LIH - kapitola 1

Kapitola 1 – Ztracený (den 1)

Ach, pojďme dneska na návštěvu za babičkou.

Proletěl jsem svým bytem jako vír, až jsem nakonec narazil na balík zaslaný z venkova. Když jsem zadal do systému GPS adresu odesilatele, musel jsem se už akorát za jízdy držet instrukcí.

Po dálnici jsem jel autem plnou rychlostí. Na tomto výletě jsem noci trávil v autě zaparkovaném na odpočívadlech. Sledovat východ slunce mi pročistilo hlavu.

Pak se moje myšlenky zatoulaly na jiné, temnější území.

„Ashiyo, omlouvám se...”

Po mnoha letech na smlouvu mi můj editor konečně sdělil tu novinu. Přestali s mým vydáváním. Tehdy jsem upadl do beznadějné spirály.

Byl jsem Ashiya Minoru, 25 let. Kreslíř mangy, co se neprodával.

Debutoval jsem v osmnácti a sedm let jsem si vytrvale držel svou práci. Nebo možná držel se zuby nehty byl příhodnější výraz.

A když se něco pokazilo, zkazilo se to všechno. Zrovna před šesti měsíci mi umřela kočka. Slzy mi rozostřili zrak, jak jsem drhnul záchod poté, co jsem si z žalu vyzvracel srdíčko. A pak mi ke dveřím dorazilo oficiální oznámení o ukončení vydávání.

Zlomilo mi to srdce.

Předal jsem svůj poslední rukopis a z tohoto důvodu jsem řekl svému editorovi, že si vezmu dlouhou dovolenou. Možná by znělo líp, kdybych řekl, že pojedu na výzkumný výlet, ale byl jsem až příliš vyčerpaný, abych kolem sebe rozhazoval noblesnější termíny. Jen jsem chtěl na čerstvý vzduch. Tehdy bylo příliš obtížné se chopit pera a vymýšlet zápletku nové mangy.

Ale také jsem nechtěl být sám. Chtěl jsem s někým mluvit.

Dům mých rodičů byl z obliga. Přece jenom byli proti tomu, abych se vydal na cestu této kariéry. Nechtěl jsem jim čelit, protože kdybych se u nich ukázal, bylo by to jako přiznat, že jsem se mýlil.

A pak mi před očima problýskla tvář mojí babičky.

Ona byla jediná, kdo při pohledu na moje kresby stál celý udivený. Jako kdyby to před ní nebylo jen moje dílo, ale magie. Byla to silná svobodná matka, co vychovala moji matku a její sestry. Jejíž manžel zemřel mlád.

Správně, babička nebyla jenom něžná, ale také hlasitá. A tak jsem se s ní chtěl setkat.

„Možná akorát chci, aby mi někdo vyhuboval...”

Nebo spíš jsem chtěl, aby někdo povzbudil to mé patetické já. Pravděpodobně bych jí mohl pomoct na poli a nějakou dobu u ní zůstat. Co se týče peněz, no... pořád jsem měl něco našetřeno, abych nějakou dobu vydržel.

Na záchodě na benzínce jsem si u umyvadla umyl tvář a upravil se, jak jen to za daných okolností šlo. Teprve teď jsem byl rád, že mi tak moc nerostly vousy. I vlasy jsem měl od přírody vlnité, takže jsem mohl zvládnout tu image ranního rozcuchu.

Z automatu jsem si koupil plechovku kávy a naskočil jsem znovu do auta. Sešlápl jsem plyn. Během tohoto ročního období teplota v noci drasticky klesala a mráz přetrvával až do rána, v protikladu k tomu, jak teplo bylo později během dne. A tak byl možná špatný nápad si vzít šedou mikinu s kapucí a tenké džíny.

Se sluncem stále nízko na obzoru jsem pokračoval v cestě ve svém ojetém autě.




„Vážně byla tahle silnice vždycky tak úzká?”

Přede mnou se táhla dlouhá, úzká silnice doplněná malým potůčkem podél. Ačkoli byla silnice vyasfaltovaná, chyběla tam svodidla nebo prostor k nezákonné U-otočce. Pokud by náhodou jelo auto v protisměru, oba bychom byli namydlení.

Zpomalil jsem, za jízdy jsem pečlivě zkoumal své okolí. Napravo se tyčila skalnatá hora. Nalevo byla řeka a dál za ní hustý les. Když jsem se podíval pozorněji, sem tam jsem viděl obrysy domů, ale nebyly tam žádné známky lidí.

Možná jsem se vydal špatnou odbočkou.

Celý nervózní jsem zastavil. Vpředu jsem konečně spatřil malý most vedoucí přes úzkou říčku, mohlo po něm projet jedno auto.

Upřímně řečeno, tohle bylo poprvé, co jsem za babičkou jel sám. Posledně jsem přišel na návštěvu, než jsem začal pracovat. To bylo před více než osmi lety.

„Tohle je jediná přímá cesta široko daleko a GPS tvrdí, že jedu správně. Takže by to mělo být v pohodě, ne?”

Jakmile jsem nabyl sebevědomí, ozvalo se troubení. Šokem jsem nadskočil a podíval se do zpětného zrcátka. Za mnou bylo malé auto.

Jelikož tu nebylo místo na otočení, neměl jsem na výběr a musel jsem jet vpřed. Honem jsem nastartoval a přejel jsem kamenný most, u kterého chybělo zábradlí stejně jako cestě za ním.

Za chvilku most skončil. Cesta se mírně stáčela doprava a nakonec se proměnila na nezpevněnou cestu plnou štěrku. Jak jsem jel po tom nerovném povrchu, auto se třáslo. Musel jsem vynaložit veškeré soustředění, abych měl vůz pod kontrolou.

„Ech? Slepá ulička.”

V této chvíli jsem už silnici neviděl. Ale trochu dál jsem viděl dřevěné schodiště, co bylo částečně skryté loukou.

Znovu jsem zastavil. Podíval jsem se z okýnka a jen tak tak jsem za stromy rozpoznal střechu domu.

Měl jsem nutkání si to potvrdit, a tak jsem znovu zkontroloval GPS. A tvrdila, že jsem se dostal do cíle.

Mezi rty mi utekl úlevný povzdech. Vytáhl jsem své jediné zavazadlo, sportovní tašku s oblečením, co mi na krátký pobyt vystačí. A pak jsem vystoupil z auta.

V autě jsem si nevšiml zurčení řeky, písně ptáků skrytých v lese. Zhluboka jsem se nadechl a okusil osvěžující vůni přírody.

Když jsem teď o tom přemýšlel, co se stalo s tím autem za mnou? Dokázal se nějak otočit zpět?

Rozhlédl jsem se po štěrkové cestě a bedlivě naslouchal, ale neslyšel jsem nic než zvuky přírody. Možná se kvůli mně ten řidič ztratil. A pokud ano, pak upřímná soustrast.

„Jestlipak babičku bolí záda.”

Když jsem vystoupal po krátkém schodišti, viděl jsem před sebou velké pole. Naprosto pokryté trávou.

Možná bych mezitím mohl babičce pomoct s plením. Jak jsem kráčel po stezce, uvítala mě scenérie, co mě ještě víc trápila.

V dálce stál dům se sedlovou střechou. Vypadalo to jako dům, co jsem kdysi viděl v evropské obrázkové knížce.

Ze střechy rašil plevel. Část se dokonce hroutila. Ačkoli okna byla netknutá, byla tak zašpiněná, že jsem dovnitř neviděl.

Ale okenice byly rozevřené. Jen to samo o sobě ukazovalo na možnost, že byl někdo doma. A přesto jsem si nemohl pomoct a zvažoval jsem to.

Tento plevelem zamořený dům měl samozřejmě dveře, co se daly snadno otevřít. Zdálo se, že lidé si na venkově nikdy nezamykali.

Zhluboka jsem se nadechl. Vzduch v domě byl překvapivě svěží. I se vším tím prachem, co všude poletoval.

„Hej, babi! Jsi naživu?” I když jsem věděl, že bych to neměl říkat, nemohl jsem si pomoct a zavolal jsem něco tak neblahého.

Skopl jsem z nohou boty a hledal jsem svou babičku, v domě se ozývalo dupání mých kroků. Jakmile jsem vstoupil do domu, našel jsem obývák a kuchyň. Když jsem trochu hledal a otevíral jedny dveře po druhých, našel jsem toaletu, koupelnu a spižírnu.

„Byl tenhle dům dřív tak úzký?”

A nakonec jsem stál před ložnicí. Pohnul jsem se, abych se chopil kliky, ale jakmile jsem se jí dotkl, zaváhal jsem.

Tenhle dům byl celkem sešlý, jako kdyby tu nikdo dlouho nežil. Byli moji rodiče s babičkou stále v kontaktu? Čelit někomu, kdo se hodně změnil, by se mohlo ukázat být složité.

To snad ne. Teď nebyl čas na to být vyděšený.

Zavřel jsem oči. A kurážným pohybem stiskl kliku.

Jakmile jsem se odhodlal, pomalu jsem otevřel oči a prolétl pohledem po místnosti.

Pokoj byl malý. Bylo tam okno s rámem, záclony byly roztažené, aby dovnitř mohlo slunce. Na rozdíl od zbytku domu na podlaze nebyl prach.

Tiše jsem na babičku zavolal a přesunul se dál do místnosti.

A pak jsem se málem zadusil vlastními slinami.

Půlku pokoje zabírala velká dřevěná postel. A na ní neležela moje babička, ale neznámý muž.

V šoku jsem několikrát zamrkal a doufal jsem, že až příště otevřu oči, že mi to všechno vlastně bude dávat smysl.

Ale měl jsem smůlu. Ten člověk, co ležel na posteli, byl pořád cizí mladý muž a ne moje babička.

Na čelo mu spadaly husté vlasy medové barvy. A při jeho kůži bledé jako řezaný mramor bylo pravděpodobné, že byl cizinec. Taky se zdálo, že byl starší než já. Měl velmi pohlednou tvář, byl to takový ten typ, co byl vzácný dokonce i ve filmovém průmyslu. Z pod přikrývky vykukovaly masivní, svalnaté paže s vydutými žílami mi potvrdily jedno: ten muž byl tesaný jako řecký bůh.

A podle toho, co bylo vidět, by měl být nahý.

Jo, tohle rozhodně nebyl babiččin dům.

Všechno ke mně přišlo ve shonu. Jednu sekundu jsem stále stál tam v místnosti a zíral a druhou už jsem sprintoval z hlavních dveří směrem ke svému autu.

Srdce mi bilo v hrudi jako splašené. Nemohl jsem uvěřit, že jsem někomu vnikl do domu! Co teď mám dělat?!

Ale ta kalamita ještě neskončila.

Kde bylo moje auto? Jasně jsem si vzpomínal, že jsem ho zaparkoval na úpatí dřevěného schodiště, ale nebylo nikde v dohledu.

A jak jsem pátral po svém autě a vracel jsem se ve vlastních stopách, zahlédl jsem ještě neuvěřitelnější pohled.

„Tohle nemůže být skutečné, ne?”

Ať jsem se snažil, jak chtěl, nedokázal jsem zavřít pusu, čelist mi spadla šokem.

Ten malý kamenný most zmizel.

Když jsem to lépe prozkoumal, přišlo mi, že i šířka a hloubka řeky byla jiná, než když jsem přes ni přejížděl. Tahle řeka byla hlubší. A širší. Bylo nemožné ji přebrodit.

Počkat.

Přišoural jsem se ke břehu řeky a zíral jsem na oblast jen kousek za řekou. I krajina se změnila, stejně jako řeka. Ačkoli tam stále byla cesta, vedla do hlubokého lesa.

„Počkat... Co se to děje?”

Proč se to dělo? Kde jsem to byl?

Prosím, vysvětlete mi to někdo!

Jestli se moje přání doneslo někomu k uším, můžu jenom hádat. A přesto se lesem najednou ozval hlasitý, elektronický zvuk.

Zvonění mého smartphonu.

„Ano, Ashiya u telefonu!”

Vytáhl jsem mobil, abych hovor přijal, ale nezdálo se, že by na druhém konci někdo čekal.

Bylo mi trapně a zkontroloval jsem obrazovku. Volající byl pravděpodobně anonym. Nebo ne. Na jasně osvětlené obrazovce telefonu bylo slovo „Bůh”.

Mezi rty mi unikl naštvaný zvuk.

Nebylo možné, aby to byl ten bůh, že? Nejvyšší bytost? Nebo to byl jen někdo, co používal toto jméno?

Po dlouhém tichu jsem z telefonu vlastně zaslechl něčí hlas. Hlas takzvaného „Boha”.

„Kdo jsi?”

„To jsou moje slova!!”

Můj výkřik polekal nedaleké ptáky, co se vznesli ze stromů nade mnou. 

--------------------------------------------


~ Nemohla jsem si pomoct... začíná to úplně jako Cesta do fantazie a naprosto to potvrzuje teorii, že GPS není vůbec spolehlivá! ~



Hlavní stránka

<Předchozí>...<Následující>