.”

Ačkoli neřekl, že to možná nedokáže přeložit, Lan SiZhui se cítil celkem zahanbeně. V tichosti si slíbil: Až se vrátím, budu studovat Dotazování s větší pílí. Budu muset být tak plynulý a rychlý a přesný jako HanGuang-Jun.

Lan JingYi se zeptal: „Tak co budeme dělat?”

Wei WuXian: „Co Vcítění?”

Všechny větší sekty se specializovaly na různé metody získávání informací a pátrání po materiálu ohledně duchů. Vcítění byla ta, v které byl Wei WuXian nejlepší. Jeho metoda nebyla tak důmyslná jako metody ostatních sekt. Mohl ji použít každý. Bylo to prostě požádat ducha, aby posedl jeho vlastní tělo. S pomocí vlastního těla jako média mohl proniknout do duše a vzpomínek ducha, slyšet, co slyšel, vidět, co viděl, cítit, co cítil. Pokud byly emoce ducha abnormálně silné, pak jej ovlivní jeho žal, jeho vztek, jeho extáze. A proto se tomu říkalo Vcítění.

Dalo se říct, že tohle byla nejpřímější, nejpraktičtější a nejefektivnější metoda. Samozřejmě to byla také o to nebezpečnější metoda. Každý se bál a vyhýbal se šancím, kdy by duchové posedli jeho tělo. Na druhou stranu bylo Vcítění hra s ohněm. Stačilo, aby došlo k nejmenší chybě, a mohlo se to obrátit proti uživateli. Pokud duch porušil své slovo a použil tu příležitost k protiútoku, i tím nejlepším výsledkem bylo, že tělo uživatele Vcítění zasáhnou křeče.

Jin Ling protestoval: „To je příliš nebezpečné! Použít tak temnou techniku bez někoho...”

Wei WuXian ho přerušil: „Dobrá, dobrá. Dochází nám čas. Řádně se postav. Rychle. Až tady skončíme, pořád se musíme vrátit a najít HanGuang-Juna. Jin Lingu, ty budeš dohlížet.”

Člověk, co dohlížel, byl nepostradatelnou součástí rituálu Vcítění. Pro případ, že se člověk užívající Vcítění ztratil v emocích ducha, musel se s dohlížejícím domluvit na kódu. Bylo nejlepší, pokud tím kódem byla věta nebo hlas, který uživatel Vcítění znal. Dohlížející musel celé té scéně celou dobu předsedat. Pokud spatří, že se situace změnila, musel hned jednat a vytrhnout uživatele Vcítění z tranzu.

Jin Ling ukázal na sebe. „Já? Chceš mladého pá—... Chceš, abych dohlížel, když budeš dělat něco takového?”

Lan SiZhui: „Pokud to mladý pán Jin nechce dělat, já můžu.”

Wei WuXian: „Jin Lingu, přinesl sis stříbrnou rolničku sekty Jiang?”

Stříbrná rolnička byl charakteristický doplněk sekty Jiang z Yunmengu. Když byl Jin Ling malý, vychovávaly jej dvě sekty. Půl času trávil ve Věži Jinlin sekty Jin z Lanlingu a půl času na Lotosovém molu sekty Jiang z Yunmengu, takže by s sebou měl mít majetek z obou sekt. Jak Wei WuXian čekal, s komplikovaným výrazem vytáhl malý, zjednodušený zvonek. Na stříbrném těle zvonku byl vyrytý klanový motiv sekty Jiang, lotos s devíti listy.

Wei WuXian na ten zvonek chvíli zíral.

Jin Ling vycítil, že vypadal trochu mimo, a zeptal se: „Co?”

Wei WuXian odpověděl: „Nic.” Předal zvonek Lan SiZhuiovi. „Stříbrná rolnička sekty Jiang dokáže ustálit soustředění člověka a zklidnit jeho mysl. Použij to jako kód.”

Jin Ling popadl rolničku. „Vlastně to udělám já!”

Lan JingYi zabručel: „Nechtěl jsi to dělat a teď chceš. Taková horkochladná nátura, co jsi mladá dáma?”

Wei WuXian se otočil na dívku. „Pojď.”

Dívka si otřela oči a tvář a vřítila se mu do těla. Vpravilo to dovnitř celou její duši. Wei WuXian se opíral o rakev a pomalu sklouzl na zem. Chlapci honem přitáhli hromadu slámy, aby si na ni sedl. Jin Ling pevně svíral rolničku, nebylo známo, na co myslel.

Když do něj dívka zrovna vrazila, Wei WuXianovi vytanul na mysli problém. Ta dívka je slepá. Pokud se do ní vcítím, nebudu také slepý a nebudu schopen nic vidět? Účinky klesnou. No, jo, jenom sluch bude taky fungovat.

Po pár závratných okamžicích, kdy ta lehká duše začala být cítit, jako kdyby dopadla na pevnou zem. Jak dívka otevřela oči, i Wei WuXian otevřel svoje. Ale ta scéna před jeho očima nebylo pole černoty, ale jasná krajina zářivých barev.

Viděl!

V době této vzpomínky ještě zdánlivě nebyla slepá.

Během Vcítění byly ty scény, co se Wei WuXianovi zobrazily, střípky jejích vzpomínek s nejsilnějšími emocemi a také těch, co chtěla nejvíc vyjádřit ostatním lidem. Mohl prostě potichu sledovat a cítit, co cítila. V tuto chvíli ti dva sdíleli stejné smysly. Dívčiny oči byly jeho očima; dívčina ústa byla jeho ústy.

Dívka seděla u potůčku a před vodou se upravovala. Ačkoli měla oděv potrhaný, stejně potřebovala tu nejzákladnější úroveň čistoty. Špičkou nohy si poklepávala do tempa a jak si upravovala vlasy, bručela, jako kdyby nebyla spokojená, ať si je upravila jakkoli. Wei WuXian cítil, jak si do vlasů zapichovala tenkou, dřevěnou jehlici. Najednou shlédla na svůj odraz ve vodě. Wei WuXianův výhled také klesl. Ve vodě potůčku se odrážela mladá dívka s oválnou tváří a špičatou bradou.

Ta dívka neměla v očích žádné zorničky, jenom pole bílého.

Wei WuXian přemýšlel: Tohle je jasně vzezření člověka, co je slepý. Ale zrovna teď vidím, ne?

Když si dívka sepnula vlasy, oprášila si oděv a vyskočila. Popadla bambusovou hůl, co měla u nohou, a poskakovala podél cesty. Za chůze máchala holí, neustále pleskala do větví nad hlavou, ťukala do kamenů, kolem kterých procházela, děsila kobylky v křoví. Jakmile se v dálce někdo objevil, okamžitě přestala poskakovat. Řádně držela svou hůl a jak pomalu kráčela kupředu, ťukala s ní do země. Působila celkem obezřetně.

Ta skupina, co přišla, bylo pár žen z vesnice. Když viděly její situaci, všechny jí uhnuly z cesty a šeptaly si mezi sebou. Dívka spěšně přikývla. „Děkuju, děkuju.”

Zdálo se, že jedné ženě jí bylo líto. Zvedla bílou látku, co zakrývala její košík, vytáhla pařený bochánek a podala jí ho. „Slečno, dávej si pozor. Máš hlad? Vezmi si tohle a sněz to.”

Dívka ze sebe vydala „ach” a vděčně odpověděla: „Jak bych si to mohla vzít? J-já...”

Žena jí strčila bochánek do ruky. „Vezmi si to!”

Konečně si to vzala. „Slečno, A-Qing ti je velmi vděčná!”

Takže ta dívka se jmenovala A-Qing.

A-Qing se rozloučila se ženami z vesnice, pár sousty dojedla bochánek a pokračovala v poskakování, pokaždé nadskočila skoro 10 centimetrů nad zem. Jak Wei WuXian poskakoval v jejím těle, hlava se mu točila závratí.

V duchu si pomyslel: Ta dívka je tak plná energie. Teď to chápu. Předstírá, že je slepá. Pravděpodobně se s těma bílýma očima narodila. Ačkoli vypadá jako slepá, vlastně vidí, a tak předstírá, že je slepá, a klame lidi, aby ji litovali.

Byla to dívka, co se ulicemi potulovala sama. Pokud předstírala, že je slepá, lidé si přirozeně mysleli, že vážně nevidí, a polevili v obezřetnosti. Ale ve skutečnosti všechno viděla. To jí umožnilo přizpůsobit se okolnostem a opravdu to byla chytrá metoda sebeochrany.

Navzdory tomu byla A-Qinžina duše skutečně slepá, což znamenalo, že před smrtí přišla o zrak. Tak jak se dostala od předstírání slepoty ke skutečné slepotě?

Bylo to proto, že viděla věci, co neměla vidět?

Když nikde nikdo nebyl, A-Qing poskakovala; když byli kolem lidi, schoulila se a předstírala, že je slepá. Jak se čas od času zastavovala, dorazila na tržiště.

Jelikož se to tam hemžilo lidmi, samozřejmě že ukáže své schopnosti. Jak předstírala z plných sil, bambusovou holí ťukala do země, její hraní bylo stejně uvěřitelné jako vždycky. Jak pomalu kráčela davem, najednou vrazila do muže ve středním věku oděného v jasném, draze vyhlížejícím oděvu.

Předstírala, jako že je vyděšená. „Omlouvám se, omlouvám se! Nevidím. Omlouvám se!”

Nevidí? Jasně naběhla přímo do toho muže!

Jelikož do něj někdo narazil, ten muž se naštvaně otočil, jako kdyby chtěl proklít kohokoli, kdo před ním byl. Ale když viděl, že to je nejen slepý člověk, ale ještě k tomu mladá dívka, co vypadala celkem pěkně, kdyby ji na ulici vyfackoval, kolemjdoucí by ho rozhodně zkritizovali.

Mohl jí akorát pokárat: „Dívej se, kam šlapeš!”

A-Qing se dál omlouvala. Sice chtěl užuž odejít, ale pořád nebyl spokojený, a tak pravou rukou stiskl A-Qing zadek. Jelikož cítili to samé, bylo to, jako kdyby to zmáčknutí patřilo Wei WuXianově tělu. Okamžitě měl pocit, jako kdyby mu srdce pokryla vrstva husí kůže. Nechtěl udělat nic jiného, než toho muže srazit na zem.

A-Qing se schoulila do klubíčka, jako kdyby ji to hluboce vyděsilo. Ale poté, co se ten muž trochu vzdálil, proťukala se do tmavé uličky a okamžitě si odplivla na zem. Vylovila měšec na peníze, vysypala obsah, spočítala ho a pak si znovu odplivla. „Ti vandráci, všichni jsou takoví. Oblečení, jako kdyby byli vážně něco, ale nemají žádné mince. Nejde z nich vytřást ani halíř.”

Wei WuXian byl někde na půl cesty mezi zamračením a výbuchem smíchu. A-Qing byla pořád mladá, možná mladší než patnáct let, ale už byla celkem zběhlá v nadávání. A ještě zběhlejší v kradení cizích peněz. Vzpomínal: Kdybys okradla mě, takhle bys neklela. Tehdy jsem býval také bohatý...

Zrovna když vzdychal, jak tak zchudl, A-Qing si už našla další cíl. Chovala se jako slepá, vyšla z uličky, chvíli se toulala po ulicích a pak udělala to samé. S „ach” se navezla do kultivátora v bílé róbě a pak se omluvila: „Omlouvám se, omlouvám se! Nevidím. Omlouvám se!”

Wei WuXian v tichosti potřásl hlavou. Tato mladá kráska ani nezměnila svoji hlášku!

Jelikož to s tím člověkem zatřáslo, otočil se. Nejdřív jí pomohl nabýt rovnováhu. „Jsem v pořádku. Slečno, ani ty nevidíš?”

Ten člověk byl celkem mladý. Jeho kultivační róba byla prostá, ale čistá a na zádech si nesl meč zabalený v bílé látce. Dolní půlka jeho tváře byla celkem pohledná, ačkoli trochu vyhublá. Naopak horní půlku tváře měl zakrytou obvazy zhruba na čtyři prsty širokými. Zpod obvazů prosakoval jemný nádech krve.
--------------------------------------------

~ Neboli osudové setkání. ~

~ Ať o tom přemýšlím, jak chci, Wei WuXian je celkem odvážný. Takhle půjčit neznámému duchovi své tělo. Co kdyby o něj přišel... ~

~ Celkem by mě zajímalo, co Lan JingYi čte za literaturu, že má v hlavě takové romantické scény... ~

~ Teď nás čeká pár kapitol v A-Qinžině těle. Po pravdě řečeno mlátím hlavou o klávesnici pokaždé, když se objeví Xue Yang. Absolutně jsem se neměla dívat na seriálovou adaptaci, protože mi na mysli vždycky vytane ta jeho podoba z úvodní znělky, jak se tam tak atraktivně ušklíbá. Samozřejmě ta moje představa zahrnuje hudbu v pozadí... ~

~ A teď mimo novelu: Absolutně nechápu, jak mě mohl minout Guardian. Seriál mám rozkoukaný, ačkoli je mi záhadou, jak z té novely udělali 40 dílů seriálu... A novela stojí také za to, i když to je hororovka... ~


Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>