GDC - kapitola 75 (1)

Kapitola 75 – Vzdálenost (2) 1/2

Ti tři spěchali směrem k Pohřebnímu pahorku. Když se černý vršek objevil mezi mraky, Wei WuXian se víc a víc trápil.

Z temného lesa v dálce přicházel řev zběsilých mrtvol. Nebyla to jenom jedna, ale celá skupina. Lan WangJi rukou udělal gesto meče a Bichen se okamžitě rozletěl ještě rychleji. Ačkoli byl stále stabilní.

Jakmile přistáli, spatřili, jak z lesa vystřelil stín a jak ječel, zatímco se k někomu vrhl. Bichen ho jedinou ranou přesekl vejpůl. Ten člověk na zemi měl bledou tvář. Když spatřil Wei WuXiana, zakřičel: „Mladý pane Weii!”

Wei WuXian založil talisman. „Čtvrtý strýčku, co se děje?”

Čtvrtý strýček: „Všechny... všechny zběsilé mrtvoly v Jeskyni démonického vraždění se dostaly ven!”

Wei WuXian: „Copak jsem nevztyčil pečeť restrikce? Kdo se jí dotkl??!”

Čtvrtý strýček: „Nikdo! To byl... To byl...”

Najednou se před nimi ozval křik. Byl to ženský hlas: „A-Ningu!”

V lese stálo kolem tuctu kultivátorů sekty Wen, stáli před jednou postavou— před Wen Ningem, co měl strašlivě bílé panenky. Nezůstalo na něm moc amuletů, co mu kdysi pokrývaly celé tělo. V rukou táhl dvě další zběsilé mrtvoly, co už rozsápal. Téměř z nich vznikly dva kostlivci a stékala z nich načernalá krev. Wen Ning je stále mlátil, jako kdyby si nemohl odpočinout, dokud se nepromění na prach. Ten člověk, co stál před celou skupinou a držel meč, byla Wen Qing.

Wei WuXian: „Copak jsem neřekl, abyste se nedotýkali talismanů, co měl na sobě?!”

Wen Qing neměla ani sekundu nazbyt, aby ji překvapilo, že tu byl Lan WangJi. Odpověděla: „Nikdo se jich nedotkl! Do jeskyně nevešel jediný člověk! Sám si je odtrhl, když najednou začal běsnit. Nejenom ty na sobě, ale zničil pečeti restrikce na krvavé tůni a také na Jeskyni! Všechny zběsilé mrtvoly v krvavé tůni vylezly ven. Wei WuXiane, jdi zachránit babičku a ostatní. Už moc dlouho nevydrží!!!”

Jak mluvili, nad nimi se ozvaly podivné syčivé zvuky. Skupina vzhlédla a zjistila, že pár zběsilých mrtvol vyšplhalo na stromy. Stáčely se kolem vrcholků stromů, jako kdyby to byli hadi. Syčely a mezi zuby jim odkapával nechutný sliz. Když Wen Ning vzhlédl, také je spatřil. Odhodil rozdrcený úd, co měl v ruce, a hned vyskočil na strom!

Ten strom měl na výšku přinejmenším dvacet metrů. Že byl schopen přímo vyskočit do takové výšky, značilo, že měl nesmírnou explozivní sílu. Brzy poté, co Wen Ning vyskočil na strom, roztrhal ty mrtvoly na kusy. Všude létaly údy a na zem se snášela krev. Ještě pořád nebyl spokojený, a tak šel na druhou stranu.

Wei WuXian vytáhl Chenqing: „Lan...!”

Chtěl Lan WangJimu svěřit záchranu ostatních, zatímco se on vypořádá s Wen Ningem. Když se otočil, už zmizel. Zrovna když začal panikařit, na nebi zavibrovaly zvuky citery a vyplašily hejno vran.

Než ho o to mohl požádat, Lan WangJi už vyrazil. Wei WuXian cítil, jak se mu zklidnilo nitro. Přiložil si Chenqing ke rtům a vyloudil dlouhý tón. Wen Ning dopadl na zem a na krátko se zarazil.

Wei WuXian se chopil příležitosti. „Wen Ningu! Pořád si na mě vzpomínáš?!”

Na druhé straně se citera ozvala třikrát, než utichla. Což znamenalo, že Lan WangJi dokázal ty zběsilé mrtvoly dostat pod kontrolu jen třemi tóny. Wen Ning mírně snížil tělo, z hrdla mu vycházelo hluboké vrčení. Byl jako poplašené divoké zvíře, připravené kdykoli zaútočit. Zrovna když chtěl Wei WuXian znovu zahrát na flétnu, najednou si uvědomil, že mu Wen Yuan stále pevně objímal nohu. Byl příliš vyděšený, aby ze sebe vydal hlásku. Celou tu dobu na něj zapomněl!

Okamžitě Wen Yuana zvedl a hodil ho Wen Qing: „Odveď ho!”

V této chvíli se po něm Wen Ning vrhl.

Wei WuXian kvůli tomu odletěl vzad, jako kdyby ho zasáhl velký balvan, a narazil do stromu. Cítil, jak mu hrdlem stoupalo teplo, a zaklel. Lan WangJi to viděl, jen co se vrátil. Jeho výraz se okamžitě změnil a přispěchal před něj. Wen Qing zrovna strčila Wen Yuana do náručí někoho jiného. Chtěla zkontrolovat Wei WuXianova zranění, ale Lan WangJi se tam dostal ještě dřív než ona. Překvapeně se zarazila. Lan WangJi Wei WuXiana téměř objímal, jak ho držel za ruku a předával mu duchovní energii.

Wen Qing rychle řekla: „Nejdřív ho pusť— tohle není třeba! Nech mě to udělat! Jsem Wen Qing!”

Wen Qing z Qishanu byla jedním z nejlepších doktorů. Lan WangJi konečně přestal s předáváním duchovní energie a dovolil Wen Qing, aby zkontrolovala jeho stav. Ačkoli mu stále odmítal pustit ruku. Ale Wei WuXian ho odstrčil stranou. „Nenech ho jít!”

Poté, co ho Wen Ning zranil, scházel z hory a paže mu visely nízko. Mířil směrem, kde se před zběsilými mrtvolami skrývali ostatní kultivátoři ze sekty Wen. Wen Qing se tam s křikem přihnala. „Utíkejte! Všichni utíkejte! Jde k vám!”

Wei WuXian se vykroutil z Lan WangJiho sevření a přinutil se pronásledovat Wen Ninga. Lan WangJi ho znovu dohnal. „Kde máš meč?”

Wei WuXian vylovil dvanáct amuletů. „Nevím, kam jsem ho dal!”

Těch dvanáct amuletů ve vzduchu utvořilo linku a začalo hořet. Když dopadly na Wen Ninga jako nějaký ohnivý řetěz, hned ho připoutaly k zemi. Lan WangJi švihl zápěstím a zabrnkal na struny své citery. Zdálo se, jako kdyby Wen Ningovi v chůzi bránila neviditelná nit. Zarazil se, ale dál zápolil a s těžkostmi se pohyboval vpřed. Wei WuXian si přiložil ke rtům Chenqing. Kvůli tomu úderu, co utržil, mu ze rtů vystříklo trochu krve. Zamračil se, ale snesl tu bolest a víření krve v hrudi a hrál bez jediného zachvění.

Jak ti dva spolupracovali, Wen Ning poklekl na zem a zařval směrem k nebi. Listy v lese se míhaly sem a tam. Wei WuXian to nakonec nedokázal dál vydržet a vykašlal spoustu krve.

Noty Wangji najednou nabraly na síle. Wen Ning řval, paže měl ovinuté kolem hlavy a byl schoulený na zemi.

Wen Ning kvílela: „A-Ningu! A-Ningu!”

Užuž se chtěla přihnat k němu, když ji Wei WuXian zarazil. „Dávej pozor!”

Při pohledu na to, jak její bratr pod zvuky citery trpěl, Wen Qing bolelo srdce. Ačkoli věděla, že pokud v jeho nynějším stavu nepřijmou extrémní opatření, rozhodně by byl nebezpečný. A přesto si nemohla pomoct a bylo jí Wen Ninga líto. „HanGuang-June, buď na něj hodný!”

Wei WuXian: „Lan Zhane! Trochu jemně—...”

„...Mladý... pane...”

Wei WuXian najednou ztuhl. „Počkat?” Zakřičel: „Lan Zhane, můžeš nejdřív přestat?!”

Ten hlas přišel od Wen Ninga.

Lan WangJi přitiskl prsty ke strunám a zabránil tak vibracím.

Wei WuXian: „Wen Ningu?!”

Wen Ning se snažil zvednout hlavu.

V očích už neměl to ohavné bělmo, ale... ale černé zorničky!

Wen Ning otevřel pusu a pokračoval: „...Mladý... pane Weii...?”

Zdálo se, že ze sebe ta slova ždímal jedno po druhém, skoro se kousl do vlastního jazyka. Ale vskutku to byla lidská slova a ne nesmyslný řev.

Wen Qing ztuhla. O sekundu později se s jekem vrhla k němu a řvala: „A-Ningu!”

Kvůli té síle oba spadli na znak. Wen Ning: „Ses... tři...”

Wen Qing vtáhla svého mladšího bratra do náručí. Brečela a smála se naráz a zabořila mu hlavu do paží. „To jsem já! Tvoje sestra, tvoje sestra! A-Ningu!”

Pořád dokola opakovala Wen Ningovo jméno. Zdálo se, že i ostatní kultivátoři se k nim chtěli vrhnout, ale neodvažovali se. V tom zmatku se navzájem objímali, křičeli a smáli se.

Čtvrtý strýček skákal z hory a radoval se: „Všechno je v pořádku! Hotovo! Hotovo! A-Ning se probral!...”

Wei WuXian přišel k Wen Ningovi a dřepl si u něj. „Jak se teď cítíš?”

Wen Ning ležel na zemi tváří nahoru, krk a údy měl tak nějak ztuhlý. „Já... já...” Nějakou dobu koktal, než konečně řekl: „...Chce se mi brečet, ale nemůžu. Co se děje...”

Po chvilce ticha ho Wei WuXian poplácal po rameni. „Vzpomínáš si, ne? Už jsi mrtvý.”

Když se Wei WuXian ujistil, že Wen Ning vážně procitl, v duchu si dlouze vydechl úlevou.

Dokázal to.

Tehdy kvůli svému okamžitému popudu a hněvu z Wen Ninga vytvořil zběsilou mrtvolu nízkého řádu. Dokázal Wen Ninga oživit, aby z dozorčích, co ho zabili, udělal to, co udělal, a roztrhal je na kusy. Ale když se Wen Ning probrala a musela čelit svému mladšímu bratrovi, co ji vůbec nepoznával a co uměl jenom kousat a štěkat jako šílený pes a krmil se krví a masem, bylo to pro ni ještě bolestnější.

Když se Wei WuXian zklidnil, ve vší vážnosti slíbil, že měl způsob, jak Wen Ningovi navrátit vědomí. Ale nikdo nevěděl, že se nejdřív tak moc naparoval, jen aby se Wen Qing uvolnila. Vlastně v to neměl téměř žádnou důvěru a mohl akorát svolat veškeré schopnosti, co měl.

Po náročných dnech a bezesných nocí se mu vážně podařilo svůj slib dodržet.

Wen Qing vzala Wen Ningovu bledou tvář do rukou, po tvářích jí kanuly slzy. Nakonec si stejně nemohla pomoct a plakala stejně jako ten den, kdy spatřila Wen Ningovu mrtvolu.

Wen Ning ji svými ztuhlými pažemi pohladil na oplátku. Sem nahoru teď přicházelo víc a víc lidí ze sekty Wen, buď se sem přihnali a přidali se k té plačící hromádce nebo se Wei WuXianovým a Lan WangJiovým směrem dívali s respektem a vděčností.

Wei WuXian věděl, že si toho sourozenci měli hodně co povědět. A Wen Qing by rozhodně nechtěla, aby ji ostatní viděli vzlykat. Otočil se. „Lan Zhane.”

Lan WangJi se na něj podíval.

Wei WuXian: „Stejně už jsi tu, tak proč nezajdeš dovnitř a neposadíš se?”

Ti dva přišli k horské jeskyni, kterou obklopovaly mrazivé větry.

Lan WangJi: „Jeskyně vraždění démonů?”

Wei WuXian: „Správně. Ten název jsem vymyslel já. Co ty na to?”

Lan WangJi nic neřekl.

Wei WuXian: „Já vím. V duchu si určitě říkáš, že to není moc dobré. Když se ta novina roznesla, také jsem zaslechl pár komentářů, co říkaly, že od začátku kultivuju po démonické cestě— že jsem sám démon, tak jak bych mohl být tak bezuzdný a nazvat svůj brloh Jeskyně vraždění démonů?”

Lan WangJi to nekomentoval. Ti dva už vešli do jeskyně. Wei WuXianův smích se rozléhal mezi prázdnými stěnami. „Ale ve skutečnosti se všichni pletou. Tímhle názvem jsem vůbec nemyslel to, jak si to vyložili.”

Lan WangJi: „Jak to?”

Wei WuXian: „Prosté. V této jeskyni často spím jako dřevo. Jeskyně, co hlubokým spánkem zabíjí démona— nebyla by to Jeskyně démonického vraždění?”

Lan WangJi: „...”

Ti dva vstoupili do hlavní síně.

Lan WangJi: „Tak co ta krvavá tůň?”

Wei WuXian ukázal na vodní tůňku v jeskyni. „Ta krvavá tůň je přímo tohle tady.”

V jeskyni bylo šero, takže bylo těžké říct, jestli ta voda byla černá nebo rudá. Páchlo to po krvi, nebyl to ani lehký, ani hutný pach.

Původně byla kolem tůně linie restrikce, ale tu už Wen Ning zničil. Wei WuXian ji znovu vztyčil a uvázal ji.

Lan WangJi: „Temná energie je hutná.”

Wei WuXian: „Správně. Temná energie je tu vážně hutná, vhodná ke tříbení temných stvoření. Tady 'vychovávám' zběsilé mrtvoly, co ještě nejsou dokončené. Hádej, kolik jich na dně je?” Usmál se. „Upřímně řečeno, ani já nevím, kolik jich tam je. Ale voda v tůni začíná víc a víc páchnout jako krev.”

Ať už to bylo kvůli osvětlení nebo ne, Wei WuXianova tvář působila nezvykle bledě. Také se zdálo, že se v jeho úsměvu zračila tajuplnost.

Lan WangJi na něj v tichosti zíral. „Wei Yingu.”

Wei WuXian: „Co?”

Lan WangJi: „Vážně to dokážeš ovládat?”

Wei WuXian: „Co ovládat? Myslíš Wen Ninga? Samozřejmě. Podívej, už procitl k vědomí.” Wei WuXian se nadouval radostí. „Nebývalá zběsilá mrtvola.”

Lan WangJi: „Co bys dělal, kdyby vědomí znovu pozbyl?”

Wei WuXian: „Už mám zkušenosti s tím, jak se s ním vypořádat, když není při vědomí. To já ho ovládám. Pokud se mi nic nestane, nestane se nic ani jemu.”

Po chvilce ticha se Lan WangJi zeptal: „Ale co když se ti něco stane?”

Wei WuXian: „Nestane.”

Lan WangJi: „Jak si můžeš být jistý?”

Wei WuXian měl hlas pevný. „Nestane se a nemůže.”

Lan WangJi: „Máš v úmyslu odteď zůstat tady?”

Wei WuXian: „Co je na tom špatného? Můj dům pro tebe není dost dobrý? Tahle hora tady je dokonce větší než Oblačná Zákoutí. A i jídlo tady máme mnohem lepší.”

„Wei Yingu,” promluvil Lan WangJi. „Ty víš, co jsem myslel.”

„...” Wei WuXian zdráhavě odpověděl: „Lan Zhane, ty... ty jsi vážně mimo tento svět. Už jsem změnil téma konverzace a ty ses k tomu zase vrátil.”

Najednou ho v krku zasvědilo. Z hrudi mu začala stoupat krev. Jak se ji Wei WuXian snažil zadržet, párkrát zakašlal. Když Wei WuXian viděl, že ho chce Lan WangJi zase vzít za ruku, vyhnul se mu. „Co to děláš?”

Lan WangJi: „Tvoje zranění.”

Wei WuXian: „To není třeba. Proč na takové malé zranění používat duchovní energii? Chvilku posedím a zlepší se to.”

Lan WangJi nemarnil slova a znovu se chopil jeho ruky. V této chvíli do jeskyně přišli dva lidé. Ozval se Wen Qingin hlas: „Zlepší se to, když chvilku posedíš? Myslel sis, že jsem mrtvá?”

Následoval ji Wen Ning a držel podnos s čajem. Wen Ning měl popelavou kůži. Na krku mu pořád byla vidět zaříkávadla, co ještě nebyla naprosto smáznutá. A nohu mu objímal Wen Yuan. Jakmile vešli dovnitř, Wen Yuan odklopýtal k Wei WuXianovi a znovu se mu pověsil na nohu. Když Wen Ning viděl, že se na něj podívali Wei WuXian a Lan WangJi, vytáhl koutky úst nahoru, jako kdyby se snažil usmát. Ale svaly na tváři měl mrtvé. Nemohly se pohnout.

Mohl je akorát pozdravit. „Mladý pane Weii... Mladý pane Lane.”

Wei WuXian zvedl nohu, chopil se Wen Yuana a zamíhal jím ve vzduchu. „Co tu děláš? To ses tak brzy vybrečel?”

Wen Qing mu pohrozila: „Jen počkej, jak tě já později rozbrečím!” Navzdory tomu, co řekla, zněl její hlas zastřeně.

Wei WuXian: „To je ale vtip! Jak bys mě mohla... Ach!!!”

Wen Qing přišla k němu a hlasitě jej udeřila do zad. Byl to tak silný úder, že Wei WuXian kvůli tomu vykašlal spoustu krve. Tvářil se naprosto nevěřícně. „Ty... Ty jsi tak krutá...”

Když skončil, zavřel oči a omdlel. Lan WangJi v tváři zbledl a šel ho chytit. „Wei Yingu!”

Ale Wen Qing odhalila tři stříbrné jehličky a pokárala ho: „Mám krutější věci, co jsi ještě neviděl. Vstaň!”

Wei WuXian vstal z Lan WangJiho náručí, jako kdyby se nic nestalo, a otřel si krev z úst. „Prosím ne. To nejkrutější je srdce ženy. To bych nechtěl vidět.”

Dopadlo to tak, že Wen Qing z něj tím úderem akorát dostala krev, co se mu nahromadila v hrudi. Jak by proslulá lékařka z Qishanu mohla být vážně tak zbrklá? Když Lan WangJi viděl, že to byl jen další žertík, švihl rukávy a otočil se, jako kdyby už nikdy nechtěl mluvit s tak absurdní osobou. Wen Ning zrovna procitl, reagoval pomaleji než ostatní. Když viděl, že Wei WuXian vykašlal krev, také se zarazil, ale teď si vzpomněl, že Wei WuXiana zranil, když byl stále ještě v bezvědomí.

Provinile promluvil: „Mladý pane, omlouvám se...”

Wei WuXian mávl rukou. „To stačí, to stačí. Vážně sis myslel, že se mi po takovém úderu pěstí něco stane?”

Wen Qing svýma inkoustově černýma očima sledovala Lan WangJiho výraz. „HanGuang-June, posaď se?”

Wei WuXian si to konečně uvědomil. Takže proto měl pocit, že na něco zapomněl. Lan Zhan tu byl tak dlouho a ještě se neposadil. Ale v jeskyni se dalo sedět jen na pár kamenných podstavcích. A na každém z nich byly rozložené podivné předměty od vlajek, přes šavle a truhly po zkrvavené obvazy a nedojezené ovoce. Pohled na tu scénu téměř bolel.

Wei WuXian: „Ale není si tu kde sednout, ne?”

Wen Qing to bylo jedno. „Samozřejmě že je.” Jak domluvila, shrnula věci z jednoho kamenného podstavce na zem, nebyl v tom ani náznak milosti. „Hele, teď tu je místo, ne?”

Wei WuXiana to šokovalo. „Hej!”

Wen Ning také řekl: „Jo, mladý pane Lane, posaď se a dej si čaj...” Jak mluvil, přesunul tác ve svých rukách trochu blíž k Lan WangJimu. Na podnose byly dva čajové šálky, co byly extrémně omyté do čista.

A přesto na to Wei WuXian vrhl jenom jeden pohled a stěžoval si: „Jak ošumělé. Požádat hosta, aby se napil čisté vody— nejsou tu ani čajové lístky!”

Wen Qing: „Ptala jsem se a řekli, že žádné nemají. Čtvrtý strýček řekl, že čajové lístky neuložili...”

Wei WuXian si vzal jeden šálek a napil se. „Tohle mi vážně nepřijde správné. Připrav nějaké čajové lístky, až příště přijde host.” Jak směšné to je, mu došlo, až když to řekl. Jak by mohlo být nějaké příště a jak by tu mohl být další host?

Wen Qing: „Takže máš pořád odvahu o tom mluvit. Jen se podívej, jaké zbytečnosti jsi koupil, když jsem tě párkrát požádala, abys nakoupil v podhůří. Kde jsou semínka ředkví, o které jsem tě dneska požádala?”

Wei WuXian: „Jaké zbytečnosti jsem koupil? Šel jsem A-Yuanovi koupit hračky, že, A-Yuane?”

Ale Wen Yuan vůbec nespolupracoval. „Bratr Xian lže. Koupil mi je tento druhý bratr.”

Wei WuXian soptil: „Jak je tohle možné?”

V Jeskyni démonického vraždění se zrovna začal ozývat smích, když se Lan WangJi beze slova otočil a jal se odejít z jeskyně.

Wen Qing i Wen Ning se překvapeně odmlčeli.

Wei WuXian: „Lan Zhane?”

Lan WangJi zaváhal v kroku. Z jeho tónu nebyly poznat žádné emoce. „Je na čase, abych se vrátil.”

Vyšel z Jeskyně vraždění démonů, aniž by se otočil. Wen Ning začal zase panikařit, jako kdyby si myslel, že to byla jeho chyba.

Wen Yuan si pospíšil: „Bratře!”

Po svých dvou krátkých nohách se ho pokusil pronásledovat. Wei WuXian ho hned chytil a dal si ho pod paži. „Buď hodný.”

Dvěma kroky překonal tu vzdálenost a dohnal Lan WangJiho. „Už jdeš? Doprovodím tě.”

Lan WangJi zůstal zticha.

Wen Yuan, kterého měl Wei WuXian pod paží, na něj vzhlédl. „Bratře, ty se tu nenajíš?”

Lan WangJi se po něm podíval. Natáhl se k němu a jemně ho pohladil po vlasech.

Wen Yuan si myslel, že zůstane. Tvář se mu rozzářila a zašeptal: „Slyšel jsem tajemství. Říkali, že dneska bude hodně dobrého jídla...”

Wei WuXian: „Na tohohle bratra čeká jídlo u něj doma. Nezůstane.”

Wen Yuan na to zareagoval s „och”. Na tváři mu bylo znát zklamání. Svěsil hlavu a nic dalšího neřekl.

Ti dva nějakou dobu kráčeli v tichosti a s dítětem strčeným pod paží, až se dostali na úpatí Pohřebního pahorku. Oba se naráz zastavili. Ani jeden z nich nepromluvil.

Za chviličku Wei WuXian řekl: „Lan Zhane, ptal ses mě, jestli mám v úmyslu od teď zůstat takhle. Upřímně řečeno bych se tě chtěl taky na něco zeptat. Co jiného můžu dělat?”

Pokračoval: „Zříct se démonické cesty? A co potom s lidmi na této hoře?”

„Zříct se jich? To nedokážu. Věřím, že kdybys byl na mém místě, ani ty bys to nedokázal.”

Pokračoval: „Nikdo mi nedokáže dát pěknou, širokou cestu, po které bych se vydal. Cestu, kde bych mohl ochránit ty, co chci chránit, aniž bych musel kultivovat zádušní cestu.”

Lan WangJi se na něj díval. Neodpověděl, ale oba dva v duchu znali pravdu.

Taková cesta neexistovala.

Neexistovalo žádné řešení.

Wei WuXian pomalu promluvil: „Děkuju, že jsi mi dneska dělal společnost. Taky díky za to, že jsi mi řekl tu novinu o svatbě mé kultivační sestry. Ale nechť každý posoudí, co je dobré a co špatné, nechť ostatní rozhodnou, jestli budou chválit nebo vinit, a nechť zisky a ztráty zůstanou bez komentáře. I já vím, co bych měl a neměl dělat. Také věřím, že to budu schopen ovládat.”

Jako kdyby Lan WangJi už dávno čekal takový přístup, mírně kývl a zavřel oči.

A to značilo jejich rozloučení.
--------------------------------------------


~ Je to dlouhá kapitola, takže tentokrát půlka.  ~

~ Jsem si plně vědoma, že už mám tři verze názvu WWX jeskyně, (Démonická jeskyně vraždění / Jeskyně démonického vraždění / Jeskyně vraždění démonů) ale doufám, že mi to odpustíte. V podstatě je to jedno a to samé, ale nenapadlo mě, jak jinak vyjádřit ty různé interpretace jména než toto. V angličtině to vyřešili šikovně jako "Demon-slaughtering", v čínštině tam máte prostě stěžejní znaky, které si každý čtenář může vyložit po svém... Proto taky ty ošklivé komentáře o Wei WuXianově smyslu pojmenování... Ale to jen tak tlachám a odbíhám od tématu. ~

~ WWX, předstírat mdloby vůbec nebylo pěkné, LWJ určitě přišel minimálně o pět let života! ~

~ A tady se mi podařil najít obrázek ještě k předešlé kapitole: ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>