GDC - kapitola 72 (2)

Wei WuXian odešel z Kapří Věže, zahnul za roh a po dalším dorazil do uličky. „Vím, kde je. Pojďme.”

V té uličce jako na jehlách seděla Wen Qing. Když ho zaslechla, okamžitě vyběhla. Tělo měla stále celkem slabé. Hlava se jí točila a cítila, jak se jí zvrtl kotník, než ji Wei WuXian jednou rukou podepřel.

Navrhl: „Chceš, abych tě vzal někam, kde by sis mohla odpočinout? Nevadí, když půjdu sám. Rozhodně Wen Ninga přivedu zpět.”

Wen Qing se k němu okamžitě přitiskla. „Ne! Ne! Půjdu, musím jít!”

Poté, co se Wen Ning začal pohřešovat, utíkala z Qishanu do Yunmengu a po cestě si téměř neodpočinula. Celé dny nezamhouřila oči. Když spatřila Wei WuXiana, nabádala ho a prosila ho, jako kdyby byla šílená. Zrovna teď se svými bledými rty a prázdnýma očima byla znavená, až působila jako svůj stín. Když viděl, že se zdálo, jako že už dál nevydrží, koupil pár pařených bochánků ze stánku, aby je snědla po cestě, protože neměli čas, aby se pomalu najedla. I Wen Qing věděla, že už byla téměř u svého limitu a že se musela najíst. Se zacuchanými vlasy a zarudlýma očima se zakousla do bochánku. To, jak vypadala, Wei WuXianovi připomnělo, jak vypadali on a Jiang Cheng, když prchali.

Znovu jí slíbil: „To nic. Rozhodně Wen Ninga přivedu zpět.”

Wen Qing za jídla vzlykala: „Věděla jsem, že jsem neměla odejít... Ale neměla jsem na výběr. Přinutili mě jít do jiného města. Když jsem se vrátila, Wen Ning a celá skupina byli pryč! Věděla jsem, že jsem ho neměla nechávat samotného!”

Wei WuXian: „Bude v pořádku.”

Wen Qing se hroutila. „Nebude! A-Ning byl od mládí plachý. Je obezřetný i bázlivý. Ani se neodvažuje najmout trochu vznětlivější lidi jako své podřízené – je to banda myší jako on! Když s ním nejsem, nemá ponětí, co dělat ve stavu nouze!”

Když se WeiWuXian s Jiang Chengem na zádech rozloučil s Wen Qing, řekla mu tohle: „Bez ohledu na to, jak toto tažení dopadne, od teď už si nic nedlužíme. Všechno je vyrovnáno.”

Wei WuXian měl stále před očima její hrdý výraz. A přesto se včera v noci odmítala pustit jeho ruky, skoro před ním klečela a doprošovala se ho: „Wei WuXiane, Wei WuXiane, mladý pane Weii, prosím, pomoz mi. Vážně nemůžu najít nikoho jiného, kdo by mi pomohl. Vážně mi musíš pomoct A-Ninga najít! Nemám jinou možnost než tebe!”

Nezůstalo v ní nic z té předchozí hrdosti.

Cesta Qiongqi byla starodávná silnice, co vedla údolím. V jedné legendě se vyprávělo, že právě tady se zakladatel sekty Wen z Qishanu Wen Mao v jediné bitvě proslavil. Před stovkami let celých osmdesát a jeden den bojoval s božským zvířetem a nakonec ho připravil o život. To božské zvíře bylo Qiongqi, božské zvíře chaosu, o kterém bylo známo, že trestalo dobro a povzbuzovalo zlo, co pohlcovalo věrné, spravedlivé a odměňovalo zlovolné. Jestli ta legenda byla pravdivá nebo jestli to následující vůdci sekty Wen z Qishanu přizdobili, bylo samozřejmě nemožné určit.

O stovky let později se toto údolí proměnilo z trhliny nebezpečí na scenérii chvály a turismu. Po Tažení proti Slunci si sekty rozdělily oblast, co původně patřila sektě Wen z Qishanu, a cestu Qiongqi si zabrala sekta Jin z Lanlingu. Původně byly na všech vysokých stěnách vyryté životní příběhy zakladatele Wen Maa. Když to teď zabrala sekta Jin z Lanlingu, samozřejmě nemohli dopustit, aby tu velkolepá minulost sekty Wen z Qishanu dál prodlévala. Zrovna teď to tu bylo uprostřed rekonstrukce, což znamenalo, že všechny reliéfy po obou stranách budou vyhlazeny a vyryjí se do nich nové. Nakonec to tu dostane nové jméno, co zdůrazní chrabrost sekty Jin z Lanlingu.

K takovému velkému podniku bylo dozajista třeba mnoho dělníků. A co se týkalo těchto dělníků, samozřejmě nebylo lepších kandidátů než válečných zločinců ze sekty Wen, z kterých se po Tažení proti Slunci stali psi bez domova.

Když se ti dva dostali na cestu Qiongqi, byla už noc. Proti tomu temnému závoji se ve vzduchu chvěly chladné pramínky deště. Wen Qing následovala těsně za Wei WuXianem, jeden krok za druhým, a chvěla se, jako kdyby jí nebyla zima zvenčí, ale zevnitř. Wei WuXian ji co chvilku musel trochu pomáhat. Před údolím byla řada chatrčí, co dočasně postavili pro válečné zajatce, aby tam strávili noc. Wei WuXian vedl Wen Qing a v dálce spatřil starou, sehnutou postavu. Ta postava ovinutá v dešti kráčela pomalu a nesla velký prapor. Když přišla blíž, bylo jasné, že ten člověk, co ten prapor nesl, byla roztřesená stará žena. Na zádech nesla malé batole, co veškerou pozornost upíralo na žužlání vlastních prstíků a co bylo na zádech uvázané pár látkovými hadry. Stará a mladý kráčeli sem a tam po cestě. Pro tu starou ženu bylo celkem obtížné ten prapor nést. Jen po pár krocích si musela odpočinout a spustit prapor.

Když to Wen Qing viděla, se zarudlýma očima zakřičela: „Babi! To jsem já!”

Stará žena pravděpodobně dobře neviděla nebo neslyšela. Nedokázala po zraku nebo po sluchu říct, kdo to je. Věděla akorát to, že se někdo přiblížil a že na ni něco zakřičel. Spěšně se znovu chopila praporu, na tváři se jí zračil strach, jako kdyby se děsila, že ji načapali a teď jí vyhubují.

Wen Qing přiběhla k ní a vzala jí ten prapor. „Co to je? Co to děláš?”

Na praporu bylo nakreslené velké slunce, erb sekty Wen z Qishanu. Ale na něm byl krvavě rudý kříž. I samotný prapor byl roztrhaný na kusy. Od chvíle, co skončilo Tažení proti Slunci, až do dneška bylo nespočet lidí označených jako „zbytky wenských psů”. Také bylo použito nespočet metod k jejich mučení, dokonce se to nazývalo eufemismem jako „rozjímání”. Wei WuXian věděl, že to pravděpodobně bylo kvůli tomu, že byla příliš stará a nemohla pracovat jako ostatní. Proto vůdce vymyslel takový způsob, jak ji mučit. Musela nést potrhanou vlajku sekty Wen a procházet se tu ve vlastním ponížení.

Starou ženu to překvapilo a nejprve ucukla. Když konečně dokázala říct, kdo to je, spadla jí brada.

Wen Qing se zeptala: „Babi, kde je A-Ning? Kde je čtvrtý strýček a zbytek? Kde je A-Ning?!”

Stará žena se podívala na Wei WuXiana, co stál vedle ní, a neodvažovala se nic říct. Jen se dívala směrem do údolí. Wen Qing odsprintovala tím směrem, nedokázala nic jiného udělat.

Po obou stranách údolí byly rozestavěné pochodně. Plameny se v nepatrných pramíncích deště sem tam zatřepotaly, ale jejich zář nicméně osvětlovala stovky těžkých siluet na cestě.

Všichni vězni byli příšerně bledí, nohy za sebou táhli. Nebylo jim dovoleno použít duchovní moc nebo nějaké jiné nástroje. Nebylo to ani tak opatření sekty Jin z Lanlingu proti nim, ale spíš proto, že to měl být trest. Na koních tam deštěm jelo přes tucet inspektorů s černými deštníky a kárali je. Wen Qing spěchala deštěm, očima horečnatě prohlížela každou znavenou špinavou tvář.

Jeden z inspektorů si jí všiml, zvedl ruku a zakřičel: „Odkud jsi přišla? Kdo ti dovolil tady pobíhat?”

Wen Qing naléhala: „Přišla jsem sem někoho najít, přišla jsem sem někoho najít!”

Inspektor se přiblížil, vytáhl si něco od pasu a zamával tím. „Nezajímá mě, jestli někoho hledáš nebo ne – odejdi! Pokud neodejdeš...”

V této chvíli spatřil, že za tou mladou ženou kráčel muž v černé róbě. Jeho hlas se vytratil, jako kdyby přišel o jazyk.

Ten mladý muž měl pohledné rysy, ale jeho oči byly celkem chladné. Nemohl si pomoct a pod tím pohledem se zachvěl. Brzy si uvědomil, že ten mladý muž nezíral na něj, ale místo toho na to cejchovadlo, které měl v ruce.

To cejchovadlo, co měl inspektor v ruce, bylo stejné jako to, co používali sluhové sekty Wen z Qishanu. Změnil se akorát tvar cejchu na vršku, z erbu slunce na erb pivoňky.

Jak si toho Wei WuXian všiml, v očích mu problýsklo chladné světlo. Mnoho inspektorů jej poznalo. V tichosti zastavili své koně a navzájem si mezi sebou šeptali. Nikdo už se neodvažoval Wen Qing zastavovat a ona hledala a křičela: „A-Ningu! A-Ningu!”

Bez ohledu na to, jak skleslý měla hlas, nikdo jí neodpověděl. I když prohledala celé údolí, nespatřila po svém bratrovi ani stopu. Kdyby tu Wen Ning byl, už dávno by k ní běžel.

Inspektoři potají slezli z koní. Celá skupina zírala na Wei WuXiana, jako kdyby váhali, jestli ho mají pozdravit nebo ne.

Přihnala se k nim Wen Qing a zeptala se: „Kde jsou wenští kultivátoři, co sem poslali jen před pár dny?”

Lidé se podívali jeden na druhého. Po chvíli otálení promluvil inspektor, co vypadal celkem upřímně. Mluvil přátelským tónem: „Všichni vězni tady jsou kultivátoři ze sekty Wen. Nové sem posílají každý den.”

Wen Qing: „Je to můj bratr, poslal ho sem Jin ZiXun! On... je asi takhle vysoký. A moc nemluví, když mluví, koktá...”

Inspektor: „Hele slečno, podívej. Je tu tolik lidí. Jak bychom si mohli pamatovat, jestli někdo z nich koktá nebo ne?”

Wen Qing si nervózně dupla. „Vím, že tu musí být!”

Ten inspektor byl zaoblený a baculatý. Věnoval jí patolízalsky omluvný úšklebek. „Slečno, neboj. Vlastně se často stává, že sem pro kultivátory přijdou jiné sekty. Možná ho někdo odvedl během těch posledních pár dní? Když kontrolujeme lidi, někdy zjistíme, že i někdo utekl...”

Wen Qing: „On by neutekl! Babička a ostatní jsou všichni tady. Můj bratr by sám neutekl.”

Inspektor: „Tak si chceš dát na čas a hledat ho tu? Všichni lidé jsou tady. Pokud ho nenajdeš, ani my s tím nic nezmůžeme.”

Najednou promluvil Wei WuXian: „Jsou tu všichni lidi?”

Jak promluvil, všechny tváře na chvilku ztuhly. Inspektor se otočil na něj: „Správně.”

Wei WuXian: „Fajn. Prozatím to vezmu tak, že tu jsou všichni živí. Ale co ten zbytek?”

Wen Qing se zapotácela.

Ten „zbytek” v porovnání s „živými” mohl být jenom „mrtví”.

Inspektor rychle odpověděl: „Takhle se nemluví. Ačkoli tu jsou samí wenští kultivátoři, nikdy jsme se neodvážili udělat nic smrtelného.”

Wei WuXian jako kdyby nic neslyšel a vytáhl od pasu flétnu. Těch pár vězňů, co bylo vedle něj a co se vlekli kupředu, zaječelo, odhodilo těžké předměty, co měli na zádech, a prchli. V údolí se okamžitě vytvořil velký okruh prázdného místa a on byl uprostřed.

Po pravdě řečeno vězni neznali Wei WuXiana podle tváře, neboť kultivátoři ze sekty Wen, co během Tažení proti Slunci na bojišti narazili na Wei WuXiana, se střetli jen s jedním koncem – naprostým vyhlazením. A tak se většina wenských kultivátorů, co jeho tvář poznali, stala zběsilými mrtvolami v jeho armádě, co byly pod jeho velením. Ale ta flétna z tmavého dřeva ozdobená karmínovým střapcem a mladý muž v černém, co na ni hrál, se už stala jejich noční můrou.

Lidé všude vykřikl: „To je zádušní flétna Chenqing!”

Wei WuXian si přiložil flétnu ke rtům. Pronikavý zvuk flétny nejprve pročísl noční oblohu a závoje deště jako šíp. Okamžitě poté se ozvěna prohnala celým údolím. Jenom jedna nota a Wei WuXian položil Chenqing na své místo. Stál tam s rukama volně u boků, s chladným úšklebkem na rtech a nechával si vlasy a oděv smáčet kapkami deště.

Brzy někdo najednou promluvil: „Co to je za zvuk?”

Ze vzdálené strany davu se najednou ozvaly překvapené výkřiky. Lidé honem vyprázdnili jednu část kruhu, v kterém ho obklopovali. Na tom místě nerovně stálo zhruba tucet potrhaných siluet, vysoké i malé, muži i ženy. A předu stál Wen Ning, co měl stále otevřené oči.

Tvář měl bledou jako vosk a zorničky měl rozšířené. Krev v koutku úst mu už zaschla do tmavě hnědé. Ačkoli se mu hruď vůbec nezvedla a neklesala, bylo jasně vidět, že půlku hrudníku měl propadlou. Nikdo, kdo něco takového viděl, by si nemyslel, že je ještě naživu, ale Wen Qing se stále nevzdávala. Rozechvělýma rukama hledala jeho tep.

Jak ho pár chvilek držela, nakonec se rozplakala.

Děsila se a zároveň byla nervózní, běžela, jako kdyby byla šílená, ale stejně přišla příliš pozdě. Ani jednou naposledy nemohla svého bratra vidět.

Wen Qing plakala, zatímco se dotýkala Wen Ningových žeber, jako kdyby je chtěla složit zpět k sobě. V marné naději se upínala k té neexistující možnosti. Její sladké rysy se zkroutily, takže byly nevzhledné, dokonce ošklivé. Ale když byl člověk v nejhlubším žalu, nikdy nedokázal brečet elegantně.

Před ztuhlou mrtvolou jejího jediného mladšího bratra nezůstalo z její hrdosti, co se snažila tak moc zachovat, vůbec nic.

Ten šok, co Wen Qing utržila, byl příliš silný. Nakonec už to nedokázala déle vydržet a omdlela. Wei WuXian stál za ní a bez jediného slova ji zachytil, nechal ji opřít se o svou hruď. Zavřel oči a po chvilce je znovu otevřel. „Kdo ho zabil?”

Jeho tón se pohyboval mezi horkým a chladným. Bylo to, jako kdyby nebyl nahněvaný, ale jako kdyby spíš o něčem přemýšlel. Inspektor v čele si myslel, že měl stále šanci, a tak odmítavě odpověděl: „Mladý pane Weii, něco takového nesmíš říkat. Tady bychom se neodvážili zabít jediného člověka. To on si při práci nedával pozor, spadl ze stěn údolí a zemřel.”

Wei WuXian: „Nikdo by se neodvážil zabít jediného člověka? Je to pravda?”

Dozorčí jako jeden přísahali: „Naprosto!”

„Ani jednoho!”

Wei WuXian se usmál. „Ach. Rozumím.”

Okamžitě poté v klidu pokračoval: „To proto, že to jsou wenští psi a wenští psi nejsou lidé. Takže i kdybyste je zabili, nepočítalo by se to jako zabití člověka. To jste tím mysleli, že?”

Přesně tohle si vrchní dozorčí myslel, když to řekl. Jelikož mu Wei WuXian četl myšlenky, zbledl.

Wei WuXian dodal: „Nebo jste si vážně mysleli, že nepoznám, jak člověk zemřel?”

Nikdo z dozorčích neměl slov. Jako kdyby si konečně uvědomili, že se nenacházeli v příhodné situaci, vypadalo to, jako kdyby couvali zpět.

Wei WuXian udržoval svůj úsměv. „Bude nejlepší, když se ke všemu upřímně přiznáte. Kdo ho zabil? Ať sám předstoupí. Nebo dám přednost zabití špatného člověka, než abych ho nechal jít. Když vás zabiju všechny, zařídím tak, že nikoho nepominu.”

Skupina cítila, jak je mrazilo v zátylku, jak jim tuhla krev v žilách. Vrchní dozorčí ze sebe vykoktal: „Sekty Jin z Lanlingu a Jiang z Yunmengu spolu vycházejí. Nesmíš...”

Jak to Wei WuXian zaslechl, letmo se po něm podíval. Jeho tón zněl pobaveně. „Jsi celkem statečný. To mi vyhrožuješ?”

Vrchní dozorčí honem řekl: „Samozřejmě že ne, samozřejmě že ne.”

Wei WuXian: „Blahopřeju, že jste úspěšně vyčerpali veškerou mou trpělivost. Jelikož nechcete promluvit, ať odpoví sám za sebe.”

Wen Ningova ztuhlá mrtvola se najednou pohnula, jako kdyby na jeho slova dlouho čekala. Zvedl hlavu. Než mohli ti dva nejbližší dozorčí byť jen zaječet, sevřel jim hrdla rukou pevnou jako železo.

Bezvýrazný Wen Ning zvedl ty dva dozorčí s krátkýma nohama vysoko do vzduchu. Ten prázdný kruh kolem nich se víc a víc zvětšoval. Vrchní dozorčí zakřičel: „Mladý pane Weii! Mladý pane Weii! Prosím, ušetři nás! V rozčilení se dopustit něčeho takového povede k nezvratným důsledkům!”

Pršelo hustěji a hustěji. Kapky vody neustále stékaly Wei WuXianovi po tvářích.

Najednou se otočil, položil Wen Ningovi ruku na rameno a zakřičel: „Wen QiongLine!”

Wen Ning ze sebe jako v odpověď vydal dlouhý, hřmící řev. Všechny v údolí bolely uši.

Wei WuXian odsekával jedno slovo za druhým: „Ať už vám tohle způsobil kdokoli, nechť se střetnou se stejným koncem. Dávám vám právo to udělat. Všechno vyřešte!”

Jak to Wen Ning zaslechl, okamžitě srazil ty dva dozorčí, co držel, k sobě. Hlavy těch dvou se se zaduněním srazily a vybuchly jako vodní melouny. Všude se rozletělo rudé a bílé.

Ta scéna byla strašidelně groteskní. V celém údolí zněl jekot. Koně ržáli a vězňové prchali – bylo to víc než jen chaos. Wei WuXian vzal Wen Qing do náručí. Prošel panikařícím davem a chopil se otěží koně, jako kdyby se nic nestalo. Když se užuž chtěl otočit, vězeň s drobnou postavou na něj zavolal: „...Pane Weii.”

Wei WuXian se na něj otočil. „Co?”

Hlas se vězni mírně třásl, jak ukázal jistým směrem. „Tam... po straně údolí tam je dům. Používali ho... zavírali tam lidi a mlátili je tam. Pokud uvnitř někdo zemřel, odtáhli ho ven a zahrabali. Někteří ti lidé, co hledáš, budou možná tam...”

Wei WuXian: „Děkuju.”

Následoval směr, co mu ten člověk ukázal, a opravdu spatřil chatrč. Zdálo se, že ji postavili jen dočasně. V jedné ruce držel Wen Qing a rozkopl dveře. V koutu místnosti sedělo zhruba tucet lidí, všichni byli pomlácení a krváceli. Jak tak hrubě rozkopl dveře, všichni sebou šokem trhli. Když pár z nich spatřili Wen Qing, co Wei WuXianovi ležela v náručí, přispěchali k nim. Ignorovali svá těžká zranění. „Slečno Qing!”

Jeden z nich soptil: „Kdo... Kdo jsi? Co jsi provedl vůdkyni úřadu?”

Wei WuXian: „Nic. Kdo jsou kultivátoři spadající pod Wen Ninga? Přestaňte s těmi nesmysly a hned vyjděte!”

Skupina na sebe navzájem zírala, ale Wei WuXian už odešel i s Wen Qing v náručí. Nemohli dělat nic jiného než se přinutit ho následovat, navzájem si pomáhali. Jakmile vyšli z domu a než dokázali vůbec říct, kvůli čemu byl v údolí takový zmatek, Wei WuXian rozkázal: „Vezměte si koně. Honem!”

Muž ve středním věku protestoval: „Ne, náš mladý pán Wen Ning...”

Najednou mu před očima proletěla uťatá hlava. Lidé se otočili právě včas, aby zahlédl, jak Wen Ning udeřil mrtvolou o zem, jejíž údy sebou stále ještě trhaly. Holýma rukama se sápal po vnitřních orgánech.

Wei WuXian zakřičel: „To stačí!”

Wen Ningovi z hrdla vzešlo tiché vrčení, jako kdyby stále nebyl spokojený.

Wei WuXian zapískal a znovu řekl: „Vstaň!”

Wen Ning mohl akorát vstát.

Wei WuXian: „Na co čekáte? Vylezte na koně! Neříkejte mi, že čekáte, až vám najdu meče?”

Jeden ze skupiny si vzpomněl, že tu byla stará žena. Pospíšil si, aby tu starou ženu s batoletem přivedl, a pomohl jim na koně. Wei WuXian držel Wen Qing, co byla stále v bezvědomí, a také nasedl na koně. Ty tucty lidí v tom pandemoniu našli jediný tucet koní. Navzdory nepohodlí si na koně vylezli dva až tři lidé. Stará žena nemohla jet sama a nějak musela držet dítě.

Když to Wei WuXian viděl, natáhl k ní ruku. „Dej mi ho.”

Stará žena mnohokrát zakroutila hlavou. I dítě svou babičku pevně objímalo kolem krku, mělo co nevidět sklouznout. V očích těch dvou byl strach, co se nedal zakrýt. Wei WuXian se natáhl, zvedl to dítě a strčil si ho pod paži.

Stará žena byla vyděšená k smrti. „A-Yuane! A-Yuane!”

Ačkoli to dítě jménem A-Yuan bylo stále celkem malé, už znalo strach, ale stejně nebrečelo. Jen si dál okusoval prsty a pokradmu se po Wei WuXianovi párkrát podíval.

Wei WuXian zakřičel: „Jedeme!” Nohama kopl koně do slabin a vedl skupinu. Následoval ho zhruba tucet koní, řítili se do nočního deště.
--------------------------------------------


~ Teď bude ještě chvilku taková pěkná hořkosladká idylka, no, ale pak už je třeba zase připravit kapesníčky. ~

Hlavní stránka
Postavy a pojmy

<Předchozí>...<Následující>