GDC - kapitola 74

Kapitola 74 – Vzdálenost (1)

Po tom boji mu kvůli Wen Ningově brutálně příšernému představení dali tak nějak nešťastnou přezdívku. Ale to byla historka na jindy. Ačkoli ho Jiang Cheng bodl do břicha, Wei WuXiana to vůbec netrápilo. Nacpal si vnitřnosti zpět do těla a přinesl pár velkých pytlů brambor, zatímco dokonce Wen Ninga přiměl ulovit pár zlovolných duchů, jako kdyby se nic nestalo.

Když se vrátil na Pohřební pahorek, Wen Qing mu zranění ovázala a co možná nejplameněji mu vyhubovala, protože mu řekla, že má koupit semínka ředkví.

Po tomto přišlo pár obyčejných dní, kdy všichni žili v míru. Wei WuXian na Pohřebním pahorku vedl zhruba padesát kultivátorů ze sekty Wen a sázel zeleninu, opravoval domy, tříbil mrtvoly a vyráběl nové nástroje. Kdykoli měl během dne chvilku volna, hrál si s batoletem Wen Yuanem, synem Wen Qingina bratrance. Buď ho nechal viset na stromech nebo ho zahrabal do země a klamal ho, že bude růst rychleji, když ho zalije a nechá na sluníčku. A pak mu Wen Qing zase hubovala.

Takhle uběhlo pár měsíců. Nedošlo k žádnému pokroku kromě toho, jak se komentáře světa o Wei WuXianovi ještě zhoršily.

Wei WuXian nemohl moc často sejít z hory. Jelikož byl jediný, kdo potlačoval všechny temné bytosti na Pohřebním pahorku, nemohl se vydávat moc daleko, ani na moc dlouho. A přesto byl od přírody aktivním člověkem, co nemohl dlouho zůstat na jednom místě. Mohl se akorát neustále potloukat po městě, vymlouval se na to, že musel koupit nezbytnosti. Wen Yuan už byl na hoře velmi dlouho a Wei WuXian měl pocit, že nemohli dítě zavřít na takovém místě, aby si neustále hrálo s hlínou. A tak když šel jednoho dne z hory na nákupy, vzal ho s sebou.

Jelikož Wei WuXian už byl ve městě tolikrát, už ho znal. Našel si cestu k prodavači zeleniny. Najednou se chopil jednoho plodu a naježil se: „Raší ti brambora!”

Zdálo se, že prodejce narazil na velkého nepřítele. „Co chceš?!”

Wei WuXian: „Co takhle malou slevu?”

Ze začátku se ho Wen Yuan stále ještě držel za nohu. Wei WuXian přecházel sem a tam, vybíral brambory a smlouval. Wen Yuana, co mu visel na noze, to za chvilku znavilo. Bolely ho jeho krátké ruce, a tak se ho pustil, aby si chvilku odpočinul. A přesto jen za těch pár okamžiků ho nával lidí na ulicích smýkal ze strany na stranu, a tak přišel o smysl orientace. Rozhled měl celkem nízký. Chodil sem a tam, ale nedokázal najít Wei WuXianovy dlouhé nohy a černé boty. Všechno, co měl před očima, byly kalhoty tak špinavé, že měly barvu hlíny. Čím dál víc kameněl. Jak se v závrati točil kolem, narazil do něčí nohy.

Ten člověk měl na sobě bílé, bezvadně čisté boty a od samého začátku kráčel pomalu. Jelikož do něj někdo narazil, okamžitě se zastavil.

Wen Yuan celý vyklepaný vzhlédl. Nejprve spatřil nefritový přívěšek, co tomu člověku visel u pasu, pak opasek vyšívaný vzorem plynoucích oblaků, pak upravené klopy bez jediného záhybu a nakonec pár očí, co byly světlé jako barevné sklo, chladné jako zimní mráz.

Ten cizinec na něj s vážnou tváří shlédl. Wen Yuana to najednou vyděsilo.

Na druhou stranu Wei WuXian dlouho vybíral a bral, než se nakonec rozhodl ty vyklíčené brambory nekupovat. Kdyby je snědl, možná by se otrávil, ale prodejce stejně odmítal snížit cenu. Věnoval mu jenom pohrdlivé pche. Ale když se Wei WuXian otočil, zjistil, že Wen Yuan byl pryč. Skoro celý zbledl a pátral po tom batoleti všude možně. Najednou zaslechl brekot dítěte a okamžitě se hnal tam. Ne tak daleko se zvědaví přihlížející shlukli do rušného kroužku, na něco ukazovali a povídali si mezi sebou. Protlačil se davem a oči se mu hned rozzářily.

Uprostřed toho kroužku lidí ztuhle stál Lan WangJi oděný v bílém s Bichenem na zádech. Dokonce se zdálo, že byl tak nějak ztracený. Když se Wei WuXian podíval pořádně, smál se tak moc, že se skoro přerazil. Před Lan WangJiho nohama zhrouceně sedělo dítě a brečelo, až se mu z očí kutálely slzy. Lan WangJi nemohl ani zůstat, ani odejít. Nedokázal se k němu natáhnout, ani na něj promluvit. Zdálo se, že s vážným výrazem na tváři přemýšlel, co má udělat.

Jeden z kolemjdoucích lidí promluvil, zatímco ozobával melounová semínka: „Co se to tady děje? To malé brečelo tak moc, až mě to k smrti vyděsilo.”

Někdo to nesporně okomentoval: „Rozhodně mu jeho táta vynadal.”

Wei WuXian, co se skrýval v davu, skoro vybuchl smíchy, když zaslechl to slovo táta.

Lan WangJi okamžitě vzhlédl a popřel to: „Nejsem...”

Wen Yuan nevěděl, o čem si lidé povídají. Když byly děti vyděšené, vždycky volaly na ty, kteří jim byli nejblíž. A tak se vzlykáním zavolal: „Tati! Tati...”

Někdo hned promluvil: „Hele! Řekl jsem, že to je jeho táta!”

Někteří lidé měli pocit, že měli dobré oči. „Rozhodně jeho táta. Oba mají nos jako z jedné šablony. Není o tom pochyb!”

Někteří s ním soucítili. „Chuďátko. Podívejte, jak brečí. To ho jeho táta pokáral?”

Někteří byli zmatení: „Co se to tady děje? Mohl by ses uhnout? Můj vůz neprojede.”

Někteří hubovali: „Ani neví, jak dítě zvednout a ukonejšit! Takže prostě svého syna nechá brečet na zemi? To je ale táta!”

Někteří dali najevo pochopení: „Podívejte se, jak je mladý. Poprvé tátou, co? Dřív jsem byl taky takový. Nic jsem nevěděl. Až mu žena porodí další, pochopí to. Všichni jsme potřebovali čas...”

Někteří se snažili to dítě utěšit: „No tak, nebreč. Kde máš maminku?”

„Jo, kde je máma? Táta nic nedělá, tak kde má mámu?”

V té záplavě hluku začínal být Lan WangJiho výraz čím dál podivnější.

Jaká škoda, že byl od narození vyvolený. Všechno, co dělal, bylo spravedlivější než spravedlivé, příkladnější než příkladné. Nikdy se neocitl v situaci, kdy si na něj ostatní ukazovali. Wei WuXian už se k smrti nasmál, ale když viděl, že Wen Yuan brečel tak moc, že se skoro zalykal, mohl akorát přijít.

Předstíral, že ty dva spatřil teprve teď, a promluvil překvapeným tónem: „He? Lan Zhane?”

Lan WangJi vzhlédl. Ti dva se střetli pohledem. Wei WuXian rychle odvrátil pohled, sám nevěděl proč. Ale když Wen Yuan zaslechl jeho hlas, okamžitě vstal. Zanechával za sebou dvě dlouhé, hojné stružky slz a znovu se pověsil Wei WuXianovi na nohu.

Dav brebentil: „Kdo to je? Kde je jeho máma? Kde je u všeho na světě jeho máma? Který z nich je vůbec jeho táta?”

Wei WuXian mávl rukou: „Je konec. Konec.”

Když lidé viděli, že jejich zábava skončila, konečně se pomalu rozešli. Wei WuXian se otočil a usmál se: „Taková náhoda. Lan Zhane, co děláš v Yilingu?”

Lan WangJi: „Noční lov. Procházím.”

Když Wei WuXian slyšel, že jeho hlas byl stejný jako dřív, bez náznaku nenávisti nebo nepřátelství, konečně cítil, jak se jedna jeho část uvolnila. Najednou zaslechl, jak Lan WangJi promluvil: „...To dítě?”

Jakmile se Wei WuXianovo nitro upokojilo, pusa se mu pohnula sama od sebe a on zalhal: „Moje.”

Lan WangJimu zacukalo v obočí.

Wei WuXian se zasmál. „Samozřejmě žertuju. Je někoho jiného. Vzal jsem ho ven si hrát. Co jsi provedl? Jak to, že jsi ho tak rozbrečel?”

Lan WangJi měl lhostejný hlas: „Nic jsem neudělal.”

Wen Yuan objímal Wei WuXianovi nohu. Pořád vzlykal. Wei WuXian to chápal. Ačkoli Lan WangJi vypadal v tváři pěkně, tak malé dítě ještě stále nedokázalo rozpoznat, jestli je někdo nádherný nebo ne. Dokázal říct akorát to, že tento člověk vůbec nebyl přátelský. Vlastně byl chladný a zdálo se, že byl celkem přísný. Když ho polekal ten hořký výraz, bylo jenom přirozené, že se bál. Wei WuXian zvedl Wen Yuana a chvíli si s ním hrál, převracel ho pořád dokola a řekl mu pár konejšivých slov.

Najednou spatřil, že se na ně stále díval jeden pouliční prodejce a smál se. A tak ukázal na ty barevné věci v košících, co nesl na dvou koncích tyče, a řekl: „A-Yuane, podívej. Nejsou pěkné?”

Wen Yuan přesunul pozornost na ty věci. Potáhl: „...Jo.”

Wei WuXian: „Voní to pěkně?”

Wen Yuan: „Jo.”

Prodejce rychle dodal: „Vypadají pěkně a voní pěkně— mladý pane, jednu si kup, ne?”

Wei WuXian: „Chceš jednu?”

Wen Yuan si myslel, že mu ji koupí. Rozpačitě promluvil: „Jo.”

A přesto se Wei WuXian vydal opačným směrem. „Haha, pojďme.”

Zdálo se, že to Wen Yuana šokovalo. Oči se mu znovu zalily slzami. Lan WangJi to celé sledoval a nakonec už to nedokázal déle vydržet. „Proč jsi mu jednu nekoupil?”

Wei WuXian hloubal: „Proč bych mu to měl kupovat?”

Lan WangJi: „Zeptal ses ho, jestli to chce nebo ne. Copak to neznamenalo, že mu to koupíš?”

Wei WuXian záměrně odpověděl: „Ptát se a koupit jsou dvě různé věci— proč bych mu to měl koupit, když jsem se ho na to zeptal?”

Po tak rétorické otázce Lan WangJi vlastně překvapivě neměl slov. Dlouho na něj zahlížel, než se otočil na Wen Yuana. Kvůli jeho upřenému pohledu se Wen Yuan začal zase chvět.

Za chvilku se Lan WangJi zeptal Wen Yuana: „Který... chceš?”

Wen Yuan ještě nepochopil, co se dělo. Lan WangJi ukázal na věci v prodejcových košících. „Z těch věcí tady, kterou chceš?”

Wen Yuan na něj v hrůze zíral. Neodvažoval se ze sebe vydat ani hlásku.

Za hodinu Wen Yuan konečně přestal brečet. Neustále si sahal do kapes, co měl plné hraček, co mu Lan WangJi koupil. Když Lan WangJi viděl, že konečně přestal brečet, zdálo se, že se mu ulevilo. A Wen Yuan se s uzardělou tváří v tichosti přesunul a ovinul mu paže kolem nohy.

Když Lan WangJi shlédl, spatřil na své noze jeden předmět navíc. „...”

Wei WuXian se šíleně smál. „Hahahahaha! Lan Zhane, blahopřeju! Oblíbil si tě! Objímá nohu každého, koho má rád, a nikdy ho nepustí.”

Lan WangJi přešel pár kroků kupředu. Jak Wei WuXian řekl, Wen Yuan se mu vytrvale tiskl k noze, vůbec neměl v úmyslu se ho pustit. A to sevření bylo také celkem silné.

Wei WuXian ho poplácal po rameni. „Podle mě si můžeš ten noční lov nechat na později. Co kdybychom se šli nejdřív najíst?”

Lan WangJi k němu vzhlédl, tón mu nezakolísal: „Najíst?”

Wei WuXian: „Jo, najíst se. Nebuď tak chladný, dobře? Konečně jsi jednou zašel do Yilingu a já jsem na tebe náhodou narazil. Pojďme spolu zavzpomínat na minulost. Pojď, zvu tě.”

Jak ho Wei WuXian táhl a Wen Yuan se mu tiskl k noze, konečně Lan WangJiho strčili do restaurace. Wei WuXian se posadil v soukromém salonku. „Jen do toho, objednej.”

Lan WangJiho strčili na rohož na sezení. Letmo se podíval po menu a odpověděl: „Můžeš objednat ty.”

Wei WuXian: „Zvu tě, takže samozřejmě že objednáš ty. Objednej, co chceš. Nebuď tak zdvořilý.” Bylo dobře, že nekoupil ty jedovaté naklíčené brambory, takže teď měl peníze na zaplacení. Ani Lan WangJi nebyl ten typ člověka, co by rád příliš mnohokrát odmítal. Po chvíli rozmýšlení objednal.

Wei WuXian slyšel, jak monotónně řekl názvy pár chodů, a zasmál se. „To není špatné, Lan Zhane. Myslel jsem si, že vy lidi z Gusu nejíte pálivé věci. Máš celkem odolný jazýček, co? Chceš se napít?”

Lan WangJi zakroutil hlavou.

Wei WuXian: „Pořád se držíš pravidel, i když jsi venku – co jiného čekat od HanGuang-Juna. Tak pro tebe neobjednám.”

Wen Yuan seděl vedle Lan WangJiho nohy. Vytáhl z kapes dřevěné šavle, dřevěné meče, hliněné panenky, motýly z trávy a ostatní hračky, rozložil je na rohož a blaženě je počítal. Když Wei WuXian viděl, jak se lepil na Lan WangJiho a jak se o něj otíral, že se Lan WangJi nemohl ani pořádně napít čaje, zapískal a zavolal: „A-Yuane, ke mně.”

A-Yuan se podíval na Wei WuXiana, co ho zrovna před dvěma dny zasadil do země jako ředkev. Pak se podíval na Lan WangJiho, co mu zrovna koupil velkou hromadu hraček. Vůbec se nepohnul a na tváři měl napsané velké „ne”.

Wei WuXian: „Pojď sem. Pokud tam budeš sedět, budeš mu překážet.”

Ale Lan WangJi promluvil: „To nic. Nech ho tu sedět.”

Wen Yuan se mu šťastně znovu přitiskl k noze. Tentokrát k jeho stehnu.

Wei WuXian protočil v ruce hůlkami a zasmál se. „Ta s mlékem je matka a ten se zlatem je otec – jak se tohle mohlo stát?”

Brzy jim donesli jídlo a víno. Bylo to moře plamenné rudé a jedna miska sladké polévky, co Lan WangJi objednal pro Wen Yuana. Wei WuXian zaklepal jeho miskou a několikrát zavolal, ale Wen Yuan měl zrak stále sklopený, držel v rukách dva motýly a mumlal si. Jednu chvíli předstíral, že je ten nalevo, a stydlivě řekl: „Já... vážně tě mám rád.” A za chvilku předstíral, že je ten napravo, a vesele říkal: „Taky tě mám vážně rád!” Zdálo se, že se velmi bavil být dvěma motýli naráz.

Jak to Wei WuXian poslouchal, skoro se zadusil smíchem, zmítal se v křečích. „Můj ty světe, A-Yuane, kde se takový malý kluk jako ty naučil něco takového? Máš mě rád, mám tě rád a všechno to – víš vůbec, co to znamená mít někoho rád? Přestaň si hrát. Pojď se najíst. Tvůj nový táta ti objednal tohle. Je to dobré.”

A-Yuan si konečně strčil motýly zpět do kapes. Chopil se misky a lžíce a jedl polévku po hltech, zatímco pořád seděl vedle Lan WangJiho. Předtím byl Wen Yuan v zajateckém táboře v Qishanu a pak se přestěhoval na Pohřební pahorek. Jídla na obou těch místech byla tak špatné, že se to obtížně popisovalo. A proto mu ta miska nepálivé polévky přišla jako nová blaženost.

Wen Yuan se nedokázal zastavit po pár lžících, a přesto věděl, že má dát misku Wei WuXianovi. Mluvil, jako kdyby mu dával poklad: „...Bratře Xiane... Xiane, jez.”

Zdálo se, že se to Wei WuXianovi velmi líbilo. „Ano, velmi dobře. Takže víš, co to znamená oddanost k rodičům.”

Lan WangJi: „Během jídla je zakázáno mluvit.”

Aby to pochopil i Wen Yuan, zopakoval to znovu jednoduššími slovy: „Když jíš, nemluv.”

Wen Yuan rychle přikývl a sklonil hlavu k polévce, nic dalšího už neřekl.

Wei WuXian vykřikl: „Jak to? Mě poslechne, až když mu to párkrát zopakuju, a přesto tobě stačí říct jednou a udělá, co řekneš. No vážně, jak to?”

Lan WangJiho hlas byl lhostejný: „Během jídla je zakázáno mluvit. Platí i pro tebe.”

Wei WuXian se širokým úsměvem vypil šálek alkoholu a pak si s ním hrál. „Ty se vážně... nezměníš bez ohledu na to, kolik let uplynulo. Hej, Lan Zhane, proč jsi přišel do Yilingu? Znám to tady. Chceš, abych ti ukázal cestu?”

Lan WangJi: „To není třeba.”

Kultivační sekty měly často tajné úkoly, u kterých nechtěly, aby o nich věděli ostatní. A tak ani Wei WuXian na něj netlačil, aby mu odpověděl.

„Konečně jsem se setkal s někým, koho znám z dřívějška. A co se mi nesnažil vyhnout. Posledních pár dní to bylo tak nudné. Stalo se venku něco velkého?”

Lan WangJi: „Co by se bralo za něco velkého?”

Wei WuXian: „Jako že se někde objevila nová sekta, že si sekta rozšířila své sídlo, jestli se nějaká sekta spojila s jinou a tak. Povídání, víš? Stačí cokoli.”

Poté, co se rozkmotřil s Jiang Chengem, se nedoslechl žádné zprávy zvenčí. Nanejvýš něco zaslechl z nahodilých hovorů ve městě.

Lan WangJi: „Domluvený sňatek.”

Wei WuXian: „Které sekty?”

Lan WangJ: „Sekta Jin z Lanlingu a Jiang z Yunmengu.”

Ruka, kterou si Wei WuXian hrál s šálkem, ztuhla v půli pohybu.

Omráčilo ho to. „Moje kult... Slečna Jiang a Jin ZiXuan?”

Lan WangJi mírně kývl.

Wei WuXian se otázal: „Kdy to bude? Kdy bude ceremonie?!”

Lan WangJi: „Za sedm dní.”

Wei WuXianovi se mírně třásla ruka, jak si šálek přiložil ke rtům, ale neuvědomil si, že už ho dopil. Uvnitř se cítil trochu prázdně, nevěděl, jestli to bylo hněvem, šokem, nespokojeností nebo bezmocí.

Ačkoli to čekal už dávno před tím, než odešel ze sekty Jiang, když se o té novině doslechl tak najednou, v hrudi se mu zaseklo nespočet slov, co byla připravená kdykoli vyjít, ale nevěděla, jak uniknout. Jiang Cheng si nenašel způsob, jak mu říct něco tak důležitého. Kdyby se dneska nestřetl s Lan WangJim, pravděpodobně by se o tom dozvěděl až za mnohem déle!

Ale jak o tom znovu popřemýšlel, zeptal se sám sebe— co by se stalo, kdyby o tom věděl? Jiang Cheng navenek světu oznámil, čemu už všechny sekty věřily— že Wei WuXian zběhl ze sekty a že už k sektě Jiang z Yunmengu není přidružený. I kdyby o tom věděl, stejně by se nemohl zúčastnit jejich svatebního banketu. Bylo správné, že mu o tom Jiang Cheng neřekl. Kdyby mu to řekl on, ani nevěděl, jakého impulzivního počinu by se dopustil.

Wei WuXian nakonec za chvíli zamumlal: „Odpustil Jin ZiXuanovi až příliš lehce.” Nalil si další šálek alkoholu. „Lan Zhane, co si o tomto sňatku myslíš?”

Lan WangJi nic neřekl.

Wei WuXian: „Ach, správně. Proč jsem se tě na to zeptal? Co by sis o tom mohl vůbec myslet? Přece jenom o těch věcech nikdy nepřemýšlíš.”

Vypil alkohol na ex. „Vím, že hodně lidí si za jejich zády říká, že moje kultivační sestra si Jin ZiXuana nezaslouží, ha. Ale v mých očích to je Jin ZiXuan, co si moji kultivační sestru nezaslouží. Ale ona se musela...”

Ale Jiang YanLi se musela zamilovat do Jin ZiXuana.

Wei WuXian udeřil šálkem do stolu. „Lan Zhane! Víš ty co? Moje kultivační sestra, ta si zaslouží toho nejlepšího člověka na světě.”

Praštil do stolu. Na jeho mírně opilé tváři se zračila hrdost. „Uděláme z toho velkolepý banket, který budou všichni obdivovat a chválit. Dokonce ještě za sto let. Nic se tomu nebude moct rovnat. Budu se dívat, jak se moje kultivační sestra provdá s absolutní okázalostí.”

Lan WangJi: „Hm.”

Wei WuXian se hořce zasmál. „Proč jsi odpověděl? Už to nebudu moct sledovat.”

V této chvíli Wen Yuan dojedl svou polévku a jak seděl na rohoži, začal si znovu hrát se svými motýly z trávy. Dlouhá tykadla těch dvou motýlů se zapletla do sebe a nedala se za žádnou cenu rozmotat. Když Lan WangJi viděl, jak ho to trápilo, vzal mu motýly z ruky a jen za pár chvilek ta čtyři tykadla rozmotal. Vrátil motýly Wen Yuanovi.

Když to Wei WuXian viděl, konečně k nim obrátil pozornost. A podařilo se mu usmát. „A-Yuane, přestaň se o něj otírat tváří. Pořád máš pusu od polévky. Ušpiníš ho.”

Lan WangJi vytáhl bílý kapesník a bezvýrazně Wen Yuanovi otřel polévku z koutku úst.

Wei WuXian žertoval: „Lan Zhane, to je ale překvapení. Nikdy jsem netušil, že to s dětmi umíš. Pokud se k němu budeš chovat ještě o něco lépe, pochybuju, že bude ochotný se se mnou vrátit...”

Najednou se Wei WuXianův výraz změnil. Zpoza klopy vytáhl amulet, a přesto ten amulet už hořel. Zanedlouho poté, co ho vytáhl, shořel na prach. Lan WangJiho pohled ztvrdl.

Wei WuXian se hned postavil. „Ale ne.”

Ten amulet byl jádrem varovné formace, co vztyčil na Pohřebním pahorku. Pokud se po jeho odchodu na Pohřebním pahorku něco stalo, jako že někdo zlomil formaci nebo že tam byla prolita krev, amulet sám od sebe vzplanul, aby ho na ten incident upozornil.

Wei WuXian si paží přitiskl Wen Yuana k tělu. „Omluv mě, Lan Zhane, musím se vrátit!”

Wen Yuanovi vypadlo něco z kapsy. Zavolal: „Mo... Motýl!”

Wei WuXian s ním pod paží už vyběhl z restaurace. Brzy se kolem prohnal bílý stín. Zdálo se, že je následoval i Lan WangJi a kráčel vedle nich.

Wei WuXian: „Lan Zhane? Proč nás následuješ?”

Lan WangJi vložil Wen Yuanovi do dlaně motýla, co upustil. Neodpověděl na otázku a místo toho se zeptal: „Proč nenaskočíš na svůj meč?”

Wei WuXian: „Zapomněl jsem si ho vzít!”

Lan WangJi nic neřekl, vzal ho kolem pasu a postavil ho na Bichen, zatímco stoupali vzduchem. Wen Yuan byl příliš mladý, aby předtím letěl na meči. Ačkoli by ho to nesmírně vyděsilo, Bichen byl výjimečně stabilní, a tak nepocítil ani náznak nerovností. Lidi na ulici šokovalo, že se ti tři bez váhání rozhodli vznést do vzduchu, a vzhlíželi k nim. A tak Wen Yuan necítil nic než zvědavost a vzrušení a vesele jásal.

Wei WuXian si vydechl úlevou. „Děkuju!”

Lan WangJi: „Kudy?”

Wei WuXian pokynul: „Támhle!”

--------------------------------------------


~ Všímáte si, že autorka se drží metody "cukru a biče". Hodí roztomilou kapitolku a hned po ní nějakou tragédii!  ~

Hlavní stránka

Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>